Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Ca 428/2009 - 53Rozsudek MSPH ze dne 11.11.2010

Prejudikatura

9 As 32/2008 - 57

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 As 41/2011 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

10 Ca 428/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a Mgr. Libora Zhřívala v právní věci žalobce: L.D.T., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Václavské nám. 21, Praha 1, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 4. 12. 2009 čj. CPR-13998-1/ČJ-2009-9CPR-V234

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Ústí nad Labem, Inspektorátu cizinecké policie Chomutov (dále jen správní orgán prvého stupně) ze dne 2. 9. 2009 čj. CPUL-1985-44/ČJ-2009-044061-HONS, jímž bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen zákon o pobytu cizinců) uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území ČR, byla stanovena na 1 rok.

Konkrétně tvrdí /bod III./, že kontroly Úřadu práce v Mostě se účastnili i pracovníci cizinecké policie, tedy pracovníci správního orgánu I. stupně, který rozhodnutí vydal, proto k zahájení řízení o vyhoštění žalobce došlo až po několikanásobném překročení zákonné lhůty, a to teprve potom, co byl správnímu orgánu doručen výsledek kontroly z Úřadu práce. Přitom správní orgán I.stupně měl dostatek informací k zahájení řízení ještě před doručením výsledků kontroly Úřadu práce, a to proto, že se kontroly sám účastnil. Argumentace žalovaného správního úřadu o tom, že správní orgán nemohl po provedené kontrole mít dostatek informací pro zahájení řízení, neboť bez ověření skutečností v evidencích úřadu práce a podobných nebylo možno řízení zahájit, je absurdní, neboť správní orgány disponují natolik rozsáhlým aparátem, že ověření skutečnosti, zda má cizince na území České republiky pracovní povolení, jsou schopny zjistit během několika hodin a nemusí vyčkávat sdělení výsledků kontroly úřadu práce, které trvalo více než pět měsíců.

Za absurdní označuje žalobce poukaz žalovaného na to, že mohl využít institutu opatření proti nečinnosti, když „snad žádný rozumný správní orgán“ nemůže předpokládat, že by se někdo sám domáhal toho, aby proti němu bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění.

Žalobce dále tvrdí /bod IV./, že sdělení o výsledku kontroly, které mělo být základním podkladem pro rozhodování správního úřadu o správním vyhoštění, je sdělením v rozporu s právními předpisy, neboť porušuje základní principy právního státu a zásadu presumpce neviny. Tato hrubá nezákonnost musí znamenat, že podklad pro rozhodnutí jako listinný důkaz nelze použít, neboť by to bylo v přímém rozporu s ustanovením § 51 odst. 1 správního řádu, podle kterého lze použit pouze takových důkazních prostředků, které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. S žalobcem Úřad práce v Mostě ani jiný úřad práce nikdy nevedl řízení o přestupku podle ustanovení § 139 odst. 4 zákona č. 435/2005 Sb., o zaměstnanosti, ani za tento skutek nebyl pravomocně uznán vinným. Úřad práce ve výsledku provedené kontroly konstatuje, že zákon o zaměstnanosti porušilo celkem 97 cizinců včetně žalobce. Takové řízení je v hrubém rozporu s ustanovením § 73 odst. 1 zákona o přestupcích, podle kterého se na občana - a tedy i na cizince – hledí, jako by byl nevinen, pokud jeho vina nebyla vyslovena pravomocným rozhodnutím. Výsledek kontroly Úřadu práce v Mostě, který je stěžejním důkazem pro vydání napadeného rozhodnutí, je důkazem získaným v rozporu s právními předpisy a nelze jej pro řízení o správním vyhoštění žalobce použít. Tento nezákonný postup je navíc potvrzen dalším sdělením Úřadu práce v Mostě, ze kterého vyplývá, že žádný z cizinců nebyl zákonným způsobem usvědčen ze spáchání tohoto přestupku a nelze než konstatovat, že pokud věcně příslušný správní úřad nerozhodl o přestupku z jakéhokoli důvodu, nemůže a nesmí jej z tohoto jednání jakkoli obviňovat či vyslovovat jakékoli domněnky o případné vině. Úřad práce tedy přiznává, že nebylo rozhodnuto o přestupcích, spáchaných cizinci, neboť by to bylo zdlouhavé a žalobci není zřejmé, proč žalovaný nezvolil stejný postup a nekonstatoval, že rozhodnutí není ve veřejném zájmu právě s ohledem na časové prodlevy a práva účastníků řízení.

Žalobce dále /bod V./ namítá, že právnímu zástupci žalobce bylo znemožněno nahlédnout do spisového materiálu, který se týkal kontroly provedené Úřadem práce v Mostě, s odůvodněním, že k takovému úkonu nejsou účastníci řízení, se kterými je vedeno řízení o správním vyhoštění, oprávněni. Písemný doklad o odmítnutí možnosti nahlédnout do spisu žalobce přikládá v příloze. Jedná se o reakci na žádost totožného právního zástupce ve stejné věci.

Žalobce dále /bod VI./ namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí i rozhodnutí správního úřadu prvého stupně, když podle aplikovaného ustanovení § 119 odst.1 písm.b) bodu 3 zákona o pobytu lze uložit rozhodnutí o správním vyhoštění za celkem čtyři skutkové podstaty jednání, které jsou svojí povahou naprosto odlišné, přičemž je logické, že se účastník řízení nemohl kumulativně dopustit všech těchto jednání. Z rozhodnutí nelze dovodit, zda se účastník řízení dopustil výkonu nelegální práce podle ustanovení § 5 písm. e) zákona o zaměstnanosti, nebo provozoval činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu. Účastník správního řízení tudíž neví, v jakém postavení ho správní orgán posuzoval a je minimalizována jeho možnost účinné obrany proti právnímu hodnocení jeho postavení buď jako zaměstnance, nebo jako osoby samostatně výdělečně činné. Z dalších případů lze dovozovat, že osoby, které prošly předmětnou kontrolou a prokázaly, že jsou zapsány v obchodním rejstříku či že mají živnostenské oprávnění, nebyly nijak sankcionovány, což nasvědčuje závěru, že osoby, které byly kontrolovány, byly posuzovány jako osoby samostatně výdělečně činné. Ani po rozhodnutí žalovaného odvolacího správního úřadu není v této otázce jasno, když na jednom místě žalovaný uvádí, že žalobce pracoval na území České republiky a to bylo důvodem vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, na dalším místě opět uvádí dvě varianty, že pracoval bez pracovního povolení nebo vykonával dani podléhající výdělečnou činnost bez toho, aby k tomu byl oprávněn. Proto žalobce neví, zda byl posuzován jako zaměstnanec, nebo osoba samostatně výdělečně činná a proto nemohl zvolit účinnou obranu proti právnímu hodnocení jeho postavení. Žalobce trvá na tom, že žalovaný neví, v jakém postavení se žalobce nachází, přičemž to je pro jeho vyhoštění zcela zásadní.

Žalobce /bod VII./ dále namítá, že správní úřad neprovedl jediný výslech svědka ze strany agentury práce ani ze strany společnosti, ve které mělo docházet k předmětnému jednání, přičemž výslechy těchto osob jsou pro právní hodnocení a zjištění stavu věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, naprosto stěžejní. V rámci provedené kontroly mu nebyly sejmuty otisky prstů a není proto prokázáno, že žalobce byl fyzicky přítomen kontrole, protože cestovním dokladem se mohla prokázat jiná osoba.

Dále žalobce /bod VIII./ namítá, že k tomu aby správní orgán mohl rozhodnout o správním vyhoštění pro naplnění skutkové podstaty dle § 139 odst. 4 zák.č. 435/2004 Sb., je třeba, aby v této věci bylo rozhodnuto v řádném přestupkovém řízení dle zák. č. 200/1990 Sb. Ze sdělení Úřadu práce v Mostě vyplývá, že by rozhodnutí o přestupku bylo neefektivní, přičemž žalobce se domnívá, že stejně neefektivní je řízení o správním vyhoštění, které již trvá rok od doby, kdy došlo k jednání, pro které bylo žalobci uloženo rozhodnutí o správním vyhoštění. Takový postup je podle názoru žalobce v rozporu se základními principy správního řízení a v rozporu s veřejným zájmem na zachování právní jistoty.

Dne 1. 2. 2010 bylo Městskému soudu v Praze doručeno vyjádření žalovaného k žalobě, ve kterém žalovaný plně odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhuje zamítnutí žaloby.

Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Při ústním jednání právní zástupce žalobce setrval na podané žalobě a uvedl, že v obdobné věci projednávané u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Ca 235/2009 tento soud žalobě vyhověl a rozhodnutí žalovaného zrušil. Zdůraznil, že v daném případě žalobce nikdy neuvedl, že by v předmětném závodě v Korozlukách skutečně pracoval a poukázal na to, že způsob, jak byla zjišťována jeho totožnost, není nikde specifikován. Žalovaný se z účasti u ústního jednání omluvil.

Ze správního spisu vyplývají následující skutečnosti:

Dne 3. 3. 2009 bylo Inspektorátu cizinecké policie v Chomutově doručeno Úřadem práce v Mostě sdělení ze dne 25. 2. 2009 o výsledku kontroly ze dne 11. 9. 2008. Sdělení se týká společně provedené kontroly zaměřené na výkon nelegální práce podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Kontrola byla provedena pracovníky Úřadu práce v Mostě a policisty Inspektorátu cizinecké policie v Chomutově v Korozlukách, výrobních halách společnosti Maurice Ward & Co., s.r.o., kde provozovala svoji činnost společnost Euromontec CZ s.r.o., se sídlem v Rakovníku, Vysoká 145. Na místě bylo kontrolováno 32 osob (v seznamu uvedeny předně, mezi nimi žalobce), dále se uvádí, že z předložených dokladů bylo zjištěno, že v místě pracovaly další osoby (v seznamu dále uvedené), a to na základě dohody o dočasném přidělení zaměstnanců ze dne 4. 8. 2008 mezi uvedenými společnostmi (tato je součástí příloh).

Společně s uvedeným sdělením a dále dodatečně byly doručeny Úřadem práce v Mostě: Smlouva o dílo č. 2008/1, uzavřená mezi žalobcem a společností Euromontec CZ s.r.o., ze dne 18. 8. 2008, v níž se žalobce zavázal provést pro objednatele pomocné práce v rámci své živnosti (bez konkretizace díla). Přehled docházky, podle něhož žalobce /os. číslo 817/ v měsíci srpnu 2008 odpracoval 80 hodin. Faktury s datem uskutečnění plnění 31.8.2008, kdy byla fakturována za provedené práce žalobcem částka 6400 Kč, a to společnosti EUROMONTEC CZ s.r.o. Úřad práce uzavřel, že celkem 97 osob v měsíci srpnu 2008 pracovalo v Korozlukách bez uzavřeného platného pracovně právního vztahu či jiné smlouvy, bez povolení k zaměstnání a bez oprávnění k provozování dani podléhající výdělečné činnosti podle zvláštního právního předpisu, čímž se dopustily výkonu nelegální práce podle ustanovení § 5 písm. e) bodu 2 zákona o zaměstnanosti.

Na základě uvedených skutečností správní orgán prvého stupně dne 18. 3. 2009 zahájil se žalobcem řízení ve věci správního vyhoštění z území České republiky podle ustanovení § 119 odst. 1 písm.b) bod 3 zákona.

Podle protokolů ze dne 29. 4. 2009 byl žalobce za přítomnosti tlumočníka a svého právního zástupce seznámen se sdělením Úřadu práce Most ze dne 25. 2. 2009 o výsledku kontroly z 11. 9. 2008 a všemi dalšími k němu připojenými doklady (smlouvou o dílo, dohodou o dočasném přidělení, fakturou a dalšími) a dále s výpisem z obchodního rejstříku s datem zápisu obchodní firmy žalobce D.T.L. k 15. 10. 2008 a s výpisem z evidence dočasně usídlených cizinců; tyto listiny byly provedeny k důkazu a byly mu přečteny. Žalobce se vyjádřil obdobně jako v žalobě, že řízení bylo zahájeno po uplynutí zákonné lhůty, že mu nebylo umožněno nahlédnout do spisu Úřadu práce v Mostě a že nelze vyloučit, že se údajně nezákonného jednání dopustila osoba, která se za žalobce vydávala. Na přímou otázku, zda někdy pracoval v Korozlukách ve výrobních halách Maurice Wards & Co., se žalobce odmítl vyjádřit.

Rozhodnutím ze dne 29. 4. 2009 bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou nelze umožnit vstup na území, byla stanovena na jeden rok. K odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 7. 2009 čj. CPR-8815-1/ČJ-2009-9CPR-V234. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný sice uvedl, že důvody pro uložení správního vyhoštění byly sice jednoznačně prokázány, avšak rozhodnutí správního orgánu prvého stupně je nutno zrušit, neboť nijak nereaguje na námitky žalobce uplatněné při ústním jednání dne 29. 4. 2009.

Při ústním jednání dne 31. 8. 2009, kterého se zúčastnil právní zástupce žalobce, se žalobce seznámil s doplňujícím sdělením Úřadu práce v Mostě ze dne 7. 7. 2009 a následně uplatnil námitky, které obsahově korespondují s námitkami žalobními.

Následně dne 2. 9. 2009 vydal správní orgán prvého stupně rozhodnutí čj. CPUL-1985-44/ČJ-2009-044061-HONS, jímž bylo žalobci uloženo dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění s tím, že doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území ČR, byla stanovena na 1 rok.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl správní orgán prvého stupně, že ze shromážděných listinných důkazů má správní orgán za dostatečně prokázané, že žalobce byl nelegálně zaměstnán. Správní orgán vylučuje, že by firma Maurice Ward& Co. disponovala žalobcovými osobními údaji, tzn. jméno, příjmení, datum narození, číslo pasu a číslo vízového štítku, aniž by pro firmu pracoval. Tyto údaje jsou evidovány pouze v systému cizinecké policie anebo s nimi disponuje žalobce osobně. Dále má správní orgán za vyloučené, že by žalobce své údaje sdělil uvedené společnosti, aniž by pro ni pracoval, neboť se jeho osobní daje objevily na smlouvě o dílo, dohodě o dočasném přidělení zaměstnanců, faktuře a přehledu docházky. Dále je zřejmé, že žalobce byl při prováděné kontrole fyzicky přítomen na pracovišti, kdy byl žalobce na základě předloženého dokladu ztotožněn.

Správní orgán podotkl, že v průběhu řízení žalobce jednoznačně nevyvrátil skutečnost, že v provozech společnosti pracoval, když odmítl odpovědět na přímou otázku, zda někdy v provozech společnosti pracoval.

Proto tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, přičemž jeho odvolací námitky obsahově korespondují s námitkami uvedenými posléze v žalobě.

O odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím tak, že odvolání bylo zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno.

V odůvodnění k jednotlivým námitkám uvedl žalovaný následující:

K námitce týkající se nedodržení lhůty pro zahájení řízení: Žalovaný uvádí, že je nemožné, aby pouze na základě kontroly provedené Úřadem práce, bez ověření skutečností také v evidencích vedených Úřadem práce a podobně, bylo zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění. Pokud byl žalobce přesvědčen o tom, že je správní orgán prvého stupně nečinný, mohl využít institut ochrany proti nečinnosti podle § 80 správního řádu.

K námitce, že žalobci není zřejmé, na základě kterého z alternativně uvedených důvodů v ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců je s ním vedeno řízení o správním vyhoštění, žalovaný uvedl, že pri uložení správního vyhoštění postačuje naplnění jen jedné z podmínek. V případě žalobce správní orgány shledaly, že byl na území zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání.

K námitce, že s žalobcem nebylo vedeno řízení o přestupku dle § 139 odst. 4 zákona o zaměstnanosti, žalovaný uvedl, že zatímco rozhodnutí o přestupku je rozhodnutím o vině a trestu, správní vyhoštění není trestem, ale opatřením, obě uvedená řízení proto nelze spojovat.

Žalovaný dále uvedl, že nespatřuje nezákonnost v použití sdělení o výsledku kontroly provedené Úřadem práce v Mostě jako podkladu pro řízení ve věci správního vyhoštění, jelikož „se jedná o podklad k předmětnému správnímu řízení, nikoli však důkazní prostředek“.

K námitce žalobce, že mu nebylo umožněno nahlédnout do spisového materiálu Úřadu práce v Mostě, žalovaný uvádí, že ze spisového materiálu v dané věci nevyplývá, že by žalobce nějak prokázal své tvrzení o tom, že mu bylo toto nahlédnutí znemožněno.

Žalovaný dal žalobci zapravdu v tom, že dohoda o dočasném přidělení je absolutně neplatná, když nebyla uzavřena žádná dohoda o pracovním poměru. Uvedl však, že žalobce prokazatelně pracoval v měsíci srpnu 2008 na území ČR bez povolení k zaměstnání, ačkoli toto povolení je podmínkou výkonu zaměstnání. V době kontroly rovněž neměl žalobce živnostenské oprávnění, neboť do obchodního rejstříku byl zapsán až dne 15. 10. 2008.

K argumentaci žalobce, že sdělení o výsledku kontroly je v rozporu s presumpcí neviny, žalovaný uvedl, že toto sdělení vychází z dalších shromážděných listinných podkladů.

Pokud žalobce navrhuje v odvolání výslechy svědků, lze mít dle žalovaného za to, že se jedná o návrh účelový, který žalobce měl a mohl uplatnit v řízení před správním orgánem prvého stupně. K námitce, že při kontrole Úřadu práce nebyla řádně zjištěna jeho totožnost, když nebyly při této kontrole snímány otisky prstů, uvádí žalovaný, že žalobce prokázal svoji totožnost v řízení před správními orgány tím, že předložil svůj cestovní pas. Pokud by žalobce „měl pochybnosti o totožnosti uvedené správním orgánem, určitě by již při kontrole provedené dne 11. 9. 2008 … upozornil na skutečnost, že se nejedná o jeho cestovní doklad a sdělil by správnímu orgánu svou pravou totožnost“. Dále žalovaný poukázal na to, že ztráta či odcizení žalobcova cestovního dokladu nebyla v rozhodném období hlášena. Proto žalovaný podané odvolání zamítl.

Městský soud v Praze na základě uvedených skutečností v daném konkrétním případě neshledal důvod pro částečné vyhovění žalobě, jak se žalobce dovolával s odkazem na rozsudek zdejšího soudu sp.zn. 11 Ca 235/2009, o námitkách žalobce uvážil v dané věci částečně jinak a důvody odchýlení se od uvedeného rozsudku soud uvádí u konkrétních námitek, které jinak posoudil:

Podle ustanovení § 119 odstavec 1 písmeno b/ bod 3 zákona o pobytu vydá policie rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, až na pět let, je-li cizinec

na území zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání,

nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu

anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal

nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval.

Ve vztahu ke skutkovým okolnostem dané věci je zřejmé, že nepřipadají do úvahy v dané věci poslední dva důvody vyhoštění.

Podle ustanovení § 5 písmeno e/ bodu 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, se pro účely tohoto zákona rozumí nelegální prací, pokud fyzická osoba - cizinec vykonává práci v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání nebo bez tohoto povolení, je-li podle tohoto zákona vyžadováno, nebo v rozporu s povolením k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání ve zvláštních případech (dále jen „zelená karta“) vydaným podle zvláštního právního předpisu nebo bez zelené karty, je-li podle tohoto zákona vyžadována; to neplatí v případě převedení na jinou práci podle ustanovení § 41 odst.1 písm. c) zákoníku práce.

Námitku žalobce v bodě III., že řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, bylo zahájeno po uplynutí zákonné lhůty pro zahájení správního řízení z moci úřední, kterou lze analogicky dovodit z ustanovení § 80 odst.2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, podle kterého je správní úřad povinen zahájit řízení z moci úřední ve lhůtě do třiceti dnů ode dne, kde nastaly skutečnosti, odůvodňující zahájení řízení, soud nehledal důvodnou. V daném případě sice nebyla lhůta, uvedená ve výše citovaném ustanovení správního řádu, správním úřadem dodržena, nicméně správní řád však uvedenou lhůtu stanoví jako lhůtu pořádkovou, s jejímž nedodržením zákon nespojuje žádné další právní následky. Nejedná se ani o lhůtu promlčecí, ani o lhůtu prekluzívní, a proto nelze nezákonnost správního řízení v dané věci vyvozovat výhradně ze skutečnosti, že správní řízení ve věci uložení správního vyhoštění žalobce bylo zahájeno z podnětu správního úřadu po uplynutí lhůty podle ustanovení § 80 odstavec 2 správního řádu.

V bodě IV. žaloby žalobce namítl, že s ním nebylo vedeno řízení o přestupku podle ustanovení § 139 odst.4 zákona č. 435/2005 Sb., o zaměstnanosti, ani za tento skutek nebyl pravomocně uznán vinným, tudíž ani nemělo být vedeno řízení o vyhoštění. Úřad práce ve výsledku provedené kontroly konstatoval, že zákon o zaměstnanosti porušilo celkem 97 cizinců, řízení o přestupku s nimi nevedl, protože po rozhodnutí o námitkách podaných ze strany kontrolované osoby již tito v Korozlukách nepracovali a vyvození postihu by bylo neefektivní a zdlouhavé. Skutečnost, že žalobce nebyl sankcionován za přestupek podle zákona o zaměstnanosti, neznamená, že řízení o správním vyhoštění žalobce je nezákonné, jestliže se opírá o skutkové okolnosti, zjištěné při společné kontrole plnění podmínek zákona o zaměstnanosti Úřadem práce v Mostě a příslušným orgánem cizinecké policie. Zákon o pobytu cizinců formuluje v ustanovení § 119 odstavec 1 písmenu b/ bodu 3 zcela konkrétní podmínky, za nichž může policie rozhodnout o správním vyhoštění cizince, a to aniž by splnění těchto podmínek zároveň podmiňoval existencí pravomocného výroku o vině v rámci rozhodnutí správního úřadu se zcela odlišnou kompetencí v přestupkovém řízení. Orgány policie jsou podle uvedeného právního ustanovení oprávněny samy si učinit závěr o tom, zda ten který cizinec v konkrétním případě svým jednáním uvedené zákonné předpoklady splnil či nikoli a v závislosti na tomto posouzení mohou orgány cizinecké policie přistoupit k zahájení správního řízení ve věci vyhoštění cizince. Pravomocné projednání přestupku tak není zákonnou podmínkou rozhodnutí o vyhoštění dle uvedeného ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona. Samo sdělení o výsledku kontroly, které bylo podkladem pro rozhodování správního úřadu o správním vyhoštění, a které žalobce napadá pro rozpor s právními předpisy, neboť porušuje základní principy právního státu a zásadu presumpce neviny, tak samo o sobě nemůže znamenat zákonnou překážku rozhodnutí o vyhoštění jen proto, že konstatuje zjištění o porušení zákona o zaměstnanosti ze strany cizinců a vysvětluje, proč nedošlo k zahájení přestupkového řízení. Soud proto tuto námitku neuznal důvodnou.

V bodě V. žalobce namítal, že jeho právnímu zástupci nebylo umožněno nahlédnout do spisového materiálu, týkajícího se provedené kontroly Úřadem práce v Mostě (k tomu připojil doklad o odmítnutí nahlížení v obdobné věci) a dovolával se tak porušení svých procesních práv, kdy nemohl namítat případnou nezákonnost provedené kontroly.

Soud v daném konkrétním případě (a to na rozdíl od rozsudku ve věci 11 Ca 235/2009) neshledal, že by tato skutečnost, že bylo odmítnuto nahlížení do spisu vedeného u Úřadu práce ohledně kontroly vedené se společností EUROMONTEC CZ, s.r.o., vedla k porušení procesních práv žalobce a mohla mít vliv na výrok rozhodnutí o správním vyhoštění. Ze spisu vyplývá, že při jednání dne 29. 4. 2009, o němž byl sepsán protokol, byl žalobce seznámen jak s obsahem vyjádření Úřadu práce v Mostě ze dne 25. 2. 2009, tak i se všemi jím postoupenými podklady (smlouvou o dílo, fakturou a pod.), které se ho týkaly a byly v rámci kontroly předloženy kontrolovaným subjektem a ke všem se mohl do protokolu vyjádřit, tyto listiny byly provedeny k důkazu. Žalobce do tohoto protokolu uvedl, že důvodem pro nahlížení do onoho spisu úřadu práce, které mu bylo nezákonně odmítnuto, je, že nelze vyloučit, že se jednání dopustila jiná osoba, která pod osobními údaji jejími vystupovala, a že mohlo dojít k chybě při zjišťování totožnosti osob, které se v době konání kontroly na místě nacházely. Sám pak odmítl přímo se vyjádřit, zda pracoval či nikoli v roce 2008 ve výrobních halách firmy Marice Ward v Korozlukách.

Aktivita žalobce ve vztahu ke společnosti EUROMONTEC CZ s.r.o. vyplývala kromě faktury i ze smlouvy o dílo č. 2008/1 s přesnými údaji bydliště, data narození, z přehledu docházky, z přílohy k Dohodě o dočasném přidělení, kde bylo i číslo jeho víza. Je tedy nutno vidět, že správní orgány se v daném případě nespokojily pouze s tím, že příslušný úřad práce zjistil žalobcovu přítomnost na pracovišti, ale vycházel i z dalších listinných dokladů, které byly se zjištěním úřadu práce v souladu. Pokud pak žalobce namítá, že při kontrole úřadu práce nebyla řádně zjištěna jeho totožnost sejmutím otisků prstů, soud rovněž neshledává tuto námitku důvodnou. Je zřejmé, že na daném místě musela být v době kontroly osoba, která se prokázala žalobcovým průkazem totožnosti. Žalobce však neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že jeho cestovním dokladem mohla disponovat jiná osoba, např. že by ho ztratil nebo mu byl odcizen. Žalobce sám se odmítl přímo vyjádřit k otázce, zda skutečně v předmětném závodě v Korozlukách pracoval nebo nikoli, tuto skutečnost tak ani výslovně nepopřel. Neuvedl žádné okolnosti, které by tento závěr vyvracely (např. že v této době vůbec na území ČR nebyl, že se zdržoval někde jinde apod.). Za situace, kdy jeho výkon práce pro předmětnou společnost je potvrzován i dalšími důkazy,

je třeba konstatovat, že samotné žalobcovo zcela obecné tvrzení, že se za něj mohla vydávat jiná osoba, je k vyvrácení závěru o tom, že vykonával práci ve výrobních halách v Korozlukách, nedostatečné a správní orgány tak nepochybily, pokud k němu nepřihlédly. Uvedený závěr nelze interpretovat tak, jak naznačuje žalobce, že by se snad přesouvalo důkazní břemeno na žalobce – správní orgány totiž v daném případě shromáždily pro svůj závěr o tom, že žalobce na území ČR nelegálně pracoval, dostatek podkladů. Tvrdí-li za této situace žalobce, že tyto doklady jsou nedostatečné, musí toto své tvrzení podepřít nějakými konkrétními důkazy nebo aspoň své tvrzení konkretizovat a specifikovat, proč shromážděné doklady považuje za nevěrohodné.

Z uvedeného soud uzavírá, že v řízení o správním vyhoštění byl žalobce seznámen se všemi listinnými podklady souvisejícími s ním a předloženými při kontrole úřadu práce, z nichž byl učiněn závěr, že na území byl zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, resp. že nedisponoval k rozhodnému datu kontroly ani příslušným oprávněním ani jako podnikatel. Ke všem těmto listinným podkladům se mohl vyjádřit a jeho procesní práva tak byla v řízení o správním vyhoštění zachována.

Soud proto námitku, že došlo k porušení základních procesních práv žalobce důvodnou neshledal. Rovněž tak z uvedených důvodů soud neshledal důvodem ke zrušení rozhodnutí s tím související námitku pod bodem VII., kdy žalobce za účelem ověření totožnosti, když při kontrole nebyly snímány otisky prstů, navrhoval výslech svědků, osob zastupujících agenturu práce či společnost, kde mělo docházet k předmětnému jednání, a tento návrh činil právě proto, aby bylo prokázáno, že nebyl kontrole fyzicky přítomen a že se mohla za něj vydávat jiná osoba (žalobce dokonce tvrdí, že se jiná osoba mohla prokázat cestovním dokladem, z logiky věci by tak připadal v úvahu její vlastní doklad či jeho falzifikát, na základě něj učiněný).

Na rozdíl od závěrů shora označeného rozsudku ve věci 11 Ca, kdy ke zrušení rozhodnutí došlo z toho důvodu, že soud shledal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v tom, zda protiprávnost jednání měla spočívat v tom, že se účastník řízení dopustil výkonu nelegální práce podle ustanovení § 5 písm. e) zákona o zaměstnanosti, nebo v tom, že provozoval činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu, soud v daném případě tento důvod pro zrušení rozhodnutí žalovaného k námitce pod bodem VI. žaloby neshledal

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že k takto koncipované odvolací námitce žalovaný zaujal správný závěr, totiž, že postačuje, aby byla naplněna i jedna ze čtyř podmínek uvedených v § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona (str. 4, konec druhého odstavce). Na podkladě zjištěných skutečností pak dospěl k závěru (str. 7), že nalézací správní orgán dostatečně prokázal, že žalobce v srpnu 2008 v místě, kde provozovala svoji činnost společnost EUROMONTEC CZ s.r.o., provozoval výdělečnou činnost dani podléhající, aniž k tomu měl oprávnění podle zvláštního předpisu, protože v době kontroly neměl živnostenské oprávnění a nebyl zapsán v obchodním rejstříku, ale dle faktury č. 1 a Smlouvy o dílo (s výhradou soudu proti ustanovením této smlouvy, která neodpovídají takovému typu smlouvy) vystupoval (formálně) jako dodavatel společnosti EUROMONTEC CZ s.r.o., a za plnění k datu 31. 8. 2008 fakturoval částku 6 400 Kč, tedy formálně na území provozoval dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu.

Přitom však fakticky, aniž mu bylo uděleno povolení k zaměstnání, vykonával pracovní činnost, neboť formálně právní vztah neodpovídal faktickému stavu věci, fakticky byl v postavení zaměstnance, tedy, na území byl zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání.

Je tak zřejmé, že důvodem pro vyhoštění byl jak první tak i druhý z uvedených důvodů, neboť žalobce nedostál tomu, aby mohl být považován za legálního zaměstnance (když neměl povolení k zaměstnání) ani tomu, aby mohl být považován za osobu samostatně výdělečně činnou (když neměl živnostenské oprávnění a nebyl zapsán v obchodním rejstříku). Ve prospěch žalobce za daného stavu věci tak nemůže vés tnámitka, že žalobci není z rozhodnutí zřejmé, zda byl posuzován jako zaměstnanec nebo osoba samostatně výdělečně činná. Žalobce nemohl být posuzován jako osoba samostatně výdělečně činná (jak se dovolává stran jiných osob), protože v srpnu 2008 nebyl zapsán v obchodním rejstříku (k tomu došlo až k datu 15. 10. 2008) a neměl živnostenské oprávnění.

Ke zrušení rozhodnutí žalovaného pak soud nevedla ani námitka pod bodem VIII.. Postup správních orgánů ve věci vyhoštění nebyl v rozporu s principy správního řízení a jak již bylo shora uvedeno, skutečnost, že nedošlo k projednání přestupku na rozhodnutí o vyhoštění nemůže mít vliv.

Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek

uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 11. listopadu 2010

Mgr. Jana Brothánková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru