Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Ca 265/2009 - 71Rozsudek MSPH ze dne 06.01.2011

Prejudikatura

1 As 30/2004

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
3 Ads 96/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

10 Ca 265/2009-71

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce: MONTO, s. r. o., se sídlem Rudolfovská 53, České Budějovice, IČ 25185799, zast. JUDr. Vojtěchem Filipem, advokátem, se sídlem Čéčova 11, České Budějovice, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, Na Poříčním právu 1, Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2009 čj. 2009/33198-424

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu práce v Písku (dále jen úřad práce) ze dne 26. 2. 2009 čj. PIA-2009/892-5 a toto rozhodnutí potvrzeno. Citovaným rozhodnutím úřadu práce byla žalobci podle § 140 odst. 4 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti uložena pokuta ve výši 1 500 000 Kč za správní delikt podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, kterého se dopustil tím, že umožnil fyzickým osobám uvedeným v příloze rozhodnutí od ledna 2008 do listopadu 2008 výkon nelegální práce spočívající jednak v tom, že tyto fyzické osoby pro něho vykonávaly práci vždy po část uvedeného období bez pracovněprávního vztahu nebo jiné smlouvy, a dále pak také ve stejném období vykonávaly práce bez platného povolení k zaměstnání, i když bylo toto povolení k zaměstnání vyžadováno. Současně byla žalobci uložena povinnosti nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1000 Kč.

Městský soud v Praze v prvé řadě považuje za nutné uvést, že žalobce podal žalobu nejprve e-mailem dne 17. 8. 2009 a podáním podaným k poštovní přepravě téhož dne a doručeným soudu dne 19. 8. 2009 byla tato žaloba doplněna písemným podáním. Následně pak žalobce žalobu doplnil podáním podaným e-mailem dne 17. 8. 2009 a k poštovní přepravě dne 18. 8. 2009 a doručeným soudu dne 19. 8. 2009. S ohledem na to, že napadené rozhodnutí bylo zástupci žalobce doručeno dne 16. 6. 2009, byl poslední dnem lhůty pro podání žaloby den 17. 8. 2009 (pondělí), proto byla žaloba i její doplnění učiněny ve lhůtě pro podání žaloby.

V žalobě žalobce nejprve uváděl, že se domáhá pouze snížení uložené pokuty, kterou považuje za uloženou ve zjevně nepřiměřené výši.

Žalobce nerozporuje, stejně jako to nerozporoval v rámci řízení před správními orgány, že ke správnímu deliktu došlo a vyjádřil nad tím lítost. Účelem sankce podle příslušného ustanovení zákona o zaměstnanosti je postih jednání, kdy je fyzické osobě nebo cizinci umožňován výkon nelegální práce. Není však možné odhlédnout od toho, že v rámci postihu je třeba diferencovat mezi případy, kdy zaměstnavatel umožňuje výkon nelegální práce s úmyslem zastřít samotnou skutečnost, že je fyzickou osobu práce vykonávána, popř. v případě cizince umožňuje výkon nelegální práce s úmyslem, aby byla cizincem práce vykonávána trvale bez povolení k zaměstnání, a mezi případy, kdy se zaměstnavatel dopustí správního deliktu za situace, kdy umožní cizincům výkon práce bez povolení k zaměstnání, avšak jen z toho důvodu, že není schopen dostatečně rychle potřebné povolení k zaměstnání opatřit. V obou případech samozřejmě dojde k naplnění skutkové podstaty správního deliktu, avšak nebezpečnost jednání je značně rozdílná, což by se mělo projevit zejména ve výši sankce správním orgánem ukládané.

Žalobci byla uložena pokuta ve výši ¾ zákonem stanovení sazby, a třoi zio phlednění skutečnosti, že žalobce v rámci správního řízení se správním orgánem spolupracoval, poskytoval mu součinnost a ničeho nezastíral, přitom je fakticky jednání žalobce stavěno na roveň jednání subjektů, které trvale umožňují zaměstnávání cizinců bez povolení k zaměstnání, a to právě s cílem, aby byla cizinci trvale práce vykonávána bez povolení k zaměstnání, když skutečnost, že je práce vykonávána cizinci bez povolení k zaměstnání, takové subjekty cíleně a záměrně zastírají.

Sankce uložená žalovaným tak neumožňuje diferencovat mezi postihem v podstatě kriminálních skupin majících charakter skupin zabývajících se pácháním organizovaného zločinu a jednáním žalobce, který se správního deliktu dopustil za specifických okolností uváděných ve správním řízení, když žalobce zároveň netvrdí, že by jej tyto skutečnosti měly úplně vyviňovat. Správní orgány však hodnotily jednání žalobce jako maximálně nebezpečné, neboť za situace, kdy správní orgány uložily i při zohlednění výše zmiňovaných okolností svědčících ve prospěch žalobce pokutu ve výši ¾ zákonné sazby, tak jednání žalobce klade na roveň jednání výše popisovaných organizovaných skupin.

Žalobce pak uvádí tyto konkrétní skutečnosti, které dle jeho názoru nebezpečnost jeho jednání snižují:

Žalobce umožnil výkon nelegální práce cizinců vždy jen do doby vyřízení povolení k zaměstnání za podmínek, kdy nebyl schopen včas povolení zajistit a kdy hospodářská situace žalobce stejně jako jeho uživatelů způsobovala potřebu okamžitého přesunu na pozice, které nebylo možné jiným způsobem obsadit. Žalobci byly způsobeny značné škody z důvodu uzavření provozu společnosti Faurecia Lecotex, a. s., v Táboře, když v té době se potýkal se značnými potížemi způsobenými markantním poklesem zakázek u ostatních zákazníků. Žalobci tak byla učiněna kompenzační nabídka, když zároveň uvedené podniky se potýkaly s kritickým nedostatkem pracovníků, které se nepodařilo řešit. Ostatně úřadu práce je známo, že se žalobce pokoušel provádět nábor pracovníků v píseckém regionu. Za této situace byla využita možnost zaplnit pracovní místa pracovníky z vietnamské komunity. S vyřizováním příslušných povolení byly spojeny značné problémy a průtahy z důvodů chybějících dokladů na straně vietnamských pracovníků a náročných pracovních cyklů ve výrobě společnosti Faurecia. Přestože bylo vietnamským pracovníkům zajištěno a plně hrazeno ubytování, začali taktéž měnit místa bydliště a získání potřebných dokumentů se stávalo vysoce obtížným. Žalobce si je pochopitelně vědom toho, že spáchání správního deliktu nelze omlouvat neposkytnutím součinnosti ze strany vietnamských pracovníků. Upozorňuje však na tyto skutečnosti z toho důvodu, aby osvětlil, že se pokoušel uvést nezákonný stav co nejrychleji do souladu s právními předpisy, když prodlení mezi počátkem výkonu práce a okamžikem, kdy byl stav faktický uveden do souladu se zákonem, nebylo způsobeno pouze a jenom důvody na straně žalobce.

Žalobce je dalek toho, aby prezentoval svoji činnost jako „spasitelský akt“ vůči svým zákazníkům či jako záchranu „kmenových“ pracovníků žalobce, kteří by jinak byli výše popsanými problémy postiženi. Přesto je však třeba přihlédnout k tomu, že bez zajištění potřebných pracovníků by byla výroba ve jmenovaných podnicích nikoliv nevýznamně postižena a celkové postižení výroby v těchto podnicích by mělo jistě negativní dopad na zaměstnanost v píseckém regionu. Je také nutno poukázat na to, že nebyl zmařen jeden ze základních cílů vydávání povolení k zaměstnání, tj. nebyla cizinci obsazována místa, jež by mohla být obsazena státními příslušníky České republiky.

Zejména je však třeba uvést, že jednání žalobce nebylo vedeno zlým úmyslem, nýbrž snahou umožnit okamžitou výrobu a provoz s tím, že administrativní náležitosti budou řešeny souběžně s již zahájenou výrobou.

Žalobce tak podotýká, že tyto uváděné skutečnosti nebyly při rozhodování zohledněny, stejně jako skutečnost, že žalobce dosud nebyl pro správní delikt postižen. Zároveň je třeba uvést, že při rozhodování o výši správního deliktu nebyly šetřeny majetkové poměry žalobce. Uložená pokuta představuje pro žalobce nesmírnou finanční zátěž a ohrožuje samotnou existenci společnosti.

V doplnění žaloby pak žalobce poukázal na to, že ještě před výrokem uvádějícím výrok rozhodnutí o odvolání žalovaný uvádí citaci výroku rozhodnutí úřadu práce, která je však citací nepřesnou, a to v následujících ohledech:

Žalovaný uvádí, že žalobci byla pokuta uložena podle „ust. § 140 odst. 4 písm. b) [od 1. 1. 2009 ust. § 140 odst. 4 písm. e)] zákona o zaměstnanosti, ve znění předpisů účinných do 31. 12. 2008“. Úřad práce naproti tomu uvádí jen to, že pokuta byla uložena podle § 140 odst. 4 písm. b) zákona o zaměstnanosti, tj. podle ustanovení, jež se v době rozhodování správního orgánu prvého stupně již netýkalo jednání, jež bylo žalobci kladeno za vinu.

Žalovaný uvádí odlišně specifikaci uživatele, u něhož měla být nelegální práce vykonávána (Faurecia Componetns, Písek, s. r. o.), když rozhodnutí úřadu práce specifikaci neobsahuje. Žalovaný dále uvádí jmenovitou specifikaci jednotlivých zaměstnanců, kteří vykonávali nelegální práci spolu s časovou specifikací, když úřad práce ohledně specifikace osob odkazuje na přílohu rozhodnutí a dobu nespecifikuje vůbec. Úřad práce tak nespecifikoval dostatečně přesně protiprávní jednání kladený žalobci za vinu. Nesprávný je rovněž odkaz na přílohu rozhodnutí, pokud taková příloha zároveň není činěna nedělitelnou součástí výroku rozhodnutí, neboť právě jen výrok rozhodnutí je závazný.

Podle názoru žalobce tak měl žalovaný v úmyslu rozhodnutí úřadu práce změnit, avšak neučinil tak a tím učinil své rozhodnutí vnitřně rozporným, neboť potvrdil rozhodnutí v jiném znění, než v jakém bylo fakticky vydáno.

Z důvodů uvedených v tomto doplnění žaloby proto žalobce navrhuje, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle jeho názoru je výše pokuty odůvodněna tak, aby nebyly žádné pochybnosti o tom, že právě takováto výše pokuty je adekvátní k individuálním okolnostem tohoto případu. Žalovaný všechny žalobcem uváděné skutečnosti vzal v potaz, avšak ohodnotil je pro žalobce méně příznivě, než by si žalobce představoval. Skutečností, které hovoří v neprospěch žalobce, je mnohonásobně více a jsou mnohem zásadnější, než ty skutečnosti, které je nutno posoudit jako polehčující okolnosti.

K tvrzení žalobce, že jeho jednání bylo vedeno dobrým úmyslem, žalovaný poukazuje na to, že žalobce od počátku věděl, že bude jednat protizákonně, a že „úmysl porušovat zákon nemůže být nikdy dobrý“.

Uvádí, že žalobcem zmiňované okolnosti byly vzaty při rozhodování v úvahu, a právě proto byla žalobci uložena pokuta pouze ve výši ¾ zákonného rěotíz. Spprávním orgánům tak při stanovování výše pokuty zůstala rezerva ve výš¼ zi ákonného maxima, která by mohla být užita v případě, že by byl prokázán úmysl umožňovat cizincům výkon nelegální práce trvale.

Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Při ústním jednání žalobce setrval na podané žalobě. Žalovaný odkázal na podané vyjádření k žalobě a rovněž se vyjádřil k argumentům, které žalobce uvedl v doplnění žaloby, přičemž i tyto argumenty označil za nedůvodné.

Ze správního spisu vyplývají následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti:

Podle protokolu o výsledku kontroly provedené úřadem práce ze dne 21. 1. 2009 bylo zjištěno, že žalobce jako držitel platného povolení ke zprostředkování zaměstnání pro občany Vietnamu v průběhu roku 2008 přidělil k výkonu práce celkem 197 cizinců bez platného povolení k zaměstnání a tím porušil § 89 zákona o zaměstnanosti, a dále bylo zjištěno, že 197 cizinců vykonávalo práci pro žalobce bez uzavření pracovněprávního vztahu nebo jiné smlouvy. Tím byl naplněn § 5 písm. e) zákona o zaměstnanosti definující takový výkon práce jako nelegální práci. Jmenovitý seznam zaměstnanců, doby výkonu jejich nelegální práce s uvedením společností, u nichž byla práce vykonávána, je přílohou tohoto protokolu.

Opatřením ze dne 2. 2. 2009 bylo s žalobcem zahájeno řízení o správním deliktu, v jehož rámci proběhlo dne 18. 2. 2009 ústní jednání.

Ještě před jeho konám dne 12. 2. 2009 bylo úřadu práce doručeno vyjádření žalobce, v němž přiznal pochybení na své straně a skutková zjištění zachycená v protokole o kontrole nezpochybňoval, uváděl však obdobně jako v žalobě okolnosti, které ho ke spáchání správního deliktu vedly.

Při ústním jednání dne 12. 2. 2009 pak žalobce uvedl, že „je velice těžké posoudit, jaké opatření by bylo pro firmu likvidační … obrat firmy se pohybuje přibližně na úrovni 50 až 60 mil. Kč“.

Rozhodnutím ze dne 26. 2. 2009 úřad práce uložil žalobci pokutu „podle § 140 odst. 4 písm. b) zákona o zaměstnanosti“ ve výši 1,500.000 Kč za správní delikt podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, kterého se dopustil tím, že „umožnil fyzickým osobám, občanům Socialistické republiky Vietnam uvedeným v příloze tohoto rozhodnutí od ledna 2008 do listopadu 2008 výkon nelegální práce spočívající jednak v tom, že tyto fyzické osoby pro něho vykonávaly práci vždy po část uvedeného období bez pracovněprávního vztahu nebo jiné smlouvy, a dále pak také ve stejném časovém období vykonávaly práce bez platného povolení k zaměstnání, i když bylo toto povolení k zaměstnání vyžadováno.“ Současně byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1000 Kč.

Pokud jde o argumenty žalobce vztahující se k výši pokuty, uvedl úřad práce následující: Zákon o zaměstnanosti nezná žádný pojem polehčujících okolností či důvodů hodných zvláštního zřetele. Zákonnou úpravu nelze ovlivnit soukromoprávními závazky, které mohou být realizovány beztrestně pouze za předpokladu, že jejich naplnění bude předcházet splnění povinností z veřejnoprávní úpravy. Žalobce se nemůže zbavit odpovědnosti ani odkazem na poskytování informací příslušným složkám Policie ČR ani zúžením odpovědnosti na jednoho zaměstnance. Podle dokladů z evidence úřadu práce je patrné, že žalobce měl povinnost předkládat doklady pouze v minimálním rozsahu, úřad práce pak ve všech případech rozhodoval bez zbytečného odkladu, zpravidla do 15 dnů od doručení žádostí.

Vyjádření žalobce tak vzal úřad práce v úvahu pouze při rozhodování o výši pokuty, stejně tak jako snahu žalobce nic nezakrývat či spolupráci v celém průběhu správního řízení, a to ve prospěch žalobce.

Na druhé straně však úřad práce nemohl neregistrovat výraznou četnost případů, délku porušování právních povinností, jakož i určitou formu koncepčnosti při vlastním jednání. Žalobce upřednostnil své majetkové zájmy na úkor právních povinností. Postup mu alespoň z aktuálního pohledu roku 2008 přinesl značný profit, jen za nelegální práci ve vymezených obdobích fakturoval žalobce částky na hranici 7 mil. Kč, celkem pak přibližně 32 mil. Kč v kontrolovaném období.

Nesprávný postup realizoval žalobce takřka celý rok a byl zastaven až na zásah správního orgánu. Od 1. 1. 2009 může být toto jednání postiženo pokutou až do výš 5 mil. Kč, tuto úpravu však úřad práce neaplikoval, neboť vycházel ze znění zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, jelikož je pro žalobce příznivější.

Správní orgán tak dospěl k závěru, že bude na místě uložit pokutu ve výši ¾ zákonného rozpětí. Tato částka nevybočuje ani vzhledem k ročnímu obratu žalobce a částkám jím fakturovaným za práce uvedených cizinců a neměla by ho s ohledem na uváděnou finanční situaci rozhodujícím způsobem poškodit. Úřad práce však nemůže přihlížet k dalším dopadům nesprávného jednání žalobce, pokud jde o postupy jiných správních orgánů.

V příloze tohoto rozhodnutí jsou uvedena jména a příjmení jednotlivých cizinců, společně s osobním číslem a datem narození a uvedením období, po něž vykonávali nelegální práci, a to s rozdělením podle jednotlivých společností, k nimž byli přiděleni.

Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, v němž argumentoval obdobně jako v žalobě, když uváděl, že nerozporuje zjištěný skutkový stav, avšak namítá, že uložená pokuta je nepřiměřeně vysoká. Navrhoval proto, aby žalovaný jako odvolací orgán uloženou pokutu přiměřeně snížil.

Žalovaný o tomto odvolání rozhodl rozhodnutím nyní napadeným žalobou, v jehož záhlaví je uvedeno, že se rozhoduje o odvolání žalobce proti rozhodnutí úřadu práce, jímž byla žalobci „podle § 140 odst. 4 písm. b) [od 1. 1. 2009 ust. § 140 odst. 4 písm. e)] zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění předpisů účinných do 31. 12. 2008 (…) uložena pokuta ve výši 1 500 000 Kč (…) za správní delikt podle § 140 odst. 1 písm. c) [od 1. 1. 2009 totožné ustanovení] zákona o zaměstnanosti, kterého se dopustil tím, že umožnil fyzickým osobám, občanům Socialistické republiky Vietnam, jmenovitě: (Následuje pak seznam cizinců shodný s přílohou rozhodnutí úřadu práce), a to od ledna 2008 do listopadu 2008 (u každého cizince specifikováno výše) výkon nelegální práce spočívající jednak v tom, že tyto fyzické osoby pro odvolatele vykonávaly práci vždy po část uvedeného období bez uzavřeného pracovněprávního vztahu nebo jiné smlouvy, a dále pak ve stejném časovém období vykonávaly bez platného povolení k zaměstnání, i když bylo toto povolení k zaměstnání vyžadováno“ a uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč. Výrok žalobou napadeného rozhodnutí zní tak, že odvolání se zamítá a rozhodnutí úřadu práce se potvrzuje.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný nejprve popsal průběh správního řízení a zjištění učiněná při kontrole a uzavřel, že skutkový stav vdané věci není sporný. Poukázal pak na to, že skutkový stav byl posuzován podle zákona o zaměstnanosti ve znění do 31. 12. 2008, tedy v době, kdy byl správní delikt spáchán. Právní úprava účinná od 1. 1. 2009 tento správní delikt přejímá, pouze zvyšuje sankce za něj udělovanou.

Žalovaný pak uvedl k výši pokuty následující: Umožnění výkonu nelegální práce je nutno kvalifikovat jako závažné porušení zákona o zaměstnanosti. Výkon nelegální práce pak byl v kontrolovaném období umožněn 197 cizím státním příslušníkům, což je velmi velký počet. Rovněž je třeba přihlédnout k tomu, že žalobce je agenturou práce, tedy osobou, která by obzvláště měla být seznámena s právními předpisy, působí na trhu již více než 10 let, a proto by jeho právní vědomí mělo být na dostatečné úrovni.

Žalobce se správního deliktu dopustil úmyslně, a to po celý rok 2008, tedy po velmi dlouhé časové období.

Žalovaný tak shledal pokutu jako přiměřenou, neboť odpovídá rozsahu provinění, formě zavinění, společenské nebezpečnosti správního deliktu a tomu, že žalobce je zkušenou společností existující na trhu práce přes 10 let a je současně i agenturou práce. Výše pokuty při tom zohledňuje i fakta stojící na straně žalobce. Pro žalobce, který je společností s obratem 50 až 60 mil. Kč, takto stanovená výše pokuty nemůže mít likvidační charakter. Pokuta však musí mít i represivní funkci, jejímž účelem je potrestat pachatele správního deliktu za velmi závažný, rozsáhlý a úmyslný delikt. Odráží pak i preventivní funkci, která má pachateli zabránit v opakovaném nedodržování právních předpisů. Proto bylo odvolání zamítnuto.

Městský soud v Praze věc posoudil takto:

Soud se v prvé řadě zabýval námitkami žalobce uvedenými v doplnění žaloby. Žalobce předně namítal, že žalovaný potvrdil prvostupňové rozhodnutí v jiném znění, než v jakém bylo fakticky vydáno a poukazoval na to, žalovaný patrně chtěl prvostupňové rozhodnutí změnit. V důsledku tohoto postupu je podle jeho názoru žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

Tato námitka není důvodná. Předně je nutno uvést, že samotný výrok žalobou napadené rozhodnutí o odvolání zní tak, že „podle ust. § 90 odst. 5 správního řádu se odvolání zamítá a výše uvedené rozhodnutí se potvrzuje“. Takový výrok je zcela jasný a jednoznačně formulovaný a nevzbuzuje žádných pochyb o tom, jakým způsobem žalovaný o podaném odvolání rozhodl. Žalovaný pak v záhlaví tohoto rozhodnutí uvádí obsah výroku prvostupňového rozhodnutí, dle názoru žalobce odlišně od skutečného obsahu tohoto výroku. Soud předně musí konstatovat, že správní řád nestanovuje povinnost, že by ve výroku rozhodnutí o odvolání, jímž se prvostupňové rozhodnutí potvrzuje, musel být doslovně citován výrok prvostupňového rozhodnutí. Postačí, je-li uveden obsah tohoto výroku takovým způsobem, aby bylo zřejmé, o jakém předmětu řízení odvolací správní orgán rozhoduje. Přeformuluje-li tedy odvolací správní orgán částečně výrok rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, tj. jinými slovy vyjádří totéž, nemůže z tohoto důvodu být rozhodnutí o odvolání stiženo vadou. Tak tomu bylo i v daném případě, když žalovaný v záhlaví svého rozhodnutí obsah rozhodnutí úřadu práce pouze jinak naformuloval (údaje obsažené v příloze uvedl přímo do textu). Není rovněž pravda, že by dle záhlaví výroku rozhodnutí žalovaného

mělo k výkonu nelegální práce dojít pouze u uživatele Faurecia Components Písek, s. r. o., když v záhlaví žalobou napadeného rozhodnutí jsou uvedena jména celkem tří právnických osob, k nimž byli cizinci k výkonu práce přiděleni (shodně jako v příloze rozhodnutí úřadu práce).

S ohledem na to, že výrok žalobou napadeného rozhodnutí o odvolání zní tak, že odvolání se zamítá a prvostupňové rozhodnutí se potvrzuje, zaměřil se soud dále na to, zda výrok rozhodnutí úřadu práce, tak jak bylo jeho rozhodnutí naformulováno, obstojí ve světle námitek vznesených žalobcem. Soud přitom shledal, že námitky žalobce vůči formulaci výroku tohoto rozhodnutí nejsou důvodné.

Pokud jde o námitky stran aplikace ustanovení zákona o zaměstnanosti, které v době vydání rozhodnutí již na věc nedopadlo, nemohou být tyto námitky důvodné. Podobnou právní otázkou se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 28. 7. 200 čj. 8 Afs 51/2007 – 87, kde dospěl k tomuto závěru: „Použití právního předpisu nebo jeho ustanovení, která na věc nedopadají, je důvodem zrušení přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu (rozsudku krajského soudu), mohlo-li mít za následek nesprávné posouzení pro věc rozhodujících skutkových či právních otázek obsažených v námitkách. Soud nezruší takové rozhodnutí, u něhož je možné bez rozsáhlejšího doplňování řízení dospět k závěru, že i přes užití práva, které na věc nedopadá, by výsledek řízení při užití odpovídajícího práva byl týž.“ V daném případě je zřejmé, že správní orgány při svém rozhodování zohlednily právní úpravu účinnou v době spáchání správního deliktu, jelikož byla pro žalobce příznivější než právní úprava účinná v době rozhodování. Je přitom současně nesporné, že jednání žalobce bylo postižitelné jak podle právní úpravy účinné v době spáchání správního deliktu, tak v době rozhodování správních orgánů. Je tedy zřejmé, že žalobce fakticky nijak na svých právech zkrácen nebyl. Otázka, jakým způsobem tuto skutečnost správní orgány vyjádřily ve výroku rozhodnutí, není rozhodná, neboť v daném případě neměla tato okolnost žádný negativní dopad do žalobcova hmotného postavení. Žalobci rovněž bylo v průběhu celého správního řízení zřejmé, pro jaký správní delikt je řízení vedeno a v jakém zákonném rozmezí mu správní orgány sankci vyměřují. Soud proto uvedenou námitku neshledal důvodnou.

Žalobce dále namítal, že prvostupňové rozhodnutí svým výrokem odkazuje na přílohu, aniž by tato příloha byla činěna nedělitelnou součástí výroku rozhodnutí. Soud vtakovém způsobu formulace výroku nespatřuje žádnou vadu rozhodnutí. Pokud úřad práce ve výroku rozhodnutí vymezil jednání, jímž se žalobce dopustil správního deliktu jako „… umožnil fyzickým osobám … uvedeným v příloze tohoto rozhodnutí od ledna 2008 do listopadu 2008 výkon nelegální práce …“ a pokud současně úřadem práce zmiňovaná příloha byla součástí rozhodnutí a byla spolu s rozhodnutím žalobci doručena, nejedná se dle názoru soudu o vadu řízení. S žalobcem je možno souhlasit v tom, že jedině výrok rozhodnutí je pro účastníky závazný, odkazuje-li však výrok na přílohu rozhodnutí, není v to v rozporu s uvedenou zásadou. Z formulace této žalobní námitky vyplývá, že žalobce spatřuje vadu nikoli přímo v tom, že je ve výroku rozhodnutí úřadu práce odkazováno na přílohu, avšak v tom, že ve formulaci výroku chybí za odkazem na přílohu údaj „která je nedílnou součástí výroku tohoto rozhodnutí“. Soud musí takový požadavek označit za přehnaně formalistický a pokud by mělo být jen z tohoto důvodu napadené rozhodnutí zrušeno, jednalo by se o naprostý formalismus, nikoli o poskytnutí ochrany žalobcovým veřejným subjektivním právům, jež je účelem soudního přezkumu napadeného rozhodnutí.

Pokud žalobce dále namítá, že v rozhodnutí úřadu práce není specifikována doba, kdy mělo ke spáchání správního deliktu dojít, neboť ohledně této doby není na přílohu rozhodnutí odkazováno, rovněž není tato námitka důvodná. Jak vyplývá již ze shora zmíněné citace výroku rozhodnutí úřadu práce, tento orgán (kromě konkrétních dat uvedených v příloze rozhodnutí) ve výroku uvedl, že žalobce se měl vytýkaného jednání dopustit „od ledna 2008 do listopadu 2008“, tj. nelze tvrdit, že by prvostupňové rozhodnutí neobsahovalo časové určení jednání, za něž je žalobce postihován.

S ohledem na uvedené skutečnosti soud neshledal důvodnými námitky žalobce uvedené v doplnění žaloby a nepřistoupil ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.

Městský soud v Praze se dále zabýval návrhem žalobce na snížení uložené pokuty za předmětný správní delikt a shledal, že tomuto návrhu žalobce nelze vyhovět.

Soud neshledal, že je namístě v daném případě nahradit správní uvážení správního orgánu užitím moderačního práva soudu. Jak již judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2005, čj. 1 As 30/2004-82, takový zásah do uvážení správního orgánu je zásahem dovoleným, umožněným soudu ustanovením § 78 odst. 2 s. ř. s., kde soud se chová jako správní orgán a může zasáhnout do výše trestu jako by jej uděloval sám. Tím, že trest soud sníží či od něj upustí, nezpochybňuje závěr správního orgánu o tom, že žalobce porušil zákon a dopustil se správního deliktu.

Městský soud v Praze dospěl v daném případě k závěru, že uložená pokuta ve výši 1,500.000,- Kč není pokutou zjevně nepřiměřenou, nýbrž pokutou, která odpovídá danému porušení zákona i zákonnému rozpětí stanovenému v příslušném ustanovení zákona o zaměstnanosti, dle něhož lze uložit za skutkovou podstatu správního deliktu, kterého se žalobce dopustil pokutu až do výše 2,000.000,- Kč a která znamená uložení pokuty ve třech čtvrtinách zákonného rozpětí.

Soud musí konstatovat, že z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů vyplývá, že tyto orgány pečlivě zjišťovaly všechny skutečnosti svědčící jak ve prospěch, tak v neprospěch žalobce.

Předně je nutno poukázat na značný rozsah žalobcova jednání, když se jednalo o celkem 197 cizinců, jimž žalobce umožnil výkon nelegální práce. Dále je nutno vzít v úvahu, že žalobce se tohoto nezákonného jednání dopouštěl po značně dlouhou dobu jedenácti měsíců. V neprospěch žalobce rovněž svědčí skutečnost, že správního deliktu se dopouštěl úmyslně, předmětným cizincům, jak sám uváděl, nejprve umožnil výkon práce a teprve po jejich zařazení do provozu se jim snažil obstarat povolení k zaměstnání. Žalobce tedy od počátku zcela organizovaně a plánovitě porušoval zákon o zaměstnanosti a porušení zákona tedy bylo od počátku součástí jeho záměrů.

Žalobce poukazoval dále na to, že všem cizincům bylo povolení k zaměstnání následně vydáno, nedošlo tedy k ohrožení zájmu chráněného zákonem, tj. nebyla cizinci obsazena pracovní místa, který by jinak mohla být obsazena občany ČR. Soud k tomu nicméně ve shodě s žalovaným musí poznamenat, že tato skutečnost neznamená, že by jednání žalobce nemělo žádný škodlivý následek. Vzhledem k tomu, že cizinci před vydáním povolení k zaměstnání byly zaměstnáváni bez uzavření pracovněprávního vztahu, je zřejmé, že byla ohrožena práva těchto cizinců, neboť v případě porušování jejich práv ze strany žalobce nebo ze strany zaměstnavatelů, k nimž byli přiděleni (např. nevyplacení části mzdy, nedodržování podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci apod.), by byla pro tyto cizince podstatně ztížena, pokud ne zcela znemožněna, ochrana jejich zákonných práv.

Správní orgány naopak ve prospěch žalobce přihlédly k tomu, že žalobce se dopustil správního deliktu poprvé a že při projednávání správního deliktu spolupracoval jak s úřadem práce, tak i s orgány cizinecké policie. Tím tedy odlišily jednání žalobce od jednání organizovaných kriminálních skupin, které žalobce opakovaně zmiňuje v žalobě. Právě vzhledem k těmto polehčujícím okolnostem byla žalobci přes mimořádné velký rozsah jeho protiprávního jednání pokuta pouze ve výši tří čtvrtin zákonného rozpětí.

Ze správního spisu rovněž vyplývá, že správní orgány postupovaly při svém rozhodování tak, aby uložená pokuta nebyla pro žalobce likvidační. Z protokolu o ústním jednání před úřadem práce dne 18. 2. 2009 vyplývá, že žalobce sám nebyl schopen uvést, jaká výše pokuty by pro něj byla likvidační. Obrat firmy uvedl ve výši 50 až 60 mil. Kč. Úřad práce pak vyčíslil částku, kterou žalobce fakturoval za nelegální práci, která je předmětem tohoto řízení, na sumu 7 mil. Kč. Ve světle těchto okolností je zcela zřejmé, že pokuta ve výši 1,5 mil. Kč, byť se jedná o částku značně vysokou, není pro žalobce pokutou likvidační, ačkoli je zřejmé, že se jedná o sankci pro žalobce citelnou.

Je namístě zdůraznit, že výše sankce za protiprávní jednání musí mít i preventivní charakter, a to předně ve vztahu k žalobci a musí tak s sebou nést přiměřeně citelný zásah do jeho majetkové sféry, aby byl veden k důslednějšímu dodržování všech zákonných norem, kterými je vázán a to zejména zákona o zaměstnanosti. Preventivní úlohu musí uložená sankce pak mít rovněž ve vztahu i ke všem ostatním subjektům pohybujícím se na daném trhu. Výše pokuty přitom nemůže být obecně tak nízká, aby těmto subjektům signalizovala, že protizákonné jednání v podstatě zůstalo bez odpovídajícího postihu a že se tedy vyplatí. Výše pokuty by tedy (při respektování zákonného rozpětí) měla být vždy souměřitelná s majetkovým prospěchem, který v souvislosti se spácháním správního deliktu jeho pachateli vznikl. Opačný přístup by vedl k popření cílů správního trestání.

Pokud žalobce při ústním jednání před soudem uváděl, že správní orgány v jeho případě postupovaly spíše tak, že nejprve uvážily, jaká absolutní výše pokuty by měla být žalobci uložena, musí soud konstatovat, že z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí nic takového nevyplývá. Naopak – oba správní orgány důsledně uváděly, že v žalobcově případě považují za odpovídající postih ve výši tří čtvrtin zákonného rozpětí a k tomuto závěru zaměřily formulaci odůvodnění svých rozhodnutí. Soud nemůže konstruovat důvody pro rozhodnutí, které správní orgány ve svých rozhodnutí neuvedly, pokud v odůvodnění rozhodnutí jsou uvedeny jasné a přesvědčivé důvody odůvodňující výrok rozhodnutí. V daném případě přitom správní orgány obou stupňů jasným a přesvědčivým způsobem odůvodnily, z jakého důvodu považují pro žalobcův případ přiměřenou pokutu ve výši tří čtvrtin zákonného rozpětí. S přihlédnutí ke všem okolnostem zmíněným v odůvodnění rozhodnutí obou správních orgánů a rekapitulovaným shora se soudu uložená pokutu nejeví jako zjevně nepřiměřená, a proto soud nepřistoupil k moderaci pokuty dle ust. § 78 odst. 2 soudního řádu správního.

Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek

uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 6. ledna 2011

Mgr. Jana Brothánková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru