Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Ca 52/2009 - 126Rozsudek MSPH ze dne 28.06.2012

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 As 130/2012 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

10 Ca 52/2009-126

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Ryby a soudců JUDr. Ludmily Sandnerové a Mgr. Milana Taubera v právní věci žalobců: a) L. M., bytem K., b) P. D., bytem K., oba zast. JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem v Praze 2, Slavíkova 23/1568, proti žalovanému Krajskému úřadu Středočeského kraje, Praha 5, Zborovská 11, za účasti Obce Holubice, Holubice čp. 175, p. Tursko, jako osoby zúčastněné na řízení, v řízení o přezkum rozhodnutí žalovaného ze dne 15.12.2008 č.j. 171318/2008/OŽP-Bab, ve spojení s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně, takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

[1] Žalobci se domáhají přezkumu a zrušení rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví rozsudku (dále „rozhodnutí KÚ“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobců proti rozhodnutí Městského úřadu Černošice (odboru životního prostředí) jako vodoprávního úřadu ze dne 5.2.2007 č.j. ŽP/MEUC-065835/2006/V/Vej-R (dále „rozhodnutí vodoprávního úřadu“) a kterým bylo rozhodnutí vodoprávního úřadu zároveň potvrzeno. Rozhodnutím vodoprávního úřadu bylo za stanovených podmínek pro obec Holubice podle ust. § 15 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů,

I. vydáno stavební povolení k intenzifikaci čistírny odpadních vod Holubice (dále jen „ČOV“), spočívající v úpravách stávající části ČOV a ve stavbě nových objektů (lapák písku, nádrže denitrifikační, aktivační, dosazovací nádrže, vyčištěné vody, zahušťovací atd.) za účelem předčištění odpadních vod z obce Holubice před jejich vypouštěním do Holubického potoka, včetně povolení splaškové kanalizace pro veřejnou potřebu za účelem přívodu splaškových odpadních vod do ČOV Holubice a odvádění předčištěných odpadních vod z ČOV Holubice do recipientu – Holubického potoka,

II. vydáno povolení k nakládání s vodami – vypouštění odpadních vod do vod povrchových podle ust. § 8 odst. 1 písm. c) vodního zákona a v souladu s § 9 téhož zákona z ČOV Holubice do Holubického potoka,

III. uloženo provedení zkušebního provozu ČOV Holubice před vydáním kolaudačního souhlasu na dobu trvání jednoho roku.

Povolení intenzifikace ČOV a splaškové kanalizace řeší rozšíření stávající kapacity ČOV na celkovou kapacitu 2700 EO (danou počtem tzv. ekvivalentních obyvatel, kdy ekvivalentní obyvatel je definován produkcí stanoveného rozsahu znečištění za den). Předčištěná odpadní voda má být podle projektové dokumentace odváděna odtokovým potrubím do Holubického potoka. Proti zaplavování odtoku vodou z potoka bude na potrubí v poslední šachtě nainstalována zpětná klapka. Rozhodnutí vodoprávního úřadu předpokládá měření objemu vypouštěných vod a měsíční sledování jakosti vod.

[2] O odvolání žalobců proti rozhodnutí vodoprávního úřadu, které nejprve žalovaný zamítl procesně jako nepřípustné rozhodnutím, které však bylo zrušeno Městským soudem v Praze pro opomenutí žalobců jako účastníků správního řízení, rozhodl žalovaný znovu napadeným rozhodnutím KÚ, kterým odvolání zamítl a napadené rozhodnutí vodoprávního úřadu potvrdil již věcně.

Jestliže žalobci v odvolání proti rozhodnutí vodoprávního úřadu uvádějí, že jsou vlastníky pozemků č. parc. 985/4, 985/5, 995/3, 985/3, 995/2, vše podle výpisu z KN ostatní plocha a vše v k.ú. Otvovice, jestliže upozorňují, že stavbou rybníků se rozumí něco jiného v právu soukromém a něco jiného v právu veřejném se závěrem, že jejich rybníky jsou součástí jejich pozemků a nejsou způsobilé být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů, pak žalovaný připomíná, že rybník je uměle vytvořená stavba vodního díla s přírodním dnem a technickou vybaveností k regulaci vodní hladiny ve vymezeném prostoru, je tvořen dnem, hrází a zatopenou plochou (hladinou) a užívá se např. k chovu ryb. Stavbu rybníka, jako každou stavbu vodního díla lze zřídit pouze na základě stavebního povolení vodoprávního úřadu a užívat k akumulaci vod a k určenému účelu, např. k pěstování ryb, až po kolaudaci a za podmínek daných ve stavebním a kolaudačním rozhodnutí. Pro možnost odstranění určité právní nejistoty při uplatňování dotčení uživatelského práva k pozemkům, jejichž součástí jsou rybníky, je nutné, aby pozemky byly takto ztotožněny (vodní plocha) v rozsahu, jak to požaduje katastrální zákon, což v daném případě není. Žalobci pravděpodobně při vědomí tohoto nedostatku uvádějí, že to, jak jsou pozemky vedeny v katastru nemovitostí, považují za nevýznamné. Žalovaný se s tímto názorem neztotožňuje. Výpisy z evidence nemovitostí prakticky potvrzují k napadenému řízení existující zákonný stav a to, že součástí předmětných pozemků nejsou žádné rybníky, které by existovaly v souladu se zákonem, nebo odůvodňovaly využívat předmětné pozemky jako vodní plochu-rybníky. Jestliže se žalobci cítí dotčeni ve svých vlastnických právech k pozemkům, které využívají jako rybníky s právem pro pěstování pstruhů s tím, že povolovanou stavbou v areálu stávající ČOV Holubice a jejím následným provozem s přiteklou vodou vypuštěnou na základě nového povolení z ČOV Holubice do povrchových vod Holubického potoka bude zhoršena kvalita vody v potoce a tím budou dotčena jejich vlastnická práva k pozemkům s rybníky a že tento svůj majetek nebudou moci využívat jako dosud, pak žalovaný v napadeném rozhodnutí (rozhodnutí KÚ) uvádí, že stavba předmětných rybníků byla povolena výměrem Okresního úřadu v Roudnici nad Labem ze dne 4.5.1943 č.j. 32097 X 16/152 s realizací do konce roku 1944 s podmínkou, že povolení se uděluje na dobu 50 let, tedy do roku 1993. Kolaudační řízení, které proběhlo v r.1944, tuto skutečnost nezměnilo. Z hlediska vodního práva jsou rybníky podle § 55 odst.1 písm. a) vodního zákona stavbou vodního díla, která slouží k akumulaci povrchových vod. Tato skutečnost nevylučuje možnost posuzovat rybníky jako součást pozemků, na kterých se nacházejí. Rozhodující pro úspěšné uplatnění vlastnických a uživatelských práv je, zda rybníky, ať z hlediska vodního práva jako stavby vodního díla nebo jako součást pozemku, na kterém se nacházejí, existují a jsou užívány na základě příslušného povolení, tedy v souladu se zákonem. V daném případě tato základní podmínka splněna není, povolení pro existenci a užívání rybníků k akumulaci povrchové vody a k pěstování pstruhů uplynulo rokem 1993. Odvolatelům nelze ve správním řízení přiznat dotčení vlastnického práva a dotčení uživatelského práva k rybníkům existujícím a užívaným jako součást pozemků, na kterých se nacházejí, po době, na kterou k tomu bylo vydáno povolení. Námitky možného dotčení práv k pozemkům užívaných jako rybníky k akumulaci vody a pěstování pstruhů po době, ke které k tomu bylo dáno povolení, jsou podle žalovaného nedůvodné. Podle žalovaného nespočívá provoz ČOV po kolaudaci ve vypouštění odpadních vod do povrchových vod, ale pouze v procesu čištění protékajících odpadních vod ze zdroje znečištění, obce Holubice. Vliv provozu stavby ČOV na okolí je tak pouze v čistícím procesu. Povolené vypouštění odpadních vod je a může být vztaženo pouze ke zdroji znečištění, kterým je území obce Holubice, nikoli k objektu nebo provozu ČOV.

Pokud žalobci upozorňují na rozhodnutí Okresního úřadu Kladno ze dne 5.3.1997 č.j. ŽP3616/ro/96 Vod 2312-Eb a rozhodnutí Magistrátu města Kladno ze dne 18.6.2008 č.j. OŽP/3937/08-3 Ko, ve kterých jim bylo uděleno povolení k odběru povrchové vody z Holubického potoka v množství 12 l/s a povolena akumulace odebrané vody ve čtyřech rybnících na předmětných pozemcích a pokud tvrdí nesprávnost stanoviska žalovaného, že uvedené povolené nakládání s vodami lze realizovat pouze na řádně povolené a kolaudované stavbě rybníků, pak žalovaný uvádí, že povolení k nakládání s vodami k předmětným rybníkům bylo součástí výše uvedeného rozhodnutí Okresního úřadu Roudnice nad Labem ze dne 4.5. 1943, č.j. 32997 X 16/152 s platností na dobu 50 let, tedy do roku 1993, kdy zaniklo uplynutím doby, na kterou bylo povoleno. Vodoprávní úřad (Okresní úřad) Kladno k žádosti odvolatelů rozhodnutím ze dne 5.3.1997 č.j. ŽP3616/ro/96 Vod 2312-Eb vydal nové povolení k odběru povrchové vody z Holubického potoka do výši 12 l/s a povolení k její akumulaci v rybnících s prodloužením doby platnosti rozhodnutím ze dne 18.6.2008 č.j. OŽP/3937/08 Ko. Žalobci nenamítají možnost dotčení práv vyplývajících z vydaného povolení k odběru povrchové vody z Holubického potoka. Z jejich vyjádření ve spisu žalovaný odvozuje, že povolený odběr povrchové vody z Holubického potoka neprovádějí, protože v potoce nad rybníky žádná povrchová voda není a pro své rybníky podchycují povrchovou vodu z pramenů Rusavka, které pramení nad jejich pozemkem. V odvolacím řízení však žalovanému podle jeho názoru nepříslušelo posuzování souladu prováděného nakládání s povrchovými vodami z pramenů Rusavka s povolením vodoprávního úřadu Magistrátu Kladno na odběr povrchové vody z Holubického potoka. Právo k povrchovým vodám a k nakládání s nimi vzniká pouze na základě povolení vodoprávního úřadu a v jeho rozsahu. V daném případě vodoprávní úřad vydal žalobcům povolení k odběru povrchové vody z Holubického potoka v množství 12 l/s a povolení k akumulaci odebrané vody v předmětných rybnících. Vydané povolení k nakládání s vodami lze vykonávat jen prostřednictvím stavby vodního díla, které jeho výkon umožňuje. V daném případě lze odebranou povrchovou vodu z Holubického potoka akumulovat v rybnících k tomu zřízených a kolaudovaných bez ohledu jejich možného posuzování podle předpisů soukromého práva jako součásti pozemku, na kterém se nacházejí a v rámci kterého jsou vymezeny svým dnem, hrází a zátopou, a to v rozsahu vydaného stavebního povolení s kolaudací.

Žalovaný zdůrazňuje, že povolení k nakládání s vodami udělené v rozhodnutí ze dne 5.3. 1997 č.j. ŽP 3616/ro/96 Vod 2312-Eb není vydáno za účelem pěstování pstruhů, ale pouze k odběru povrchové vody a k její akumulaci. Jak vyplývá z podmínky č.2 tohoto rozhodnutí, podmínka „pěstování pstruhů” je zřetelně podmínkou vztahující se ke stanovení účelu stavby rybníků jako takové, nikoli k účelu nakládání s vodami. Jedná se pouze o informativní nadbytečnou podmínku, neboť o účelu stavby rybníků pro „pěstování pstruhů" lze rozhodovat pouze ve stavebním povolení, kterým předmětné povolení k nakládání s vodami není. Vydané povolení k nakládání s vodami je podle žalovaného výslovně vydáno pro rybníky (ne pro pozemky jako takové) a lze je realizovat pouze na rybnících existujících a užívaných v souladu se zákonem, což v daném případě není. Žalobci nemají podle žalovaného žádné právo realizovat povolené nakládání s vodami na svých pozemcích s rybníky, které na nich existují nezákonně. Pokud tak činí, jedná se o nezákonný postup při výkonu povoleného nakládání s vodami. Námitky vznesené k možnému dotčení prováděného nakládání s vodami v nezákonně existujících rybnících jako součásti pozemků žalovaný zamítá.

Rozhodnutí KÚ připomíná, že žalobci jsou si vědomi, že jim z vydaného povolení k nakládání s vodami nevyplývá právo na zaručení určité kvality odebírané vody. Z předmětného povolení k nakládání s vodami vyplývá pro odvolatele právo k odběru povrchové vody z Holubického potoka ve stanoveném množství, které by mohlo být dotčeno, pokud by napadeným rozhodnutím vodoprávního úřadu došlo k omezení průtoku povrchové vody v Holubickém potoce, a tím k omezení možnosti pro odvolatele odebírat z Holubického potoka povrchovou vodu do povoleného množství. Rozhodnutí vodoprávního úřadu však neomezuje průtok vody v Holubickém potoce a nemůže tak negativně zasáhnout do povoleného množství odběru povrchové vody pro odvolatele, ani do práva takto odebranou vodu akumulovat v budoucnu v rybnících, pokud budou existovat v souladu se zákonem a využívat rybníky k pěstování pstruhů, nebo k jinému účelu, který bude v budoucnu při případném uvádění rybníků do souladu se zákonem stanoven. Žalobci – podle žalovaného ve snaze zpochybnit nejen správnost napadeného rozhodnutí, ale i jeho zákonnost – napadají postup vodoprávního úřadu při povolování vypouštění odpadních vod do vod povrchových, kdy tvrdí, že v případě Holubického potoka nejde o vodní tok, protože v korytě potoka není voda. Tvrdí, že vodoprávní úřad nedodržel postup stanovený v nařízení vlády č. 61/2003 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění povrchových vod a odpadních vod, náležitostech povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových a do kanalizací a o citlivých oblastech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády č.61/2003 Sb.”), pro stanovení imisních limitů znečištění ve vodním toku po smísení s odpadními vodami, a tvrdí souvislost povolené stavby s vydaným povolením k vypouštění odpadních vod. Jedná se v podstatě o napadání zákonnosti postupu vodoprávního úřadu při řízení, tedy postupu, jehož přezkoumání náleží z úřední povinnosti zdejšímu odvolacímu orgánu. Žalovanému je přitom podle jeho slov z jiných řízení obecně známý stav Holubického potoka, ve kterém se po převážnou část roku nachází povrchová voda v korytě zejména v jeho homí částí od návesního rybníka v obci Holubice, v celém úseku, ke kterému je vztaženo povolené vypouštění odpadních vod. Níže po toku povrchová voda pokračuje v době nižších průtoků zemskými dutinami, opět se v korytě Holubického potoka objevuje podle ročního období nad rybníky a zejména pod rybníky žalobců a dále teče v korytě až po zaústění do Zákolanského potoka. K posouzení pochybnosti, zda jde v případě Holubického potoka o vodní tok, je příslušný pouze žalovaný, který v případě oprávněné pochybnosti rozhodne, zda jde či nejde o vodní tok. Námitka odvolatelů, že v případě Holubického potoka nejde o vodní tok je podle rozhodnutí KÚ nemístná.

Výrokem č.I rozhodnutí vodoprávního úřadu bylo vydáno stavební povolení na stavbu objektů intenzifikace stávající ČOV Holubice. Jedná se o stavbu dvou denitrifikačních nádrží, dvou aktivačních nádrží, dvou dosazovacích nádrží, nádrže na vyčištěnou odpadní vodu, propojovací kanalizační potrubí, objekt dmýchárny, kalové hospodářství, objekt měření odtékající vyčištěné odpadní vody atd. Účelem nových objektů je podle žalovaného zajistit možnost napojení dalších obyvatel obce Holubice na veřejnou kanalizaci do 2700 EO se zajištěním čištění odpadní vody na nejvyšší technologické úrovni proti stávajícímu stavu přiměřené dostupné v daném místě. Žalovaný v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí (rozhodnutí KÚ) zdůraznil, že ČOV Holubice není zdrojem odpadních vod, v ČOV odpadní vody nevznikají a nejsou zní vypouštěny do povrchových vod v Holubickém potoce. ČOV Holubice je pouze stavebním objektem, který technologicky slouží k čištění protékající odpadní vody. Zdrojem odpadních vod, ke kterému je vztaženo vypouštění odpadních vod, je podle § 2 písm. c) nařízení vlády č. 61/2003 Sb. území obce Holubice. Stavba povolovaných objektů a vlastní stávající ČOV slouží pouze k čištění protékajících odpadních vod a tento provoz stavby ČOV možný po kolaudaci nemá žádný negativní vliv nejen na kvalitu a průtok povrchové vody v Holubickém potoce, ale ani na své okolí, jak vyplývá zejména z projektové dokumentace stavby, z vyhodnocení provedených hydrogeologických vrtů, kdy hladina spodní vody v místě stavby nebyla zjištěna ani v hloubce 6 m, z rozhodnutí žalovaného ze dne 9.6.2006 č.j. 56925/OŽP-OD/2006/8/Vk o povolení změny stavby ČOV jako zdroje znečištění ovzduší, z hlukové studie s vyhodnocením v souhrnné technické zprávě PD, z rozhodnutí Městského úřadu Černošice ze dne 22.8.2006, č.j. MEUC-050201/2006/P/Liv o souhlasu se zásahem do významného krajinného prvku (umístění u potoka), z rozhodnutí téhož úřadu ze dne 1.6.2006 č.j. MEUC-034352/2006/L/Mi o vydání souhlasu ke stavbě intenzifikace ČOV z hlediska lesního zákona, z odborného vyjádření Krajské hygienické stanice Středočeského kraje ke stavbě ČOV ze dne 16.5.2006, č.j. 1512-213/06/Pz/SE. Stavbou v areálu stávající ČOV nedojde k ohrožení statiky nejbližších staveb (150 m od ČOV) ani k ovlivňování jakosti vod a kvality ovzduší.

Možná tvrzená vlastnická a uživatelská práva žalobců k pozemkům s rybníky, i kdyby existovala a byla vykonávána v souladu se zákonem a podléhala ve správním řízení oprávněné ochraně, a právo k povolenému odběru povrchových vod v množství do 12 l/s, s její akumulaci na pozemcích s rybníky, vše ve vzdálenosti min. 1,5 km od areálu ČOV Holubice, podle žalovaného nebudou stavbou nových objektu doplňujících technologii stávající ČOV Holubice, ani jejich provozem dotčena. Žádný z účastníků, jak žalovaný připomíná, tedy ani odvolatelé, resp. žalobci, nepředložili žádný důkaz zpochybňující doložené závěry v citovaných odborných podkladech řízení. Přitom posouzení možného vlivu vypouštěných odpadních vod není vztaženo k ČOV a jeho možný vliv na kvalitu povrchové vody a práva třetích osob se podle žalovaného nezkoumá ve stavebním řízení o povolení dostavby ČOV, ale v samostatném vodoprávním řízení o povolení vypouštění odpadních vod ze zdroje znečištění, území obce Holubice. Dostavbu stávající ČOV lze povolit i bez nového povolení na vypouštění odpadních vod z území obce Holubice.

Pokud jde o nové povolení na vypouštění odpadních vod (výrok č. II rozhodnutí vodoprávního úřadu), neváže se k ČOV, ale ke zdroji znečištění, území obce Holubice. Při povolování vypouštění odpadních vod do vod povrchových se vodoprávní úřad řídí zejména nařízením vlády č.61/2003 Sb., v jehož příloze l, v tabulce 1a stanoveny závazné emisní standardy ukazatelů přípustného emisního znečištění vypouštěných odpadních vod. U předmětného vypouštění odpadních vod se sleduje ukazatel CHSK, BSK, NL a N-NH Cr54a vodoprávní úřad nemůže povolit vypouštění odpadních vod s větším emisním znečištěním, než je dáno v uvedené tabulce. V daném případě a s ohledem na navrženou intenzifikaci je dosažena možná maximální přiměřeně dostupná úroveň čištění odpadních vod v daném místě, kdy povolené emisní znečištění ve vypouštěných odpadních vodách dosahuje podle sledovaného ukazatele max. pouze cca 35% – 75% výše hodnoty závazných emisních standardů znečištění vypouštěných odpadních vod uvedených v tabulce la. Dochází k podstatnému snížení znečištění vypouštěných odpadních vod amoniakálním dusíkem (N-NH) o cca 2/3 proti stávajícímu stavu. Z podkladů řízení je podle žalovaného zřetelné, že 4

novým povolením na vypouštění odpadních vod do Holubického potoka dojde k celkovému zlepšení kvality vypouštěných odpadních vod ze zdroje znečištění, obce Holubice, proti stávajícímu stavu.

K cílovému stavu jakosti povrchových vod ve vodním toku daném v příloze 2 nařízení vlády č. 61/2003 Sb. a imisním limitům znečištění povrchových vod po smísení s vypouštěnými vyčištěnými vodami ze zdroje znečištění, daným v příloze 3 cit. nařízení pro dosažení cílového stavu žalovaný uvádí, že uvedené standardy ukazatelů přípustného znečištění povrchových vod po smísení s vypouštěnou odpadní vodou pro dosažení cílového stavu jsou dosud pouze nezávazné a jejich dosažení lze požadovat v souladu s čl. III nařízení vlády č.229/2007 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 61/2003 Sb., až v rozhodnutích vydaných po 1.1.2010, a to pouze v určitých profilech vodního toku, které nejsou dosud stanoveny. Bez ohledu na uvedený předpokládaný budoucí postup má však vodoprávní úřad podle § 6 odst. 2 nařízení vlády vyhlášky č. 61/2003 Sb. povinnost při stanovení emisních limitů znečištění vypouštěných odpadních vod již dnes přihlédnout k cílovému stavu jakosti vod ve vodním toku a k imisním standardům znečištění povrchových vod. Je však omezen nejen skutečností, že opatření v tomto směru lze ukládat až po 1.1.2010, ale zejména ustanovením § 6 odst. 11 cit. nařízení, podle kterého dosažení imisních standardů kvality povrchové vody ve vodním toku nelze vyžadovat nejen v současnosti, ale ani po roce 2010, pokud jich nelze dosáhnout ani za použití nejlepších dostupných technologií v oblasti zneškodňování odpadních vod nebo z důvodů místních podmínek. Navrženou intenzifikaci ČOV Holubice s ohledem na místní podmínky je nutné v současnosti považovat v daném případě a v daném místě za nejlepší dosaženou a dostupnou technologii čištění odpadních vod, tedy za naplnění podmínek ve vztahu k imisní kvalitě povrchových vod v Holubickém potoce. Vypuštěné odpadní vody se po smísení s povrchovými vodami v Holubickém potoce stávají vodou povrchovou a nadlepšují průtok povrchové vody v potoce proti stávajícímu stavu. Zvětšením průtoku povrchových vod v potoce dojde také k zlepšení podmínek pro odvolatele odebírat povrchovou vodu z Holubického potoka v povoleném množství do 12 l/s. Vodoprávní úřad podle žalovaného zjevně dodržel postup pro vypouštění odpadních vod ze zdroje znečištění, území obce Holubice do vod povrchových v Holubickém potoce, daný vládním nařízením č. 61/2003 Sb.

K opakovanému tvrzení žalobců (jako odvolatelů), že s nimi vodoprávní úřad jako s účastníky nejednal, a tím je zkrátil v procesních právech, že neměli možnost v řízení před orgánem prvního stupně se seznámit s podklady řízení a vyjádřit se k nim, vznést námitky, navrhovat důkazy a že tím došlo ze strany vodoprávního úřadu k porušení § 4 odst. 3 a § 36 odst. 2 a 3 správního řádu, řízení je zatíženo nezákonností způsobující vadu vydaného rozhodnutí, kterou nelze odstranit v odvolacím řízení a nezbývá než napadené rozhodnutí vodoprávního úřadu zrušit a věc znovu projednat v prvém stupni, žalovaný v odůvodnění rozhodnutí KÚ uvádí, že vodoprávní úřad nezařadil žalobce do okruhu možných známých účastníků a ti se tohoto postavení ani nedomáhali. Tento stav trval až do rozsudku Městského soudu v Praze (č.j. 9Ca 381/2007-91), který žalobce za účastníky považuje. Zřejmé zkrácení procesních práv žalobců jako odvolatelů nemělo podle žalovaného žádný vliv na správnost a zákonnost výroku napadeného rozhodnutí vodoprávního úřadu, ani na vlastnická a uživatelská práva uplatňovaná žalobci. Podle žalovaného by případné uplatnění námitek v prvoinstančním řízení bylo pouze formálním aktem bez vlivu na průběh řízení a jeho výsledek. Vada v řízení spočívající v opomenutí účastníků zřetelně neměla podle žalovaného, resp. odůvodnění rozhodnutí KÚ, žádný vliv na správnost a věcnou zákonnost napadeného rozhodnutí vodoprávního úřadu. S podklady řízení, na jejichž základě bylo napadené rozhodnutí vodoprávního úřadu vydáno, se odvolatelé, resp. žalobci podrobně seznámili. Možnost nahlédnutí do podkladů řízení s možností vznést námitky k podkladům měli také v průběhu odvolacího řízení a byli na to stejně jako ostatní účastníci výslovně upozorněni dopisem KÚ ze dne 24.11.2008 č.j. 171318/2008/OŽP-Bab. Z podkladů a postupu odvolatelů je podle cit. rozhodnutí zřetelné, že nejsou schopni uplatnit žádné námitky, argumenty nebo důkazy, které by v případě uplatnění v prvoinstančním řízení odůvodňovaly jiný výrok napadeného rozhodnutí. Takové oprávněné důvody v době řízení podle žalovaného neexistovaly. Zrušení rozhodnutí vodoprávního úřadu s pouhým odkazem na opomenutí účastníka řízení, bez vlastního naplnění možnosti, že by opomenutý účastník mohl v prvoinstančním řízení uplatnit námitky důvodně předpokládající jiný výrok napadeného rozhodnutí, považuje žalovaný úřad za formálně administrativně prázdný krok. Přijetí tohoto postupu by bylo zřetelným nepřiměřeným zásahem do práv ostatních účastníků, a to zejména Obce Holubice, která jim vznikla v dobré víře z rozhodnutí vodoprávního úřadu. To vše s přihlédnutím k § 89 odst.2 správního řádu, podle něhož odvolací orgán zásadně nepřihlíží k těm vadám řízení, které nemají vliv na správnost a zákonnost výroku napadeného rozhodnutí. Žalovaný nepovažuje opomenutí odvolatelů jako možných účastníků v prvoinstančním řízení za přiměřený důvod pro zrušení rozhodnutí vodoprávního úřadu. Možnost zkrácení práv v prvoinstančním řízení byla odčiněna možností odvolatelů svá práva a námitky v tomto směru a v souladu s § 82 odst.4 správního řádu uplatnit v odvolacím řízení, v soudním procesu a v novém projednání odvolání.

Jestliže žalobci v pozici odvolatelů zdůrazňovali, že z důvodu „absence“ průtoku vody v korytě Holubického potoka by při vypouštění odpadních vod došlo k porušení § 38 odst. 4 vodního zákona, jenž zakazuje vypouštění odpadních vod do půdních vrstev u většího počtu rodinných domů, a že veškerý průtok v Holubickém potoce se ztrácí vsakem do půdy a jednalo by se tedy o vypouštění odpadních vod do půdy, které je nepřípustné, pak žalovaný v odůvodnění rozhodnutí KÚ má za to, že tuto námitku vyvrátil v rámci soudního řízení (roz. v řízení vedeném pod sp. zn. 9Ca 381/2007) že a Městský soud v Praze stanovisko zdejšího úřadu nezpochybnil.

Vypouštění vyčištěných odpadních vod ze zdroje znečištění, území obce Holubice je podle zdůvodnění žalovaného povoleno do povrchových vod v Holubickém potoce. Pokud jde o stav Holubického potoka, povrchová voda v korytě se nachází nad místem i pod místem vypouštění vyčištěných odpadních vod. Podle podkladů řízení je průtok vody v korytě potoka v místě vypouštění vyčištěných odpadních vod Q= 1 l/s. Po smísení povrchových vod v korytě 355

potoka s vyčištěnou odpadní vodou se v korytě potoka již dále jedná pouze o vodu povrchovou, nikoli o povrchovou vodu s odpadními vodami nebo o odpadní vody. Pokud povrchová vody v korytě Holubického potoka níže po toku a v přechodném úseku zaklesává pod povrch a dále teče přirozenými dutinami pod zemským povrchem, jedná se podle žalovaného stále o povrchové vody vodního toku ve smyslu ust. § 43 odst.1 vodního zákona. Nejedná se a nemůže se tedy jednat o vypouštění povrchových vod nebo odpadních vod do půdní vrstvy ve smyslu § 38 odst. 4 vodního zákona nebo do vod podzemních. Námitku z uvedených důvodů považuje žalovaný za nedůvodnou.

Jestliže žalobci jako odvolatelé tvrdili, že vzhledem k minimálnímu průtoku povrchových vod v Holubickém potoce nelze dodržet cílový stav jakosti povrchových vod a imisní standardy přípustného znečištění povrchových vod podle příloh č.2 a 3 nařízení vlády č.61/2003 Sb., pak žalovaný má (v odůvodnění rozhodnutí KÚ) za to, že námitku v tomto směru vyvrátil již v rámci výše uvedeného soudního řízení a že soud stanovisko žalovaného v tomto směru nezpochybnil. Z úřední povinnosti se zákonností postupu vodoprávního úřadu při povolování vypouštění vyčištěných odpadních vod ze zdroje znečištění (obce Holubice) do povrchových vod v Holubickém potoce podrobně zabývá žalovaný ve svém rozhodnutí (rozhodnutí KÚ), v odst. III odůvodnění vysvětlením řešení vypouštění odpadních vod v případě, že např. z důvodu malého průtoku vody ve vodním toku nebude možné v budoucnu dodržet emisní standardy znečištění povrchové vody ve vodním toku, pokud budou pro daný úsek vodního toku požadovány. Žalovaný však nezjistil v postupu vodoprávního úřadu při povolení vypouštění odpadních vod do povrchových vod žádné pochybení.

Pokud žalobci upozorňovali na sdělení Ministerstva životního prostředí ze dne 27.11.2007 č.j. 2660/640/07 64963/ENV/07, kde se vypouštění odpadních vod z nově budované ČOV jeví jako naprosto nepřijatelné se závěrem, že jediným možným řešením je přečerpávání vyčištěných odpadních vod do Zákolanského potoka, pak se podle žalovaného jedná o vyjádření odboru ochrany krajiny Ministerstva životního prostředí, které se odvolatelé snažili uplatnit také u soudu a které vyplynulo z místního šetření konaného pouze za účasti pracovníků Ministerstva životního prostředí a odvolatelů. Soud toto vyjádření jako důkaz odmítl. Žalovaný k uvedenému sdělil, že vyjádření vychází z neznalosti podkladů řízení, nesprávných a nepodložených tvrzení k posuzované ČOV, nesprávného hodnocení zákonného postupu při povolování vypouštění odpadních vod, neoprávněného posuzování rozsahu okruhu účastníků řízení, kdy věc posuzovat v daném rozsahu a daným způsobem nepatří do věcné působnosti odboru ochrany krajiny Ministerstva životního prostředí. Tento závěr, který nebyl soudem zpochybněn, zůstává podle žalovaného v platnosti.

K požadavku žalobců, aby se v novém projednání věci předložilo takové řešení čištění a odvádění odpadních vod, které bude v souladu s předpisy a zajistí, že vypouštěním odpadních vod nedojde k ohrožení nebo zhoršení kvality vody v jejich rybnících, žalovaný v rozhodnutí KÚ poznamenává, že žalobci nemají žádné zákonné právo určovat jaký návrh čištění odpadních vod má žadatel o povolení předložit. Žalovaný se může věcí zabývat pouze v rozsahu žádosti Obce Holubice o povolení stavby objektů intenzifikace ČOV a o povolení nového vypouštění odpadních vod ze zdroje znečištění, území obce Holubice do Holubického potoka. Nemá žádné právo v odvolacím řízení požadovat nebo určovat jiný způsob čištění odpadních vod, než byl projednán v prvoinstančním řízení. Stávající rybníky nelze využívat k nakládání s vodami, proto nemůže být jejich užívání ohroženo.

Závěrem žalovaný v rozhodnutí KÚ konstatuje, že žalobci (odvolatelé) neuplatnili žádné důkazy nebo námitky, jejichž případné uplatnění v prvoinstančním řízení by mohlo být důvodem pro jiný výrok napadeného rozhodnutí. Podle žalovaného je zřejmé, že odvolateli uplatňovaná dotčená práva buď existují v rozporu se zákonem (rybníky a jejich užívání k akumulaci vody a k chování pstruhů), anebo nebudou (povolené nakládání s povrchovými vodami) napadeným rozhodnutím vodoprávního úřadu dotčena.

[3] Z podané žaloby, v níž se žalobci domáhají přezkumu a zrušení rozhodnutí KÚ, vyplývají následující žalobní body:

Žalobní bod č.1, který žalobci označují za stěžejní: Stejně jako v odvolání žalobci požadují zrušení rozhodnutí vodoprávního úřadu, které bylo prvostupňovým správním rozhodnutím, avšak žalovaným správním úřadem, nikoli přímo soudem. Mají za to, že jim byla zcela odňata možnost účastnit se prvoinstančního správního řízení, v němž leží těžiště řízení, dokazování a rozhodování. Žalovaný namísto toho, aby prvostupňové rozhodnutí zrušil a vrátil věc k novému projednání na prvním stupni za účasti žalobců a dalších opomenutých účastníků řízení, prvostupňové rozhodnutí vodoprávního úřadu opět potvrdil. Pochybení ohledně opomenutí žalobců jako účastníků správního řízení, které žalovaný uznal, však podle žalobců nelze zhojit tím, že procesní práva žalobců budou respektována až v řízení odvolacím. Ust. § 82 odst.4 správního řádu, na něž žalovaný odkazuje, může podle žalobců sloužit jen k nápravě méně podstatných procesních vad, např. je-li účastníku znemožněno se účastnit jen některé části řízení. Podle žalobců nelze přijmout názor žalovaného, že postupem podle tohoto ustanovení lze „odsuplovat“ a „zhojit“ celé řízení před prvostupňovým orgánem obzvláště, jedná-li se, jako je tomu v tomto případě, o řízení složité s velkým významem pro jeho účastníky a s řadou odborných otázek vyžadujících provádění obsáhlého dokazování, které však prováděno nebylo. To, že některému z účastníků řízení bylo umožněno účastnit se řízení před orgánem prvého stupně, které je těžištěm správního řízení, a některému nikoli, je hrubým porušením zásady rovnosti účastníků řízení a pochybením, která má i ústavní relevanci. Tím, že s nimi nebylo v řízení v prvním stupni nakládáno jako s účastníky řízení, došlo ke hrubému zkrácení jejich procesních práv. Tyto nezákonnosti nelze podle žalobců napravit jinak než zrušením napadeného rozhodnutí v odvolacím řízení a novým projednáním věci. Žalobci v této souvislosti poukazují na ustanovení § 4 odst.3, § 7 odst.1 a 2, § 36 odst.1, 2 a 3 správního řádu a ustanovení čl. 11 odst.1 a čl. 37 odst.3 Listiny základních práv a svobod.

Žalobní bod č.2: O povolení k nakládání s vodami – vypouštění odpadních vod z ČOV Holubice žalovaný (vodoprávní úřad) podle žalobců rozhodl, aniž mu byl znám stav věci, resp. aniž by byl zjištěn stav věci nezbytný pro rozhodnutí. Kdyby totiž žalovaný stav věci zjišťoval, zjistil by podle žalobců, že bylo reálně povoleno vypouštění odpadních vod do vod podzemních, což je podle vodního zákona nepřípustné. Žalobci uvádějí, že tok označovaný jako Holubický potok sice vytéká z rybníka na návsi v obci Holubice, avšak objem protékající vody je minimální. Z rybníku odtéká voda do potrubí a následně do příkopu směrem k ČOV, avšak po cestě se tato voda vsákne, nedotéká tedy k ČOV. Po cca 150 m je do něj posléze zaústěna výpusť z dosavadní ČOV. Vzhledem k tomu, že současný objem vypouštěných vod ze stávající ČOV není velký, voda v korytě po určité vzdálenosti mizí a následuje prakticky vyschlé koryto. Poté do koryta Holubického potoka ústí prameny Rusavka I a II, které je znovu zavodňují. Po dalších 150 m potok napájený zde výhradně vodou přiteklou z pramenů Rusavka I a II přitéká do rybníků na pozemcích žalobců. Holubický potok podle žalobců téměř 25 let neexistuje a jedná se prakticky o vyschlé koryto; žalobci odkazují na fotodokumentaci přiloženou k odvolání. Odpadní vody z ČOV tak nemohou být vypouštěny do Holubického potoka nejen proto, že se v daném místě reálně nenachází (nenachází se tam povrchové vody ve smyslu vodního zákona), ale i proto, že v místě stavby ČOV neexistuje ani právně. Neexistence vodního toku má za následek, že toto vyschlé koryto nemůže sloužit jako recipient odpadních vod z ČOV, protože se nejedná o povrchové vody. Správní orgány prvního i druhého stupně se nezabývaly skutečným stavem lokality. Žalovaný odbyl podle žalobců jejich námitku pouze obecnými tvrzeními, že je mu stav Holubického potoka obecně známý a že níže po toku povrchová voda pokračuje v době nižších průtoků zemskými dutinami. Podle žalobců v potoce voda není bez ohledu na roční období. V části koryta pod stávající výpustí ČOV se žádná voda nenachází. Napadené rozhodnutí vodoprávního úřadu je podle žalobců v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Žalobní bod č.3: Emisní limity pro odpadní vody vypouštěné z ČOV sice splňují mezní emisní standardy stanovené přílohou č.1 k nařízení vlády č.61/2003 Sb., avšak nebudou-li se tyto vypouštěné odpadní vody moci mísit s povrchovou vodou, která by se měla nacházet v Holubickém potoce, nebudou dodrženy požadavky na požadovaný a cílový stav jakosti ve vodním toku podle přílohy č.2 k nařízení vlády č.61/2003 Sb. Podle žalobců úřady obou stupňů zcela při povolení vypouštění odpadních opomněly požadavky na požadovaný a cílový stav jakosti vody ve vodním toku podle přílohy č. 2 nařízení vlády č. 61/2003 Sb. Vydané povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových ani rozhodnutí KÚ se podle žalobců vůbec nezabývá hodnocením dopadů na jakost a stav vody v Holubickém potoce, přestože podle § 6 odst. 2 nařízení vlády č. 61/2003 Sb. je vodoprávní úřad povinen při povolování vypouštění k imisním standardům přihlédnout. Žalovaný podle žalobců sice uvádí, že imisní limity stanovené v příloze č.3 nařízení vlády č.61/2003 Sb. jsou v současné době nezávazné a mají být splněny ke dni 1.1.2010, avšak neuvádí, jak tyto limity budou splněny, když nyní splněny nejsou. Není zřejmé, z čeho žalovaný vychází, když tvrdí, že plnění těchto limitů nelze vyžadovat, pokud jich nelze dosáhnout ani za použití nejlepších dostupných technologií. Nejpodstatnější je podle žalobců fakt, že oni odkazovali na ust. § 6 odst. 2 nařízení vlády č.61/2003 Sb., přičemž nabytí účinnosti od 1.1.2008 se týká § 6 odst. 11 tohoto nařízení.

Podle žalobců není zřejmé, proč žalovaný uvádí definici zdroje odpadních vod, když v dané věci není rozhodné, co je zdrojem odpadních vod. Nesprávná aplikace právních předpisů vede žalovaného až ke zcela absurdním tvrzením, např. že „vydané povolení k vypouštění odpadních vod není vázáno k ČOV“, když v samotném výroku (II) rozhodnutí vodoprávního úřadu je uvedeno, že povoluje vypouštění odpadních vod z ČOV Holubice. Podstatné je, že úřad je povinen při povolení vypouštění odpadních vod (zde z ČOV) stanovit příslušné limity znečištění a další podmínky provozu ČOV, neboť tato stavba je tím zařízením, které podmiňuje výstavbu na území obce a které je zodpovědné za dodržování stanovených limitů. Je zcela absurdní tvrdit, že provoz stavby ČOV „nemá žádný negativní vliv nejen na kvalitu a průtok povrchové vody v Holubickém potoce, když je to právě stavba ČOV, z níž jsou do vod vypouštěny odpadní vody.

Na rozdíl od současného stavu, kdy vody ze stávající ČOV nedotečou k pozemkům žalobců, po intenzifikaci ČOV se tak vzhledem ke zvýšení množství vypouštěných odpadních vod může stát. Vzhledem k tomu, že Holubickým potokem by tekla pouze voda z ČOV, došlo by k ohrožení pozemků žalobců užívaných k chovu pstruhů. Žalovaný odmítá vzít v potaz skutečnost, že v Holubickém potoce žádné jiné vody netečou. Žalobci netvrdí, že jim udělené povolení zaručuje kvalitu odebíraných vod, tvrdí ale, že toto právo bude dotčeno povolovaným vypouštěním.

Podle žalobců nebyly stanoveny emisní limity jakosti a stavu vody (příloha č.1 k nařízení vlády č.61/2003 Sb., tabulka 1 a poznámka 11), nebyly splněny požadavky na cílový stav jakosti vody ve vodním toku (příloha č.2 k nařízení vlády č.61/2003 Sb., zejména bod 4.) a nebyly stanoveny imisní standardy ukazatelů přípustného znečištění povrchových vod (§ 6 odst.2 a 11 nařízení vlády č.61/2003 Sb.).

Žalobní bod č.4: Vzhledem k rozsahu, který žalovaný věnuje otázkám dotčení práv žalobců, žalobci uvedli, že správní orgán uvádí zcela nepravdivé nebo alespoň zcela zavádějící údaje a že v době rozhodování žalovaného o podaném odvolání žalobci disponovali (a stále disponují) platnými rozhodnutími vztahujícími se k jejich nemovitostem, tj. mají platné povolení staveb rybníků i platné povolení k nakládání s vodami k jejich odběru a akumulaci. Jde zejména o rozhodnutí o povolení k nakládání s povrchovými vodami – rozhodnutí Magistrátu města Kladna (poznámka: správně Okresního úřadu Kladno) ze dne 5. 3. 1997, č. j. ŽP3616/ro/96 Vod 2312-Eb, jehož platnost byla prodloužena rozhodnutím Magistrátu města Kladna, odboru životního prostředí, ze dne 22.10.2007 č.j. OŽP/6106/07-3 Ko (ve znění opravného usnesení ze dne 26.11.2007 č.j. OŽP/6106/07-4 Ko) a rozhodnutí Magistrátu města Kladna o prodloužení doby trvání stavby rybníků ze dne 18.6.2008 č.j. OŽP/3937/08-3 Ko. V těchto právech se žalobci cítí být dotčeni, jak bylo podle žalobců potvrzeno předchozím rozsudkem Městského soudu v Praze. Tvrzení žalovaného, že „odvolateli uplatňovaná práva buď existují v rozporu se zákonem ... nebo nebudou ... dotčena", označují žalobci za lživé. Na tomto nic nemění ani druh předmětných pozemků podle katastru nemovitostí, neboť ten má jen evidenční charakter. Veškeré úvahy žalovaného o možné nezákonné existenci rybníků či jejich nezákonném užívání je třeba podle žalobců odmítnout. Žalovaný se měl podle žalobců zabývat povoleními týkajícími se ČOV Holubice, nikoli povoleními týkajícími se rybníků žalobců.

[4] Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Je si vědom toho, že rozhodování soudů se týkalo správních řízení, vedených podle správního řádu. Poukazuje však na to, že ani podle ustálené soudní judikatury, na kterou odkazují žalobci, nebylo jediným možným řešením nápravy vad prvoinstančního řízení, kdy došlo ke zkrácení práv účastníků, zrušení prvoinstančního rozhodnutí. Tento názor potvrzuje i rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29.11.2005 č.j. 6 Ca 183/2003-36. Pro posouzení věci je podle mínění žalovaného obecně platný i závěr rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku ze dne 17.2.2009 č.j. 2 As 25/2007-118. Rozšířený senát konstatoval, že opomenutím účastníka došlo ke zřejmé vadě řízení a je třeba posoudit její vliv na zákonnost rozhodnutí; pro pestrost skutkových příběhů však nelze dát jediný a univerzální návod, jak takové vady řešit. Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podali žalobci odvolání postupem, který umožňuje § 84 odst. l správního řádu. Zejména z doplnění odvolání je zřejmé, že byli s obsahem prvoinstančního rozhodnutí seznámeni. V odvolání uvedli, že s nimi prvoinstanční úřad nejednal jako s účastníky řízení, čímž byla porušena jejich procesní práva, zejm. podle § 4 odst. 3 a § 36 odst. 2 a 3 správního řádu. Další důvody odvolání spočívaly v tom, že prvoinstančním rozhodnutím byl podle mínění žalobců porušen vodní zákon a nařízení vlády.

Žalobci měli možnost v průběhu odvolacího řízení provést úkony, které nemohli provést v prvoinstančním řízení a možnosti doplnit námitky také využili. Žalovaný tak mohl posoudit, zda odvolání, spolu s úkony provedenými v odvolacím řízení mohly mít vliv na jiný výrok rozhodnutí ve věci. Správní řád dává přednost materiální legalitě před legalitou formální. Opomenutí účastníků řízení s přihlédnutím k charakteru námitek uplatněných žalobci nemohlo mít vliv na jiný výrok rozhodnutí ve věci. Zrušení prvoinstančního rozhodnutí a vrácení řízení před prvoinstanční orgán pouze proto, aby bylo žalobcům u něj umožněno nahlédnout do spisu, když této možnosti po celou dobu odvolacího řízení nevyužili, a aby mohli v prvoinstančním řízení uplatnit námitky uplatněné v odvolání, když v průběhu odvolacího řízení jiné námitky neuplatnili, by bylo značně formálním postupem, který by poškodil práva obce Holubice nabytá v dobré víře, neboť intenzifikace ČOV byla v době účinnosti prvoinstančního rozhodnutí dokončena a stavba byla uvedena do zkušebního provozu. Takový postup by poškodil i práva občanů, kteří sice nejsou účastníky řízení, ale kterým byl vydán souhlas k připojení na kanalizaci obce. Nejvyšší správní soud – jak připomíná žalovaný – stabilně judikuje, že o vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí se nejedná, pokud lze dovodit, že výrok rozhodnutí by byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.1.2008 sp. zn. 8 As 31/2006-78). Postavení účastníků řízení bylo žalobcům přiznáno Městským soudem v Praze z hlediska teoretické možnosti dotčení práv, která pro ně vyplývají z rozhodnutí vodoprávního úřadu Kladno ze dne 5.3.1997 č.j. ŽP 3616/ro/96 Vod 2312-Eb o povolení odběru povrchových vod z Holubického potoka a k jejich akumulaci. Ostatní práva prosazovaná žalobci byla podle žalovaného v době, kdy probíhalo prvoinstanční řízení, bylo vydáno prvoinstanční rozhodnutí a v době podání odvolání realizována nezákonně (existence a užívání rybníků) nebo vůbec neexistovala (právo užívat akumulovanou vodu k chovu pstruhů) a nelze na nich přiznat postavení účastníků, nebo dotčení takových práv namítat.

V důsledku realizace prvoinstančního rozhodnutí nedojde ke snížení průtoku povrchové vody v Holubickém potoce a jediné právo žalobců, spočívající v možnosti odběru povrchové vody z Holubického potoka v množství 12 l/s a k její akumulaci, vyplývající z rozhodnutí vodoprávního úřadu Kladno ze dne 5.3.1997, tak nemůže být prvoinstančním rozhodnutím (tzn. rozhodnutím vodoprávního úřadu) dotčeno. Žalobci dotčení tohoto práva nenamítají a přiznávají, že jsou si vědomi, že jim z povolení k odběru vody nevyplývá právo na odběr vody v určité kvalitě. Je zřejmé, že by námitky uplatněné žalobci a provedené úkony, i kdyby byly učiněny v prvoinstančním řízení, nebyly důvodem pro jiný výrok prvoinstančního rozhodnutí. Mimo jiné i z toho důvodu žalovaný odvolání žalobců zamítl a prvoinstanční

rozhodnutí potvrdil. Jiný postup by byl pouze formálním naplněním práva žalobců, bez možného vlivu na výrok prvoinstančního rozhodnutí.

Cl

Holubický potok je vodní tok, hydrologické pořadí 1-12-02-037 ve správě Lesů České republiky. Je uveden a evidován v základní vodohospodářské mapě ČR, list 12-23 Kladno. Potok má počátek v rybníku v obci Holubice a vlévá se do Zákolanského potoka. Podle podkladů Českého hydrometeorologického ústavu je průměrný dlouhodobý roční průtok povrchové vody v potoce 6 l/s a průtok Q 355, se kterým je v podkladech řízení správně uvažováno k povolenému vypouštění odpadních vod, je 1 l/s. Posouzení, zda v případě Holubického potoka jde, či nejde o vodní tok, přísluší podle § 43 odst. 2 a § 107 písm. r) vodního zákona místně příslušnému krajskému úřadu, v daném případu žalovanému. Žalovaný tuto otázku v odvolacím řízení posoudil. Není pochyb o tom, že Holubický potok je, vzhledem k výše uvedenému, vodní tok. Žalovaný nevylučuje možnost, že v určitém období a po určitou dobu v korytě Holubického potoka není povrchová voda viditelná, neboť vodní tok není udržovaný a voda protéká nánosy. Fotodokumentace předkládaná žalobci prokazuje pouze to, že Holubický potok je vodní tok dlouhodobě neudržovaný, nikoli to, že se o vodní tok nejedná, nebo že bylo povoleno vypouštění do půdních vrstev s možností vniknutí vypouštěných vod do vod podzemních. Holubický potok hydrologické pořadí číslo 1-12-02-037 je nutno považovat za vodní tok a to až do doby případného rozhodnutí žalovaného, že o vodní tok nejde. K takovému rozhodnutí však žalovaný neshledal důvody. Po vypuštění vyčištěných odpadních vod do vod povrchových se dále vždy jedná v korytě vodního toku pouze o vody povrchové, ne o vody odpadní nebo povrchové vody s odpadní vodou. Pokud se tyto povrchové vody v určitých místech pohybují pod dnem potoka, nejedná se o vypouštění odpadní vody do půdních vrstev s možností vniknutí do vod podzemních, ale pouze o pohyb vod povrchových. Pokud by Holubický potok nebyl vodním tokem, jak tvrdí žalobci, museli by ukončit odběr povrchové vody pro napájení rybníčků, neboť odběr mají povolen pouze z tohoto vodního toku. Údajná neexistence Holubického potoka v části, kde je vypouštěna voda z ČOV, ani tvrzené vypouštění předčištěné vody z ČOV do půdních vrstev, pokud by k němu docházelo, což není podle žalovaného tento případ, by se nemohly nijak dotknout práv žalobců a žalobci to ani netvrdí. Žalobci mají podle rozhodnutí vodoprávního úřadu Kladno (roz. rozhodnutí ze dne 5.3.1997) právo v určeném množství odebírat a akumulovat povrchovou vodu. Vydané povolení k vypouštění vyčištěných odpadních vod cca 1,5 km výše po toku nesníží podle žalovaného průtok vody v potoce a neovlivní tak možnost žalobců odebírat povrchovou vodu z toku v povoleném množství.

Žalovaný se posouzením zákonnosti postupu vodoprávního úřadu MěÚ Čemošice při povolování vypouštění odpadních vod ze zdroje znečištění (území obce Holubice) do povrchových vod v Holubickém potoce podrobně zabýval a neshledal žádné pochybení. Pro soudní řízení žalovaný ke vzneseným domněnkám žalobců dokládá skutečný právní stav, závazný pro vodoprávní úřad při povolování vypouštění odpadních vod do vod povrchových. V příloze č. 1 nařízení vlády č. 61/2003 Sb. jsou v tabulce la uvedeny závazné emisní standardy přípustného znečištění vypouštěných odpadních vod z ČOV, které nesmí být překročeny. Poznámka uvedená žalobci se týká stávajících ČOV kolaudovaných přede dnem 1.3.2003, resp. možnosti stanovit pro tyto ČOV emisní znečištění vypouštěných odpadních vod pouze přiměřeně k požadavkům v uvedené tabulce s ohledem na jakost a stav vody v toku a místní podmínky. Poznámka se netýká nových staveb ČOV nebo jejich rekonstrukce a netýká se projednávané stavby ČOV Holubice. K té musí být emisní standardy plně dodrženy, ne pouze přiměřeně, což je splněno. Dochází k podstatnému snížení znečištění vypouštěných odpadních vod amoniakálním dusíkem (N-NH) o cca 2/3 proti stávajícímu 4

stavu, což byl také rozhodující důvod pro stavbu nové ČOV. Novým povolením na vypouštění odpadních vod do Holubického potoka dojde k celkovému zlepšení kvality vypouštěných odpadních vod ze zdroje znečištění, obce Holubice, proti stávajícímu stavu.

K tvrzení, že měl vodoprávní úřad při stanovení emisního znečištění vypouštěných odpadních vod přihlížet k imisním standardům znečištění vodního toku a cílovému stavu vodního toku, jak je uvedeno v § 6 odst. 2 nařízení vlády, je třeba zdůraznit vzájemnou návaznost jednotlivých ustanovení předpisu. Stanovení emisních limitů znečištění vypouštěných odpadních vod s přihlédnutím k cílového stavu vody ve vodním toku a s přihlédnutím k imisním standardům přípustného znečištění povrchových vod (§ 6 odst. 2 nařízení vlády č. 61/2003 Sb.) a stanovení podmínek pro tento proces, se podle § 2 písm. j) cit. nařízení předpokládá tzv. kombinovaným způsobem s přihlédnutím k nejlepším dostupným technologiím zneškodňování odpadních vod. Kombinovaný způsob znamená, že vodoprávní úřad v rozhodnutí o povolení vypouštění odpadních vod stanoví emisní limity znečištění vypouštěných odpadních vod, které musí být plněny již od nabytí právní moci rozhodnutí a nesmí přesahovat emisní standardy. Pokud je to třeba, stanoví vodoprávní úřad cílové emisní limity znečištění vypouštěných odpadních vod, které je nutné splnit pro dosažení imisních standardů přípustného znečištění povrchových vod a cílového stavu povrchových vod.

V čl. I odst. 11 nařízení vlády č. 229/2007 Sb. byl stanoven termín pro dosažení cílového stavu znečištění vodního toku do 22.12.2015. Nařízení č. 229/2007 Sb. se stalo jako celek účinným dne 1.10.2007 s výjimkou ustanovení čl. I. bodu 11, jehož účinnost, tedy povinnost použít při povolování vypouštění odpadních vod kombinovaný způsob, byla posunuta až na 1.1.2010. Na tuto skutečnost upozornil také Metodický pokyn odboru ochrany vod Ministerstva životního prostředí. Povinnost přihlédnout při stanovení emisních limitů znečištění vypouštěných odpadních vod k imisním standardům znečištění vodního toku a k cílovému stavu jakosti vody ve vodním toku (§ 6 odst. 2 cit. nařízení vlády) mají vodoprávní úřady až od 1.1.2010. Prvoinstanční rozhodnutí ve věci bylo vydáno již dne 6.2.2007. Na tuto skutečnost upozornil žalovaný v odůvodnění rozhodnutí KÚ. Odvolací řízení sice tvoří jeden celek s prvoinstančním řízením, ale v odvolacím řízení se nerozhoduje ve věci, pouze se posuzuje správnost a zákonnost postupu a vydaného rozhodnutí prvoinstančního orgánu. Žalovaný opakuje, že ve vztahu k vydanému povolení na vypouštění odpadních vod neshledal v rozhodnutí vodoprávního úřadu taková pochybení, která by mohla být důvodem pro jeho změnu nebo zrušení. Žalovaný připomíná, že v odůvodnění žalovaného rozhodnutí KÚ pouze vysvětlil postup vodoprávního úřadu i pro případ, že by ust. § 6 odst. 11 cit. nařízení bylo účinné. Tak tomu ale v době, kdy rozhodoval prvoinstanční úřad, ani v době, kdy rozhodoval žalovaný nebylo. Proto také nebylo třeba odůvodňovat pojem nejlepší dostupná technologie. Pokud by prvoinstanční úřad rozhodoval za účinnosti § 6 odst. 11 cit. nařízení, bylo by nutné považovat navrženou technologii ČOV za nejlepší dostupnou technologii v oblasti zneškodňování odpadních vod. Pro dodržení imisních standardů znečištění povrchové vody a pro dosažení cílového stavu jakosti vody ve vodním toku by nebylo možné stanovit kombinovaným způsobem přísnější emisní limity znečištění vypouštěných odpadních vod, než učinil prvoinstanční úřad. Vodoprávní úřad by mohl stanovit emisní limity znečištění vypouštěných odpadních vod pouze do výše nejpřísnějších limitů, kterých lze dosáhnout na použité technologii. To se v posuzovaném případě, bez ohledu na účinnost ust. § 6 odst. 11 prakticky stalo.

K názoru žalobců na absurdnost závěru, že ČOV a její provoz nemá žádný vliv na průtok a kvalitu povrchové vody v Holubickém potoce, žalovaný připomíná, že rozhodnutím vodoprávního úřadu byla vydána dvě samostatná povolení podle různých předpisů a s možným různým okruhem účastníků. Ve výroku I. vodoprávní úřad vydal podle tehdy platného stavebního zákona stavební povolení na intenzifikaci stávající ČOV jako součásti kanalizačního systému obce Holubice, která spočívá ve stavbě nových objektů a rekonstrukci stávajících objektů ČOV obce Holubice. Při stavebním řízení se zkoumá možný vliv vlastní stavby na okolí a možný budoucí vliv provozu stavby na okolí. Provoz stavby nové ČOV spočívá pouze v čištění odpadních vod, které objektem ČOV protékají a jsou dále předávány do kanalizačního systému obce. Vlastní možný vliv vypouštěných odpadních vod do vodního toku na práva třetích osob a na průtok a kvalitu vody ve vodním toku se neposuzuje ve stavebním řízení, ale v samostatném řízení o povolení vypouštění odpadních vod, vedeném podle vodního zákona, které může být vydáno dříve, než je podána žádost o povolení stavby ČOV (§ 15 odst. 1 vodního zákona ). V tomto rozsahu byl ve stavebním a odvolacím řízení posouzen vliv vlastní stavby ČOV a jejího provozu na okolí se závěrem, že stavbou ČOV a jejím provozem, spočívajícím v čistění protékajících odpadních vod, nebude ovlivněno nejbližší okolí stavby, ani kvalita podzemních nebo povrchových vod v Holubickém potoce nebo jejich průtok. Stavbou nové ČOV nemůže podle žalovaného dojít k ovlivnění vlastnického a uživatelského práva k pozemkům ve vlastnictví žalobců, které se nacházejí vzdušnou čarou cca 1,5 km od stavby nové ČOV, ani rybníků, o nichž žalobci tvrdí, že se na jejich pozemcích nacházejí, a to i v případě, že by rybníky existovaly a byly využívány zákonným způsobem, což v daném případě a v dotčené době nebylo splněno. Nemůže dojít ani k ovlivnění povoleného odběru povrchových vod z Holubického potoka.

V daném případě nemůže podle žalovaného dojít vlastní stavbou nové ČOV a jejím užíváním k omezení průtoku povrchových vod v Holubickém potoce, tedy nemůže nejen přímo, ale ani zprostředkovaně dojít k zásahu do (v době prvoinstančního řízení) jediného, v souladu se zákonem existujícího práva žalobců, odebírat povrchovou vodu z Holubického potoka v množství do 12 l/s s její akumulací. Žalobci dotčení práva k odběru vody ani nenamítají a sami přiznávají, že z povolení jim nevyplývá žádné právo na zajištění určité nebo neměnné kvality odebírané vody. V době, kdy probíhalo prvoinstanční řízení o povolení intenzifikace ČOV, měli žalobci pouze právo odebírat povrchovou vodu z Holubického potoka do množství 12 l/s s její akumulací v rybnících, to ovšem za předpokladu, že budou mít stavbu rybníků platně vodoprávně povolenou. Povolení k odběru povrchové vody a k její akumulaci bylo vydáno vodoprávním úřadem dne 5. 3. 1997 pod č.j. ŽP3616/ro/96 Vod 2312-Eb. Žalobci neuplatňují možné dotčení povoleného odběru povrchové vody s akumulací, ale vyslovují domněnku, že vydaným rozhodnutím vodoprávního úřadu jim bude znemožněno užívání uvedeného povolení k nakládání s vodami k účelu, pro který bylo žádáno, tj. k chovu pstruhů na jejich pozemcích. Záměr žalobců využívat povolenou akumulaci povrchových vod v rybnících na jejich pozemcích k chovu pstruhů však není podle žalovaného sám o sobě právem, kterým by bylo možné argumentovat ve správním řízení nebo jím zasahovat do existujících práv třetích osob. Povrchové vody nejsou podle § 3 odst. 1 vodního zákona předmětem vlastnictví, nejsou součástí ani příslušenstvím pozemku a právo k nim vzniká pouze na základě povolení vodoprávního úřadu a za podmínek a k účelu v tomto povolení výslovně uvedeném.

K tomu, aby mohlo žalobcům vzniknout právo užívat akumulovanou povrchovou vodu v rybnících pro chov pstruhů, museli by mít k tomu povolení vodoprávního úřadu podle § 8 odst. 1 písm. a) bod 4. vodního zákona, pokud uvažují s chovem pstruhů za účelem podnikání, nebo povolení podle § 8 odst. 1 písm. a) bod 5) vodního zákona, pokud uvažují s chovem pstruhů za jiným účelem než podnikatelským (viz výklad Ministerstva zemědělství ze dne 28.2.2006 č.j. 2272/2006-16300 k vodnímu zákonu). Na vydání tohoto povolení není právní nárok. Žalobci neměli v době vydám prvoinstančního řízení a v době podání odvolání ani jednoho z uvedených povolení k užívání odebrané povrchové vody pro chov pstruhů a pokud předmětné rybníky, resp. v nich akumulovanou povrchovou vodu v době prvoinstančního řízení využívali nebo dosud využívají k chovu pstruhů, jedná se o nezákonné užívání odebrané a akumulované vody. Neexistujícím právem nebo nezákonně prováděnou činností nelze ve správním řízení oprávněně argumentovat.

Názor žalobců, že dojde k vypouštění odpadních vod do povrchových vod Holubického potoka ve větším množství než dosud, lze podle žalovaného potvrdit. Žalovaný se touto otázkou zabýval se závěrem, že vodoprávní úřad dodržel při povolování vypouštění vyčištěných odpadních vod z hlediska jejich množství zákonný postup. Jediné existující právo žalobců, vázané k povrchovým vodám v Holubickém potoce, tj. právo odebírat povrchovou vodu v množství do 12 l/s z Holubického potoka, nemůže být povoleným množstvím vypouštěných vyčištěných odpadních vod ani jejich kvalitou nijak dotčeno. Průtok povrchové vody v Holubickém potoce bude ale v souvislosti se stavbou intenzifikace ČOV nadlepšován řízeným vypouštěním povrchových vod z retenční nádrže dešťové vody o objemu 1 500 m. Jedná se o postup, který může přiblížit pro vodní tok ideální stav, tj. celoroční průtok, a tím vytvořit podmínky pro zlepšení situace v celém povodí potoka a pro celoroční přirozený život v potoce.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě zdůraznil, že vycházel ze stabilní judikace soudů, podle které ve správním řízení podléhají ochraně pouze práva existující a vykonávaná v souladu se zákonem a ze skutečnosti, že při projednání odvolání má žalovaný stejnou povinnost jako soud rozhodovat podle stavu, který zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí ve věci.

Stavba rybníků, o kterých žalobci tvrdí, že se nacházejí na jejich pozemcích, byla povolena výměrem Okresního úřadu Roudnice nad Labem ze dne 4.5.1943, č.j. 32097 X 16/152. Existence rybníků a právo jejich užívání bylo uděleno na dobu 50 let a zaniklo rokem 1993. V době vydání prvoinstančního rozhodnutí na povolení nové stavby čistírny odpadních vod obce Holubice a nového vypouštění odpadních vod a v době podání odvolání proti tomuto rozhodnutí existovaly předmětné rybníky v rozporu se zákonem a byly, jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí vodoprávního úřadu Kladno ze dne 5.3.1997, č.j. ŽP 3616/ro/96 Vod 2312-Eb, vědomě a nezákonně žalobci užívány k akumulaci povrchové vody a k chovu pstruhů. V rozhodnutí je jednoznačně uvedeno, že doba, na kterou byly rybníky povoleny, uplynula v roce 1993. Neexistující resp. nezákonně vykonávané právo nemůže ve správním řízení podléhat ochraně.

V době vydání prvoinstančního rozhodnutí vodoprávního úřadu a v době podání odvolání měli žalobci vydáno pouze platné rozhodnutí vodoprávního úřadu Kladno ze dne 5.3. 1997, č.j. ŽP 3616/ro/96Vod 2312-Eb, ve kterém jim bylo uděleno společné povolení k odběru povrchové vody z Holubického potoka v množství do 12 l/s a povolení takto odebranou povrchovou vodu akumulovat. Pro existenci tohoto povolení bylo žalobcům později rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10.9.2008 č.j. 9Ca 381/2007-91 přiznáno postavení účastníků.

Vydaným prvoinstančním rozhodnutím vodoprávního úřadu nedojde podle žalovaného ke snížení průtoku povrchové vody v Holubickém potoce a nemůže tak ani zprostředkovaně dojít k omezení práva žalobců k odběru povrchové vody do povoleného množství a k zásahu do práva takto odebranou vodu akumulovat v rybnících pokud budou existovat v souladu se zákonem. Žalobci také dotčení práva odběru povrchové vody s akumulací nenamítají a jiné právo jim z tohoto povolení nevyplývá. Ve správním řízení se lze podle žalovaného dovolávat ochrany pouze v souladu se zákonem existujících práv, práva existující a vykonávaná v rozporu se zákonem nemohou podléhat ochraně (viz usnesení Ústavního soudu ÚS 403/98 ze dne 4.3.1999). Jediné v době prvoinstančního řízení existující právo žalobců k odběru povrchové vody s akumulací nemůže být prvoinstančním rozhodnutím ovlivněno.

Žalovaný si je vědom stabilní judikace správních soudů, že žalobní legitimace ve správním soudnictví není svázána s existencí přesně specifikovaných veřejných subjektivních práv žalobce, ale s tvrzeným zásahem do právní sféry žalobce. Nejde o to, zda úkon správního orgánu změnil, založil nebo zrušil práva žalobce, nýbrž o to, zda podle tvrzení žalobce v žalobě se negativně projevil v jeho právní sféře. Z podkladů žaloby nelze posoudit, na kterém pozemku a kterého žalobce se ten který konkrétní rybník nachází a zda vůbec, nelze vymezit pravdivost a rozsah tvrzených vlastnických a uživatelských práv jednotlivých žalobců, kterými podporují svou žalobní legitimaci a na kterých postavili tvrzení o dotčení své právní sféry. Jedná se o závažnou vadu, která neumožňuje i ve vztahu k žalobní legitimaci objektivní posouzení v žalobě uplatňovaného dotčení vlastnického a uživatelského práva k pozemkům s rybníky užívanými k chovu pstruhů.

Pokud jde o zápis sepsaný pracovníky Ministerstva životního prostředí dne 27.11.2007 č.j. 2660/640/07, má podle žalobce zřejmě ovlivnit rozhodování soudu. Pracovníci ministerstva sepsali zápis více než měsíc poté, kdy proběhlo údajné místní šetření. Šetření neprováděli v rámci vrchního dozoru a bylo tedy podle žalovaného provedeno mimo věcnou kompetenci ministerstva účelově, k prosazení zájmů žalobců a nebylo provedeno nestranně. O šetření nebyl nikdo mimo žalobců informován, nebyl přizván zástupce obce Holubice ani příslušné vodoprávní úřady. Závěry uvedené v zápisu byly přijaty bez toho, že by si pracovníci ministerstva vyžádali dokumentaci stavby a další podklady stavby intenzifikace ČOV.

Žalovaný své vyjádření k žalobě uzavřel takto:

Žalobcům byla v odvolacím řízení, v souladu se správním řádem dána, možnost seznámit se se spisem, vznést námitky a doplnit úkony, které nemohli provést v prvoinstančním řízení. Žalobci této možnosti nevyužili. Zrušení prvoinstančního rozhodnutí a opakování celého řízení pouze proto, aby žalobci obdrželi oznámení o řízení, aby se seznámili se spisem, s kterým se již mohli seznámit a aby mohli uplatnit námitky, které uplatnili nebo již mohli uplatnit, by byl pouze značně formální postup, který by žalobcům neposkytl jiná práva, než která mohli uplatnit v odvolacím řízení, a který by poškozoval práva dalších účastníků nabytá v dobré víře a odporoval by i zásadám proporcionality a procesní ekonomiky.

Holubický potok je vodním tokem pramenícím z rybníka v obci Holubice, jak dokládá i základní vodohospodářská mapa ČR. Potok má podle hydrologických údajů ČHMU dlouhodobý průtok 6 l/s, průtok Q355 1 l/s. Předčištěná voda je v místě výpustního zařízení vypouštěna do vod povrchových. Po smísení dále vtoku teče pouze voda povrchová. Pokud není voda v korytě vidět, protože protéká nánosy (tok není dlouhodobě udržovaný), přirozenými dutinami (je zaklesnutá pod současným dnem), neznamená, že se o vodní tok nejedná (§ 43 odst. 1 vodního zákona).

Žalobci mají právo vodu z Holubického potoka odebírat a akumulovat bez práva na určitou kvalitu vody. To, zda voda vtoku zaklesává pod dno se hmotných práv žalobců nemůže nijak dotknout. Intenzifikací ČOV v obci Holubice nemohou být žalobci nijak dotčeni v právu vodu odebírat a akumulovat.

Emisní limity, povolené prvoinstančním rozhodnutím, nedosahují emisních standardů přípustných podle nařízení, jsou stanoveny přísněji, prakticky odpovídají nejpřísnějším limitům, požadovaným v metodice Ministerstva životního prostředí pro nejlepší dostupnou technologii, s přihlédnutím k místním podmínkám.

Přihlédnutí k imisním standardům znečištění vodního toku a k cílovému stavu vodního toku při stanovení emisního znečištění vypouštěných odpadních vod lze provést pouze tzv. kombinovaným způsobem, ve kterém vodoprávní úřad stanoví podmínky a termíny pro dosažení cílového stavu. Tento postup bylo možno použít až ode dne 1.1.2010.

Žalobci mají na základě rozhodnutí vodoprávního úřadu Kladno ze dne 5.3.1997 č.j. 3616/ro/96 Vod 2312-Eb, právo odebírat povrchovou vodu z Holubického potoka a odebranou vodu akumulovat. Povoleným nakládáním s odebranou vodou je její akumulace (§ 8 odst. 1 písm. a bod 2. vodního zákona). Uvedené povolení není povolením využívat odebranou povrchovou vodu k chovu pstruhů. Aby mohli žalobci oprávněně tvrdit, že mají povolen odběr vody pro chov pstruhů, museli by mít povolení k nakládání s vodami podle § 8 odst. 1 písm. a) bod 4. nebo 5. vodního zákona. Takové povolení nemají. To, že je v rozhodnutí Okresního úřadu Kladno nadbytečně uvedeno, že rybníky budou nadále užívány k chovu pstruhů, se netýká povoleného nakládání s vodami (účelu, pro který jsou odebírány), ale užívání rybníků jako vodních děl. Rozhodnutím nebyla ani nemůže být žalobcům zaručena určitá kvalita vody, např. kvalita vhodná bez jakékoliv úpravy k chovu pstruhů. Prvoinstančním rozhodnutím povolená intenzifikace ČOV ani povolené vypouštění se nemůže žádným způsobem dotknout práv žalobců. Pokud žalobci užívají odebranou vodu k chovu pstruhů, jednají nezákonně.

V odvolacím řízení se posuzuje skutkový a právní stav, který zde byl v době prvoinstančního řízení. Ke skutečnostem, které nastaly až po jeho skončení, nelze přihlížet. V době, kdy probíhalo prvoinstanční řízení ukončené vydáním prvoinstančního rozhodnutí, v době, kdy bylo žalobci podáno odvolání a ještě cca 1,5 roku poté, existovaly a byly užívány rybníky žalobců v rozporu se zákonem. Doba, na kterou byly povoleny, uplynula v roce 1993. Žalobci na to byli upozorněni rozhodnutím Okresního úřadu Kladno ze dne 5. 3. 1997 č.j. ŽP3616/ro/96 Vod 2312-Eb. Prvoinstanční ani žalované rozhodnutí se nemohlo dotknout práva užívat pozemky s rybníky. Rybníky ať již jako stavba nebo jako součást pozemku tvořící jeho dno a břehy existovaly a byly užívány podle žalovaného k akumulaci vody a chovu pstruhů nezákonně. Všechny pozemky, které žalobci vlastní, jsou podle výpisu z katastru vedeny jako ostatní plocha, způsob využití neplodná půda. Žádný z pozemků není na LV veden jako vodní plocha nebo ostatní vodní plocha.

Žalobci odůvodňují svou žalobní legitimaci také zkrácením vlastnického práva k pozemkům užívaným jako rybník. Nelze posoudit, na kterém pozemku a zda vůbec se ten který rybník nachází, a nelze vymezit a určit rozsah a pravdivost tvrzených vlastnických a uživatelských práv jednotlivých žalobců k rybníkům, jimiž podporují svoji žalobní legitimaci a na kterých postavili tvrzení o dotčení své právní sféry. Žalobci nemohou podle názoru žalovaného prokázat, že nějaké rybníky vlastní a že nějaké rybníky v době prvoinstančního řízení vlastnili. To neumožňuje posoudit uplatňované dotčení vlastnického práva.

[5] Žalobci v replice podrobně vyložili, že byli zkráceni o jednu instanci, čímž došlo k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a tím rovnosti v řízení, a že vadu řízení spočívající v tom, že s nimi nebylo prvostupňovým správním orgánem jednáno jako s účastníky řízení, nelze napravit jinak než zrušením jeho rozhodnutí a novým projednáním věci. Podle žalobců nemůže obstát tvrzení, že jejich opomenutí nemohlo mít vliv na výrok rozhodnutí ve věci. Jestliže jim nebylo umožněno v prvostupňovém řízení vykonávat svá práva, zejména právo na seznámení se s podklady pro rozhodnutí, navrhovat důkazy a vznést námitky, nemůže obstát ani posouzení předmětu řízení provedené prvostupňovým orgánem, který neměl k dispozici námitky a návrhy žalobců. Odkazují na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.3.2009 ve věci sp. zn. 4 As 71/2008, kde je uvedeno, že „ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu ukládá správnímu orgánu povinnost dát účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, a ve spojení s § 4 odst. 4 a § 36 odst. 1 téhož zákona také navrhnout jejich doplnění“, z nichž jednoznačně vyplývá, že správní orgán byl v dané věci povinen poskytnout žalobcům možnost vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí. Postupem žalovaného tak bylo stěžovateli upřeno právo zakotvené v ust. § 36 odst. 3 správního řádu, a tím i právo garantované v ust. § 4 odst. 4 správního řádu. Absence možnosti účastníků řízení vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vede nejen k nezákonnosti spočívající v porušení jejich procesních práv, ale má též podle žalobců zásadní vliv na zjištění všech skutkových a právně významných okolností případu. Pokud jde o argumentaci žalovaného spočívající v poukazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009 č.j. 2 As 25/2007-118, poukazují též na zbývající část odůvodnění, která ve spojení se zbytkem odůvodnění vyznívá odlišně, než jak ji prezentuje žalovaný. Z hlediska judikatury Nejvyššího správního soudu odkazují na aktuální rozsudek ze dne 18.4.2012 č.j. 1 As 29/2012-113, kde se Nejvyšší správní soud vypořádává i s argumentací mířící na rozsudek č.j. 2 As 25/2007-118 a kde Nejvyšší správní soud podle žalobců odmítá argumentaci, podle níž by vždy musela být dána přednost dobré víře stavebníka ve stavební povolení, u něhož je vyznačena doložka právní mocí, před právy opomenutého účastníka správního řízení, který je do řízení přibrán nikoli vlastní vinou až dodatečně. Přibrání takového účastníka do řízení a projednání jeho odvolání by tak de facto mělo již čistě formální charakter. Z vyjádření žalovaného mají žalobci za to, že existencí Holubického potoka se žalovaný hlouběji zabývá teprve nyní, což potvrzuje to, že rozhodnutí bylo vydáno, aniž byl zjištěn stav věci. Ani ve svém vyjádření se však žalovaný podle žalobců nevyjadřuje relevantně např. k námitce, že tok označovaný jako Holubický potok sice vytéká z rybníka na návsi v obci Holubice, avšak objem vody jím protékající je minimální, z rybníku odtéká voda do potrubí a následně do příkopu směrem k ČOV, avšak po cestě se tato voda vsákne a nedotéká tedy k ČOV. Po cca 150 metrech je do něj posléze zaústěna výpusť z dosavadní ČOV. Vzhledem k tomu, že současný objem vypouštěných vod ze stávající ČOV není velký, voda po určité vzdálenosti mizí a následuje prakticky vyschlé koryto. Poté do koryta Holubického potoka ústí prameny Rusavka I. a II., které koryto potoka znovu zavodňují. Po dalších 150 m potok, napájený zde výhradně vodou přiteklou z pramenů Rusavka I a II, přitéká do rybníků na pozemcích žalobců. Holubický potok téměř 25 let neexistuje, jedná se pouze o prakticky zcela vyschlé koryto, které je zaplněno vodou pouze místy. Existenci Holubického potoka dovozuje žalovaný podle žalobců pouze z údajů ve vodohospodářské mapě a podkladů Českého hydrometeorologického ústavu, které mohou být zastaralé a nemusí odrážet skutečný stav lokality. Žalovaný se podle žalobců nevyjádřil ani k námitce, na základě jakých podkladů dospěl k odborně náročnému zjištění, že voda v Holubickém potoce teče zemskými dutinami či nánosy. V řízení tak podle žalobců nebyl zjištěn stav věci. Tvrzení žalovaného, že povinnost přihlédnout při stanovení emisních limitů znečištění vypouštěných odpadních vod k imisním standardům znečištění vodního toku a k cílovému stavu jakosti vody ve vodním toku, mají vodoprávní úřady až od 1.1.2010, není podle žalobců pravdivé. V roce 2007 měl správní orgán postupovat podle v té době platného § 6 odst. 2, nikoli podle § 6 odst. 11 nařízení vlády č. 61/2003 Sb. V řízení nebylo podle žalobců přihlédnuto k jakosti a stavu vody, jakož ani k jejich požadovanému cílovému stavu jakosti. Žalovaný stále tvrdí, že stavbou nové ČOV nemůže dojít k ovlivnění vlastnického a uživatelského práva k pozemkům ve vlastnictví žalobců, opomíjí, že na rozdíl od současného stavu, kdy vody ze stávající ČOV nedotečou k pozemkům žalobců, po intenzifikaci ČOV se tak vzhledem ke zvýšení množství vypouštěných odpadních vod může stát a došlo by k ohrožení pozemků žalobců užívaných k chovu pstruhů. Žalobci v replice zdůrazňují, že podstatou sporu není přezkum povolení týkajících se pozemků žalobců, ale pouze skutečnost, že užívání jejich pozemků může být ohroženo podstatným zvýšením množství vypouštěných odpadních vod z ČOV. Žalobci netvrdí, že jim udělené povolení zaručuje určitou kvalitu odebíraných vod, tvrdí, že toto právo bude povolovaným vypouštěním dotčeno, neboť jej v případě zhoršené kvality vod nebudou moci užívat k tomu, proč o jeho udělení žádali a k čemu je vydáno. Není pravdou, že by potřebovali k chovu pstruhů nějaké další povolení, to je nezbytné k užívání vod pro chov ryb v případě, že je realizováno za účelem podnikání. Žalobci nevyužívají rybníky k podnikatelským účelům. Žalovaný se podle žalobců mýlí, když uvádí, že žalobci tvrdí, že jsou vlastníky rybníků na pozemcích. Žalobci netvrdili, že jsou vlastníky rybníků či vody v nich, ale tvrdí, že jsou vlastníky pozemků, které užívají v souladu s vydanými veřejnoprávními povoleními jako rybníky.

[6] Při jednání soudu zástupce žalobců odkázal na písemná podání žaloby a repliky a připomněl tři základní body sporu – 1/ procesní pochybení spočívající v tom, že se nezopakovalo správní řízení před správním orgánem prvního stupně, 2/ faktický stav Holubického potoka, v němž se nenachází povrchové vody a 3/ skutečnost, že nebyly zohledněny emisní limity vyplývající z vládního nařízení č. 61/2003 Sb., platného v době rozhodování správního orgánu prvního i druhého stupně. U žalobců převládá jejich obava, že znečištění je dáno tím, že koryto bude zavodněno odpadní znečištěnou vodou z ČOV. Předkládají i aktuální fotografie z let 2009 a 2012 a poukazují na to, že u výpustě z ČOV se ve vodě objevuje kal a pěna. Zástupce žalobců zdůraznil, že podstatou zkrácených práv jsou vlastnická práva k pozemkům žalobců, nikoli vlastní právní režim rybníků. S poukazem na rozhodnutí z roku 2008 má za to, že se nejednalo o černou stavbu. Podle žalobců bylo dotčeno zejména jejich právo k odběru vod, který byl účelově vymezen k chovu pstruhů, tedy užívání pozemku určitým konkrétním způsobem. Za primární považuje zkrácení dotčených práv žalobců jejich neúčastí na prvním stupni řízení. Žalobci vytýkají žalovanému, že pro něj není rozhodný a že pomíjí skutečný stav v daném prostředí a je pro něj rozhodný stav formální. Podle žalobců je jen otázkou času, kdy se jejich rybníky zavodní pouze vodami z čistírny. Podle žalobců je podstatné, že voda z ČOV se má mísit s vodou povrchovou. Ve skutečnosti voda z ČOV se nemá s čím mísit.

Zástupce žalovaného rovněž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí KÚ a vyjádření k žalobě. Má za to, že v replice dochází k rozšíření žalobních bodů, a to po uplynutí zákonné lhůty. Žalobci podle něho neudávají, jaká přesně měla být dotčena jejich práva. Krajský úřad respektoval rozhodnutí soudu a poučení žalobců ve správním řízení a v odvolacím řízení provedl v celém rozsahu. Vzhledem k tomu, že nebyly shromážděny nové podklady, nebylo povinností správního orgánů vyzývat účastníky k vyjádření se k podkladům podle § 36 odst. 3 správního řádu. Správní orgán provedl odvolací řízení v rozsahu odvolacích námitek. Krajský úřad vznáší pochybnosti, jak je možné, že po 150 m od výpusti ČOV, kde se voda ztrácí, jak může narušovat kvalitu a prostředí rybníku žalobců. Holubický potok protéká rovněž zemědělskou oblastí a lesem, případné znečištění může být i v důsledku této skutečnosti. Holubický potok je stále veden jako vodní tok příslušného regionu a má své hydrologické pořadí. Pokud žalobci měli pochybnosti, měli v průběhu uplynulé doby navrhnout vynětí toku registrovaného jako potok. V žádném ze svých podání žalobci neprokázali, v jaké intenzitě došlo nebo mělo dojít ke změně kvality vody v rybnících. V průběhu správního řízení došlo paralelně i k řízení na odstranění černé stavby rybníků a podle názoru žalovaného došlo k prodloužení neexistující lhůty, v níž byl rybník jako stavba zlegalizován. Pokud jde o emisní lhůty, žalovaný se domnívá, že došlo k nedorozumění, že v daném případě není ohroženo veřejné právo na ochranu vod a že i výsledky měření dokazují, že limity jsou zcela dodrženy. K důkazu předkládá znalecký posudek Ing. Ivo Parduse znalce z oboru vodohospodářství, čistota vod, specifické stokování, datovaný dnem 30.1.2009 a k případnému vysvětlení těchto hodnot a písemných důkazů navrhuje případně výslech příslušného pracovníka Středočeských vodáren a příslušného pracovníka krajského úřadu. Zástupce žalovaného poukázal na ust. § 2 písm. j) nařízení vlády č. 61/2003 Sb., které zdůrazňuje, že je třeba přihlédnout k nejlepším dostupným technologiím a toto ustanovení rozhodnutí týkající se ČOV respektují. Pokud jde o kvalitu vod, žalovaný připomněl a zopakoval, že žalobci vědí, že žádné správní rozhodnutí jim nezaručuje určitou kvalitu vody. Jestliže žalobci hovoří o ztrácení vody, tak vlastně tím potvrzují, že voda z ČOV do jejich rybníků nedoteče.

K důkazu byl proveden obsah vyhodnocení Středočeských vodáren, jde o odpadní vody čištěné mechanicky za rok 2010, z jehož zhodnocení však nebylo co vytěžit ve prospěch žaloby. K důkazu byl rovněž přečten text a závěr posudku předloženého zástupcem žalovaného, posudek znalce Ing. Parduse ze dne 30.1.2009, z jehož zhodnocení rovněž nevyplynuly skutečnosti, které by potvrdili důvodnost podané žaloby. Zástupce žalobců předložil protokol o zkoušce vzorku vody ze dne 14.4.2008 a protokol o témže zjištění ze dne 11.6.2012 s tím, že oba dokumenty mají ukázat zhoršenou kvalitu vody v potoce, který vede do rybníku na pozemku žalobců.

[7] Soud přezkoumal napadené rozhodnutí KÚ včetně napadeného prvostupňového rozhodnutí vodoprávního úřadu v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst.2 s.ř.s.), avšak žalobu neshledal důvodnou. Napadená rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou přezkoumatelná, procesně, věcně i právně správná a podrobně a dostatečně přesvědčivě zdůvodněná, podložená výsledky správního řízení a mající oporu ve správním spise. Soud se ztotožnil s právními a skutkovými argumenty, které na podporu napadených správních rozhodnutí uvedl žalovaný. Při přezkoumávání zákonnosti a správnosti rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst.1 s.ř.s.). K věci – bez nadbytečného opakování právní argumentace – dodává:

Při přezkumu zákonnosti správních rozhodnutí je třeba vycházet ze dvou základních premis, které jsou stěžejními i v projednávaném případě: 1. soudní přezkum probíhá zásadně v mezích žalobcích bodů (§ 75 odst.2 s.ř.s.), 2. soud k němu přistupuje optikou toho, zda došlo ke zkrácení, popřípadě – při extenzivním vyložení i dotčení veřejných subjektivních práv žalobců a jakých práv konkrétně či nikoli, a pokud ano, zda způsobem, pro který zkrácení práv mělo za následek vydání nezákonného správního rozhodnutí (čl.36 odst.2 Listiny základních práv a svobod, § 65 odst.1 a 2 s.ř.s.).

Na základě podání správní žaloby nemůže dojít k přezkumu správních rozhodnutí a jejich dopadu na právní vztahy v širším rozsahu než vymezeném rámcem žalobního petitu, i kdyby snad něčí práva (např. třetích osob) byla ohrožena nebo i kdyby dokonce došlo k porušení práv žalobců, které však nenamítají. Dispozitivní princip uplatňování sporných práv má v našem procesním právu přednost.

Stěžejní otázkou posouzení všech žalobních bodů v projednávané věci je, zda a v jakém rozsahu byla zkrácena práva žalobců v oblasti veřejnoprávních vztahů. Procesní soud tu dospěl k závěru, že nikoli. Zkrácení práv a nezákonnost správního rozhodnutí se zkoumá z hlediska tohoto rozhodnutí a jeho náležitostí ve srovnání s právními předpisy, resp. právním režimem, nikoli snad z toho pohledu, zda hypoteticky, tedy dosud nedoloženým a neprokázaným způsobem může snad dojít v budoucnu k porušení toho, co správní rozhodnutí stanovila a určila. Obrana proti případnému, teprve očekávanému a třeba i reálně pravděpodobnému porušení právního stavu založenému správním rozhodnutím se ovšem nemůže odehrávat v řízení o přezkum takového rozhodnutí, nýbrž jinou procesní obranou, kterou nelze nyní předvídat (obranou proti aktuálně hrozící nebo již vzniklé škodě apod., třeba i soudní cestou). V soudním řízení správním se nepřezkoumává uplatnění či zkrácení soukromoprávních, nýbrž veřejnoprávních subjektivních nároků (srov. § 68 písm. b/ s.ř.s.). Domnívá-li se kdokoli, že jsou porušovány jeho soukromoprávní nároky nebo že mu hrozí jejich narušení, třeba i ze strany veřejnoprávní korporace, pak musí ke své obraně volit jiné procesní prostředky než prostředky správního soudnictví.

Jakkoli obavy žalobců z hypotetického budoucího vývoje, pokud jde o kvalitu vod v „jejich“ rybnících, lze lidsky vnímat, nelze soudní přezkum rozšiřovat na skutečnosti nad rámec posouzení zákonnosti správního rozhodnutí, resp. správních rozhodnutí prvého i druhého stupně, a samozřejmě i řízení, jež mu předcházelo a které bylo určeno ke zjištění stavu věci tak, aby bylo možno rozhodnout – zde o intenzifikaci, resp. rozšíření působení ČOV.

Nelze nevidět, že žalobci v žalobě vyslovují spíše obavu z toho, co by mohlo nastat, avšak dosud nenastalo, a jak vyplývá ze zjištění správních orgánů obou stupňů ani nenastane nebo nastat nemůže. V tomto přezkumném řízení je úkolem soudu zvážit jen a jen zkrácení či dotčení individuálních veřejných subjektivních práv žalobců, nikoli tedy v rozsahu, v jakém uplatnění zájmů na ochraně přírody a krajiny vykonávané za přímé účasti občanů přiznává zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, občanským sdružením. Svá tvrzená práva totiž žalobci uplatňují ve svém zájmu, nikoli v zájmu veřejném, takže rozsah jejich žalobní legitimace musí odpovídat ust. § 65 odst.1 a 2 s.ř.s., nikoli rozsahu návrhové a žalobní legitimace podle ust. § 70 výše cit. zákona.

Práva žalobců nebyla nejen zkrácena, ale ani dotčena, zatímco vyhovění jejich požadavku a otevření řízení o povolení intenzifikace by znamenalo zkrácení práv třetích osob, zejména občanů obce Holubice a této obce v souvislosti s pravomocně danou intenzifikací ČOV, uskutečňovanou ve veřejném zájmu.

V zásadě není mezi účastníky sporu – viz žalobu, vyjádření žalovaného i repliku žalobců ze dne 20.6.2012 – o tom, že žalobci neměli nikdy zaručena práva k odběru určité kvality vody, resp. neměli zaručenou určitou kvalitu odebíraných vod. Tu jim může zaručit jen to, že emisní limity předpokládané a důsledně stanovené v napadených, přezkoumávaných rozhodnutích KÚ a vodoprávního úřadu budou odpovídat vládnímu nařízení a budou dodrženy. Nebudou-li dodrženy, nebude to nezákonností napadených rozhodnutí, ale jejich porušením.

Případná práva, která by snad mohla být zkrácena, nevyplývají ze samotného vlastnictví pozemků žalobců, nýbrž jen a jen ze správních rozhodnutí ze dne 5.3.1997, 22.10.2007 a 18.6.2008. Ta jim zaručují jednoznačně a pouze:

a) akumulaci vody o určitém objemu na 4 rybnících do r.2047, b) odběr povrchové vody z Holubického potoka (nikoli z toků Rusavka I a II) ve stanoveném množství, c) prodloužení, ve skutečnosti spíše obnovení, trvání stavby rybníků do roku 2100 s tím, že stavba byla povolena v roce 1943 na 50 let, tedy jen do roku 1993.

Konkrétně rozhodnutí Okresního úřadu Kladno ze dne 5.3.1997 (napadené rozhodnutí vodoprávního úřadu je ze dne 5.2.2007) v časových souvislostech „náhle“ žadatelům povoluje 1/ nakládání s vodami podle § 8 odst.1 písm. a) zákona č. 138/1973 Sb. (předchozího vodního zákona) k akumulaci vody o celkovém objemu cca 137 m na 4 rybnících na pozemcích č. 985/3, 985/4, 985/5, 995/2, 995/3 a 1027 v k.ú. Otvovice a 384/1 a 384/8 k.ú. Minice, jakož i 2/ odběr povrchové vody z Holubického potoka k napájení rybníků v maximálním množství 12 l/s. Povolení bylo uděleno do roku 2047 a – mimo jiné – za předpokladu (lze souhlasit se žalovaným, že nejde o výrok, nýbrž o doplňující nezavazující a nedirektivní vysvětlení obsahu povolení) využívání rybníků nadále pro chov pstruhů a zároveň i ke koupání). V odůvodnění příslušný správní úřad výslovně připomněl, že stavba rybníků sloužících k pěstování, správně chovu pstruhů a ke koupání a s ní související nakládání s vodami byla povolena dne 4.5.1943 na 50 let s tím, že vlastníci se omluvili za opožděné podání žádosti. Nelze ale přehlédnout, že tehdy příslušný správní úřad si ve vysvětlujícím, bodě 5. dokonce vyhradil – s poukazem na ust. § 11 tehdejšího zákona č. 138/1973 Sb. – právo podmínky rozhodnutí změnit nebo zrušit, budou-li to vyžadovat vodohospodářské nebo jiné důležité zájmy společnosti, jinými slovy, bude-li to vyžadovat veřejný zájem (srov. § 6 odst.4 současného vodního zákona).

Rozhodnutí Magistrátu města Kladna ze dne 22.10.2007 č.j. OŽP/6106/07-3 Ko, ve znění opravného usnesení ze dne 26.11.2007 č.j. OŽP/6106/07-4 Ko, zaručuje práva ad a) a b), tedy prodloužení povolení k nakládání s povrchovými vodami – k jejich odběru opět do konce roku 2047, ale nehovoří již na druhé straně o tom, že by odebíraná voda měla sloužit chovu pstruhů, na rozdíl od rozhodnutí ze dne 5.3.1997. Rozhodnutí bylo vydáno v souvislosti s novelou vodního zákona (čl. II bod 2. zákona č. 20/2004 Sb.), která ukončila platnost povolení odběru povrchové vody dnem 1.1.2008.

Rozhodnutím Magistrátu města Kladna ze dne 18.6.2008 č.j. OŽP/3937/08-3 Ko bylo žadatelům včetně obou žalobců prodlouženo trvání stavby „Tři rybníčky pro chov pstruhů a koupací nádrž“ do konce století (do 31.12.2100), a to poté, kdy vodoprávní úřad dne 27.5.2008 pod č.j. OŽP/2901/08-6 přerušil řízení o odstranění stavby vodního díla (vodního díla povoleného v roce 1943 na dobu 50 let).

Zákonnost napadených správních rozhodnutí, prvostupňového rozhodnutí vodoprávního úřadu ze dne 5.2.2007, jakož i druhostupňového rozhodnutí KÚ ze dne 15.12.2008 tak lze měřit úzkou optikou případného zkrácení práv, která mohla vzniknout jen uvedenými čtyřmi rozhodnutími (počítáno včetně opravného usnesení), nikoli samotnou skutečností spočívající ve vlastnictví pozemků, na nichž se stavby – rybníky nacházejí.

[8] Žalobní bod č. 1, tedy vytýkanou vadu řízení spočívající v tom, že žalovaný na základě odvolání žalobců nezrušil prvostupňové rozhodnutí vodoprávního úřadu, soud neshledal důvodným.

Přezkoumává-li odvolací správní orgán soulad napadeného rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy, pak podle ust. § 89 odst.2 věty třetí správního řádu nepřihlíží k vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost.

Žalobci jako samostatný, dokonce stěžejní žalobní bod uvedli nezbytnost zrušení prvostupňového rozhodnutí vodoprávního úřadu s tím, že jeho nezrušení žalovaným je samo o sobě takovou vadou řízení, která má vést ke zrušení napadeného rozhodnutí KÚ. Sami však ve svém žalobním návrhu žádaného rozsudečného výroku takové zrušení nepožadují, ačkoli tak učinit mohli, a pro případ vyhovění žalobě a zrušení rozhodnutí KÚ ponechali na úvaze soudu, zda rozhodnutí vodoprávního úřadu, zruší zároveň či nikoli.

Žalovaný přesně a přesvědčivě v odůvodnění svého rozhodnutí (tj. rozhodnutí KÚ) vysvětlil, co ho přimělo k tomu, že po procesní i věcné stránce neshledal důvod ke zrušení prvostupňového rozhodnutí vodoprávního úřadu. Soud se s jeho postupem i důvody tohoto postupu ztotožnil a odkazuje proto na výše popsanou právní argumentaci žalovaného, aniž by pokládal za nutné ji znovu opakovat.

V přezkumném řízení bylo přesvědčivě prokázáno, že procesní práva žalobců, pokud jde o prvostupňové správního řízení, nebyla zkrácena a že žalobcům byla při respektování závazného právního názoru vyřčeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10.9.2008 č.j. 9Ca 381/2007-91 poskytnuta ze strany žalovaného možnost učinit veškeré kroky, které považují za nutné pro věcné i právní zvrácení verdiktu rozhodnutí vodoprávního úřadu. s ohledem na rozsudek. Tímto rozsudkem jim bylo přiznáno účastenství ve správním řízení s odůvodněním, že „přímé dotčení práv žalobců je dáno skutečností, že v řízení je rozhodováno o povrchových vodách, jejichž odběr a akumulace je žalobcům za daným účelem garantována pravomocným správním rozhodnutím a byla jím zaručena již v době rozhodování správního orgánu I. stupně”, a s tím, že úkolem tehdejšího přezkumného soudního řízení již nebylo – jak soud výslovně v odůvodnění rozsudku připomněl – posuzování otázky garance práva k odběru vody „o určité kvalitě“ a její akumulaci.

Žalovaný přesvědčivě vysvětlil svůj postoj a postup s poukazem na to, že žalobci (v pozici odvolatelů) neuplatnili žádné argumenty či důkazy, které by mohly vést k jinému výroku rozhodnutí žalovaného. Žalovaný tak postupoval v souladu s direktivou ust. § 89 odst.2 věty třetí správního řádu (viz výše). Koneckonců, jak uvádí v bodech [37] a [42] svého odůvodnění rozsudek Nejvyššího právního soudu ze dne 17.2.2009 č.j. 2 As 25/2007-118, (publikovaný na www.nssoud.cz i pod č.1838/2009 Sb. NSS), i „dosavadní judikatura nahlížela tyto případy rozličně a přinášela pro ně také různá právní řešení“. Opomenutím osoby za účastníka správního řízení došlo ke zřejmé vadě řízení, u níž „je třeba posoudit její vliv na zákonnost řízení i zákonnost rozhodnutí samotného“, avšak „pro pestrost skutkových příběhů tu podle mínění rozšířeného senátu (roz. Nejvyššího právního soudu) nelze dát jediný a univerzální návod, jak takové věci řešit“. Jinými slovy tím, že nebylo zrušeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (rozhodnutí vodoprávního úřadu), ještě nedošlo v daném případě ke zkrácení procesních práv žalobců, kteří je uplatnili v odvolání a výslovně pak i v doplnění odvolání.

Pro naplnění právní jistoty osob (fyzických i právnických) je nutné respektování konstantní, ustálené judikatury nejvyšších soudních institucí, kterým za účelem předvídatelnosti práva a jeho aplikace v tomto ohledu svěřuje zákonodárce významné kompetence, ve správním soudnictví např. ustanovením § 12 s.ř.s. i ustanovením o vázanosti krajského soudu kasačním právním názorem Nejvyššího správního soudu. Odvolává-li se však jeden účastník na konkrétní rozsudek a jeho odpůrce na rozsudek jiný, jako je tomu v projednávaném případě u poukazů na rozsudky Nejvyššího správního soudu č.j. 1 As 29/2012-113 a č.j. 2 As 25/2007-118, nemá procesní soud za to, jak naznačují žalobci, že by v časovém pořadí druhý z těchto rozsudků byl snad v tomto případě v rozporu s rozsudkem prvým, resp. že by ho korigoval. Skutečnost, jak se správní orgán druhého stupně zhostí procesního kontaktu s opomenutým účastníkem jen a zvláště v projednávaném případě potvrzuje závěr rozšířeného senátu Nejvyššího právního soudu, že „pro pestrost skutkových příběhů tu … nelze dát jediný a univerzální návod, jak takové věci řešit“.

[9] Ani žalobní body č. 2 a 3, týkající se námitek, že žalovaný a vodoprávní úřad rozhodli, aniž byl zjištěn a znám stav věci, hodnocení dopadů rozhodnutí vodoprávního úřadu na jakost a stav vody v Holubickém potoce a dodržení emisních limitů pro odpadní vody vypouštěné z ČOV, nebyly shledány důvodnými.

Podle § 43 odst. 1 vodního zákona se za vodní toky považují povrchové vody tekoucí vlastním spádem v korytě trvale nebo převažující část roku včetně úseků, kde povrchová voda teče přirozenými dutinami pod zemským povrchem a zakrytými úseky. V pochybnostech o tom, zda jde o vodní tok, pak rozhoduje podle § 43 odst. 2 téhož zákona vodoprávní úřad; může též rozhodnout, že vodním tokem jsou i jiné povrchové vody než uvedené v odstavci 1.

Skutková zjištění správních orgánů ve správním řízení a jejich právní zhodnocení ze strany žalovaného, tzn. zjištění jak skutkového a právního stavu věci včetně právní povahy předmětného Holubického potoka jako vodního toku, tak i skutečnosti, že v důsledku realizace napadeného prvostupňového rozhodnutí vodoprávního úřadu, tedy vlastní intenzifikací ČOV Holubice a jejím užíváním nemůže dojít k omezení průtoku povrchových vod v Holubickém potoce a nemůže tak dojít nejen přímo, ale ani zprostředkovaně k zásahu do jediného existujícího práva žalobců (práva odebírat povrchovou vodu z Holubického potoka v množství do 12 l/s včetně její akumulace), lze mít za dostatečně prokázané ze strany žalovaného. Z hlediska požadované ochrany ze strany žalobců zní přesvědčivě závěr učiněný žalovaným po zevrubném odvolacím správním řízení, totiž že novým povolením vypouštění odpadních vod do Holubického potoka dojde naopak k celkovému zlepšení kvality vypouštěných odpadních vod ze zdroje znečištění, obce Holubice, a průtoku v potoce proti stávajícímu stavu. Vodohospodářské opatření vycházející z napadeného prvostupňového rozhodnutí vodoprávního úřadu tak zásadně přispěje ke zlepšení životního prostředí v předmětné lokalitě i zlepšení jeho ochrany, jak vyplývá i z dokumenatce obsažené ve správním spise (viz např. vyjádření projektové a inženýrské kanceláře Ing. Josef Vítek – PIK ze dne 17.8.2007, vyjádření Lesů České republiky, s.p. - Správy toků pro Oblast povodí Vltavy ze dne 24.8.2007, stanovisko Krajské hygienické stanice ze dne 2.5.2006 či závazné stanovisko odboru životního prostředí Městského úřadu Černošice ze dne 22.8.2006 k zásahu do významného krajinného prvku – vodního toku Holubického potoka v souvislosti s navrhovanou stavbou nové ČOV).

Rozsah zjištění stavu byl ve správním řízení učiněn úměrně tomu, jaká konkrétní subjektivní práva žalobců a v jakém rozsahu by mohla být podle jejich tvrzení zkrácena, tedy tak, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu (§ 2 odst.4 správního řádu).

[10] Stěžejním, resp. ústředním bodem tohoto soudního přezkumu, ale i vlastního správního řízení, zvláště pak řízení odvolacího, byla otázka, zda žalobci byli zkráceni ve svých reálně existujících a přiznaných právech nebo jinak na nich dotčeni rozhodnutím vodoprávního úřadu (ve znění rozhodnutí KÚ), či nikoli. Rovněž žalobní bod č. 4, který se týká této otázky, soud neshledal důvodným a ztotožnil se plně se žalovaným, že ke zkrácení práv žalobců ze strany správních orgánů obou stupňů nedošlo.

Jak již bylo řečeno, k přezkumu správního rozhodnutí je nezbytné přistupovat optikou toho, zda došlo ke zkrácení, popř. dotčení veřejných subjektivních práv žalobců a jakých práv konkrétně či nikoli, a pokud ano, zda způsobem, pro který zkrácení práv mělo za následek vydání nezákonného správního rozhodnutí. Jinými slovy, zjištění zkrácení práv je podmínkou sine qua non, jež vyplývá pro soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy přímo z čl. 36 odst.2 Listiny základních práv a svobod, tedy podmínkou nejen žalobního tvrzení, ale i jeho úspěšného prokázání.

Žalobci v podstatě dotčení práva k odběru vody ani nenamítají a sami přiznávají, že z povolení jim nevyplývá žádné právo na zajištění určité nebo neměnné kvality odebírané vody. Jediné existující právo žalobců, vázané k povrchovým vodám v Holubickém potoce, tj. právo odebírat povrchovou vodu v množství do 12 l/s z Holubického potoka, nemůže být povoleným množstvím vypouštěných vyčištěných odpadních vod ani jejich kvalitou nijak dotčeno. Stěžejní v projednávané věci je skutečnost, že žalobcům nepřísluší veřejné subjektivní právo na určitou konkrétní a v budoucnu neměnnou kvalitu akumulovaných vody, přitékající na jejich pozemky do stavby – rybníků s právním režimem výše popsaným,

Žalobci nebyli zkráceni ve svých právech, protože v přezkumném řízení neprokázali skutečnost, že by byli napadenými správními rozhodnutími zkráceni na veřejném subjektivním právu k takové kvalitě odebírané a akumulované vody, která by měla dokonce do daleké budoucnosti umožňovat stálý chov pstruhů. Žalobci mají sice právo vodu z Holubického potoka odebírat a akumulovat, avšak bez práva na určitou neměnnou kvalitu vody. Podle rozhodnutí Magistrátu města Kladna ze dne 22.10.2007 č.j. OŽP/6106/07-3 Ko, kterým byla prodloužena žalobcům platnost povolení z roku 1997 k nakládání s povrchovými vodami – k jejich odběru ve znění opravného usnesení ze dne 26.11.2007 č.j. OŽP/6106/07-4 Ko, jsou sice oprávněni odebírat povrchovou vodu z Holubického potoka a odebranou vodu akumulovat, avšak s tím, že povoleným nakládáním s odebranou vodou je její akumulace (§ 8 odst. 1 písm. a) bod 2. současného vodního zákona). Uvedené povolení tedy není povolením využívat odebranou povrchovou vodu k chovu pstruhů, které by muselo být uděleno naopak podle ust. § 8 odst. 1 písm. a) bodu 4. nebo 5. současného vodního zákona, podle toho, zda by užívání vod složilo pro chov ryb, a to za účelem podnikání (bod 4.), anebo účelem jiným (bod 5.), jak připomíná i žalovaný.

Rozhodnutím nebyla ani nemůže být žalobcům zaručena určitá kvalita vody, např. kvalita vhodná bez jakékoli úpravy k chovu pstruhů. Prvoinstančním rozhodnutím vodoprávního úřadu se povolená intenzifikace ČOV ani povolené vypouštění nemůže žádným způsobem dotknout práv žalobců.

[11] Pro objektivní přesnost přezkumu je třeba poznamenat, že v zásadě v jediném bodě se soud liší od názoru žalovaného, a to pokud jde o stav, z něhož má vycházet odvolací správní orgán, kdy prvostupňové i druhostupňové správní řízení je třeba až do jeho pravomocného skončení pojímat jako celek. Nestanoví-li totiž přechodné ustanovení nové nebo novelizující právní úpravy jinak, je určujícím skutkový a právní stav existující v době rozhodování správního orgánu, které vede k pravomocnému skončení celého správního řízení, jak vyplývá i z podmínky soudního přezkumu stanovené v § 75 odst.1 s.ř.s. V daném správním řízení, které po svém pravomocném skončení pokračovalo v době, kdy žalobci až dodatečně dosáhli jistá povolení týkající se jejich pozemků s rybníky, a to i po určitém právním vakuu v době od roku 1994, jež trvalo ještě v době vydání rozhodnutí vodoprávního úřadu a které bylo ze strany žalobců intenzivně dodatečně napravováno právě v době prvého rozhodování žalovaného o jejich odvolání, a pokračovalo pouze vzhledem k rozhodnutí soudu o opomenutí žalobců ve správním řízení, jehož rozsah však byl, jak se ukázalo, výlučně jen procesního charakteru a nikoli povahy zkrácení reálných hmotněprávních nároků žalobců. Rozhodnutí žalovaného ze dne 24.9.2007 č.j. 128208/07/OŽP-Bab, kterým žalovaný zamítl první odvolání žalobců a které bylo posléze již jako pravomocné zrušeno z procesních důvodů rozsudkem ze dne 10.9.2008 č.j. 9Ca 381/2007-91, navíc předchází rozhodnutí Magistrátu města Kladna ze dne 22.10.2007 č.j. OŽP/6106/07-3 Ko (ve znění opravného usnesení), jímž došlo k prodloužení platnosti povolení k nakládání s povrchovými vodami žalobci a jímž – zjevně nikoli náhodou – již nebyla převzata ani vysvětlující informace z předchozího povolení z roku 1997, tj. informace o využívání rybníků k chovu pstruhů a ke koupání. Na věcné správnosti a zákonnosti napadeného rozhodnutí KÚ však postup či názor žalovaného v této otázce nemohl nic změnit v negativním smyslu ve vztahu k nezkráceným právům žalobců. Správnost argumentů žalovaného, pokud jde o právní povahu užívání rybníků po roce 1994 a pokud jde o doložení, že práva žalobců nebyla zkrácena, dokládá zejména odůvodnění rozhodnutí Okresního úřadu Kladno ze dne 5.3.1997 č.j. ŽP3616/ro/96 Vod 2312-Eb. Z něho sice vyplývá omluva účastníků za prodlení se žádostí o povolení s nakládání vodami, avšak argumentační přihlédnutí k takovému prodlení nelze žalovanému vyčítat jako nesprávné.

[12] Žaloba tak byla jako nedůvodná zamítnuta (§ 78 odst.7 s.ř.s.).

[13] Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst.1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží. Žalovaný sice byl plně úspěšný, avšak podle obsahu spisu mu náklady v tomto řízení nevznikly. Osoba zúčastněná na řízení má podle § 60 odst.5 s.ř.s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vzniknou v souvislosti s plněním povinnosti uložené soudem, s tím, že z důvodů hodných zvláštního zřetele jí může soud na návrh přiznat i právo na náhradu dalších nákladů; taková situace však u osoby zúčastněné na řízení nenastala.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst.1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 28.6.2012

JUDr. Jan Ryba

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru