Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Ca 99/2007 - 59Rozsudek MSPH ze dne 22.01.2009

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 Afs 60/2009 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

10Ca 99/2007 - 59

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Ludmily Sandnerové a JUDr. Pavla Horňáka v právní věci žalobce: Robert Bžoch, bytem Novodvorská 1098/128, Praha 4, zastoupený JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, proti žalovanému: Ministerstvo financí, Letenská 15, Praha 1, zastoupenému JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem nám. 14.října 3, Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2007 čj. 16/12343/2007/1476, Spis. zn. 322572/2006-17

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řzeíní.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen MHMP) ze dne 29. 11. 2006 čj. MHMP-322572/2006/DOP a toto rozhodnutí potvrzeno. Tímto rozhodnutím MHMP byla žalobci uložena podle § 17 odst. 1 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o cenách), pokuta ve výši 56.000,- Kč za správní delikt, kterého se měl dopustit tím, že jako provozovatel taxislužby porušil ust. § 15 odst. 1 písm. a) zákona o cenách, neboť dne 27.8.2006 účtoval za poskytnutí taxislužby vozidlem ŠKODA Octavia, SPZ:AHO 17-86, evidenční číslo vozidla taxislužby:04-A209 na trase ulice Nerudova-ulice Sokolovská,hotel Olympik (vzdálenost 5,4km-dle vydané stvrzenky taxametru) částku 460-, Kč, přestože podle Čl. 2 vyhlášky č. 24/200 Sb. hl.m. Prahy, o maximálních cenách osobní taxislužby,ve znění pozdějších předpisů, byl oprávněn účtovat částku v maximální výši 171,- Kč. Dále mu byla uložena pokuta dle § 17 odst. 1 písm. b) zákona o cenách ve výši 100.000,- Kč za správní delikt, kterého se měl dopustit téhož dne tím, že jako provozovatel taxislužby porušil cenové

předpisy dle § 15 odst. 1 písm.f) zákona o cenách, neboť v rozporu s ustanovením § 13 odst. 2 zákona o cenách a v návaznosti na ust. § 5 odst. 2 a odst. 3 vyhlášky č. 580/1990 Sb., kterou se provádí zákon o cenách, ve znění pozdějších předpisů, umístil na dveřích vozidel taxislužby ceník ve formě: nástupní sazba – 90,- Kč, cena za 1 km – 90,- Kč, čekání za 1 min – 6,50 Kč. Dále mu byla uložena povinnost nahradit náklady správního řízení paušální částkou ve výši 1.000,- Kč.

Žalobce v žalobě namítá (bod III. žaloby), že se nedopustil porušení ust. § 15 odst. 1 písm.a) zákona o cenách, rozhodnutí žalovaného nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci a postupem správního orgánu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Konkrétně tvrdí, že správní orgán prvého stupně neumožnil žalobci doplnit podklady pro rozhodnutí, ačkoli žádal o prodloužení lhůty k vyjádření se k podkladům. Postup správního orgánu, který mu současně zaslal oznámení o zahájení řízení s oznámením o „jeho ukončením“ naznačuje, že správní orgán byl ve věci již rozhodnut předem. Žalovaný do výčtu podkladů pro rozhodnutí MHMP zahrnuje sice vyjádření žalobce ze dne 29. 11. 2006, ačkoli MHMP toto vyjádření do podkladů nezahrnul. Rozhodnutí je sice datováno dnem 29. 11. 2006, odesláno však bylo až dne 6. 12. 2006, takže ještě před vypravením rozhodnutí bylo vyjádření MHMP doručeno.

Žalovaný podstatně porušil ustanovení o řízení před správním orgánem, když bezdůvodně odmítl návrhy na doplnění dokazovaní učiněné žalobcem, a to znaleckým posudkem a výslechem údajného cestujícího pana Františka Lejnara. Žalovaný důvody z jakých odmítl návrhy na doplnění dokazování vyjádřil pouze obecně.

Žalobce dále trvá na tom, že se nedopustil porušení § 15 odst. 1 písm. a) zákona o cenách, tedy že neprodával za cenu vyšší než maximálně stanovenou. Poukazuje přitom na ustanovení § 2 vyhlášky č. 580/1990 Sb., podle níž „pro zboží stejného užití, které se od druhu zboží s maximální nebo pevnou úředně stanovenou cenou liší pouze některými určenými podmínkami, lze sjednat vyšší cenu o rozdíl v ekonomicky oprávněných nákladech odpovídající těmto odlišným určeným podmínkám a v přiměřeném zisku vztaženém k této změně podmínek“. Dle názoru žalobce odlišnými určenými podmínkami je třeba rozumět např. náklady na pořízení vozidla a údržbu, náhradní díly, které ovlivňují jakost služby poskytnuté zákazníkům. Žalobce poskytuje službu taxi zejména náročnějším zákazníkům, než jakým je tato služba poskytována obvykle, a je tak nucen poskytovat kvalitnější a tedy i

nákladnější služby. Žalobce přikládá kalkulaci svých nákladů, která má dokládat, že při předmětné jízdě účtoval cenu odpovídající ekonomicky oprávněným nákladům a přiměřenému zisku. Žalobce dokládá, že vyhláška hlavního města Prahy stanovující maximální ceny vychází z nereálných cen nafty, pořizovacích cen vozidel a zejména kalkulace vytíženosti vozidel taxi a současně poukazuje na navazující změny, zejména že od 1.1.2007 byla nařízením hl.m. Prahy č. 20/2006 maximální cena navýšena. žalobce proto nesouhlasí s výkladem zákona o cenách a navazujících předpisů s tím, že žalovaný se s jeho námitkami nedostatečně vypořádal..

Stejně tak žalobce trvá na tom (bod IV. žaloby), že neporušil ustanovení § 15 odst. 1 písm. f) zákona o cenách, resp. § 13 odst. 2 zákona o cenách. Žalobce je toho názoru, že informoval spotřebitele o konečné ceně zboží, což vyplývá i ze spisového materiálu. Smyslem tohoto ustanovení je informovat zákazníka o cenách a nikoli takovou informaci porovnávat s vyhláškou č. 24/2000 Sb. hl. m. Prahy. Navíc v průběhu řízení nebylo ze strany správních orgánů konstatováno, které ustanovení § 13 měl žalobce porušit, tedy mu nebylo umožněno v průběhu řízení se k věci řádně vyjádřit, což také v průběhu řízení namítal.

V bodě V. žaloby žalobce namítá, že správní orgány dále užily při vydání rozhodnutí nezákonně získaného důkazu, tj. audiovizuálního záznamu. Jedná se dle názoru žalobce o důkaz získaný v rozporu s právními předpisy, který nelze dle § 51 správního řádu použít. Rozpor přitom spočívá v tom, že jím bylo zasaženo do práva žalobce na soukromí dle čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Dále v bodě VI. žalobce tvrdí, že uložená povinnost k náhradě nákladů řízení není dle názoru žalobce řádně odůvodněna, když pouhý odkaz na zákonné ustanovení nepostačuje. Kromě toho žalobce poukazuje na to, že se žádného porušení právních předpisů nedopustil.

Žalobce pod bodem VII. dále opětovně vyslovuje názor, že regulace cen taxislužby v hlavním městě Praze je v rozporu s § 1 odst. 6 zákona o cenách, a proto je i protiústavní, neboť není splněna podmínka ohrožení trhu účinky omezení hospodářské soutěže.

Podle názoru žalobce (bod VIII.) je odůvodnění výše pokuty naprosto nedostatečné, není zřejmé, z jakých konkrétních okolností správní orgány ve smyslu ust. § 17 odst. 2 zákona o cenách vycházely. Je třeba přihlédnout k tomu, že cenové rozpětí je stanoveno jednotně jako pro podnikající fyzické osoby, tak i pro osoby právnické, tedy není možno vycházet striktně z plného zákonného rozpětí. Správní orgány dále nevzaly v úvahu, že žalobce při inkriminované jízdě řádně užil taxametr a vydal doklad o zaplacení. Žalobce je toho názoru,

že nemůže být postihován pouze za to, že má odlišný právní názor na možnost účtování cen; pokud by však přesto soud k tomuto závěru dospěl, je uložená pokuta naprosto nepřiměřená, a proto navrhuje, aby soud podle § 78 odst. 2 s.ř.s. od zjevně nepřiměřené pokuty upustil nebo ji přiměřeně snížil.

V bodě IX. žalobce k prokázání svých tvrzení podal návrh na provedení důkazu soudem (viz. dále níže).

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že rozhodnutí vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci plynoucího z provedené cenové kontroly na základě provedené kontrolní jízdy, doplněné účtenkou z taxametru, zjištění zaznamenal v protokolu o kontrole a jeho dodatku, v oznámení o poskytnuté přepravě, v audiovizuálním záznamu. Žalobci byl poskytnut dostatečný prostor pro uplatnění jeho procesních práv. Vyjadřoval se postupně ke všem úkonům ve správním řízení. Důvody, pro které odmítl provést žalobcem navrhované důkazy, MHMP uvedl ve svém rozhodnuti. Opatřování dalších důkazů by bylo jen prodlužováním a prodražováním správního řízení, když žalobce nenavrhoval žádný důkaz, který by mohl vyvrátit kontrolní zjištění, toto zjištění pak nemohla vyvrátit ani listina kvůli níž žalobce žádal o prodloužení lhůty a následně doložená žalobcem.

Žalovaný trvá na tom, že žalobce účtoval cenu vyšší, než dovoluje zákon o cenách. Aplikace § 2 vyhlášky č. 580/1991 Sb.(dále též jen „ prováděcí vyhláška“) v daném případě možná není, neboť regulovaná cena platí pro jízdy uskutečněné veškerými vozidly taxislužby a nejsou tedy u žalobce žádné podmínky, které by odlišovaly služby poskytované žalobcem od jiných. Odlišné vybavení vozu, parametry vozidla, jeho vytíženost nebo náklady na provoz neumožňují účtovat cenu vyšší, než je stanovena cenovým předpisem.

Informace, kterou žalobce umístil na předních dveřích svého vozidla, je v rozporu s označením zboží cenou ve smyslu § 13 odst. 2 zákona o cenách. Je sice pravda, že zákazník se mohl seznámit s cenou umístěnou na vozidle před poskytnutím služby, ale nebyla to platná cena a byla v rozporu s cenovými předpisy. Cena, kterou může být vozidlo označeno, může být pouze ta, která je v souladu cenovou regulací a s cenovými předpisy obecně.

Pokud jde o nemožnost použití pořízeného audiovizuálního záznamu, poukazuje žalovaný na rozsudky Nejvyššího správního soudu (2 As 43/2004-51) a Nejvyššího soudu ( 30 Cdo 64/2004, podle nichž hovory fyzických osob, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti, zpravidla nemají charakter projevů osobní povahy, důkaz zvukovým záznamem takového hovoru proto není nepřípustný.

Žalovaný rovněž odmítá námitku, že by byla nedostatečně odůvodněna povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou.

Domněnku o protiústavnosti regulace cen taxislužby považuje žalovaný za nesprávnou. Omezení hospodářské soutěže zde existuje a vyplývá ze specifické povahy této služby, kdy zákazník nemá možnost v daném konkrétním místě a čase bezprostředně při objednání (uzavírání smlouvy) vybírat z více nabídek, a proto je regulace cen u této služby ve světě obvyklá. Jde o lokální trh , kde si poskytovatelé služby jen omezeně konkurují.

V ostatním žalovaný odkázal na důvody napadeného rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu zamítl.

Ze správního spisu vyplynuly pro rozhodnutí soudu následující rozhodné skutečnosti:

Dne 27. 8. 2006 uskutečnil pan František Lejnar (pracovník MHMP) jízdu vozidlem taxislužby žalobce. Za jízdu po trase Nerudova ul., Malostranské nám., metro Malostranská, Třída Ed. Beneše, most Čechův, Těšnovský tunel, ul. Pobřežní, Sokolovská ul., hotel Olympik (nástup 18:20, výstup 18:35 hod.) byla požadována částka 460,- Kč; zákazníkovi byla vydána stvrzenka z taxametru na částku 461,- Kč. (Oznámení o poskytnuté přepravě a stvrzenka z taxametru vozidla žalobce s podpisem žalobce).

Po ukončení jízdy a předání oznámení byla v 18:40 hod výše uvedená zjištění sepsána do protokolu č. CENA/27080 ze dne 27. 8. 2006, o cenové kontrole příslušným pracovníkem Magistrátu hl.m. Prahy (za přítomnosti dalších osob). V protokolu je uvedeno že, částka za tuto přepravu ( 5,4 km) měla podle příslušné vyhlášky hl. m. Prahy činit maximálně 171 Kč; řidič použil taxametr a jízdu poskytl na sazbu č. 1 (nástup- 80,-Kč, jízdné 70,-Kč/km, čekání 300,-Kč; stvrzenku z taxametru na částku 461,-Kč). Vozidlo žalobce bylo opatřeno následujícím vnějším ceníkem s aktuálně nabízenou cenou za přepravní služby na území hl.m. Prahy: „Nástupní sazba 90 Kč, cena za 1 km 90 Kč, čekání za 1 min 6,50 Kč“. V protokolu je uvedeno, že tím kontrolovaný subjekt překročil úředně stanovenou maximální cenu na území hl.m. Prahy, poškodil cestujícího na ceně o 289,-Kč a porušil tak ust. § 15 odst. 1

písm.a) zákona o cenách a dále, že neoznačil zboží cenami dle § 13 a tím porušil ust. § 15 odst. 1 písm.f) téhož zákona. Protokol byl žalobcem po poučení podepsán a žalobcem převzat.

K tomuto protokolu podal žalobce vyjádření ze dne 29.8.2006, v němž uvádí, že podkladem pro kontrolu bylo oznámení cestujícího, což považuje za nepřípustné. Pokud jde o účtovanou cenu, je dle názoru žalobce v souladu s § 2 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 580/1990 Sb. Pokud jde o tvrzení, že své vozidlo neoznačil ceníkem, žalobce takovému obvinění nerozumí, když přímo v protokolu je uvedeno, že vozidlo bylo označeno vnějším ceníkem s aktuálně nabízenou cenou.

Na toto vyjádření reagoval MHMP dokumentem nadepsaným dodatek k protokolu č. CENA/270806/2/Šp. ze dne 6.9.2006. V tomto dodatku se mj. uvádí, že kontrola byla zahájena na základě oznámení cestujícího, zaměstnance MHMP, a to dle § 16 odst. 1 zákona o cenách. Pokud jde o účtovanou cenu, MHMP v podstatě uvádí, že žalobce vychází z mylného právního názoru, pokud jde o možnost aplikace příslušných ustanovení prováděcí vyhlášky na taxislužbu, neboť na území hl.m. Prahy je pro osobní taxislužbu stanovena maximální cena; povinností provozovatele je rovněž označit vozidlo taxislužby v souladu s takto stanovenou maximální cenou.

Na tento dodatek reagoval žalobce prostřednictvím svého právního zástupce podáním ze dne 16. 10. 2006, které obsahuje podobné argumenty, jako již vyjádřil žalobce prve.

Na základě těchto zjištění bylo dne 31. 10. 2006 zahájeno správní řízení. V oznámení o zahájení řízení se kromě popisu skutkových zjištění předně uvedených uvádí, že jednáním popsaným v kontrolním protokolu došlo k porušení cenových předpisů překročením úředně stanovené maximální ceny v taxislužbě o 289 Kč a označením vozidla cenovou informací v rozporu se zákonem o cenách, a to s odkazem na ust. § 15 odst. 1 písm. a) a f) zákona o cenách. Oznámení obsahuje poučení o právech účastníka řízení.

Současně s tímto oznámením bylo žalobci zasláno „oznámení o ukončení dokazování“, v němž byl žalobce seznámen s tím, jaké podklady pro rozhodnutí byl správním orgánem shromážděny (byl v něm pod body 1) až 8) uveden výčet podkladů pro rozhodnutí, mj. i audiovizuální záznam o průběhu jízdy/ a byla mu stanovena lhůta 15 dní od doručení pro vyjádření a podání návrhu na jejich případné doplnění.

Ve stanovené lhůtě, podáním ze dne 21.11.2006, žalobce uvedl, že se zahájením správního řízení nesouhlasí a navrhl, aby bylo zastaveno. Uvedl, že dle jeho názoru nedošlo k překročení úředně stanovené maximální ceny, a to s argumentací obdobnou jako v žalobě. Navrhl, aby dokazování bylo doplněno o znalecký posudek, zda současné maximální stanovené ceny odpovídají ekonomicky oprávněným nákladům a k tomu připojil předpokládanou kalkulaci na provoz vozidla,včetně kalkulace ceny, zpracovanou p. Jelínkem. Žalobce současně poukázal na to, že použití audiovizuálního záznamu z jízdy je nezákonné, navrhl výslech p. Fr. Lejnara.

Žalobce rovněž uvedl, že z podkladů není nijak zřejmé, jakým způsobem se měl dopustit porušení § 15 odst. 1 písm. f) zákona o cenách, když informace o ceně služby byla viditelně umístěna na dveřích vozidla, což dokládá i kontrolní protokol. Současně žalobce požádal o prodloužení lhůty k dodání dalších podkladů pro rozhodnutí.

Dne 30. 11. 2006 bylo MHMP doručeno další podání žalobce, v němž předložil záznam o provozu vozidla taxislužby, které podle jeho názoru dokládá oprávněnost navýšení maximální stanovené ceny o rozdíl v ekonomicky oprávněných nákladech a v přiměřeném zisku.

Rozhodnutím čj. MHMP-322572/2006/DOP-T/Ho ze dne 29. 11. 2006, které bylo vypraveno dne 5. 12. 2006, byla žalobci uložena podle § 17 odst. 1 písm.b) zákona o cenách pokuta ve výši 56.000,- Kč za správní delikt dle § 15 odst. 1 písm. a) zákona o cenách a ve

výši 100.000,- Kč za správní delikt dle § 15 odst. 1 písm. f) zákona o cenách a byla mu uložena povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou 1.000,- Kč, jak již uvedeno shora.

V odůvodnění MHMP shrnul předchozí průběh řízení a poukázal na závěry provedené kontroly, které prokazují, že žalobce překročil ceny stanovené vyhláškou č. 24/2000 Sb. hl. m. Prahy, ve znění nař. č. 13/2004 Sb. hl.m. Prahy. Uvedl, že tato vyhláška se vztahuje na jízdy na území hlavního města Prahy uskutečněné veškerými vozidly taxislužby, bez rozdílu obsahu válců, proto je předložená kalkulace na provoz vozidla nepředmětná, stejně jako požadovaný znalecký posudek k odbornému posouzení, zda stanovené ceny odpovídají ekonomicky oprávněným nákladům.

K požadavku, aby byl vyslechnut zákazník-zaměstnanec MHMP, správní orgán uvedl, že tento výslech by byl bezpředmětný, když z vydané účtenky z taxametru, záznamu z jízdy a audiovizuálního záznamu jsou v daném případě všechny skutečnosti nepochybné. Pokud jde o audiovizuální záznam, slouží jako podpůrný doklad pro vydání rozhodnutí, jehož obsah je v souladu s výše uvedeným zjištěním.

Současně bylo uvedeno, že správní orgán nesouhlasí s prodloužením lhůty k dodání dalších podkladů pro rozhodnutí, neboť má předmětné zjištění za prokázané a prodloužení lhůty by tak vedlo pouze ke zbytečným průtahům.

Při stanovení výše pokuty, uložené v souhrnné výši 156 000,- Kč MHMP přihlédl k rozsahu poškození zákazníka o 289,-Kč. Poukázal na to, že horní hranice pokuty činí až jeden milion korun. Uvedl, že pokutu stanovil v závislosti na výši předražení ( o 169%) a přihlédl k tomu, že předražování cen za taxislužbu je dlouhodobě a veřejně medializovaným problémem. Žalobce svým jednáním poškozuje dobré jméno hlavního města Prahy a celé profesní skupiny provozovatelů silniční dopravy.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které obsahově koresponduje s žalobními námitkami.

Žalovaný o tomto odvolání rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 8. 2. 2007 Spis.zn.. 322572/2006-17 tak, že odvolání zamítl a odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění, po shrnutí skutkového a právního stavu věci, k jednotlivým námitkám uvedl následující:

Rozhodnutí s opírá o spolehlivě prokázaný skutkový stav věci a není nepřiměřeně přísné, neboť výše pokuty se odvíjí od výše předražení jízdného, jednak s přihlédnutím k absolutní výši tohoto předražení a jednak k procentu, o něž se účtovaná cena lisí od maximálně stanovené (pravidla při stanovení výše pokuty uplatňovaná popsal předně na str. 3 rozhodnutí) .

Pokud jde o uloženou povinnost nahradit náklady řízení, postupoval MHMP dle názoru žalovaného zcela v souladu s ust. § 79 odst. 5 správního řádu, neboť v daném případě jde jednoznačně o situaci, kdy řízení vyvolal účastník porušením své právní povinnosti.

K třetímu a čtvrtému odvolacímu bodu (že nedošlo k porušení cenových předpisů a že kalkulace ceny žalobce odpovídá jeho oprávněným nákladům) žalovaný uvedl, že žalobce provozuje službu (taxislužbu), která je totožná se službou, u které je úředně stanovena maximální cena a neliší se žádnými určujícími podmínkami, jak uvádí § 2 odst. 1 a odst. 2 vyhlášky č. 580/1990 Sb. Vyhláškou č. 24/2000 Sb. hl. m. Prahy jsou určeny maximální ceny pro jízdy uskutečněné veškerými vozidly taxislužby bez ohledu na obsah válců a počet přepravovaných osob, maximální cena tak platí pro všechny provozovatele této služby a nemůže být vyšší. Správní orgány proto nemohou hodnotit, zda účtovaná cena odpovídá oprávněným ekonomickým nákladům, jak požaduje žalobce, ale pouze to, zda cena odpovídá maximální stanovené ceně dle vyhlášky.

Žalovaný je rovněž toho názoru, že MHMP se dostatečně zabýval návrhy žalobce na doplnění podkladů pro rozhodnutí, přičemž jeho rozhodnutí vychází z dodatečného množství podkladů. Provádět svědeckou výpověď příslušného zákazníka by bylo v daném případě nadbytečné, neboť porušení cenových předpisů je dostatečně zřejmé z ostatních podkladů pro rozhodnutí.

Pokud jde o možnost použití audiovizuálního záznamu z předmětné jízdy, žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 As 43/2004-51 a rozsudek Nejvyššího soudu 30 Cdo 64/2004, podle něhož hovory fyzických osob, ke kterým dochází při výkonu povolání nemají charakter projevů osobní povahy a důkaz zvukovým záznamem takového hovoru není nepřípustný. Ani v daném případě se nejedná o informace ze soukromí žalobce a tím k porušení jeho lidských práv.

K námitce, že nedošlo k porušení ust. § 15 odst. 1 písm.f) zákona o cenách, žalovaný dále uvedl, že na vozidlo taxi nelze umístit ceník s cenami, které si provozovatel služby stanoví dle vlastní úvahy, ale nabídková cena uvedená na vozidle nesmí překročit platnou maximální cenu. Podnikatel je povinen podle § 13 odst. 2 zákona o cenách označit zboží cenou platnou v okamžiku nabídky, tj. v souladu s vyhláškou č. 24/2000 Sb. hl. m. Prahy,ve znění nař. č. 13/2004.

Žalovaný se dále vypořádal i s dalšími námitkami odvolatele a ohledně výše uložené pokuty uvedl, že pokuta byla uložena v úhrnné výši 156 000,-Kč v souladu s ust. § 17 odst. 1 písm.b) zákona o cenách, a to za porušení cenových předpisů dle § 15 odst. 1 písm.a) zákona o cenách, kdy výrazně předražil jízdné o 289,-Kč, ve výši 56 000,-kč a za porušení cenových předpisů dle § 15 odst. 1 písm.f) téhož zákona, kdy nesplnil svoji povinnost dle §

13 odst. 2 téhož zákona, pokuta ve výši 100 000,- Kč. Výše pokuty uložená magistrátem je úměrná míře zavinění,šlo o jednání vědomé, které poškozuje dobré jméno hl.m. Prahy , jde o přiměřený postih ve vztahu k míře předražení, kdy namísto 171,-Kč bylo účtováno 460,-Kč. Ve vztahu k zákonnému rozpětí až 1.mil.Kč se výše pokuty pohybuje v první třetině tohoto rozpětí, celková výše je přiměřená stanoveným kriteriím.

Při ústním jednání před soudem dne 22.ledna 2009 zástupce žalobce setrval na podané žalobě a v plném rozsahu odkázal na její obsah, rovněž zástupce žalovaného odkázal na písemné vyjádření k žalobě.

Z návrhů žalobce v bodě IX. žaloby na provedení důkazu zástupce žalobce upustil od návrhu na provedení důkazu výslechem žalobce, rovněž tak již netrval na provedení výslechu navrhovaného svědka Jelínka, oproti tomu trval na na doplnění dokazování výslechem cestujícího Františka Lejnara a na provedení znaleckého posudku k odbornému posouzení ceny taxislužby stanovené v nař. č. 13/2004 Sb. hl.m. Prahy ve vztahu k ekonomicky oprávněným nákladům.

Soud zamítl návrh na provedení důkazu vypracováním znaleckého posudku k odbornému posouzení zda současně stanovené ceny v nař. č. 13/2004 Sb. hl. m. Prahy odpovídají ekonomicky oprávněným nákladům žalobce (resp. jeho kalkulaci doložené do spisu) pro nadbytečnost, když obsah znaleckého posudku s tímto zadáním by byl pro posouzení jednotlivých žalobních námitek nerozhodný( jak uvádí soud níže).

Soud zamítl ze stejných důvodů návrh na provedení výslechu svědka Františka Lejnara, pracovníka Magistrátu, který dne 27.8.2006 provedl předmětnou kontrolní jízdu vozidlem taxislužby SPZ: AHO 17-86, evid. č. 04-A209, provozovaným a řízeným Robertem Bžochem, a to pro nadbytečnost, neboť skutkový stav v dané věci byl řádně zjištěn a nadto soud sám provedl v souladu s ust. § 77 odst. 2 s.ř.s. v jednací síni důkaz promítnutím audiovizuálního záznamu předmětné kontrolní jízdy, neboť tento záznam byl na CD nosiči součástí správního spisu ve věci následně projednávané téhož dne u soudu, vedené pod sp.zn. 10 Ca 120/2007 a tento spis si soud k tomuto jednání připojil.

Městský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, vycházeje přitom z právního a skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Námitky v bodě III. žaloby jednak míří, stran vytýkaného porušení ust. § 15 odst. 1 písm.a) zákona o cenách, proti závěrům žalovaného, potažmo orgánu I. stupně, o překročení maximální ceny jízdného ze strany žalobce, jako poskytovatele osobní taxislužby na území hl.m. Prahy, jednak žalobce namítá porušení procesních práv.

Obrana žalobce předně spočívá ve výkladu zákonného vymezení regulace cen, kdy se domnívá, že ust. § 2 odst. 1 prováděcí vyhlášky umožňuje pro zboží stejného užití, které se od druhu zboží s maximální nebo pevnou úředně stanovenou cenou liší pouze některými určenými podmínkami, sjednat vyšší cenu nejvíce o rozdíl v ekonomicky oprávněných nákladech odpovídající těmto odlišným určeným podmínkám a v přiměřeném zisku vztaženém k této změně podmínek. Žalovaný s poukazem na ust. § 5 odst. 2 zákona o cenách, podle něhož maximální cenou je cena, kterou není přípustné překročit a na ust. § 10 zákona o cenách, kdy taxislužba patří podle tohoto ustanovení na základě rozhodnutí Ministerstva financí mezi služby s regulovanými cenami a kdy dle výměru č. 01/2005, kterým je vydáván seznam zboží s regulovanými cenami, je taxislužba službou, u níž maximální ceny mohou stanovit kraje a obce, dovodil, že v daném případě byl žalobce jako provozovatel taxislužby vázán maximální cenou stanovenou vyhláškou hl.m. Prahy č. 24/2000 Sb. ve znění nařízení č. 13/2004 Sb. hl.m. Prahy, a takto stanovené ceny nebyl oprávněn překročit. V rozhodnutí vyložil, proč ust. § 2 odst. 1 prováděcí vyhlášky na věc nedopadá, neboť žalobce provozoval taxislužbu, tj. službu vymezenou ust. § 2 odst. 8 zákona o silniční dopravě a tedy službu, pro níž je úředně stanovená maximální cena závazná, a nikoli jinou přepravní službu lišící se podmínkami.

Soud výklad uvedených ustanovení provedený žalovaným v rozporu se zákonem neshledal, jeho rozhodnutí není v tomto směru nezákonné. Soud ve shodě s názorem vysloveným žalovaným dodává, že ust. § 2 prováděcí vyhlášky v odstavci prvním stanoví, že pro zboží stejného užití, které se od druhu zboží s maximální nebo pevnou úředně stanovenou cenou liší pouze některými určenými podmínkami, lze sjednat vyšší cenu nejvíce nebo je nutno sjednat nižší cenu nejméně o rozdíl v ekonomicky oprávněných nákladech odpovídající těmto odlišným určeným podmínkám a v přiměřeném zisku vztaženém k této změně podmínek. Podle odstavce třetího ustanovení odstavce prvého platí zejména, jde-li o odlišné určené podmínky jako jednotka množství, jakost (třída, volba), obal, skladování a dopravní parita. Soud je shodně se správním orgánem toho názoru, že citované ustanovení na daný případ nedopadá. Taxislužba (tj. služba poskytnutá žalobcem, která je dle § 1 odst. 1 zákona o cenách zbožím) je vymezena ust. § 2 odst. 8 zákona o silniční dopravě jako veřejná silniční doprava, kterou se zajišťuje přeprava osob a jejich zavazadel osobními vozidly s obsaditelností nejvýše devíti osob včetně řidiče, přepravní služby taxislužbou se nabízejí a objednávky k přepravě se přijímají prostřednictvím řidiče na stanovištích taxislužby, na veřejně přístupných pozemních komunikacích a jiných veřejných prostranstvích nebo prostřednictvím dispečinku taxislužby. Maximální cena osobní taxislužby stanovená vyh. hl.m. Prahy č. 24/2000 Sb. hl.m. Prahy ve znění nař. č. 13/2004 je stanovena pro takto definovanou službu, služba poskytnutá žalobcem se od uvedené definice neliší žádnými určujícími podmínkami, které má na mysli shora citované ust. § 2 odst. 1, 3 prováděcí vyhlášky. Ekonomicky oprávněné náklady a přiměřený zisk, o které uvedené ustanovení umožňuje navýšit stanovenou maximální cenu, se musí vztahovat k odlišným určeným podmínkám (příkladně uvedeným v § 2 odst. 3 vyhl. č. 580/1990 Sb.). Žalobce tvrdí, že má (s odvoláním na vlastní kalkulaci) zvýšené náklady na provozování taxislužby a tyto souvisí s vyššími náklady na pořízení, údržbu a náhradní díly kvalitního vozidla (jímž, jak žalobce tvrdí, je ovlivněna jakost poskytované služby). K tomu soud uvádí, že podle § 5 odst. 4 zákona o cenách mohou cenové orgány nebo místní orgány uplatnění maximálních cen omezit dalšími věcnými, případně časovými podmínkami. Podle Čl. 3 bodu 1. vyhl. č. 24/2000 Sb. hl.m. Prahy platí maximální ceny podle této vyhlášky pro jízdy na území hl.m. Prahy veškerými vozidly taxislužby bez ohledu na obsah válců a počet přepravovaných osob. Maximální ceny taxislužby tak byly stanoveny pro celé území hl.m. Prahy a pro všechna vozidla taxislužby. Je tedy povinností každého adresáta této vyhlášky (včetně žalobce) respektovat a dodržovat její jednotlivá ustanovení a to i za situace jsou-li náklady jednotlivého provozovatele taxislužby vyšší; generuje-li provozovatel nižší zisk, je na něm, aby náklady snížil, popř. změnil podnikatelskou činnost, nedokáže-li službu poskytovat za cenově standardně nastolených podmínek.

Ministerstvo financí na základě zmocnění v § 10 zákona o cenách vydalo výměr č. 01/2005, kterým byl stanoven seznam zboží s regulovanými cenami, mezi kterými je v oddíle B, pod položkou 4. uvedena taxislužba osobní na území obce. Oddíl B výměru stanoví, že uplatnění maximálních cen a jejich výši vyhlašují kraje a obce nařízením při splnění podmínek stanovených v § 1 odst. 6 z.č. 526/1990 Sb. o cenách ve znění z.č. 141/2001 Sb. Ustanovení § 1 odst. 6 z.č. 526/1990 Sb. obsahuje vlastní zmocnění k regulaci cen; jeho meze jsou dány pro případy, kdy je trh ohrožen účinky omezení hospodářské soutěže nebo to vyžaduje mimořádná tržní situace /a pro účely odvodu spotřební daně u tabákových u tabákových výrobků podle zákona o spotřebních daních/. Soud provedení regulace cen taxislužby na území hl.m. Prahy shledal v mezích ust. § 1 odst. 6 zákona o cenách jako odůvodněné situací na trhu; v době před regulací cen docházelo v důsledku neexistence skutečně tržního prostředí k neúměrnému předražování služeb. Současně soud souhlasí s žalovaným i v tom, že s ohledem na specifickou povahu této služby je regulace cen této služby nutná i vzhledem k ohrožení trhu účinky omezení hospodářské soutěže, jak poukázal ve vyjádření k žalobě.

Soud proto neshledal ani důvodnou námitku pod bodem VII. žaloby, regulaci cen neshledal za protiústavní.

K námitce, že stanovené maximální ceny vychází z nereálné kalkulace vytíženosti vozidel taxi a neodpovídají skutečné obvyklé úrovni nákladů na poskytování služeb taxi v hlavním městě Praze, soud uvádí předně, že sama výše stanovené maximální ceny není a nemůže být předmětem tohoto přezkumného soudního řízení.

Soud proto nepřistoupil k provedení důkazu vypracováním znaleckého posudku k odbornému posouzení zda současně stanovené ceny v nař. č. 13/2004 Sb. hl. m. Prahy odpovídají ekonomicky oprávněným nákladům žalobce, neboť porovnání žalobcem vynaložených nákladů, o nichž žalobce tvrdí, že jsou ekonomicky oprávněnými náklady, s údaji, z nichž vychází současně stanovené ceny v nař. č. 13/2004 Sb. hl. m. Prahy, nemohou být kritériem pro rozhodnutí soudu o námitce, zda žalobce mohl pro jím stanovené ceny aplikovat ust. § 2 vyhl. č. 580/1990 Sb., neboť jde o posouzení právní otázky, nikoli otázky skutkové. Provedení takového důkazu bylo nadbytečným a v rozporu se zásadou hospodárnosti, neboť žalobce je vázán maximální stanovenou cenou, jak uvedeno shora. Výše současně nastavených cen v cenovém předpise se pak nemůže odvíjet od kalkulace nákladů jednotlivce, ale ke změně předpisem stanovené maximální ceny může dojít je zákonem nastolenými postupy ( následně k tomu i došlo, jak žalobce v žalobě uvádí i sám).

Soud pak neshledal napadené rozhodnutí ve vztahu k odůvodnění této odvolací námitky nedostatečným. Právní omyl žalobce ohledně možnosti účtovat vyšší ceny než maximální nemůže žalobce vyvinit, ohledně skutkových zjištění stran porušení ust. § 15 odst. 1 písm.a) zákona o cenách má soud zato, že rozhodnutí se opírá o dostatečné podklady, které jednoznačně prokazují, že k porušení tohoto ustanovení zákona o cenách ze strany žalobce došlo, neboť při předmětné přepravě žalobce použil taxametr a jízdu poskytl na sazbu č. 1 : nástup- 80,-Kč, jízdné 70,-Kč/km, čekání 300,-Kč.

Pokud žalobce dále namítl, že žalovaný jej zkrátil na právech tím, že nevyhověl jeho žádosti o prodloužení lhůty k předložení dalších podkladů pro rozhodnutí, soud neshledává tuto námitku důvodnou. Žalobce ve svém vyjádření k zahájenému správnímu řízení jednak navrhoval důkazy k posouzení otázky, zda ceny stanovené vyhláškou hl. m. Prahy odpovídají ekonomicky oprávněným nákladům. Tato otázka však není pro posouzení věci nijak podstatná, jak již soud uvedl shora. Proto nemohlo dojít k porušení žádných žalobcových práv tím, že takový důkaz proveden nebyl. Z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů navíc zřetelně vyplývá, že se žalobcovým návrhem v tomto směru zabývaly a odůvodnily, proč navrhovaný důkaz neprovedou.

Žalobce dále navrhl, aby byl proveden důkaz svědeckou výpovědí cestujícího pana Františka Lejnara. Žalobce uvedl, že tento svědek by se mohl vyjádřit „k průběhu a době jízdy dne 27. 8. 2006“. Soud je ve shodě se správními orgány toho názoru, že uvedený důkaz by byl nadbytečný, a proto ani soud tento důkaz neprovedl. O průběhu předmětné jízdy sepsal pan

František Lejnar jednak písemný záznam a jednak byl pořízeni audiovizuální záznam. Žalobce nikde v průběhu řízení a ostatně ani v žalobě netvrdil, že by skutečnosti uvedené panem Františkem Lejnarem v záznamu z jízdy, z nichž správní orgány vycházely, neodpovídaly skutečnosti ani neuváděl, k čemu konkrétně by se tento svědek měl vyjádřit. Za situace, kdy cena účtovaná žalobcem za uskutečněnou jízdu i trasa této jízdy nebyly v řízení sporné, lze souhlasit se správními orgány v tom, že od svědecké výpovědi tohoto svědka by nebylo možno očekávat další objasnění věci.

Pokud jde o doplňující podání žalobce doručené MHMP dne 30. 11. 2006, je z něj opět zřejmé, že směřuje k objasnění otázky, zda ceny určené vyhláškou č. 24/2000 Sb. hl. m. Prahy odpovídají ekonomicky oprávněným nákladům na provoz taxislužby nebo nikoli. Jelikož tato otázka není pro posouzení věci rozhodná, je třeba opětovně konstatovat, že nemohlo dojít k žádnému zásahu do žalobcových práv tím, že se správní orgán I. stupně tímto jeho podáním nezabýval, a že do výčtu podkladů toto podání zahrnul až žalovaný.

Z uvedených důvodů soud proto neshledal námitky žaloby pod bodem III. důvodné.

Žalobce v bodě IV. žaloby brojil proti uložení pokuty za správní delikt dle § 15 odst. 1 písm. f) zákona o cenách.

Podle tohoto ustanovení prodávající poruší cenové předpisy, jestliže nesplní své evidenční nebo informační povinnosti nebo povinnosti v označování zboží cenami podle § 11 až 13 nebo předá cenovému orgánu nepravdivé údaje.

Žalovaný v daném případě žalobci vytýká porušení ustanovení § 13 odst. 2 zákona o cenách. Podle tohoto ustanovení prodávající je při prodeji spotřebního zboží konečnému spotřebiteli povinen označit je cenou platnou v okamžiku nabídky a vztaženou k prodávanému jednotkovému množství zboží a určeným podmínkám, nebo je povinen zpřístupnit na viditelném místě informaci o této ceně formou ceníků, vývěsky nebo jiným přiměřeným způsobem.

Podle názoru žalovaného žalobce nesplnil uvedenou povinnost, neboť své vozidlo označil sice ceníkem, avšak nejednalo se ceník obsahující „platné ceny“, když žalobcem uváděné ceny byly vyšší než maximální ceny úředně stanovené.

Z provedeného protokolu o kontrole a připojené fotodokumentace ve spise je nesporné, že žalobce měl v době kontroly vozidlo opatřeno vnějším ceníkem s aktuálně nabízenou cenou za přepravní služby na území hl.m. Prahy: „Nástupní sazba 90 Kč, cena za 1 km 90 Kč, čekání za 1 min 6,50 Kč“, a tedy v rozporu s maximální cenou úředně stanovenou pro nabízení takové služby na území hl. m. Prahy.

Soud poukazuje na to, že žalobce byl uloženou pokutou postižen za to, že nesplnil povinnost dle § 13 odst. 2 zákona o cenách v návaznosti na ust. § 5 odst. 2 a 3 prováděcí vyhlášky, tj. neoznačil zboží cenou platnou v okamžiku nabídky, resp.informace o ceně služby v okamžiku nabídky byla v rozporu s vyhláškou hl.m. Prahy o maximálních cenách taxislužby. Způsob označení vozidla taxislužby a požadavky na vybavení vozidla taxislužby

doklady a dalšími náležitostmi stanoví i další prováděcí právní předpis, jak vyplývá z ust. § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě. Žalobce je i o podle těchto předpisů povinen umístit v horní polovině vnější strany obou předních dveří informaci o aktuální nabídce ceny za uskutečnění přepravní služby v obci, ve které je služba nabízena, když na vnější straně předních dveří nejsou zároveň přípustné žádné jiné nápisy či znaky než stanovené prováděcí vyhláškou k zákonu o silniční dopravě, a když zároveň podle § 14 odst. 2 téže vyhlášky je informace umístěná na dveřích vozidla taxislužby podle § 11 odst. 2 povinna obsahovat aktuální nabídku ceny za přepravní služby na území obce, ve které je dopravní služba nabízena a musí zahrnovat všechny dílčí položky, z nichž je výsledná sazba složena.

V projednávané věci bylo zjištěno a prokázáno, že žalobce nesplnil svou povinnost provozovatele taxislužby podle cenových předpisů, které vyžadují označit zboží cenou platnou v okamžiku nabídky, tedy cenou aktuální ( jak požaduje i ust. § 11 odst. 2 prováděcí vyhlášky k zákonu o silniční dopravě). Soud je toho názoru, že žalobce jako provozovatel taxislužby nepožívá příznivějších podmínek při stanovení ceny oproti ostatním podnikatelům a v cenové nabídce, tedy při „označení zboží cenou“ resp. při podávání informace zákazníkovi o ceně nabízené služby formou ceníku, nemůže takto nabízet službu za cenu vyšší, než je cena taxislužby na území hl. m. Prahy. Povinnost označení zboží aktuální cenou v okamžiku nabídky v případě regulované ceny znamená, že musí být uvedena cena v souladu s cenovými předpisy, a tedy nejvyšší cena musí odpovídat maximální stanovené ceně těmito předpisy, nesmí být vyšší.

Důvodnou soud neshledal ani námitku v bodě V. žaloby proti možnému použití pořízeného audiovizuálního záznamu z jízdy jako důkazu.

Soud konstatuje, že provedl u jednání dne 22. ledna 2009 důkaz promítnutím předmětného audiovizuálního záznamu z jízdy, z něhož zjistil, že obsahuje toliko záznam o průběhu jízdy, tedy o průběhu poskytované služby. Předmětný audiovizuální záznam není záznamem osobní povahy ve smyslu § 12 odst. 1 občanského zákoníku, který by zasáhl soukromí žalobce dle § 11 občanského zákoníku, a proto nebylo zapotřebí k pořízení takového záznamu svolení žalobce. Záznam, který byl předložen jako důkaz, je záznamem o průběhu poskytnutí veřejné dopravní služby na místě veřejnosti přístupném, vozidlem a ve vozidle k dopravě veřejnosti určeném, mezi cizími osobami ( řidičem – zákazníky), a proto za těchto okolností nelze zaznamenané projevy žalobce při jízdě a při sjednávání ceny služby považovat za zásah do soukromí žalobce a předložený záznam jako důkaz ke zjištění stavu věci za získaný v rozporu s právními předpisy, nadto, je-li předmětem správního řízení právě odpovědnost žalobce za dodržování cenových předpisů při poskytování služby.

Soud předně podotýká, že odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2005 čj. 2 As 43/2004 se týká vztahů, které vznikají při prováděné státní kontrole. V daném případě však byl záznam pořízen ještě v době, kdy státní kontrola u žalobce dosud prováděna nebyla a byla zahájena teprve na základě oznámení cestujícího o průběhu této jízdy. Uvedený rozsudek se také přímo nevyslovuje k použití audiovizuálního záznamu, jako důkazu, ale pojednává o koncepci osobnostního práva z hlediska porušení čl. 10 Listiny základních práv a svobod i ve spojení s čl. 26 odst. 1, 2 Listiny, a dovozuje, že zákonem stanovené podmínky a omezení pro výkon určitých povolání a činnosti předznamenávající i

možnost kontroly podnikatelské činnosti nemohou znamenat porušení čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Kontrola podnikatelské činnosti pak s sebou nese i nezbytnost záznamu a průhlednosti úkonů, které kontrole slouží, a to nejen pro účely kontrolujícího orgánu, nýbrž i v zájmu osob kontrolovaných. Meze výkonu kontrolní činnosti lze podle tohoto rozsudku spatřovat v ochraně projevů osob výlučně osobností povahy.

Žalovaný dále poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005 čj. 30 Cdo 64/2004, kde tento soud došel k závěru, že hovory fyzických osob, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti, zpravidla nemají charakter projevů osobní povahy; důkaz zvukovým záznamem takového hovoru proto není v občanském soudním řízení nepřípustný. Uvedený případ se týkal použití zvukového záznamu hovoru mezi společníky obchodní společnosti o záležitostech této společnosti. Tím spíše lze dle názoru zdejšího soudu vztáhnout tento závěr i na projednávaný případ, kdy se záznam týká průběhu poskytování služby veřejnosti v rámci podnikatelské činnosti žalobce. Nejedná se tedy o zásah do práva na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, jak tvrdí žalobce v žalobě.

Z uvedených důvodů je námitka žalobce dovolávající se porušení čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod neoprávněná, ostatně žalobce ani nekonkretizoval jak a do jakého konkrétního práva na respektování jeho soukromého a rodinného života mělo být ve správním řízení použitím audiovizuálního záznamu jako podpůrného důkazního prostředku zasaženo.

Pokud jde o námitku žalobce v bodě VI. vztahující se k uložené povinnosti nahradit paušální částkou náklady řízení, soud neshledává odůvodnění rozhodnutí v tomto směru nepřezkoumatelné. Podle ust. § 79 odst. 5 správního řádu povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou uloží správní orgán účastníkovi, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti. Řízení o správním deliktu je přitom typickým příkladem takového řízení, neboť jeho účelem je uložení sankce za porušení právní povinnosti. Správní orgány obou stupňů přitom zcela srozumitelným způsobem specifikovaly a odůvodnily, v čem spatřují porušení právní povinnosti žalobcem. Tato námitka žalobce proto není důvodná.

se soud vypořádal v odůvodnění již shora (u námitek pod S námitkou pod bodem VII.

bodem III.žaloby).

namítl, že odůvodnění výše pokuty je nedostatečné, Konečně žalobce v bodě VIII.

popř. navrhl, aby soud užil moderačního práva ve smyslu ust. § 78 odst. 2 s.ř.s.

Soud uvedenou námitku neshledal důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Hlediska, k nimž je správní orgán ze zákona povinen přihlížet při ukládání pokuty, jsou vymezena v ust. § 17 odst. 2 zákona o cenách příkladmo, a to: k době trvání protiprávního jednání, míře zavinění a rozsahu poškození kupujících. V daném případě se žalobce dopustil porušení cenových předpisů dvojím způsobem, avšak zjištění o porušení předpisů bylo jednorázové, konkrétního dne při konkrétní jízdě, kdy došlo jednak k výraznému předražení jízdného a tedy poškodil cestujícího na ceně, a jednak bylo zjištěno, že na vozidle je ceník s aktuální nabídkouvou cenou služby neodpovídající cenovým předpisům. Ve vztahu k porušení ust. § 15 odst. 1 písm.a) zákona o cenách byla uložena sankce ve výši 56 000,-Kč, když vzhledem k povaze správního deliktu bylo především přihlédnuto k výši předražení jízdného a tedy poškození zákazníka, nemohlo být hodnoceno hledisko „doby trvání deliktu“, ale jen toto jednorázově prokázané jednání. Míra zavinění pak byla zjevná z povahy tohoto jednání žalobce, když ani on obranu svoji nestavil na jednorázovém pochybení, ale dovolával se oprávněnosti stanovení takové ceny (a tedy tím připouštěl, že poskytovat a nabízet službu za vyšší cenu než je maximální cena stanovená, považuje za správný postup (tento právní omyl jej však nemůže vyvinit, jak shora uvedeno); rozhodně pak tato okolnost nemůže svědčit v jeho prospěch jako polehčující. Pokud jde o další porušení, za něž mu byla uložena pokuta ve výši 100 000,-Kč, je nutné přijmout, že porušení bylo prokázáno taktéž onoho inkriminovaného dne, byť z obrany žalobce plyne již předně uvedené, že takto nabízel službu na základě svého „mylného právního názoru“, opakovaně. Správní orgán I. stupně z celkové částky 156 000,-Kč, vymezil konkrétní výši pokuty ve vztahu k jednotlivým skutkovým podstatám obou správních deliktů a vzhledem k povaze těchto deliktů a uvedeným hlediskům právě zdůraznil, že při určení výše pokuty jednak akcentoval výši předražení jízdy (tedy poškození cestujícího na ceně) a jednak to, že nabízení služby za cenu vyšší než maximální je deliktem medializovaným dlouhodobě a veřejně, který je prokazatelně v rozporu s právními předpisy a tímto jednáním je obecně poškozováno dobré jméno hl.m. Prahy. Soud neshledal důvod ke zrušení rozhodnutí žalovaného pro vady odůvodnění výše pokuty, neboť z rozhodnutí orgánu I. stupně je zřejmé, že byla stanovena úhrnná výše pokuty z dílčích určených výší ve vztahu k dvěma porušením zákona a hlediska která mohla být, jak z hlediska obecné preventivní úlohy postihu tak z hlediska represivní složky hodnocena ve vztahu k míře zavinění a rozsahu poškození cestujícího, byla hodnocena, a to i za pomoci pomocného ukazatele (pravidel pro stanovení výše pokuty u předražení s ohledem na jeho absolutní i procentuelní výši). Žalovaný shledal postih odpovídající, úměrný míře zavinění, konkrétní výše pokuty za jednání pak se pohybovala v první třetině zákonného rozpětí a tudíž i celkovou výši shledal přiměřenou stanoveným kritériím.

Soud se s žalobcem shoduje v tom, že si lze a je i nutno aspirovat na řádné odůvodnění výše pokuty a to nejen z hledisek věcných, ale i z hlediska stylizačního uchopení výsledků úvahy o výši pokuty a jejich vtělení do odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí. V tomto směru úvaha vyjádřená heslovitě, či stroze, není způsobem nejvýstižnějším, nicméně soud má za to, že v takovém případě nelze přikládat důraz stylistické formě či pregnantnosti slovního vyjádření, ale je nutno přezkoumatelnost rozhodnutí hodnotit v kontextu celého odůvodnění rozhodnutí a zejména, zda bylo přihlédnuto k zákonným hlediskům.

S ohledem na výše uvedené neshledal soud ani tuto námitku důvodnou.

Žalobce navrhl v žalobě dále, aby soud uloženou pokutu za správní delikt snížil, nebo od ní vůbec upustil.

Soud se proto zabýval i tím, zda je namístě v daném případě nahradit správní uvážení správního orgánu užitím moderačního práva soudu.

Jak již judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30.11.2005, sp.zn.: 1 As 30/2004-82, takový zásah do uvážení správního orgánu je zásahem dovoleným, umožněným soudu ustanovením § 78 odst. 2 s.ř.s., kde soud se chová jako správní orgán a může zasáhnout do výše trestu jako by jej uděloval sám. Tím, že trest soud sníží či od něj upustí, nezpochybňuje závěr správního orgánu o tom, že žalobce porušil zákon a dopustil se správního deliktu.

Městský soud v Praze dospěl v daném případě k závěru, že uložený postih v celkové výši 156 000,- Kč není zjevně nepřiměřený, nýbrž výše pokut ( i dílčích) odpovídá danému porušení zákona i zákonnému rozpětí, dle něhož lze uložit za skutkovou podstatu správního deliktu podle § 15 podle § 17 odst. 1 písm.b) zákona o cenách pokutu do výše 1 mil. korun. Pokuty jak díčí tak celkovém souhrnu činí částku při dolní hranici zákonné sazby. Soud shledal výši přiměřenou, neboť je nutno vzít na zřetel, že k porušování uvedených ustanovení a ataku do chráněného zájmu dochází obecně na území hl.m. Prahy opakovaně ( to je soudu známo z jeho činnosti) a preventivní úlohu konkrétního postihu může tak splnit toliko částka, která má znatelný dopad do majetkové sféry poskytovatelů těchto služeb. V konkrétním případě žalobce pak je zjevné, že k porušení zákona z jeho strany došlo, ačkoliv si byl vědom toho, že cena jím poskytované služby je na území hl.m. Prahy regulována, a měl a mohl si být vědom ( vzhledem k obecně medializovaným problémům na území hl.m. Prahy s poskytováním této služby), že v případě překročení maximální stanovené ceny koná nedovoleně a vystavuje se postihu, přesto službu poskytl a nabízel v rozporu s takto stanovenou cenou, dobrá víra žalobce je v tomto směru zásadně zpochybněna. Soud neshledal nepřiměřenost výše uložené sankce ani ve vztahu k okolnostem, jichž se žalobce dovolává (např., že jsou páchány i delikty závažnější a pod nižší sankcí- jízda po vlivem alkoholu), které nejsou srovnatelné či relevantní; žalobce poskytuje službu veřejnosti, jeho

odpovědnost i míra postihu za porušení práva je proto vzhledem k chráněnému zájmu vyšší. Rovněž tak jako výraznou polehčující okolnost nelze hodnotit to, že žalobce respektoval ta ustanovení zákonů, která jej rovněž zavazují (že měl zapnutý taxametr, že vydal stvrzenku o zaplacení, či dokonce, že plní daňovou povinnost).

Je namístě zdůraznit, že výše sankce za protiprávní jednání musí mít i preventivní charakter, a to předně ve vztahu k žalobci a musí tak s sebou nést přiměřeně citelný zásah do jeho majetkové sféry, aby byl veden k důslednějšímu dodržování všech zákonných norem, kterými je vázán. Preventivní úlohu musí uložená sankce pak mít rovněž ve vztahu i ke všem ostatním subjektům pohybujícím se na daném lokálním trhu.

Z výše uvedených důvodů tedy soud žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. Za situace, kdy žalobce neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízen; ížalovanému, který měl ve věci úspěch, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť zastupování orgánu státní správy, který vedl dané řízení, advokátem nepovažuje za účelně vynaložené náklady (v tomto směru odkazuje na ustálenou judikaturu správních soudů.) .

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek
uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po
doručení tohoto usnesení. Kasační stížnost se podává u Městského
soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.
Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,
jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 22. ledna 2009

Mgr. Jana Brothánková v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Michalíčková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru