Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 A 134/2010 - 35Rozsudek MSPH ze dne 28.06.2011


přidejte vlastní popisek

11 A 134/2010 - 35

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobce T. B. zastoupeného Mgr.Markem Vojáčkem, advokátem sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, proti žalovanému Policejnímu prezídiu České republiky, Ředitelství pro služby pro zbraně a bezpečnostní materiál Praha, se sídlem v Praze 7, Strojnická 27, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního úřadu ze dne 31.3.2010, č.j.: PPR-5896-3/ČJ-2010-0099US

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou, doručenou Městskému soudu v Praze dne 8.6.2010, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí, jímž žalovaný správní úřad pravomocně odejmul žalobci zbrojní průkaz č. AL 193513, průkaz zbraně a zbraň. Důvodem pro vydání tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že se žalobce v roce 2009 dopustil trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, v témže roce byl vynesen a právní moci nabyl rozsudek o jeho vině.

Žalobce v podané žalobě namítl, že po datu 1.1.2010 je správním úřadem postihován na základě odsouzení pro trestný čin, který již podle platného trestního zákona trestným není, přičemž při vydání správního rozhodnutí byl správní úřad vázán skutkovým stavem a právními předpisy, účinnými k okamžiku vydání rozhodnutí. Z tohoto důvodu měl správní úřad při svém rozhodování aplikovat právní předpisy účinné ke dni svého rozhodnutí, tj. k datu 21.1.2010. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani fakt, že předmětné správní řízení bylo zahájeno dne 30.12.2009. Samotný trestní zákon v ustanovení § 419 důsledně odlišuje trestné činy od činů, které byly považovány za trestné činy podle dřívějších právních předpisů a které v současnosti již trestnými činy nejsou.

Žalobce v podané žalobě namítl, že k odebrání zbrojního průkazu žalobci došlo za použití ustanovení § 27 odst.1 písm.c) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů (dále též zákon o zbraních), a to v důsledku toho, že žalobce měl podle názoru správních úřadů přestat splňovat podmínku bezúhonnosti podle ustanovení § 22 zákona o zbraních. Podle ustanovení § 22 odst.1 zákona o zbraních se za bezúhonného nepovažuje ten, kdo byl pravomocně uznán vinným trestným činem, popsaným v jednotlivých bodech uvedeného ustanovení. S ohledem na skutečnost, že v době rozhodnutí správního úřadu nebylo řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění trestným činem, nedošlo podle názoru žalobce k naplnění podmínky, uvedené v ustanovení § 22 odst.1 zákona o zbraních, neboť žalobce nebyl z pohledu právních předpisů, účinných ke dni rozhodování správního úřadu, uznán vinným trestným činem, nýbrž byl uznán vinným pouze činem, který se - podle právních předpisů, účinných v okamžiku rozhodnutí správního úřadu - již nepovažoval za trestný.

Právě skutečnost, že řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění nepředstavuje společensky nebezpečné jednání, vedla zákonodárce k tomu, že tento čin nezahrnul při přijímání novely trestního zákona mezi trestné činy. Nadto zákonodárce v ustanovení § 419 trestního zákona učinil opatření, vedoucí k nevykonání trestů za činy, spáchané v minulosti, které nejsou trestnými činy, ale za něž byl v soudním řízení uložen trest. Účelem uvedeného opatření je vyloučení nepříznivých následků ve formě trestů, uložených za jednání, které již není společensky nebezpečné. Z uvedeného ustanovení trestního zákona tedy vyplývá snaha zákonodárce vyloučit nepříznivé následky pro osoby, kterým byl uložen trest za jednání, které bylo podle dřívějších předpisů trestným činem, ale které již podle - v současné době - platných předpisů trestným činem není. Uvedená snaha zákonodárce by měla být přiměřeně zohledněna i při interpretaci a výkladu zákona o zbraních při rozhodování správních úřadů a proto žalobce neměl být trestán odebráním zbrojního průkazu v souvislosti s činem, který není považován za trestný. Nelze přijmout argumentaci správního úřadu a žalovaného o tom, že odnětí zbrojního průkazu není forma trestu, ale následek, který nastal po spáchání protiprávního jednání účastníka a nejedná se tedy o správní trestání. Právě odnětí zbrojního průkazu lze podle názoru žalobce v každém případě považovat za formu správního trestu.

Žalobce v podané žalobě namítl, že postup správních úřadů obou stupňů by byl oprávněný pouze tehdy, pokud by rozhodnutí správního úřadu bylo vydáno a právní moci nabylo do dne 31.12.2009. Jelikož se tak nestalo, je žalobce přesvědčen o tom, že skutečnost, že se jedná o trestný čin, který s účinností ode dne 1.1.2010 není trestným činem, měla být v zahájeném správním řízení zohledněna, v opačném případě by se jednalo o rozpor nejen se základními zásadami trestního a správního práva.

V bodě IV podané žaloby žalobce uvedl, že rozhodnutí správního úřadu a žalovaného odvolacího správního úřadu výraznou měrou zasahují do oprávněných zájmů žalobce, kdy není oprávněn vykonávat svá práva spojená se zbrojním průkazem. Žalobce byl držitelem zbrojního průkazu za účelem ochrany života, zdraví nebo majetku a ve skutečnosti, že po odebrání zbrojního průkazu nebude schopen účinně chránit svůj život, zdraví a majetek, spatřuje žalobce nenahraditelnou újmu a porušení svých základních práv vyplývajících z Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky.

Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 26.10.2010 vyplývá, že žalobce zcela mylně interpretuje ustanovení § 22 zákona o zbraních, když vychází z premisy možnosti přezkoumávání pravomocným rozhodnutím ukončeného trestního řízení z hlediska jeho současné trestnosti. Ustanovení § 419 trestního zákona se vztahuje na pravomocné vyslovení viny a uložení trestu, který se v případě změny trestnosti jednání nevykoná. Konstrukce institutu bezúhonnosti tak, jak je vymezen zněním ustanovení § 22 zákona o zbraních, vychází ze základního postulátu, že držiteli zbrojního průkazu nesmí být pravomocně vyslovena vina za spáchání úmyslného trestného činu. V době vydání rozhodnutí o odvolání se neposuzovala trestnost činu, ale lhůta, která uplynula od právní moci rozsudku nebo od ukončení výkonu trestu odnětí svobody. V ustanovení § 22 zákona o zbraních uvedené lhůty jsou lhůty zákonné a žalovaný není oprávněn tyto lhůty jakkoli zkracovat či prodlužovat. Konstrukce udržení stavu bezúhonnosti je založena na vědomém a dobrovolném dodržování právních předpisů, platných a účinných na území České republiky. Pokud se držitel zbrojního průkazu dopustí úmyslného jednání takové intenzity, že dojde k pravomocnému vyslovení viny, popřípadě k uložení trestu, považoval zákonodárce uvedený právní stav za neslučitelný s oprávněním legálně nakládat se zbraní po dobu, uvedenou v jednotlivých ustanoveních § 22 zákona o zbraních. Na této konstrukci nic nemění ani skutečnost, že úmyslný trestný čin, za který byla pravomocně vyslovena vina, pozbyl následně ode dne 1.1.2010 trestnosti. Žalovaný na uvedené argumentaci i nadále trvá.

V žalobě uváděné tvrzení, že odnětí zbrojního průkazu je forma správního trestu, postrádá elementární právní zdůvodnění. Pojmové znaky správního deliktu jsou modelově označeny jako protiprávnost, škodlivost, zákonné vyjádření skutkové podstaty, objekt, objektivní stránka, subjekt, subjektivní stránka, trestnost a zákonné zmocnění k uplatnění odpovědnosti v rámci veřejné správy. Z platné dikce zákona o zbraních nelze uvedené pojmové znaky správního deliktu ve vztahu k odnětí zbrojního průkazu dovodit. Zákon o zbraních spojuje s přiznaným právem legálně disponovat se zbraní takový stav držitele zbrojního průkazu, který není v kolizi s ustanovením § 27 zákona o zbraních. Pokud některý z uvedených stavů držitel zbrojního průkazu pozbyl, je ustanovení § 27 zákona o zbraní aktivní a příslušný útvar policie zahájí z moci úřední řízení o odnětí zbrojního průkazu.

V případě žalobce se jednalo o ztrátu bezúhonnosti podle ustanovení § 27 odst.1 písm.c) zákona o zbraních. K námitce žalobce, že vydání rozhodnutí o odvolání mělo své oprávnění pouze do dne 31.12.2009, žalovaný uvedl, že žalobcem tvrzenou kolizi mezi rozhodnutím o odvolání a ustanovením § 2 odst.4 správního řádu nelze prokázat. Přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem, aby legální dispozici ke zbrani měla pouze ta osoba, u které v minulosti nedošlo k vyslovení viny za úmyslný trestný čin. Platnost pravomocného trestního příkazu nebyla zpochybněna a ten je i nadále veden v rejstříku trestů.

Pokud žalobce tvrdil, že není schopen účinně chránit svůj život, zdraví a majetek, pak žalovaný má za to, že toto tvrzení navozuje stav jeho permanentního ohrožení na životě, zdraví a majetku. Uvedená tvrzení nelze považovat za prokázaná. Držení zbraně za účelem ochrany života, zdraví a majetku, je koncipováno jako možnost bránit se ohrožení zájmů, chráněných právem v mezích daných právem. Statistické možnosti jejich napadení je vystaven stejnou měrou každý občan České republiky a skutečnost legálního držení zbraně tuto možnost nijak nesnižuje. Pokud je ohrožení žalobce důvodné, má možnost požádat o ochranu Policii České republiky. Nelze však dovodit v žalobě tvrzený vztah mezi odnětím zbrojního průkazu a ústavně garantovanými právy, uvedenými v článku 6 Listiny základních práv a svobod.

Žalobce využil svého práva a podal k obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu dne 14.2.2011 repliku, v níž na podporu svého tvrzení přiložil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24.6.2010, č.j.: 12 To 282/2010 - 26, kterým krajský soud zahladil odsouzení žalobce. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že odsouzený byl postižen za trestný čin, který v současné době již trestným není, což podle názoru soudu je faktem, který má význam i pro rozhodnutí o zahlazení odsouzení. Žalobce na základě uvedeného dovozuje, že tato argumentace soudu by měla být zohledněna i v probíhajícím řízení ve věci správního soudnictví. V rámci správního řízení, respektive správního trestání, by žalobce neměl být postižen na základě sice pravomocného rozsudku za úmyslný trestný čin, který však již trestným činem není.

Ze spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:

Podnětem pro zahájení správního řízení o odnětí zbrojního průkazu, zbraně a dokladu k ní, byl v případě žalobce trestní příkaz, vydaný samosoudcem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou dne 31.8.2009, č.j.: 1 T 140/2009 - 57, kterým byl žalobce uznám vinným z trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle ustanovení § 180d trestního zákona a kterým mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 10.000,- Kč. Trestní příkaz nabyl právní moci dne 23.9.2009.

Krajské ředitelství Policie České republiky, Oddělení služby pro zbraně a bezpečnostní materiál Praha – venkov, zahájilo z moci úřední správní řízení ve věci odnětí zbrojního průkazu. Oznámení o zahájení správního řízení bylo žalobci doručeno dne 6.1.2010.

K uvedenému zahájenému správnímu řízení podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce dne 20.1.2010 písemné vyjádření, v němž shodně s podanou žalobou argumentoval ustanovením § 419 trestního zákona s tím, že jednání, za něž byl odsouzen uvedením trestním příkazem, již není trestným činem podle tohoto zákona. Tato skutečnost by podle jeho názoru měla být zohledněna i ve správním řízení a v rámci správního trestání by žalobce neměl být postižen.

Správní úřad prvého stupně rozhodnutím ze dne 21.1.2010 rozhodl o odnětí zbrojního průkazu pro skupiny oprávnění E, vydaného Policií České republiky s dobou platnosti do dne 25.7.2012 držiteli T. B. a uložil žalobci povinnost uvedený zbojní průkaz, průkaz zbraně MT 062509 a jeden kus zbraně neprodleně odevzdat do úschovy příslušnému útvaru policie, který o odnětí rozhodl.

Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce prostřednictvím svého zástupce dne 9.2.2010 včasné odvolání, v němž argumentoval zcela shodně jako v podané žalobě.

O podaném odvolání rozhodl žalovaný správní úřad žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 31.3.2010, jímž odvolání zamítl a rozhodnutí Krajského ředitelství Policie Středočeského kraje ze dne 21.1.2010 potvrdil se závěrem, že odnětí zbrojního průkazu není forma trestu, ale následek, který nastal po spáchání protiprávního jednání účastníka řízení, kdy svým jednáním porušil zákon a nejedná se tedy o správní trestání. Trestný čin, pro který byl účastník řízení odsouzen, je jako úmyslný trestný čin podřazen pod ustanovení § 22 odst.1 písm.c) bodu 2 zákona o zbraních, kde se za bezúhonného nepovažuje ten, kdo byl pravomocně uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu. Při posuzování bezúhonnosti fyzické osoby se nepřihlíží ani k zahlazenému odsouzení podle zvláštního předpisu, ani k jiným případům, v nichž nastává účinek, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními úřady obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobce i žalovaný odvolací správní úřad souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil takto.

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí, jímž žalovaný správní úřad pravomocně odejmul žalobci zbrojní průkaz, průkaz zbraně a zbraň, to vše z důvodu, že se žalobce v roce 2009 dopustil trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, v témže roce bylo vyneseno a právní moci nabylo rozhodnutí soudu o jeho vině, proto nelze žalobce považovat za bezúhonného podle zákona o zbraních a střelivu.

Pro postavení osoby z pohledu splnění podmínky bezúhonnosti je nutno vycházet z ustanovení § 22 zákona o zbraních a střelivu. Podle ustanovení § 21 odstavec 1 písmeno v/ bodu 2 zákona se za bezúhonného nepovažuje ten, kdo byl pravomocně uznán vinným úmyslným trestným činem, jestliže od právní moci rozsudku nebo od ukončení výkonu trestu odnětí svobody v případě, že tento trest byl uložen, neuplynulo alespoň pět let, jestliže byl uložen trest odnětí svobody nepřevyšující dva roky nebo jiný trest než trest odnětí svobody.

Městský soud v Praze dospěl po provedeném řízení k závěru, že žaloba není důvodná.

V daném případě bylo mezi žalobcem a správními úřady nesporné, že žalobce byl uznán vinným úmyslným trestným činem, a z tohoto důvodu podle názoru soudu podmínku bezúhonnosti podle ustanovení § 22 odstavce 1 písmene c/ bodu 2 zákona o střelných zbraních a střelivu nesplňuje.

Podle názoru soudu jsou podmínky stanovené zákonem o zbraních a střelivu pro posouzení otázky bezúhonnosti určité osoby stanoveny jednoznačně. V případě žalobce je zřejmé, že byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin, byl mu uložen jiný trest než trest odnětí svobody. Lhůta, po kterou je nutno ho považovat za osobu, která podmínku bezúhonnosti nesplňuje, běží od právní moci odsuzujícího rozsudku, tedy ode dne 23.9.2009, kdy nabyl právní moci trestní příkaz.

Z ustanovení § 22 zákona o zbraních a střelivu vyplývá, že za rozhodnou je nutno považovat skutečnost, že žalobce byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin, rozhodnou není skutečnost, že předmětné jednání v důsledku změny trestněprávních předpisů již úmyslným trestným činem není. Uvedenému výkladu svědčí i ustanovení § 22 odstavec 4 zákona o zbraních a střelivu, podle něhož se nepřihlíží k zahlazení odsouzení ani k jiným případům, v nichž nastává účinek, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. To znamená, že ani v případě, kdy pravomocně odsouzený pachatel, který je z hlediska trestněprávních předpisů posuzován jako by odsouzen nebyl, z pohledu zákona o zbraních a střelivu podmínky bezúhonnosti nesplňuje.

Pro posouzení bezúhonnosti žalobce z hlediska dotčeného ustanovení zákona o střelných zbraních zůstává podle názoru soudu rozhodné, že odnětí zbrojního průkazu není formou trestu, jak se žalobce mylně domnívá, ale jde o nutný následek, který nastal po spáchání protiprávního jednání účastníka řízení, který svým jednáním porušil v době jednání platný a účinný zákon a za toto jednání byl postižen v trestním řízení soudním. Nejedná se tedy o správní trestání.

Zákon o zbraních spojuje s přiznaným právem legálně disponovat se zbraní takový stav držitele zbrojního průkazu, který není v rozporu s ustanovením § 27 zákona o zbraních. Žalobce v postavení držitele zbrojního průkazu tento stav v důsledku pravomocného odsouzení za úmyslný trestný čin pozbyl, proto byl na místě postup správního úřadu podle ustanovení § 27 zákona o zbraních a příslušný útvar policie byl povinen z moci úřední zahájit řízení o odnětí zbrojního průkazu. V rámci tohoto správního řízení pak nebyl správní úřad na základě zákona o zbraních a střelivu oprávněn přihlížet ke skutečnostem, v nichž žalobce v podané žalobě spatřuje nezákonnost vydaného napadeného rozhodnutí. Lze souhlasit s názorem správního úřadu, že konstrukce institutu bezúhonnosti tak, jak je vymezen zněním ustanovení § 22 zákona o zbraních, vychází z toho, že držiteli zbrojního průkazu nesmí být pravomocným rozhodnutím vyslovena vina za spáchání úmyslného trestného činu. Tento text zákonného ustanovení zcela jednoznačně vylučuje vliv zahlazení odsouzení včetně zahlazení odsouzení na základě rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii nebo o udělení milosti na posuzování bezúhonnosti žadatele o vydání zbrojního průkazu a podle důvodové zprávy k uvedenému právnímu ustanovení je toto řešení v souladu s celkovou koncepcí navrhovaného zákona.

Z uvedeného proto vyplývá, že v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí o odvolání se neposuzovala otázka trestnosti činu žalobce, za nějž byl postižen citovaným trestním příkazem, který nabyl právní moci a nebyl žádným rozhodnutím, vydaným v trestním řízení soudním zrušen, ale posuzovala se toliko otázka, zda byly naplněny předpoklady, uvedené v ustanovení § 22 zákona o zbraních. Tyto předpoklady nebyl žalovaný ani správní úřad prvého stupně oprávněn posuzovat s ohledem na další skutečnosti, tvrzené žalobcem a vztahující se k novele trestního zákona, účinné od 1.1.2010, protože konstrukce udržení stavu bezúhonnosti je založena na vědomém a dobrovolném dodržování právních předpisů, platných a účinných na území České republiky. Pokud se žalobce v postavení držitele zbrojního průkazu dopustil úmyslného jednání takové intenzity, že došlo k pravomocnému vyslovení viny, považoval zákonodárce uvedený právní stav za neslučitelný s oprávněním legálně nakládat se zbraní po dobu, uvedenou v jednotlivých ustanoveních § 22 zákona o zbraních a uložil správním úřadům povinnost rozhodnout o odnětí zbrojního průkazu, průkazu zbraně a zbraně samotné.

Námitkami, které žalobce vznesl v bodě IV podané žaloby, kde uvedl, že rozhodnutí správního úřadu a žalovaného odvolacího správního úřadu výraznou měrou zasahují do oprávněných zájmů žalobce, kdy není oprávněn vykonávat svá práva spojená se zbrojním průkazem, se soud zabýval v rámci vydaného rozhodnutí o zamítnutí návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku podané žaloby, neboť dovodil, že jimi žalobce odůvodňuje možný vznik nenahraditelné újmy a porušení svých základních práv, vyplývajících z příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod. Soud proto již v usnesení ze dne 27.10.2010, č.j.: 11 A 134/2010 – 21 uvedl, že žalobce tímto tvrzením navozuje údajný stav permanentního ohrožení na životě, zdraví či majetku, avšak pouze z tohoto neosvědčeného či neprokázaného tvrzení nelze dovozovat střet mezi odnětím zbrojního průkazu podle zákona o zbraních a ústavně garantovanými právy, uvedenými v Listině základních práv a svobod.

Soud tedy na základě provedeného řízení a na základě výše popsané argumentace dospěl k závěru, že žalobní námitka nesprávného výkladu příslušného právního ustanovení, uplatněná žalobcem v podané žalobě, není důvodná a proto postupoval podle ustanovení § 78 odstavce 7 s.ř.s. a žalobu zamítl.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst.1 s.ř.s., neboť žalobce ve věci samé úspěšný nebyl a úspěšnému žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevznikly. Z tohoto důvodu soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. u Městského soudu v Praze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst.2 s.ř.s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 28.června 2011
JUDr.Hana Veberová,

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru