Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Ca 315/2009 - 103Rozsudek MSPH ze dne 09.06.2011

Prejudikatura

1 Afs 86/2004 - 54

2 Afs 122/2004


přidejte vlastní popisek

10 Ca 315/2009-103

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce: P.H., zast. JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem, se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, Zborovská 1, Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 2009 čj. 115802/2009/KUSK

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 20. 7. 2009 čj. 115802/2009/KUSK se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 18.936,- Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Petra Kočího, Ph.D., advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č.j. 1/1/2009 ze dne 26.1. 2009 vydaného Obecním úřadem Loukov (dále též jen obecní úřad), jímž byl žalobci vyměřen na základě obecně závazné vyhlášky obce Loukov č. 1/2005 (dále též jen vyhláška) poplatek za užívání veřejného prostranství v celkové výši 17.850,- Kč.

Žalobce v podané žalobě nejprve v bodě I obecně uvádí, že řízení, které vydání platebního výměru předcházelo, bylo stiženo závažnou vadou, v jejímž důsledku spočívá pokračování
2
10 Ca

platební výměr na nesprávně a neúplně zjištěném skutkovém stavu a že obecně závazná vyhláška, podle které byl poplatek vyměřen, nebyla v době vydání platebního výměru účinná. Tyto vady neodstranil ani žalovaný jako odvolací orgán.

V bodě II žaloby žalobce uvádí, že správní orgán prvého stupně vycházel při ukládání povinnosti žalobci z obecně závazné vyhlášky obce Loukov č. 1/2005. Došlo přitom k tomu, že znění této vyhlášky vyvěšené na úřední desce se podstatně lišilo od znění skutečně schváleného, přičemž tento nedostatek byl napraven až po vydání platebního výměru. K prokázání této skutečnosti žalobce přikládá obě znění vyhlášky, jak byla v různých časových okamžicích stažena z elektronické úřední desky obce Loukov a dále odkazuje na dozorový spis Ministerstva vnitra, jež se touto situací na podnět žalobce zabývalo a v přípisu ze dne 11.3. 2009 č.j. MV-94894-12/ODK-2008 výslovně konstatovalo, že na internetových stránkách obce bylo ještě tento den jiné než skutečně schválené znění vyhlášky. Napadené rozhodnutí dochází ke správnému závěru, že samotný fakt, že obecní úřad zaslal žalobci vadné znění vyhlášky, nezpůsobuje nezákonnost platebního výměru, avšak ze skutečnosti, že vadné znění bylo rovněž vyvěšeno na úřední desce obce, nedospívá k závěru o neplatnosti vyhlášky.

Na okraj žalobce podotýká, že sice není povinností obce vystavit znění obecně závazné vyhlášky trvale na úřední desce, avšak pokud bylo na úřední desce, včetně její elektronické verze, prokazatelně vystaveno a doložkou o vyvěšení a sejmutí opatřeno vadné znění vyhlášky, zjevně nemůže uspět tvrzení obecního úřadu, že k tomuto nedopatření nedošlo již při prvotním vyvěšení, ale až v pozdější neurčené době, nehledě na to, že občan obce má plné právo spolehnout se na znění místních předpisů, které je jako oficiální vystaveno na internetových stránkách obce, a nelze po něm rozumně požadovat, aby si ověřoval z jiných zdrojů, že jde o znění autentické.

Původní znění vyhlášky přitom vymezilo poplatku podléhající veřejná prostranství chybným způsobem, takže na základě tohoto znění nelze dovodit povinnost žalobce za jím uskutečněný zábor zaplatit místní poplatek.

V bodě III žaloby žalobce upozorňuje na závažnou chybu a procesní vadu předcházející vydání platebního výměru. Obecní úřad Loukov přípisem ze dne 1.12. 2008 žalobce vyrozuměl, že dne 8.12. 2008 v 16.00 hod se uskuteční místní šetření, na jehož základě bude vydán platební výměr k úhradě za zábor veřejného prostranství. Toto vyrozumění bylo předáno k poštovní přepravě až dne 3.12. 2008, pošta oznámila žalobci uložení této zásilky ve čtvrtek 4.12. 2008, žalobce si tuto zásilku vyzvedl na poště až po termínu konání místního šetření, o němž tak nebyl řádně vyrozuměn. Místní šetření se proto uskutečnilo bez řádného vyrozumění žalobce a závěry šetření, konkrétně stanovení plochy tvrzeného záboru, nelze v důsledku této vady použít jako podklad pro vydání správního rozhodnutí, neboť žalobce již ve správním řízení uplatňoval námitku, že takto zjištěná plocha záboru neodpovídá skutečnosti.

Jako vadné je třeba hodnotit skutkové zjištění obsažené v protokolu o místním šetření, že „dle osobních svědectví zastupitelů pana R.Ch. a pana L.D. uváděl prostor do původního stavu pan P.H. ještě 1.12. 2008 okolo 17.00 hodin”. Jestliže správní orgán prvého stupně pokládal uvedené osoby za svědky, musely by být ze správního řízení vyloučeny. Na tomto posouzení věci nemůže nic změnit ani fakt, že žalobce byl k místnímu šetření přizván, protože však mu nebyl dán prostor na jednání se jakkoliv připravit, nelze vadu nedostatku tvrzení pokračování
3
10 Ca

pokládat tímto dodatečným úkonem za zhojenou a stejně tak nelze žalobci vytýkat, jestliže účast na místním šetření odmítl.

V bodě IV žaloby žalobce upozorňuje na vadu platebního výměru spočívající v tom, že žalobci byl vyměřen poplatek i za plochu zabranou skládkou zeminy, ačkoliv podle ustanovení článku 10 písm. b) vyhlášky je takový zábor od poplatků osvobozen pokud jsou práce prováděny na základě stavebního povolení. Výkladem tohoto ustanovení je třeba dovodit, že toto ustanovení je třeba vztáhnout i na takové stavby, které stavební povolení nevyžadují, ale jsou prováděny na základě jiného úředního povolení, například územního souhlasu vydaného příslušným stavebním úřadem, který byl žalobci vydán.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě, které bylo soudu doručeno dne 3.3. 2010, uvedl, že obecně závazná vyhláška obce Loukov č. 1/2005 byla schválena usnesením zastupitelstva, vyhlášena vyvěšením dne 1.2. 2005 a stanovila pozdější účinnost patnáctým dnem od jejího zveřejnění. Formální stránky obecně závazné vyhlášky tak byly dodrženy.

Žalobce v žalobě zaměňuje publikaci obecně závazné vyhlášky jako podmínku její platnosti a účinnosti a zveřejnění obsahu úřední desky podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Předmětná vyhláška byla řádně vyvěšena po dobu zákonné lhůty na „fyzické” úřední desce a tím byla splněna podmínka jejího zveřejnění. To bylo na textu vyhlášky fyzicky vyznačeno. Podle § 5 odst. 2 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím je povinností umožnit přístup k textu právních předpisů vydávaných v rámci působnosti pouze v úředních hodinách. Platnou a účinnou vyhláškou je vždy pouze text, který byl publikován na „fyzické” úřední desce.

K namítanému neúplně zjištěnému skutkovému stavu žalovaný poukazuje na skutečnost, že žalobce úmyslně zaměňuje úkon místního šetření dle § 15 zákona o správě daní a poplatků a úkon kontroly dle § 16 zákona o správě daní a poplatků. K námitce údajné vady spočívající v neúplně zjištěném skutkovém stavu však žalobce neuvádí žádná konkrétní pochybení správních orgánů. Naopak správní orgán prvého stupně provedl místní šetření za účelem zjištění skutečného stavu. Na místě samém provedl fotodokumentaci a měření skutečně zabrané plochy. Žalobce se tohoto měření výslovně odmítl zúčastnit. Žalobce neuvádí žádné ustanovení právního předpisu, podle kterého by měli být zastupitelé obce vyloučeni z daňového řízení. V tomto řízení měli postavení osob přezvědných v souladu s ustanovením § 8 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků a jejich výpověď použil správní orgán jako další důkazní prostředek.

Pokud se žalobce dovolává osvobození podle ustanovení čl. 10 písm. b) vyhlášky, žalovaný uvádí, že podle tohoto ustanovení je osvobozeno pouze „užívání veřejného prostranství (chodníku, komunikace) přilehlé nemovitosti pro skládku stavebního materiálu…” Umístěním vykopané zeminy na veřejné zeleni, nikoliv na chodníku nebo komunikaci nebylo toto ustanovení naplněno. Pokud žalobce uvádí, že k posouzení podle tohoto článku vyhlášky postačuje, že práce prováděl na základě vydaného územního souhlasu, žalovaný uvádí, že z příslušných ustanovení stavebního zákona nelze vyvodit, že územní souhlas nahrazuje stavební povolení. Tato žalobní námitka navíc nebyla odvolacím důvodem.

Ze správního spisu byly zjištěny následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti: pokračování
4
10 Ca

Přípisem obecního úřadu ze dne 1.11. 2008 byl žalobce upozorněn na nesplnění ohlašovací povinnosti podle vyhlášky obce Loukov č. 1/2005. Žalobce byl upozorněn, že dosud neohlásil zábor veřejného prostranství (výkop pro plynovou přípojku u domu č.p. 35).

Dále je ve spise je založena fotodokumentace ze dne 2.11. 2008 a 28.11. 2008, z níž vyplývá, že před domem č.p. 35 je umístěna hromada vykopané zeminy. Dále je ve spise snímek, z něhož je patrné, že dne 2.12. 2008 již byla tato hromada zeminy odstraněna, pozemek před domem č.p. 35 je urovnán a uveden do původních stavu.

Žalobce podáním ze dne 24.11. 2008 ohlásil zábor veřejného prostranství za účelem výkopových prací pro vedení plynové přípojky o rozměrech 1,5 m s tím, že užívání veřejného prostranství započalo dne 11.12. 2007. Dále je v tomto oznámení uvedeno, že po uvedení do původního stavu ohlásí ohlašovatel ukončení záboru. Ve spise je dále založeno podání žalobce z téhož dne, z něhož vyplývá, že žalobce ohlašuje ukončení záboru veřejného prostranství, a to ke dni 20.12. 2007.

Přípisem ze dne 1.12. 2008 obecní úřad svolal místní šetření, na jehož základě mělo být rozhodnuto, zda byly splněny skutečnosti uvedené v ohlášení ukončení záboru, zda byly splněny požadavky uvedené v povolení k výkopovým pracím, ve smlouvě k uložení věcného břemene, přičemž na základě výsledků místního šetření mělo být provedeno finanční vyúčtování a vydán platební příkaz k úhradě za zábor. Místní šetření bylo svoláno na den 8.12. 2008 v 16 hodin s místem schůzky u domu č.p. 35 v k. ú. Loukov. Pozvání k tomuto místnímu šetření bylo žalobci odesláno dne 3.12. 2008, kdy bylo podáno k poštovní přepravě. Doklad o tom, kdy bylo pozvání k žalobci k tomuto místnímu šetření doručeno, není ve spise založen. Podle zápisu z tohoto místního šetření ze dne 8.12. 2008 žalobce osobně před komisí odmítl zúčastnit se tohoto místního šetření a odešel. Ze zápisu vyplývá, že ke dni 8.12. 2008 byl prostor před dům č.p. 35 upraven, hlína rozhrabána, povrch srovnán. Byla pořízena fotodokumentace a přeměřen skutečný rozměr záboru s tím, že bylo zjištěno, že skutečná velikost záboru je 4,32 m2. Dále je v zápise uvedeno, že podle fotodokumentace obecního úřadu ze dne 2.11. 2008 a 28.11. 2008 je zřejmé, že zábor trvá a dle osobního svědectví zastupitelů pana R.Ch. a pana L.D. uváděl prostor do původního stavu žalobce ještě dne 1.12. 2008 okolo 17.00 hod. Proto je za datum skutečného ukončení záboru nutno považovat den 1.12. 2008.

Dne 26. 1. 2009 byl vydán Obecním úřadem Loukov platební výměr č.1/2009 na místní poplatek za užívání veřejného prostranství pod č.j. 1/1/2009, jímž byl žalobci vyměřen poplatek za užívání veřejného prostranství ve výši 17.850,- Kč. Při výměře poplatku bylo vycházeno z plochy záboru 4,32 m a z doby trvání záboru od 11.12 2007 do 1.12. 2008 (tj. 357 dní). Poplatek byl vyměřen s odvoláním na ustanovení § 11 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, § 46 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků a článek 8 písm. a) a článek 9 odst. 1 písm. b) obecně závazné vyhlášky obce Loukov č. 1/2005 o místních poplatcích.

Žalobce podal proti tomuto platebnímu výměru odvolání, v němž uvedl, že je v rozporu s právními předpisy. Uvádí, že výměr byl vydán s odkazem na článek 9 obecně závazné vyhlášky obce Loukov, přičemž spolu s výzvou ke splnění ohlašovací povinnosti mu bylo zasláno znění obecně závazné vyhlášky shodné se zněním vyvěšeným na internetové úřední desce obce Loukov, v němž článek 9 nemá žádné odstavce a týká se poplatků ze psů.

Žalobce dále uvedl, že z fotodokumentace ze 6.11. 2008 je patrné, že výkop pro plynovou přípojku je zaplněn a opatřen travním porostem a tudíž nic nebrání obecnému pokračování
5
10 Ca

užívání této části veřejného prostranství. Údaj z fotodokumentace ze 6.11. 2008 je podstatně nižší, než výměra použitá pro výpočet částky výměru. Upozorňuje dále na to, že správce poplatku zpoplatňuje skládku, ač tato je dle článku 18 odst. 1 písm. c) vyhlášky od poplatků osvobozena. Další rozpor shledává žalobce v tom, že v obecně závazné vyhlášce není zmíněna souvislost mezi ukončením užívání veřejného prostranství a jeho uvedením do původního stavu.

Žalobce dále upozorňuje, že místní poplatek uhradil, a to ve výši 150,- Kč, a to tím způsobem, že platbu zaslal obci složenkou.

Ve spise je dále založen záznam o ústním jednání na Ministerstvu vnitra, z něhož vyplývá, že dne 11.3. 2009 se dostavil starosta obce Loukov k jednání ohledně obecně závazné vyhlášky č. 1/2005. Z tohoto záznamu vyplývá, že vyhláška byla přijata dne 31.1. 2005 v podobě, jak byla zaslána Ministerstvu vnitra. Přijetí vyhlášky předcházela její konzultace s Ministerstvem vnitra dne 23.1. 2005, přičemž Ministerstvo vnitra mělo k návrhu vyhlášky připomínky datované dnem 25.1. 2005. Internetové stránky obce byly zhotoveny v roce 2006. Schválená verze vyhlášky byla zaslána Ministerstvu vnitra, pracovní verze vyhlášky nebyla naneštěstí skartována, naopak byla podepsána a použita pro zveřejnění na webových stránkách obce.

O odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 20.7. 2009 č.j. 115802/2009/KUSK, a to tak, že odvolání zamítl.

Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že znění vyhlášky zaslané odvolateli mu bylo zasláno nedopatřením, neboť šlo o pracovní verzi, která byla v roce 2005 odeslána Ministerstvu vnitra ke konzultaci. V rámci této konzultace byly ministerstvem uplatněny připomínky, které obec akceptovala a návrh obecně závazné vyhlášky podle těchto připomínek upravila. Upravenou verzi vyvěsila obec na úřední desku dne 1.2. 2005 a sejmula dne 21.2. 2005, takže v souladu s § 12 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, nabyla tato obecně závazná vyhláška platnosti a účinnosti dnem 16.1. 2005 (míněno zřejmě dnem 16. 2. 2005, pozn. Městského soudu v Praze). Prvostupňový platební výměr se tak ve svém výroku odvolává na řádně vyhlášenou obecně závaznou vyhlášku, která nabyla platnosti a účinnosti v souladu se zákonem o obcích a je tak jediným platným právním předpisem obce o místních poplatcích. Zaslání nesprávného znění obecně závazné vyhlášky žalobci je sice pochybením správce poplatku, které však nedosahuje takové intenzity, která by mohla způsobit neplatnost platebního výměru, neboť platební výměr je vydán na základě platné a účinné obecně závazné vyhlášky obce a ve svém výroku se odvolává na články a odstavce platné obecně závazné vyhlášky.

Poukázal rovněž na to, že porovnáním textu vyhlášky zaslané omylem žalobci s textem platné vyhlášky lze zjistit, že podmínky pro uplatnění poplatku za užívání veřejného prostranství a zde uvedené sazby jsou prakticky totožné a nemohlo tak dojít k nesprávnému informování odvolatele o jeho poplatkové nebo ohlašovací povinnosti.

Pokud jde o rozpor platebního výměru a vyměřené částky se skutkovým stavem, žalovaný uvedl, že platebním výměrem se zpoplatňuje nejen provádění výkopových prací, ale i umístění skládky zeminy vzniklé v bezprostřední blízkosti zahrnutého výkopu a s výkopovými pracemi související. Plocha záboru byla stanovena na základě měření provedeného dne 8.12. 2008 při místním šetření, k němuž byl pozván i žalobce. Ten se však odmítl místního šetření zúčastnit a odešel. Sám se tak připravil o možnost při místním šetření pokračování
6
10 Ca

podat své námitky a připomínky ke zjištěným skutečnostem. Zjištěná plocha záboru je uvedena v zápise z místního šetření a činí 4,32 m.

Pokud žalobce namítá, že nikde ve vyhlášce není zmíněna souvislost mezi ukončením užívání veřejného prostranství a jeho uvedením do původního stavu, což ovlivnilo dobou záboru veřejného prostranství, neboť výkopové práce byly ukončeny dříve, než je stanovené období, za něž je poplatek vyměřen, není ani tato námitka nedůvodná. Poplatek za užívání veřejného prostranství se platí za dobu stanovenou v § 4 odst. 2 zákona o místních poplatcích. Poplatek se vybírá za celou dobu, kdy je veřejné prostranství zvláštním způsobem užíváno, a to počínaje dnem, kdy se začalo prostranství skutečně užívat, až do dne, kdy faktické užívání skončilo, tj. do dne kdy bylo určité zařízení odstraněno a prostranství uvedeno do takového stavu, aby mohlo být opětovně obecně užíváno. V tomto případě to nastalo až dnem, kdy byla odstraněna skládka zeminy související s výkopovými pracemi, i když tyto práce skončily dříve.

Pokud se žalobce dovolává osvobození od místního poplatků podle obecně závazné vyhlášky obce Loukov, uvádí žalovaný, že nemohlo být osvobození od místního poplatku uplatněno, neboť se nejednalo o užívání veřejného prostranství pro stávku paliva ani pro skládku stavebního materiálu, nýbrž o užívání veřejného prostranství k provádění výkopových pracích a k umístění skládky zeminy, přičemž dotčené veřejné prostranství není chodníkem ani komunikací, ale zelenou plochou. Správce poplatku osvobození uplatnit nemohl, neboť by bylo provedeno nad rámec stanovený a schválený obecně závaznou vyhlášku.

V rozporu se skutečným stavem je tvrzení žalobce, že ohlásil skutečnou dobu ukončení užívání veřejného prostranství a jeho rozsah, neboť jím ohlášené datum ukončení užívání veřejného prostranství dnem 20.12. 2007 a ohlášený rozsah záboru 1,5 m jsou v rozporu s důkazy předloženými správcem poplatku a vyplývajícími z místního šetření i shora uvedenými svědeckými výpověďmi. Správce poplatku tak postupoval v souladu se zákonem a obecně závaznou vyhláškou a stanovil místní poplatek za užívání veřejného prostranství správně. Proto žalovaný podané odvolání zamítl.

Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu

Při ústním jednání dne 14. 4. 2011 žalobce setrval na podané žalobě a žalovaný setrval na důvodech obsažených v žalobou napadeném rozhodnutí. Žalobce pak dále předložil kopii poslední strany obecně závazné vyhlášky Loukov č. 1/2005 o 23 článcích, opatřenou potvrzením o vyvěšení na úřední desce obecního úřadu ve dnech 1. 2.2005 až 21. 2. 2005.

Při dalším jednání dne 2. 6. 2011 provedl soud důkaz svědeckými výpověďmi starosty a místostarosty obce Loukov, J.K. a R.Ch., a to ve vztahu k tomu, jak bylo provedeno vyvěšení obecně závazné vyhlášky obce Loukov č. 1/2005 v době jejího schválení obecním zastupitelstvem v roce 2005 a dále k tomu, jak došlo k tomu, že bylo v roce 2008 žalobci zasláno a na internetových stránkách obce vyvěšeno znění obecně závazné vyhlášky ve znění o 23 článcích.

Městský soud v Praze věc posoudil takto:

pokračování
7
10 Ca

Městský soud v Praze se předně zabýval otázkou, zda obecně závazná vyhláška ve znění, jak byla aplikována správními orgány, nabyla skutečně účinnosti, a dospěl k závěru, že tomu tak je.

Při posuzování této otázky je třeba vycházet ze znění právních předpisů účinných v době, kdy byla vyhláška přijata a zveřejňována, tj. v lednu a v únoru 2005. Nelze tedy zohlednit ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., jehož se dovolává žalobce, neboť nabyl účinnosti až ke dni 1. 1. 2006 (§ 184 tohoto zákona).

Podle § 12 odst. 1 zákona o obcích, ve znění účinném do 30. 6. 2005 obecně závazné vyhlášky a nařízení obce (dále jen "právní předpis obce") musí být vyhlášeny, což je podmínkou platnosti právního předpisu obce. Vyhlášení se provede tak, že se právní předpis obce vyvěsí na úřední desce obecního úřadu po dobu 15 dnů. Dnem vyhlášení právního předpisu obce je první den jeho vyvěšení na úřední desce. Kromě toho může obec uveřejnit právní předpis obce způsobem v místě obvyklým.

Žádný právní předpis v roce 2005 nestanovil obcím povinnost zpřístupňovat obsah své úřední desky způsobem umožňujícím dálkový přístup ani to nestanovil jako podmínku zveřejnění určitého dokumentu na úřední desce. Je proto potřeba zabývat se tím, v jakém znění byla vyhláška vyvěšena na „fyzické“ úřední desce obecního úřadu, neboť pouze tato okolnost je podstatná pro posouzení otázky, zda předmětná vyhláška je platným a účinným právním předpisem.

Ve správním spise je založena kopie vyhlášky (originál této listiny byl soudu předložen při ústním jednání dne 2. 6. 2011), podle níž obecně závazná vyhláška byla vyvěšena na úřední desce dne 1. 2. 2005. Pokud by tomu tak skutečně bylo, tímto dnem by byla vyhláška vyhlášena a stala by se platným právním předpisem. Patnáctým dnem ode dne vyhlášení by se v souladu s ust. čl. 13 této vyhlášky vyhláška stala účinnou (tj. ve středu dne 16. 2. 2005).

Skutečnost, že následně bylo na internetových stránkách obce zveřejněno chybné znění této vyhlášky již nemůže na předchozím nabytí platnosti a účinnosti ničeho změnit, neboť sotva lze tvrdit, že by tímto neformálním úkonem mohl platný a účinný právní předpis pozbýt platnosti nebo účinnosti. (Vlivem této okolnosti na zákonnost vydaného platebního výměru se bude soud zabývat následně v souvislosti s dalšími žalobními námitkami.)

Při ústním jednání před soudem dne 14. 4. 2011 žalobce nicméně předložil listinu, podle níž v době od 1. 2. 2005 do 21. 2. 2005 na úřední desce Obecního úřadu Loukov byla vyvěšena verze vyhlášky o 23 článcích. Pokud by tomu tak skutečně bylo, nemohlo by se znění vyhlášky o 13 článcích stát účinným právním přepisem a platební výměr jakož i rozhodnutí žalovaného by se tak opíraly o neplatný právní předpis. Podle ustavení § 121 o. s. ř. není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. Z tohoto ustanovení a contrario vyplývá, že právní předpisy, které nejsou uveřejněné ani oznámené ve Sbírce zákonů České republiky, je zapotřebí dokazovat, vyjde-li v řízení taková potřeba najevo a vzniknou-li o znění předpisů pochybnosti. Taková situace nastala i v projednávaném případě, neboť soudu byly předloženy vzájemně si odporující listiny, podle nichž na úřední desce obecního úřadu byla obecně závazná vyhláška v téže době zveřejněna současně ve dvou různých zněních. Je přitom zjevné, že obě verze vyhlášky zároveň na úřední desce obecního úřadu vyvěšeny být nemohly, proto bylo třeba tento rozpor odstranit dokazováním.

Ze svědeckých výpovědí starosty obce a místostarosty obce (tj. osob, které v obou případech vyvěšení obou verzí vyhlášky na úřední desce potvrdily svým podpisem) pokračování
8
10 Ca

vyplynulo, že v roce 2005 zastupitelstvo obce schválilo kratší verzi vyhlášky a tato verze byla skutečně takto vyvěšena na úřední desce obecního úřadu. Teprve následně v souvislosti se záborem veřejného prostranství, který provedl žalobce, v roce 2008, kdy byl žalobce upozorňován na nesplnění svých povinností vyplývajících z této vyhlášky, byl žalobci ze strany obecního úřadu zaslán text této vyhlášky. Teprve při tomto úkonu došlo k omylu a žalobci byl zaslán nesprávný text této vyhlášky, který byl (dodatečně) opatřen potvrzením o vyvěšení na úřední desce obecního úřadu podle dat uvedených na originálu vyhlášky v archivu obecního úřadu. Výpovědi svědků v tomto směru soud hodnotí jako přesvědčivé, logické, vnitřně a vzájemně souladné. Přitom vzal soud v úvahu i to, že zatímco skutečně schválená verze vyhlášky obsahovala 13 článků, žalobci zaslaný text obsahoval 23 článků, tj. jedná se o podobně vypadající čísla. Mohlo tedy snadno dojít k tomu, že oba svědci si při dodatečném podepisování textu vyhlášky určeného žalobci nepovšimli rozdílu oproti originálu.

Svědecké výpovědi nejsou přitom v rozporu ani s žádnými dalšími důkazy založenými ve správním spise a nejsou konečně v rozporu ani s žalobními tvrzeními žalobce. Žalobce totiž nikde v žalobě netvrdí, že by v roce 2005 na úřední desce obecního úřadu byla vyvěšena delší verze vyhlášky ani v tomto ohledu nepředložil ani nenavrhl žádné důkazy. Žalobce totiž primárně dovozoval neúčinnost vyhlášení této vyhlášky z obsahu internetových stránek obce – jak již bylo shora uvedeno, tento jeho postoj ovšem vychází z právních předpisů, které nabyly účinnosti až později a na projednávanou věc je tedy nelze vztáhnout.

Pokud žalobce při ústním jednání před soudem dne 2. 6. 2011 poukazoval na to, že ze zápisu z jednání zastupitelstva obce Loukov, na němž byla předmětná vyhláška přijata, nevyplývá, že by byla vyhláška přijata ve znění, které se odlišovalo do návrhu vyhlášky vyvěšeného před zasedáním zastupitelstva na úřední desce obecního úřadu, nelze s tímto jeho tvrzením souhlasit.

V zápisu ze zasedání zastupitelstva obce Loukov ze dne 31. 1. 2005 je uvedeno následující: „Na základě upozornění MV ČR jsme nuceni vydat nové aktualizované verze vyhlášek. Znění vyhlášky bylo předjednáno na poradě zastupitelů, návrh vyhlášky vyvěšen 14. 01. 2005. Pan K. vyhlášku přečetl s vysvětlujícím komentářem. Návrh vyhlášky byl jednohlasně přijat a schválen bez připomínek.“ Z dokladů založených ve správním spise i ze svědeckých výpovědí vyplývá, že ještě před konáním tohoto zasedání zastupitelstva byly obci doručeny připomínky Ministerstva vnitra k návrhu vyhlášky. Je třeba konstatovat, že ze zápisu zastupitelstva není jednoznačně patrné, že připomínky Ministerstva vnitra k návrhu vyhlášky byly akceptovány, na druhé straně však z tohoto zápisu nevyplývá ani to, že tyto připomínky akceptovány nebyly. Za situace, kdy byl soudu předložen originál schválené vyhlášky v kratší verzi o 13 článcích a tato verze byla zaslána k evidenci Ministerstvu vnitra a rovněž vyslechnutí svědci výslovně potvrdili, že zastupitelstvem byla schválena upravená verze o 13 článcích, nelze podle názoru soudu z nepřesně formulovaného zápisu z jednání zastupitelstva vyvozovat, že vyhláška byla přijata v delší verzi o 23 článcích. Žalobce přitom sám v žalobě označoval verzi vyhlášky s 13 články za „skutečně schválené znění vyhlášky“ (odst. 7 žaloby).

Soud proto činí dílčí závěr, že Obecně závazná vyhláška obce Loukov č. 1/2005, ve znění o 13 článcích, je platným a účinným právním předpisem.

Tvrdí-li žalobce, že mu nelze klást k tíži, spoléhal-li se na znění zveřejněné na oficiálních internetových stránkách obce, musí soud konstatovat, že ze správního spisu nelze vysledovat důvodnost takové žalobní námitky. Žalobce v žalobě tvrdí, že pojem veřejného prostranství vymezený v neschválené (= delší) verzi vyhlášky je vadný a na základě takto pokračování
9
10 Ca

formulované vyhlášky by mu nebylo možno za zábor veřejného prostranství vyměřit žádný poplatek. Obrana žalobce v průběhu řízení před správními orgány tomu ovšem neodpovídá.

Odlišnost verzí obou vyhlášek (podstatná pro projednávanou věc) spočívá jednak v odlišném členění a číslování jednotlivých článků vyhlášky a jednak v odlišném vymezení pojmu veřejného prostranství. Předmět poplatku za zábor veřejného prostranství, sazba a formulace osvobození od poplatku jsou shodné v obou verzích vyhlášky. Naznačuje-li žalobce v žalobě, že se spoléhal na to, že v důsledku chybného vymezení pojmu veřejného prostranství ve vyhlášce mu nemůže být poplatek vůbec vyměřen, musí soud konstatovat, že jeho počínání až do podání žaloby tomu nijak nenasvědčuje. Žalobce totiž sám (byť po výzvě ze strany obce) podal oznámení záboru veřejného prostranství, v němž nijak samotný fakt, že by se skutečně o veřejné prostranství jednalo, nezpochybňuje, a rovněž v odvolání nic takového nenamítá. Poukazuje totiž toliko na to, že je mu poplatek vyměřován podle ustanovení vyhlášky, které se vztahuje k poplatku ze psa a nikoli k poplatku za zábor veřejného prostranství. Ostatní jeho námitky uvedené v odvolání nemají s odlišným zněním obou verzí vyhlášek žádnou souvislost. Neuvádí tedy, že k záboru veřejného prostranství přistoupil na základě toho, že po seznámení se s „chybnou“ verzí vyhlášky dospěl k závěru, že na území obce Loukov není zábor veřejného prostranství zpoplatněn a na základě tohoto předpokladu zábor veřejného prostranství neohlásil a realizoval jej po celou uvedenou (značně dlouhou) dobu v domnění, že za tento záboru nebude muset žádný poplatek platit. Nadto je nutno poukázat na to, že z doplnění dokazování, jak bylo provedeno před soudem, jednoznačně vyplynulo, že žalobce dostal k dispozici delší verzi vyhlášky s chybným vymezením veřejného prostranství až v době, kdy již zábor realizoval (chybný text vyhlášky mu byl zaslán dne 1. 11. 2008, zábor však trval již od prosince 2007). Žalobce tedy nemůže tvrdit, že by realizoval zábor až poté, co se seznámil s vymezením pojmu veřejného prostranství v neschválené verzi vyhlášky.

Nadto musí soud poznamenat, že i kdyby žalobce skutečně zábor realizoval na základě mylných informací, které mu obecní úřad poskytl, nemělo by to vliv na jeho poplatkovou povinnost. Poplatková povinnost žalobce totiž vzniká na základě právních předpisů, bez ohledu na to, zda si byl žalobce vzniku této povinnosti vědom a bez ohledu na konání obecního úřadu. Je přitom rovněž třeba poukázat na obecně platnou zásadu „neznalost zákona neomlouvá“. To pochopitelně nic nemění na tom, že poskytnutí mylných informací o obsahu nebo podmínkách vzniku poplatkové povinnosti podle okolností může založit nárok na náhradu škody vzniklou v důsledku takového počínání ze strany orgánů státní správy. Tato skutečnost však je bez vlivu na poplatkovou povinnost samu a z hlediska zákona o místních poplatcích mohla být maximálně důvodem pro postup dle § 16 zákona o místních poplatcích, ve znění do 31. 12. 2010. Sám žalobce přitom v žalobě označuje za správný závěr, „že samotný fakt, že obecní úřad zaslal žalobci vadné znění vyhlášky, nezpůsobuje ipso facto nezákonnost platebního výměru“ (odst. 9 žaloby).

Na základě uvedeného tedy soud konstatuje, že skutečnost, že se žalobce v důsledku chyby obce seznámil v průběhu trvání záboru s chybným zněním obecně závazné vyhlášky, nemůže být důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.

Žalobce dále spatřuje vadu v tom, že mu nebylo předem doručeno pozvání k místnímu šetření, které se konalo dne 8. 12. 2008. Neuvádí ovšem, které konkrétní ustanovení kterého právního předpisu mělo být tímto postupem porušeno a jak bylo zasaženo do jeho veřejných subjektivních práv.

Daňový řád nestanoví povinnost, aby správce poplatku poplatníka předem vyrozumíval o místním šetření, které hodlá provést, a nestanoví tedy, v jaké lhůtě před jeho pokračování
10
10 Ca

konáním musí být poplatník o tomto úkonu vyrozuměn. Je třeba jistě souhlasit s tím, že daňový subjekt má právo se tohoto úkonu účastnit. Toto právo ovšem žalobci upřeno nebylo, neboť k místnímu šetření byl přizván osobně bezprostředně před jeho začátkem, což ostatně žalobce sám nezpochybňuje. Žalobce v žalobě uvádí, že se jej odmítl zúčastnit protože mu nebyl dán prostor na jednání se jakkoli připravit. Takovou argumentaci soud ovšem nemůže akceptovat. Není totiž zřejmé, jak by se měl žalobce na jednání připravovat, když jeho předmětem mělo být pouze zjištění skutečností na místě samém, tj. v daném případě přeměření rozměrů záboru. Na účast u takového úkonu nebylo třeba, aby se žalobce jakkoli připravoval, neboť se jednalo o prosté zjišťování objektivně daných skutečností. Jinak by tomu pochopitelně bylo, pokud by bylo po žalobci požadováno jeho vyjádření k předmětu místního šetření. Takové vyjádření jistě mohl žalobce učinit v přiměřené lhůtě po konání tohoto šetření, o němž byl zpraven. Zpochybňuje-li tedy nyní žalobce plochu záboru, nemají tyto jeho námitky žádnou relevanci, neboť se sám připravil o možnost zúčastnit se zjišťování rozsahu tohoto záboru. Zjištěná plocha záboru přitom vyplývá nejen ze zápisu z provedeného místního šetření, ale také z fotodokumentace při něm pořízené, kde je plocha záboru zachycena i s měřidly a je tedy i podle této fotodokumentace ověřitelná.

Důvodnou shledal soud tu část této žalobní námitky, že není procesně použitelné „osobní svědectví zastupitelů pana R.Ch. a pana L.D.“ zachycené v protokole z tohoto šetření, podle něhož žalobce uváděl prostor do původní stavu ještě dne 1. 12. 2008 s tím, že tento den je nutno považovat za den ukončení záboru. Soud souhlasí s žalobcem v tom, že svědectví zachycená v tomto protokole jsou procesně nepoužitelná.

Provádí-li správce daně důkaz svědeckou výpovědí, musí postupovat takovým procesním způsobem, který příslušný procesní předpis pro takový úkon stanoví, tj. především musí svědka poučit o jeho právech a povinnostech podle § 8 odst. 4 daňového řádu a dále je povinen umožnit daňovému subjektu (zde žalobci), aby se výslechu svědka zúčastnil a kladl mu otázky. O tom, že bude prováděn výslech svědka, musí být daňový subjekt správcem daně vyrozuměn, mj. i proto, aby se mohl výslechu svědka zúčastnit a klást mu otázky. Jak bylo shora uvedeno, obecní úřad tímto způsobem nepostupoval. Z výpovědí členů zastupitelstva učiněných při místním šetření dne 8. 12. 2008 tak nelze při rozhodování vycházet. Ze správního spisu totiž vyplývá toliko to, že žalobce byl vyrozuměn o tom, že bude probíhat místní šetření, nebyl však již vyrozuměn o tom, že v rámci tohoto šetření budou probíhat svědecké výpovědi.

V důsledku shora popsané procesní vady ovšem není ve spise dostatečný doklad o tom, že zábor trval až do dne 1. 12. 2008, neboť fotodokumentace obsažená ve správním spise dokumentuje trvání záboru toliko ke dni 28. 11. 2008. Pro vyměření poplatku za zábor za dny 29. 11. 2008 až 1. 12. 2008 tedy není ve správním spise dostatek procesně použitelných podkladů. Tuto žalobní námitku tak soud shledává důvodnou.

Částečně důvodnou shledal soud konečně i tu námitku, kde se žalobce dovolával osvobození dle čl. 10 písm. b) vyhlášky. Podle tohoto ustanovení je od poplatku za užívání veřejného prostranství osvobozeno „užívání veřejného prostranství (chodníku, komunikace) u přilehlé nemovitosti pro skládku stavebního materiálu, pokud jsou práce prováděny na základě stavebního povolení“.

V dané věci je mezi účastníky spor o to, zda osvobození lze vztáhnout i na případy, kdy jsou práce prováděny na základě územního souhlasu, jak tomu bylo i v případě žalobce. pokračování
11
10 Ca

Soud se přiklání k závěru, že osvobození je nutno vztáhnout i na tuto situaci a vycházel přitom z následujících úvah.

K výkladu právních předpisů a jejich institutů nelze přistupovat pouze z hlediska textu zákona, ale především podle jejich smyslu. Jazykový výklad může ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu, s níž se v řadě svých rozhodnutí výslovně ztotožnil i Nejvyšší správní soud, představovat pouze prvotní přiblížení se k obsahu právní normy, jejímž nositelem je interpretovaný právní předpis; k ověření správnosti či nesprávnosti výkladu, popř. k jeho doplnění či upřesnění, potom slouží ostatní interpretační přístupy, z nichž je v souzené věci namístě jmenovat především metodu teleologickou a systematickou (samozřejmě podle povahy věci bude namístě užít i jiných metod, jako např. komparativní, logické či historické). Z teleologického výkladu vyplývá základní interpretační směrnice, která již byla zmíněna: rozhodující je smysl a účel, a nikoliv dikce zákona. Systematický výklad využívá systémové povahy právního řádu: právní řád tvoří jednotný celek; má povahu systému, který je dále diferencován v subsystémy různých úrovní (právo soukromé a veřejné; právní odvětví; právní instituty), jež v sobě slučují prvky podle různých kritérií. Ze systémové povahy právního řádu vyplývá, že jeho jednotlivé součásti (subsystému i prvky) vstupují do určitých funkčních vazeb. Z toho se podává přirozený požadavek, aby interpret určitého ustanovení právního předpisu neomezoval svůj rozhled toliko na jedno či několik ustanovení, ale aby jej chápal jako část celku (systému), která s ohledem na principy jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu vytváří s jeho ostatními částmi logický, resp. logicky souladný významový celek. Součástí systémového chápání právního řádu je i respektování toho, že různé právní předpisy upravují instituty, které jsou společné celému právnímu řádu, či alespoň několika jeho odvětvím, a jež byly doktrínou důkladně teoreticky propracovány; v takovém případě je nezbytné vycházet při jejich používání z doktrinálních závěrů a z rysů, které jsou jim společné. Ze systémové povahy právního řádu ovšem vyplývá i jeho hierarchická povaha, a mj. tedy i princip ústavně konformního výkladu právních předpisů. (Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 1 Afs 86/2004 - 54, publikovaný pod č. 792/2006 Sb. NSS.

V daném případě bylo zjevně smyslem normotvůrce osvobození od poplatku vztáhnout na ty práce, které probíhají legálně, tj. na základě úředního povolení vydaného příslušným stavebním úřadem. Protože v době, kdy byla vyhláška přijímána, jediným typem takového úředního povolení (až na výjimky, které nejsou pro projednávanou věc podstatné) bylo stavební povolení, odrazilo se to i na formulaci textu vyhlášky. Následně přijatý nový stavební zákon č. 183/2006 Sb., však zcela změnil koncepci regulace stavební činnosti a podstatně rozšířil výčet typů staveb, které je možno provádět bez stavebního povolení nebo jen na základě ohlášení, přičemž v některých případech provádění těchto staveb podmínil vydáním územního souhlasu, popř. vydáním územně plánovací informace (§ 96 a § 21 odst. 1 písm. d/ stavebního zákona). Lze do jisté míry souhlasit s žalovaným v tom, že územní souhlas nenahrazuje stavební povolení, neboť stavby vyžadující stavební povolení i podle nového stavebního zákona mohou být prováděny jen na jeho základě a vydaný územní souhlas by nepostačoval. Na druhé straně je však třeba vidět, že v některých případech je územní souhlas jediným úředním povolením, které již samo o sobě opravňuje k provedení stavby, jak to prokazuje ostatně i případě žalobce. V návaznosti na to je třeba interpretovat tak, že osvobození se vztahuje i na případy, kdy jsou stavební práce prováděny na základě územního souhlasu, není-li vydání stavebního povolení třeba.

Žalovaný dále dovozuje nemožnost vztáhnout příslušné osvobození na případ žalobce z toho důvodu, že skládka nebyla v daném případě umístěna na chodníku ani na komunikaci, jak požaduje vyhláška, ale na veřejné zeleni. Interpretuje tedy text vyhlášky uvedený v závorce tak, že se jedná o taxativní výčet. S tímto náhledem se soud nemůže ztotožnit. pokračování
12
10 Ca

Pokud by skutečně úmyslem normotvůrce bylo vztáhnout toto osvobození jen na chodník a komunikace, pak by text tohoto ustanovení musel znít jako „… osvobozeno je užívání chodníku nebo komunikace …“, výraz „veřejné prostranství“ obsažený v textu vyhlášky by při tomto způsobu výkladu byl zjevně nadbytečný. Je třeba na druhé straně souhlasit s tím, že pokud by se mělo jednat o výčet demonstrativní, jak zřejmě dovozuje žalobce, bylo by patrně v závorce obsaženo slovo „např.“ nebo jiný podobný výraz, který však v textu vyhlášky obsažen není. Soud tedy uzavírá, že v tomto ohledu není text vyhlášky zcela jednoznačný. Pokud je osvobození od povinnosti platit místní poplatek upraveno v obecně závazné vyhlášce nejednoznačně, musí jít negativní následky této právní úpravy k tíži autora, a nikoliv adresáta právního předpisu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2004, čj. 2 Afs 122/2004-69). Proto soud činí ve vztahu k tomuto ustanovení další dílčí závěr, že osvobození se vztahuje na užívání jakéhokoli veřejného prostranství k účelu uvedenému v čl. 10 písm. b) vyhlášky a že na text uvedený v předmětném ustanovení v závorce („chodník, komunikace“) je nutno nahlížet jako na demonstrativní výčet.

Další spornou otázkou při výkladu tohoto ustanovení je pak pojem „stavební materiál“, resp. posouzení toho, zda za stavební materiál je možno považovat i zeminu pocházející z výkopových prací. Soud i tuto otázku zodpověděl kladně. Je nutno opakovaně poukázat na to, že nejednoznačnost textu vyhlášky zakotvujícího osvobození od místního poplatku je nutno vykládat vždy k tíži autora tohoto předpisu a nikoli k tíži adresáta této normy. Pojem „stavební materiál“, pokud není textem vyhlášky nijak blíže vymezen a nelze se v tomto ohledu podpůrně opřít ani o definici tohoto pojmu v jiném právním předpise, je proto nutno vykládat extenzivně. Za této situace se soud přiklonil k tomu, že po dobu provádění výkopových prací při stavbě plynovodní přípojky je možno za stavební materiál považovat i vykopanou zeminu.

Vzhledem k výše uvedenému soud shrnuje, že po dobu provádění výkopových prací na základě vydaného územního souhlasu (tj. za dobu od 11. 12. 2007 do 20. 12. 2007) se na žalobce ve vztahu k umístěné skládce zeminy vztahovalo osvobození ve smyslu čl. 10 písm. b) vyhlášky.

Ve vztahu k umístění výkopových prací v tomto období, na něž se osvobození dle čl. 10 písm. b) vyhlášky nevztahuje, je pak třeba poznamenat, že skutečný rozsah plochy těchto výkopových prací nebyl v řízení spolehlivě zjištěn (zjišťován byl rozměr skládky zeminy, nikoli rozměry vlastního výkopu). V tomto ohledu proto (nebyl-li spolehlivě prokázán opak) je nutno vycházet z údajů uvedených žalobcem (tj. 1,5 m). V tomto rozsahu ostatně žalobce poplatek za zábor veřejného prostranství již uhradil, nebyl mu tedy platebním výměrem vyměřován a o této otázce tak není mezi účastníky řízení sporu.

Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Právním názorem, který soud vyslovil v tomto rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

Žalobce měl se svojí žalobou úspěch a náleží mu proto náhrada důvodně vynaložených a prokázaných nákladů řízení podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Tyto náklady spočívají v nákladech souvisejících se zastoupením advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to za 5 úkonů právní služby po 2100 Kč (převzetí věci, podání žaloby, jednání před soudem dne 14. 4. 2011, a dvakrát jednání před soudem dne 2. 6. 2011 za každé započaté dvě hodiny), dále ve výš 1050 Kč za jednání dne 9. 6. 2011, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozsudku, dále šest režijních paušálů ve výši 300 Kč. Celkem tedy činí náklady na právní zastoupení 13.350,- Kč. K tomu se připočítává daň z přidané hodnoty ve výši 20 %, jíž pokračování
13
10 Ca

je žalobcův advokát plátcem, ve výši 2.670,- Kč. Další náklady představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000 Kč. Konečně soud přiznal žalobci právo na náhradu cestovného žalobce k ústnímu jednání dne 2. 6. 2011, a to ve výši 916 Kč, když cesta z Loukova do Prahy a zpět představuje celkem 166 kilometrů, dle vyhlášky č. 377/2010 Sb. činí základní sazba dle § 1 písm. b) této vyhlášky 3,70 Kč za kilometr, doložená průměrná spotřeba vozidla žalobce činí 5,9 litrů na 100 kilometrů a cena motorové nafty činí dle § 4 písm. d) citované vyhlášky 30,80 Kč. Proto soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 18.936,- Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek

uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 9. června 2011

Mgr. Jana Brothánková v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru