Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Ca 322/2008 - 80Rozsudek MSPH ze dne 25.08.2010


přidejte vlastní popisek

10 Ca 322/2008-80

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Ryby a soudců JUDr. Ludmily Sandnerové a Mgr. Milana Taubera v právní věci žalobce: Transparency International – Česká republika, o.p.s., IČ 272 15 814, se sídlem v Praze 8, Chlumčanského 497/5, zast. JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem v Táboře, Převrátilská 330, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, Praha 2, Na Poříčním právu 1, o přezkum rozhodnutí žalovaného ze dne 16.10.2008 č.j. 2008/69289-424, ve spojení s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně, takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 16.10.2008 č.j. 2008/69289-424 (dále jen „rozhodnutí MPSV“a„MPSV“), kterým zamítnuto odvolání žalobce ve správním řízení a zároveň potvrzeno správní rozhodnutí Úřadu práce ve Frýdku-Místku ze dne 2.9.2008 č.j. 834/ÚP/ÚŘ/2008 (dále jen „rozhodnutí úřadu prácea„úřad práce“) o odmítnutí žalobcovy žádosti o poskytnutí kopie Protokolu Nejvyššího kontrolního úřadu (dále „NKÚ“) ke kontrole č.05/03 nazvané „Hospodaření s finančními prostředky státního rozpočtu na pořizování dlouhodobého majetku v působnosti MPSV“, podané podle zákona č.106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“). Zároveň se žalobce domáhá i zrušení rozhodnutí úřadu práce, náhrady nákladů řízení, jakož i toho, aby úřadu práce byla nařízena povinnost poskytnout žalobci požadované informace do tří dnů od právní moci rozsudku.

I. (Průběh řízení)

Úřad práce odmítl žalobci poskytnout k žádosti podané podle zákona o svobodném přístupu k informacím kontrolní protokol z kontroly NKÚ, která na úřadu práce proběhla ve dnech 2.2.2006 až 20.4.2006 a byla zaměřena na hospodaření s finančními prostředky státního rozpočtu vynaloženými úřadem práce na přípravu stavby nové budovy (protokol na rozdíl od údaje sděleného žalobcem je veden pod číslem 05/38) s odůvodněním, že protokol není produktem činnosti úřadu a nevztahuje se k jeho působnosti a že byl podkladem pro kontrolní závěr NKÚ, který byl v souladu s ust. § 30 zákona č.166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o NKÚ“) zveřejněn ve Věstníku NKÚ v částce 3/2006. Úřad práce rovněž vyslovil domněnku, že kopii kontrolního protokolu může vydat jen NKÚ.

MPSV potvrdilo rozhodnutí úřadu práce s poukazem na ust. § 11 odst.4 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím, podle něhož povinný subjekt neposkytne informaci o přípravě, průběhu a projednávání výsledků kontrol v orgánech NKÚ. Úřad práce podle MPSV správně a relevantně zdůvodnil, že kontrolní protokol byl podkladem pro kontrolní závěr NKÚ a že tento závěr byl v souladu s ustanovením § 30 odst.1 zákona o NKÚ zveřejněn ve Věstníku NKÚ. Tento protokol tvoří neveřejnou část kontroly a jedná se o její dílčí

dokument, který je nositelem informace o průběhu a projednávání výsledků kontrol v orgánech NKÚ. Podle odůvodnění rozhodnutí MPSV však poskytnutí dokumentu byl úřad práce povinen odmítnout již podle citovaného ust. § 11 odst.4 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím. Tvrzení úřadu práce, že není oprávněn poskytnout kopii stejnopisu protokolu, protože ten není produktem tohoto úřadu a protože se nevztahuje k jeho působnosti, již považuje MPSV za irelevantní. MPSV má tudíž za to, že požadovaný dokument nelze získat ani prostřednictvím NKÚ.

Žalobce v podané žalobě zdůraznil, že odmítnutí informací (roz. podle zákona o svobodném přístupu k informacím) musí vycházet jedině z některého ze zákonem stanovených důvodů, a své žalobní námitky soustředil v zásadě do tří žalobních bodů.

Předně (zaprvé) žalobce poukazuje na výčet orgánů NKÚ upravený v § 7 odst.1 zákona o NKÚ a má za to, že z citovaného ustanovení, jakož i ust. § 19 odst.2 zákona o NKÚ je zřejmé, že kontrolní protokol není výsledkem kontrol v orgánech NKÚ.

Žalovanému žalobce dále (zadruhé) vytýká nesprávnou aplikaci zákona o svobodném přístupu k informacím v tom, že poskytnutí informací požadoval nikoli od kontrolujícího subjektu, tedy od NKÚ, nýbrž od (povinného) subjektu, u něhož kontrola proběhla. Smyslem omezení v přístupu k informacím uvedeného v § 11 odst.4 písm. d) zákona o svobodném přístupu není podle žalobce omezovat v poskytování informací subjekty kontrolované, ale kontrolující. Žalobce má za to, že citované ustanovení nesměřuje vůči kontrolovaným subjektům.

Žalobce má i za to (zatřetí), že žalovaný ve svém rozhodnutí zpochybnil námitku žalobce, že je irelevantní, žádá-li o informace, které nevznikly činností povinného subjektu.

Ve vyjádření k žalobě MPSV zdůraznilo, že okruh orgánů NKÚ upravuje ust. § 7 odst.1 zákona o NKÚ, kontrolní závěr – jak vyplývá z jeho úvodu – schválilo Kolegium NKÚ, které je jedním z orgánů NKÚ, a to na svém XI. zasedání dne 26.6.2008 usnesením č.7/XI/2006 a že podkladem pro tento závěr byl právě předmětný kontrolní protokol, který žalobce požadoval k informaci. Jako takový představoval informaci o přípravě, resp. průběhu kontroly. MPSV dále považuje za zásadní ust. § 30 odst.1 zákona o NKÚ, podle něhož NKÚ poskytuje na požádání Poslanecké sněmovně, Senátu, jejich orgánům a vládě kontrolní protokoly a další podklady pro schválené kontrolní závěry. Zákon o NKÚ tak podle MPSV speciálně upravuje subjekty, kterým jsou na žádost poskytovány kontrolním protokoly, a z toho vyplývá, že jsou poskytovány pouze taxativně vymezenému okruhu orgánů. Žalovaný zásadně nesouhlasí se žalobní námitkou, že žalobce požadoval poskytnutí informací nikoli od kontrolujícího NKÚ, nýbrž od úřadu práce, u něhož kontrola proběhla, a že smyslem citovaného ust. § 11 odst.4 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím není omezovat v poskytování informací subjekty kontrolované, nýbrž kontrolující. Jestliže by úřad práce byl povinen poskytnout takovou informaci a NKÚ nikoli, svědčilo by to právě o nesystematičnosti takového ustanovení.

V replice k vyjádření žalovaného žalobce v zásadě rekapituluje důvody vyjádřené již v žalobních bodech, a to v reakci na právní závěry, kterými MPSV rozebírá a přibližuje důvody svého rozhodnutí, a účel aplikovaných právních norem podrobuje jazykovému, systematickému a teleologickému výkladu. Pokud se žalovaný domnívá, že se zákonodárce snažil omezit v poskytování informací i ty subjekty, u nichž proběhla kontrola, měl by to být žalovaný schopen podle žalobce odůvodnit.

Při jednání zástupce žalobce shrnul, že předmětem sporu je výklad ust. § 11 odst.3 a § 11 odst.4 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím, a to se závěrem, že v daném případě nelze cit. ustanovení § 11 odst.4 písm. d) uplatnit. Žalobce nesouhlasí s názorem žalovaného, že žádaný protokol je dokumentem vzniklým při přípravě, průběhu a projednávání výsledků kontrol v orgánech NKÚ. Je názoru, že jde o dokument, který nebyl vypracován orgánem NKÚ. Opětovně připomněl právní názor vyjádřený již v žalobě, pokud jde o nutnost rozlišování toho, na které subjekty (zda kontrolující či kontrolované) informační povinnost dopadá a na které nikoli. Kontrolní protokol skutečně nebyl vytvořen úřadem práce (povinným subjektem), avšak úřad práce jej má k dispozici a protokol se týká výkonu jeho činnosti (působnosti) a k úřadu práce se přímo váže. Úřad práce proto má podle žalobce přímou informační povinnost s tím, že poskytnutí informace (protokolu) mělo být podrobeno režimu ust. § 12 zákona o svobodném přístupu k informacím (pokud jde o posouzení, které části protokolu je třeba z poskytované informace vyloučit).

Pověřená zástupkyně žalovaného MPSV s poukazem na dřívější vyjádření žalovaného k žalobě při jednání uvedla, že protokol nevznikl v působnosti úřadu práce, a proto jej tento úřad nemůže poskytnout, navíc i s přihlédnutím k tomu, že ani samotný NKÚ, v jehož působnosti protokol vznikl, jej podle zákona nemůže poskytnout k informaci. Pokud žalobce tvrdí, že žalovaný zaměňuje roli kontrolujícího a kontrolovaného orgánu, podle MPSV tomu tak není. K aplikaci ust. § 11 odst.4 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím, pokud jde o výluku z informační povinnosti, zdůraznila, že kontrolu v úřadu práce provedli pracovníci NKÚ, kteří jednali z pověření orgánů NKÚ (bez tohoto pověření by kontrolu provádět nemohli), což fakticky znamená, že jde o situaci, jako by takto jednaly samy orgány NKÚ.

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí MPSV včetně rozhodnutí úřadu práce v mezích uplatněných žalobních bodů. Žalobu neshledal důvodnou, neboť žalované MPSV vyšlo z dostatečně zjištěného skutkového stavu a nepochybilo při skutkovém i právním zhodnocení věci.

II. (Právní základ předmětu sporu)

Podle čl.17 odst.4 Listiny základních práv a svobod lze ústavně zakotvené právo vyhledávat informace omezit jen zákonem za podmínek blíže stanovených v cit. článku Listiny. Podle následujícího odstavce 5 cit. článku Listiny pak mají státní orgány (a orgány územní samosprávy) povinnost přiměřeným způsobem poskytovat informace o své (nikoli jiné) činnosti.

Podle ust. § 11 odst.3 zákona o svobodném přístupu k informacím se neposkytují informace, které získal povinný subjekt od třetí osoby při plnění úkolů v rámci kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti prováděné na základě zvláštního právního předpisu, podle kterého se na ně vztahuje povinnost mlčenlivosti anebo jiný postup chránící je před zveřejněním nebo zneužitím. Povinný subjekt poskytne podle téhož ustanovení in fine pouze ty informace, které při plnění těchto úkolů vznikly jeho činností.

Podle ust. § 11 odst.4 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím povinný subjekt neposkytne mj. informace o přípravě, průběhu a projednávání výsledků kontrol v orgánech NKÚ.

Podle ust. § 7 odst.1 zákona o NKÚ jsou orgány NKÚ prezident NKÚ, viceprezident NKÚ, Kolegium NKÚ, senáty NKÚ a Kárná komora NKÚ.

Podle ust. § 19 odst.2 zákona o NKÚ vykonávají kontrolní činnost členové NKÚ a kontroloři na základě písemného pověření prezidenta NKÚ, nebo jím pověřeného člena NKÚ.

Podle ust. § 30 odst.1 zákona o NKÚ zveřejňuje všechny schválené kontrolní závěry prezident NKÚ ve Věstníku NKÚ, zasílá je neprodleně Poslanecké sněmovně, Senátu, vládě a na požádání ministerstvům. Schválený kontrolní závěr neprodleně zasílá prezident NKÚ také České národní bance, je-li kontrolovanou osobou.

Podle ust. § 30 odst.2 zákona o NKÚ poskytuje NKÚ na požádání Poslanecké sněmovně, Senátu, jejich orgánům a vládě kontrolní protokoly a další podklady pro schválené kontrolní závěry.

III. (K žalobním bodům)

Pro posouzení sporu mezi žalobcem a žalovaným MPSV, který je vyloženě právní povahy, je podstatné vnímání smyslu právní úpravy zákonů o svobodném přístupu k informacím a o NKÚ, jejichž ustanovení nelze interpretovat izolovaně, nýbrž v jejich vzájemné souvislosti a návaznosti, když oba zákony jsou součástí téhož právního řádu. Srovnáním jejich úprav metodou logického výkladu se dospěje k takové interpretaci ust. § 11 odst.4 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím, která neumožní jednomu subjektu poskytovat informaci, jestliže zákonodárce jinému subjektu výslovně zakázal poskytovat obsahově a materiálně stejnou informaci, protože by to fakticky znamenalo nerespektování příkazu vyřčeného zákonodárcem. Zákonodárce – a to je při aplikaci a interpretaci dotčeného ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím [§ 11 odst.4 písm. d)] stěžejní a rozhodující – míří na věcný obsah a formu informace, jejíž poskytnutí zakazuje, aniž by považoval za právně relevantní skutečnost, od kterého povinného subjektu se poskytnutí informace žádá.

Skutečnost, že zákonodárce omezil v daném případě přístup k informacím je ústavně konformní (ani žalobce tuto skutečnost nenapadá), neboť Listina základních práv a svobod ve svém článku 17 a na jejím základě i zákon o svobodném přístupu k informacím ve svém ust. § 12 s takovou situací výslovně počítají. Správnost interpretace obou aplikovaných zákonů, kterou použilo MPSV ke zdůvodnění svého rozhodnutí a kterým i modifikovalo právní závěr povinného subjektu, podporuje navíc taxativní výčet subjektů, jimž zákonodárce ustanovením § 30 odst.2 zákona o NKÚ naopak dovoluje (ne-li přikazuje) poskytnout kontrolní protokoly a další podklady pro kontrolní závěry NKÚ. Toto ustanovení je ustanovením zvláštním (lex specialis) k úpravě zákona o svobodném přístupu k informacím, není s ním v rozporu a nebylo ani smyslem později přijatého zákona o svobodném přístupu k informacím je (nepřímo) derogovat.

Žalobce důvodně rozebírá teleologický výklad aplikovaných právních norem, nicméně soud se shoduje s takovou interpretací účelu, a tím i smyslu ust. § 11 odst.4 písm. d) zákona o svobodném přístupu, jakou podalo MPSV. Bylo jen na žalobci (jde o unesení či neunesení jeho břemene tvrzení), aby metodou logické interpretace aplikovaných právních předpisů vysvětlil, proč má za to, že zákonodárce tutéž informaci nedovoluje poskytnout jednomu subjektu, avšak dovoluje obsahově tutéž informaci poskytnout subjektu jinému, a jaký faktický dopad na právní vztahy by přinesla taková interpretace zákona o svobodném přístupu.

Ochrana vyjádřená v ust. § 11 odst.3 zákona o svobodném přístupu k informacím není pro posouzení daného případu relevantní, akceptuje-li se na případ výluka daná ustanovením § 11 odst.4 písm. d) zákona o svobodném přístupu, jak důsledně učinilo MPSV.

Třetí žalobní námitka značí určité nedorozumění, neboť právě z odůvodnění rozhodnutí MPSV vyplývá, že v této otázce žalovaný považoval za irelevantní tu část odůvodnění rozhodnutí úřadu práce, která poukazovala na to, že kontrolní protokol není výsledkem činnosti tohoto úřadu, i když tak učinilo ve světle názoru odmítajícího poskytnout informaci výlučně s poukazem na ust. § 11 odst.4 písm. d) zákona o svobodném přístupu.

IV. (Závěr)

Při posuzování práva na svobodný přístup k informacím, tedy práva informace svobodně vyhledávat, daného ústavním pořádkem, je nezbytné postupovat pomocí obvyklých interpretačních postupů a v souladu s principem vyjádřeným právní tezí in dubio pro libertate omezení žádané informace posoudit v nezbytné míře, výslovně vymezené zákonem o svobodném přístupu k informacím, popř. zvláštním zákonem. Jinými slovy rozsah omezení a výluky informační povinnosti je nezbytné interpretovat restriktivně, v nezbytné míře. Naopak poskytnutí informace tam, kde je zákonodárce výslovně zakazuje či omezuje (ať už jde o obsahovou stránku informace, anebo její formu), nelze provést, neboť by znamenalo postup contra legem.

Není na povinném subjektu a návazně ani na soudu, aby polemizoval s úmyslem ústavodárce a zákonodárce, pokud jde o vymezení okruhu subjektů, které mají povinnost přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti, stejně tak jako s jeho (v zákoně vyjádřeným) závěrem v otázce věcného rozsahu omezení informační povinnosti, je-li vyjádřena ústavně konformním způsobem.

Z uvedených důvodů byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná (§ 78 odst.7 s.ř.s.).

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o skutečnost, že žalobce nebyl v řízení úspěšný a žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal (§ 60 odst.1 s.ř.s.).

Poučení: I. Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek a z důvodů stanovených v § 102 a násl. s.ř.s., včetně podmínky být zastoupen advokátem, nemá-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je vyžadováno pro výkon advokacie.

II. Kasační stížnost, o níž rozhoduje Nejvyšší správní soud, lze podat proti tomuto rozsudku u Městského soudu v Praze do dvou týdnů po doručení rozsudku.

V Praze dne 25.8.2010

JUDr. Jan Ryba

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru