Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Ca 424/2009 - 41Rozsudek MSPH ze dne 01.03.2011

Prejudikatura

A 2/2003 - 73


přidejte vlastní popisek

10 Ca 424/2009-

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce: F. Z., proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, nábř. gen. Ludvíka Svobody 12, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra dopravy ze dne 16. 10. 2009 čj. 35/2009-510-RK/4

takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 15. 5. 2009 čj. 128/2009-060-Z106/6 a rozhodnutí ministra dopravy ze dne 16. 10. 2009 čj. 35/2009-510-RK/4 se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen žalobci zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 2.000,- Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí ministra dopravy ze dne 16.10. 2009 č.j. 35/2009-510 - RK/4, kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 15.5. 2009 č.j. 128/2009-060-Z106/6. Tímto rozhodnutím Ministerstvo dopravy podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, odmítlo žalobcovu žádost podanou dne 21.4. 2009, a to v části požadavku o poskytnutí „seznamu rozdělení číselných skupin mezi jednotlivé ORP a typy RZ v Jihočeském kraji od roku 2001 až do současnosti (tj. včetně RZ distribuovaných na ORP ve druhém čtvrtletí 2009) a též poslední objednávku Středočeského kraje, která bude mezi jednotlivé ORP distribuována během druhého čtvrtletí”.

Žalobce v žalobě nejprve shrnuje obsah podané žádosti, rozhodnutí Ministerstva dopravy o částečném odmítnutí této žádosti, obsah rozkladu a obsah žalobou napadeného rozhodnutí o rozkladu. K tomuto rozhodnutí pak uvádí, že na většinu argumentů uváděných v rozkladu ministr vůbec nijak nereaguje. Ve vztahu k údajné nemožnosti vyhovět žádosti o informace kvůli povinnostem vyplývajícím ze zákona o ochraně osobních údajů mistr zmínil, že se ztotožňuje s právním názorem ministerstva „vysloveným zcela srozumitelně a jednoznačně”, činí tak však opět zcela bez konkrétní přesvědčivé argumentace.

pokračování

10 Ca 424/2009 2

Ministr pouze částečně objasnil obsah stanoviska Úřadu pro ochranu osobních údajů, na něž se odvolává ministerstvo v prvostupňovém rozhodnutí. Z tohoto stanoviska má údajně vyplývat, že registrační značky (dále jen RZ), resp. čísla RZ, jsou jedinečným souborem znaků určujícím nejen konkrétní vozidlo, ale také jednotlivé vlastníky či provozovatele vozidel, které je tak možno na základě RZ identifikovat. Vzhledem k této skutečnosti je tak nutné považovat RZ za údaj, který lze spojit s konkrétní fyzickou osobou a tedy za osobní údaj ve smyslu § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů. Další argumenty se v rozhodnutí ministra neobjevují a nadále proto není žalobci zřejmé, z jakého důvodu měla být jeho žádost odmítnuta.

Žalobce pak uvádí, že si je vědom toho, že údaje o držitelích vozidel resp. údaje o přidělení konkrétní RZ konkrétnímu subjektu či konkrétnímu vozidlu v držení určité osoby může mít povahu osobního údaje. K takovým údajům logicky nemůže mít veřejnost přístup. Žádost žalobce se však žádných takových informací netýkala.

Není tak sporu o tom, že například informace typu „pan František Novák z Mánesovy ul. v Praze 2 má na svém voze registrační značku 9A9 1234” má povahu osobního údaje. Žalobce by proto nebyl nijak překvapen, pokud by takovýto údaj mu bylo odmítnuto poskytnout. Žalobce se následně táže: Jakou souvislost s ochranou osobních údajů kterékoliv fyzické osoby ale může mít informace typu „do obvodu obce s rozšířenou působností Benešov byly v poslední době přiděleny číselné intervaly 9S1 2000 až 9S1 3500, následně též 9S7 6500 až 9S7 7300”? Právě takové informace přitom byly předmětem žádosti žalobce. K tomu žalobce dodává, že starší značky přidělené například do zmíněného Benešova jsou dodnes jednoznačně vymezené tím, že obsahují první dvě písmena BN. Kdyby ministerstvo nezrušilo původní systém a nenahradilo jej právě současným komplikovanějším a méně přehledným, nebylo by třeba dotazy obdobné těm žádosti žalobce vůbec vznášet.

Přesvědčivost rozhodnutí přitom snížilo samo ministerstvo tím, že samo relativizuje důležitost a přesnost údajů v seznamech RZ distribuovaných do jednotlivých obcí. Činí tak s odkazem na skutečnost, že seznamy ministerstva zachycují pouze úvodní distribuci a ministerstvo nemá přehled o následných přesunech RZ mezi jednotlivými výdejními místy v rámci jednoho kraje například z důvodu dřívějšího vyčerpání některého typu v určité obci apod. Tím tedy ministerstvo možnost získání osobních údajů z informace o přidělení určitého intervalu značek do určité obce popírá.

Výše uvedené názory žalobce jednoznačně potvrzuje i vyjádření, které žalobce obdržel na svůj související dotaz v říjnu 2009 přímo od Úřadu pro ochranu osobních údajů. Ten uvedl, že RZ jakožto zboží (produkt) v souvislosti s jejich objednáváním a distribucí bez uvedení údajů v nich uvedených a bez vztahu k fyzické osobě (jako například počet RZ přidělených ve městě za jeden rok nebo firma vyrobí x kusů registračních značek za měsíc), nejsou osobními údaji ve smyslu zákona a odmítat zpřístupnit tyto statistické údaje s odkazem na zákon o ochraně osobních údajů nelze. Z výše uvedených údajů žalobce dovozuje, že posouzení seznamu rozdělení číselných skupin RZ mezi jednotlivé úřady obcí s rozšířenou působností jako chráněných osobních údajů je ryze účelové a nemá oporu v žádném zákoně. Obsah RZ může být z logiky zásad ochrany osobních údajů osobním údajem výlučně ve vztahu ke konkrétní osobě, nikoliv jako pouhá součást subjekt údajů o bloku RZ distribuovaných do jednotlivých obcí či regionů. Při dodržování tohoto výkladu by například i Česká pošta mohla odmítnout zodpovědět dotazy na poštovní směrovací číslo obcí v některém regionu s odkazem na ochranu osobních údajů.

Proto se žalobce domnívá, že mu požadované informace měly být poskytnuty a navrhuje proto, aby soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí ministerstva zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

pokračování

10 Ca 424/2009 3

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě, které bylo soudu doručeno dne 26.2. 2010, uvedl, že žalobu nepovažuje za důvodnou a navrhl, aby byla zamítnuta. Uvedl, že na základě odborného posouzení žádosti trvá na názoru, že informace, které žalobci nebyly poskytnuty, mu poskytnout nelze. Požadavek na vydání seznamu rozdělení prvotního přidělení registračních značek u Jihočeského a Středočeského kraje podle registračních míst v příslušném kraji nemá pro autora publikace adekvátní informační hodnotu. V rámci možných přesunů v jednotlivých krajích je teoreticky možné vydat původně přidělenou řadu na všech registračních místech. V případě stěhování v rámci jednoho kraje zůstává RZ zachována, původní registrační místo tedy nekoresponduje se současným. Zároveň jsou registrační značky distribuovány pro potřeby registru Ministerstva vnitar, Ministerstva obrany a zpravodajských služeb. Z poskytnutého seznamu by bylo možné rozkrýt vyčleněné registrační značky pro účely těchto registrů, a tím přímo ohrozit plnění úkolů zejména zpravodajských služeb.

Na základě § 11 odst. 4 písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím z důvodu ohrožení plnění úkolů zpravodajských služeb není možné poskytnout příslušné informace o RZ. Podle vyjádření zpravodajských služeb jsou distribuované registrační značky aktivně používány v rámci plnění současných úkolů zpravodajských služeb. Případné rozkrytí by mohlo přímo ovlivnit plnění současných i budoucích úkolů. Vzhledem k výše uvedenému je možné žalobci sdělit pouze tu skutečnost, že registrační místa jsou seřazena abecedně a podle

jejích čtvrtletních objednávek závislých na spotřebách jednotlivých registračních pracovišť jsou generovány RZ. Na základě žádného matematického klíče nelze určit posloupnost při přiřazování RZ s krajským kódem na jednotlivá pracoviště. Ministerstvo dopravy neovlivňuje přiřazené RZ, ty jsou limitovány množstvím objednaných kusů nebo párů RZ.

Žalovaný dále poukázal na to, že vzhledem ke stanovisku Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 18.8. 2008, které bylo jedním z významných podkladů rozhodnutí ministerstva, je nutné považovat za registrační značku resp. čísla RZ za údaj, který lze spojit s konkrétní fyzickou osobou, tedy za osobní údaj ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů. Proto byla v této části žádost žalobce o poskytnutí informací odmítnuta.

K tomuto vyjádření podal žalobce repliku, v níž uvedl, že žalovaný trvá na údajné správnosti svých předchozích rozhodnutí, ani vyjádření však nepřináší žádné skutečnosti, z nichž by jakkoliv vyplynulo přesvědčivé zdůvodnění jeho předchozích rozhodnutí.

Poukázal na to, žalovaný přímo ve vyjádření k žalobě poskytuje žalobci některé další informace, jejichž poskytnutí se domáhal. Pokud žalovaný poukazuje na to, že požadované informace nemají pro žalobce adekvátní informační hodnotu, jedná se o kritérium pro odepření postupu předvídaného příslušnými ustanoveními zákona o svobodném přístupu zcela irelevantní.

K poukazu na to, že informace o rozdělení číselných skupin by mohlo ohrozit plnění úkolů zpravodajských služeb, považuje žalobce toto tvrzení za zavádějící, resp. za zcela nepravdivé. Poukazuje na to, že zpravodajské služby a složky Ministerstva vnitra a Ministerstva obrany, které pro výkon své činnosti potřebují zůstat v utajení, však žádné ucelené bloky čísel nemají. Jak vyplývá z logiky zájmu na utajení vozidel těchto složek, využívají se pro ně RZ vybrané jednotlivě z intervalu přidělených jednotlivým registračním místům.

Konkrétně Ministerstvo obrany navíc pro běžné používání silničních vozidel RZ nepoužívá vůbec, ale vozidla ze svého resortu označuje tzv. vojenskými poznávacími pokračování

10 Ca 424/2009 4

značkami, které jsou od standardních RZ na první pohled rozpoznatelné a navíc jsou distribuovány zcela mimo působnost žalovaného.

Z dostupných zdrojů je žalobci známo, že do roku 2004 skutečně byly pro potřeby Ministerstva vnitra vyčleňovány skupiny čísel, zpravidla vždy na konci každé čtvrtletní dodávky. RZ z těchto intervalů byly využívány na běžná služební vozidla. Vypozorovat tyto zvláštní intervaly je proto dodnes velmi snadné i pro naprostého laika, navíc informace o nich lze nalézt i na internetu. Od roku 2005 však již žádné vyhrazené skupiny pro Ministerstvo vnitra neexistují. Podle informací získaných žalobcem při shromažďování podkladů pro publikaci se RZ z výše uvedených zvláštních číselných skupin k plnění zvláštních úkolů vyžadujících utajení ani nikdy nevyužívaly. Je tedy zřejmé, že z poskytnutého seznamu číselných intervalů pro obce s rozšířenou působností by nebylo možné zpětně rozkrýt RZ používané ke zvláštním účelům. Pokud by tento důvod k odmítnutí poskytnutí informací byl skutečně relevantní, zcela nepochybně by jej žalovaný uvedl mezi hlavními důvody již při prvním odmítnutí žádosti, případně při vyřizování rozkladu žalobce.

Ze správního spisu vyplývají následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti:

Dne 22.4. 2009 se žalobce na Ministerstvo dopravy obrátil se žádostí podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Uvedl, že připravuje publikaci o historii poznávacích značek silničních vozidel v České republice a potřeboval by určité informace o současném systému. Uvedl, že se mu jedná především o systém objednávání registračních značek jednotlivými obcemi s rozšířenou působností a systém distribuce na tyto jednotlivé obce. Ví,

že objednávání probíhá čtvrtletně. Zajímá ho proto, s jakým předstihem musí obce značky objednávat, jakým způsobem Ministerstvo dopravy tyto požadavky zpracovává. Dále pak, jak jsou v průběhu čtvrtletí značky jednotlivým obcím dodávány, jestli je předem dáno nějaké pořadí výroby, jestli se v případě potřeby vyrobit tabulky pro nějakou obec přednostně. Dále požaduje sdělit, jak se postupuje, pokud dojdou v nějaké obci zásoby tabulek určitého typu ještě před dodáním nových. Dále žádal, aby mu bylo sděleno, jaké byly výchozí varianty pro jednotlivé uspořádání písmen a číslic. Dále jako názornou ukázku žádal o kompletní rozdělení číselných skupin mezi obce s rozšířenou působností a ytpy RZ v Jihočeském kraji od roku 2001 až do současnosti, tj. včetně značek distribuovaných ve druhém čtvrtletí 2009, a též poslední objednávku Středočeského kraje, která bude distribuována v průběhu druhého čtvrtletí.

Část požadovaných informací byla žalobci poskytnuta, a dne 15. 5 2009 vydalo Ministerstvo dopravy rozhodnutí č.j. 128/2009-260-Z106/6, kterým podle § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím žalobcovu žádost částečně odmítlo v rozsahu uvedeném shora. V odůvodnění ministerstvo uvedlo, že vychází ze stanoviska Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 18. srpna 2008, z něhož vyplývá, že RZ jsou osobním údajem. Protože požadované seznamy obsahují data RZ, které jsou přiřaditelné ke konkrétním osobám a lze je tak identifikovat, zastává Ministerstvo dopravy v daném případě názor, že žalobcem požadované informace splňují znaky osobních údajů ve smyslu § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů, a proto nelze v této části jeho žádosti vyhovět.

Nadto Ministerstvo dopravy podotklo, že dostupné seznamy korespondují toliko s distribucí RZ na jednotlivá registrační místa, ale již neobsahují pohyb mezi jednotlivými registračními místy. V případě dřívějšího vyčerpání zásob je totiž při menším nedostatku těchto značek možné, že jednotlivá registrační místa v rámci jednoho kraje navzájem tabulky registračních značek předisponovávají. O přesunu tabulek je vždy proveden zápis. Registrační pokračování

10 Ca 424/2009 5

místo tak má přehled o pohybu tabulek registračních značek, Ministerstvo dopravy však již ne.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, v němž uvedl obdobně jako v žalobě, že žádná část jeho žádosti se žádným způsobem netýká žádné určitelné fyzické osoby a nejedná se tedy o osobní údaje.

O rozkladu rozhodl ministr dopravy žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 16.10. 2009, a to tak, že rozklad zamítl a rozhodnutí Ministerstva dopravy potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že rozkladová komise na základě právního a věcného posouzení případu dospěla k těmto závěrům: tvrzení odvolatele, že řízení i vydané rozhodnutí je postiženo právními a faktickými vadami, nelze přisvědčit. Řízení o žádosti bylo řádně vedeno podle příslušných právních předpisů. Ministerstvo zjistilo, že část požadovaných informací nelze ve smyslu § 2 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím poskytnout s ohledem na zákon o ochraně osobních údajů. Rozkladová komise se tak plně ztotožnila s právním názorem ministerstva, který byl vysloven zcela srozumitelně a jednoznačně. Rozkladová komise neshledala důvod k pochybnostem o souladu rozhodnutí ministerstva s právními předpisy ani o jeho věcné správnosti, a proto navrhla ministru dopravy, aby rozklad zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Ministr dopravy s návrhem rozkladové komise souhlasil, a proto rozhodl tak, jako bylo shora uvedeno.

Při ústním jednání žalobce setrval na podané žalobě, žalovaný požádal, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti.

Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Městský soud v Praze věc posoudil takto:

V daném případě žalovaný jako povinný subjekt odmítl žalobci poskytnout požadované informace, neboť dospěl k závěru, že žalobcem požadované informace jsou osobními údaji dle § 4 písm. a) zákona o osobních údajích.

Podle tohoto ustanovení se rozumí osobním údajem jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určneý nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu.

Soud však dospěl k závěru, že tyto důvody pro odmítnutí informací nejsou dány. Mezi žalobcem a žalovaným není sporu o tom, že registrační značka silničního vozidla může být osobním údajem. Může jím však být pouze tehdy, pokud se jedná o „určený nebo určitelný“ subjekt údajů, tj. ve shodě s žalobcem má soud za to, že o osobní údaje se jedná pouze tehdy, pokud by se žalobce domáhal sdělení registrační značky určitého konkrétního vozidla ve vlastnictví určité konkrétní osoby, popř. pokud by se naopak domáhal informace o tom, kdo je vlastníkem vozidla určeného specifikovanou jednou registrační značkou. Pouze v takovém případě se totiž může jednat o osobní údaj ve smyslu § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních pokračování

10 Ca 424/2009 6

údajů.

Pokud se žalobce domáhal toho, aby mu bylo sděleno, že určitému registračnímu místu byly přiděleny k výdeji registrační značky v určitém intervalu, je zřejmé, že poskytnutím těchto informací by žalobci nebyly sděleny žádné osobní údaje. Žalobce by se totiž nedozvěděl, jaká konkrétní registrační značka byla přidělena určitému konkrétnímu vozidlu.

Ve shodě s žalobcem musí soud poukázat rovněž na to, že předchozí systém státních poznávacích značek (platný do roku 2001, přičemž značky vydané před tímto datem jsou užívány i nadále) nadto v sobě již systémově umožňoval zjistit z registrační značky vozidla okres, v němž má jeho vlastník trvalé bydliště, tj. již systémově byly ve způsobu přidělování

registračních značek obsaženy informace, jejichž poskytnutí nyní žalovaný žalobci odpírá. Obdobný systém nadto funguje dodnes v některých evropských státech, např. na Slovensku, kde evidenční číslo vozidla obsahuje informaci o okrese, kde je vozidlo evidované.

S žalobcem je možno souhlasit i v tom, že sám žalovaný svým vyjádřením relativizuje důvod pro odmítnutí požadovaných informací, když uvádí, že interval registračních značek primárně přidělený určitému registračnímu místu může být následně částečně předisponován jinému registračnímu místu (v témže kraji). Z toho vyplývá, že ani na základě žalobcem požadovaných údajů by ve skutečnosti nebylo možno s jistotou zjistit z registrační značky, v obvodu působnosti kterého registračního místa má držitel vozidla bydliště. K tomu je pak nutno ještě přičíst skutečnost, že při změně bydliště (příp. sídla) vlastníka vozidla v rámci téhož kraje se nová registrační značka nevydává (informační hodnota žalobcem požadovaných informací je tedy i tímto faktem ještě dále snížena). Pokud žalovaný naznačuje, že žalobci požadované informace neposkytl, neboť mu nemohou sloužit k jím deklarovanému účelu, jedná o odůvodnění zcela irelevantní, neboť zákon o svobodném přístupu k informacím neukládá žadatelům, aby odůvodňovali, z jakého důvodu o poskytnutí informace žádají; povinné subjekty jsou povinny jim v případě splnění zákonných podmínek poskytnout každou informaci, ať už o ni žadatel žádá z jakéhokoli důvodu anebo i bez udání důvodu.

Soud se dále zabýval otázkou, zda může aplikovat ustanovení § 16 odst. 4 věta druhá zákona o svobodném přístupu k informacím. Podle tohoto ustanovení při soudním přezkumu rozhodnutí o odvolání na základě žaloby podle zvláštního právního předpisu soud přezkoumá, zda jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li žádné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídí požadované informace poskytnout.

V daném případě důvody pro odmítnutí informací uváděné povinným subjektem a žalovaným v jejich rozhodnutích při soudním přezkumu neobstály. Žalovaný nicméně v soudním řízení uvedl další důvody, které by mohly poskytnutí informací bránit a soud proto zvažoval, zda může k těmto důvodům při svém rozhodování přihlížet. Dospěl přitom k závěru, že nemůže žalovaným uváděné důvody pro odmítnutí informací zcela ignorovat jen z toho důvodu, že povinný subjekt a žalovaný je do svého rozhodnutí neuvedly. Vycházel přitom ze závěrů, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 7. 2006 čj. A 2/2003-85. Zde dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v případě, kdy je rozhodnutí správních orgánů o odmítnutí informací nepřezkoumatelné, soud je pouze zruší a věc vrátí k dalšímu řízení. V daném případě jsou rozhodnutí správních orgánů sice přezkoumatelná, avšak jen co do jednoho z důvodů, pro něž požadovanou informaci žalobci neposkytly. Z vyjádření k žalobě (a rovněž interních písemností založených ve správním spise) však vyplývá, že se nejednalo o důvod jediný. Tím, že neobstál jediný důvod uváděný v napadeném rozhodnutí, tak ještě nejsou podle názoru Městského soudu v Praze splněny pokračování

10 Ca 424/2009 7

podmínky pro to, aby mohl nařídit povinnému subjektu, aby požadované informace poskytl. I soud rozhodující ve správním soudnictví totiž musí chránit veřejné zájmy, jimiž jsou podloženy jednotlivé důvody pro odmítnutí informací, a má-li svým rozsudkem sám konstituovat povinnost povinného subjektu poskytnout informace, musí si být jist, že poskytnutí informací skutečně nebrání žádná zákonná překážka.

Veden těmito východisky se zaměřil Městský soud v Praze na otázku, zda žalovaným uváděný důvod pro odmítnutí informací (stručně řečeno možnost ohrožení práce bezpečnostních sborů) je skutečně dán či nikoli. Shledal přitom, že k posouzení této otázky nemá dostatek podkladů. Jak již bylo shora uvedeno, v rozhodnutí ministerstva ani v rozhodnutí ministra není tento důvod vůbec uveden. Ani z argumentace uváděné ve vyjádření k žalobě ani z podkladů obsažených ve správním spise přitom nelze relevanci uváděných důvodů spolehlivě posoudit.

Soud proto může jen obecně uvést, že důvody žalovaného obstojí patrně jen za předpokladu, že by se shora uvedeným složkám státu přidělovaly registrační značky v určitých ucelených intervalech. Byť lze souhlasit s žalobcem v tom, že by takový postup byl značně nepraktický, z podkladů obsažených ve spisovém materiálu ani z právních předpisů vztahujících se na systém přidělování registračních značek je nelze zcela vyloučit. I proto nemohl soud přímo nařídit Ministerstvu dopravy, aby žalobci požadované informace poskytlo.

Pokud by registrační značky těmto složkám státu byly naopak přidělovány náhodně z intervalu přiděleného primárně některé obci s rozšířenou působností, lze si představit, že bude v možnostech žalovaného nalézt způsob, jak žalobci požadované informace poskytnout, aniž by byl zájem na utajení vozidel používaných předmětnými složkami státu ohrožen. Nebude totiž v rozporu s žádostí žalobce, pokud mu bude poskytnuta informace o tom, že konkrétní obci s rozšířenou působností byl přidělen jistý interval registračních značek, aniž by mu bylo zároveň sděleno, že z tohoto uceleného intervalu byly některé konkrétní značky přiděleny registračním místům dle § 4 odst. 7 zákona č. 56/2001 Sb. Bez dalších znalostí o podrobnostech způsobu přidělování registračních značek však nelze tuto otázku zodpovědět spolehlivě.

V dalším řízení proto bude povinností žalovaného znovu se zabývat žádostí žalobce o poskytnutí informací a posoudit ji v souladu s právním názorem soudu uvedeným v tomto rozsudku.

Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Právním názorem, který soud vyslovil v tomto rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

Žalobce měl se svojí žalobou úspěch a náleží mu proto náhrada důvodně vynaložených a prokázaných nákladů řízení podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Tyto náklady spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2.000,- Kč. Náhradu jiných nákladů žalobce nepožadoval a ani ze spisu žádné další náklady žalobce nevyplývají.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek
uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po

pokračování

10 Ca 424/2009 8

doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského
soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,
jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 1. března 2011

Mgr. Jana Brothánková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru