Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 A 107/2010 - 44Rozsudek MSPH ze dne 26.05.2011

Prejudikatura

7 Afs 212/2006 - 74


přidejte vlastní popisek

11 A 107/2010 - 44

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobce E. B., státního příslušníka Bosny a Hercegoviny, zastoupeného Mgr.Markem Čechovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 21, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 6. 4. 2010, č.j. MV-15081/VS-2010-7

takto:

I. Rozhodnutí ministra vnitra ze dne 6.4.2010, č.j.: MV-15081/VS-2010-7, se zru

šuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení v částce 10.640,-Kč do třiceti

dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr.Marka Čechovského,

advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou, doručenou Městskému soudu v Praze dne 6. 5. 2010, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí, jímž bylo ministrem vnitra pravomocně rozhodnuto o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu žalobce na území České republiky.

Žalobce v podané žalobě uvedl, že dne 15. 1. 2010 rozhodlo Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, o zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce. Toto rozhodnutí žalobce napadl účastným rozkladem, který zamítl ministr vnitra rozhodnutím ze dne 6. 4. 2010, které bylo napadeno podanou žalobou. Žalobce uvedl, že žije ve společné domácnosti se svými rodiči, kdy matka má přiznánu invaliditu třetího stupně a jak otec, tak i matka žalobce jsou již poměrně vysokého věku a potřebují stálou péči. Žalobce má na území České republiky bratra s rodinou. Žalobci byl zrušen trvalý pobyt s odkazem na to, že opakovaně závažným způsobem narušil veřejný pořádek, zejména proto, že byl podle opisu z rejstříku trestů pětkrát odsouzen i k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.

Žalobce v podané žalobě namítl, že napadené rozhodnutí ministra vnitra je nesprávné po stránce věcné. Rozhodnutí správního úřadu musí s odkazem na ustanovení § 3 správního řádu vycházet z úplného zjištění skutečného stavu věci a z důkazů a podkladů, shromážděných správním úřadem. Žalobce tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím správního úřadu, zejména na svém právu na soukromý a rodinný život, a že zrušením trvalého pobytu bude nepřiměřeně zasaženo do života jeho a jeho blízkých. Odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahuje ani nejmenší zmínku o tom, jaké podklady správní úřad shromáždil pro svá rozhodnutí, jaké důkazy provedl a jak je zhodnotil, proto nelze mít za to, že byl v dané věci úplně a správně zjištěn skutečný stav věci. Správní úřad je povinen uvést, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníků, nicméně uvedené rozhodnutí toto postrádá a trpí zásadní formální vadou, a to nedostatkem a nesrozumitelností odůvodnění.

Žalobce má za to, že se žalovaný správní úřad nevypořádal řádně s jeho námitkami, zejména s námitkou, že nebude zrušením trvalého pobytu nepřiměřeně zasaženo do jeho soukromého a rodinného života. Rozhodnutí o zamítnutí rozkladu obsahuje pouze tři strany textu: jeden a půl strany je věnováno shrnutí dosavadního průběhu řízení a jsou v něm popsány námitky cizince. Třetí strana pak obsahuje pouze poučení. Meritum věci, tedy argumenty pro zamítnutí rozkladu, je řešeno na půl stránce textu ve dvou odstavcích. Podle názoru žalovaného se nebude jednat o nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života, neboť vzhledem k tomu, že na území České republiky žije bratr žalobce, může se o rodiče postarat on a nejsou tak opuštění či osamělí. Správní úřad však vůbec nezkoumal, zda má bratr žalobce faktickou možnost se o rodiče postarat, zda je k tomu ochoten a zda tedy uváděný argument dalšího rodinného příslušníka alespoň potencionálně lze použít v daném případě. Hypotetická možnost nestačí. Správní úřady zcela opomenuly fakt, že je to právě žalobce, kdo žije s rodiči ve společné domácnosti a kdo se o ně stará, a nikoli jeho bratr. Správní úřad ani žalovaný se vůbec nevypořádali s námitkou, že žalobce má na území České republiky svůj osobní život, svoji družku, se kterou plánuje společnou budoucnost. Žalovaný v této věci neučinil pokus o zjištění stavu věci svědeckou výpovědí či prohlášením družky E. Ch. Správní úřad proto jednání, kterého se žalobce dopustil, kvalifikuje podle rozsudku Městského soudu v Praze, sp.zn. 11 Ca 51/2005, jako závažné narušení veřejného pořádku a tedy jako důvod pro zrušení trvalého pobytu.

Žalobce však již v rozkladu podrobně rozebral relevantní judikaturu a žádal, aby k této argumentaci nadepsaný soud přihlédl, když správní úřady ji zcela ignorovaly a vůbec se k ní jako k námitce účastníka řízení nevyjádřily. Pojem „veřejný pořádek“ je ze strany správního úřadu jak prvého stupně, tak i odvolacího chybně interpretován - je interpretován na základě libovůle, bez přihlédnutí k výkladu judikatury Evropského soudního dvora. Žalovaný nepřihlédl k dalším podkladům ve spise, například ke Zprávě sdružení Podané ruce, ke je evidentní, že žalobce se již žádného závadného jednání nedopouští a veřejný pořádek nenarušuje, že od března 2009 jde o evidentní pozitivní progres v chování žalobce. Žalovaný se nevypořádal s námitkou žalobce, že návrat do země původu je v podstatě nemožný, neboť žalobce v zemi původu již nemá žádné vazby ani zázemí a celá jeho rodina žije zde a on i jeho rodina jsou zde plně integrováni. Žalovaný se rovněž nevypořádal s námitkou účelovosti tvrzení, že žalobce si může požádat o jiný druh pobytu, aby se mohl do České republiky vrátit. Šance žalobce na získání v podstatě jakéhokoli druhu pobytu je beznadějná, s touto námitkou se žalovaný nevypořádal vůbec. Napadené rozhodnutí tak zasahuje do soukromého a rodinného života žalobce v situaci, kdy má do třiceti dnů od právní moci napadeného rozhodnutí Českou republiku opustit. Za současného stavu věci má žalobce za to, že mu hrozí nenahraditelná újma, pokud by musel Českou republiku opustit, nemohl by se účastnit řízení a přišel by o možnost starat se nadále o své rodiče, kteří nyní - z důvodu zhoršeného zdravotního stavu - potřebují jeho každodenní péči, a přišel by i o možnost zachovat svůj vztah ke své družce, který je pro žalobce také zcela zásadní.

Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 3. 9. 2010 vyplývá, že žalovaný popírá oprávněnost podané žaloby, neboť má za to, že jeho rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy a námitky uváděné v žalobě nejsou důvodné.

Rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu podle ustanovení § 77 odst.2 písm.a) zákona o pobytu bylo vydáno na základě zjištění, že žalobce opakovaně závažným způsobem narušil veřejný pořádek. Součástí spisového materiálu je opis rejstříku trestů, který dokládá opakovaná odsouzení žalobce za spáchání úmyslné trestné činnosti na území České republiky. Žalobce byl opakovaně odsouzen za trestný čin krádeže a byly mu uloženy tresty odnětí svobody, byl odsouzen pro spáchání trestného činu neoprávněné výroby, dovozu, vývozu, průvozu, nabízení, zprostředkování a prodeje omamné a psychotropní látky a trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle ustanovení § 201 odst.1 trestního zákona. Uvedená protiprávní jednání žalobce jednoznačně naplňují pravidla, pod která lze subsumovat prezentaci pojmu „narušení veřejného pořádku závažným způsobem“.

Žalovaný má za to, že pojem „narušení veřejného pořádku závažným způsobem“ vyložil v napadeném rozhodnutí správně a shledal námitku žalobce neopodstatněnou. Žalobce konkrétně neuvádí, v čem spatřuje nesprávnost učiněného výkladu a odkazuje na rozbor relevantní judikatury z dříve podaného rozkladu. Žalobcem uváděná Směrnice o právu občanů unie a jejich rodinných příslušníků se vztahuje na občany unie, kteří se stěhují do jiného členského státu, a na jejich rodinné příslušny. Rovněž žalobcem citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2009 se vyjadřuje k odlišným otázkám, tedy k aplikaci jiného právního ustanovení zákona o pobytu cizinců.

Pokud jde o námitku dopadu rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce na území České republiky, žalovaný setrval na svém právním posouzení otázky přiměřenosti zásahu do této sféry žalobce a odkázal na odůvodnění správního rozhodnutí prvního stupně. K námitce péče žalobce o rodiče žalovaný uvedl, že na území České republiky pobývají taktéž jejich další příbuzní a lze tedy konstatovat, že případná péče či pomoc je ze strany dalších rodinných příslušníků objektivně možná, neboť ti se nacházejí legálně na území České republiky. Ani námitka, že žalobce má v České republice přítelkyni či družku, avšak společnou domácnost podle svého vyjádření sdílí se svými rodiči, nesvědčí ještě o nepřiměřenosti zásahu do práva na rodinný či soukromý život žalobce. Žalobce se na území České republiky opakovaně dopouštěl úmyslné trestné činnosti a z tohoto důvodu je zrušení nejvyššího pobytového statusu cizince v dané věci v souladu s veřejným zájmem a nepředstavuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince.

Při ústním jednání u Městského soudu v Praze dne 26. 5. 2011 zástupce žalobce zdůraznil, že žaloba byla podána zejména ze dvou základních důvodů. Žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, protože se správní orgán nevypořádal dostatečně s argumentací, jež byla uvedena v odvolání a dále byly nedostatečně hodnoceny dopady do rodinného a soukromého života žalobce. K otázce namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalobce odkázal na aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména na rozsudek ze dne 31. 5. 2010, sp.zn.: 4 As 34/2009, ve kterém Nejvyšších správní soud výslovně uvedl, že nezabýval-li se správní orgán některou z námitek, soud takové rozhodnutí zruší se zdůrazněním, že z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán nesouhlasí s námitkami, uvedenými v opravném prostředku, respektive proč je považuje za nerozhodné. Skutečnost, že jde o judikaturu konstantní, vyplývá pak i z toho, že v tomto rozsudku Nejvyšší správní soud odkázal i na judikaturu Vrchního soudu v Praze. V daném případě žalovaný správní orgán nereagoval na námitky, jež byly uvedeny v odvolání, když je zřejmé, že v odvolání bylo argumentováno zejména judikaturou správních soudů a rozhodnutím Evropského soudního dvora. Odvolání bylo následně doplněno, kde bylo rozsáhle rozvedeno, proč v daném případě rozhodnutí představuje zásah do rodinného života žalobce, když žalobce se nejen musí starat o své rodiče, ale má zde přítelkyni, se kterou delší dobu žije. Byl zdůrazněn progres k lepšímu, kdy žalobce se podrobil léčení. Nebyly vypořádány námitky, v nichž bylo poukazováno na nesprávnou interpretaci pojmu „veřejný pořádek“. Žalovaný se s odvoláním nevypořádal, nereagoval na argumentaci rozhodnutím Evropského soudního dvora, nereagoval dostatečným způsobem na argumentaci zásahu do rodinného života zejména ve vztahu k odkazu na to, že žalobce zde má přítelkyni, nebylo reagováno ani na poukaz na léčení závislosti žalobce. Je třeba poukázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2011, sp.zn.: 4 As 5/2011, byť v této věci byla situace obdobná v tom, že také v tomto případě byla řešena otázka péče o rodiče žadatele. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že je nutno zabývat se otázkou zásahu v případě, kdy rodič má na území České republiky trvalý pobyt a jeho dítěti je tento pobyt odpírán. Pokud jde o dopady do rodinného života, je v napadeném rozhodnutí v podstatě jedna věta, že žalobce má na území České republiky bratra, který se může o rodiče postarat. Je však nutno konstatovat, že bratr má na území České republiky rozsáhlou rodinu, většinu času pobývá mimo republiku, protože podniká v okolních státech a o své rodiče se tedy pravidelně nemůže starat. V době, kdy byl žalobce ve výkonu trestu, převzala péči o rodiče žalobce jeho družka, která se snažila o ně postarat. Žalobce nemůže získat jiný druh pobytu, protože je-li mu vytýkáno narušování veřejného pořádku - a žalobce uznává, že k pochybení na jeho straně došlo - pak je konstatování, že může řešit situaci jiným způsobem, zcela irelevantním. Může to dokladovat i tím, že si podal žádost o povolení přechodného pobytu za účelem soužití s družkou. O této žádosti sice nebylo dosud rozhodnuto, ale ústně mu bylo sděleno, že mu nebude vyhověno, protože porušil veřejný pořádek.

Zástupce žalovaného správního úřadu u jednání soudu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na vyjádření k podané žalobě s tím, že rozhodnutí bylo řádně odůvodněno, v odvolání nebyly uvedeny žádné nové skutečnosti, které by vedly odvolací orgán k tomu, aby se odchýlil od rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, proto byl rozklad zamítnut. Odkaz ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí považuje žalovaný za irelevantní. Dopady do rodinného života i závažnost porušení veřejného pořádku byly dostatečným způsobem hodnoceny a bylo zjištěno, že byly naplněny podmínky pro zrušení trvalého pobytu. Trvalý pobyt je nejvyšším pobytovým statutem, na který není subjektivní právo. Definice veřejného pořádku byla respektována podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, naopak zástupce žalobce odkázal na jeden rozsudek Nejvyššího správního soudu, které se z této konstantní judikatury vymyká, což je patrno i z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2010, č.j.: 3 As 4/2010 - 129, kterým je věc předkládána rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.

Při jednání soudu byla čtena jako listinný důkaz zpráva o průběhu dohledu nad osobou žalobce Probační a mediační službou a dohoda o poskytnutí odborné péče, kterou uzavřel žalobce se sdružením Podané ruce.

Žalobce uvedl, že si je vědom toho, že udělal chybu, snaží se vše dělat pro nápravu, hradí škody, které způsobil. Pochází z Bosny a Hercegoviny, avšak konkrétně z města, které je v současné době součástí Srbské republiky a tam se jako muslim nemůže vrátit.

Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:

Rozhodnutím ze dne 15.12.2009 zahájilo Ministerstvo vnitra vůči žalobci z moci úřední řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu podle ustanovení § 77 odst.2 písm.a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném ke dni 15.12.2009. Stalo se tak na základě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17.9.2009, č.j. 92 T 115/2009 - 43, a z údajů v opisu rejstříku trestů žalobce, z nichž je patrné, že žalobce opakovaně závažným způsobem narušil veřejný pořádek.

Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 15.1.2010, č.j.: OAM-38527/6NC-2009, bylo žalobci povolení k trvalému pobytu zrušeno a byla mu stanovena třicetidenní lhůta k vycestování z území České republiky.

Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce dne 2. 2. 2010 včasný rozklad, v jehož doplnění ze dne 8. 3. 2010 namítal shodně jako v podané žalobě, že rozhodnutí ministerstva není správné. V rozkladu uvedl, že rozhodnutí nepřiměřeným způsobem zasahuje do jeho soukromého a rodinného života, poukázal na to, že na území České republiky žije celá jeho rodina, matka a otec, oba rodiče cizince trpí špatným zdravotním stavem, přičemž cizinec se o rodiče stará a poskytuje jim potřebnou pomoc. Zároveň cizinec uvedl, že se v zemi svého původu nemá kam vrátit. Připustil, že se opakovaně dopustil protiprávního jednání, avšak soud toto jednání neshledal natolik závažným, aby mu uložil trest vyhoštění z území České republiky.

O podaném rozkladu rozhodl ministr vnitra žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 6.4.2010, jímž rozklad jako nedůvodný zamítl se závěrem, že v případě cizince, u něhož bylo prokázáno opakované dopouštění se úmyslného trestného činu, za což byl žalobce opakovaně odsouzen k nepodmíněným trestům odnětí svobody, bezpochyby došlo k porušení veřejného pořádku způsobem, který rozhodně lze považovat za závažný. Ve veřejném zájmu rozhodně není, aby na území České republiky pobýval cizinec, který byl opakovaně odsouzen pro spáchání úmyslného trestného činu. Povolení k trvalému pobytu je (vyjma státního občanství) nejvyšším pobytovým statutem a pokud cizinec opakovaně závažným způsobem porušuje veřejný pořádek, není ve veřejném zájmu státu, aby tento pobytový status cizinci zůstával.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správním úřadem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě, a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.). Věc soud posoudil takto:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí, jímž bylo ministrem vnitra pravomocně rozhodnuto o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu žalobce na území České republiky.

Podle ustanovení § 77 odstavec 2 písmeno a/ zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 31. 12. 2009, ministerstvo platnost povolení k trvalému pobytu zruší, jestliže cizinec opakovaně závažným způsobem naruší veřejný pořádek nebo práva a svobody druhých anebo je důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu, za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince.

Důvodnou shledal Městský soud v Praze žalobní námitku, ve které žalobce vyjádřil přesvědčení, že se žalovaný správní úřad nevypořádal řádně s jeho námitkami, zejména s námitkou, že nebude zrušením trvalého pobytu nepřiměřeně zasaženo do jeho soukromého a rodinného života. Je zřejmé, že žalovaný odvolací správní úřad se v odůvodnění napadeného rozhodnutí pokusil vyjádřit podstatu věci, z níž by byl zřejmý závěr o tom, z jakých konkrétních důvodů správní úřad neshledal důvody pro změnu stanoviska, k němuž dospěl správní úřad prvého stupně. Soud však považuje za podstatné vyjádřit názor, že uplatnil-li účastník správního řízení námitky, které v posuzované věci on sám považuje za relevantní, je nepochybnou povinností správního úřadu v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé se s těmito námitkami postupně vypořádat.

V posuzované věci dospěl městský soud k závěru, že podmínka zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu žalobce na území České republiky, spočívající ve zjištění, že jeho chování a jednání na území České republiky lze považovat za závažné narušení veřejného pořádku, byla splněna. Aniž by soud považoval za nutné řešit otázku „míry konstantnosti“ žalobcem či žalovaným správním úřadem předkládaných judikátů Nejvyššího správního soudu, považuje na tomto místě za vhodné zdůraznit, že při posuzování otázky, zda v konkrétním případě došlo či nedošlo k porušení zásad veřejného pořádku, je vždy nutno hodnotit především zcela konkrétní chování účastníka správního řízení, a to bez ohledu na to, zda byl či nebyl trestně stíhán a odsouzen. V případě žalobce, kdy jeho chování v rámci dosavadního pobytu na území České republiky bylo považováno příslušnými orgány činnými v trestním řízení za jednání, naplňující znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, považuje městský soud za nepochybné a nezpochybnitelné, že stát dal jednoznačně najevo, že takové chování je natolik závažným porušením právních předpisů, že ho zahrnul do vymezení znaků skutkové podstaty deliktu, který považuje v rámci svého právního řádu za trestný soudní delikt. Tento závěr a výše popsané skutečnosti však nezbavují správní úřad povinnosti posoudit konkrétní chování cizince, neboť samotný fakt odsouzení za trestný čin není dostatečným důkazem o tom, že byl veřejný pořádek závažným způsobem porušen. Jak bylo uvedeno, musí být hodnocena nikoli samotná skutečnost, že došlo k trestnímu odsouzení, nýbrž musí být hodnoceno samotné faktické chování cizince. Současně je potřebné vyjádřit, že v daném případě Městský soud v Praze nemá pochybnost o tom, že v případě shora popsaného chování žalobce je na místě klasifikovat jako závažné narušení veřejného pořádku. Na uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že žalobce v řízení před soudem prokazoval, že se napravil.

Závěr soudu o tom, že žalovaný správní úřad se dostatečně nevypořádal s námitkami žalobce, uvedenými v rozkladu, se bezprostředně dotýká také druhé žalobní námitky, v níž žalobce namítl, že správní úřad prvého stupně nedostatečně hodnotil dopady rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu do rodinného a soukromého života žalobce.

Otázkou přezkoumatelnosti správních rozhodnutí se správní soudy mnohokráte zabývaly ve své dřívější judikatuře. Například Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 26.2.1993, č.j. 6 A 48/92 - 23, vyslovil právní názor, že „z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a - v případě rozhodování o relativně neurčité sankci - jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši. Rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje toliko obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je nepřezkoumatelné, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí.“ Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 19. 1. 2006, č. j. 31 Ca 53/2005 - 33, vyslovil, že „odvolací orgán se v odůvodnění rozhodnutí o odvolání musí vypořádat se všemi důvody uvedenými v odvolání a uvést, o které právní předpisy a jejich ustanovení se při rozhodování opíral a jakými úvahami se při jejich použití řídil. Pokud tak neučiní, je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů podle ustanovení § 76 odst.1 písm.a) a odst. 3 s.ř.s.“ Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 10. 2004, č. j. 3 As 51/2003 - 58, judikoval, že „nedostatek odůvodnění rozhodnutí vydaného ve správním řízení nemůže být dodatečně zhojen případným podrobnějším rozborem právní problematiky učiněným až v kasační stížnosti brojící proti rozhodnutí soudu, jímž bylo správní rozhodnutí zrušeno jako nepřezkoumatelné pro nedostatky v odůvodnění“. Nejnověji se k otázce přezkoumatelnosti správních rozhodnutí vyslovil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, které je dostupné na www.nssoud.cz, v němž uvedl, že „…je nepřezkoumatelné takové rozhodnutí odvolacího správního orgánu, pokud rozsah provedeného správního přezkoumání nenalezne odraz v písemném odůvodnění rozhodnutí odvolacího správního orgánu.“

Přezkoumatelným správním rozhodnutím je tedy pouze takové rozhodnutí, z něhož vyplývá nejen samotný výrok rozhodnutí a sdělení důvodů, pro které odvolací orgán nepovažuje odvolání za důvodné, ale i to, o jaké skutkové okolnosti v předmětné věci jde, jaké byly nebo nebyly k zjištěnému skutkovému stavu provedeny důkazní prostředky, které z nich se staly důkazem, jak tyto důkazy byly následně rozhodujícím orgánem hodnoceny (jaká jim byla přiznána důkazní síla), proč se případně některé důkazní prostředky nestaly důkazem a jak byly poté rozhodné skutkové okolnosti právně hodnoceny (úvahy odvolacího správního orgánu). Musí z něho být tedy i zřejmé, jak se správní orgán vypořádal s konkrétními odvolacími námitkami, tj. proč je považuje za liché, mylné nebo vyvrácené.

Žalobou napadené rozhodnutí těmto požadavkům nevyhovuje. Žalovaný správní úřad se řádně nevypořádal se všemi námitkami, které žalobce vznesl v podaném rozkladu a v jeho doplnění. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného podle ustanovení § 78 odst.1 s.ř.s. zrušil a současně se zrušujícím výrokem soud vyslovil, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému správnímu úřadu (ustanovení § 78 odst.4 s.ř.s.). Správní orgány jsou právním názorem, vysloveným Městským soudem v Praze, v dalším řízení vázány (ustanovení § 78 odst.5 s.ř.s.).

Na žalovaném správním úřadu nyní bude, aby se znovu zabýval rozkladem žalobce a jeho dodatečným odůvodněním, kterými žalobce brojil proti vydanému rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce a s ohledem na výše uvedené odůvodnění znovu posoudil, zda byly splněny právní úpravou závazně určené předpoklady pro vydání rozhodnutí ve věci samé.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst.1 s.ř.s., podle kterého úspěšnému žalobci náleží náhrada nutných nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Náhrada nákladů řízení představuje v dané věci zaplacený soudní poplatek z podané žaloby v částce 2.000,-Kč a náklady právního zastoupení žalobce, které tvoří odměna Mgr. Marka Čechovského, advokáta, za tři úkony právní služby po 2.100,- Kč (převzetí zastoupení, podání žaloby a účast u jednání soudu) podle ustanovení § 7, § 9 a § 11 odst.1 vyhlášky č.177/1996 Sb., advokátního tarifu, a třikrát režijní paušál po 300,-Kč za náhradu hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst.3 advokátního tarifu. Dále byla jako součást odměny zástupce žalobce přiznána 20% daň z přidané hodnoty z celkové odměny za právní zastoupení v částce 1.440,- Kč podle vyhlášky č. 110/2004 Sb. a zákona č. 237/2004 Sb., neboť právní zástupce žalobce je podle předloženého osvědčení plátcem DPH. Celková výše přiznaných nákladů řízení činí 10.640,-Kč, jejichž povinnost k náhradě soud přiznal proti žalovanému k rukám právního zástupce žalobce ve třicetidenní lhůtě k plnění.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. u Městského soudu v Praze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst.2 s.ř.s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 26.května 2011

JUDr. Hana Veberová,

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru