Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Ca 256/2008 - 91Rozsudek MSPH ze dne 14.10.2011

Prejudikatura

8 As 47/2005 - 86


přidejte vlastní popisek

10 Ca 256/2008-91

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Ryby a soudců JUDr. Ludmily Sandnerové a Mgr. Milana Taubera v právní věci žalobce: Ochrana přírody a rozvoj obce Předonín, o.s., IČ 226 87 912, Bechlín-Předonín, p. Štětí, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, Praha 10-Vršovice, Vršovická 65, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Rekultiva Praha, s.r.o., IČ 257 96 097, Praha 9, Kovanecká 2308/17, zast. JUDr. Zuzanou Navrátilovou, advokátkou v Praze 3, Jeseniova 1151/55, o přezkum rozhodnutí žalovaného ze dne 26.8.2008 č.j. 530/982/Ul/08/Zm, ve spojení s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně, takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 26.6.2008 č.j. 922/ZPZ/2008-3 (dále „rozhodnutí KÚÚK“) a kterým bylo rozhodnutí KÚÚK zároveň potvrzeno. Navrhuje rovněž zrušení prvostupňového rozhodnutí KÚÚK.

Rozhodnutím KÚÚK vydal Krajský úřad Ústeckého kraje podle § 14 odst.1 zákona č.185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o odpadech“), souhlas společnosti Rekultiva Praha, s.r.o. 1) k provozování zařízení k využívání odpadů na povrchu terénu „Rekultivační plocha Předonín 2“, umístěného na poz. parc. č.218 a 211/1 v k.ú. Předonín a 194/7, 205/1 a 205/2 v k.ú. Záluží u Roudnice nad Labem s tím, že odpady budou využívány podle kódu R11 ve smyslu přílohy č.3 zákona o odpadech k terénním úpravám v rámci rekultivace pískovny v dobývacím prostoru Dobříň, a to v souladu se souhrnným plánem sanace a rekultivace schváleným rozhodnutím Obvodního báňského úřadu Most č.j. 1113/99 ze dne 20.4.1999 a podle projektu, který je součástí rozhodnutí KÚÚK, a 2) k provozování recyklační linky stavebního odpadu, zahrnující drtič a třídicí zařízení v mobilním provedení Extec 5000 Turbo nebo obdobné s tím, že zařízení bude využíváno k úpravě stavebního odpadu před jeho následným využitím a bude umístěno v bývalém areálu pískovny na poz. parc. č. 604/1 v k.ú. Račice a že úprava zahrnuje separaci železa, drcení odpadu a třídění drti a odpovídá kódům R5, R12 a R13 ve smyslu přílohy č.3 zákona o odpadech, jakož i 3) souhlas s provozním řádem obou těchto zařízení. Podle § 78 odst.2 písm. a) zákona o odpadech byl souhlas daný rozhodnutím KÚÚK vázán na 17 podrobně formulovaných podmínek, včetně toho, že při provozu zařízení nesmí docházet ke zvýšeným emisím prachu, toho, jaké odpady mohou být v zařízení k využívání odpadů na povrchu terénu využívány z hlediska výskytu škodlivin v sušině, jakož i sledování vlivu zařízení na podzemní vody a konečné úpravy terénu a biologické rekultivace ke dni ukončení provozu zařízení.

Podle odůvodnění rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání ve správním řízení, neshledal žalovaný v postupu Krajského úřadu Ústeckého kraje (KÚÚK) žádné pochybení ani nezjistil závady, které by byly důvodem pro zrušení nebo změnu napadeného rozhodnutí KÚÚK. Souhlas KÚÚK s provozováním zařízení k využívání odpadů na povrchu terénu vychází podle žalovaného z § 14 odst. 1 a § 19 zákona o odpadech a vyhlášky č.294/2005 Sb., které stanovily podmínky, za jakých lze materiálově využít vlastností vybraných odpadů na základě kritérií stanovených předpisy odpadového hospodářství. Nakládání s odpady je podle žalovaného v napadeném rozhodnutí KÚÚK řádně ošetřeno a při dodržení schváleného postupu by nemělo docházet k závadným jevům, které se vyskytovaly při provozu předchozího zařízení, tj. rekultivační plocha Předonín 1. Napadené rozhodnutí se opírá o dříve vydané rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v Mostě (dále „OBÚ v Mostě“ či „OBÚ“) č.j. 1113/99 ze dne 20.4.1999, který je příslušným orgánem pro povolování jakékoli činnosti v rámci dobývacího prostoru. Rozhodnutí KÚÚK podle žalovaného pouze stanoví podmínky, za jakých lze odpady do požadovaného prostoru přijímat, aby jejich využíváním nebylo ohrožováno životní prostředí a zdraví lidí. Nestanoví však druhy materiálů a způsob úpravy terénu, které jsou v kompetenci OBÚ. Pokud však OBÚ stanovil způsoby rekultivace v obecné rovině, nelze z pozice zákona o odpadech do jeho kompetencí zasahovat a je pouze v jeho pravomoci posoudit, zda daná činnost neodporuje zákonu. Námitky k rozhodnutí o schválení plánu otvírky, přípravy a dobývání (dále „POPD”) však nelze uplatnit v rámci tohoto správního řízení, neboť rozhodnutí podle zákona o odpadech je podle žalovaného rozhodnutím předběžné povahy, které bez platného rozhodnutí o schválení POPD nelze uplatnit. Žalovaný odmítl námitku žalobce, že využitím odpadů na povrchu terénu bude docházet k obcházení zákona o odpadech. Zákon o odpadech, resp. prováděcí vyhláška umožňuje využívání odpadů jako výplňového materiálu při provádění rekultivace povrchových důlních děl (lomy, pískovny) a stanoví podmínky, za jakých lze dané materiály využívat. V tomto správním řízení nelze podle žalovaného hodnotit nejvhodnější způsob rekultivace pískovny Dobříň, neboť správní úřad příslušný k rozhodování podle § 14 odst.1 zákona o odpadech není kompetentní se k dané činnosti vyjadřovat a řešit ji. O tom, jaké materiály lze využívat pro účely sanace a rekultivace se nerozhoduje podle zákona o odpadech, pokud nejsou deklarovány jako odpad. Pokud současnou činností dochází k zatížení životního prostředí emisemi prachu a hlukem, je nutno podle žalovaného tuto záležitost řešit v rámci jiných řízení, kdy se posuzuje technologická nekázeň provozovatele, který má za povinnost provést rekultivaci vytěženého dobývacího prostoru. Povinností každého podle § 3 odst.1 zákona č.86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), ve znění pozdějších předpisů, je předcházet znečisťování ovzduší a snižování množství jím vypouštěných znečisťujících látek. Proto provozovatel při provádění sanačních a rekultivačních činností je povinen se těmito zásadami řídit. Podle žalovaného i uvedená námitka přesahuje rámec daného správního řízení. Rovněž zbytečnost provádění rekultivace přesahuje podle žalovaného rámec tohoto správního řízení a není možné ji posuzovat z pozice zákona o odpadech. V odůvodnění rozhodnutí žalovaného se upozorňuje i na to, že v daném řízení se neposuzuje projekt rekultivace, ale povoluje se využívání odpadů vhodných pro účely sanace a rekultivace, a proto nelze řešit v rámci tohoto řízení žalobcovy námitky, které se týkají jiných správních řízení a rozhodnutí. Námitky žalobce týkající se posuzování aditivovaného granulátu nejsou podle žalovaného rovněž na místě, neboť tento granulát byl vyňat z působnosti zákona o odpadech, proto o jeho využívání nelze v daném řízení rozhodovat. O tom, zda byla certifikace provedena v souladu se zákonem, se rozhoduje v působnosti zákona č.22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o výrobcích”). Žalovaný rovněž posoudil navržené podmínky, které žalobce požaduje zahrnout do výroku napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že KÚÚK v dostatečné míře stanovil podmínky pro zamezení prašnosti při nakládání s odpady a při jejich dodržování by nemělo docházet k nežádoucím jevům ovlivňujících okolí, žalovaný na návrh odvolatele (žalobce) nepřistoupil. Zásah do projektové dokumentace a stanovení podmínek provádění rekultivace nepřísluší správním úřadům v působnosti zákona o odpadech. Měření prašnosti okolního prostředí by nepřineslo požadovanou nápravu s ohledem na další zdroje znečištění okolního prostředí. Omezená platnost souhlasu k provozu zařízení by rovněž nevyřešila současné problémy vzniklé na rekultivační ploše Předonín 1. Dodržování technologické kázně a její kontrola jsou účinnými prostředky pro řádný chod zařízení. Pokud provozovatel zařízení nebude dodržovat podmínky rozhodnutí KÚÚK, může KÚÚK kdykoli souhlas osobě zúčastněné na řízení odejmout.

Žalobce odvozuje svou žalobní legitimaci z § 70 zákona č.114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, a v jednotlivých žalobních bodech namítá:

1. Rozhodnutími žalovaného i KÚÚK došlo k nesprávnému výkladu a nesprávné aplikaci ustanovení § 14 odst.1 zákona o odpadech. Tato aplikace je podle žalobce přípustná pouze ve vztahu k provozování recyklační linky stavebního odpadu, proti němuž ani nesměřovalo odvolání žalobce, nikoli k zařízení označenému jako Rekultivační plocha Předonín 2. Smyslem uvedeného ustanovení je vytvoření podmínek a systému rozhodnutí správního orgánu, kterým budou pro konkrétní případy stanovena pravidla pro provoz zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů. Jde o taková zařízení, která by měla podle žalobce sloužit opakovanému využití odpadů či jeho recyklaci. V daném případě podle žalobce odpady nebudou v zařízení označeném jako Rekultivační plocha Předonín 2 zpracovány ani skladovány za účelem jejich dalšího zpracování, ale půjde o jejich skládkování. Tím bude podle žalobce docházet k obcházení zákona o odpadech. Při rozhodování o souhlasu k provozování předmětného zařízení nebyl dostatečně zhodnocen skutečný charakter zařízení. Pokud by se mělo jednat o zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů podle ust. § 14 zákona o odpadech, zcela chybí v žádosti i napadeném rozhodnutí koncepce využití takového odpadu v budoucnosti. Skutečnost, že odpad včetně aditivovaného granulátu by měl být překryt vrstvou písku a následně zatravněn, svědčí podle žalobce o tom, že nelze hovořit o využívání odpadu, ale o pouhém skládkování. Žalobce považuje za zavádějící i deklarovaný účel zařízení, který je rekultivace těžební plochy.

2. Pokud má žalované ministerstvo nebo KÚÚK rozhodnout o souhlasu s provozováním zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů, může tak učinit podle žalobce jen v rámci možností stanovených právním předpisem a v souladu s jinými správními akty, na které takové rozhodnutí navazuje. Rozhodnutí OBÚ v Mostě, na které se odkazuje a které je právním podkladem pro těžbu štěrkopísku v daném dobývacím prostoru, i následné rekultivace neobsahuje závazné limity a jasně stanovené podmínky způsobu rozsahu rekultivačních činností v těžebním prostoru, neměl příslušný správní orgán rozhodnout v oblasti odpadového hospodářství. Z rozhodnutí OBÚ vyplývá, že dobývací prostor by neměl být uveden do původního stavu, ale pouze zúrodněn pro možnost následného zalesnění či zanechání vzniklé vodní plochy. Žalobce nesouhlasí s názorem žalovaného ministerstva, že nelze tyto skutečnosti namítat v rámci řízení o vydání souhlasu k provozováním zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů. Podle žalobce totiž nejde o námitky ve vztahu k samotnému rozhodnutí vydanému OBÚ Most v rámci jiného řízení.

3. Přestože je projekt, realizovaný na základě napadeného souhlasu, označen za rekultivaci, skrývá se podle žalobce za ní podnikatelský záměr k dosažení zisku za cenu zatížení území dotčeného a poškozeného těžbou, a to za současného ohrožení okolní krajiny a obyvatel zvýšenými emisemi prachu a hluku. Pak lze takové jednání považovat za znečišťování životního prostředí.

4. Pro ochranu přírody a krajiny v daném území je vhodné ponechat vytěžený prostor s přirozeným pokryvem štěrkopísku tak, aby mohlo dojít k přirozenému rozšíření psamofytních organismů. Tomu nenasvědčuje, aby stejné území bylo nejdříve vystaveno zcela zbytečnému návozu odpadu a popelovin.

5. Žalovaný ani KÚÚK se dostatečně nezabývaly otázkou potřeby či nutnosti likvidace důsledků těžby v dobývacím prostoru Dobříň deklarované v projektu rekultivační plochy Předonín 2. Podle žalobce taková potřeba nevznikla a není potřeba provádět odstranění důsledků těžby navrženým způsobem. Postupem stanoveným v souhlasu nedojde k odstranění důsledků těžby a plocha nebude rekultivována do původního využití daného území. Odstranění následků těžby bude nahrazeno navezením odpadu a popelovin.

6. Žalovaný i KÚÚK nesprávně kvalifikovaly rekultivaci jako těžební činnost, resp. nic nenamítaly proti takovému tvrzení obsaženému v provozním řádu rekultivační plocha Předonín 2 v areálu Holcim (Česko) a.s. V tomto dokumentu je chybně uvedeno v bodu 3.2, že rekultivační práce jsou hornickou činností.

7. Z pohledu ochrany životního prostředí je nedostatečným závěr učiněný v rozhodnutí žalovaného, že v souhlasu jsou dostatečně stanoveny podmínky ve vztahu k ochraně okolí rekultivační plochy před prašností zařízení. V podmínkách souhlasu nebyla uložena povinnost monitorování prašnosti zařízení.

8. S ohledem na vliv zařízení na charakter okolní krajiny měla být zpracována studie odborníkem na tvorbu krajiny a mělo být provedeno biologické hodnocení, které by měl zajistit investor. Zásah do užívání krajiny jde nad rozsah původního povolení OBÚ Most, kdy s navážením odpadů nebylo počítáno.

9. Předmětné zařízení na povrchu terénu – rekultivační plocha Předonín 2 vykazuje všechny znaky skládky odpadů, nikoli rekultivace krajiny po těžbě. Provoz tohoto zařízení by měl podléhat přísnějším pravidlům pro provoz skládek podle zákona o odpadech.

10. KÚÚK i žalovaný nesprávně posoudili charakter aditivovaného granulátu určeného pro rekultivaci pískoven, když dovodili, že je výrobkem a nikoli odpadem. Podle zákona o odpadech může být odpadem i výrobek, pokud není použit pro svůj účel a stane se zátěží pro životní prostředí. Podle žalobce je v daném případě aditivovaný granulát – popelovina z energoprovozu společnosti Mondi Štětí a.s. odpadem skupiny Q1 nebo Q8.

11. Striktně formalistickým posouzením souhlasu napadeného odvolání ve správním řízení byl porušen smysl zákona o odpadech. Žalovaný legitimizuje protiprávní jednání, kterým je obcházení zákona o odpadech.

Žalovaný vyslovil ve vyjádření k žalobě nesouhlas s tím, že by se v daném případě při povolování činnosti podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech postupovalo v rozporu se zákonem. Zákon o odpadech umožňuje povolování zařízení k využívání odpadů na povrchu terénu, které nelze zaměňovat za zařízení k odstraňování odpadů, tedy za skládkování. Využívání odpadů na povrchu terénu je podle žalovaného v souladu s vyhláškou č.294/2005 Sb. a opatření a rozhodnutí KÚÚK zabezpečuje ochranu životního prostředí při nakládání s odpady. Nakládání s aditivovaným popílkem není předmětem napadených rozhodnutí a není ani v kompetenci orgánů rozhodujících podle zákona o odpadech o něm rozhodovat. Aditivovaný popílek je certifikovaný materiál vhodný k terénním úpravám a spadá pod působnost zákona o výrobcích. Zákonem o odpadech je umožněno využívat vhodné odpady jako výplňový materiál do vytěžených prostor, kde následně probíhá rekultivace schválená příslušnými správními úřady. Správní úřad z hlediska zákona o odpadech schvaluje pouze vhodnost využití odpadů na povrchu terénu, aby jejich využíváním nedošlo k ohrožení životního prostředí. Rozhodnutí KÚÚK taková opatření podle žalovaného obsahuje. Prašnost vznikající při nakládání s aditivovaným popílkem je zde prokázána, ale nelze ji řešit v rámci napadeného rozhodnutí. Daná věc byla postoupena k řešení na KHS, stavební úřad a ČBÚ. Nakládání s odpady v daném prostoru je minimální ve vztahu k využívání popílku na předmětném území. Rozhodnutí podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech je podle žalovaného rozhodnutím předběžné povahy a je součástí dalších rozhodnutí příslušných správních úřadů, tj. stavebního úřadu a ČBÚ. Pokud byl schválen těmito úřady daný způsob rekultivace, nelze do jejich kompetencí zasahovat. Způsob navržené rekultivace je možné zpochybnit, ale rozhodnutí těchto úřadů s ohledem na dobu, kdy bylo o věci rozhodováno, nelze přezkoumat. Na základě podnětu žalobce bylo na lokalitě provedeno místní šetření ČIŽP, MŽP, ČBÚ a KÚÚK. Ke způsobu provedené rekultivace na pozemcích mimo lokalitu, která je předmětem tohoto řízení, byly vzneseny výhrady, které bude řešit KÚÚK s příslušnými správními úřady. Nová lokalita by měla být podrobena intenzivnější kontrole, aby nedocházelo k závadám zjištěným při předchozí činnosti těžební organizace. Území po těžbě písku je nutné začlenit do okolního prostředí. Způsob provedení úpravy terénu však není v kompetenci orgánů rozhodujících podle zákona o odpadech. Závěrem žalovaný zdůraznil, že na orgány rozhodující podle zákona o odpadech nelze přenášet povolování a rozhodování podléhající jiným právním předpisům. V daném případě bylo postupováno v mezích, v jakých to umožňoval zákon o odpadech a ve snaze zabezpečit kontrolu při nakládání s odpady a při rekultivaci v předmětném území.

Osoba zúčastněná na řízení, které byl rozhodnutím KÚÚK udělen souhlas k provozování zařízení k využívání odpadů na povrchu terénu rekultivační plocha Předonín 2 a k provozování recyklační linky stavebního odpadu včetně souhlasu s provozním řádem obou těchto zařízení, navrhla zamítnutí žaloby s tím, že se plně ztotožňuje s výrokem napadeného rozhodnutí žalovaného i výrokem rozhodnutí KÚÚK. Stejně se ztotožňuje s argumentací uvedenou v odůvodněních rozhodnutí. V prvé řadě namítla, že žalobce nijak neupřesnil, z čeho vůbec odvozuje svou žalobní legitimaci, neboť neuvedl, jaká jeho konkrétní práva byla postupem správního orgánu zkrácena a jak toto údajné zkrácení mělo za následek vydání nezákonného rozhodnutí jako celku. Navrhuje, aby soud zvážil, zda napadené rozhodnutí žalovaného ve spojení s rozhodnutím KÚÚK není rozhodnutím předběžným ve smyslu § 70 písm. b) s.ř.s. a zda proto není vyloučeno ze soudního přezkumu. Osoba zúčastněná na řízení se ztotožnila s názorem žalovaného v jeho vyjádření k žalobě a podotkla, že její činnost je plně v souladu s právními předpisy. Pouze upozornila na nesprávnou formulaci žalovaného, který uvádí, že osoba zúčastněná na řízení používá k rekultivaci aditivovaný popílek, ačkoli zároveň správně uvádí, že se jedná o výrobek. Pro upřesnění osoba zúčastněná na řízení uvádí, že se jedná o atestovaný výrobek označený jako aditivovaný granulát. Upozornila rovněž, že při žádném měření prašnosti se neprokázalo, že by nadměrná prašnost reálně hrozila. Zdůraznila, že základní zásadou správního řízení i obecně právního státu je skutečnost, že správní orgán postupuje pouze v mezích své pravomoci a působnosti. Tato zásada předem určuje, že správní orgán musí vždy postupovat v souladu a v rozsahu stanoveném právními předpisy. Zákon o odpadech jasně v § 14 a § 19 stanoví rozsah působnosti správního orgánu a práva a povinnosti navrhovatele včetně osoby zúčastněné na řízení. Vše je upřesněno dále vyhláškou č. 294/2005 Sb., zejména jejím ustanovením § 14 a jejími přílohami. Právní předpisy uvádějí, z čeho má souhlas správního orgánu v rozhodnutí napadeném žalobou vycházet a čím se má tento správní orgán řídit. Při pohledu na tyto právní předpisy je podle osoby zúčastněné na řízení zcela zřetelné, že požaduje odsouhlasení činnosti, která plně koresponduje se zákonem. Osoba zúčastněná na řízení má za to, že po splnění zákonných podmínek má na vydání souhlasu nárok. Zákon o odpadech nijak podle vyjádření osoby zúčastněné na řízení nerozšiřuje správnímu orgánu působícímu v odpadovém hospodářství jeho pravomoci do oblasti báňské správy, jak fakticky požaduje žalobce ve své žalobě. Navíc, v tomto konkrétním případě osoba zúčastněná na řízení nebude při rekultivaci využívat pouze odpady, ale ve velmi převážné míře běžný certifikovaný materiál (aditivovaný granulát), který nespadá do působnosti orgánu odpadového hospodářství, přičemž ten je tímto mantinelem při svém rozhodování taktéž vázán. Posuzování žádosti o vydání souhlasu ze strany osoby zúčastněné na řízení a následné rozhodování v rozsahu jiném, než stanoví zákon o odpadech (včetně zasahování do působnosti orgánů báňské správy), je podle osoby zúčastněné na řízení naprosto vyloučené a žalované ministerstvo, resp. KÚÚK, postupovalo zcela správně. Žalovaný podle osoby zúčastněné na řízení dokonce správně v rozhodnutí napadeném žalobou poučuje žalobce, na jaké správní orgány se může se svými námitkami obracet a v jakých řízeních tak může činit. Žalobce tak má plné právo uplatnit své námitky ve skutečně relevantních řízeních. Osoba zúčastněná na řízení má za to, že většina námitek žalobce se vůbec netýká merita věci. Zároveň připomněla stanovisko Okresního úřadu Litoměřice ze dne 30.4.2001 č.j. 3939/01/ŽP, který neměl z hlediska zájmů ochrany přírody a krajiny námitek k souhrnnému plánu sanace a rekultivace pro ložiska DP Dobříň, DP Račice II, Dobříň-jih, Dobříň-jih I., a to ani z aspektu státní správy lesů. Podle osoby zúčastněné na řízení se námitky žalobce se ve své podstatě nezabývají výrokem a zejména odůvodněním rozhodnutí napadeného správní žalobou, když z něj nejsou patrny skutkové ani právní důvody pro nezákonnost rozhodnutí žalovaného. Žalobce pouze opakuje svá předchozí právní stanoviska, aniž by je spojil se zcela konkrétními tvrzeními žalovaného v napadeném rozhodnutí, což je podle osoby zúčastněné na řízení jeho zákonnou povinností.

K jednotlivým žalobním bodům osoba zúčastněná na řízení uvedla:

K bodu 1): Co se rozumí zařízením a využíváním odpadu ve smyslu zákona, je obecně stanoveno v § 4 a 19 zákona o odpadech a v příloze č.4 navazující na tento zákon. Z § 14 vyhlášky č. 294/2005 Sb. jasně vyplývá, že odpady lze využít jako výplňového materiálu při provádění rekultivace povrchových důlních děl (včetně pískoven). Na tyto právní předpisy a jejich přílohy správní orgány podle osoby zúčastněné na řízení řádně odkázaly. Osoba zúčastněná na řízení ke svému návrhu připojila dostatečné důkazy o tom, že se o zařízení na využití (mimo jiné) odpadů skutečně jedná a takovýto souhlas tedy může být vydán. Napadené rozhodnutí je vydáno v souladu s POPD a v souladu s rozhodnutím OBÚ v Mostě. Předmětné zařízení není žádnou skládkou, jak uvádí žalobce, a jeho režim spadá pod rozsah § 14 zákona o odpadech jako způsob využití odpadů. Není možné hovořit o obcházení zákona, když zákon a jeho provádějící předpisy, na které výslovně odkazuje, jasně a srozumitelně bez možnosti jiného výkladu souhrnně definují, co je zařízením pro využívání odpadů. Způsob navržený osobou zúčastněnou na řízení je tak plně v souladu s právními předpisy a vzhledem k předloženým vyjádřením odborníků také plně v souladu s ochranou životního prostředí. Uvedený odpad navíc tvoří jen nepatrnou část výplně prostoru, jak potvrdil i žalovaný ve svém vyjádření k žalobě.

K bodu 2): Pravomoc vydat souhlas v předmětné věci je stanovena podle osoby zúčastněné na řízení přesně ustanovením § 14 zákona o odpadech. Od ní je třeba odlišovat řízení o povolení hornické činnosti, které spadá do působnosti báňských orgánů, včetně posuzování POPD jako podkladu pro zahájení hornické činnosti, a jeho případných změn. Součástí POPD je i pasáž týkající se rekultivace těžební plochy, kterou právě příslušný báňský úřad posuzuje a uvádí i podmínky pro její provedení, a to mj. vzhledem ke svým specifickým odborným předpokladům. Není přitom rozhodné, zda tak v povolení hornické činnosti příslušný báňský úřad činí obecně nebo konkrétně, vždy tak musí být učiněno v souladu se zákonem. Navíc je tak činěno také s ohledem na skutečnost, že proces těžby je dlouholetý, původní podmínky mohou být s plynoucím časem změněny, stejně tak relevantní zjištění odborníků, a je zjevné, že se může vyskytovat situace, která bude vyžadovat změnu navržené rekultivace (ke sledování tohoto a k případné reakci na tyto změny má báňský úřad také své zákonné nástroje). Vhodnost rekultivace je tedy v kompetenci báňského úřadu, který má také právo svá rozhodnutí vymáhat až do dnešního dne. Žalovaný, resp. KÚÚK rozhodl v rámci své zákonné kompetence. Osoba zúčastněná na řízení se domnívá, že neexistoval žádný důvod, proč by ona či těžebník měla podávat nový návrh na povolení těžby, jak uvádí žalobce, když žádná taková nová těžba probíhat samozřejmě nebude a takovýto požadavek je tudíž bezpředmětný.

K bodu 3): Žalobce se v tomto žalobním bodě věnuje pojmu rekultivace ve smyslu horního zákona. K tomu je s ohledem na shora uvedené třeba dodat, že žalobou napadený správní orgán není příslušný k tomu, aby se tímto vůbec zabýval, a žalobce zase není oprávněn, aby vykládal zákon výlučně podle svého názoru. Námitky žalobce se tedy netýkají předmětu věci.

K bodu 4): Tento bod se týká námitek k rozhodnutí KÚÚK, které není primárně předmětem žaloby. Především je však třeba uvést a doplnit tak zároveň uvedené ve shora uvedeném čl. II odst. 3 bod 2) a 3), že rozhodnutí báňského orgánu o povolení hornické činnosti ze dne 20.4.1999 ve svém bodě přímo stanovuje, že lze při rekultivaci ukládat odpady (a samozřejmě nepožadovalo další rozhodnutí o hornické činnosti). Další závazné podmínky jsou pak stanoveny v tomto rozhodnutí ze dne 20.4.1999 rámcově v bodech 14 a 15. Soulad s ochranou životního prostředí byl podle spisu také potvrzen žalovaným ministerstvem vydáním souhlasného stanoviska dne 20.1.1999 při posuzování vlivů na životní prostředí, které se týkalo také podmínek při ukončení těžby. Okresní úřad v Litoměřicích, referát životního prostředí, ve svém stanovisku ze dne 30.4.2001 taktéž uvedl, že k předloženému plánu sanace a rekultivace nemá žádných námitek.

K bodu 5): Žalobce uvádí podle osoby zúčastněné na řízení ryze subjektivní názor, že rekultivace není vlastně vůbec potřeba. Sanace a rekultivace je přitom nedílnou součástí hornické činnosti s cílem ochránit životní prostředí, takže osoba zúčastněná na řízení nechápe tuto námitku žalobce. Žalobce v řízení vystupuje jako ochránce přírody a krajiny, ve skutečnosti však rekultivaci odsuzuje, i když je takto předpokládána a povolena zákonem právě s ohledem na šetření životního prostředí.

K bodu 6): Součástí těžební činnosti je také rekultivace plochy zasažené těžbou. K námitce žalobce je třeba uvést, že všechny dotčené pozemky jsou v katastru nemovitostí definovány z hlediska využití jako dobývací prostor (což lze jednoduše zkontrolovat na veřejně přístupných registrech), tedy plně souvisí s prováděnou hornickou činností. Námitka žalobce tak podle osoby zúčastněné na řízení není důvodná.

K bodu 7): Správní orgány řádně odůvodnily ochranu před prašností a stanovily k ní vyčerpávající a proveditelné podmínky. Osoba zúčastněná na řízení připomíná, že již jednou ve svém stanovisku uváděla vzdálenost zařízení od uvedených sídelních celků a praktickou nemožnost znečištění ovzduší. Nadměrná prašnost nebyla navíc nikdy naměřena.

K bodu 8): Žalobce v této námitce požaduje po osobě zúčastněné na řízení studii, jejíž provedení zákon neukládá, tudíž ji samozřejmě nelze po žádném navrhovateli, včetně osoby zúčastněné na řízení, požadovat. Jedná se o základní ústavní zásadu (např. Ústava ČR, čl.2, Listina základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3). Totéž se týká biologického hodnocení požadovaného žalobcem.

K bodu 9): Osoba zúčastněná na řízení nesouhlasí, že se jedná o skládku a k tomu již výše uvedla své argumenty.

K bodu 10): Žalobce uvádí ničím nepodložené spekulace o povaze výrobku, které nemají reálný podklad. Předmětný granulát je plně certifikovaným výrobkem, o čemž není důvodu pochybovat.

K bodu 11): K žádnému ohrožení životního prostředí ze strany osoby zúčastněné na řízení nedochází, její postup je zcela v souladu se zákonem a nijak ho neohrozí. O tom svědčí i četná šetření kontrolních orgánů, z nichž osoba zúčastněná na řízení předkládá protokol ze šetření OBÚ v Mostě ze dne 14.8.2008 a České inspekce životního prostředí např. ze dne 13.11.2007 a 29. 1. 2008, které neshledaly pochybení z její strany.

Ze správního spisu především vyplývají (kromě založených napadených správních rozhodnutí včetně Provozního řádu recyklace stavebních materiálů a využití materiálů pro rekultivaci za účelem rekultivace – rekultivační plocha Předonín 2 ze dne 26.6.2008) následující skutečnosti a dokumenty:

- Výsledky kontrolní prohlídky, která byla provedena dne 25.7.2008 a byla zaměřena na kontrolu výsypkového hospodářství lomu Dobříň. Podle protokolu o této kontrolní prohlídce (datovaném dnem 14.8.2008) nedošlo k porušení rozhodnutí vydaných OBÚ v Mostě ani jiných báňských předpisů (protokol předložila rovněž se svým vyjádřením osoba zúčastněná na řízení).

- Odvolání žalobce proti výrokům I a III rozhodnutí KÚÚK obsahuje námitky, které byly zodpovězeny rozhodnutím žalovaného a které se v zásadě ve stejné podobě opakují i v žalobních bodech.

- Rozhodnutím OBÚ v Mostě ze dne 20.4.1999 č.j. 1113/99 byla povolena Pískovnám Dobříň a.s. hornická činnost podle plánu otvírky, přípravy a dobývání (POPD), a to ložiska štěrkopísku v dobývacím prostoru Dobříň za stanovených podmínek.

- Rozhodnutím OBÚ v Mostě ze dne 7.2.2002 zn. 222/02 bylo povoleno společnosti Holcim Kamenivo, a.s. dobývání ložiska štěrkopísku Dobříň – jih 1 za stanovených podmínek.

- Rozhodnutím OBÚ v Mostě ze dne 22.11.2002 zn. 4297/02 byla povolena společnosti Holcim Kamenivo, a.s. hornická činnost na ložisku štěrkopísku v DP Dobříň podle I. změny POPD ze září 2002 s tím, že ve správním řízení nebyly vzneseny proti plánované hornické činnosti ani účastníky, ani dotčenými orgány státní správy žádné námitky, a s tím, že vnitřní výsypka je plánována ve vytěžené části ložiska mimo oblast určenou pro hydrickou rekultivaci.

- Projekt deponie aglomerovaných popelovin a stavebních materiálů – rekultivační plocha Předonín 2 v areálu firmy Holcim Česko) a.s. vyšel z nutnosti likvidace důsledků těžby v dobývacím prostoru Dobříň a jeho účelem bylo dokončení rekultivace vytěžených prostor štěrkopískovny podle POPD ložiska Račice-Předonín. Obsahuje představu konečné úpravy plochy krycí vrstvou písků s následnou rekultivací podle platného POPD (ze dne 20.4.1999) a přírodovědnéhom průzkumu z roku 2007. Projekt poukazuje na skutečnost, že rekultivační plocha Předonín 2 je určena k ukládání skrývkových zemin, stavebního materiálu, stavebního recyklátu nevhodného ke stavebním činnostem a aditivovaného granulátu firmy Mondu Štětí a.s. do vytěžených prostor.

- Atest zkušebny Výzkumného ústavu pro hnědé uhlí v Mostě ze dne 23.12.2005 o výsledcích průkazních zkoušek typu a posouzení shody č.A-036/05 nestanoveného výrobku „Granulát aditivovaný pro rekultivaci pískoven“, typ výrobku MPP-GAP-L (atest předložila rovněž se svým vyjádřením osoba zúčastněná na řízení).

Při jednání před soudem účastníci řízení i osoba samostatně činná setrvali na svých dřívějších podáních. Zástupce žalobce zdůraznil, že napadená rozhodnutí byla vydána v rozporu se zásadami správního řízení, konkrétně v rozporu se zásadou zákonnosti správního řízení. Tato rozhodnutí se týkají ukládání odpadu na povrchu a navazují podle žalobce na předchozí rozhodnutí, kterými byla povolena v místě hornická činnost včetně plánu rekultivace. Žalobce má za to, že pro vydání napadených rozhodnutí nebyl dán dostatečný právní i věcný rámec, a v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí OBÚ v Mostě z roku 1999, které bylo podle něho vágní a bez dostatečných důvodů, pokud jde o způsob rekultivace. Podle žalobce napadená rozhodnutí neměla na co navázat, přičemž nakládání s odpadem v jejich smyslu má charakter tzv. skládkování. Při rozhodování nebyly zohledněny další dopady této činnosti, zejména s ohledem na prašnost a kontaminaci spodních vod. Podle žalobce měla být provedena před vydáním napadených rozhodnutí biologická hodnocení, i s ohledem na to, že se jedná již o druhou plochu určenou k pozdější rekultivaci. V současné době existuje v dané lokalitě již třetí plocha určená k rekultivaci a na tu již kladou podle žalobce správní úřady přísnější podmínky z hlediska důsledku dopadu na životní prostředí. Žalobce připustil, že těžební činnost a rekultivace probíhá podle rozhodnutí, která již nelze přezkoumávat, neboť jsou z devadesátých let, avšak podle něho chybějí v současnosti směrné údaje pro rekultivaci z pohledu ochrany krajiny a řádné rekultivace lokality zasažené těžební činností. Zástupkyně žalovaného uvedla, že problém, který naznačil žalobce, není v kompetenci zákona o odpadech, resp. v kompetenci orgánů postupujících podle zákona o odpadech. Jestliže třetí stupeň rekultivace je dnes řešen a sledován přísnějšími kritérii, je třeba připomenout, že KÚÚK při svém rozhodování navazoval na řadu předchozích rozhodnutí, která již nemohla být přezkoumána a která byla vydána i někdejším okresním úřadem, jakož i orgány báňské správy. Žalovaný trvá na tom, že se v daném případě nejedná o skládkování, nýbrž o činnost, která je v souladu se zákonem o odpadech, prováděcí vyhláškou a dalšími právními předpisy. Zástupkyně osoby zúčastněné na řízení navrhla zamítnutí žaloby a odkázala na vyjádření podané již dříve k žalobě, jakož i na vyjádření zástupkyně žalovaného. Zdůraznila, že souhlas KÚÚK byl dán s celou řadou podmínek včetně souhlasu s provozním řádem, které nebyly vydány bez odborného posouzení, jsou kontrolovatelné a jsou také dodržovány. Osoba zúčastněná na řízení stále neví, v čem žalobce spatřuje rozpor napadených rozhodnutí se zákonem a v čem jej takovýto tvrzený rozpor zasáhl na jeho právech. Zdůraznila, že v lokalitě je schválen souhrnný plán sanace a rekultivace. Žalobce podle ní spíše tvrdí určité skutečnosti, než aby je dokazoval.

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného včetně rozhodnutí KÚÚK v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst.2 s.ř.s.), avšak žalobu neshledal důvodnou po zjištění, že správní orgány obou stupňů posoudily předmět sporu správně po stránce skutkové i právní. Při přezkoumávání zákonnosti a správnosti rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst.1 s.ř.s.).

Nad rámec seznámení se se správním spisem, který obsahuje všechny relevantní listiny, na něž poukázali účastníci i osoba zúčastněná na řízení, soud neshledal nezbytnost doplnění dokazování nebo opakování dokazování provedeného ve správním řízení s výjimkou rozhodnutí OBÚ v Mostě ze dne 20.4.1999 č.j. 1113/99, jeho bodů 10. a 14., které k důkazu navrhl žalobce a o něž bylo dokazování doplněno. Provedení důkazu čtením úředního záznamu jednání na KÚÚK ze dne 20.7.2011, které rovněž žalobce navrhl, bylo zamítnuto, protože se z časového hlediska k projednávané věci nevztahuje a protože se ani k jejímu předmětu bezprostředně nevztahuje.

Z rozhodnutí OBÚ v Mostě ze dne 20.4.1999 č.j. 1113/99 bylo zjištěno, že jím byla povolena Pískovnám Dobříň a.s. hornická činnost podle POPD, a to na výhradním ložisku štěrkopísku v dobývacím prostoru Dobříň za stanovených podmínek, mezi něž patřily i podmínky stanovící, že případné ukládání odpadů do vytěžených prostor lomu v rámci sanačních a rekultivačních prací musí být prováděno v souladu s obecnými předpisy o odpadech (podmínka č.10) a že nejpozději do konce listopadu každého roku bude na OBÚ Most a OÚ/RŽK Litoměřice předložen upřesněný harmonogram sanačních a rekultivačních prací na pozemcích dotčených hornickou činností v dobývacích prostorech Dobříň nebo Račice II, které budou prováděny v příštím roce (podmínka č.14).

Podle § 14 odst.1 zákona o odpadech, ve znění účinném k datu rozhodování žalovaného, bylo možno provozovat zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů pouze na základě rozhodnutí krajského úřadu, kterým je udělen souhlas k provozování tohoto zařízení a s jeho provozním řádem, s tím, že v řízení předcházejícím vydání tohoto rozhodnutí musel krajský úřad posoudit všechna zařízení, která s těmito činnostmi souvisejí. Souhlas k provozování skládek nebezpečných odpadů se uděluje podle citovaného ustanovení na omezenou dobu.

V prvé řadě se soud musel vypořádat s námitkou žalobní legitimace a charakteru napadeného správního rozhodnutí.

Žalobní legitimace znamená oprávnění být účastníkem soudního řízení. Žalobce nesprávně opírá svou žalobní legitimaci o § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, který tuto procesně právní legitimaci výslovně vymezuje občanským sdružením na správní řízení (nutno podotknout, že včetně případného navazujícího soudního řízení správního), při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné právě podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalobce jako občanské sdružení se zúčastnil správního řízení a soud v širších souvislostech aplikace Aarhuské úmluvy (úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, publikované pod č.124/2004 Sb. m. s.) žalobcovu legitimaci akceptoval v rozsahu jeho procesních práv.

Žaloba je nepřípustná a pro její nepřípustnost, resp. pro vyloučení ze soudního přezkumu je ji pak nutné odmítnout (§ 46 odst.1 písm. d/ s.ř.s.), pokud – mimo jiné – napadený úkon správního orgánu včetně rozhodnutí správního orgánu je předběžné povahy. Nejvyšší správní soud obecně charakterizoval kritéria rozhodnutí předběžné povahy v několika svých rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 29.3.2006 č.j. 2 Afs 183/2005-64, publikovaném pod č.886/2006 Sb. NSS, tak, že u rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu § 70 písm. b) s.ř.s. musí jít o rozhodnutí správních orgánů ve věcech veřejnoprávních, která upravují předběžně či dočasně poměry osob, zajišťují určité věci nebo osoby či zatímně fixují určitý stav, a současně proti tomuto rozhodnutí nebo proti jeho důsledkům musí mít každá osoba, jejíž subjektivní práva jím byla dotčena, možnost bránit se v řízení, jež musí nutně proběhnout před správním orgánem, který v dané věci rozhodne s konečnou platností. Výlukou soudního přezkumu rozhodnutí předběžné povahy se zabýval rovněž rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 21.10.2008 č.j. 8 As 47/2005-86, publikovaném pod č.1764/2009 Sb. NSS, v němž uvedl charakteristiky správního rozhodnutí předběžné povahy vyloučeného ze soudního přezkumu, kterými je a) dočasnost, tj. věcné posouzení je vyhrazeno rozhodnutí konečnému, jehož vydáním předběžné rozhodnutí pozbývá účinků, b) skutečnost, že konečné rozhodnutí musí být podrobeno soudnímu přezkumu včetně požadavku, aby předběžné rozhodnutí svým obsahem odpovídalo rozhodnutí konečnému, aby tak soudní přezkum rozhodnutí konečného zahrnul i přezkum rozhodnutí předběžného, a c) vlastnost, že předběžné a konečné rozhodnutí bude mít obsahově stejný nebo alespoň částečně se překrývající předmět řízení. Upřesněním těchto kritérií se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu poté zabýval v rozsudku ze dne 27.10.2009 č.j. 2 Afs 186/2006-53. Konstatoval mimo jiné, že přímé přezkumné pravomoci soudů může být takové rozhodnutí odňato pouze výjimečně, a to pouze za předpokladu, že soudy je mají možnost přezkoumat alespoň zprostředkovaně v rámci soudního přezkumu dotčenou osobou nárokovatelného následného správního rozhodnutí, které v sobě nutně zahrne revizi předběžného rozhodnutí vyloučeného ze správního přezkumu. Pro určení povahy rozhodnutí jako rozhodnutí předběžné povahy, na něž dopadá výluka uvedená v § 70 písm. b) s.ř.s., vymezil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu tři podmínky, které musí být kumulativně naplněny. Časová podmínka stanoví, že rozhodnutí předběžné povahy předchází rozhodnutí konečnému, na jehož vydání má osoba dotčená předběžným rozhodnutím nárok, a že konečné rozhodnutí musí podléhat soudnímu přezkumu. Věcná podmínka ukládá, aby konečné rozhodnutí zároveň rozhodlo také o vztazích zatímně upravených rozhodnutím předběžným. Osobní podmínka určuje, že adresátem konečného rozhodnutí musí být také osoba dotčená rozhodnutím předběžné povahy.

K rozhodování o souhlasu k provozování zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů z povahy věci nedochází z úřední moci správního orgánu, nýbrž na návrh právního subjektu, který o takový provoz má zájem a který splní požadavky předpokládané zákonem o odpadech včetně jeho prováděcích předpisů. Z povahy věci a udělení takového souhlasu správním rozhodnutím, které tím zakládá práva a povinnosti takovému právnímu subjektu, vyplývá, že nejde o pouhé rozhodnutí předběžné či podkladové povahy. V hraničním případě, kdy žalovaný i osoba zúčastněná na řízení jen naznačují možnost úvahy o předběžné povaze takového správního rozhodnutí, je třeba se přiklonit ve prospěch jejich meritorního přezkumu.

Jinak zní otázka, zda žalobce ve všech svých žalobních bodech uplatnil svou nespokojenost v aspektech, které se týkají předmětu napadeného správního rozhodnutí a které spadají do kompetenčního rozsahu žalovaného správního orgánu. Žalobu neshledal důvodnou, a to nejen proto, že ke zkrácení žalobcových práv nedošlo v procesní sféře, resp. žalobci se nepodařilo prokázat zkrácení na svých právech (§ 65 s.ř.s.), ale i pro nedostatek věcné legitimace žalobce ani v hmotně právní věcné oblasti. Soud považuje napadená rozhodnutí správních orgánů prvního i druhého stupně (KÚÚK i žalovaného) za přezkoumatelná, věcně i právně správná a dostatečně podrobně zdůvodněná. Rozhodnutí žalovaného i KÚÚK reagovala na připomínky, resp. odvolací námitky žalobce v potřebném rozsahu. Míra zhodnocení dopadu na životní prostředí v nich odpovídá rámci, v němž byl souhlas s předmětnou činností podrobně podmíněn rozhodnutím KÚÚK (viz zejména jeho podmínky č.8 až 12).

Přezkum napadených rozhodnutí žalovaného i KÚÚK, která se týkají souhlasu s provozováním zařízení k využívání odpadů na povrchu terénu rekultivační plocha Předonín 2 a s provozováním recyklační linky stavebního odpadu včetně souhlasu s provozním řádem obou těchto zařízení, se může odehrát, jak věcně správně poukazují žalovaný i osoba zúčastněná na řízení, výlučně v mezích oprávnění a povinností vyplývajících ze zákona o odpadech a v mantinelech ustanovení § 14 odst.1 tohoto zákona.

Předmětem přezkoumávaného správního rozhodování a řízení tak nemohou být poznámky týkající se sice zřejmě závažných postřehů, avšak evidentně přesahujících rámec tohoto správního řízení, které nemohlo vybočit z mezí daných kompetencemi svěřenými zákonem správnímu orgánu prvního i druhého stupně. Předmětem přezkumu je výlučně správní rozhodnutí, tedy rozhodnutí žalovaného a jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí KÚÚK a souhlas, který jimi byl dán osobě zúčastněné na řízení podle § 14 odst.1 zákona o odpadech.

Nad rámec posuzování konkrétních žalobních námitek je nutno zdůraznit, že správním rozhodnutím o souhlasu s provozováním zařízení k využívání odpadů na povrchu terénu rekultivační plocha Předonín 2 a s provozováním recyklační linky stavebního odpadu včetně souhlasu s provozním řádem obou těchto zařízení byly zároveň důsledně ošetřeny legitimní zájmy na ochraně životního prostředí, zejména v oblasti žalobcem vytýkaného nebezpečí emisí prachu. Dodržování stanovených podmínek pro provoz obou zařízení, popř. jejich porušení, které však žalobce v řízení neprokázal (jde navíc o otázku unsesení důkazního břemene z jeho strany), již není otázkou zákonnosti a věcné správnosti napadených správních rozhodnutí, tedy samotného udělení souhlasu k provozu obou zařízení, učiněného v mezích zákona o odpadech, a řízení, v němž byl takový souhlas vydán, nýbrž posouzení v případném řízení jiném, nepodléhajícím (pokud již snad bylo vyvoláno) mezím tohoto přezkumu.

Souhrnně lze k námitkám žaloby uvést, že předmětem přezkumu v soudním řízení správním není vlastní realizace činnosti, kterou osoba zúčastněná na řízení provozuje na základě souhlasu daného v bodě I. a III. rozhodnutí KÚÚK, potvrzeného rozhodnutím žalovaného, nýbrž zákonný rámec rozhodnutí napadených žalobou a skutečnost, zda obstojí z věcného a právního pohledu.

Vzhledem k tomu, že odvolání žalobce ve správním řízení výslovně nesměřovalo proti výroku II. rozhodnutí KÚÚK, tedy souhlasu s provozováním recyklační linky stavebního odpadu, není tento výrok předmětem ani přezkumného soudního řízení. Pokud žalobce vyjadřuje nespokojenost až se způsobem a formou provozování zařízení k využívání odpadů na povrchu terénu „Rekultivační plocha Předonín 2“, není taková námitka v tomto řízení důvodná, resp. relevantní, neboť v něm jde o přezkum zákonnosti a věcné správnosti vydání napadených rozhodnutí.

Žalobní body a námitky, jak žalovaný i osoba zúčastněná na řízení důvodně namítají, nesměřují k vylíčení toho, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce rozhodnutí žalovaného a napadené výroky I. a III. rozhodnutí KÚÚK za nezákonné, což bylo jeho procesní povinností (§ 71 odst.1 písm. d/ s.ř.s.).

Soud se proto věcně i právně shoduje se stanovisky žalovaného i osoby zúčastněné na řízení k uplatněným žalobním bodům, které se zčásti obsahově překrývají a které se zároveň překrývají i s odvolacími námitkami uplatněnými již ve správním řízení a dostatečně zodpovězenými odůvodněním rozhodnutí žalovaného. K věci dále dodává:

Žalobní body, jimiž žalobce namítá, že odpady nebudou v zařízení označeném jako Rekultivační plocha Předonín 2 zpracovávány ani skladovány za účelem jejich dalšího zpracování, ale že půjde o jejich skládkování (skládky odpadu), a v nichž vyslovuje nesouhlas s názorem žalovaného, že nelze tyto skutečnosti namítat v rámci řízení o vydání souhlasu k provozováním zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů, a v nichž tak zároveň opakuje námitku uplatněnou a žalovaným zodpovězenou již ve správním odvolacím řízení, nejsou z pohledu ustanovení § 4 a 19 zákona o odpadech a § 14 vyhlášky č.294/2005 Sb. důvodné. Žalovaný na ně dostatečně přesvědčivě odpověděl v napadeném rozhodnutí žalovaného, když zdůraznil, že neshledal v postupu KÚÚK takové závady, které by byly důvodem pro zrušení nebo změnu rozhodnutí KÚÚK, napadeného správním odvoláním, že nakládání s odpady je v rozhodnutí KÚÚK řádně ošetřeno a že při dodržení schváleného postupu by nemělo docházet k závažným jevům, které se vykytovaly při provozu předchozího zařízení, tzn. rekultivační plochy Předonín I.

Rozhodnutí KÚÚK, jak věcně správně uvádí žalovaný, stanoví výlučně podmínky, za jakých lze odpady do požadovaného prostoru přijímat, aby jejich využíváním nebylo ohrožováno životní prostředí a zdraví lidí, avšak nezasahuje a ani z pozice aplikace zákona o odpadech zasahovat nemůže do kompetencí OBÚ, pokud jde o stanovení druhů materiálů a způsobu úpravy terénu. Lze proto přisvědčit osobě zúčastněné na řízení, že z § 14 vyhlášky č.294/2005 Sb. vyplývá, že odpady mohou být využívány k zavážení vytěžených povrchových dolů, lomů a pískoven za účelem jejich rekultivace, a to za podmínek stanovených přílohou č.11 této vyhlášky, a že využíváním této činnosti v mezích povolených podle § 14 zákona o odpadech nejde o tzv. skládkování. Napadeným rozhodnutím KÚÚK nebyl posuzován projekt rekultivace, nýbrž rozsah a podmínky využívání odpadů vhodných pro sanaci a rekultivaci. Nelze proto směšovat a zaměňovat kompetence k posuzování souhlasu k provozování zařízení k využívání odpadů na povrchu terénu a k rozhodování příslušejícímu báňským úřadům.

V rozsahu soudního přezkumu neobstojí ani žalobní námitka, že žalobci nebyla uložena povinnost monitorování prašnosti zařízení. Lze souhlasit s tím, že i tento věcný problém je dostatečně ošetřen bodem č. 8 podmínek, za nichž byl dán rozhodnutím KÚÚK souhlas s provozováním zařízení k využívání odpadů na povrchu terénu. Nelze souhlasit ani s námitkou zopakovanou při soudním jednání, že při rozhodování nebyly zohledněny další dopady této činnosti, nejen s ohledem na již zmiňovanou prašnost, ale i kontaminaci spodních vod, když na sledování či monitorování vlivu zařízení na podzemní vody dostatečně pamatují podmínky č. 10 a 11 rozhodnutí KÚÚK, které jsou známy oběma účastníkům řízení, a bylo by nadbytečné je znovu opakovat. Má-li žalobce za to, že před vydáním napadených rozhodnutí měla být provedena biologická hodnocení či vyžádána studia v tomto směru, jde zjevně o požadavek jdoucí nad rámec zákonného ustanovení, podle něhož byl napadený souhlas udělen.

Žalobce svými žalobními body jednak neunesl v soudním přezkumu břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, jednak se jimi zabýval námitkami problémů, které nebyly předmětem napadených správních rozhodnutí, resp. předmětem toho, co tato rozhodnutí řešila a směla řešit, a zároveň i otázkami, které překračují hranice kompetencí KÚÚK a žalovaného, resp. zasahují do kompetencí jiných správních úřadů a jiných správních řízení.

Z uvedených důvodů byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (§ 78 odst.7 s.ř.s.).

Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst.1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží. Žalovaný sice byl plně úspěšný, avšak podle obsahu spisu mu náklady v tomto řízení nevznikly.

Osoba zúčastněná na řízení má podle § 60 odst.5 s.ř.s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vzniknou v souvislosti s plněním povinnosti uložené soudem, s tím, že z důvodů hodných zvláštního zřetele jí může soud na návrh přiznat i právo na náhradu dalších nákladů. Taková situace však u osoby zúčastněné na řízení nenastala.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek a z důvodů stanovených v § 102 a násl. s.ř.s., včetně podmínky být zastoupen advokátem, nemá-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je vyžadováno pro výkon advokacie. Kasační stížnost, o níž rozhoduje Nejvyšší správní soud, lze podat u Městského soudu v Praze do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku.

V Praze dne 14.10.2011

JUDr. Jan Ryba

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru