Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 A 167/2010 - 43Rozsudek MSPH ze dne 08.03.2011


přidejte vlastní popisek

11 A 167/2010 - 43

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobce A. S., proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3 (dříve Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké polici se sídlem v Praze 3, Olšanská 2), za účasti V. Č., o žalobě proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 21.6.2010, č.j.: CPR-6340-1/ČJ-2010-9CPR-C236

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 21.6.2010, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Inspektorátu cizinecké policie o zamítnutí povolení k přechodnému pobytu na území České republiky.

Žaloba byla podána proti Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, tedy proti správnímu úřadu, do jehož kompetence spadalo do dne 31.12.2010 rozhodování v této věci. Tato pravomoc však přešla s účinností zákona č. 427/2010 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých dalších zákonů, na Ministerstvo vnitra (ustanovení § 165 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., ve znění platném ode dne 1.1.2011).

Podle ustanovení § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.), je žalovaný správní úřad, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní úřad, na který jeho působnost přešla. Protože v průběhu řízení přešla kompetence na Ministerstvo vnitra, považoval soud za žalovaný správní úřad toto ministerstvo.

Žalobce v podané žalobě namítl, že mu povolení k přechodnému pobytu na území České republiky nebylo uděleno, přestože předložil veškeré náležitosti. Podle správního úřadu jediný důvod, který uvádí jako důvod pro zamítnutí žádosti, je důvod ve smyslu ustanovení § 87d odst.1 písm.d) zákona o pobytu, tedy že žalobce je evidován v evidenci nežádoucích osob. Žalobce si je této skutečnosti vědom, nicméně žalovaný správní úřad se při svém rozhodování omezil pouze na tato skutková zjištění a nevěnoval pozornost dalším skutečnostem, především rodinnému životu žalobce, který vede v České republice se svojí manželkou V. Č., která je občankou České republiky. Žalobce rovněž namítl, že konkrétní důvody pro jeho zařazení do evidencí nežádoucích osob mu nikdy nebyly sděleny, ale domnívá se, že jde o důvody podle ustanovení § 154 odst.3 zákona o pobytu cizinců.

Žalobce namítl, že skutečnost, že je zařazen do zmíněné evidence, musí být interpretována s ohledem na jeho rodinný život. Vztah žalobce a paní V. Č. naplňuje institut manželství podle zákona o rodině, rodinným životem žalobce se však žalovaný správní úřad v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval. Důvodem vyhoštění, které bylo žalobci uděleno, byl jeho nezákonný pobyt na území České republiky. Podle Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES, o právu občanů Evropské unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, je její článek 27 bod 1 třeba vykládat tak, že nezákonný vstup či pobyt na území nemůže být sám o sobě důvodem pro omezení práva pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie. Toto ustanovení podává taxativní výčet důvodů, pro které je možné omezit právo rodinného příslušníka občana Evropské unie k pobytu na území. Tyto důvody jsou : ochrana veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví. Žalobce má za to, že v současné době nenaplňuje žádný z důvodů, které by legitimovaly omezení jeho práva pobývat v České republice společně s manželkou. Žalobce nepředstavuje žádné ohrožení veřejného pořádku, bezpečnosti či zdraví. Žalobce poukázal na to, že jeho manželka má psychické obtíže, protože není jisté, zda žalobce bude moci na území České republiky zůstat s ní. Žalobce zabezpečuje svoji manželku finančně, neboť ona není schopná pracovat a v případě, že by žalobci nebyl pobyt udělen, žalobce by musel odcestovat do Běloruska a jeho žena by nebyla schopna žít důstojným a plnohodnotným životem.

Žalobce v podané žalobě rovněž odkázal na pokyn Ministerstva vnitra č. 23 ze dne 16.3.2009 k zajištění postupu Policie České republiky při zajištění přímého účinku zmíněné směrnice, v němž se uvádí, že pokud nehrozí nebezpečí, měla by být osoba z evidence nežádoucích osob vymazána.

Žalobce namítl, že k nezbytnosti zásahu státu do práva na soukromý a rodinný život cizince odkazuje na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, který se mnohokrát otázkou vyhoštění cizinců se soukromými a rodinnými vazbami v cizí zemi zabýval. Podle principů, které byly v judikatuře stanoveny, je třeba vzít v úvahu zejména povahu a závažnost přestupku, spáchaného osobou, jež má být vyhoštěna, dobu pobytu na území, ze kterého má být vyhoštěna, dobu, která uběhla mezi spácháním přestupku a sporným opatřením, tj. vykonání jeho vyhoštění a také jaké bylo dotyčného chování během této doby, rodinnou situaci vyhoštěné osoby, například délku trvání manželství a další prvky, svědčící o skutečné povaze rodinného života dotyčného páru, narození dítěte a popřípadě jeho věk a konečně závažnost obtíží, které by manžel žadatele zejména poznal v zemi původu svého muže nebo ženy. Žalobce z uvedeného dovodil, že při aplikaci těchto kritérií na jeho případ musí být vzato v úvahu, že žalobcovo provinění spočívalo pouze v nezákonném pobytu na území České republiky, za což mu bylo uděleno správní vyhoštění. Nejedná se o zvlášť závažný správní delikt, od doby, kdy se tohoto nedbalého jednání žalobce dopustil, již uplynuly čtyři roky. Mezinárodní závazek v podobě Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je tedy důvodem, aby žalobcovo zařazení do evidence nežádoucích osob nebylo bráno v úvahu.

Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 24.11.2010 vyplývá, že z informačních systémů, provozovaných Policií České republiky při výkonu státní správy, vyplývá, že účastník řízení je veden v evidenci nežádoucích osob a že byl současně zařazen do informačního systému smluvních států Evropské unie. Z ustanovení § 87e odst.1 zákona o pobytu vyplývá, že policie žádost o povolení k přechodnému pobytu na území zamítne, jestliže je žadatel evidován v evidenci nežádoucích osob. Podle ustanovení § 154 odst.7 zákona o pobytu policie cizinci jeho zařazení do evidence nežádoucích osob nesděluje, nemá povinnost mu sdělovat, že je veden v evidenci nežádoucích osob a pokud bylo cizinci uloženo rozhodnutím správního úřadu správní vyhoštění, musí si být vědom, po jakou dobu nemůže vstoupit na území České republiky a po jakou dobu zde nesmí pobývat.

Co se týče posouzení zásahu do soukromého a rodinného života účastníka řízení, toto posouzení je v pravomoci správního úřadu, který správní vyhoštění účastníku řízení uložil a nikoli na správním úřadu prvého stupně, který rozhodoval o žádosti o povolení k přechodnému pobytu. Spisovým materiálem účastníka řízení je doloženo, že dne 11.1.2006 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění, neboť se účastník řízení na území České republiky zdržoval neoprávněně. Doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území České republiky, byla stanovena na tři roky. Toto rozhodnutí o správním vyhoštění nabylo právní moci dne 17.1.2006.

Účastník řízení se oženil s paní V. Č., přestože věděl, že mu bylo uděleno správní vyhoštění. Manželství účastník řízení uzavřel v době, kdy si byl plně vědom toho, že v případě realizace rozhodnutí nebude nejméně po dobu jeho platnosti rodinný život na území České republiky možný. Správní vyhoštění je svým obsahem rozhodnutí nikoli sankční povahy, ale rozhodnutí, které obsahově vyjadřuje zájem státu na tom, aby se jím dotčený cizinec na území státu nezdržoval. Je mu v praxi zakázáno, aby se na území České republiky zdržoval a zároveň sděleno, že pro toto období mu nebude umožněn vstup na území České republiky. Jedná se o správní opatření, omezující cizince na svobodě jeho volného pobytu. Účastník řízení si je zcela vědom důvodu, na základě kterého mu bylo uloženo správní vyhoštění a na základě něhož byl současně zaevidován do evidence nežádoucích osob podle ustanovení § 154 zákona o pobytu. Správní úřady tak postupovaly správně, neboť pokud je v souladu s požadavky ustanovení § 3 správního řádu zjištěna skutečnost, která znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní úřad další dokazování a žádost zamítne.

Z uvedeného vyplývá, že po celkovém posouzení napadeného rozhodnutí dospěl žalovaný k závěru, že správní úřad prvého stupně řádně odůvodnil výrok svého rozhodnutí, zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v napadeném rozhodnutí konkrétně popsal veškeré relevantní skutečnosti, obsažené ve spisovém materiálu. Důvody, které vedly správní úřad k zamítnutí předmětné žádosti, jsou zcela jasné a přesvědčivé a bylo dostatečně prokázáno, že o žádosti žalobce bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením zákona č. 326/1999 Sb.

Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:

Dne 16.12.2009 byl u Policie České republiky, Inspektorátu cizinecké policie Praha, podán návrh na zahájení řízení ve věci povolení k přechodnému pobytu na území České republiky pana A. S. podle ustanovení § 87b odst. zákona o pobytu cizinců.

Rozhodnutím ze dne 1.4.2010 Inspektorát cizinecké policie Praha rozhodl o zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky podle ustanovení § 87e odst.1 zákona o pobytu s odkazem na ustanovení § 87d odst.1 písm.d) téhož zákona, z něhož vyplývá, že policie žádost zamítne, jestliže je žadatel evidován v evidenci nežádoucích osob.

Dne 28.4.2010 doručil žalobce proti rozhodnutí Inspektorátu cizinecké policie své odvolání, které je po obsahové stránce totožné s žalobními námitkami, které uvedl žalobce v podané žalobě.

O podaném odvolání rozhodl žalovaný správní úřad žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 21.6.2010, jímž odvolání zamítl a původní rozhodnutí Inspektorátu cizinecké policie v Praze ze dne 1.4.2010 potvrdil se závěrem, že rozhodnutí správního úřadu prvého stupně bylo vydáno v souladu s platnými právními normami a vykazuje všechny náležitosti, požadované ustanovením správního řádu.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními úřady obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 soudního řádu správního). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobce i žalovaný správní úřad souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval.

Věc soud posoudil takto:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného odvolacího správního úřadu, jímž bylo pravomocně rozhodnuto o zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky.

Důvody pro zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky upravuje ustanovení § 87e odstavec 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do dne 31.12.2009 tak, že na zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu se vztahují obdobně důvody podle § 87d odst. 1 téhož zákona. Policie žádost dále zamítne, jestliže jsou zjištěny důvody, uvedené pod písmeny a/ až d/ tohoto ustanovení. Z ustanovení § 87d zákona o pobytu, ve znění účinném do 31.12.2009, vyplývá, že Policie žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu na území zamítne mimo jiné tehdy, jestliže je žadatel evidován v evidenci nežádoucích osob. Podle ustanovení § 154 zákona o pobytu se nežádoucí osobou rozumí cizinec, jemuž nelze umožnit vstup na území z důvodu, že by tento cizinec při pobytu na území mohl ohrozit bezpečnost státu, veřejný pořádek, ochranu veřejného zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých nebo obdobný zájem chráněný na základě závazku vyplývajícího z mezinárodní smlouvy. Policie rozhodne o označení cizince za nežádoucí osobu na základě vlastních poznatků, požadavku ústředního správního úřadu České republiky, požadavku zpravodajské služby České republiky anebo závazku vyplývajícího z mezinárodní smlouvy. Policie označí cizince za nežádoucí osobu na základě pravomocného rozhodnutí soudu o trestu vyhoštění z území, nebo pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění.

Podle ustanovení § 154 odstavec 7 zákona o pobytu policie cizinci jeho zařazení do evidence nežádoucích osob nesděluje.

V prvé žalobní námitce žalobce uvedl, že si je vědom skutečnosti, že byl zařazen do evidence nežádoucích osob, nicméně žalovaný správní úřad se při svém rozhodování omezil pouze na tato skutková zjištění a nevěnoval pozornost dalším skutečnostem, především rodinnému životu žalobce, který vede v České republice se svojí manželkou V. Č., která je občankou České republiky. Žalobce rovněž namítl, že konkrétní důvody pro jeho zařazení do evidencí nežádoucích osob mu nikdy nebyly sděleny, ale domnívá se, že jde o důvody podle ustanovení § 154 odst.3 zákona o pobytu cizinců.

Uvedenou námitku neshledal soud důvodnou. Žalobou napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto pravomocně o žalobcově žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu, nebylo tedy rozhodováno o důvodech jeho zařazení do evidence nežádoucích osob. K závěru o tom, že v případě žalobce nejsou splněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o povolení k přechodnému pobytu, tudíž zcela postačuje zjištěná a nesporná skutečnost, že žalobce je v uvedené evidenci zařazen, přičemž je zřejmé, že důvodem bylo rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce. V rámci řízení o žádosti o povolení k přechodnému pobytu pak nepřísluší ani správnímu orgánu ani soudu rozhodnutí o správním vyhoštění přezkoumávat. Důvodné není ani tvrzení, že se odvolací správní úřad dostatečně nevypořádal s odvolací námitkou ohledně zásahu vydaného rozhodnutí do rodinného života žalobce s odkazem na uzavřené manželství s paní V. Č. Na straně 4 odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaný - podle názoru soudu dostatečným způsobem – vypořádal s touto argumentací a zaujal správný názor o tom, že účastník řízení se oženil s paní V. Č., přestože věděl, že mu již bylo uděleno správní vyhoštění. Manželství účastník řízení tedy uzavřel v době, kdy si byl (anebo měl a mohl být) plně vědom toho, že v případě realizace rozhodnutí nebude nejméně po dobu jeho platnosti rodinný život na území České republiky možný.

Z uvedeného důvodu neshledal soud důvodnou ani žalobní argumentaci Směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES, o právu občanů Evropské unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, především pak jejím článkem 27. Podle uvedeného ustanovení smějí členské státy omezit svobodu pohybu a pobytu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků bez ohledu na státní příslušnost z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví. Tyto důvody nesmějí být uplatňovány k hospodářským účelům. Podle názoru soudu je veřejným pořádkem nutno rozumět soubor pravidel, které daná společnost považuje za normy správného chování, a to jak právní, tak morální a jejich porušení je vnímáno jako jednání nesprávné, jako jednání, které společnost není ochotna akceptovat. V daném případě lze pod vymezený pojem veřejného pořádku podřadit jednání žalobce, které je zcela zřejmým porušením nejen společností obecně uznávaných norem správného chování, ale je porušením právních předpisů (nerespektování rozhodnutí správních úřadů, ukládajících žalobci povinnost nelegální pobyt na území státu ukončit a vycestovat). Porušování právních předpisů je pak nepochybně s ohledem na žalobcem citované ustanovení Směrnice možno hodnotit i jako závažné porušení pravidel, která představují veřejný pořádek.

Jak již správně konstatoval žalovaný odvolací správní úřad, institut správního vyhoštění je svým obsahem rozhodnutím nikoli sankční povahy, ale rozhodnutím, které obsahově vyjadřuje zájem státu na tom, aby se dotčený cizinec na území státu nezdržoval, neboť mu zakazuje, aby se na území České republiky zdržoval. Zároveň takové rozhodnutí stanovuje, že pro určité konkrétně vymezené období cizinci nebude umožněn vstup na území České republiky. Jedná se tedy o správní opatření, omezující cizince na svobodě jeho volného pobytu, které není v rozporu s mezinárodní evropskou právní úpravou. Žalobce si v projednávané věci je podle obsahu podané žaloby zcela vědom důvodu, na základě kterého mu bylo uloženo správní vyhoštění a na základě něhož byl současně zaevidován do evidence nežádoucích osob podle ustanovení § 154 zákona o pobytu. Správní úřady tak postupovaly správně, neboť pokud je v souladu s požadavky ustanovení § 3 správního řádu zjištěna skutečnost, která znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní úřad další dokazování a žádost zamítne.

Z odůvodnění obou rozhodnutí je patrno, že se správní orgány obou stupňů konkrétním jednáním žalobce podrobně zabývaly a toto jednání vyhodnotily z pohledu zákonem stanovených podmínek. Uvedené jednání žalobce je třeba posuzovat komplexně a to z pohledu zákonem formulovaných podmínek a předpokladů, za nichž může být cizinci přechodný pobyt na území státu povolen. Lze tak učinit závěr o neúctě žalobce k povinnostem, uloženým mu právními předpisy České republiky a nadto i pravomocným rozhodnutím správního úřadu. Stát důvodně očekává, že osoby, pobývající na jeho území, právní předpisy porušovat nebudou a pokud tak učiní, je právem státu nevyhovět jejich žádosti o legalizaci pobytu na území České republiky.

Nedůvodnou shledal městský soud rovněž žalobní námitku, v níž žalobce – s poukazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva – poukazoval na povinnost správního úřadu, podle níž je třeba vzít v úvahu zejména povahu a závažnost přestupku, spáchaného osobou, jež má být vyhoštěna, dobu pobytu na území, ze kterého má být vyhoštěna, dobu, která uběhla mezi spácháním přestupku a sporným opatřením, tj. vykonání jeho vyhoštění a také jaké bylo dotyčného chování během této doby, rodinnou situaci vyhoštěné osoby, například délku trvání manželství a další prvky, svědčící o skutečné povaze rodinného života dotyčného páru, narození dítěte a popřípadě jeho věk a konečně závažnost obtíží, které by manžel žadatele zejména poznal v zemi původu svého muže nebo ženy.

K uvedenému lze pouze dodat, že v projednávané věci nebylo přezkumné činnosti soudu podrobeno původní rozhodnutí správního úřadu, jímž bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a byla mu stanovena rozhodnutím doba, po kterou mu nelze povolit vstup na území České republiky, neboť toto rozhodnutí podléhalo případné přezkumné činnosti soudu ve zcela jiném řízení a soud v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí, kterým nebyl žalobci povolen přechodný pobyt, se již rozhodnutím o správním vyhoštění blíže zabývat nemohl.

Na základě výše uvedeného odůvodnění Městský soud v Praze dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem po provedeném řízení, jež netrpělo vadami, které by napadené rozhodnutí činily vadným. Soud po posouzení věci dospěl k závěru, že u žalobou napadeného rozhodnutí nebyla shledána nezákonnost napadeného rozhodnutí v důsledku krácení práv žalobkyně, ani soud neshledal důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí. Proto soud žalobu podle ustanovení § 78 odst.7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst.1 s.ř.s. Žalobkyně neměla ve sporu úspěch, podle úspěchu ve věci by právo na náhradu nákladů řízení náleželo žalovanému, avšak tomu žádné náklady nad rámec běžných činností správního úřadu

nevznikly. Z tohoto důvodu vyslovil soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Pokud jde o osobu zúčastněnou na řízení V. Č., soud dospěl k závěru, že v dané věci nejsou dány předpoklady pro rozhodnutí soudu o náhradě jejích nákladů řízení. Podle ustanovení § 60 odst.5 s.ř.s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V posuzované věci soud osobě zúčastněné na řízení žádnou povinnosti v řízení nestanovil.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. u Městského soudu v Praze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst.2 s.ř.s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem ; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 8.března 2011

JUDr. Hana Veberová,

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru