Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 A 167/2014 - 24Rozsudek MSPH ze dne 21.12.2015


přidejte vlastní popisek

11A 167/2014 - 24

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce B. M., ukrajinského státního příslušníka, bytem v Ch., zastoupeného Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova 10, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 4, náměstí Hrdinů 3, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 12. 8. 2014, č. j. MV-78770-4/VS-2014

takto:

I. Žaloba se zamítá.

.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí ministra vnitra, jímž byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru všeobecné správy, o zamítnutí žádosti žalobce o udělení státního občanství České republiky.

Žalobce v podané žalobě namítl, že žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné, protože správní uvážení, uplatněné v napadeném rozhodnutí, není racionálním rozborem situace a nepřihlíží k daným okolnostem. Důvody, proč došlo k zamítnutí žalobcem podaného rozkladu, jsou zcela totožné s rozhodnutím správního úřadu prvého stupně, tedy, že žalobce nesplnil podmínku ustanovení § 7 odstavec 1 písm. e) zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o státním občanství). Ani správní úřad prvého stupně, ani ministr neshledal důvody zvláštního zřetele hodné podle ustanovení § 11 odstavec 4 zákona o státním občanství, aby splnění této podmínky bylo žadateli prominuto.

Žalobce v podané žalobě namítl, že si je vědom skutečnosti, že na získání státního občanství neexistuje právní nárok. Formální aplikací ustanovení § 7 odstavec 1 písmeno e) zákona o státním občanství lze skutečně dospět k závěru, že žalobce porušil právní předpisy, přičemž prvoinstančním rozhodnutím byly citovány jednotlivé nedoplatky a sankce, uložené žalobci za opožděné hrazení plateb zdravotního pojištění, nicméně tyto ve svém součtu nepřesáhly částku 10.000,- Kč. Z tohoto důvodu má žalobce za to, že takovéto porušení lze považovat za malicherné, přičemž je všeobecně známo, že dodržet veškeré administrativní povinnosti bez sebemenšího prohřešku je pro všechny občany stále složitější a náročnější. Zákon stanoví jednoznačné hranice, kdy je možné žádosti o občanství vyhovět a kdy naopak není v zájmu státu, aby se dotčená osoba občanem České republiky stala. Zjednodušeně řečeno - osoba mající zásadní problémy s dodržováním právní úpravy není na území České republiky vítána. Z napadeného rozhodnutí je však patrno, že správní uvážení lze využívat i tak, že sebemenší porušení zákona znesnadní legální možnost získání státního občanství, což jistě nebyl záměr ani účel zákona.

Žalobce závěrem podané žaloby poukázal na to, že splňuje veškeré podmínky pro udělení státního občanství. Na území České republiky se zdržuje takřka patnáct let, po celou dobu pobytu na území České republiky pracuje a plní všechny povinnosti s tím spojené, kromě citovaného porušení zákona o zdravotním pojištění se nedopustil žádného jiného protiprávního jednání. Dlužné pojistné bylo uhrazeno včetně penále, žádné negativní dopady pro Českou republiku v důsledku jednání žalobce tedy neexistují. Podle názoru žalobce je povinností žalovaného konfrontovat porušení právních předpisů se záměrem zákonodárce jako celku a zkoumat, v jakém rozsahu a s jakým dopadem k porušení zákona došlo.

Žalovaný správní úřad ve vyjádření k podané žalobě poukázal na to, že setrvává na právním názoru, vyjádřeném v rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 5. 5. 2014 i v rozhodnutí ministra vnitra ze dne 12. 8. 2014 a navrhuje, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaný správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:

Žalobce podal dne 11. 11. 2013 prostřednictvím Krajského úřadu Plzeňského kraje žádost o udělení státního občanství České republiky. Dne 3. 12. 2013 zahájilo Ministerstvo vnitra správní řízení ve věci žádosti žalobce.

Ze spisového materiálu je dále zřejmé, že žalobci byl trvalý pobyt v České republice povolen dne 29. 5. 2006 a po přerušení řízení dne 15. 1. 2014 ministerstvo obdrželo doplňující doklady, které žalobce předložil na základě výzvy k odstranění nedostatků podané žádosti. Usnesením ze dne 11. 3. 2014 bylo správní řízení opětovně přerušeno a žalobce byl z důvodu posouzení možnosti prominutí splnění zákonné podmínky pro udělení státního občanství vyzván k zaslání vyjádření k otázce vzniku pohledávek na veřejném zdravotním pojištění. Žadatel tak učinil doplňujícím podáním ze dne 28. 3. 2014, v němž vysvětlil vznik dlužných částek na veřejném zdravotním pojištění.

Rozhodnutím ze dne 5. 5. 2014, č. j. VS-3065/835.3/2-2013, byla žádost žalobce o udělení státního občanství České republiky zamítnuta. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že správní úřad shledal, že žadatel splňuje podmínku pro udělení státního občanství České republiky podle ustanovení § 7 odstavec 1 písm. a) zákona o státním občanství, když trvalý

pobyt mu byl na území České republiky povolen před více než pěti lety a po tuto dobu se v České republice převážně zdržoval. Žadatel však nesplňuje podmínku, stanovenou v ustanovení § 7 odstavec 1 písm. e) zákona o státním občanství, neboť neplnil povinnosti vyplývající ze zvláštních právních předpisů, upravujících institut veřejného zdravotního pojištění tím, že neodváděl v období od roku 2006, kdy byl u Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky veden jako osoba samostatně výdělečně činná, pojistné na veřejné zdravotní pojištění včas, čímž mu vznikal dlouhodobě dluh na pojistném a potažmo i na vyměřeném penále. Žadatel tak řádně neplnil povinnost hradit příslušné zdravotní pojišťovně pojistné ve smyslu ustanovení § 12 písm. c) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Z odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí žádosti dále vyplývá, že ministerstvo posuzovalo možnost splnění výše uvedené podmínky prominout z důvodu vhodných zvláštního zřetele. Přitom správní úřad zohlednil, že žadateli vznikaly nedoplatky na zdravotním pojištění soustavně v předchozích šesti letech, přestože mu termíny splatnosti pojistného byly známy a přes opakované úhrady penále neučinil žádná opatření k tomu, aby zajistil pravidelné úhrady pojistného. Správní úřad zohlednil také skutečnost, že doba, kdy měl žadatel závazky vůči zdravotní pojišťovně, výrazně překračuje dobu, kdy závazky vůči zdravotní pojišťovně neměl, proto nelze dovodit předpoklad, že žadatel bude do budoucna své zákonné povinnosti plnit dobrovolně, aniž by k tomu byl nucen jinými okolnostmi – například v tomto případě nezbytným prokázáním bezdlužnosti v souvislosti s podanou žádostí o udělení státního občanství. Ministerstvo proto v daném případě neshledalo důvody hodné zvláštního zřetele a splnění podmínky žadateli prominuto nebylo.

Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce včasný rozklad, v němž připustil, že nedoplatky na zdravotním pojištění mu skutečně vznikaly, nicméně veškeré dlužné částky již byly uhrazeny. Žalobce má za to, že byl jednoznačně přínosem pro Českou republiku, když takřka celý svůj výdělek na území České republiky utratil a přispíval tak zanedbatelně k prosperitě České republiky. Žalobce požádal o to, aby ministr ještě jednou zvážil jeho žádost s jakýmsi komplexním nadhledem, napadené rozhodnutí zrušil a žádosti o udělení státního občanství vyhověl.

O podaném rozkladu rozhodl ministr vnitra žalobou napadeným rozhodnutím, jímž rozklad zamítl s odůvodněním, že z předložených dokladů nevyplývá, že by žadateli v plnění zákonných povinností bránila jeho finanční situace, když při podání žádosti deklaroval měsíční příjem ve výši 30.000,- Kč. Ministr se ztotožnil se závěrem správního úřadu prvého stupně, že doba, po kterou žalobce své povinnosti neplnil, výrazně překračuje dobu, kdy závazky vůči pojišťovně nemá, proto nelze učinit odůvodněný závěr o tom, že se porušování zákonných povinností nebude opakovat a žadatel bude do budoucna své zákonné povinnosti plnit. Po každém žadateli o udělení státního občanství České republiky lze právem požadovat předchozí dobrovolné a dlouhodobé dodržování zákonů.

Rovněž ministr vnitra v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí konstatoval, že v případě žalobce nejsou splněny důvody hodné zvláštního zřetele podle ustanovení § 11 odstavec 4 zákona o státním občanství, na jehož základě by mohlo být žadateli prominuto nesplnění zákonné podmínky. Přestože žadatel dlužnou částku na pojistném a penále za rok 2013 počátkem listopadu 2013 uhradil, nelze v jeho případě dospět k závěru o tom, že řádně plní své povinnosti na úseku veřejného zdravotního pojištění, tedy, že hradil pojistné řádně a včas. Nesplněná povinnost včas platit pojistné nemůže být ve smyslu výše uvedeného zhojena ani dodatečným a opožděným splněním této povinnosti.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správním úřadem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s. ř. s). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobce i žalovaný správní úřad svůj souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 51 odstavec 1 s. ř. s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil takto:

Podle ustanovení § 7 odstavec 1 písm. e) zákona o státním občanství lze státní občanství České republiky na žádost udělit fyzické osobě, která (mimo jiné) plní povinnosti vyplývající z ustanovení zvláštního právního předpisu upravujícího pobyt a vstup cizinců na území České republiky, povinnosti vyplývající ze zvláštních předpisů upravujících veřejné zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, důchodové pojištění, daně, odvody a poplatky.

Podle ustanovení § 11 odstavec 4 zákona o státním občanství může Ministerstvo (vnitra) dále v případech hodných zvláštního zřetele žadateli prominout mimo jiné i podmínku, stanovenou v ustanovení § 7 odstavec 1 písm. d) a e) zákona o státním občanství.

Žalobce v podané žalobě především namítá, že správní uvážení, uplatněné v napadeném rozhodnutí, není racionálním rozborem celé situace a nepřihlíží k daným konkrétním okolnostem.

K uvedené námitce soud předesílá, že odborná literatura (např. Právnický slovník, autoři Hendrych D., Bělina M., Fiala J., Šámal P., Šturma P., Štenglová I., nakladelství C.H.BECK, 3.vydání, 2009) uvádí, že správní uvážení, též diskreční pravomoc správních orgánů, je možné tehdy, když zákon poskytuje volný prostor k rozhodování v hranicích, které stanoví. Tento prostor bývá vyjádřen různě, například alternativními možnostmi rozhodnutí s tím, že je na úvaze správního orgánu, jak s těmito možnostmi naloží, nebo určitou formulací (slovním obratem „může“) a podobně. V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. K tomuto je dále třeba poukázat na již vícekrát opakované stanovisko Nejvyššího správního soudu (například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5A 139/2002 - 46 nebo rozsudek téhož soudu ze dne 13. 3. 2008, č. j. 5As 51/2007 – 105, oba dostupné na www.nssoud.cz), podle nějž úkolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem.

Pokud tedy žalobce v podané žalobě namítal, že správní uvážení, uplatněné správním úřadem v napadeném rozhodnutí, není racionálním rozborem celé situace a nepřihlíží k daným okolnostem, pak je z výše uvedeného zřejmé, že Městský soud v Praze mohl namítanou skutečnost hodnotit „pouze“ z hlediska splnění všech zákonem stanovených požadavků na rozhodování správního orgánu (žalovaného), nikoli však již v rámci kompetence správního uvážení, která plně přísluší pouze a jen rozhodujícímu správnímu orgánu (žalovanému). S ohledem na výše uvedené - po pečlivém uvážení a zhodnocení napadeného rozhodnutí - Městský soud v Praze dospěl k názoru, že žalovaný se ve svém rozhodnutí řádně vypořádal se všemi okolnostmi, které žalobce ve svém rozkladu namítal a uplatňoval, respektive že v napadeném rozhodnutí řádně a úplně zjistil skutkový stav a svým rozhodnutím nijak nevybočil právě z mezí a hledisek, které zákon o státním občanství upravuje při hodnocení žádostí cizinců o udělení státního občanství. Žalovaný správně přezkoumal dosavadní průběh řízení se zohledněním všech relevantních skutečností a s přihlédnutím k daným zcela konkrétním a žalobcem opakovaně uváděným okolnostem tohoto konkrétního řízení rozhodl v rámci svých rozhodovacích pravomocí.

Městský soud v Praze proto nemohl přisvědčit názoru žalobce, že žalovaný nepřihlédl ke konkrétním okolnostem případu, když z napadeného rozhodnutí zcela jednoznačně, určitě a srozumitelně vyplývají úvahy žalovaného, týkající se všech relevantních okolností včetně odůvodnění toho, v čem je přesně spatřováno porušení zákonné podmínky pro udělení státního občanství i odůvodnění, proč správní úřad nemohl využít zákonné možnosti prominutí nesplnění uvedené podmínky. Pokud žalobce v žalobě uváděl, že jde pouze o „malicherné“ porušení povinnosti, je třeba konstatovat, že hodnocení závažnosti porušení zákonné povinnosti náleží plně do správního uvážení a tento argument tedy nemůže mít na rozhodnutí správního soudu za současného dodržení podmínek správního uvážení vliv.

Obdobně i argument žalobce o tom, že „ ...je obecně známo, že dodržet veškeré administrativní povinnosti bez sebemenšího prohřešku je pro všechny občany stále složitější a náročnější ...“, je pro rozhodnutí soudu o zákonnosti a věcné správnosti napadeného rozhodnutí zcela irelevantní, když závažnost porušení administrativních povinností ve vztahu k žádosti žalobce o udělení státního občanství taktéž spadá pod správní uvážení žalovaného. Nad rámec uvedeného soud dále uvádí, že žalobce nemůže opakovaně porušovat právní řád České republiky a následně nárokovat udělení státního občanství s odůvodněním, že dodržet všechny zákonem stanovené podmínky pro udělení státního občanství je složité a náročné a to navíc v situaci, kdy z jeho strany nepochybně nešlo o ojedinělý exces, a přestože všechny své dluhy později uhradil včetně vyměřeného penále. To platí obzvlášť v případě, kdy žalobce zřejmě na zaplacení příslušných částek zdravotního pojištění dostatečnými finančními prostředky disponoval a v dosavadním průběhu řízení před správním úřadem ani v podané žalobě neuvedl jediný relevantní důvod, který by eventuálně mohl pozdní platby vyměřených částek zdravotního pojištění odůvodnit či vysvětlit.

Ani další argument žalobce, týkající se splnění všech dalších podmínek pro přiznání státního občanství, nemohl způsobit změnu názoru soudu na důvodnost podané žaloby, neboť - jak si je sám žalobce nepochybně dobře vědom - na udělení státního občanství není žádný nárok, a to ani za předpokladu splnění všech ostatních zákonných podmínek. Již z dikce zákona (který uvádí, že státní občanství při splnění zákonem stanovených požadavků udělit „lze“) jednoznačně vyplývá, že státní občanství uděleno být nemusí i přes splnění všech zákonných požadavků. Žalobce se tedy mýlí, pokud se domnívá, že splnění ostatních zákonných podmínek pro udělení státního občanství bez dalšího postačuje anebo žalovaného k udělení občanství přímo zavazuje.

Poslední argument žalobce, uplatněný v podané žalobě a týkající se povinnosti žalovaného konfrontovat porušení právních předpisů se záměrem zákonodárce a smyslem zákona jako celku, tj. vždy zkoumat, v jakém rozsahu a s jakým dopadem k porušení zákona došlo, také nemůže uspět, neboť žalovaný správní úřad v odůvodnění napadeného rozhodnutí rozsah porušení právních předpisů zkoumal a hodnotil, přičemž konkrétně uvedl, k jakému porušení ze strany žalobce docházelo a jak často. Jestliže žalobce pro podporu svých tvrzení odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2008, č. j. 5As 51/2007 - 105, má soud za to, že je v této věci třeba přisvědčit výkladu žalovaného, když i Nejvyšší správní soud za podstatné okolnosti protiprávního jednání žadatele o udělení občanství uvádí reálné riziko pokračování v porušování povinností ze strany žadatele, k čemuž v případě žalobce jednoznačně opakovaně docházelo a žalobce neprokázal žádné opatření, které by přijal, aby k takovým porušováním do budoucna zamezil (úhrada penále s pozdním doplacením dlužného pojistného proto na rozhodnutí taktéž nemůže mít žalobcem dožadovaný vliv, neboť jde o podrobení se zákonné sankci za nezaplacení vyměřené částky, které však do budoucna řádné hrazení vyměřených částek nijak nezajišťuje). Lze tedy odkázat na důvodnost obav žalovaného, že je v případě žalobce důvodné a reálné nebezpečí, že by žalobce pokračoval v závažném porušování právních povinností i jako občan České republiky a je tudíž veřejný zájem na tom, aby žalobce občanství České republiky nezískal. Protože žalobce neuvedl, jakým způsobem uvedený rozsudek hovoří v jeho prospěch, městský soud se jím nad rámec uvedeného nezabýval, když bylo zjevné, že rozhodnutí žalovaného nepodléhá libovůli a splňuje požadavky na rozhodování správního úřadu v rámci institutu správního uvážení.

Soud považuje v této souvislosti připomenout, že také důvodová zpráva k zákonu č. 357/2003 Sb., kterým byl novelizován zákon o státním občanství, podle níž měla tato právní úprava zamezit tomu, aby státní občanství České republiky bylo uděleno cizinci, který sice nebyl v posledních pěti letech pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin, avšak nedodržuje, respektive porušuje právní řád České republiky tím, že řádně neplatí příspěvky na veřejné zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, důchodové pojištění, neodvádí řádně daně, odvody a poplatky a dopouští se porušování pobytového režimu pro cizince, popř. neplní obdobné povinnosti vyplývající z právních předpisů. Splnění této podmínky je tedy nutno vnímat tak, že žadatel o udělení státního občanství České republiky průběžně a soustavně plní závazky, které mu ukládají zvláštní předpisy, jak je stanoví ustanovení § 7 odstavec 1 písm. e) citovaného zákona. Plnění těchto povinností vypovídá o žadatelově schopnosti a ochotě dodržovat právní řád státu, jehož státní občanství chce získat. Opačný výklad, že podstatné je toliko splnění těchto povinností v době řízení o žádosti o udělení státního občanství České republiky, by vedl k závěru, že takový žadatel může dlouhodobě a soustavně porušovat zvláštní předpisy, uvedené v ustanovení § 7 odstavec 1 písm. e) citovaného zákona, ale pokud by veškeré své závazky vůči České republice v tomto směru v okamžiku podání žádosti splnil, mělo by na něho být pohlíženo jako na osobu, která český právní řád neporušuje. Takový výklad by byl v rozporu s ustanovením § 2 odstavec 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

Svým konkrétním jednáním, popsaným v odůvodnění napadeného rozhodnutí i rozhodnutí správního úřadu prvého stupně, žalobce porušoval zvláštní právní předpisy upravující zdravotní pojištění a zákon č. 326/1999 Sb. V plnění povinností uvedených v ustanovení § 7 odstavec 1 písm. e) zákona o státním občanství žalobci nebránila žádná objektivní ani subjektivní překážka, nejednalo se ani o jednorázové porušení uvedeného předpisu. Neplnění povinnosti hradit platby zdravotního pojištění nemůže žalobce právně významně odůvodňovat ani neznalostí právních předpisů České republiky, ani jejich složitostí a nesnadné orientaci v nich. Bylo na něm, aby si při povolení trvalého pobytu opatřil informace o tom, jaké povinnosti mu tímto okamžikem vznikají a navíc nelze předpokládat, že by po celou dobu , kdy neplnil řádně povinnosti plátce tohoto pojištění, nebyl o tomto institutu informován i neoficiálně, například z veřejných sdělovacích prostředků.

Splnění podmínky, stanovené v ustanovení § 7 odstavec 1 písm. e) zákona o státním občanství je proto nutno vnímat tak, že dodržování povinností vyplývajících ze zvláštních předpisů má být soustavné, tedy po celou dobu pobytu žalobce na území České republiky. Jen soustavným a dlouhodobým plněním povinností, stanovených zvláštním zákonem, může žalobce prokázat svoji schopnost a ochotu dodržovat právní řád státu, jehož občanství chce získat. Jen v tomto případě na něj může být pohlíženo jako na osobu, která český právní řád neporušuje a bezezbytku ctí. Soud má za to, že v daném případě žalovaný správně a v souladu s principem proporcionality posoudil splnění konkrétní podmínky, obsažené v ustanovení § 7 odstavec 1 písm. e) tohoto zákona.

Městský soud v Praze – ve shodě se žalobcem i žalovaným – musí znovu připomenout, že není dán právní nárok na udělení státního občanství. Koncepce právní úpravy státního občanství vychází z principu suverenity státní moci a je výsostným právem státu určovat podmínky, za kterých se nabývá a pozbývá státní občanství. Ani v případě splnění všech zákonných podmínek pro udělení státního občanství (ustanovení § 7 odstavec 1 zákona o státním občanství) nemusí být žádosti o udělení státního občanství České republiky vyhověno. Stát prostřednictvím svých orgánů rozhoduje na základě zcela volné správní úvahy, zda cizinci státní občanství udělí či nikoliv. I v případě volného správního uvážení však správní orgán musí respektovat stanovené procesní postupy a základní právní principy správního rozhodování a jeho rozhodnutí musí být přezkoumatelné, aby byla vyloučena libovůle při rozhodovací činnosti správního orgánu. Správní rozhodnutí, které bylo učiněno na základě volného správního uvážení, soud přezkoumává pouze z hlediska, zda správní orgán nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo je nezneužil (ustanovení § 78 odstavec 1 s. ř. s.). Jde-li, jako je tomu v daném případě, o zcela volné uvážení správního orgánu jako představitele suverénního státu, je třeba za meze správního uvážení považovat smysl a účel zákona o státním občanství a posoudit, zda správní uvážení je v konkrétním případě logickým vyústěním řádného hodnocení skutkových zjištění.

Z odůvodnění rozhodnutí obou správních orgánů je zřejmé, že správní orgány se žádostí žalobce podrobně zabývaly, náležitě zjistily skutečný stav věci a provedené důkazy řádně zhodnotily. Za základní podmínku, pro kterou nebylo státní občanství žalobci uděleno, shledaly správní orgány podmínku obsaženou v ustanovení § 7 odstavec 1 písm. e/ zákona o státním občanství, jíž posoudily ve vztahu na zcela konkrétní jednání a dosavadní chování žalobce na území České republiky. Tuto skutečnost nepovažuje soud za překročení zákonem stanovených mezí správního uvážení nebo za zneužití správního uvážení. Soud naopak považuje za logické, že se správní orgány zaměřily při hodnocení tohoto kritéria na chování žalobce v širších souvislostech. Adekvátní smyslu a účelu zákona je i to, že správní orgány přihlédly k tomu, jakým způsobem se žalobce snaží integrovat na území České republiky. Důvody, pro které nebylo žádosti žalobce o udělení státního občanství vyhověno, jsou z odůvodnění rozhodnutí obou správních orgánů zřejmé a soud je považuje za dostatečné pro závěr, že správní orgány nerozhodovaly na základě libovůle a při svém rozhodování nepřekročily zákonem stanovené meze správního uvážení ani správní uvážení nezneužily.

Městský soud v Praze z výše uvedených důvodů neshledal žalobní námitky důvodnými a nezjistil ani žádné vady řízení, které by měly za následek nezákonnost či věcnou nesprávnost napadeného rozhodnutí při jeho zkoumání soudem z úřední povinnosti. Na základě výše uvedeného odůvodnění Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně a proto ji postupem podle ustanovení § 78 odstavec 7 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odstavec 1 s. ř. s., podle něhož žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v řízení a žalovaný správní úřad, jemuž by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů podle výsledku řízení náleželo, žádné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevykázal ani neuplatňoval. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odstavec 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 21. prosince 2015

JUDr. Hana Veberová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru