Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 A 122/2010 - 128Rozsudek MSPH ze dne 24.01.2011


přidejte vlastní popisek

Ejk 67/2005

Dle § 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. nastává fikce rozhodnutí o odepření informací tehdy, pokud orgán ve lhůtě pro vyřízení žádosti informace neposkytl či nevydal rozhodnutí dle § 15 odst. 1 zákona (tj. rozhodnutí, jímž byť zčásti žádosti nevyhověl). Zákon tedy pro nastolení fikce rozhodnutí o odepření informací nestanoví, že ve lhůtě pro vyřízení žádosti má být vydané rozhodnutí rovněž doručeno. Vydáním rozhodnutí je třeba rozumět vydání konkrétního výsledku rozhodování, který správní orgán příslušným způsobem vyjádří v podobě individuálního právního aktu a od chvíle tohoto vyjádření je jím vázán. Bylo-li písemné vyhotovení rozhodnutí, jímž bylo poskytnutí informace odepřeno, ve lhůtě pro vyřízení žádosti uloženo na poštovním úřadě (§ 24 odst. 2 správního řádu), je nepochybné, že ve lhůtě pro vyřízení žádosti bylo vydáno a nenastala fikce rozhodnutí dle § 15 odst. 1 zákona. Rozhodnutí vydané v

písemné podobě musí být doručeno žadateli (a dle § 15 odst. 3 musí jít o doručení do vlastních rukou), do doby jeho doručení není pro příjemce závazné, to však neznamená, že je z tohoto důvodu nelze považovat za vydané.

(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2005, čj. 11 Ca 33/2004-46) ed

Autor považuje za vhodné zveřejnění ve Sbírce rozhodnutí.

Ustanovení § 15 odst.4 zákonač. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, pro nastolení fikce rozhodnutí o odepření informací nestanoví, že ve lhůtě pro vyřízení žádosti má být vydané rozhodnutí rovněž doručeno. Vydáním rozhodnutí je třeba rozumět vydání konkrétního výsledku rozhodování, který správní orgán příslušným způsobem vyjádří v podobě individuálního právního aktu; od chvíle tohoto vyjádření je jím vázán. Jestliže správní orgán písemné vyhotovení rozhodnutí, jímž poskytnutí informace odepřel, ve lhůtě pro vyřízení žádosti uloží na poštovním úřadě (§ 24 odst. 2 správního řádu), je rozhodnutí vydáno včas a nemůže nastat fikce rozhodnutí dle § 15 odst. 1 zákona.Ač rozhodnutí až do doby doručení příjemce nezavazuje, neznamená to, že je z tohoto důvodu nelze považovat za vydané.

(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2005, čj. 11 Ca 33/2004-46) ed

Autor považuje za vhodné zveřejnění ve Sbírce rozhodnutí. ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce Miroslava Špadrny, bytem v Praze 5 – Radotíně, Šárovo kolo 2/981, proti žalovanému Policie České republiky, Správa hl. m. Prahy, se sídlem v Praze 4, Kongresová 2/1666, o žalobě proti rozhodnutí Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, nastolenému právní fikcí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí a zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 2, nastolenému rovněž právní fikcí, kterým bylo poskytnutí informací žalobci k žádosti ze dne 22. 12. 2003 odepřeno, a proti rozhodnutí Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, čj. PSP-47/OKS-čj.-23-2004 ze dne 28. 1. 2004,

takto:

Žaloba proti fiktivnímu rozhodnutí Obvodního ředitelství Policie ČR Praha II o žádosti žalobce ze dne 22. 12. 2003, o poskytnutí informací, a proti fiktivnímu rozhodnutí Policie ČR, Správy hlavního města Prahy o zamítnutí odvolání žalobce a potvrzení fiktivního rozhodnutí Obvodního ředitelství Policie ČR Praha II o žádosti žalobce ze dne 22. 12. 2003 o poskytnutí informací seodmítá.

Rozhodnutí Policie ČR, Správy hlavního města Prahy, ze dne 28. 1. 2004, čj. PSP-47/OKS-čj.-23-2004, se z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 2000 KČ do třiceti dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 9. 2. 2004 domáhal přezkoumání pravomocných rozhodnutí správního orgánu, jimiž mu bylo odepřeno poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o obsahu spisu Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5, čj. OR5-134/SKS-ST-2003, týkajícího se vyřizování stížnosti na protiprávní chování policisty nadporučíka Marka Kuncla.

Žalobce v podané žalobě namítl, že u Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5, jehož působnost přešla ode dne 1. 1. 2004 na nově zřízené Obvodní ředitelství Policie ČR Praha 2, byla pod čj. OR5-43/SKS-ST-2003 a posléze pod čj. OR5-134/SKS-ST-2003 prošetřovaná stížnost podaná žalobcem a dále stížnost podaná panem Oldřichem Zemanem na protiprávní chování policisty nadporučíka Marka Kuncla. Podstatnou částí této stížnosti bylo chování jmenovaného policisty, který pod záminkou provádění úkonů trestního řízení vyslýchal Oldřicha Zemana o skutečnostech vzdálených předmětu a účelu trestního řízení, způsobem neoprávněně zasahujícím do soukromí pana Zemana i jeho zmocněného zástupce (žalobce) a o žalobci se vyjadřoval neslušným a urážlivým způsobem, vědomě lhal panu Zemanovi, ovlivňoval jeho výpověď a urážel žalobce lživým tvrzením o tom, že páchá trestnou činnost.

Žalobce v podané žalobě namítl, že způsob vyřízení stížnosti byl zjevně neobvyklý, nestandardní a vykazoval zřejmé známky svévole v rozhodování a policejní korupce. Ačkoliv byly obě stížnosti podány nezávisle na sobě a v různou dobu, byly z nepochopitelného důvodu prošetřovány pod společným číslem spisového materiálu a závěr těchto šetření byl ten, že jsou, jakožto neprokazatelné, údajně neoprávněné. Poté, co byl na výslovné vyžádání Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5 předložen důkazní materiál, prokazující, že k popsanému chování policisty Marka Kuncla skutečně došlo, byly stížnosti žalobce a pana Zemana opětovně vyhodnoceny jako neoprávněné s odůvodněním, že nebude přihlíženo k důkazům o protiprávním chování policisty, které byly údajně pořízeny neoprávněně a jejich pořízením bylo prý zasaženo do policistových práv.

Žalobce dne 22. 12. 2003 podal žádost podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. o informaci o obsahu celého spisu skupiny kontroly a stížnosti Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5, čj. OR5-134/SKS-ST-2003, týkajícího se vyřizování stížnosti na nepřípustné chování nadporučíka Marka Kuncla a požádal, aby byl seznámen s obsahem celého stížnostního spisu, týkajícího se vyřizování této stížnosti a bylo mu umožněno pořídit si jeho kopii.

Žádost byla doručena Obvodnímu ředitelství Policie ČR Praha 5 dne 22. 12. 2003. Ve smyslu výše uvedeného zákona byl tento povinný subjekt v případě nevyhovění žádosti povinen vydat o tom rozhodnutí ve lhůtě 15 dnů, obsahující zákonem ustanovené náležitosti a toto doručit do vlastních rukou. Jestliže orgán ve lhůtě pro vyřízení žádosti neposkytl informace, či nevydal rozhodnutí podle ustanovení § 15 odst. 1, má se zato, že vydal rozhodnutí, kterým informace odepřel. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne, kdy uplynula lhůta pro vyřízení žádosti. Patnáctidenní lhůta pro vyřízení žádosti uplynula dne 6. 1. 2004. Od tohoto data začala běžet patnáctidenní lhůta pro podání odvolání proti rozhodnutí o odepření informací, nastolenému právní fikcí. Dne 9. 1. 2004 podal žalobce odvolání proti rozhodnutí, nastolenému právní fikcí podle ustanovení § 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. Teprve poté, co již začala běžet lhůta pro podání odvolání, bylo žalobci dne 16. 1. 2004 doručeno poštou písemné vyhotovení rozhodnutí Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5 čj. OR5-1780/01-2003 ze dne 29. 12. 2003, které bylo prokazatelně předáno k poštovní přepravě teprve dne 8. 1. 2004, tedy dva dny po uplynutí lhůty, ve které mělo být rozhodnutí nejpozději vydáno, a tedy i doručeno, a v den, kdy již správní orgán, který rozhodnutí vydal, neexistoval. Žalobce proto má zato, že toto rozhodnutí je nulitní, neboť bylo oznámeno neexistujícím správním orgánem a jednak bylo doručeno po uplynutí patnáctidenní lhůty v době, kdy již nastala podle zákona č. 106/1999 Sb. fikce, že bylo vydáno rozhodnutí, jímž nebylo žádosti vyhověno.

Žalobce namítl, že písemné rozhodnutí je nezákonné a pro nedostatek odůvodnění nepřezkoumatelné, neboť se v něm neuvádí srozumitelně žádný reálný důvod, pro který lze podle zákona č. 106/1999 Sb. poskytnutí informací odepřít. Písemné rozhodnutí je odůvodněno jedinou větou tak, že k vyhovění žádosti brání zákonné překážky, plynoucí z ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., aniž se v něm uvádí jakýkoliv skutkový důvod, v čem mají tyto překážky spočívat. Písemné rozhodnutí nemá náležitosti vyžadované zákonem, podle kterého musí rozhodnutí obsahovat nejen výrok s uvedením právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, ale i odůvodnění každého omezení práva na informace. Podle názoru žalobce důvod odepření podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. nebyl dán, neboť spis Policie ČR, jehož se žádost o

poskytnutí informací týkala, není spisem výlučně se vztahujícím k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu, neboť předmětem stížnosti bylo porušení práv a povinností Policie ČR jednání, porušujícím práva stěžovatelů zaručených zákony, Ústavou a Listinou základních práv a svobod.

Podle soudní judikatury stanoví-li zákon lhůtu, do které musí správní orgán vydat rozhodnutí, musí být v této lhůtě rozhodnutí také účastníků řízení řádně oznámeno. Spojuje-li zákon s nevydáním rozhodnutí ve stanovené lhůtě fikci, že bylo vydáno

rozhodnutí o určitém obsahu, nelze takový zákonný důsledek uplynutím času nijak zhojit.

Uplynutí zákonem stanovených lhůt pro vydání rozhodnutí má právní důsledky, že v takovém případě neexistuje předmět, o kterém by mělo a mohlo být rozhodováno. Rozhodnutí Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5 ze dne 29. 12. 2003 v písemné podobě je proto nulitním aktem, neboť marným uplynutím patnáctidenní lhůty pro vydání rozhodnutí nastala právní fikce, že bylo vydáno rozhodnutí, kterým bylo poskytnutí informací odepřeno. Tato lhůta uplynula dnem 6. 1. 2004, zatímco písemné rozhodnutí bylo odevzdáno k přepravě poště dne 8. 1. 2004 a doručeno bylo žalobci až dne 16. 1. 2004.

Žalobce v podané žalobě dále uvedl, že dne 19. 1. 2004 podal další odvolání, tentokrát proti rozhodnutí Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5 čj. OR5-1780/01-2003 ze dne 29. 12. 2003 pro jeho zřejmou nezákonnost, nedostatečné odůvodnění a zjevnou nulitu.

O odvolání podaném dne 9. 1. 2004 proti rozhodnutí nastolenému právní fikcí žalovaný správní orgán nijak nerozhodl, a proto podle ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. se má zato, že bylo vydáno rozhodnutí, kterým bylo odvolání zamítnuto a rozhodnutí nastolené právní fikcí potvrzeno; za den doručení tohoto rozhodnutí se považuje den následující po uplynutí lhůty pro vyřízení odvolání.

O odvolání podaném dne 19. 1. 2004 proti rozhodnutí Obvodního ředitelství Policie ČR ze dne 29. 12. 2003 v písemné podobě rozhodl žalovaný správní orgán písemným rozhodnutím ze dne 28. 1. 2004, pod čj. PSP-47/OKS-čj.-23-2004, které bylo doručeno žalobci poštou dne 2. 2. 2004 a tímto rozhodnutím bylo žalobcovo odvolání zamítnuto.

Žalobce k tomuto písemnému rozhodnutí žalovaného namítl, že důvody vněmuvedené jsou nepravdivé, nemají souvislost s podanou žádostí a nepřípustně vybočují z rámce důvodů, které ve svém písemném rozhodnutí uvedl prvostupňový orgán, a které nepřípustně rozšiřují, aniž by zároveň logicky došlo ke změně prvostupňového rozhodnutí. Nijak se toto rozhodnutí žalovaného nevypořádává s námitkou nulity prvostupňového písemného rozhodnutí, a ani toto rozhodnutí žalovaného neuvádí žádné zákonné důvody, pro které lze poskytnutí informací odepřít. Nevyhovuje požadavkům ustanovení § 59 odst. 2 správního řádu, neboť v rozporu s tímto zákonným ustanovením žalovaný pouze zamítl odvolání proti písemnému rozhodnutí ze dne 29. 12. 2003, aniž by současně rozhodl o jeho potvrzení. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaného je pak zřejmé, že v rozporu se zamítavým výrokem ve skutečnosti prvostupňové rozhodnutí změnil, neboť v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí uvedený důvod je v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí rozšířen o další důvod a to, že obě žádosti se vztahují výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu, a dále je nutno konstatovat, že stížnost směřovala do trestního řízení, kde se poskytování informací řídí ustanovením § 8a) trestního řádu a nahlížení do spisu a pořizování si na své náklady kopií trestních spisů lze jen za podmínek ustanovení § 65 trestního řádu. Výrok rozhodnutí žalovaného tak nejen že neodpovídá žádnému ze způsobů, jakým lze taxativně o odvolání rozhodnout, ale je v rozporu s odůvodněním rozhodnutí, ze kterého vyplývá rozšíření důvodů, pro které bylo poskytnutí informací odepřeno. Ve skutečnosti tak prvostupňové písemné rozhodnutí bylo, že rozhodnutím žalovaného nikoliv potvrzeno, ale změněno.

Žalobce v podané žalobě namítl, že nově uplatněný důvod uvedený žalovaným v rozhodnutí ze dne 28. 1. 2004 není dán, neboť není podstatné, čeho se podané stížnosti týkaly. Podstatné je, že předmětem žádosti o poskytnutí informací nebyl trestní či vyšetřovací spis, jehož předmětem by bylo řízení trestní, nýbrž spis stížnostní, jehož předmětem byl postup při vyřizování a způsob vyřízení stížnosti podaný panem Oldřichem Zemanem a žalobcem. Na tento se postup podle trestního řádu nevztahuje.

Žalobce v podané žalobě namítl, že právo na poskytnutí informací je základním právem každého, podle článku 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, přičemž podmínky výkonu tohoto práva stanoví zákon č. 106/1999 Sb. Ustanovení § 14 odst. 3 písm. a) tohoto zákona výslovně ukládá povinnost poskytnout požadovanou informaci písemně, nahlédnutím do spisu, včetně možnosti pořídit kopii nebo na paměťových médiích. Pro posouzení žádosti žalobce o poskytnutí informací je naprosto irelevantní, zda vyhláška č. 150/1958 Úředního listu (dále jen Ú. L.) zná nebo nezná pojem nahlížení do spisů. Podle názoru žalobce do spisu orgánu veřejné moci, který se týká řízení, ve kterém je projednávána stížnost podaná osobou, která tvrdí, že se stala obětí nezákonného jednání Policie ČR, může na základě ústavně zaručeného práva na informace nahlížet každý, tím spíše pak osoba poškozená, o jejíž stížnost se jedná a z jejíhož podnětu je stížnostní řízení vedeno. Zákon č. 106/1999 Sb. opravňuje povinný subjekt omezit poskytnutí informace, pokud se vztahuje výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu, o což se v případě stížnosti žalobce nejedná. Policista nadporučík Marek Kuncl nezákonným jednáním vůči žalobci porušil zákon, čímž zasáhl do žalobcových zákonných práv, tudíž se o žádné vnitřní pokyny nejedná. Argumentace žalovaného je rozporuplná a dostává se mimo rámec zákona č. 106/1999 Sb. Podle tohoto zákona je naprosto nerozhodné, zda se požadované informace týkají procesu rozhodování o právech a povinnostech osob ve veřejné správě či nikoliv. Požadované informace se totiž mohou týkat čehokoliv z činnosti povinného subjektu, tedy nejenom jeho rozhodovací činnosti, s výjimkou informací taxativně zákonem č. 106/1999 Sb. z tohoto práva vyloučených. V takových případech je však povinný subjekt povinen poskytnout požadované informace po vyloučení těch informací, u nichž to stanoví zákon. V písemném rozhodnutí žalovaného se žádné takové zákonem předvídané důvody neuvádějí, tyto důvody měly být srozumitelně a přezkoumatelným způsobem formulovány již rozhodnutím prvostupňového orgánu. Žalobce namítá, že důvody odepření přístupu k informacím o obsahu stížnostního spisu jsou zcela nedostatečné. Je základním právem každého, podle článku 17 odst. 1 Listiny, právo na informace, které může být omezeno pouze zákonem. Tvrzení, odvolávající se na vyhlášku č. 150/1958 Ú. L. je zcela bezpředmětné, neboť výkon práva na informace nelze omezit proto, že neexistuje pozitivní úprava výkon tohoto práva dovolující, nýbrž jedině tehdy, pokud existuje výslovná pozitivní úprava výkon práva omezující. Naříkaná rozhodnutí žalovaného správního orgánu I. stupně jsou nezákonná a pro nedostatek odůvodnění nepřezkoumatelná. Mimo to jsou rozhodnutí žalovaného správního orgánu I. stupně vydaná v písemné podobě z důvodů uvedených v žalobě zřejmě nulitní.

Žalovaný správní orgán podal k obsahu podané žaloby dne 10. 5. 2004 písemné vyjádření, v němž navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Žalovaný namítl, že Policie ČR, tím i Policie ČR, Správa hl. m. Prahy i Obvodní ředitelství Policie ČR, Praha 2, nejsou právnickými osobami a zákon jim nepřiznává ani způsobilost být účastníkem řízení před soudem. Způsobilost mít práva a povinnosti, jakož i způsobilost být účastníkem řízení, má ve věcech týkajících se Policie ČR stát, tj. Česká republika. Jménem České republiky jedná a činí právní úkony ve věcech týkajících se Policie ČR státní orgán, jehož se věc týká, čímž je Ministerstvo vnitra. Žalovaný dále namítl, že tvrzení žalobce uvedenému v žalobě lze uvést, že prošetřování stížnosti je upraveno vládní vyhláškou č. 150/1958 Ú. L., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících. Tato norma v současné právní úpravě nemá oporu v zákoně, pouze se vztahuje na subjekty řízené vládou. Neřídí se správním řádem, má stanovený vlastní procesní postup. Ve vztahu k stěžovateli je vyhláškou upravena povinnost přijmout podání, řádně jej zaevidovat, ve stanovené lhůtě vyřídit a o výsledku vyřízení podání stěžovatele vyrozumět. Při vyřizování podání ve smyslu vládní vyhlášky č. 150/1958 Ú. L. není rozhodováno o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob, ale o tom, zda uvnitř organizace je postupováno v souladu s příslušnou právní úpravou. Při prošetřování stížnosti nejde o řízení proti policistovi či zaměstnanci, rovněž tak o řízení proti nebo ve prospěch osoby, která podala své podání, ale slouží organizaci k učinění opatření potřebných k odstranění eventuelně zjištěných závad. Vyhláška nezná pojem „nahlížení do spisu“, stěžovatel se pouze ve smyslu této vyhlášky vyrozumí. Pokud žalobce uvádí, že

policejní orgán v trestním řízení prováděl jeho výslech ke skutečnostem vzdáleným předmětu a účelu trestního řízení, pak tento postup policejního orgánu nelze přezkoumávat postupem dle vládní vyhlášky č. 150/1958 Ú. L., ale dle příslušných ustanovení trestního řádu. Dle vládní vyhlášky lze pouze posuzovat chování policejního orgánu při provádění úkonů v trestním řízení, nikoliv úkon jako takový.

Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobce, že rozhodnutí Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5, vydané pod čj. OR5-1780/01-2003 je nulitní, neboť bylo žalobci oznámeno po uplynutí patnácti dnů, kdy již nastala podle zákona č. 109/1999 Sb. fikce, že bylo vydáno rozhodnutí, jímž nebylo žádosti vyhověno. V ustanovení § 20 odst. 4 zákona č.

106/1999 Sb. se uvádí, že pokud tento zákon nestanoví jinak, vztahuje se na počítání lhůt a nařízení dle ustanovení § 15 a 16 správní řád. Z ustanovení § 15 odst. 1 zákona č.

106/1999 Sb. vyplývá, že povinný subjekt v případě, že žádosti nevyhoví, vydá o tom ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí. Lhůtou pro vyřízení žádosti je 15 dnů, postup správního orgánu byl v souladu se zákonem, neboť rozhodnutí bylo vydáno v zákonem stanovené lhůtě a z těchto důvodů nemůže být nulitní, jak tvrdí žalobce.

Tvrzení žalobce, že žalovaný se ve svém rozhodnutí o odvolání ze dne 28. 1. 2004 nevypořádal s námitkou nulity prvostupňového rozhodnutí není opodstatněné, neboť v rozhodnutí je konstatováno, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem č. 106/1999 Sb., tudíž na námitku nulity posuzovaného rozhodnutí bylo reagováno. Žalobce zde byl odkázán na příslušné ustanovení zákona, ve kterém je jednoznačně uvedeno, že povinný subjekt ve lhůtě pro vyřízení žádosti vydá rozhodnutí; nehovoří se zde o doručení rozhodnutí, jak nesprávně uvádí žalobce. Žalovaný má zato, že i z pohledu zákona č. 106/1999 Sb. není Policie ČR v tomto případě povinným subjektem k poskytování informace v rozsahu požadovaném žalobcem při prošetřování konkrétní stížnosti, jak má na mysli ustanovení § 2 zákona č. 106/1999 Sb., neboť působnost Policie je stanovena v zákoně č. 283/1991 Sb., o Policii ČR. Prošetřování stížností nespadá do oblasti správního práva, jde výlučně o přezkoumávání vnitřního chodu organizace vlastním orgánem při dodržování zásady nadřízenosti a podřízenosti, kde není rozhodováno o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech právnických či fyzických osob vně organizace. Zákon č. 106/1999 Sb. je obecnou právní normou, která zajišťuje právo veřejnosti na informace, které mají k dispozici státní orgány, orgány územní samosprávy, jakož i další subjekty, které rozhodují na základě zákona o právech a povinnostech občanů a právnických osob a kterým je uložena povinnost poskytovat informace týkající se této rozhodovací činnosti. Zde však o rozhodovací činnost ve smyslu zákona nešlo, ve smyslu zákona povinný subjekt může ze své vůle omezit

poskytnutí informací svých vnitřních pokynů a personálních předpisů.

Žalobce využil svého práva ve smyslu ustanovení § 74 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a podal dne 23. 8. 2004 k vyjádření žalovaného repliku. Podle obsahu repliky vyjádření žalovaného obsahuje nesouvislé, vnitřně nekonzistentní údaje a je žalostním obrazem toho, s jakou nevědomostí a současně neúctou přistupuje žalovaný správní orgán k právu občanům, jímž má instituce Policie ČR sloužit. Žalovaný znovu poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 1995, podle něhož stanoví-li zákon lhůtu, do které musí správní orgán vydat rozhodnutí, musí být v této lhůtě rozhodnutí také účastníku řízení

řádně oznámeno, neboť jiný výklad by vedl k mnohdy absurdním důsledkům kdy by

mohlo být rozhodnutí doručováno po mnoha měsících či letech. Pro účely zákona č. 106/1999 Sb. je naprosto nerozhodné, zda se požadované informace týkají procesu rozhodování ve veřejné správě či nikoliv, neboť povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace, vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány a další orgány v zákoně uvedené. Policie ČR je právě státním orgánem, uvedeným v ustanovení § 2 odst. 1 zákona. Tvrzení, že výsledek stížnostního řízení nemá vliv na práva a povinnosti stěžovatele, je pro účely zákona 106/99 Sb. irelevantní, navíc v praxi tomu tak není, neboť jeho výsledek může být, a bývá rozhodujícím podkladem pro rozhodování o nároku na náhradu škody, způsobené nesprávným úředním postupem. Stížnostní řízení je řízení návrhové, zahajuje se pouze z podnětu občana, který je tak ústřední osobou, která má vliv na zahájení tohoto řízení. Důvody, jimiž žalovaný odůvodňuje odepření informací o postupu při vyřizování stížnosti žalobce jsou naprosto nedostatečné. Žalovaný znovu poukázal na to, že výkon práva na informace, jako základního práva každého podle Listiny, nelze omezit proto, že neexistuje pozitivní úprava výkon tohoto práva dovolující, nýbrž jedině tehdy, pokud existuje výslovná pozitivní úprava výkon práva omezující. Nahlížení do stížnostního spisu a pořizování výpisů či jeho kopie není tímto zákonem omezeno. Žalobce uzavírá, že postupem žalovaného správního orgánu byl zbaven práva přístupu k informacím o jeho postupu při vyřizování své stížnosti, které proběhlo tajným kabinetním způsobem a nikoliv transparentním postupem, k němuž se žalobce mohl vyjádřit nebo se s ním seznámit.

Z obsahu správního spisu předloženého soudu žalovaným správním orgánem bylo zjištěno, že dne 22. 12. 2003 podal žalobce Miroslav Špadrna Policii ČR, Obvodnímu ředitelství Praha 5 žádost o poskytnutí informací s odkazem na ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. s tím, že požaduje poskytnutí informace o obsahu celého spisu skupiny kontroly a stížností Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5, čj. OR5-134/SKS-ST-2003, týkajícího se vyřizování stížnosti žalobce na neoprávněné nakládání s jeho osobními údaji a slovní útoky policisty npor. Marka Kuncla vůči osobě žadatele při jednání s panem Oldřichem Zemanem, o jejímž vyřízení byl žadatel informován dopisem ředitele OŘ Policie ČR Praha 5 ze dne 10. 12. 2003. Žalobce v žádosti požádal o seznámení s obsahem celého stížnostního spisu a aby mu bylo umožněno pořídit si jeho kopii. Žádost byla doručena do podatelny Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5 dne 22. 12. 2003.

Rozhodnutím čj. OR5-1780/01-2003 datovaným dne 29. 12. 2003 Obvodní ředitelství Policie ČR Praha 5 nevyhovělo žádosti žalobce o poskytnutí informace o obsahu celého spisu včetně pořízení kopie spisu s tím, že vyhovění žádosti brání zákonné překážky plynoucí z ustanovení § 11 odst. 1 písm. a), § 11 odst. 4 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. Zákonné překážky se nevztahují na ty části spisu, které obsahují korespondenci mezi žalobcem a Policií včetně zápisu ze dne 10. 11. 2003, tyto písemnosti byly žalobci zaslány či předány. Rozhodnutí bylo doručeno do vlastních rukou žalobce dne 16. 1. 2004.

Dne 9. 1. 2004 podal žalobce proti rozhodnutí Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 2 odvolání, které bylo doručeno Policii ČR dne 12. 1. 2004. Dne 19. 1. 2004 doručil žalobce Policii ČR, Obvodnímu ředitelství Praha 2 další odvolání proti rozhodnutí Obvodního ředitelství Policie ČR v Praze 5 čj. OR5-1780/01-2003 ze dne 29. 12. 2003, doručenému žalobci dne 16. 1. 2004 s odůvodněním, že toto rozhodnutí je nulitní, neboť bylo oznámeno neexistujícím správním orgánem a jednak bylo doručeno po uplynutí zákonné patnáctidenní lhůty v době, kdy již ze zákona nastala fikce vydání rozhodnutí, jímž nebylo žádosti žalobce vyhověno.

Rozhodnutím ze dne 28. 1. 2004, čj. PSP-47/OKS-čj.-23-2004, bylo odvolání Miroslava Špadrny proti rozhodnutí ředitele tehdejšího Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5, čj. OR5-1780/01-2003, v případě M. Špadrny, kterému k žádostem o poskytnutí informace nebylo vyhověno, zamítnuto s odůvodněním, že nebylo shledáno, že by ředitel tehdejšího Obvodního ředitelství Policie ČR v obou rozhodnutích postupoval v rozporu se zákonem č. 106/1999 Sb.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle ustanovení § 75 s. ř. s. a věc posoudil takto:

Právo na informace zaručuje čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Zákon č.106/1999 Sb., který je provedením čl. 17 Listiny, je pro oblast poskytování informací veřejnou správou tzv. obecným zákonem. Pokud některé zákony stanoví v některém svém ustanovení podmínky poskytování informací pro určitou věcnou oblast, jsou v postavení tzv. zvláštního zákona a v této konkrétní odchylce mají přednost před zákonem obecným (dle ustanovení § 1 z. č. 106/1999 Sb. zákon stanoví pouze základní podmínky, za nichž jsou informace poskytovány). Z režimu zákona č. 106/1999 Sb. jsou některé oblasti poskytování informací vyňaty, jak je stanoveno v ustanovení § 2 odst. 3 z. č. 106/1999 Sb., podle kterého se zákon nevztahuje na poskytování osobních údajů a informací podle zvláštního právního předpisu (v poznámce pod čarou je odkaz na zákon č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů a na zákon č. 123/1998 Sb. o právu na informace o životním prostředí).

Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány a orgány územní samosprávy a veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky; dle odst. 2) jsou dále povinnými subjekty ty subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti. Subjekty vyjmenované v prvním odstavci ustanovení § 2 z. č. 106/1999 Sb. (tj. i správní orgán rozhodující v dané věci), mají tzv. úplnou informační povinnost, musí proto poskytovat veškeré informace, které se vztahují k jejich působnosti a poskytnutí informace mohou odmítnout či omezit jen z důvodůstanovených zákonem (dle

ustanovení §§ 7, 9, 10, 11 a 12 zákona). V případě, že se požadovaná informace nevztahuje k působnosti správního orgánu, ten žádost podle ustanovení § 14 odst. 3 písm. b) zákona odloží a tuto skutečnost sdělí žadateli do tří dnů. Podle ustanovení § 15 odst. l zákona, pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti nevyhoví, vydá o tom rozhodnutí ve lhůtě pro vyřízení žádosti [tj. do 15ti dnů od přijetí podání – ustanovení § 14 odst. 3 písm. c) zákona]. Podle ustanovení § 15 odst. 4 zákona jestliže orgán ve lhůtě pro vyřízení žádosti neposkytl informaci či nevydal rozhodnutí podle § 15 odst. 1, má se za to, že vydal rozhodnutí, kterým informace odepřel. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne, kdy uplynula lhůta pro vyřízení žádosti.

Žádost žalobce o poskytnutí informace byla doručena Obvodnímu ředitelství Policie ČR Praha 5 dne 22. 12. 2003. Patnáctidenní lhůta pro vyřízení žádosti tedy uplynula dnem 6. 1. 2004. Obvodním ředitelstvím Policie ČR Praha II bylo o žádosti rozhodnuto rozhodnutím ze dne 29. 12. 2003, doručeným žalobci (náhradním způsobem) dne 16. 1. 2004. Z obsahu doručenky připojené k uvedenému rozhodnutí vyplývá datum uložení zásilky dne 4. 1. 2004, tj. ještě před uplynutím lhůty pro vyřízení žádosti.

Ze shora citovaného ustanovení § 15 odst. 4 z. č. 106/1999 Sb. vyplývá, že fikce rozhodnutí o odepření informací nastává tehdy, pokud orgán ve lhůtě pro vyřízení žádosti informace neposkytl či n e v y d a l rozhodnutí dle ustanovení § 15 odst. 1 zákona (tj.

rozhodnutí, jímž byť zčásti žádosti nevyhověl). Zákon tedy pro nastolení fikce rozhodnutí o odepření informací nestanoví, že ve lhůtě pro vyřízení žádosti má být vydané rozhodnutí rovněž doručeno.

V souzené věci je především zapotřebí posoudit otázku, zda lze spolehlivě dovodit, že rozhodnutí Obvodního ředitelství Policie ČR Praha II ze dne 29. 12. 2003, čj. OR 5-1780/01-2003 (rozhodnutí v písemné podobě) bylo v y d á n o ve lhůtě pro vyřízení žádosti, tj. nejpozději dne 6. 1. 2004. Vydání rozhodnutí správního orgánu je vyvrcholením aplikačního procesu, správního řízení, které začíná podáním návrhu účastníka či zahájením řízení z úřední povinnosti, pokračuje úkony správního orgánu a končí vydáním rozhodnutí. Průběh tohoto procesu může být označen pomocí nedokonavého vidu jako „rozhodování“. Pod samotným aktem rozhodnutí pak je třeba rozumět vydání konkrétního výsledku, který správní orgán příslušným způsobem vyjádří v podobě individuálního právního aktu a od chvíle tohoto vyjádření je jím vázán. V případě rozhodnutí Obvodního ředitelství Policie ČR Praha II ze dne 29. 12. 2003, čj. OR 5-1780/01-2003, které bylo již dne 4. 1. 2004 uloženo na poštovním úřadě, lze spolehlivě dovodit, že k jeho vydání (jako individuálního právního aktu, v podobě jíž je správní orgán vázán) došlo ve lhůtě pro vyřízení žádosti.

Podle ustanovení § 20 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. pokud tento zákon nestanoví jinak, vztahuje se na počítání lhůt a na řízení podle ustanovení § 15 a 16 zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád), s výjimkou ustanovení o obnově řízení a o přezkoumávání rozhodnutí mimo odvolací řízení. Ustanovení § 15 odst. 4 z. č. 106/1999 Sb. počátek běhu lhůty pro podání odvolání proti prvoinstančnímu fiktivnímu rozhodnutí odvozuje ode dne uplynutí lhůty pro vyřízení žádosti, ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. ode dne „marného“ uplynutí lhůty pro vyřízení odvolání. Tato ustanovení zákona č. 106/1999 Sb. jsou tedy speciální ve vztahu k správnímu řádu, který počátek běhu odvolací lhůty odvozuje od okamžiku doručení rozhodnutí (zákon č. 106/1999 Sb. nestanoví den, který by měl být považován za den doručení prvoinstančního fiktivního rozhodnutí). Za situace, kdy rozhodnutí o odepření informací vydané v písemné podobě před uplynutím lhůty pro vyřízení žádosti bylo doručeno až po uplynutí této lhůty, může dojít k tomu, že žadatel podá odvolání proti fiktivnímu rozhodnutí, ač fikce rozhodnutí nenastala (lhůta pro vyřízení žádosti neuplynula „marně“). Dle ustanovení § 15 odst. 3 z. č. 106/1999 Sb. se rozhodnutí doručuje do vlastních rukou žadatele. Postup při doručování rozhodnutí do vlastních rukou se řídí ustanovením § 24 správního řádu, neboť z. č. 106/1999 Sb. zvláštní úpravu tohoto postupu neobsahuje. Rozhodnutí vydané v písemné podobě tedy musí být doručeno žadateli (a dle ustanovení § 15 odst. 3 musí jít o doručení do vlastních rukou), do doby jeho doručení není pro příjemce závazné, to však neznamená, že je z tohoto důvodu nelze považovat za vydané.

Žalobce v žalobě odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze čj. 6 A 180/93 a v něm uvedený právní názor, že stanoví-li zákon lhůtu, do které musí správní orgán vydat rozhodnutí, musí být v této lhůtě rozhodnutí účastníku řízení také řádně oznámeno, neboť jiný výklad by vedl k tomu, že rozhodnutí by mohlo být doručováno po mnoha měsících či letech, ten, kdo by na jeho základě nabyl práva, by je nemohl vykonávat, komu by byla uložena povinnost, byl by s jejím plněním v prodlení, když navíc lhůty k rozhodnutí představují i mechanismus omezující nekontrolovatelnost správních úřadů a průtahů v řízení. Městský soud v Praze poukazuje na to, že zmíněný rozsudek Vrchního

soudu v Praze řeší zcela odlišnou právní věc a právní názor v něm uvedený na věc projednávanou Městským soudem v Praze nedopadá. Ve věci projednávané Městským soudem v Praze bylo rozhodování správního orgánu vyvoláno žádostí žalobce, žadatele o poskytnutí informace. Žadatel o poskytnutí informace zná počátek lhůty pro vydání rozhodnutí, který se odvíjí ode dne podání žádosti. Po uplynutí této lhůty si může být zcela jist, že o jeho žádosti bylo rozhodnuto, ať již aktivně, či nečinností správního orgánu. Žadatel o poskytnutí informace tedy má možnost „střežit si svá práva“. Právní úprava upravující postup správního orgánu při rozhodování o žádosti o poskytnutí informací zaručuje možnost obrany žadatele, kterému je poskytnutí informace odepřeno. Ani v případě, že žadatel se o vydání rozhodnutí v písemné podobě dozví (bude mu doručeno) až po té, co již podal odvolání v domnění, že nastala fikce zamítavého rozhodnutí, není žadatel na svém právu obrany zkrácen. Rovněž proti písemnému rozhodnutí může podat odvolání, a to do 15ti dnů ode dne jeho doručení. V případě pochybností o tom, zda písemné rozhodnutí, které žadateli bylo doručeno po lhůtě pro vyřízení žádosti, bylo v této lhůtě skutečně vydáno, může být hlediskem prokázání takové skutečnosti např. doba expedice písemného vyhotovení rozhodnutí k rukám žadatele.

V dané věci, kdy před uplynutím lhůty pro vyřízení žádosti zcela prokazatelně existovalo písemné rozhodnutí správního orgánu ze dne 29. 12. 2003, čj. OR 5-1780/01-2003 (bylo uloženo na poštovním úřadě, žalobce měl možnost vyzvednout si je a dne 16. 1. 2004 tak učinil), je dle mínění soudu třeba dospět k závěru, že o žádosti žalobce o poskytnutí informace ze dne 22. 12. 2003 bylo vydáno rozhodnutí ve lhůtě pro vyřízení žádosti a nenastala tak fikce rozhodnutí dle ustanovení § 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. Odvolání ze dne 15. 1. 2004 podané žalobcem téhož dne k Obvodnímu ředitelství Policie ČR Praha II tak bylo podáno proti neexistujícímu fiktivnímu rozhodnutí tohoto prvostupňového orgánu. Z těchto důvodů nelze dovozovat ani existenci fiktivního rozhodnutí žalovaného jako odvolacího orgánu o tomto odvolání. Neexistence žalobou napadených rozhodnutí je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Soud proto podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl žalobu podanou proti fiktivnímu rozhodnutí Obvodního ředitelství Policie ČR Praha II o žádosti žalobce ze dne 22. 12. 2003 a proti fiktivnímu rozhodnutí Policie ČR, Správy hlavního města Prahy o zamítnutí odvolání žalobce a potvrzení tohoto fiktivního rozhodnutí Obvodního ředitelství Policie ČR Praha II.

Žaloba dále směřuje proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2004, čj. PSP-47/OKS-čj.-23-2004. Soud shledal důvodnou žalobní námitku, že výrok tohoto rozhodnutí neodpovídá ustanovení § 59 odst. 2 správního řádu, podle kterého jsou-li pro to důvody, odvolací orgán rozhodnutí změní nebo zruší, jinak odvolání zamítne a rozhodnutí potvrdí. Je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí žalovaného ustanovení § 59 odst. 2 správního řádu ani nezmiňuje. Uvádí ustanovení § 16 odst. 3 z. č. 106/1999 Sb., které však pouze stanoví lhůtu pro vydání rozhodnutí o odvolání, důsledky zmeškání této lhůty, tj. nastolení fikce rozhodnutí o odvolání, obsah výroku tohoto fiktivního rozhodnutí a den, který se považuje za den jeho doručení. Ustanovení § 59 odst. 2

správního řádu, které odvolacím orgánem správně mělo být rovněž použito, neumožňuje rozhodnout o odvolání jinak, než v něm stanoveným způsobem. Výrok napadeného rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný odvolání zamítl, ale již nepotvrdil prvostupňové rozhodnutí odvoláním napadené, je proto s ustanovením § 59 odst. 2 správního řádu v rozporu. Soud pro úplnost poukazuje i na další nesrovnalosti výroku rozhodnutí žalovaného, kde se uvádí, že je rozhodováno o odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5 čj. OR 5-1780/01-2003, ve skutečnosti však toto rozhodnutí vydalo Obvodní ředitelství Policie ČR Praha II; z výroku rozhodnutí, ale ani jeho odůvodnění, rovněž spolehlivě nevyplývá, o kterých podáních žalobce obsahujících odvolání, bylo žalovaným vlastně rozhodnuto.

Žalobce důvodně namítá, že prvostupňové rozhodnutí ze dne 29. 12. 2003, čj. OR 5-1780/01-2003, v rozporu s ustanovením § 15 odst. 2 z. č. 106/1999 Sb. neobsahuje odůvodnění omezení práva na informace. Soud souhlasí s žalobcem, že za toto odůvodnění nelze považovat pouhé uvedení zákonných ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) § 11 odst. 4 písm. a) zákona, na rozdíl od žalobce se však domnívá, že tento nedostatek odůvodnění prvostupňového rozhodnutí mohl být napraven v odvolacím řízení odvolacím správním orgánem, aniž by tím došlo k porušení zásady dvouinstančnosti správního řízení, namítanému podanou žalobou. Žalovaný absenci skutkového odůvodnění odepření informace napravil, odůvodnění žalovaného však dle mínění soudu nedokládá, že k odepření informací došlo v souladu s ustanoveními § 11 odst. 1 písm. a) a § 11 odst. 4 písm. a) zákona.

Žalobce svou žádostí ze dne 22. 12. 2003 požadoval poskytnutí informace o obsahu stížnostního spisu, který se týkal vyřizování stížnosti na protiprávní chování policisty. Poskytnutí této informace požadoval formou seznámení s celým obsahem stížnostního spisu a umožněním pořídit si jeho kopie. Jeho žádosti nebylo vyhověno s tím, že tomu brání překážky plynoucí z ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) a § 11 odst. 4 písm. a) zákona (s tím, že předmětem rozhodnutí o nevyhovění žádosti nejsou písemnosti, která žalobce má v dispozici, tj. jeho stížnost, její doplnění a odpověď na stížnost). Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) zákona povinný subjekt může omezit poskytnutí informace, pokud se vztahuje výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu. Podle ustanovení § 11 odst. 4 písm. a) zákona povinné subjekty dále neposkytnou informace o probíhajícím trestním řízení.

Jak již je shora uvedeno, žalovaný v napadeném rozhodnutí odkázal na postup při vyřizování stížností upravený vyhláškou č. 150/1958 Ú. L. a dovodil, že žádosti o poskytnutí informace se vztahují výlučně k vnitřním pokynů a personálním předpisům povinného subjektu. K této části odůvodnění soud poukazuje na to, že pro účely zákona č. 106/1999 Sb. je nerozhodné, že vyhláška č. 150/1958 Ú. L. nezná institut nahlížení do spisu. Dále soud uvádí, že žalovaný jako státní orgán má povinnost poskytovat informace vztahující se k jeho působnosti (ustanovení § 2 odst. 1 zákona), tedy nikoli pouze v

rozsahu své rozhodovací činnosti. Argumentace žalovaného, že vyhláška č. 150/1958 Sb. Ú. L. neupravuje možnost nahlížení do spisu a že dle této vyhlášky není o rozhodování o právech a povinnostech vně organizace, je tedy z tohoto hlediska nevýznamná. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že není povinným subjektem dle ustanovení § 2 zákona č. 106/1999 Sb., protože prošetření stížnosti nespadá do jeho působnosti stanovené v ustanovení § 2 z. č. 283/1991 Sb. o Policii. Vyjádření žalovaného není součástí napadeného rozhodnutí a v něm takový argument uplatněn není .Správní orgán ostatně nepostupoval dle ustanovení § 14 odst. 3 písm. b) z. č. 106/1999 Sb., podle kterého povinný subjekt, nevztahují-li se požadované informace do jeho působnosti, žádost odloží a tuto odůvodněnou skutečnost sdělí do tří dnů žadateli. Dle mínění soudu je odůvodnění žalovaného, že žádosti o poskytnutí informace se vztahují výlučně k vnitřním pokynů a personálním předpisům povinného subjektu (které žalovaný ani nikterak nespecifikoval), nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.

Žalobce žádal o informaci o obsahu celého stížnostního spisu. Stížnostní spis musí obsahovat především údaje vztahující se k tomu, jakým způsobem byla projednána stížnost podaná na chování policisty. Lze připustit, že spis o projednání stížnosti (dle tvrzení žalovaného zčásti směřující do postupu v trestním řízení), mohl v dané souvislosti obsahovat i informace o probíhajícím trestním řízení, např. doklady (jejich kopie) jinak náležející do příslušných trestních spisů. To však z obsahu rozhodnutí žalovaného nevyplývá. Existenci překážky stanovené v ustanovení § 11 odst. 4 písm. a) zákona č.

106/1999 Sb. nelze bez dalšího dovodit poukazem na příslušná ustanovení trestního řádu, jimiž se řídí poskytování informací v trestním řízení, nahlížení do trestních spisů a pořizováním kopií trestních spisů, když žadatel požadoval informace o projednání stížnosti na postup policisty, nikoli o trestním řízení a trestním spisu. Napadené rozhodnutí žalovaného je v tomto bodě nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Ze všech shora uvedených důvodů soud postupoval podle ustanovení § 78 odst. 1, 4 s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2004, čj. PSP-47/OKS-čj. 23-2004, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, jak je uvedeno ve výroku rozsudku. V souladu s ustanovením § 51 odst. 1, 2 s. ř. s. soud rozhodl o žalobě bez nařízení ústního jednání.

Na žalovaném bude, aby znovu rozhodl o podaném odvolání a posoudil, zda a z jakých zákonných důvodů lze žalobci poskytnout zcela nebo částečně informace, jichž se domáhal. Přitom je na žalovaném, aby dbal na to, že jeho rozhodnutí bude mít náležitosti požadované zákonem tak, jak jsou uvedeny v ustanovení § 15 zákona č. 106/1999 Sb. Správní orgány jsou vázány právním názorem soudu (ustanovení § 78 odst. 5 s. ř. s.).

Námitka žalovaného ve vyjádření k žalobě o nedostatku způsobilosti Policie ČR Správy hl.m. Prahy být účastníkem soudního řízení je nedůvodná, neboť dle ustanovení § 69 s. ř. s. je žalovaným ten správní orgán, který rozhodl ve věci v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla.

O nákladech řízení soud rozhodl dle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobci, který měl částečný úspěch ve věci , soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši zaplaceného soudního poplatku 2000 Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s. ř. s. u Městského soudu v Praze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 1. listopadu 2005

JUDr. Hana V e b e r o v á , v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:

M. Smolíková

Správní řízení: vydání a doručení rozhodnutí

Právo na informace: fikce rozhodnutí o odepření informace

k § 15 odst. 1 a odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím

k § 24 odst. 2 správního řádu (č. 71/1967 Sb.)

Ustanovení § 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, pro nastolení fikce rozhodnutí o odepření informací nestanoví, že ve lhůtě pro vyřízení žádosti má být vydané rozhodnutí rovněž doručeno. Vydáním rozhodnutí je třeba rozumět vydání konkrétního výsledku rozhodování, který správní orgán příslušným způsobem vyjádří v podobě individuálního právního aktu; od chvíle tohoto vyjádření je jím vázán. Jestliže správní orgán písemné vyhotovení rozhodnutí, jímž poskytnutí informace odepřel, ve lhůtě pro vyřízení žádosti uloží na poštovním úřadě (§ 24 odst. 2 správního řádu), je rozhodnutí vydáno včas a nemůže nastat fikce rozhodnutí dle § 15 odst. 1 zákona.Ač rozhodnutí až do doby doručení příjemce nezavazuje, neznamená to, že je z tohoto důvodu nelze považovat za vydané.

(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2005, čj. 11 Ca 33/2004-46)

Věc: Miroslav Š. proti Policii České republiky, Správě hlavního města Prahy, o poskytnutí informací.

Dne 22. 12. 2003 žádal žalobce Policii ČR, Obvodní ředitelství Praha 5, o poskytnutí informací s odkazem na § 13 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“). Požádal o informace o obsahu celého spisu skupiny kontroly a stížností Obvodního ředitelství Policie ČR (OŘ Policie ČR) Praha 5, týkajícího se vyřizování stížnosti žalobce na neoprávněné nakládání s jeho osobními údaji a slovních útoků policisty nadporučíka Marka K. vůči osobě žalobce při jednání s panem Oldřichem Z. O vyřízení této stížnosti byl žalobce informován dopisem ředitele OŘ Policie ČR Praha 5 ze dne 10. 12. 2003.

Rozhodnutím ze dne 29. 12. 2003 OŘ Policie ČR Praha 5 nevyhovělo žádosti žalobce o poskytnutí informace o obsahu celého spisu s tím, že tomu brání zákonné překážky plynoucí z § 11 odst. 1 písm. a) a § 11 odst. 4 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. Zákonné překážky se nevztahují na ty části spisu, které obsahují korespondenci mezi žalobcem a Policií ČR. Tyto písemnosti byly také žalobci zaslány či předány. Rozhodnutí bylo doručeno žalobci dne 16. 1. 2004.

Dne 9. 1. 2004 podal žalobce proti rozhodnutí OŘ Policie ČR Praha 2, nastolenému právní fikcí, odvolání, které bylo doručeno dne 12. 1. 2004.

Dne 19. 1. 2004 doručil žalobce Policii ČR, OŘ Praha 2, další odvolání proti rozhodnutí OŘ Policie ČR v Praze 5, s odůvodněním, že toto rozhodnutí je nulitní, neboť bylo jednak oznámeno neexistujícím správním orgánem a jednak bylo doručeno po uplynutí zákonné patnáctidenní lhůty v době, kdy již ze zákona nastala fikce vydání rozhodnutí, jímž nebylo žádosti žalobce vyhověno.

Rozhodnutím ze dne 28. 1. 2004 žalovaný odvolání žalobce ze dne 19. 1. 2004 zamítl s odůvodněním, že ředitel tehdejšího OŘ Policie ČR v obou rozhodnutích nepostupoval v rozporu se zákonem č. 106/1999 Sb.

Žalobce proti rozhodnutím žalovaného brojil žalobou, doručenou Městskému soudu v Praze dne 9. 2. 2004. V žalobě mimo jiné připomněl, že u OŘ Policie ČR Praha 5, jehož působnost přešla ode dne 1. 1. 2004 na nově zřízené OŘ Policie ČR Praha 2, byla prošetřována jeho stížnost a dále stížnost Oldřicha Z. na protiprávní chování policisty nadporučíka Marka K. Podstatnou částí této stížnosti bylo chování jmenovaného policisty, který pod záminkou provádění úkonů trestního řízení výslechem Oldřicha Z. zjišťoval skutečnosti vzdálené předmětu a účelu trestního řízení, způsobem neoprávněně zasahujícím do soukromí pana Z. i jeho zmocněného zástupce (žalobce) a o žalobci se vyjadřoval neslušným a urážlivým způsobem, vědomě lhal panu Z., ovlivňoval jeho výpověď a urážel žalobce lživým tvrzením o tom, že páchá trestnou činnost. Způsob vyřízení této stížnosti byl zjevně neobvyklý, nestandardní a vykazoval zřejmé známky svévole v rozhodování a policejní korupce. Ačkoliv byly obě stížnosti podány nezávisle na sobě a v různou dobu, byly z nepochopitelného důvodu prošetřovány pod společným číslem spisového materiálu a závěr těchto šetření byl ten, že jsou neoprávněné. Žádost žalobce o informace byla doručena OŘ Policie ČR Praha 5 dne 22. 12. 2003. Ve smyslu

zákona č. 106/1999 Sb. byl tento povinný subjekt v případě nevyhovění žádosti povinen vydat o tom rozhodnutí ve lhůtě patnácti dnů a doručit je žalobci do vlastních rukou. Jestliže orgán ve lhůtě pro vyřízení žádosti neposkytl informace, či nevydal rozhodnutí podle ustanovení § 15 odst. 1 citovaného zákona, má se za to, že vydal rozhodnutí, kterým informace odepřel. Patnáctidenní lhůta pro vyřízení žádosti uplynula dne 6. 1. 2004. Od tohoto data začala běžet patnáctidenní lhůta pro podání odvolání proti rozhodnutí o odepření informací, nastolenému právní fikcí. Dne 9. 1. 2004 podal žalobce odvolání proti rozhodnutí, nastolenému právní fikcí podle ustanovení § 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. Teprve poté, co již začala běžet lhůta pro podání odvolání, bylo žalobci dne 16. 1. 2004 doručeno poštou písemné vyhotovení rozhodnutí OŘ Policie ČR Praha 5 ze dne 29. 12. 2003, které bylo prokazatelně předáno k poštovní přepravě teprve dne 8. 1. 2004, tedy dva dny po uplynutí lhůty, ve které mělo být rozhodnutí nejpozději vydáno, a tedy i doručeno, a v den, kdy již správní orgán, který rozhodnutí vydal, neexistoval. Žalobce má proto za to, že toto rozhodnutí je nulitní, neboť bylo oznámeno neexistujícím správním orgánem a navíc bylo doručeno po uplynutí patnáctidenní lhůty v době, kdy již nastala podle zákona č. 106/1999 Sb. fikce, že bylo vydáno rozhodnutí, jímž nebylo žádosti vyhověno. Žalobce dále připomněl, že podle soudní judikatury, stanoví-li zákon lhůtu, do které musí správní orgán vydat rozhodnutí, musí být v této lhůtě rozhodnutí také účastníkům řízení řádně oznámeno. Spojuje-li zákon s nevydáním rozhodnutí ve stanovené lhůtě fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu, nelze takový zákonný důsledek uplynutím času nijak zhojit. Rozhodnutí OŘ Policie ČR Praha 5 ze dne 29. 12. 2003 v písemné podobě je proto nulitním aktem, neboť marným uplynutím patnáctidenní lhůty pro vydání rozhodnutí nastala právní fikce, že bylo vydáno rozhodnutí, kterým bylo poskytnutí informací odepřeno. Tato lhůta uplynula dnem 6. 1. 2004, zatímco písemné rozhodnutí bylo odevzdáno k přepravě poště dne 8. 1. 2004 a doručeno bylo žalobci až dne 16. 1. 2004. O odvolání podaném dne 9. 1. 2004 proti rozhodnutí nastolenému právní fikcí žalovaný správní orgán nijak nerozhodl, a proto podle § 16 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. má žalobce za to, že bylo vydáno rozhodnutí, kterým bylo odvolání zamítnuto a rozhodnutí nastolené právní fikcí potvrzeno; za den doručení tohoto rozhodnutí se považuje den následující po uplynutí lhůty pro vyřízení odvolání.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě mimo jiné namítl, že Policie ČR, tím i Policie ČR, Správa hl. m. Prahy i Obvodní ředitelství Policie ČR, Praha 2, nejsou právnickými osobami a zákon jim nepřiznává ani způsobilost být účastníkem řízení před soudem. Způsobilost mít práva a povinnosti, jakož i způsobilost být účastníkem řízení, má ve věcech týkajících se Policie ČR stát, tj. Česká republika. Jménem České republiky jedná a činí právní úkony ve věcech týkajících se Policie ČR státní orgán, jehož se věc týká, čímž je Ministerstvo vnitra. Žalovaný dále namítl, že prošetřování stížnosti je upraveno vládní vyhláškou č. 150/1958 Ú. l., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících. Tato norma v současné právní úpravě nemá oporu v zákoně, vztahuje se pouze na subjekty řízené vládou. Neřídí se správním řádem a má stanovený vlastní procesní postup. Ve vztahu k stěžovateli je vyhláškou upravena povinnost přijmout podání, řádně jej zaevidovat, ve stanovené lhůtě vyřídit a o výsledku vyřízení podání stěžovatele vyrozumět. Při vyřizování podání ve smyslu citované vládní vyhlášky není rozhodováno o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob, ale o tom, zda uvnitř organizace je postupováno v souladu s příslušnou právní úpravou. Žalovaný dále nesouhlasil s tvrzením žalobce, že rozhodnutí OŘ Policie ČR Praha 5 je nulitní, neboť bylo žalobci oznámeno po uplynutí patnácti dnů, kdy již nastala podle zákona č. 109/1999 Sb. fikce, že bylo vydáno rozhodnutí, jímž nebylo žádosti vyhověno. V § 20 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. se uvádí, že pokud tento zákon nestanoví jinak, vztahuje se na počítání lhůt a na řízení dle ustanovení § 15 a § 16 tohoto zákona správní řád. Z ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. vyplývá, že povinný subjekt v případě, že žádosti nevyhoví, vydá o tom ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí. Lhůtou pro vyřízení žádosti je 15 dnů, postup správního orgánu byl v souladu se zákonem, neboť rozhodnutí bylo vydáno v zákonem stanovené lhůtě a z těchto důvodů nemůže být nulitní. Žalovaný dále připomíná, že již v napadeném rozhodnutí žalobce odkázal na příslušné ustanovení zákona, ve kterém je jednoznačně uvedeno, že povinný subjekt ve lhůtě pro vyřízení žádosti vydá rozhodnutí; nehovoří se zde o doručení rozhodnutí, jak nesprávně uvádí žalobce. Žalovaný má za to, že i z pohledu zákona č. 106/1999 Sb. není Policie ČR v tomto případě povinným subjektem k poskytování informace v rozsahu požadovaném žalobcem při prošetřování konkrétní stížnosti, jak má na mysli ustanovení § 2 zákona č. 106/1999 Sb., neboť působnost Policie je stanovena v zákoně č. 283/1991 Sb., o Policii ČR.

V replice k vyjádření žalovaného žalobce mimo jiné konstatoval, že obsahuje nesouvislé, vnitřně nekonzistentní údaje a je žalostným obrazem toho, s jakou nevědomostí a současně neúctou přistupuje žalovaný správní orgán k právu občanů, kterým má Policie ČR sloužit. Žalobce také poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 1995, podle něhož stanoví-li zákon lhůtu, do které musí správní orgán vydat rozhodnutí, musí být v této lhůtě rozhodnutí také účastníku řízení řádně oznámeno, neboť jiný výklad by vedl k mnohdy absurdním důsledkům, kdy by mohlo být rozhodnutí doručováno po mnoha měsících či letech. Pro účely zákona č. 106/1999 Sb. je naprosto nerozhodné, zda se požadované informace týkají procesu rozhodování ve veřejné správě či nikoliv, neboť povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány a další orgány v zákoně uvedené. Policie ČR je právě státním orgánem, uvedeným v ustanovení § 2 odst. 1 zákona.

Městský soud v Praze žalobu proti fiktivnímu rozhodnutí OŘ Policie ČR Praha 2 o žádosti žalobce ze dne 22. 12. 2003, o poskytnutí informací, a proti fiktivnímu rozhodnutí Policie ČR, Správy hlavního města Prahy, o zamítnutí odvolání žalobce, odmítl. Rozhodnutí Policie ČR, Správy hlavního města Prahy, ze dne 28. 1. 2004, pak tento soud zrušil a vrátil žalované k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

Žádost žalobce o poskytnutí informace byla doručena OŘ Policie ČR Praha 5 dne 22. 12. 2003. Patnáctidenní lhůta pro vyřízení žádosti tedy uplynula dnem 6. 1. 2004. OŘ Policie ČR Praha 2 o žádosti rozhodlo dne 29. 12. 2003, doručeným žalobci (náhradním způsobem) dne 16. 1. 2004. Z obsahu doručenky připojené k uvedenému rozhodnutí vyplývá datum uložení zásilky dne 4. 1. 2004, tj. ještě před uplynutím lhůty pro vyřízení žádosti.

Ze shora citovaného ustanovení § 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. vyplývá, že fikce rozhodnutí o odepření informací nastává tehdy, pokud orgán ve lhůtě pro vyřízení žádosti informace neposkytl či nevydal rozhodnutí dle ustanovení § 15 odst. 1 zákona (tj. rozhodnutí, jímž byť zčásti žádosti nevyhověl). Zákon tedy pro nastolení fikce rozhodnutí o odepření informací nestanoví, že ve lhůtě pro vyřízení žádosti má být vydané rozhodnutí rovněž doručeno.

V souzené věci je především zapotřebí posoudit otázku, zda lze spolehlivě dovodit, že rozhodnutí OŘ Policie ČR Praha 2 ze dne 29. 12. 2003, čj. OR 5-1780/01-2003 (rozhodnutí v písemné podobě), bylo vydáno ve lhůtě pro vyřízení žádosti, tj. nejpozději dne 6. 1. 2004. Vydání rozhodnutí správního orgánu je vyvrcholením aplikačního procesu, správního řízení, které začíná podáním návrhu účastníka či zahájením řízení z úřední povinnosti, pokračuje úkony správního orgánu a končí vydáním rozhodnutí. Průběh tohoto procesu může být označen pomocí nedokonavého vidu jako „rozhodování“. Pod samotným aktem rozhodnutí pak je třeba rozumět vydání konkrétního výsledku, který správní orgán příslušným způsobem vyjádří v podobě individuálního právního aktu a od chvíle tohoto vyjádření je jím vázán. V případě rozhodnutí OŘ Policie ČR Praha 2 ze dne 29. 12. 2003, čj. OR 5-1780/01-2003, které bylo již dne 4. 1. 2004 uloženo na poštovním úřadě, lze spolehlivě dovodit, že k jeho vydání (jako individuálního právního aktu, v podobě, jíž je správní orgán vázán) došlo ve lhůtě pro vyřízení žádosti.

Podle ustanovení § 20 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. pokud tento zákon nestanoví jinak, vztahuje se na počítání lhůt a na řízení podle ustanovení § 15 a § 16 správní řád, s výjimkou ustanovení o obnově řízení a o přezkoumávání rozhodnutí mimo odvolací řízení. Ustanovení § 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. počátek běhu lhůty pro podání odvolání proti prvoinstančnímu fiktivnímu rozhodnutí odvozuje ode dne uplynutí lhůty pro vyřízení žádosti, ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. ode dne „marného“ uplynutí lhůty pro vyřízení odvolání. Tato ustanovení zákona č. 106/1999 Sb. jsou tedy speciální ve vztahu k správnímu řádu, který počátek běhu odvolací lhůty odvozuje od okamžiku doručení rozhodnutí (zákon č. 106/1999 Sb. nestanoví den, který by měl být považován za den doručení prvoinstančního fiktivního rozhodnutí). Za situace, kdy rozhodnutí o odepření informací vydané v písemné podobě před uplynutím lhůty pro vyřízení žádosti bylo doručeno až po uplynutí této lhůty, může dojít k tomu, že žadatel podá odvolání proti fiktivnímu rozhodnutí, ač fikce rozhodnutí nenastala (lhůta pro vyřízení žádosti neuplynula „marně“). Dle ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. se rozhodnutí doručuje do vlastních rukou žadatele. Postup při doručování rozhodnutí do vlastních rukou se řídí ustanovením § 24 správního řádu, neboť zákon č. 106/1999 Sb. zvláštní úpravu tohoto postupu neobsahuje. Rozhodnutí vydané v písemné podobě tedy musí být doručeno žadateli (a dle ustanovení § 15 odst. 3 musí jít o doručení do vlastních rukou), do doby jeho doručení není pro příjemce závazné, to však neznamená, že je z tohoto důvodu nelze považovat za vydané.

Žalobce v žalobě odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze čj. 6 A 180/93 a v něm uvedený právní názor, že stanoví-li zákon lhůtu, do které musí správní orgán vydat rozhodnutí, musí být v této lhůtě rozhodnutí účastníku řízení také řádně oznámeno, neboť jiný výklad by vedl k tomu, že rozhodnutí by mohlo být doručováno po mnoha měsících či letech, ten, kdo by na jeho základě nabyl práva, by je nemohl vykonávat, komu by byla uložena povinnost, byl by s jejím plněním v prodlení, když navíc lhůty k rozhodnutí představují i mechanismus omezující nekontrolovatelnost správních úřadů a průtahů v řízení. Městský soud v Praze poukazuje na to, že zmíněný rozsudek Vrchního

soudu v Praze řeší zcela odlišnou právní věc a právní názor v něm uvedený na věc

projednávanou Městským soudem v Praze nedopadá. Ve věci projednávané Městským soudem v Praze bylo rozhodování správního orgánu vyvoláno žádostí žalobce, žadatele o poskytnutí informace. Žadatel o poskytnutí informace zná počátek lhůty pro vydání rozhodnutí, který se odvíjí ode dne podání žádosti. Po uplynutí této lhůty si může být zcela jist, že o jeho žádosti bylo rozhodnuto, ať již aktivně či nečinností správního orgánu. Žadatel o poskytnutí informace tedy má možnost „střežit si svá práva“. Právní úprava upravující postup správního orgánu při rozhodování o žádosti o poskytnutí informací zaručuje možnost obrany žadatele, kterému je poskytnutí informace odepřeno. Ani v případě, že žadatel se o vydání rozhodnutí v písemné podobě dozví (bude mu doručeno) až poté, co již podal odvolání v domnění, že nastala fikce zamítavého rozhodnutí, není žadatel na svém právu obrany zkrácen. Rovněž proti písemnému rozhodnutí může podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne jeho doručení. V případě pochybností o tom, zda písemné rozhodnutí, které žadateli bylo doručeno po lhůtě pro vyřízení žádosti, bylo v této lhůtě skutečně vydáno, může být hlediskem prokázání takové skutečnosti např. doba expedice písemného vyhotovení rozhodnutí k rukám žadatele.

V dané věci, kdy před uplynutím lhůty pro vyřízení žádosti zcela prokazatelně existovalo písemné rozhodnutí správního orgánu ze dne 29. 12. 2003, čj. OR 5-1780/01-2003 (bylo uloženo na poštovním úřadě, žalobce měl možnost vyzvednout si je a dne 16. 1. 2004 tak učinil), je dle mínění soudu třeba dospět k závěru, že o žádosti žalobce o

poskytnutí informace ze dne 22. 12. 2003 bylo vydáno rozhodnutí ve lhůtě pro vyřízení žádosti, a nenastala tak fikce rozhodnutí dle ustanovení § 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. Odvolání ze dne 15. 1. 2004 podané žalobcem téhož dne k OŘ Policie ČR Praha II

tak bylo podáno proti neexistujícímu fiktivnímu rozhodnutí tohoto prvostupňového orgánu. Z těchto důvodů nelze dovozovat ani existenci fiktivního rozhodnutí žalovaného jako odvolacího orgánu o tomto odvolání. Neexistence žalobou napadených rozhodnutí je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Soud proto podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl žalobu podanou proti fiktivnímu rozhodnutí OŘ Policie ČR Praha 2 o žádosti žalobce ze dne 22. 12. 2003, a proti fiktivnímu rozhodnutí Policie ČR, Správy hlavního města Prahy o zamítnutí odvolání žalobce a potvrzení tohoto fiktivního rozhodnutí OŘ Policie ČR Praha 2.

Žaloba dále směřuje proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2004, čj. PSP-47/OKS-čj.-23-2004. Soud shledal důvodnou žalobní námitku, že výrok tohoto rozhodnutí neodpovídá ustanovení § 59 odst. 2 správního řádu, podle kterého jsou-li pro to důvody, odvolací orgán rozhodnutí změní nebo zruší, jinak odvolání zamítne a rozhodnutí potvrdí. Je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí žalovaného ustanovení § 59 odst. 2 správního řádu ani nezmiňuje. Uvádí ustanovení § 16 odst. 3 zákona č.

106/1999 Sb., které však pouze stanoví lhůtu pro vydání rozhodnutí o odvolání, důsledky zmeškání této lhůty, tj. nastolení fikce rozhodnutí o odvolání, obsah výroku tohoto fiktivního rozhodnutí a den, který se považuje za den jeho doručení. Ustanovení § 59 odst. 2 správního řádu, které odvolacím orgánem správně mělo být rovněž použito, neumožňuje rozhodnout o odvolání jinak než v něm stanoveným způsobem. Výrok napadeného rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný odvolání zamítl, ale již nepotvrdil prvostupňové rozhodnutí odvoláním napadené, je proto s ustanovením § 59 odst. 2 správního řádu v rozporu. Soud pro úplnost poukazuje i na další nesrovnalosti výroku rozhodnutí žalovaného, kde se uvádí, že je rozhodováno o odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele OŘ Policie ČR Praha 5 čj. OR 5-1780/01-2003, ve skutečnosti však toto rozhodnutí vydalo OŘ Policie ČR Praha 2; z výroku rozhodnutí, ale ani jeho odůvodnění, rovněž spolehlivě nevyplývá, o kterých podáních žalobce obsahujících odvolání bylo žalovaným vlastně rozhodnuto.

(ed)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru