Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Ca 43/2009 - 57Rozsudek MSPH ze dne 19.08.2011

Prejudikatura

7 As 16/2008 - 80

2 As 33/2006

6 A 96/2000


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 10Ca 43/2009 - 57-60

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: Schmelzer s r. o., IČ 491 93 805, se sídlem Mariánskolázeňská 258, 348 15 Chodová Planá, zast. Ilkou Klečkovou, advokátkou, se sídlem nám.Republiky 58, 347 11 Tachov, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11.11.2008, čj. 520/683/08,

takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 11.11.2008, čj. 520/683/08, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9.200,- Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Ilky Klečkové, advokátky.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Plzeň, oddělení ochrany ovzduší (dále jen „inspekce“) ze dne 5.8. 2008, č.j. ČIŽP/43/000/SR01/0810962.003/08/ZPA, kterým byla žalobci uložena pokuta za správní delikt uvedený v ustanovení § 40 odst. 7 písm. a) zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), ve výši 750.000,-Kč za porušení povinnosti stanovené v § 11 odst. 1 písm. a) zákona. Sankce byla uložena za činnost, kterou žalobce prováděl ve venkovním prostoru areálu své provozovny ve dnech 24.5.2008 a 25.5.2008, a to povrchovou úpravu nerezových konstrukcí stříkáním pomocí ručních rozprašovačů. Pro aplikaci rozprašovačů neměl vyjednáno povolení orgánu obce Chodová Planá, jak mu to ukládá vyhláška č. 355/2002 Sb.

Žalobce napadá rozhodnutí inspekce, jakož i rozhodnutí žalovaného, z následujících důvodů:

Správní orgán I. stupně, jakož i žalovaný, se nezabývali skutečností, zda byly dány zákonné podmínky vydání obou napadených rozhodnutí, překročili meze správního uvážení a postupovali v tomto ohledu svévolně. Konkrétně má žalobce zato, že oba správní orgány neposoudily, zda provedené práce pokud jde použitou technologii (povrchovou úpravu legovaných antikorózních ocelí za pomocí chemického čištění, tzv. moření) podléhá režimu zákona č. 86/2002 Sb., a vyhl. č. 355/2002 Sb. Podle názoru žalobce se u používané technologie jednalo o malý stacionární zdroj znečištění dle § 4 odst. 4 písm. a) bod 4 zákona č. 86/2002 Sb., ve spojení s ust. § 3 odst. 4 nařízení vlády č. 615/2006 Sb., Z listinného důkazu, protokolu Havarijní skupiny hasičského záchranného sboru ze dne 25.5.2008 vyplývá, že bylo nalezeno sedm kusů prázných obalů použitého přípravku, což po propočtu fluoru vypuštěného do ovzduší nedosáhlo množství 2 t dle ust. § 3 odst. 3 písm. b) bod 7 nařízení vlády č. 615/2006 Sb., a u oxidu dusičitého nepřesáhlo vypuštěné množství 20 t dle ust. ust. § 3 odst. 3 písm. b) bod 5 nařízení vlády č. 615/2006 Sb. To znamená, že se nejednalo o velký a střední zdroj znečišťování ovzduší ve smyslu nařízení vlády č. 615/2006 Sb. Provozovatel malého zdroje znečišťování ovzduší nemá ani oznamovací povinnost dle § 12 odst. 1 písm. c) zákona a ani další povinnosti uvedené v rozhodnutí žalovaného. Žalobcem použitou technologii – moření, nelze srovnávat s lakováním tak, jak to činí žalovaný, neboť na tuto technologii se nevztahují předpisy zákona a nařízení vlády č. 615/2006 Sb.; žalobce má zato, že vyhl. č. 355/2002 Sb. se týká konkrétních technologií v ní uvedných, které nelze svévolně rozšířit, jak to činí žalovaný.

Žalovaný se řádně nezabýval otázkou odpovědné osoby, pokud jde o porušení ustanovení zákona o ochraně ovzduší. Z písemné dokumentace vyplývá, že práce byly provedeny firmou Poligrat GmbH, na základě smlouvy o dílo uzavřené se společností Ambros Schmelzer & Sohn GmbH. KG. Práce prováděla firma Poligrat GmbH na venkovním prostranství žalobce na vlastní odpovědnost a to poté, co žalobce vyráběl na základě smlouvy uzavřené se společností Ambros Schmelzer & Sohn GmbH. KG díly filtru. Ze smluvních vztahů včetně fakturace vyplývá, že firma použila Poligrat GmbH za účelem předmětné smlouvy o dílo své vlastní zařízení a práce prováděli její vlastní zaměstnanci. Žalobce nebyl odpovědný za provoz tohoto stacionárního zdroje znečištění, proto mu nelze uložit předmětnou pokutu.

Žalobce jako třetí žalobní námitku uvedl, že pokuta byla uložena v nepřiměřené výši. Dále žalobce žádal, aby soud uloženou pokutu snížil.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě odmítl tvrzení žalobce o udajné svévoli správních orgánů rozhodujících v předmětné věci. Je nepochybné, že ze strany žalobce došlo k vnášení zněčišťujících látek do ovzduší dle § 1 odst. 1 zákona č. 86/2005 Sb.; žalobcem použitý výraz „svévole“ jímž hodnotí postup žalovaného, považuje tak žalovaný za nepatřičný, a to zejména za situace, kdy žalobce nebezpečným jednáním ohrozil a částečně i poškodil zdraví lidí a evidentně poškodil okolní vegetaci. Závěr žalovaného týkající se kategorizace žalobce, jakožto velkého stacionárního zdroje znečišťování, jsou uvedeny v odůvodnění rozhodnutí, na které žalovaný odkázal a dodal, že sám žalobce označil lakovnu, která je součástí jeho provozovny v Mariánskolázeňské ulici v Chodové Plané, za velký zdroj znečišťování. Žalobce chybně interpretuje ust. § 4 odst.3 zákona č. 86/2005 Sb., podle kterého se za zdroj znečišťování nepovažují jen jednotlivé provozovny či zařízení ale veškerá činnost odehrávající se v jedné provozovně (závodě). Při posouzení odpovědnosti žalobce za deliktní jednání, vycházel žalovaný z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.4.2008, čj. 8 Ca 317/2005-37 na který odkázal. Z posouzení obsahu správního spisu má žalovaný za prokázané, že žalobcem najatá firma nejednala ze své vůle, ale na základě vůle žalobce; žalobce si provedení předmětné práce u firmy objednal a zaplatil.

K tomuto vyjádření podal žalobce repliku, v níž setrval na podané žalobě a všech uplatněných žalobních bodech. Potvrdil, že lakovna je zařazena jako velký zdroj znečišťování, ale současně uvedl, že další jeho provozovna „Škoda Ostrov“ je zařazena jako střední zdroj znečišťování ovzduší.

Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. O věci přitom rozhodl bez jednání, neboť s tím oba účastníci řízení souhlasili, resp. nevyslovili ve stanovené lhůtě nesouhlas.

První žalobní námitkou byla zpochybněna aplikace zákona č. 86/2002 Sb., pokud jde o použitou technologii a rozsah znečištění, přičemž má žalobce zato, že správní orgány neposoudili zákonné podmínky pro uložení sankce správně, překročili meze správního uvážení a postupovali v tomto ohledu svévolně.

Konkrétně žalobce oponuje závěru žalovaného, že pokud jde použitou technologii (povrchovou úpravu legovaných antikorózních ocelí za pomocí chemického čištění, tzv. moření) a množství látek uniklých do ovzduší, podléhala činnost žalobce režimu zákona č. 86/2002 Sb., a vyhl. č. 355/2002 Sb., a závěru, že se v tomto případě jednalo o velký zdroj znečištění ovzduší.

Soud posoudil uvedenou žalobní námitku následovně:

Žalobci byla uložena pokuta za správní delikt uvedený v ustanovení § 40 odst. 7 písm. a) zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) ve výši 750.000,-Kč, neboť porušil povinnosti stanovené v ust. § 11 odst. 1 písm. a) zákona.

Podle ust. § 11 odst. 1 písm. a) zákona jsou provozovatelé zvláště velkých, velkých a středních stacionárních zdrojů „povinni uvádět do provozu a provozovat stacionární zdroje v souladu s podmínkami ochrany ovzduší, které jsou uvedeny ve stanoviscích a povoleních vydaných podle § 17 a v souladu s technickými podmínkami provozu zařízení zdroje stanovenými jeho výrobcem a s provozním řádem, pokud je stanovena povinnost k jeho zpracování ...“.

Podle ust. § 17 odst.2 písm. b) téhož zákona se k záměrům na zavedení nových technologií s dopadem do ovzduší u provozovatelů zvláště velkých, velkých a středních stacionárních zdrojů znečištění vyžaduje povolení příslušného orgánu ochrany ovzduší.

Podle ust. § 17 odst.2 písm.f) téhož zákona je povinen provozovatel zvláště velkých, velkých a středních stacionárních vyžadovat povolení příslušného orgánu ochrany ovzduší „ke změnám využívání technologických zařízení“.

Podle ust. § 17 odst. 7 téhož zákona povolení podle odstavce 2 písm. a) až g) obsahuje mimo jiné závazné podmínky provozování stacionárního zdroje z hlediska ochrany ovzduší; tyto podmínky dle odst. 8 téhož ustanovení obsahují zejména emisní limity znečišťujících látek, a další podmínky ochrany ovzduší, dále pak opatření k vyloučení rizik možného znečišťování a podmínky zajišťující ochranu životního prostředí.

Ze správního spisu má soud za prokázané, že ve venkovním prostoru areálu provozovny žalobce, v které byla ve dnech 24.5.2008 a 25.5.2008 prováděna povrchová úprava nerezových konstrukcí stříkáním pomocí ručních rozprašovačů, došlo k úniku nebezpečných látek (které byly použity při této činnosti) do okolí mimo areál provozovny žalobce; tyto skutečnosti nejsou mezi účastníky sporné. Z Oznámení přestupku ze dne 25.5.20108, a z Protokolu o analýze v tento den odebraných vzorků ze dne 3.6.2008, vyplývá, že došlo k silnému znečištění ovzduší agresívními výpary kyseliny dusičné (HNO3) a fluorovodíkové (HF), bylo zjištěno, že tyto látky odpovídají obsahu přípravků, které se našli v místě prováděné činnosti, dále bylo analýzou prokázáno, že látky uniklé do ovzduší byly silně agresivní až toxické, pokud jde o rozsah postižení z uvedených dokumentů vyplývá, že bylo zasaženo okolí provozovny, zejména sousední domy, a okolní vegetace provozovny – dle zažloutlých listů – byla také zasažena.

Dle provozního řádu žalobce sám zařadil předmětnou provozovnu, v níž bylo prováděno moření, tj. provozovnu „LAKOVNA – SCHMELZER s.r.o“ do kategorie velkých stacionárních zdrojů znečištění. Inspekce a zástupce Krajského úřadu provedli dne 4.6.2008 kontrolu; skutečnosti, ke kterým došlo ve dnech 24.5.2008 a 25.5.2008 a které byly zachyceny v Oznámení přestupku a V protokolu o analýze byly kontrolou potvrzeny. Výsledky autorizovaného měření v lakovně, které bylo provedeno dne 3.1.2007, prokázaly, že emisní limity v tomto prostředí v důsledku namontovaných filtrů byly splněny. V rámci vyjádření k provedené kontrole a k jejim závěrům žalobce potvrdil, že prováděl prostřednictvím firmy Poligrat GmbH povrchovou úpravu legovaných antikorózních ocelí za pomocí chemického čištění, tzv. moření a jelikož se jednalo o velké kusy – díly filtru firma si tyto díly neodvezla jako jindy do své provozovny, ale úpravu prováděla ve venkovním prostoru areálu žalobce.

Žalovaný v odůvodnění uvedl, že za této situace, když úprava byla provedena za jiných a závažnějších podmínek, spočívajích v tom, že se jednalo o činnost prováděnou ve venkovním prostoru a činnost s velmi nebezpečnými chemickými sloučeninami, byl žalobce povinen zajistit provádění této činnosti v souladu se zákonem, ten se však dle svého tvrzení spolehl na firmu dodavatele.

Žalobce v žalobě nečiní sporným, že tyto práce byly provedeny v rozporu s Provozním řádem. Provozní řád, jak vyplývá z kontroly inspekce provedené dne 4.6.2008 a z oznámení o zahájení řízení ze dne 3.7.2008, technologii moření, jak vyplývá ze správního spisu, neobsahoval a takovou činnost žalobce mohl provádět až po udělení povolení orgánem ochrany ovzduší, jak vyplývá, z výše citovaných ust. § 17 odst. 2 písm. b) zákona č. 86/2005 Sb. Provozní řád tak v rozporu se zněním ust. § 11 odst.2 zákona č.86/2005 Sb., neobsahoval soubor technologicko provozních parametrů moření, opatření ke zmírňování průběhu a odstraňování následků havarijních stavů. V uvedeném případě se to i fakticky projevilo tak, že nebyl zajištěn bezpečný chod této činnosti (moření) a zabránění úniku nebezpečných látek do ovzduší.

Soud nepřisvědčil tvrzení žalobce, že žalovaný neodůvodnil svůj závěr, že moření podléhá režimu zákona č. 86/2002 Sb., a vyhl. č. 355/2002 Sb. Žalovaný v odůvodnění uvedl, že byť není moření uvedeno přímo v zákonných předpisech o ochraně ovzduší a v nařízení vlády č. 615/2006 Sb., je uvedeno pouze moření v procesních vanách, jelikož při moření jakožto způsobu čištění kovů se používají a také v projednávaném případě byly použity silně agresivní a toxické látky a jejich výskyt byl prokázán rozborem vzorků (ŠS laboratoře Třemošná), je nutno technologii moření zařadit z hlediska nebezpečnosti pro ovzduší k technologii lakování. Pro lakování rozměrných dílu mimo prostory lakoven platí vyhláška č.355/2002 Sb., kterou se stanoví emisní limity a podmínky provozování stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší emitujících tyto nebezpečné látky do ovzduší. Soud se nedomnívá, že by správní orgány překročili meze správní úvahy, pokud dovodili, že technologie moření musí splňovat tytéž zákonné limity a podmínky jako technologie lakování. Pokud jde o žalobcem namítaný rozdíl spočívající ve skutečnosti, že unikající látky byly anorganické ne organické (o kterých hovoří vyhláška) podstatné pro posouzení, že nejde o okolnost žalobce vyviňující, je skutečnost, že uniklé anorganické látky byly nebezpečnější než organické látky upravené vyhláškou č. 355/2002 Sb., (v příloze č.2 části 4, bodu 4.2.6 vyhlášky).

V řízení bylo prokázáno, že v provozovně žalobce byla použita technologie, kterou neměl žalobce uvedenou v provozním řádu (porušil tak ust. § 11 odst. 1 písm a) zákona), na uvednou činnost neměl povolení dle § 17 odst. 2 písm. f) ačkoliv se jednalo o novou technologii, kterou ve svém areálu využíval; žalobce nepožádal o povolení dle § 17 odst. 2 písm.b) zákona, přestože tato povinnost vyplývala i z ust. § 17 odst. 7 zákona, neboť bylo zjištěno, že v rámci této technologie byly používány vysoce nebezpečné a toxické látky.

Druhou žalobní námitkou žalobce vytýkal nesprávné posouzení věci, pokud jde o osobu odpovědnou za únik nebezpečných látek do ovzduší. Tvzení žalobce, že se žalovaný nezabýval řádně otázkou odpovědné osoby, soud nepřisvědčil. Naopak z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že tato otázka byla řešena v rámci vypořádání se s odvolací námitkou shodného obsahu. Na straně 5 odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobce při činnosti, v důsledku které došlo k emisím nebezpečných látek mimo areál provozovny, použil firmu POLIGRAF; tato okolnost jej však nevyviňuje z odpovědnosti za jeho deliktní jednání. Svůj závěr žalovaný opřel o znění ust. § 420 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého:„Škoda je způsobena právnickou nebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají;

Skutečnost, že firma POLIGRAF byla použita žalobcem pro činnost v důsledku, které došlo k úniku nebezpečných látek do ovzduší, byla v řízení prokázána a žalobce sám uvedl, že ji najal v minulosti i nyní k provední předmětných prací. Žalovaný v souladu výše citovaným ustanovením občanského zákoníku posoudil žalobce jako odpovědnou osobu za činnost najaté firmy, kterou ke své činnosti použil. Skutečnost, že firma Poligrat GmbH za účelem předmětné smlouvy o dílo použila své vlastní zařízení a práce prováděli její vlastní zaměstnanci je pro posouzení odpovědné osoby nerozhodná. Ve vyjádření provozovatele k výsledkům kontroly ze dne 3.7.2008 jednatel žalobce potvrdil, že firmu POLIGRAF na provedení prací, při kterých došlo k úniku nebezpečných látek do ovzduší žalobce objednal. Veřejnoprávní povinnost provozovatele stacionárního zdroje nadto pak nelze převést smluvním ujednáním.

Třetí žalobní námitkou žalobce zpochybnil výši uložené pokuty s tím, že ji považuje za nepřiměřenou a návrhem na moderaci. Pro přezkum této žalobní námitky se soud zaměřil na posouzení, jak odůvodnili správní orgány výši uložené pokuty. Moderační právo soudu zakotvené v citovaném ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s. umožňuje soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu k návrhu žalobce buď uložený trest snížit nebo od něj upustit. Ve správním soudnictví je tento postup výjimečný, neboť pravidlem je přezkum, který nedává soudu pravomoc, aby rozhodnutí sám měnil. Soud se zabývá návrhem na moderaci až poté, co žalobce neuspěl se svými žalobními námitkami na zrušení napadeného rozhodnutí, což plyne z povahy eventuálního petitu, který žalobce v podané žalobě uplatní. Přezkoumává-li proto soud rozhodnutí o trestu za správní delikt, jež bylo napadeno ve všech svých závěrech, nejprve k žalobním námitkám zkoumá, zda se žalobce dopustil skutku, který je mu vytýkán, zda je tento skutek správním deliktem a zda jej správní orgán správně kvalifikoval. V tomto posouzení dospěl soud k závěru, jak je výše uvedeno, že správní orgány posoudili skutek žalobce jako správní delikt v souladu se zákonem.

Poté soud zkoumá, zda správní orgán uložil trest odpovídající zákonu a zda při zvažování konkrétní výše trestu přihlédl ke všem zákonným kritériím a nepřekročil meze správního uvážení. Pokud však dospěje k závěru, že žalobce svým jednáním naplnil konkrétní skutkovou podstatu správního deliktu, a rozhodne se pro moderaci uloženého trestu, musí při své úvaze zohlednit kritéria pro moderaci rozhodná, jimiž jsou zejména majetkové a osobní poměry pachatele správního deliktu, neboť je nutné předejít a zabránit možnosti vzniku „likvidačního“ účinku nepřiměřeně vysoké sankce (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 16/2008 - 80, publikovaný pod č. 1719/2008 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz).

Přiměřenost či nepřiměřenost uložené správní sankce v podobě peněžité pokuty je pak nutno hodnotit ve vztahu k podmínkám, které jsou pro úvahu o výši pokuty primárně stanoveny zákonem, to znamená ust. § 40 odst. 7 a § 41 odst. 3 zákona č.86/2005 Sb., dále pak zejména zohledněním majetkových poměrů pachatele, i když zákon toto kritérium přímo nestanovil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2006, č. j. 2 As 33/2006 - 102, dostupný na www.nssoud.cz).

Moderační právo upravené v ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s. má proto místo pouze tam, kde je postih za spáchaný správní delikt zjevně nepřiměřený, jak již konstatoval ve svém rozhodnutí Městský soud v Praze ze dne 16. 11. 2004, č. j. 10 Ca 250/2003 - 48, publikovaném pod č. 560/2005 Sb. NSS. V tomto směru lze poukázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000 - 65, publikovaný pod č. 225/2004 Sb. NSS, www.nssoud.cz, v němž byl vysloven názor, že o zjevně nepřiměřenou výši sankce (pro účely § 78 odst. 2 s. ř. s.) nejde v případě, kdy byla pokuta uložena těsně nad spodní hranicí zákonného rozmezí. Moderaci trestu pak musí soud patřičně odůvodnit ve smyslu uvedených rozhodných kritérií, tedy zdůvodnit nepřiměřenost trestu a uvést, ve vztahu k jakým kritériím byla výše sankce posuzována. V této souvislosti lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, č. j. 1 As 30/2004 - 82, dostupný na www.nssoud.cz, podle něhož moderuje-li soud trest za správní delikt, musí též řádně odůvodnit, v čem spatřuje zjevnou nepřiměřenost trestu a na základě jakých kritérií dospěl k jím stanovené výši trestu.

Aby soud mohl posoudit, ve smyslu kterých rozhodných kritérií, byla sankce uložena a ve vztahu jakým kritériím byla výše sankce posuzována, musí přezkoumat jak tato kritéria byla správním orgánem při výše stanovení pokuty zohledněna.

Podle ust. § 40 odst. 7 zákona č.86/2005 Sb., podle kterého byla pokuta žalobci uložena, uloží inspekce provozovateli zvláště velkého, velkého a středního stacionárního zdroje pokutu od 10.000 do 10.000.000 Kč, porušil-li „alespoň jednu z povinností stanovených v § 11odst.1 písm.a )....“.Podle ust. § 41 odst. 3 zákona: „Při rozhodování o výši pokuty přihlíží orgán ochrany ovzduší k závažnosti porušení zákonné povinnosti, době trvání protiprávního stavu, k výši vzniklé nebo hrozící škody a k případným následkům protiprávního stavu.

V rozhodnutí I. Stupně, pokud jde o výši pokuty, je uvedno, že v roce 2004 „za podobnou činnost“ kdy žalobcem byly prováděny lakovací práce syntetickou barvou na veřejném prostranství areálu, byla žalobci inspekcí uložena pokuta ve výši 500.000,-Kč. Dále žalovaný uvedl: „Pokuta uložená ve výši 750 000,-Kč je přiměřená a odpovídá závažnosti případu i postavení velkého zdroje znečišťování ovzduší. Provozovatel opakovaně prováděl technologickou činnost na volném prostranství areálu s dopadem na kvalitu ovzduší, která nebyla schválena v předmětném provozním řádu.“

V rozhodnutí žalovaného, pokud jde o zdůvodnění výše uložené pokuty, je uvedeno: „Výše pokuty odpovídá závažnosti případu, odvolatel způsobil provozem najaté firmy POLIGRAT ve svém areálu velké znečištění ovzduší s přímým negativním dopadem na životní prostředí a zdraví lidí. Je nutné aby odvolatel věnoval pozornost nejen své, ale i pracovní činnosti osob, které pro svoji činnost použila uvědomil si závažnost provozu, protože k podobnému deliktu již v jeho provozovně došlo-lakovací práce stříkáním syntetickou barvou ve veřejném prostranství areálu v roce 2004.

Na základě posouzení výše citovaných odůvodnění výše uložené pokuty soudu nezbylo, než konstatovat, že správní úvaha na základě, které správní orgány uložily pokutu právě ve výši 750 000,-Kč chybí. Kritéria pro uložení pokuty jsou dána i ust. § 40 odst. 7 zákona, podle jehož znění by správní orgán měl uvést jakou závažnost z jednotlivých povinností porušených žalobcem „stanovených v § 11 odst. 1 písm a.)....“ těmto porušením přisuzuje. V prvostupňovém rozhodnutí je uvedeno, že „žalobce opakovaně prováděl technologickou činnost na volném prostranství areálu s dopadem na kvalitu ovzduší, která nebyla schválena v předmětném provozním řádu.“ V odůvodnění rozhodnutí žalovaného je konstatováno v návaznosti na toto porušení (tj., že činnost nebyla uvedena v provozním řádu) také porušení některých ustanovení § 17 zákona, z odůvodnění výše pokuty není vždy zřejmé, jestli i k tomuto jednání a v jaké míře bylo přihlédnuto při stanovení výše pokuty. Rovněž není komplexně uvedeno, jak správní orgány přihlížely k dílčím kritériím pro uložení pokuty uvedeným v § 41 odst. 3 zákona (tj. k závažnosti, k době trvání protiprávního stavu, k výši vzniklé nebo hrozící škody a k případným následkům protiprávního stavu). Aby soud mohl posoudit přiměřenost výše uložené pokuty, musí být z rozhodnutí seznatelné, jakými úvahami se řídil správní orgán při stanovování výše pokuty. Přičemž soud správní úvahu rozhodujícího správního orgánu odůvodňující konkrétní výši uložené pokuty s ohledem na kasační princip přezkumu správních rozhodnutí v správním soudnictví nemůže nahrazovat.

Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Právním názorem, který soud vyslovil v tomto rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

Žalobce měl se svojí žalobou úspěch a náleží mu proto náhrada důvodně vynaložených a prokázaných nákladů řízení podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Tyto náklady spočívají v nákladech souvisejících se zastoupením advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů za 3 úkony právní služby po 2100 Kč (za převzetí věci, sepis žaloby a podání repliky), a 3 režijní paušály po 300 Kč. Celkem tedy činí náklady na právní zastoupení 7.200.- Kč. Další náklady představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000 Kč. Proto soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 9.200,- Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek
uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po
doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského
soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,
jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 19. srpna 2011

Mgr. Jana Brothánková,v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru