Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 A 156/2014 - 59Rozsudek MSPH ze dne 13.10.2016


přidejte vlastní popisek

11A 156/2014 – 59

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce Mgr. R. L., advokáta se sídlem v P. 6, K. 802/1, zastoupeného Mgr. Lukášem Jirsou, advokátem se sídlem v Praze 2, Budečská 1028/16, proti žalované České advokátní komoře, IČ 66000777, se sídlem v Praze 1, Národní 16, zastoupené JUDr. Ladislavem Krymem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 43, o žalobě proti rozhodnutí představenstva České advokátní komory ze dne 8. 9. 2014, č. j. P 55/13

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí představenstva České advokátní komory ze dne 8. 9. 2014, č. j. P 55/13, kterým byl žalobci podle ustanovení § 9 odstavec 2 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, pozastaven výkon advokacie.

Žalobce v podané žalobě namítl, že výrok napadeného rozhodnutí je nedůvodný, zásadním způsobem zkracuje práva žalobce a zasahuje do jeho práva vykonávat advokacii. Mimořádný dopad má žalobou napadené rozhodnutí na klienty a jejich zastoupení, na zaměstnance advokátní kanceláře a do rodinných poměrů žalobce, když jediným zdrojem jeho příjmů vždy byl výkon advokacie. Napadené rozhodnutí není podle názoru žalobce ani v souladu s právními předpisy.

Žalobce v podané žalobě namítl, že mu byl pozastaven výkon advokacie podle ustanovení § 9 odstavec 2 písm. a) zákona o advokacii, podle něhož může Česká advokátní komora advokátovi pozastavit výkon advokacie, byla-li na něho v trestním řízení podána obžaloba, návrh na schválení dohody o vině a trestu, nebo návrh na potrestání pro úmyslný trestný čin a nebo, bylo-li proti němu pro takový trestný čin zahájeno trestní stíhání a skutečnosti nasvědčují tomu, že byl takový trestný čin spáchán, ohrožují důvěru v další řádný výkon advokacie tímto advokátem.

Žalobce namítl, že se žádného trestného činu nedopustil. Bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro možné spáchání zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle ustanovení § 206 odstavec 1 písm. b) a odstavec 5 písm. a) trestního zákona a přečinu úvěrového podvodu podle ustanovení § 211 odstavec 1 trestního zákona, ve věci došlo k podání obžaloby. Žalobce v průběhu řízení nevypovídal s ohledem na svojí zákonnou povinnost mlčenlivosti podle ustanovení § 21 zákona o advokacii. Žalovaného žalobce s podstatným obsahem své obhajoby seznámil v průběhu kárného řízení, které bylo vedeno před Českou advokátní komorou pod spisovou značkou K 122/2012. V této kárné věci bylo prokázáno, že žalobce sice pochybil, když nedostatečně kontroloval svého manažera při nakládání s finančními prostředky advokátní kanceláře a jejich klientů, nicméně sám se protiprávního jednání nedopustil. Žalobce v okamžiku, kdy protiprávní jednání svého manažera zjistil, s ním ukončil pracovní poměr, zjednal nápravu při výplatě úschov a klienty dobrovolně odškodnil za prodlení v řádu dnů a týdnů úrokem z prodlení a paušální náhradou nákladů právního zastoupení. Nebylo mu však prokázáno, že by kárně obviněný advokát použil svěřené finanční prostředky pro svou vlastní potřebu, či k jiným než sjednaným účelům, nijak se neobohacoval na úkor klientů, či třetích osob, nanejvýš došlo k určitému zpoždění z vyplacení peněžních prostředků.

Česká advokátní komora bezprostředně po zmíněném kárném rozhodnutí, kterým žalobci uložila pokutu ve výši 100.000,- Kč, proti které se žalobce neodvolal a kterou dobrovolně uhradil, provedla za účelem zachování důvěry klientů a veřejnosti kontrolu úschov finančních prostředků a majetku klientů u žalobce. Kontrola skončila dne 17. 6. 2013 zápisem bez výhrad a pochybení. Za této situace je podle názoru žalobce s podivem, že když ke sdělení obvinění žalobce došlo již dne 18. 9. 2013, aby až dne 8. 9. 2014 došlo - náhle - k vydání žalobou napadeného rozhodnutí z důvodu údajného narušení důvěry v řádný další výkon advokacie žalobcem. Přitom žalovaná čerpala podklady pro své rozhodnutí v podstatě pouze ze sdělení obvinění a z obžaloby, dalšími provedenými důkazy byla pouze korespondence žalobce se žalovanou a protokol z neveřejné části jednání představenstva ČAK, k němuž se žalobce nemohl nijak vyjádřit a není mu jeho obsah ani znám. Ačkoli žalovaná činí ve svém rozhodnutí závěry z údajně přečtených kárných rozhodnutí, týkajících se žalobce, žádná taková kárná rozhodnutí nejsou v seznamu provedených důkazů v dotčeném správním řízení konstatována.

Podle názoru žalobce je dalším pochybením žalované při vedení správního řízení skutečnost, že na jednání komory dne 22. 5. 2014 mu bylo uloženo, aby důkazy předložil při případném dalším jednání. To však v žádném dalším řízení žalobce už neměl možnost učinit, protože zcela nečekaně obdržel dne 12. 8. 2014 předvolání k opětovnému projednání možnosti pozastavení výkonu advokacie, přičemž žalobci v té době dosud nebylo známo, že by na něj byla podána obžaloba. Proto informoval žalovanou, že stále nemá k dispozici obžalobu ve věci a nezná ani její obsah, proto nebyl schopen vyjádřit se k obžalobě a k v ní uvedeným skutečnostem, ani nemohl předložit relevantní důkazy. Z uvedených důvodů žalobce podáním ze dne 29. 8. 2014 požádal o projednání věci až na následujícím jednání představenstva poté, co mu bude umožněno se s obsahem žaloby seznámit. Na to mu předseda žalované dne 1. 9. 2014 sdělil, že omluvu z jednání nelze uznat, neboť v rámci řízení před žalovanou je třeba posoudit, zda byla či nebyla podána obžaloba, a s obsahem obžaloby se žalobce může seznámit pro prostudováním spisu u České advokátní komory. Žalobce opět opakovaně poukazoval na objektivní okolnosti (dlouhodobý plánovaný pracovní pobyt mimo Českou republiku), pro které se nemohl nařízeného jednání představenstva žalované zúčastnit a zdůraznil, že má zájem v řízení se vyjádřit a předložit důkazy, které by představenstvu žalované prokázaly, že u něj nejsou dány důvody pro závěr o ztrátě důvěry.

V uvedených okolnostech spatřuje žalobce důvod pro tvrzení, že žalovaná zkrátila právo žalobce na obhajobu před správním orgánem tím, že mu neumožnila se při opětovném projednání před představenstvem žalovaného vyjádřit k novým důkazům, zejména k obžalobě a že se pokusila nahradit zákonem stanovené postavení soudu při doručování obžaloby žalobci prostým nahlédnutím do spisu žalované. Obdobně žalovaná upřela žalobci právo navrhnout a předložit pro něj příznivé důkazy ve věci.

Žalobce v podané žalobě namítl, že citované ustanovení § 9 odstavec 2 písm. a) zákona o advokacii dává žalované pouze možnost pozastavit výkon advokacie z důležitých důvodů, nejedná se o povinnost a proto je žalovaná povinna v každém jednotlivém správním řízení pečlivě zvážit, zda je takové opatření na místě v relaci s důsledky, které pro advokáta a jeho klienty takové rozhodnutí bude mít.

Žalobce proto napadá zjevně neprokázaný závěr žalované o tom, že má žalobce značné potíže s dodržováním povinností, uložených advokátům, když tento závěr žalovaná činí bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění. Žalobce byl v minulosti uznán kárně vinným za skutky, které se nynějšího projednávaného důvodu pro pozastavení výkonu advokacie nijak netýkaly, přičemž podle ustálené judikatury jakákoliv případná předchozí kárná provinění žalobce nejsou a nemohou být podkladem pro rozhodnutí o pozastavení výkonu advokacie z důvodu podle ustanovení § 9 odstavec 2 písm. a) zákona o advokacii. Zároveň žalobce namítl, že žalobou napadené rozhodnutí je co do určení doby trvání neurčité, právně vadné a pravděpodobně nevykonatelné, neboť z něho nelze určit, zda bylo rozhodnuto o délce tohoto opatření a jakým způsobem.

Žalovaná Česká advokátní komora ve vyjádření k podané žalobě uvedla, že žalobu nepovažuje za důvodnou.

Uvedla, že podle ustanovení § 9 odstavec 2 písm. a) zákona o advokacii může komora pozastavit advokátovi výkon advokacie rovněž v případě, že na něho byla v trestním řízení podána obžaloba, anebo bylo-li proti němu pro úmyslný trestný čin zahájeno trestní stíhání a skutečnosti nasvědčují tomu, že byl takový trestní čin spáchán a ohrožují důvěru v další řádný výkon advokacie tímto advokátem. Výkon advokacie může být z těchto důvodů pozastaven nejdéle do dne, kdy nabude právní moci rozhodnutí, kterým se řízení trestní končí. Uvedené podmínky pro postup žalované byly v daném případě naplněny, proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání, následně byla proti němu podána obžaloba v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, přičemž jde o čin závažný, jehož se měl dopustit při výkonu advokacie.

Z uvedeného podle názoru žalované vyplývá, že pro rozhodnutí postačuje, pokud je na advokáta podána žaloba pro úmyslný trestný čin. Pouze v případě, že je proti advokátovi zahájeno trestní stíhání před podáním obžaloby, musí být splněna i podmínka druhá, tj. existence skutečností nasvědčujících tomu, že byl takový trestný čin spáchán, které ohrožují důvěru v další řádný výkon advokacie tímto advokátem. V případě žalobce však byla i tato druhá podmínka naplněna, neboť advokacie je vykonávána řádně, pokud advokát při jejím výkonu dodržuje zákon a ostatní právní a stavovské předpisy a pokud se v jejich mezích řídí pokyny klientů. Zákon nevyžaduje ohrožení důvěry konkrétních klientů, postačí tak zcela ohrožení důvěry obecné, tj. zjištění, že konkrétní úmyslná trestná činnost je pro veřejnost (tedy i pro potencionální klienty) nepřijatelná, pokud se jí dopustí advokát. Typickým příkladem nečestného a nepoctivého jednání je zpronevěra finančních prostředků, svěřených advokátovi, podvodné jednání vůči klientům a jiným osobám, neoprávněné obohacení advokáta, případně jiných na úkor klientů, nebo jiných osob a podobně.

Žalobce v postavení advokáta je trestně stíhán pro skutek, naplňující skutkovou podstatu zpronevěry, přičemž měla být způsobena velmi vysoká škoda a tato skutečnost podle České advokátní komory nepochybně ohrožuje důvěru v řádný výkon advokacie uvedeným advokátem.

Pokud jde o další výtky, směřující proti rozhodnutí žalované, tj. že nezohlednila tvrzení žalobce o tom, že skutek nespáchal, tyto nejsou relevantní. Žalovaná není orgánem činným v trestním řízení, není oprávněna podanou obžalobu ani postup či rozhodování orgánů činných v trestním řízení přezkoumávat, naopak z nich musí ve vlastním rozhodování vycházet. Pokud se žalobce nedostavil k odročenému jednání představenstva žalované, nejde o skutečnost, která by činila řízení vadným, neboť žalobce byl pozván, byl poučen, že může být jednáno v jeho nepřítomnosti a že může nahlížet do spisu žalované, což také učinil a pokud žalovaná neuznala omluvu nepřítomnosti žalobce při jednání za dostatečnou pro odročení, učinila tak v souladu s konstantní judikaturou. V dalším odkázala žalovaná plněna odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

Při ústním jednání u Městského soudu v Praze dne 13. 10. 2016 zástupce žalobce setrval na podané žalobě a odkázal na její písemné vyhotovení. Dále uvedl, že v rámci trestního řízení žalobce podal mimořádné opravné prostředky (návrh na obnovu řízení i stížnost pro porušení zákona) a má za to, že byly splněny podmínky přerušení řízení o podané žalobě, neboť považuje za nezbytné vyčkat rozhodnutí příslušných trestních soudů o těchto mimořádných opravných prostředcích.

Zástupce žalované u jednání soudu odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Zdůraznil, že účinky napadeného rozhodnutí již pominuly, protože trestní stíhání žalobce bylo ukončeno, v současné době výkonu advokátní činnosti žalobce brání jiné zákonné ustanovení zákona o advokacii.

Žalobce, jehož osobní účast u jednání soudu zajistila eskorta Vězeňskou službou, poukázal na to, že po celé řízení tvrdil své pochybnosti o vině. Uvedl, že jeho kancelář zajišťovala úschovy finančních prostředků, jejichž výše dosahovala 250 až 300 milionů korun, měla čtyřicet zaměstnanců, kontrolu úschov žalobce svěřil na pobočce kanceláře v Brně zaměstnanci, který postupoval způsobem, kterým neměl. Žalobce i nadále popírá, že by on sám s finančními prostředky na úschovách jakkoli nakládal a měl z těchto peněz jakýkoli prospěch, naopak s prodlením všechny dlužné prostředky již rok před zahájením trestního řízení uhradil. K argumentaci žalované v napadeném rozhodnutí uvedl, že po celou dobu měli klienti důvěru ve fungování jeho advokátní kanceláře. Zdůraznil, že v řízení před komorou neměl možnost tyto okolnosti vysvětlit, nebyla vzata v potaz zásada presumpce neviny a rozhodnutí bylo vydáno v době, kdy žalobce ještě neměl k dispozici obžalobu, proto jednání žalované shledává nekorektním a bezpříkladným. V současné době žalobce předpokládá, že pravomocné rozhodnutí o jeho odsouzení bude zrušeno a následně bude znovu řešeno jeho postavení k žalované. Žalobce je stále připraven prokázat, že důvody pro pozastavení výkonu advokacie neexistovaly. Závěrem připomněl, že jeho možnost hájit se v řízení před žalovanou byla ztížena tím, že sídlo kanceláře v blízkosti budovy Národního divadla bylo postiženo výbuchem, při němž byla zničena elektronická dokumentace.

Ze spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:

Rozhodnutím ze dne 8. 9. 2014 pozastavilo představenstvo České advokátní komory žalobci výkon advokacie, když předtím zahájilo řízení o možnosti pozastavení výkonu advokacie tomuto advokátovi podle ustanovení § 9 odstavec 2 písm. a) zákona o advokacii poté, co se z usnesení Policie České republiky ze dne 18. 9. 2013 dozvědělo o tom, že vůči jmenovanému advokátovi bylo zahájeno trestní stíhání v souvislosti se spácháním zvlášť závažného zločinu zpronevěry a přečinu úvěrového podvodu. Představenstvo ve věci žalobce jednalo dvakrát, prvého jednání se žalobce osobně zúčastnil, ke druhému jednání se omluvil, představenstvo však důvody omluvy neshledalo za tolik závažné, aby mu znemožnily účast na jednání, proto představenstvo jednalo a rozhodlo v jeho nepřítomnosti. Ke všem důkazům, které mělo představenstvo k dispozici při prvním jednání, se žalobce vyjádřil, na možnost jednání ve věci ve své nepřítomnosti byl žalobce upozorněn, přičemž při druhém jednání byly zopakovány důkazy a nově byla přečtena podaná obžaloba v trestní věci žalobce. Z ní představenstvo zjistilo, že již byla doručena soudu, že skutek v ní popsaný je totožný se skutkem uvedeným v oznámení o zahájení trestního stíhání, a ze záznamu ze spisu bylo zjištěno, že zástupce žalobce se s obsahem obžaloby seznámil před konáním jednání.

Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že z provedených důkazů vzalo představenstvo za prokázané, že proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání pro závažný trestný čin a že na něho byla pro takový trestný čin podána obžaloba. Jestliže je žalobce v postavení advokáta trestně stíhán pro skutek, naplňující skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu zpronevěry, kdy měl zpronevěřit svým klientům částky v mnohamilionové výši, pak tato skutečnost nepochybně ohrožuje důvěru v řádný výkon advokacie ve smyslu ustanovení § 9 zákona o advokacii. Představenstvo při svém rozhodování nezjistilo nic, co by bránilo naplnit požadavek zákona na pozastavení výkonu advokacie trestně stíhanému advokátovi a naopak z výpisu z kárné evidence a přečtených kárných rozhodnutí zjistilo, že žalobce má značné potíže s dodržováním povinností, uložených advokátům v zákoně o advokacii a ve stavovských předpisech. Z tohoto důvodu představenstvo konstatovalo, že byly splněny podmínky, stanovené v ustanovení § 9 odstavec 2 písm. a) zákona o advokacii, pro možné rozhodnutí o pozastavení výkonu advokacie žalobci.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před žalovaným správním úřadem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Věc soud posoudil takto:

V prvé řadě se městský soud zabýval otázkou důvodnosti návrhu žalobce na přerušení řízení. Žalobce měl za to, že v době, kdy dosud nebylo rozhodnuto o jím podaných mimořádných opravných prostředcích v trestní věci, by bylo vhodné vyčkat na vydání rozhodnutí, když podle § 48 odstavec 3 písm. d/ s. ř. s. v současné době probíhá jiné řízení, jehož výsledek může mít vliv na rozhodování soudu.

Městský soud v Praze návrh neshledal důvodným. Pro žalobu směřující proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné správy, tj. žalobu ve správním soudnictví, jsou charakteristické určité rysy tohoto typu řízení. Mezi tyto rysy patří především skutečnost, že při přezkoumání rozhodnutí vychází soud podle § 75 odstavec 1 s. ř. s. ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného správního orgánu, a že podle § 71 odstavec 2 s. ř. s. lze žalobu rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby (§ 72 odstavec 1 s. ř. s.). Z pohledu uvedených ustanovení soud nemohl při úvaze o důvodnosti podané žaloby zohlednit případný výsledek žalobcem označených řízení, ať by byl jakýkoli, protože se jedná o skutečnost, která by nastala až v době po vydání napadeného rozhodnutí.

Soud z uvedených důvodů návrh na přerušení řízení zamítl. Neshledal přitom ani žalobcem namítané porušení zásady ochrany jeho práv v řízení před soudem v důsledku neúčasti jeho zástupce. Žalobci byla soudem zajištěna možnost účastnit se ústního jednání, žalobce – ačkoli je sám vysokoškolsky právnicky vzdělán – byl v průběhu celého soudního řízení zastoupen advokátem. Z plné moci ze dne 7. 1. 2016 (na č. l. 42 soudního spisu) vyplývá, že při zmocnění Mgr. Lukáše Jirsy vzal žalobce na vědomí, že zmocněný advokát je oprávněn ustanovit za sebe zástupce. Soudního jednání se zúčastnil takto ustanovený substituční zástupce Mgr. Ing. Michal Diamant, přičemž žalobci byla soudem umožněna porada se zástupcem ještě před zahájením jednání. Z uvedených okolností má soud za to, že k zásahu do chráněných práv žalobce na obhajobu v řízení před soudem nedošlo. Také zde soud zohlednil platnou právní úpravu, podle níž lze žalobní námitky uplatnit pouze ve lhůtě pro podání žaloby (§ 72 odstavec 1 s. ř. s.) a tato lhůta v den nařízení jednání soudu již marně uplynula.

O námitkách vznesených podanou žalobou uvážil Městský soud v Praze takto:

Z napadeného rozhodnutí je patrné, že žalovaná pozastavila výkon advokacie žalobci podle ustanovení § 9 odstavec 2 písm. a) zákona o advokacii, podle kterého komora může pozastavit advokátovi výkon advokacie, pokud na něho byla v trestním řízení podána obžaloba, návrh na schválení dohody o vině a trestu nebo návrh na potrestání pro úmyslný trestný čin, anebo bylo-li proti němu pro takový trestný čin zahájeno trestní stíhání a skutečnosti nasvědčující tomu, že byl takový trestný čin spáchán, ohrožují důvěru v další řádný výkon advokacie tímto advokátem.

Z ustanovení § 9 odstavec 2 písm. a/ zákona o advokacii vyplývá oprávnění žalovaného rozhodnout o pozastavení činnosti advokáta jednak v případech, kdy byla podána obžaloba, návrh na schválení dohody o vině a trestu nebo návrh na potrestání pro úmyslný trestný čin, a jednak v případech, kdy bylo zahájeno trestní stíhání pro úmyslný trestný čin a je zde nebezpečí ohrožení důvěry v další řádný výkon advokacie tímto advokátem.

Jak je zřejmé z obsahu spisového materiálu i z odůvodnění napadeného rozhodnutí, v době vydání napadeného rozhodnutí byla obžaloba na žalobce podána (obžaloba Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 4. 7. 2014, č. j. 1Kzv 17/2013 - 105). Za této situace pak bylo nutno jen posoudit, zda obžaloba byla podána pro úmyslný trestný čin. Protože se tak stalo, ani žalobce tuto skutečnost nezpochybňuje, byly dány podmínky pro to, aby žalovaná svého oprávnění rozhodnout o pozastavení činnosti žalobce využila.

Není tedy v rozporu se zákonem, jestliže se žalovaná ve správním řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, ani v napadeném rozhodnutí samotném se blíže nezaobírala jednáním žalobce, pro které byla obžaloba podána. V daném případě představenstvo žalované ani nemohlo hodnotit konkrétní jednání žalobce. Skutečnost, že proti žalobci bylo zahájeno trestní řízení pro úmyslný trestný čin a že v době vydání napadeného rozhodnutí proti němu byla podána obžaloba, je zcela nesporná. Z ustanovení § 9 odstavec 2 písm. a/ zákona o advokacii přitom nevyplývá, že by jednání, jež je předmětem trestního řízení, muselo souviset s výkonem advokacie, pro naplnění uvedeného ustanovení postačí, když je zjištěno, že jde o trestní řízení pro jakýkoli úmyslný trestný čin.

Skutečnost, že proti žalobci bylo dne 18. 9. 2013 zahájeno trestní stíhání, je skutečností objektivní, která nebyla v řízení před soudem jakkoli zpochybněna. Otázku důvodnosti zahájení trestního stíhání přitom nepřísluší posuzovat ani žalované, ani správnímu soudu. Z uvedeného plyne, že pro zahájení řízení před žalovanou a pro případné vydání rozhodnutí o pozastavení výkonu advokacie postačí zcela zjištění, že bylo s advokátem zahájeno trestní stíhání, není nutno vyčkat do doby, než bude případně podána obžaloba. V nyní posuzované věci byl důvod pro pozastavení výkonu advokacie žalobci naplněn. Navíc v průběhu řízení byla obžaloba i podána.

Žalovaná v napadeném rozhodnutí posuzovala i to, zda žalobce svým jednáním ohrozil důvěru v další výkon advokacie žalobcem. Žalovaná splnění této podmínky hodnotila ze širšího hlediska, když uvedla, že ohrožení důvěry v další řádný výkon advokacie tímto advokátem není podmíněno ohrožením důvěry konkrétních klientů. Přitom odkázala nejen na důvěru vlastních klientů advokáta, ale také na důvěru žalované a na obecnou důvěru společnosti, tedy všech potenciálních klientů advokáta.

Soud považuje za vhodné zdůraznit k posouzení, zda „skutečnosti nasvědčující tomu, že byl takový trestný čin spáchán, ohrožují důvěru v další řádný výkon advokacie tímto advokátem“, že ze znění citovaného ustanovení § 9 odstavec 2 písm. a/ zákona o advokacii vyplývá, že tato podmínka se vztahuje k dřívějšímu stádiu přípravného řízení – mezi vznesením obvinění a podáním obžaloby, tedy až k druhé části věty za slovy „anebo“ Jak již bylo uvedeno, pozastavit výkon advokacie může komora jednak tehdy, jestliže byla na advokáta podána obžaloba, návrh na schválení dohody o vině a trestu nebo návrh na potrestání pro úmyslný trestný čin, a jednak tehdy, bylo-li proti němu pro takový trestný čin zahájeno trestní stíhání a skutečnosti nasvědčující tomu, že byl takový trestný čin spáchán, ohrožují důvěru v další řádný výkon advokacie tímto advokátem. V prvém případě postačí zjištění, že byla podána obžaloba, návrh na schválení dohody o vině a trestu či návrh na potrestání pro úmyslný trestný čin, v druhém případě (kdy je trestní stíhání v počátku) je nutno zjišťovat, zda jsou zde skutečnosti, které ohrožují důvěru ve výkon advokacie. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že se žalovaná posouzením ohrožení důvěry zabývala v daném případě spíše pro úplnost, aby podpořila svůj závěr o tom, že byly splněny zákonné podmínky a ona mohla výkon advokacie žalobci pozastavit bez jakýchkoli pochybností, neboť na žalobce se vztahuje prvá část věty ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) zákona o advokacii, podle které postačí zjištění, že obžaloba byla podána, což se v případě žalobce stalo ještě před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí.

Pokud žalobce v podané žalobě namítal, že byl předvolán představenstvem žalované k opětovnému projednání možnosti pozastavení výkonu advokacie v době, kdy mu ještě nebylo známo, že by na něj byla podána obžaloba a nemohl se tak vyjádřit k v ní uvedeným skutečnostem a předložit relevantní důkazy, soud neshledal ani tuto námitku důvodnou.

Pokud se totiž žalobce v průběhu řízení před žalovanou měl pokusit navrhovat důkazy, kterými chtěl prokázat, že jednání, které je mu kladeno za vinu, proběhlo jinak a nebylo jednáním trestněprávním, je třeba na tomto místě znovu zopakovat, že ani soud ve správním přezkumném řízení ani žalovaná nejsou orgány činnými v trestním řízení, a proto nejsou oprávněni provádět důkazy k objasnění toho, zda se skutek stal tak, jak je popsán v podané obžalobě, ani rozhodovat o vině či nevině žalobce, s nímž je vedeno trestní řízení. Proto soud uzavřel, že otázku, zda se žalobce dopustil svým jednáním zločinu, musí posoudit příslušné orgány činné v trestním řízení (trestní soud). Je proto nutno s odkazem na zmíněné ustanovení § 9 odst. 2 písm. a/ zákona o advokacii zopakovat, že pro žalovanou byla v této chvíli rozhodná skutečnost, že byla podána obžaloba pro úmyslný trestný čin. Způsob spáchání trestného činu (zločinu), posouzení trestní odpovědnosti není předmětem řízení o pozastavení výkonu advokacie určitému advokátovi. Odepření faktické možnosti žalobce vyjádřit se v řízení před žalovanou k obsahu podané obžaloby nemohlo na věci ničeho změnit, proto soud dovodil, že ani případný zásah do práv žalobce nemohl vyústit ve vydání nezákonného rozhodnutí.

Důvodnou nebyla shledána ani námitka žalobce ohledně neúplně zjištěného stavu věci. Jak již bylo uvedeno, žalované nepřísluší hodnotit samotné jednání žalobce při výkonu advokacie, ale bylo třeba zjistit, zda bylo proti žalobci zahájeno trestní řízení, respektive podána obžaloba pro úmyslný trestný čin. Tato skutečnost je ze spisového materiálu zřejmá a žalobce sám ji nepopírá. Soud se ztotožnil se závěrem žalované o tom, že v daném případě nejde o rozhodnutí o kárném provinění. Správní orgán v daném případě neměl podle platné právní úpravy možnost přezkoumávat či jiným způsobem hodnotit, zda trestní stíhání žalobce bylo zahájeno v souladu se zákonem, zda stojí na oprávněných závěrech ohledně skutku, který je žalobci kladen za vinu, zda je řádně a v souladu s normami trestního práva hmotného skutek kvalifikován.

Namítal-li žalobce v podané žalobě, že napadené rozhodnutí je právně neurčité a patrně i nevykonatelné, protože z něj nelze určit, zda bylo rozhodnuto o délce opatření žalované a jak, není námitka důvodná. Žalobce namítal, že ani podle aplikace zásady in dubio pro reo nelze v této části rozhodnutí žalované vyložit.

Podle ustanovení § 9 odstavec 2 písm. a) zákona o advokacii může Česká advokátní komora pozastavit advokátovi výkon advokacie z důvodů zde uvedených, a to nejdéle do dne, kdy nabude právní moci rozhodnutí, kterým se trestní řízení končí. Z uvedeného zákonného textu je zřejmé, že doba trvání opatření je srozumitelná přímo ze zákona. Soud má za to, že k přesvědčivosti napadeného rozhodnutí by jistě přispělo, kdyby byla doba trvání, po kterou byl žalobci výkon advokacie pozastaven, v rozhodnutí přímo vyjádřena, ale za situace, kdy maximální délka je limitována přímo zákonným ustanovením na probíhající trestní řízení, neshledal soud tuto námitku natolik důvodnou, aby dospěl k závěru o nezákonnosti napadeného rozhodnutí a z tohoto důvodu přistoupil k jeho zrušení. Navíc je zřejmé, že trestní řízení žalobce bylo pravomocně skončeno, takže žalobou napadené rozhodnutí již není účinným. Výkon advokacie je žalobci pozastaven přímo ze zákona (§ 8a odstavec 1 písm. e/ zákona o advokacii). Pokud žalobce namítal, že není zřejmé, jak k pozastavení výkonu advokacie dojde, je nutno konstatovat, že ze samotného pojmu „pozastavení“ je zřejmé, že advokát není oprávněn advokacii vykonávat, tedy nesmí vykonávat činnosti, které jsou advokátovi zákonem svěřeny.

Ze všech výše uvedených důvodů tedy Městský soud v Praze po posouzení žaloby a podrobení přezkumu veškerých žalobních bodů neshledal žádné důvody pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Na základě toho soud žalobu podle ustanovení § 78 odstavec 7 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odstavec 1 s. ř. s., podle něhož žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v řízení a žalovaná, jíž by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů podle výsledku řízení náleželo, žádné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevykázala ani neuplatňovala. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odstavec 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 13. října 2016

JUDr. Hana Veberová,

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru