Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Ca 298/2008 - 71Rozsudek MSPH ze dne 06.01.2011

Prejudikatura

3 As 3/2009 - 152


přidejte vlastní popisek

10 Ca 298/2008-71

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců: JUDr. Ing. Viery Horčicové a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: Ranger Czech Republic a.s., IČ:26419203, se sídlem Křižíkova 237/36A, Praha 8, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 29.9.2008, č.j. 70 847/2008-603,

takto:

I. Rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 29.9.2008, č.j. 70 847/2008-603, a rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 26.6.2008, č.j. 2 718/2007-611/VII.vyř. se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2000,-Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne ze dne 29.9.2008, č.j. 70 847/2008-603, kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 26.6.2008, č.j. 2 718/2007-611/VII.vyř. Tímto rozhodnutím Český telekomunikační úřad (dále jen „Úřad“) podle § 32 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o telekomunikacích“) stanovil ve věci stanovení výše platby na účet univerzální služby za rok 2003 vůči žalobci :

1) podíl pro výpočet příspěvku na účet univerzální služby za rok 2003 na 0,16821 % 2) příspěvek na účet univerzální služby za rok 2003 ve výši 488.673,- Kč

3) povinnost provést platbu ve výši 13.335,- do 14 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí na účet uvedený ve výroku rozhodnutí.

Žalobce v první žalobní námitce (II.) s poukazem na právní úpravu institutu univerzální služby a navazujících povinností držitelů telekomunikační licence přispívat na úhradu prokazatelné ztráty z univerzální služby určenému poskytovateli této služby a namítl, že spor mezi žalobcem a žalovaným se týká samotného výkladu ust. přílohy č. 2 vyhlášky č. 235/2001 Sb., které upravuje postup výpočtu podílu jednotlivých držitelů telekomunikační licence, konkrétně výkladu definice nákladů a nesouhlasí s výkladem žalovaného.

V dalším bodu (III.) žaloby žalobce tvrdí, že určení výše příspěvku na účet univerzální služby je odvislé od počtu ostatních přispěvatelů, podílu přispěvatele a od výše ověřené prokazatelné ztráty. K ověřování výše prokazatelné ztráty došlo v samostatném řízení, v němž žalobce nebyl účastníkem, a v řízení o určení příspěvku na úhradu prokazatelné ztráty měly být proto podkladem pro rozhodnutí nejen samotné rozhodnutí o určení výše prokazatelné ztráty, ale i podklady, na základě nichž k určení konkrétně stanovené výše došlo. Tyto podklady součástí spisu nebyly a žalobci tak bylo upřeno právo seznámit se s těmito podklady, přesto, že jsou relevantní pro výši prokazatelné ztráty a tedy i výši jemu stanoveného podílu a příspěvku na účet univerzální služby. Tím došlo k porušení jeho procesních práv ve smyslu ust. § 33 odst. 2 správního řádu (v té době účinného zákona č. 71/1967Sb.). Důvodem odmítnutí této námitky nemůže být, že se nedovolával účastenství v řízení o ověření výše prokazatelné ztráty.

Z právní úpravy podle žalobce nevyplývá, že by měla být vedena samostatná řízení jednak o ověření výše prokazatelné ztráty, jednak o určení výše příspěvku na úhradu této ztráty. Pokud tak žalovaný učiní, musí respektovat práva účastníků řízení a nemůže tato práva vyloučit jen proto, že na místo jednoho řízení povede dvě. Účastník se má právo vyjádřit ke všem relevantním podkladům pro rozhodnutí, které mají přímý vliv na výši finačního příspěvku žalobce.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě odkázal na napadené rozhodnutí; k první žalobní námitce zdůvodnil svůj postoj k výkladu uvedených ustanovení vyhlášky ve vztahu k výši úhrad za propojení, s tím, že žalobce nemá žádnou smlouvu o propojení s jiným operátorem.

Druhé žalobní námitce žalovaný oponoval tím, že žalobce měl možnost se vyjádřit k podkladům tohoto správního řízení před vydáním rozhodnutí Úřadu dokonce několikrát, námitky tohoto druhu uplatnil až v rozkladu a žalobě. Podle žalovaného zákon o telekomunikacích nestanoví, že by jednotliví držitelé telekomunikačních licencí měli právo ověřovat údaje relevantní pro ověření výše ztráty z univerzální služby, pokud jde o výši všech proměnných dle vzorců v Příloze č. 2 vyhlášky č. 235/2001 Sb. byla tato zřejmá z rozhodnutí o ověření výše prokazatelné ztráty za rok 2003 č.j. 26 993/2006-611/X.vyř., rovněž tak byl žalobce seznámen s dalšími relevantními podklady. Rozhodnutím o ověření výše prokazatelné ztráty není žalobce dotčen přímo (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2003 čj. II ÚS 801/02).

V dalším podání žalovaný soudu sdělil, že došlo následně ke zrušení rozhodnutí ve věci ověření výše prokazatelné ztráty za rok 2003 a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, a to z důvodu, že nebylo jednáno se všemi účastníky řízení, tudíž nemohla obstát ani navazující rozhodnutí o stanovení příspěvku na účet univerzální služby, a svouvislosti s tím proto dne 1.12.2009, které nabylo právní moci 4.1.2010, byla z moci úřední nařízena obnova řízení. Obnovená řízení pak byla přerušena do pravomocného rozhodnutí o ověření výše prokazatelné ztráty za rok 2003; že tento stav trvá bylo potvrzeno žalovaným 15.11.2010.

Městský soud v Praze přezkoumal proto žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, přitom posuzoval věc ve vztahu ke skutkovému a právnímu stavu v době vydání rozhodnutí a vyšel z následně uvedené právní úpravy:

Podle ust. § 31 odst. 1 zákona o telekomunikacích poskytovatel univerzální služby má nárok na úhradu prokazatelné ztráty.

Podle ust. § 31 odst. 2 zákona o telekomunikacích prokazatelnou ztrátou se rozumí rozdíl mezi ekonomicky oprávněnými náklady, včetně přiměřeného zisku, vynaloženými držitelem telekomunikační licence na plnění povinnosti poskytovat univerzální službu, které by poskytovateli univerzální služby nevznikly, pokud by tuto povinnost neměl, a tržbami a výnosy dosaženými držitelem telekomunikační licence z plnění povinnosti poskytovat univerzální službu.

Podle ust. § 32 odst. 1 zákona o telekomunikacích prokazatelná ztráta se hradí z účtu univerzální služby, na který jsou povinni přispívat držitelé telekomunikačních licencí finančním příspěvkem.

Podle ust. § 32 odst. 3 zákona o telekomunikacích držitelé telekomunikačních licencí předloží Úřadu nejpozději do 30. června každého kalendářního roku zúčtování prokazatelné ztráty vzniklé poskytováním univerzální služby v uplynulém kalendářním roce, pokud jsou jejími poskytovateli, a výši finančního příspěvku na univerzální službu za uplynulý rok. Úřad do 30 dnů ověří výši prokazatelné ztráty a výši finančního příspěvku a stanoví výši platby na účet nebo vystaví doklad opravňující k čerpání finančních prostředků z účtu.

Podle ust. § 32 odst. 7 zákona o telekomunikacích způsob stanovení výše finančního příspěvku držitelů telekomunikační licence na účet a pravidla přidělování finančních prostředků z účtu na hrazení prokazatelné ztráty stanoví prováděcí předpis.

Podle § 5 odst. 1 vyhlášky č. 235/2001 Sb., finanční příspěvek držitele telekomunikační licence na účet univerzální služby určuje Úřad podle postupu uvedeného v příloze č. 2. Pro výpočet použije údaje za příslušný rok.

Podle § 7 vyhlášky č. 235/2001 Sb., na základě ověřené výše prokazatelné ztráty Úřad stanovuje podle § 5 výši plateb, které jsou jednotliví držitelé telekomunikační licence povinni provést na účet do 14 dnů od vyzvání Úřadem k provedení platby.

Podle ust. § 14 odst. 1 správního řádu účastníkem řízení je ten, o jehož právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno nebo jehož práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny; účastníkem řízení je i ten, kdo tvrdí, že může být rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech přímo dotčen, a to až do doby, než se prokáže opak.

Mezi stranami je nesporné, že rozhodnutím ze dne 26.6.2008, č.j. 2 718/2007-611/VII.vyř. Úřad podle § 32 odst. 3 zákona o telekomunikacích stanovil ve věci stanovení výše platby na účet univerzální služby za rok 2003 vůči žalobci :

1) podíl pro výpočet příspěvku na účet univerzální služby za rok 2003 na 0,16821 % 2) příspěvek na účet univerzální služby za rok 2003 ve výši 488.673,- Kč

3) povinnost provést platbu ve výši 13.335,- do 14 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí na účet uvedený ve výroku rozhodnutí.

Přitom vycházel z rozhodnutí o ověření výše prokazatelné ztráty z univerzální služby za rok 2003, která byla stanovena rozhodnutím ze dne 9.7.2007 č.j. 26 993/2006-611/X.vyř. s tím, že toto rozhodnutí nabylo právní moci 11.10.2007.

V rozkladu ze dne 10.7.2008 proti rozhodnutí ze dne 26.6.2008 žalobce mj. namítl, že se nemohl vyjádřit ke všem podkladům pro rozhodnutí, a to především k údajům, z nichž vycházelo rozhodnutí o ověření výše prokazatelné ztráty, když tato výše je rozhodná pro výpočet příspěvku na účet univerzální služby. Rozhodnutí o ověření výše prokazatelné ztráty sice je součástí spisu, toto však neobsahuje samotné částky za jednotlivé položky, ani podklady, ze kterých k těmto dospělo.

Rozklad žalobce byl zamítnut žalobou napadeným rozhodnutím předsedy Rady Úřadu ze dne 29.9.2008, k uvedené námitce procesního charakteru předseda Rady Úřadu uvedl, že nedošlo k porušení procesních práv žalobce, na rozhodnutí o ověření prokazatelné ztráty je nutno pohlížet jako na platné a správné, navíc jím nebylo přímo zasaženo do práv žalobce,

k ověření výše prokazatelné ztráty je ze zákona povolán Úřad.

Kromě uvedeného Městský soud v Praze vycházel (ve smyslu ust. § 52 odst. 2 s.ř.s.) rovněž ze skutečností známých mu z úřední činnosti a následně mu sdělených i žalovaným samým. Judikatura tohoto a Nejvyššího správního soudu dovodila (např. rozsudek Městského soudu ze dne 14.9.2009 č.j. 8 Ca 255/2007-108, ze dne 21.11.2008 č.j. 9 Ca 293/2007-65, Nejvyššího správního soudu ze dne 12.8.2009,č.j. 3 As 3/2009-152), že držiteli telekomunikační licence, který je vázán povinností přispívat na úhradu prokazatelné ztráty z univerzální služby, příslušelo postavení účastníka řízení v řízení o ověření výše prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby za konkrétní období.

I když tento soud dle ust. § 52 odst. 2 s.ř.s. není uvedenými rozsudky vázán, o opodstatněnosti žalobních důvodů této podané žaloby musí učinit úsudek sám, je zjevné, že v daném případě jsou zde rozhodnutí týkající se důvodnosti druhé žalobní námitky a právní závěr (jímž je žalovaný vázán) jimi vyslovený má i vliv na její posouzení. Konečně i rozsudkem 10 Ca 249/2007-72 ze dne 23.4.2009 soud uznal ve vztahu k rozhodnutí o ověření výše prokazatelné ztráty za rok 2003, že účastníky tohoto řízení měli být i držitelé telekomunikačních licencí, jimž následně svědčí povinnost přispívat na úhradu takto ověřené výše prokazatelné ztráty. Žalobce sice tvrdí v druhé žalobní námitce porušení svých práv žalobou napadeným rozhodnutí o stanovení jeho příspěvku na účet univerzální služby toliko potud, že se nemohl seznámit s podklady pro rozhodnutí o ověření výše prokazatelné ztráty za rok 2003 ze dne 9.7.2007 č.j. 26 993/2006-611/X-vyř, aniž by výslovně apeloval na právo účasti v tomto řízení, nicméně nebyla-li pravomocně stanovena výše prokazatelné ztráty (pro opomenutí účastníků řízení, kteří jimi být měli včetně těch, kteří se takové účasti i výslovně domáhali), nemohlo být rozhodováno ani o výši příspěvku na její úhradu vůči přispěvatelům

na účet univerzální služby.

Z toho, že žalovaný finanční příspěvky jednotlivých držitelů telekomunikační licence stanoví na základě ověřené prokazatelné ztráty, přičemž výše těchto finančních prostředků je přímo úměrná výši ověřené prokazatelné ztráty poskytovatele univerzální služby, jednoznačně vyplývá, že ověření prokazatelné ztráty i stanovení výše finančních příspěvků je vzájemně spjatým procesem. Z ustanovení § 32 odst. 3 zák. o telekomunikacích nicméně nelze dovodit povinnost žalovaného vést ve věci ověření výše prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby a ve věci stanovení finančních příspěvků jednotlivých držitelů telekomunikační licence na účet univerzální služby jediné správní řízení. Sama skutečnost, že zmíněné ustanovení zákona hovoří o ověření výše prokazatelné ztráty a výši finančního příspěvku a o stanovení výše platby na účet v jedné větě, rovněž neznamená, že žalovaný o obojím nutně musí rozhodnout v jediném správním řízení. Dle náhledu soudu je vedle jednoho společného řízení přípustná i varianta, kterou žalovaný zvolil, tedy vedení samostatného řízení, v němž je ověřena výše prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby, a řízení, jejichž předmětem je stanovení finančních příspěvků jednotlivým držitelům telekomunikační licence na základě prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby ověřené v samostatném řízení.

Na úspěch druhé žalobní námitky v tomto kontextu však musí mít vliv to, zda žalobce měl být účastníkem řízení ve věci ověření výše prokazatelné ztráty z univerzální služby za rok 2003, v tomto směru soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů uvedených v rozsudcích zdejšího soudu předně označených, které jak vyplývá zrozsudku Nejvyššího správního soudu sp.zn. 3 As 3/2009, jsou v základu v souladu se zákonem (ať již šlo o posouzení této otázky dle zákona č. 71/1967 Sb. či správního řádu účinného od 1.1.2006 č. 500/2004 Sb.).

Soud tedy následně přisvědčil argumentaci žalobce, že na rozhodnutí o ověření výše prokazatelné ztráty společnosti provozovatele univerzální služby přímo závisí, zda žalobci vůbec vznikne povinnost k zaplacení finančního příspěvku, a pokud ano, jaká bude jeho výše. Pakliže žalobce neměl možnost účastnit se řízení o ověření výše prokazatelné ztráty, a tedy možnost vyjádřit se k relevantním podkladům, na základě nichž byla konkrétní výše této ztráty stanovena, pak nebylo lze mu tuto možnost upřít v navazujícím řízení o stanovení příspěvku na účet univerzální služby. Namítané procesní porušení práv žalobce tak je důvodným.

Za rozhodné soud považuje, že konkrétní výše finančního příspěvku žalobce na účet univerzální služby nemůže být žalovaným určena dříve, než dojde k ověření výše prokazatelné ztráty poskytovatele univerzální služby, neboť ověřená výše prokazatelné ztráty je jedním z údajů potřebných pro výpočet výše příspěvku žalobce. Tato skutečnost zcela evidentně vyplývá ze vzorce pro výpočet výše příspěvku na účet uvedeného v bodu 1 přílohy č. 2 vyhlášky č. 235/2001 Sb., a je vyjádřena i v ust. § 7 téže vyhlášky, podle něhož Úřad stanovuje postupem podle § 5 výši plateb (finančních příspěvků), které jsou jednotliví držitelé telekomunikační licence povinni provést na účet, na základě ověřené výše prokazatelné ztráty. Ověřená výše prokazatelné ztráty poskytovatele univerzální služby je tedy základem pro stanovení výše finančního příspěvku žalobce na účet univerzální služby.

Kromě ověřené výše prokazatelné ztráty poskytovatele univerzální služby závisí výše finančního příspěvku jednotlivých držitelů telekomunikační licence na řadě dalších ukazatelů (hodnot), z nichž se postupem podle bodu 2 přílohy č. 2 vyhlášky č. 235/2001 Sb., vypočítává tzv. „podíl jednotlivého držitele telekomunikační licence.“ To však nemění nic na skutečnosti, že mezi ověřenou výší prokazatelné ztráty poskytovatele univerzální služby a výší finančního příspěvku držitele telekomunikační licence na účet univerzální služby je vztah přímé úměry – čím vyšší bude ověřená výše prokazatelné ztráty poskytovatele univerzální služby, tím vyšší bude v konečném výsledku i finanční příspěvek toho kterého držitele telekomunikační licence. Předmětné řízení, v němž je žalovaným ověřována výše prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby, tak má přímý dopad na právní postavení žalobce, neboť výsledek tohoto řízení bezprostředně ovlivňuje povinnost žalobce k zaplacení finančního příspěvku na účet univerzální služby, bez ohledu na to, že konkrétní výše platební povinnosti žalobce je stanovena na základě zjištění (ověření) výše prokazatelné ztráty až následně. Dle náhledu Městského soudu v Praze měl právě toto na mysli Nejvyšší správní soud, když v žalobcem zmiňovaných rozsudcích vyslovil závěr, podle něhož „nelze zpochybnit fakt, že stanovení výše prokazatelné ztráty (ať již ve správné či nesprávné výši) může mít bezprostřední dopad na žalobce, jemuž tím vznikne povinnost k zaplacení finančního příspěvku.“ Slovním spojením „bezprostřední dopad,“ které Nejvyšší správní soud užil, je bezpochyby nutno rozumět dopad přímý, tj. přímé ovlivnění právní sféry žalobce, k němuž dochází již při stanovení výše prokazatelné ztráty.

K řízení ve věci ověření prokazatelné ztráty je ze zákona nadán toliko žalovaný, nicméně žalobce jako osoba, která může být dotčena výsledkem tohoto řízení, musí mít právo se ke způsobu ověření prokazatelné ztráty vyjádřit a uplatnit případně své právní námitky. Poukazem na to, že společnost Telefónica O2 Czech Republic, a. s., v řízení o ověření výše prokazatelné ztráty označí některé podklady předložené žalovanému za skutečnosti tvořící obchodní tajemství, není možné zpochybňovat právo žalobce být účastníkem předmětného správního řízení, které je založeno zákonem.

Výše uvedené závěry odpovídají i právnímu názoru Nejvyššího správního soudu, který je vyjádřen v rozsudku ze dne 12. 8. 2009 čj. 3 As 3/2009-152 (je přitom nerozhodné, že tento rozsudek se týká výše prokazatelné ztráty za rok 2005, neboť skutkové i právní okolnosti jsou prakticky totožné). Nejvyšší správní soud pak v tomto rozsudku jednoznačně vyslovil, že nepovažoval-li žalovaný žalobce za účastníka řízení o ověření výše prokazatelné ztráty poskytovatele univerzální služby, zatížil tím své rozhodnutí nezákonností.

Z uvedeného pak nutně vyplývá, že byl-li žalobce opomenut jako účastník řízení ve věci ověření výše prokazatelné ztráty z univerzální služby za rok 2003 ( ať už se účastentví dovolával či nikoli) a rozhodnutí v této věci vydané Úřadem jemu (ani dalším opomenutým účastníkům) nebylo řádně doručeno, nemohlo nabýt právní moci a nemohli nastat ani účinky s právní mocí spojené. Skutečnost, že na rozhodnutí byla vyznačena právní moc je bez vlivu.

V navazujícím řízení o stanovení příspěvku na účet univerzální služby tak Úřad při vydání rozhodnutí v I. stupni, potažmo i žalovaný v rozhodnutí napadeném žalobou, tak vycházely z nesprávné premisy, že rozhodnutí ze dne 9.7.2007 č.j. 26 993/2006-611/X.vyř.. o ověření výše prokazatelné ztráty za rok 2003 nabylo právní moci a proto jej vzaly jako podklad pro dané řízení a jím určenou výši 290,510.226,-Kč prokazatelné ztráty společnosti Telefonica O2 za rok 2003 pak jako hodnotu „Z“ dosadily do vzorce v bodě 1 přílohy č. 2 vyhl.č. 235/2001 Sb. a vyčíslily výši příspěvku žalobce na účet univerzální služby za rok 2003. Nesprávný postup správních orgánů, kdy vycházely při výpočtu výše příspěvku z nepravomocně stanovené výše prokazatelné ztráty, resp. rozhodnutí o stanovení této výše, které je nezákonné, nemůže jít k tíži adresátů a způsobuje i nezákonnost navazujícího rozhodnutí o stanovení výše příspěvku. Soudu proto nezbylo než žalobou napadené rozhodnutí, stejně tak jako i rozhodnutí orgánu I. stupně, které stíhá tatáž nezákonnost zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.

Konečně žalovaný, jak sám sdělil soudu, reflektoval uvedené argumenty a rozhodnutí ze dne 9.7.2007 o ověření výše prokazatelné ztráty pro rok 2003 sám zrušil rozhodnutím z 22.10.2009.

K tomu soud doplňuje, že na postup soudu nemohla mít vliv skutečnost, že dne 1.12.2009 předseda Rady Úřadu rozhodl o nařízení obnovy řízení rozhodnutím č.j. 105 441/2009-603 ve správních řízeních ve věci stanovení výše příspěvků jednotlivých přispěvatelů na účet univerzální služby za rok 2003, dle přílohy b.12 včetně správního řízení dotčeného touto žalobou, když toto řízení je přerušeno a do současné doby nebylo pravomocně ukončeno ani samo řízení o ověření výše prokazatelné ztráty za rok 2003.

Po provedeném řízení proto dospěl soud k závěru, že žaloba je v základu důvodná. O žalobě rozhodl soud rozsudkem bez jednání, když obě strany vyslovily s takovým postupem (mlčky) souhlas( § 51 s.ř.s).

S ohledem na výše uvedené se soud nezabýval první námitkou, když v této fázi daného řízení by šlo o postup nadbytečný. Bylo by předčasné, pokud by k těmto tvrzením nyní soud zaujímal postoj.

Soud proto ze shora uvedených důvodů žalobou napadené rozhodnutí a rozhodnutí orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.)

O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Neúspěšný žalovaný právo na náhradu nákladů řízení nemá, úspěšnému žalobci přiznal soud právo na náhradu nákladů řízení v částce 2.000, -Kč představující zaplacený soudní poplatek, jiné nutně vynaložené náklady ze spisu neplynou.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě 2 týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst.2 s.ř.s.).

V Praze dne 6.ledna 2011

Mgr. Jana Brothánková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru