Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 A 125/2015 - 76Rozsudek MSPH ze dne 15.12.2016

Prejudikatura

5 As 13/2011 - 97

45 A 59/2012 - 67


přidejte vlastní popisek

11A 125/2015 - 76

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní žalobce Ing. J. H., bytem v P. 5, J. 1235/32, zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, proti žalovanému Magistrátu hl. m. Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, za účasti A. K., bytem v P. 5, J. 1246/34, zastoupeného: Mgr. Janem Dziamou, advokátem se sídlem v Černošicích, Táborská 2025, o žalobě proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 4. 6. 2015, č. j. MHMP 696541/2015

takto:

I. Rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 4. 6. 2015, č. j. MHMP 696541/2015,

se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 11.228,- Kč

do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr.

Ondřeje Tošnera, PhD., advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy (žalovaného) ze dne 4. 6. 2015, č. j. MHMP 696541/2015. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu Městské části Praha 13 ze dne 10. 10. 2013, č. j. P13-15998/2013, kterým byla podle ustanovení § 129 odst. 3 a § 115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), dodatečně povolena stavba „Přístavba, nástavba a stavební úpravy rodinného domu Praha 5, Stodůlky č. p. 1246, ulice Jindrova 34, na vyjmenovaných pozemcích v katastrálním území Stodůlky“.

Žalobce v podané žalobě shrnul dosavadní skutkový stav s poukazem na to, že rozhodnutí, kterým se dodatečně povoluje stavba, přístavba, nástavba a stavební úpravy předmětného rodinného domu, bylo již předmětem přezkumné činnosti Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 2. 12. 2014, č. j. 11A 59/2014 - 42, zrušil předchozí rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2014 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Novým rozhodnutím žalovaného bylo odvolání žalobce opět zamítnuto a rozhodnutí Úřadu MČ Praha 13 bylo znovu potvrzeno, přičemž žalobce má za to, že i toto napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem a dalšími právními předpisy.

Žalobce v podané žalobě namítl, že stavba je v rozporu s rozhodnutím o umístění této stavby ze dne 23. 7. 1996, č. j. 125879/96/OÚR/JZ/Kat, a to konkrétně s jeho podmínkou č. 5, která stanovila, že rodinné domy budou mít tzv. valbové a polovalbové střechy. Tato podmínka nebyla v daném případě splněna, neboť objekt byl zastřešen plochou střechou a má dvě plnohodnotná nadzemní podlaží, tedy druhé nadzemní podlaží není podkrovní. Žalovaný sám přiznal, že nepřezkoumal k odvolací námitce žalobce soulad stavby s rozhodnutím ve věci územního plánování, které nepochybně stanovuje a konkretizuje záměry územního plánování v dané lokalitě, čímž potvrdil, že postupoval v rozporu s ustanoveními § 129 stavebního zákona a § 89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Pokud žalovaný tvrdil konzumaci podmínek územního rozhodnutí, žalobce v této souvislosti připomněl, že podle § 93 odst. 2 stavebního zákona platí podmínky územního rozhodnutí o umístění stavby po celou dobu trvání stavby. Stavební úřad je tedy povinen uplatňovat stejná pravidla, která vyžaduje u ostatních stavebníků v lokalitě, pro všechny případy, a tedy podmínky platného územního rozhodnutí a pravidla obvyklá v této lokalitě je povinná aplikovat i v daném případě. Nelze totiž připustit, aby na řízení o dodatečném povolení stavby byla aplikována „měkčí“ pravidla, než na případy, kdy by stavba byla umisťována a povolována v řádném řízení.

V druhé žalobní námitce žalobce namítl, že stavba je v rozporu s ustanovením čl. 8 odst. 4 vyhlášky hl. m. Prahy č. 26/1999, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě (dále jen „OTPP“), neboť ačkoli rodinné domy v předmětné lokalitě mezi sebou vytvářejí volný prostor, nebyla dodržena vzdálenost od společných hranic pozemků minimálně tři metry a vzdálenost vnějšího okraje střech od této hranice minimálně dva metry. Konstrukce druhého nadzemního podlaží, které uvedené odstupové vzdálenosti nerespektují, jsou právě ony konstrukce, které jsou nové. Žalobce namítl, že argumentaci žalovaného o splnění odstupových vzdáleností je třeba posuzovat jen při umisťování nové stavby nebo změny, kterou se mění stávající půdorys stavby, nelze označit za správnou. Dodatečným povolením stavby nelze nastolit protiprávní stav a stavební úřad nemůže vybírat, které požadavky právních předpisů budou splněny a které nikoliv. Celé druhé nadzemní podlaží je oproti původní stavbě nově řešené, je realizováno namísto stávajícího podkroví a nejedná se tedy o stávající konstrukce. Argumentace žalovaného, týkající se finanční a technologické náročnosti posunu stávajících zdí, zde není relevantní, neboť předmětem tohoto řízení ani nebyla, když tím je soulad, respektive nesoulad nově navrhovaných konstrukcí stavby s požadavky právních předpisů. Jestliže vyhláška říká, že vzdálenost stavby se měří od její obvodové stěny, a je navrhována nová obvodová stěna ve druhém nadzemním podlaží, která vzdálenost předepsanou vyhláškou od hranice pozemku nesplňuje, pak je navržena v rozporu s právními předpisy a nelze ji povolit. Již stávající stav tedy neodpovídá ustanovení předmětné vyhlášky a nelze připustit, aby byl ještě prohlouben tím, že podlaží, u něhož nebudou odstupové vzdálenosti splněny, nebylo jen jedno, ale přibylo k němu ještě další (druhé) nadzemní podlaží. Žalovaný povolením stavby nastolil protiprávní stav, čímž nesplnil svoji povinnost trvat na dodržování stanovených požadavků na výstavbu.

Ve třetím žalobním bodě žalobce namítl nerespektování architektonických a urbanistických charakteristik prostředí. Namítl, že dodatečným povolením stavby kombinující rovnou střechu, neúměrně zastavěnou plochu pozemku a nedostatečnou vzdálenost od hranic sousedního pozemku, nedodržel stavební úřad rovné podmínky pro schvalování staveb v dané oblasti a nerespektoval architektonicko-urbanistické charakteristiky a hodnoty prostředí. Stavební úřad v závěru svého rozhodnutí přiznal, že neprovedl přezkum souladu stavby s požadavky právních předpisů, neboť nijak neřešil soulad stavby s vyhláškou č. 501/2006 Sb. Žalovaný se ani tímto uvedeným odvolacím důvodem v zásadě nezabýval, když citoval - zcela zmatečně - vládou schválené zásady politiky architektury, která není závazným právním předpisem ve věci. Žalobce podrobně uvedl a odůvodnil v námitkách i v odvolání, z čeho dovozuje nesoulad stavby s architektonickým a urbanistickým charakterem prostředí, přičemž žalovaný se touto otázkou zabývá pouze v rovině obecných tvrzení a bez podstaty daných námitek. Nijak se nevypořádal s námitkou, že právě kombinací značné hmoty daného domu a její malé vzdálenosti od hranice pozemku se stavba vymyká charakteru a struktuře dané zástavby; v tomto bodě se žalovaný ani neřídil závazným právním názorem, který vyslovil městský soud v rozsudku ze dne 2. 12. 2014, tedy vydal rozhodnutí v rozporu s ustanovením § 78 odst. 5 zákona 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), když se neřídil závazným právním názorem vyslovený soudem v jeho zrušujícím rozsudku.

Ve čtvrtém žalobním bodě žalobce namítl překročení nejvýše přípustné zastavěné plochy pozemku. Podle jeho tvrzení nebylo prokázáno splnění požadavku článku 50 odst. 12 vyhlášky OTPP, podle něhož plocha zastavěná nadzemními stavbami na pozemku rodinného domu nesmí přesáhnout u rodinných domů 30% plochy pozemku rodinného domu. Touto námitkou se stavební úřad v zásadě nezabýval a tvrzení žalovaného, že se jedná o přístavbu, avšak plocha pozemku rodinného domu zastavěná nadzemními stavbami se nemění, je na první pohled zcela logicky rozporné a nesprávné. Pokud dodatečné povolení stavby povolilo přístavbu, je logické, že došlo k půdorysnému rozšíření stávající stavby, tedy ke zvětšení plochy pozemku rodinného domu zastavěné nadzemními stavbami. Přístavbou je podle § 2 odst. 5 písm. b) stavebního zákona taková změna stavby, kterou se stavba půdorysně rozšiřuje. Žalobce nesouhlasí s hodnocením žalovaného, že stříška má rozměry 5,3 krát 3,5 metru, tedy více než 18,3 m, a že jejím instalováním tedy nedojde jen k ochraně části stávající přístupové cesty k domu, ale k vytvoření zakrytého prostoru, jež je součástí daného domu a jen těžko lze takový prostor považovat za využití jako zahrada. Ani v daném případě se tak žalovaný neřídil závazným právním názorem vysloveným soudem ve výše uvedeném rozsudku a dodatečně povolovanou stavbou došlo k nárůstu zastavěné plochy pozemku nikoli nepodstatnou měrou.

V pátém žalobním bodě žalobce namítl narušení kvality prostředí a pohody bydlení, přičemž jako závažnou vadu stavby uvedl rozpor návrhu s požadavkem článku 4 odst. 1 vyhlášky OTPP, neboť stavba neodpovídá požadavku na zachování pohody bydlení v okolních stavbách, zejména v domě žalobce. Předmětnou stavbou se situace v rozporu s územním rozhodnutím zásadně mění, dochází k dalšímu a podstatnému zastínění, takže novou stavbou došlo ke ztrátě oslunění obytné místnosti v domě žalobce až o 38%, což žalobce doložil novou studií o oslunění. Posouzení této námitky podle názoru žalobce není závislé pouze na studii osvětlení a oslunění, protože do pohody bydlení může být nepřípustně zasaženo i stavbou jinak splňující limitní hodnoty osvětlení a oslunění. Žalobce v této souvislosti namítl, že realizací povolované stavby došlo k zastínění obytných místností rodinného domu žalobce a k zastínění odpočinkové části zahrady. Pohodla bydlení žalobce v jeho domě je narušena i v důsledku nedostatečné vzdálenosti navrhované stavby od jeho domu, která neodpovídá výše uvedeným minimálním vzdálenostem, citovaných obecnými požadavky na odstup staveb. Žalovaný porušil svoji povinnost podle § 50 odst. 3 a 4 správního řádu, neboť pečlivě nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo a neřídil se závazným právním názorem, vysloveným soudem v rozsudku č. j. 11A 59/2014 - 42.

V šestém žalobním bodě žalobce namítl, že stavbu nebylo možno dodatečně povolit i proto, že nebylo požádáno o dodatečné povolení té stavby rodinného domu, která je na místě samém realizována. Stavebník požádal o dodatečné povolení stavby, avšak realizovaná stavba není nástavbou, přístavbou ani stavebními úpravami stávající stavby. Původní stavba rodinného domu byla v roce 2010 demolována tak, že zanikla jako stavba – samostatná věc, neboť přestalo být zřejmé stavebně technické uspořádání jejího prvního nadzemního podlaží. Původní stavba tedy zanikla a na jejím místě byla realizována stavba nová, o jejíž dodatečné povolení však požádáno nebylo. Podle stabilní judikatury je pro posouzení vzniku stavby jako věci rozhodný okamžik, kdy je jednoznačným a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Jestliže byly odstraněny vnější stěny i vnitřní stěny prvního nadzemního podlaží takovým způsobem, že již přestalo být zřejmé dispoziční řešení tohoto podlaží, pak stávající stavba jako věc zanikla a to, co je na jejím místě s využitím jejich zbytků realizováno, není změnou stávající stavby, ale stavbou zcela novou. Vydané dodatečné povolení tak nepovoluje stavbu, která byla realizována, neboť nebyla realizována stavba přístavby, nástavby a stavební úpravy rodinného domu, ale novostavba rodinného domu, která dodatečně povolena nebyla.

Odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2012 je zde zcela nepřípadný, neboť tento soud posuzoval to, co bylo navrhováno v rámci stavebního řízení a nikoli to, co bylo následně skutečně realizováno, a proto Nejvyššího správní soud ani nemohl rozhodnout, že se jedná o změnu stavby tak, jak to prezentuje žalovaný, když stavbu, jak byla skutečně realizována, Nejvyšší správní soud vůbec neposuzoval. Nejvyšší správní soud posuzoval návrh stavby tak, jak byl povolen vydaným stavebním povolením. Žalovaný tím, že pominul žalobcem předložené návrhy na doplnění dokazování fotodokumentací, porušil svoji povinnost zakotvenou v § 50 odst. 3 a 4 správního řádu, neboť pečlivě nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, nezjišťoval všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu a zcela opomenul podstatu dané námitky žalobce, totiž skutečný stav provádění stavby, který byl doložen fotodokumentací. Rovněž se neřídil názorem Městského soudu v Praze, který v rozsudku č. j. 11A 59/2014 - 42 žalovanému vytkl, že se konkrétní námitkou odvolatele nezabýval.

Podle závěru podané žaloby žalovaný ani v druhém odvolacím řízení rozhodnutí neodstranil vady rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, ačkoli byly potvrzeny rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 11A 59/2014 – 42, a žalovanému bylo soudem vyloženo, jakým způsobem má při novém projednání věci při posuzování jednotlivých námitek postupovat; žalovaný však takto nepostupoval, rozhodnutí správního orgánu prvého stupně i přes žalobcem podrobně odůvodněnou nezákonnost dané stavby opět potvrdil a nadto se v řízení neřídil právním názorem vysloveným soudem v jeho uvedeném rozsudku, ačkoliv je pro něj závazný.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že má za to, že problematiku rozporu napadeného rozhodnutí se zákonem a dalšími právními předpisy podrobně popsal v napadeném rozhodnutí na stranách 3 až 5, kde uvedl, že podmínky územního rozhodnutí platí po celou dobu trvání stavby. Odvolatel si mylně vyložil termín, kdy jsou podmínky územního rozhodnutí konzumovány. Tato skutečnost nastává v době, kdy je vydáno stavební povolení, tedy územní rozhodnutí již bylo konzumováno a nyní je projednávána žádost o dodatečné povolení stavby, kde se soulad s územním rozhodnutím již nezkoumá, což vyplývá ze stavebního zákona.

K námitce žalobce ohledně nedodržení minimálních odstupových vzdáleností se žalovaný vyjádřil na straně 5 a 6 napadeného rozhodnutí, kde posoudil soulad předmětné stavby s právními předpisy vzhledem k odstupovým vzdálenostem.

Pokud jde o námitku žalobce nerespektování architektonických a urbanistických charakteristik prostředí, touto námitkou se žalovaný zabýval na straně 9 a 10 žalobou napadeného rozhodnutí, kde vyjasnil žalobci pojem „soulad stavby s architektonickým charakterem prostředí“. Tedy stavba je v souladu s charakterem okolí, pokud v něm nepůsobí rušivě. Architektonická kompozice není pojmem, který lze ověřit výpočtem nebo posouzením podle jakékoliv poučky, ale jde o proces tvůrčí tvorby, jejíž hodnocení v plném rozsahu posuzuje stavební úřad.

Pokud jde o námitku narušení kvality prostředí a pohody bydlení, k ní žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že ve spise je doložena studie oslunění a denního osvětlení společnosti Dalea, v. o. s., kde je na straně 4 uvedeno, že rodinný dům žalobce je dostatečně osluněn podle požadavků české státní normy. Dále je doložen posudek společnosti AVAL z roku 2008, kde je na straně 9 uvedeno, že i po realizaci záměru jsou splněny požadavky na minimální hodnoty činitele denní osvětlenosti podle české státní normy. Není proto důvodem se domnívat, že normové hodnoty nebyly dodrženy a k problematice osvětlení a oslunění se žalovaný vyjádřil na stranách 8 a 9 napadeného rozhodnutí.

Pokud žalobce v podané žalobě namítal, že bylo vydáno dodatečné povolení jiné stavby, než která byla skutečně realizována, i k této námitce se žalovaný vyjádřil na straně 10 napadeného rozhodnutí. O předmětnou nástavbu, přístavbu a stavební úpravy bylo žádáno v roce 2012. Práce byly provedeny podle projektové dokumentace přiložené k žádosti, což stavební úřad ověřil při kontrolní prohlídce stavby dne 1. 6. 2012.

Závěrem svého vyjádření žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Městský soud v Praze vyrozuměl podle ustanovení § 34 s. ř. s. osoby, které mohou v řízení ve věcech správního soudnictví uplatňovat své práva osob zúčastněných na řízení. Na výzvu soudu ze dne 31. 7. 2015 uplatnil právo osoby zúčastněné na řízení dne 28. 8. 2015 A. K., který podal k předmětu sporu vyjádření, v němž navrhl, aby žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta.

Poukázal na to, že provedl pouze nástavbu, přístavbu a stavební úpravy stávajícího rodinného domu. Fyzicky zůstala zastavěná plocha domu beze změn, nebyla přesažena původní výška hřebene domu, přesah střechy byl oproti původnímu stavu zkrácen. Všechny změny domu účastník řízení v době, kdy žádal o řádné stavební povolení, se žalobcem projednal a jeho připomínky zohlednil v projektu. Přesto žalobce začal následně brojit proti stavebnímu záměru účastníků, přičemž používá stále dokola tytéž argumenty, které byly opakovaně vypořádány v rámci stavebního řízení a stavební povolení, podle kterého účastník řízení stavěl, nabylo právní moci již v roce 2009.

Účastník řízení tedy prováděl stavební úpravy na základě platného a pravomocného stavebního povolení za situace, kdy námitky žalobce byly opakovaně vypořádány ve stavebním řízení a účastník tedy stavěl v dobré víře. Jeho stavební záměr byl shledán v pořádku z hlediska platných právních předpisů a obecných technických požadavků na výstavbu. Proto se domnívá, že podle § 2 odst. 3 správního řádu by měla být šetřena jeho práva nabytá v dobré víře.

Osoba zúčastněná na řízení dále poukázala na to, že se žalobce opakovanou, obsáhlou a stále stejnou argumentací snaží vytvářet dojem, že nástavba, přístavba a stavební úpravy provedené účastníkem řízení, jsou nezákonné a vytrvale proti nim brojí. Celý stavební záměr byl přitom předem se žalobcem projednán, stavebním úřadem byly zohledněny připomínky žalobce a účastník řízení mu vyšel maximálně vstříc. Aktuální podoba domu je architektonicky a esteticky hodnotnější než předchozí dům a je plně v souladu s charakterem okolní zástavby. Účastníku řízení tak není zřejmé, co žalobce neustálými námitkami a napadáním vydaných povolení sleduje a zamýšlí.

Ohledně jednotlivých žalobcem namítaných skutečností žalovaný odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí s tím, že argumentace žalobce je nesprávná a nedůvodná.

Žalobce využil svého práva a podal k vyjádření žalovaného repliku, v níž znovu popsal své žalobní námitky v rozporu stavby se záměry územního plánování, nedodržení minimálních odstupových vzdáleností, nerespektování architektonických a urbanistických charakteristik prostředí, překročení nejvýše přípustné zastavěné plochy pozemku, narušení kvality prostředí a pohody bydlení a dodatečné povolení stavby jiné, než která byla skutečně realizována. Žalobce odkázal na žalobu s tím, že trvá na vydání rozsudku v ní uvedeného. Zároveň se žalobce vyjádřil k vyjádření osoby zúčastněné na řízení, která se podle jeho názoru snaží navodit dojem, že mezi ní a žalobcem došlo k jakési dohodě o podobě domu tak, jak je nyní realizován. Žalobce však od počátku projednávání dané stavby poukazuje na to, že je navržena v rozporu se zákonem, proto není zřejmé, proč se osoba zúčastněná na řízení táže na důvod konání žalobce, když ze žaloby žalobce i ze všech jeho předchozích podání je naprosto zřejmé, v čem stavba nesplňuje požadavky právních předpisu a proč neměla být povolena. Tvrzení osoby zúčastněné na řízení o její dobré víře rovněž nemůže obstát, neboť jednak jí byly (a musely být) známy všechny námitky, které byly proti dané stavbě vzneseny a které prokazují její nesoulad s právními předpisy. O tom, že stavebník nemohl být při realizaci v dobré víře, svědčí i fakt, že ani dokumentace předložená v rámci schvalování dané stavby nebyla dodržena. Stavebník neprovedl změnu stávající stavby, ale stavbu novou, a pokud osoba zúčastněná argumentuje rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2010, sp. zn. 5Ca 233/2009, žalobce k tomu uvádí, že tento rozsudek byl pro nesprávnost závěrů v něm uvedených zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2012, č. j. 5As 13/2011 - 97.

Ze spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:

Dne 19. 3. 2007 podal stavebník A. K. žádost o vydání stavebního povolení na stavební úpravy rodinného domu č. p. 1246 v katastrálním území Stodůlky. Tímto dnem bylo zahájeno stavební řízení. Na základě provedeného řízení vydal stavební úřad dne 20. 9. 2007 své rozhodnutí č. j. VIS 686/07/VÚ, které napadl žalobce odvoláním a odvolací správní orgán rozhodnutím ze dne 4. 8. 2008 rozhodnutí zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání a rozhodnutí.

Stavební úřad následně žádost stavebníka posoudil znovu a po provedeném řízení vydal dne 30. 4. 2009 rozhodnutí sp. zn. VYS 23062/2008/Bu, kterým předmětnou stavbu povolil. Také proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které přezkoumal odvolací správní orgán a rozhodnutím ze dne 21. 9. 2009 odvolání žalobce zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

Proti uvedenému rozhodnutí stavebního odboru žalovaného ze dne 21. 9. 2009 správní žalobu, kterou Městský soud v Praze jako nedůvodnou zamítl, avšak Nejvyšší správní soud k žalobcem podané kasační stížnosti rozsudkem ze dne 17. 2. 2012, č. j. 5As 13/2011 – 97, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, zároveň zrušil jak rozhodnutí stavebního úřadu, tak i rozhodnutí odvolacího orgánu, kterému vrátil věc k dalšímu řízení. Podle právního názoru Nejvyššího správního soudu navrženou stavební úpravu nelze považovat za stavební úpravy podle ustanovení § 2 odst. 5 stavebního zákona, neboť vchodová šířka zastřešení nad vchodem je zcela zjevně nezakrytý objekt, který rozšiřuje zastavěnou plochu stavby o plochu vymezenou kolmým průmětem střešní konstrukce do vodorovné roviny. Jedná se tak o změnu stavby v podobě přístavby a nástavby, u které stavební zákon v § 81 vyžaduje rozhodnutí o změně stavby a o vlivu stavby na využití území. Vzhledem k absenci tohoto územního rozhodnutí shledal Nejvyšší správní soud vydaná rozhodnutí nezákonnými.

Po vrácení věci provedl stavební úřad dne 1. 6. 2012 na předmětné stavby kontrolní prohlídku, během níž zjistil, že projektová dokumentace, která byla součástí stavebního povolení, odpovídá skutečnému provedení předmětné stavby a že stavební práce jsou dokončeny. Z tohoto důvodu stavební úřad rozhodnutím ze dne 6. 6. 2012 zastavil řízení o žádosti o vydání stavebního povolení pro předmětnou stavbu a dne 12. 6. 2012 zahájil řízení o odstranění stavby.

Následně v průběhu tohoto řízení stavebník předložil stavebnímu úřadu spolu s podklady žádost o dodatečné povolení předmětné stavby a stavební úřad tedy nadále vedl řízení o této podané žádosti.

Rozhodnutím ze dne 10. 10. 2013, č. j. P13-15998/2013, stavební úřad dodatečně povolil podle § 129 odst. 3 a podle § 115 stavebního zákona stavbu přístavby, nástavby a stavební úpravy rodinného domu v Praze 5, č. p. 1246.

Proti uvedenému rozhodnutí podali včasné odvolání Ing. J. H. a Mgr. E. H. Navrhli, aby odvolací orgán napadené rozhodnutí zrušil a namítali, že stavba je v rozporu s územním rozhodnutím, v rozporu s vybranými články vyhlášky OTPP, že stavba garáže je situována na hranici pozemku a že povolená stavba zasahuje do pohody bydlení žalobců, protože realizací stavby došlo k zastínění obytných místností jejich domu, k čemuž předložili fotografickou dokumentaci. Odvolatelé také namítli, že stavba neodpovídá architektonickému charakteru prostředí a že stavebník nedoložil splnění článku 50 odst. 12 OTPP.

O podaném odvolání rozhodl žalovaný odvolací správní orgán rozhodnutím ze dne 19. 2. 2014, č. j. MHMP 228809/2014, jímž odvolání Ing. J. H. a Mgr. E. H. zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 10. 10. 2013 potvrdil se závěrem, že žádná z odvolacích námitek nebyla důvodná.

Posledně jmenované pravomocné rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadl žalobce žalobou ve správním soudnictví, o níž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 2014, č. j. 11A 59/2014 - 42. Tímto rozsudkem soud rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 19. 2. 2014, č. j. MHMP 228809/2014, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Zároveň uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalobou napadené rozhodnutí neobsahovalo náležité odůvodnění splnění zákonem formulovaných podmínek, za nichž lze dodatečně povolit stavbu. Zároveň správní soud uložil žalovanému, aby se znovu zabýval odvoláním žalobce a jeho obranou, uplatněnou ve správním řízení. Proto bylo na žalovaném správním orgánu, aby znovu rozhodl o odvolání a znovu posoudil, zda a z jakých zákonných důvodů lze činit závěr o splnění či nesplnění zákonem stanovených podmínek, za niž lze žadateli dodatečně povolit předmětnou stavbu. Zároveň soud zavázal žalovaného, aby dbal na to, že jeho rozhodnutí bude mít všechny náležitosti požadované obecně závaznými právními předpisy.

Po vrácení věci městským soudem rozhodl žalovaný odvolací orgán o odvolání žalobců nyní žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 4. 6. 2015, č. j. MHMP 696541/2015, jímž odvolání Ing. J. H. a Mgr. E. H. zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 10. 10. 2013, č. j. P 13-15998/2013, potvrdil s odůvodněním, že žádná ze sedmi uplatněných žalobních námitek, které byly podrobně vypořádány v odůvodnění rozhodnutí nebyla důvodem pro postup podle ustanovení § 90 odstavců 1 až 4 správního řádu, odvolací orgán odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními orgány obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě, a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení výslovně nepožádal o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobce i žalovaný souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil

takto:

K první žalobní námitce, v níž žalobce namítal rozpor se záměry územního plánování, zejména s rozhodnutím o umístění stavby ze dne 23. 7. 1996, č. j. 125879/96/OUR/JZ/Kat., a to konkrétně s jeho podmínkou č. 5, podle níž rodinné domy budou mít valbové a polovalbové střechy, a stejně tak je možné jen jedno nadzemní podlaží plus podkroví, uvádí soud následující:

Uvedené námitce se žalovaný v napadeném rozhodnutí věnoval na stranách č. 3 -5 po té, co rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014, č. j. 11A 59/2014 - 42, bylo odůvodnění této námitky shledáno nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, neboť se žalovaný správní orgán podrobně nezabýval zcela konkrétními a určitými námitkami a pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí správního úřadu prvého stupně, aniž by se vyjádřil k tomu, z jakých skutkových a právních okolností dovozuje, proč uvedenou námitku neshledal důvodnou.

Městský soud opětovně přezkoumal odůvodnění této námitky v novém rozhodnutí a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je v tomto bodě i nyní nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Jak žalobce v žalobě správně uvádí, ustanovení § 129 stavebního zákona upravuje nařízení odstranění stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu, přičemž podle odstavce 2 uvedeného ustanovení lze stavbu uvedenou v odstavci 1 pod písm. b) dodatečně povolit, pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že:

a) stavba není umístěna v rozporu se záměry územního plánování, zejména s územně plánovací dokumentací a s územním opatřením o stavební uzávěře nebo s územním opatřením o asanaci území,

b) není prováděna či provedena na pozemku, kde to zvláštní právní předpis zakazuje nebo omezuje,

c) není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem.

Odstavec 3 téhož ustanovení pak dává stavebníku či vlastníku stavby uvedené v odst. 2 možnost požádat o její dodatečné povolení, pokud předloží podklady ve stejném rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. V takovém případě stavební úřad přeruší řízení o odstranění stavby a vede řízení o podané žádosti, přičemž v tomto řízení postupuje dle § 111 až 115. V případě dodatečného povolení uvedené stavby, stavební úřad zastaví řízení o odstranění stavby.

Z komentářové literatury k § 129 odst. 2 stavebního zákona je zřejmé, že: „Stavbu provedenou nebo prováděnou bez rozhodnutí nebo opatření stavebnímu úřadu nebo v rozporu s nimi lze dodatečně povolit, pokud stavebník (v případě rozestavěné stavby) nebo její vlastník (v případě stavby, která je již dokončena) splní současně tři následující hmotněprávní podmínky. Jinak řečeno, jestliže stavebník prokáže, že stavba není umístěna v rozporu se záměry územního plánování, zejména pak s územně plánovací dokumentací a s územním opatřením o stavební uzávěře nebo s územním opatřením o asanaci území (není tedy překážkou dodatečného povolení stavby, jestliže je pouze umístěna v rozporu s územním rozhodnutím - rozhodnutím o umístění stavby), neboť tento rozpor nemusí ještě automaticky znamenat rozpor např. s územně plánovací dokumentací [§ 2 odst. 1 písm. n) a § 36 a násl. zákona] nebo jinými veřejnými zájmy.“ Malý, S. Nový stavební zákon s komentářem, 1. Vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2007. str. 748.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, je patrné, že se žalovaný správní úřad podrobně zabýval právní povahou územního rozhodnutí ze dne 23. 7. 1996, tj. zda bylo v průběhu času měněno, zda se na projednávanou otázku vztahuje či nikoli, a dále zda institut dodatečného povolení stavby má účinky změny tohoto rozhodnutí. K odůvodnění této části žalobní námitky nemá soud v zásadě žádné výtky a ztotožňuje se s právním názorem žalovaného.

Nicméně - po prostudování napadeného rozhodnutí - má soud za to, že ačkoli žalobce explicitně nenamítal nesplnění podmínek pro vydání dodatečného povolení stavby, ale jen velmi okrajově namítal jeho rozpor se záměry územního plánování, je nutno se uvedeným podrobněji zabývat a odůvodnit splnění podmínek pro jeho vydání tak, jak je uvádí § 129 odst. 2 stavebního zákona. Především je tedy třeba náležitě odůvodnit, že dodatečně povolovaná stavba není umístěna v rozporu se záměry územního plánování, zejména s územně plánovací dokumentací, kterou podle § 2 odst. 1 písm. n) stavebního zákona tvoří zásady územního rozvoje, územní plán a regulační plán.

Žalovaný se splnění těchto podmínek věnuje toliko na straně 5 napadeného rozhodnutí prostým konstatováním: „Z logiky věci vyplývá, že záměry územního plánování by měly být konkretizovány v územně plánovací dokumentaci, s tou je dle zjištění odvolacího správního orgánu i stavebního úřadu stavba v souladu… stavební úřad v řízení o dodatečném povolení posoudil soulad s územním plánem tak, jak mu ukládá zákon. Stavba je s územním plánem v souladu, proto lze dovodit, že je v souladu i se záměry územního plánování.“ Uvedený závěr, ke kterému žalovaný ve shodě s příslušným stavebním úřadem dospěl, je příliš obecný na to, aby jej soud mohl přezkoumat.

Soud na základě výše uvedeného posoudil námitku žalobce důvodnou potud, že napadené rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Soud neshledal žádoucím doplňovat argumentaci žalovaného v případě splnění podmínek pro vydání dodatečného povolení stavby, neboť by tímto postupem krátil žalobcova práva na účinnou soudní ochranu, jež je zaručena ústavním pořádkem České republiky.

Ke druhé žalobní námitce, v níž žalobce namítal nedodržení minimálních odstupových vzdáleností od společných hranic pozemků a vnějších okrajů střech dle čl. 8 odst. 4 vyhlášky OTPP uvádí soud následující.

Článek 8 odst. 4 uvedené vyhlášky stanovuje, že: „Vytvářejí-li rodinné domy mezi sebou volný prostor, nesmí být vzdálenost od společných hranic pozemků menší než 3m, přitom vzdálenost vnějšího okraje střech od této hranice nesmí být menší než 2m.“, Žalobce dále upozornil, že dle čl. 8 dost. 9 uvedené vyhlášky se vzájemné odstupy a vzdálenosti měří na nejkratší spojnici mezi vnějšími povrchy obvodových stěn a předsazených částí stavby (balkóny, arkýře, terasy, vstupy, apod.), střech, dále od hranice pozemků a okraje vozovky pozemní komunikace, přičemž dle žalobce nelze povolit žádnou část stavby, která by byla blíže, než je nejkratší vzdálenost dle uvedené vyhlášky.

Žalovaný na straně 5 napadeného rozhodnutí k uvedené námitce na jednu stranu uvedl, že: „Podle čl. 2 odst. 2 vyhlášky č. 26/1999 Sb., hl. m. Prahy se ustanovení této vyhlášky použije u stavebních úprav a nástaveb, pokud to závažné územně technické důvody nevylučují. Vzhledem k tomu, že stavba obsahuje i stávající zdi, na které je provedena nástavba, lze konstatovat, že se jedná o závažné stavebně technické důvody. Stávající zdi nelze jednoduchým konstrukčním řešením umístit jinam.“, nicméně pak na straně 7 „Přístavbou je myšlen dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu přístřešek nad vstupem, který je vzdálen od sousedního pozemku rodinného domu 4,8m, k rozporu s vyhláškou č. 26/1999 Sb., hl.m. Prahy tedy nedochází. Čl. 2 dost. 2 se pro účely přístavby neuplatňuje…. V uvedeném rozporu pak pokračuje o několik odstavců níže na téže straně, kdy uvedl: „Nově se tedy umísťuje změna stavby rodinného domu, obsahující nástavbu umístěnou na stávající stěnu zkolaudovaného domu a přístavbu ve vzdálenosti4,8 m od společné hranice pozemků. Obvodové konstrukce určující odstupovou vzdálenost od společné hranice pozemků. Obvodové konstrukce určující odstupovou vzdálenost od společné hranice s pozemkem odvolatele se nemění, tudíž ani odstupová vzdálenost se nemění. Z toho důvodu není třeba ohledně odstupové vzdálenosti zkoumat, zda uplatnit čl. 2 odst. 2 vyhlášky č. 26/1999 Sb., hl. m. Prahy.

Soud má z uvedeného za to, že odvolací námitku žalovaný odůvodnil nejednoznačně a vnitřně rozporně. Na mnoha místech totiž opakuje již jednou řečené, místo aby se zaměřil na systematické a jednoznačné odůvodnění uvedené námitky. Soud proto na tomto místě žalovanému pro účely příštího rozhodnutí doporučuje posoudit odstupové vzdálenosti pro jednotlivé změny stavby samostatně tak, aby žalobci bylo zřejmé, k jakým závěrům a z jakých důvodů (právních i skutkových) odvolací správní orgán dospěl.

V důsledku uvedené argumentace posoudil soud námitku důvodnou potud, že i nadále přetrvává vnitřní rozpornost a nesrozumitelnost odůvodnění žalovaného, v jehož důsledku je v této části napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

V rámci třetí žalobní námitky namítal žalobce v postupu žalovaného rozpor s článkem 4 odst. 1 a článkem 13 odst. 1 vyhlášky OTPP, a dále s § 20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., tedy – stručně řečeno - nerespektování architektonických a urbanistických charakteristik prostředí.

Podle zcela obecného názoru žalovaného správního orgánu, vyjádřeného v odůvodnění napadeného rozhodnutí, je stavba v souladu s charakterem okolí, pokud v něm nepůsobí rušivě. Strukturu okolní zástavby přitom charakterizuje jako enklávu rodinných domů, jež jsou architektonicky pojaty v duchu výstavby konce minulého století, kdy se nekladly meze fantazii projektanta jako reakce na předchozí období střídmé architektury normalizace. Podle názoru žalovaného se sice posuzovaná stavba vymyká okolní rozmanitosti, což však lze chápat jen ku prospěchu věci. Žalovaný v napadeném rozhodnutí posoudil předmětnou stavbu z pohledu zachování kontinuity prostředí, struktury zástavby, konfigurací terénu, sídelních dominant a celkových kompozičních vztahů a dospěl k závěru, že předmětná stavba vhodným způsobem rozvíjí identitu místa.

Ačkoli výše uvedené právní předpisy nestanoví způsob, jakým mají stavební úřady hodnotit respektování architektonických a urbanistických charakteristik prostředí, přesto má soud za to, že uvedené závěry žalovaného jsou příliš obecné, použitelné pro neurčitý počet dalších staveb postavených na území Prahy koncem minulého století. Soud zastává názor, že za účelem řádného, úplného a srozumitelného vypořádání odvolacích námitek by na tomto místě bylo vhodné výše uvedené odůvodnění doplnit, obdobně jako to učinila osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření ze dne 14. 12. 2015 na straně 4, když se zabývala posouzením vývoje a splnění podmínek, jež se měnily v průběhu času v jednotlivých územních rozhodnutích z let 1996, 1999 a 2003. Takovým způsobem odůvodněná námitka pak bude z hlediska jejího přezkoumání pro soud a především pro odvolatele uchopitelnější a srozumitelnější.

V důsledku výše uvedeného posoudil soud námitku žalobce důvodnou, neboť žalovaný zatížil napadené rozhodnutí vadou, spočívající v nepřezkoumatelnosti uvedené žalobní námitky.

Čtvrtou žalobní námitku, v níž žalobce namítal překročení nejvýše přípustné zastavěné plochy pozemku, shledal soud důvodnou z následujících důvodů:

Podle článku 50 odst. 12 písm. a) vyhlášky OTPP platí, že plocha zastavěná nadzemními stavbami na pozemku rodinného domu nesmí přesáhnout u rodinných domů, mezi nimiž je volný prostor, 30 % plochy pozemku rodinného domu.

Městský soud v Praze již ve zrušujícím rozhodnutí ze dne 2. 12. 2014, č. j. 11A 59/2014 – 42, žalovanému vytkl logice odporující formulaci, kdy žalovaný na jedné straně uvádí, že úvahu stavebního úřadu nelze pro nedostatek způsobu výpočtu zastavěné plochy původní stavby vůbec posoudit, přičemž na straně druhé žalovaný odkazuje na odůvodnění stavebního úřadu, které konstatuje, že byť se jedná o přístavbu (jak definoval v rozhodnutí ze dne 17. 2. 2012, č. j. 5As 13/2011 - 97 Nejvyšší správní soud - viz výše), ke zvětšení zastavěné plochy nedošlo, a to přesto, že přístavba je provozně spojena se stávající stavbou.

Soud souhlasí s následujícím odůvodněním tak, jak jej žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, i se závěrem, ke kterému ve finále žalovaný dospěl. Nelze však připustit, aby již jednou vytknutou vnitřní rozpornost a nesrozumitelnost rozhodnutí soud na tomto místě znovu potvrdil. Proto soud apeluje na žalovaného, aby opětovně vytknuté z odůvodnění napadeného rozhodnutí odstranil a do nového rozhodnutí již nepřebíral (včetně chybného odkazu na článek 1 písm. g/ uvedené vyhlášky, když správně se jedná o článek 3 odst. 1 písm. g/). Soud na tomto místě doporučuje žalovanému, aby v odůvodnění nového rozhodnutí blíže vyložil článek 3 odst. 1 písm. g) ve spojitosti s článkem 3 odst. 1 písm. k) vyhlášky OTPP.

V důsledku výše uvedeného má soud za to, že i v případě této námitky trvá vada napadeného rozhodnutí, kterou je jeho nesrozumitelnost a vnitřní rozpornost.

Pátou žalobní námitku, v níž žalobce namítal narušení kvality prostředí a pohody bydlení, zaručené mu článkem 4 odst. 1 a článkem 8 odst. 1 vyhlášky OTPP, shledal Městský soud v Praze důvodnou v důsledku následující argumentace:

Podle článku 4 odst. 1 vyhlášky OTPP platí, že při umísťování staveb a jejich začleňování do území musí být respektována omezení vyplývající z právních předpisů chránících veřejné zájmy a předpokládaný rozvoj území vyjádřený v územně plánovací dokumentaci, popřípadě v územně plánovacích podkladech. Umístění staveb a míra zastavění pozemku musí odpovídat urbanistickému a architektonickému prostředí a požadavkům na zachování pohody bydlení a zdravého životního prostředí. Umístěním stavby a jejím následným provozem nesmí být nad přípustnou míru obtěžováno okolí, zejména v obytném prostředí a ohrožována bezpečnost a plynulost provozu na přilehlých pozemních komunikacích a na dráhách.

Podle článku 8 odst. 1 vyhlášky platí, že vzájemné odstupy staveb musí splňovat zejména požadavky urbanistické, architektonické, životního prostředí, hygienické, veterinární, ochrany povrchových vod, ochrany památek, požární ochrany, bezpečnosti, civilní ochrany, požadavky na denní osvětlení a oslunění a na zachování pohody bydlení. Odstupy musí dále umožňovat údržbu staveb a užívání prostoru mezi stavbami pro technická či jiná vybavení a činnosti, které souvisejí s funkčním využitím území (například sítě technického vybavení, dětská hřiště).

Podle tvrzení žalobce došlo realizací povolované stavby k zastínění obytných místností rodinného domu a k zastínění odpočinkové části zahrady, přičemž posouzení této námitky není závislé pouze na studii osvětlení a oslunění, ale do pohody bydlení může být nepřípustně zasaženo i stavbou jinak splňující limitní hodnoty osvětlení a oslunění.

Městský soud ve zrušujícím rozsudku ze dne 2. 12. 2014, č. j. 11A 59/2014 - 42, s odkazem na relevantní judikaturu Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2014, č. j. 45A 59/2012 - 67, uvedl, že podle ustanovení § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, (jehož obdobou platící pro území hl. m. Prahy je výše uvedený čl. 4 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 vyhlášky OTPP), je stavebnímu úřadu uložena povinnost hodnotit zcela komplexním způsobem veškeré parametry relevantní z hlediska užívání okolních staveb, přičemž se již toto hodnocení neomezuje čistě na hodnocení parametrů relevantních pro kvalitu bydlení.

Městský soud na tomto místě považuje za vhodné poukázat též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2As 44/2005 – 116, podle něhož „Pohodou bydlení, lze podle jedné z možných definic, která se snaží tento pojem kategorizovat subjektivně, rozumět takový stav, kdy někdo bydlí v klidu, spokojeně, příjemně a šťastně. Z objektivistického úhlu pohledu, lze pohodou bydlení rozumět souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení; pohoda bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku, čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod.; pro zabezpečení pohody bydlení se pak zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy objektivně existující souhrn činitelů a vlivů, které se posuzují každý jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech. Nejvyšší správní soud se ve svém výkladu legálního pojmu „pohoda bydlení“ přiklání k druhé z výše nastíněných definic, tedy definici objektivistické, která lépe odpovídá ústavním principům zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení, nicméně podotýká, že správní orgán při posuzování, zda je v konkrétním případě pohoda bydlení zajištěna, nemůže zcela abstrahovat ani od určitých subjektivních hledisek daných způsobem života osob, kterých se má stavba, jejíž vliv na pohodu bydlení je zkoumán, dotýkat; podmínkou zohlednění těchto subjektivních hledisek ovšem je, že způsob života dotčených osob a jejich z toho plynoucí subjektivní nároky na pohodu bydlení nevybočují v podstatné míře od obecných oprávněně požadovatelných standardů se zohledněním místních zvláštností dané lokality.“

Soud má na základě výše uvedených citací za to, že odůvodnění výše uvedené námitky žalobce žalovaný neposoudil komplexně a nevěnoval se uvedené námitce podrobněji, než opětovným odkazem na prokázané splnění požadavků ČSN 73 4301 prostřednictvím studií oslunění a denního osvětlení, jež zpracovala společnost Dalea, v. o. s., a kancelář A. W. A. L. v roce 2008. Takové vypořádání řádně, určitě a podrobně formulované námitky žalobce nelze považovat za dostatečné. Na základě výše uvedeného posoudil soud námitku žalobce důvodnou, jedná se o namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu nedostatečného odůvodnění závěru, k němuž žalovaný při posuzování páté žalobní námitky dospěl.

V rámci poslední žalobní námitky namítal žalobce dodatečné povolení stavby jiné, než která byla skutečně realizována. Žalobce je totiž přesvědčen, že původní stavba rodinného domu zanikla, neboť v důsledku stavebních prací přestalo být zřejmé stavebně technické uspořádání jejího prvního nadzemního podlaží, a na jejím místě byla realizována stavba nová, a to za absence příslušného stavebního povolení. V rámci uvedené námitky vyjádřil žalobce svůj nesouhlas se závěry Nejvyššího správního soudu, ke kterým dospěl ve svém rozsudku ze dne 17. 2. 2012, č. j. 5As 13/2011 - 97, neboť podle názoru žalobce posuzoval Nejvyšší správní soud návrh stavby tak, jak byl povolen vydaným stavebním povolením, a nikoli tak, jak byla stavba následně stavebníkem provedena.

Ačkoli žalobce nesouhlasí se závěry, ke kterým dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 2. 2012, č. j. 5As 13/2011 - 97, v němž soud vyjádřil jednoznačný závěr: „S ohledem na skutečnost, že změnou stavby došlo k jak půdorysnému, tak výškovému rozšíření stavby, nemohly správní orgány ani městský soud označit posuzovanou změnu stavby jako stavební úpravu. Jedná se tedy o změny stavby (přístavbu a nástavbu), u kterých stavební zákon v ustanovení § 81 (na rozdíl od stavební úpravy) vyžaduje rozhodnutí o změně stavby a o změně vlivu stavby na využití území, je třeba zdůraznit, že podle § 110 odstavce 4 s. ř. s. platí, že zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (obdobně podle § 78 odst. 5 platí, že zruší-li krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je v dalším řízení správní orgán vázán právním názorem krajského soudu vysloveným ve zrušovacím rozhodnutí).

Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že za účelem vyvrácení výše uvedených námitek, učinil dne 1. 6. 2012 kontrolní prohlídku předmětné stavby, při níž porovnal stavební dokumentaci se skutečně provedeným stavem a dospěl k závěru, že provedení předmětné stavby je v souladu se stavební dokumentací.

Městský soud v Praze k odůvodnění žalovaného uvádí, že s výše uvedeným lze souhlasit za předpokladu, že ve správním spise bude možno dohledat potřebný protokol o provedené kontrolní prohlídce ze dne 1. 6. 2012. Uvedený protokol však ve správním spise založen není, a soudu tak není umožněno uvedenou argumentaci žalovaného přezkoumat. V důsledku této skutečnosti shledal soud žalobní námitku nedostatečně odůvodněnou a napadené rozhodnutí je i v tomto bodě nepřezkoumatelné.

Protože žalobou napadené rozhodnutí neobsahuje náležité odůvodnění splnění zákonem formulovaných podmínek, za nichž lze dodatečně povolit stavbu, postupoval městský soud podle ustanovení § 78 odstavec 1 s. ř. s. a napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost, spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Soud zároveň postupoval podle ustanovení § 78 odstavec 4 s. ř. s., podle něhož zruší-li soud rozhodnutí, vysloví současně, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. V tomto řízení bude na žalovaném správním orgánu, aby se znovu zabýval odvoláním žalobce a jeho obranou, uplatněnou ve správním řízení. V intencích shora uvedeného žalovaný správní úřad znovu rozhodne o odvolání a znovu posoudí, zda a z jakých zákonných důvodů lze učinit závěr o splnění či nesplnění zákonem stanovených podmínek, za nichž lze žadateli dodatečně povolit předmětnou stavbu a přitom je žalovaném, aby dbal na to, že jeho rozhodnutí bude mít náležitosti požadované obecně závaznými právními předpisy. Správní orgány jsou vázány právním názorem soudu (ustanovení § 78 odstavec 5 s. ř. s.).

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanoveními § 60 odstavec1 s. ř. s. Ve věci úspěšnému žalobci náleží náhrada nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému správnímu úřadu. Náhrada nákladů řízení představuje v dané věci zaplacený soudní poplatek z podané žaloby v částce 3.000,- Kč, a dále odměna právního zástupce JUDr. Ondřeje Tošnera, advokáta, a jeho hotové výdaje. Mimosmluvní odměna v daném případě činí dva úkony právní služby po 3.100,- Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) podle ustanovení §6, § 7, § 9 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, a dvakrát režijní paušál po 300,- Kč za náhradu hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Dále byla jako součást odměny zástupce žalobce přiznána 21% daň z přidané hodnoty z celkové odměny za právní zastoupení v částce 1.428,- Kč, neboť právní zástupce žalobce je podle předloženého osvědčení plátcem této daně. Celková výše přiznaných nákladů řízení tak činí 11.228,-Kč, jejichž povinnost k náhradě soud přiznal proti žalovanému k rukám právního zástupce žalobce ve třicetidenní lhůtě k plnění.

Pokud jde o náklady řízení, které vznikly osobě zúčastněné na řízení, soud dospěl k závěru, že v dané věci nejsou dány předpoklady pro rozhodnutí soudu o jejich náhradě. Podle ustanovení § 60 odstavec 5 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinností, kterou jí soud uložil. V posuzované věci soud osobě zúčastněné na řízení žádnou povinnost v řízení nestanovil, pouze dal A. K. možnost uplatnit jeho právo v probíhajícím řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem v Brně, Moravské náměstí 6. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst.1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 15. prosince 2016

JUDr. Hana Veberová v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru