Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Ca 241/2009 - 134Rozsudek MSPH ze dne 30.03.2011

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 As 101/2011 (zrušeno + odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

10 Ca 241/2009-134

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce: P.Č., proti žalovanému: Česká advokátní komora, Národní 16, Praha 1, v řízení o žalobě 1) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2008 čj. 2638/08 a 2) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 2. 2009 čj. 2638/08

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí České advokátní komory ze dne 9. 12. 2008 čj. 2638/09 se zamítá.

II. Žaloba proti rozhodnutí České advokátní komory ze dne 17. 2. 2009 čj. 2638/08 se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 3.3. 2009 a následně postoupenou Městskému soudu v Praze domáhal (po doplnění a úpravě petitu provedené podáními doručenými Městskému soudu v Praze dne 29. 10. 2009 a dne 22. 2. 2011) toho, aby soud zrušil rozhodnutí České advokátní komory (dále jen ČAK nebo Komora) č.j. 2638/08 ze dne 9. 12. 2008 a rozhodnutí žalovaného ze dne 17.2. 2009 č.j. 2638/08.

Žalobce v žalobě uvedl, že žádá o ochranu před nezákonným zasahováním do práv a povinností ze strany žalovaného, neboť zrušil rozhodnutí o určení advokáta bez opodstatnění ve skutkovém stavu. Dále uvedl, že žalovaný opakovaně jedná bez legitimní žádosti, nejedná nestranně a zneužívá oprávnění uvedených v ustanoveních zákona o advokacii. Uvádí, že oznámení ze dne 17. února 2009 nemá náležitosti rozhodnutí. Poukazuje na to, že zmaření pracně vypracovaného žádání k Ústavnímu soudu není nehrozící vážnou újmou, utrpěl-li ji již dříve od orgánu veřejné moci. Namítá, že určený advokát od počátku tupí žalobcem podanou ústavní stížnost, jako by byl k jejímu podání oprávněn jen on svou profesí. Určený zástupce zneužitím práva si vynucuje svou procesní plnou moc a obtěžuje klienta nevěcnými písemnostmi, přičemž studiu spisu k zastupování věnuje toliko 20 minut, současně si vynucuje písemnosti klienta, přestože spis s opatřeným soupisem listin poskytuje objektivnější názor na věc. Nezvolený advokát si vynucuje vlastní novou ústavní stížnost jakoby k porušení práv a svobod došlo u něj; tato je ještě nepřípustná a neopodstatněná ve svém základu. Určený advokát nedbá ani podmínek rozhodnutí o určení, neboť nevypracoval právní rozbor věci s přesným odůvodněním a srozumitelným výrokem. Určený advokát plní svůj úkol pouze tím, že písemně vzkazuje odhodlání vyměnit zplnomocnění za dodatečné vyargumentování jím vypracované nevykonatelné ústavní stížnosti, kterou následně zaslal Ústavnímu soudu pod nelegálním označením „doplnění”, bez zplnomocnění a s pasážemi osočujícími klienta. Poukazuje na to, že určený advokát se nachází v zřejmém střetu zájmů s potenciálními zájmy možných vedlejších účastníků a toto podezření ani na výzvu dosud nerozptýlil. Určený advokát pracuje pro žalovaného a jedná za jeho zády. Komora si nárokuje prostřednictvím výkonu veřejné správy pro své členy oprávnění žádat zmocnění předem, přestože plná moc je průkazem zmocněnce, není dohodou o zmocnění a určení není opatrovnictvím.

Komora činí úplné zjištění o narušení důvěry klientem z jeho mála slov k advokátovi v písemnosti. Nebere přitom na vědomí, že nehanlivá výtka ve výzvě z 2. února nebyla ani zčásti oslovením pana Rady, nýbrž konstatováním jeho nepřípustného jednání. Od advokáta, který zneužívá svou funkci a znalosti, nelze očekávat a neočekává se pokračování právního zastoupení. Komora je oprávněna zrušit určení pouze tehdy, pominuly-li důvody k určení. Takový skutkový stav zde není. Nenastal ani výkon kompetence v § 18 odst. 5 zákona o advokacii a jiné zmocnění ke zrušení určení žalovaný neobdržel. Poukazuje na to, že ustanovení § 20 zákona o advokacii dovoluje advokátovi požádat o určení jiného, avšak v tomto případě je nezbytné určit jiného. Poukazuje na to, že k zásahu ze strany komory došlo již určením, protože v bodě 6 podmínek tohoto rozhodnutí se nezákonně zmocňuje určený advokát k žádosti o zrušení určení a opravňuje se komora ke zrušení určení při neposkytnutí součinnosti. Ustanovení § 20 odst. 2 zákona o advokacii taková práva a povinnosti nepřipouští.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že ji nepovažuje za důvodnou, neboť postup žalovaného byl v souladu s právními předpisy.

Z předloženého správního spisu soud zjistil následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti:

Žalobce podáním doručeným České advokátní komoře dne 5.12. 2008 požádal o určení advokáta k poskytnutí bezplatné právní služby, a to k zastupování v průběhu soudního řízení týkajícího se rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 3530/08. Rozhodnutím žalovaného ze dne 9.12. 2008 č.j. 2638/09 byl žalobci určen dle § 18 odst. 2 zákona o advokacii advokát Mgr. Tomáš Rada. Současně byly stanoveny podmínky poskytnutí právní služby, a to:

1. Určení nenahrazuje procesní plnou moc k zastupování.

2. Poskytnutí právní služby na podkladě tohoto určení je advokátem splněno i v případě, že advokát vypracuje právní rozbor případu s odůvodněním, že se jedná o uplatňování zřejmě neoprávněných nároků a tento právní rozbor doručí žadateli i komoře.

3. Povinnost advokáta je splněna i s poskytnutím právního rozboru věci, ve kterém advokát upozorní na neoprávněnost nároku žadatele. Advokát je za tento právní názor odpovědný.

4. Určení se vztahuje na jednu právní věc, a to: posouzení právního stavu z hlediska důvodnosti a přípustnosti podání ústavní stížnosti ve věci sp. zn. 56 Nc 1801/08, případně podání a zastoupení v řízení u Ústavního soudu.

5. Právní služba bude s výjimkou hotových výloh poskytnuta bezplatně nebo bez záloh s tím, že žadatel splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků a záloh, což doložil způsobem stanoveným v § 18 odst. 3 zákona č. 85/1996 Sb. v platném znění v návaznosti na vyhlášku č. 275/2006 Sb.

6. Určený advokát je povinen poskytnutí právní služby odmítnout z důvodu uvedených v § 19 a § 20 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb. v platném znění. O zrušení určení k poskytnutí právních služeb může advokát požádat z důvodů uvedených v § 20 odst. 2 a § 18 odst. 4 a 5 zákona č. 85/1996 Sb. v platném znění.

7. Dle § 18 odst. 2 zákona o advokacii lze žadateli určit advokáta k poskytnutí téže právní služby jen jednou, ledaže advokát odmítne poskytnout právní službu z důvodů uvedených v § 19 zákona.

Podáním, které bylo České advokátní komoře doručeno dne 17.2. 2009, požádal určený advokát Mgr. Tomáš Rada o zrušení určení advokáta. K tomu uvedl, že od žalobce obdržel dopis, který začíná oslovením „Jste hovado, pane advokáte Rado…“ Takový dopis podle názoru určeného advokáta sám o sobě znamená podstatné a závažné narušení důvěry mezi žalobcem a určeným advokátem. Současně přiložil kopii dopisu žalobce určenému advokátu, v němž je tohoto oslovení užito.

V reakci na toto podání určeného advokáta Česká advokátní komora vydala dne 17. 2. 2009 pod č.j. 2638/08 oznámení o zrušení určení advokáta k poskytnutí právní služby. Z oznámení vyplývá, že Česká advokátní komora přezkoumala důvody uváděné advokátem i listiny, které advokát ke své žádosti předložil, a dospěla k závěru, že žádost ustanoveného advokáta je důvodná, neboť za popsaných okolností nelze po advokátovi spravedlivě požadovat, aby žalobci nadále poskytoval právní službu. Současně je v tomto oznámení uvedeno, že v souladu s ust. § 18 odst. 2 zákona o advokacii žalobci další advokát k poskytnutí téže právní služby určen nebude.

Městský soud v Praze věc posoudil takto:

Městský soud v Praze se v prvé řadě zabýval otázkou, zda je k projednání věci místně příslušný. Podle § 7 odst. 2 s. ř. s. nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. V daném případě směřuje žaloba proti rozhodnutí České advokátní komory. Podle § 40 odst. 1 zákona o advokacii je sídlem ČAK Praha a má pobočku v Brně. Pobočka ČAK v Brně přitom není samostatným správním orgánem a je součástí ČAK jako takové. Obě rozhodnutí napadená žalobou jsou tak rozhodnutími České advokátní komory a pro posouzení místní příslušnosti soudu je nerozhodné, zda tato rozhodnutí byla fyzicky vyhotovena v sídle Komory v Praze anebo v budově její pobočky v Brně. Městský soud v Praze je tak místně příslušný k projednání žaloby. O místní příslušnosti soudu k projednání této věci bylo ostatně již jednou rozhodováno, a to usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2009 čj. 30 Ca 42/2009-11, proti němuž žalobce sice podal kasační stížnost, avšak řízení o ní bylo zastaveno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2009 čj. 30 Ca 75/2009-6.

Podle § 18 odst. 2 zákona o advokacii ten, kdo nesplňuje podmínky pro ustanovení advokáta soudem podle zvláštních právních předpisů a ani se nemůže domoci poskytnutí právních služeb podle tohoto zákona (dále jen "žadatel"), má právo, aby mu Komora na základě jeho včasného návrhu advokáta určila. V téže věci však může být žadateli určen Komorou advokát pouze jednou; to neplatí, odmítne-li v této věci dříve určený advokát poskytnout právní služby z důvodů uvedených v § 19. V rozhodnutí o určení advokáta Komora vymezí věc, v níž je advokát povinen právní služby poskytnout, jakož i rozsah těchto služeb. Komora může v rozhodnutí o určení advokáta stanovit i další podmínky poskytnutí právních služeb, včetně povinnosti poskytnout právní pomoc bezplatně nebo za sníženou odměnu, pokud to odůvodňují příjmové a majetkové poměry žadatele. Komorou určený advokát je povinen právní služby žadateli poskytnout za Komorou určených podmínek. To neplatí, jsou-li dány důvody pro odmítnutí poskytnutí právních služeb uvedené v § 19 nebo jde-li o zjevně bezdůvodné uplatňovaní nebo bránění práva; v těchto případech advokát o důvodech neposkytnutí právních služeb bez odkladu písemně vyrozumí žadatele a Komoru. Určení advokáta Komorou nenahrazuje plnou moc vyžadovanou zvláštními právními předpisy k obhajobě toho, jemuž byl advokát Komorou určen, v trestním řízení nebo k jeho zastupování v jiném řízení.

Podle § 20 odst. 2 zákona o advokacii advokát je oprávněn odstoupit od smlouvy o poskytování právních služeb, popřípadě požádat o zrušení ustanovení či požádat Komoru o určení jiného advokáta (§ 18 odst. 2), dojde-li k narušení nezbytné důvěry mezi ním a klientem nebo neposkytuje-li klient potřebnou součinnost.

Podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy.

Podle § 28 odst. 1 občanského soudního řádu, který se přiměřeně použije i pro řízení před Ústavním soudem (§ 63 zákona o Ústavním soudu) musí účastník zástupci, který za něj v řízení jedná, udělit plnou moc. Byť zákon hovoří o „zástupci, jejž si účastník řízení zvolil“, je nutno toto ustanovení aplikovat i na případy, kdy je advokát účastníku řízení určen Českou advokátní komorou, neboť podle zákona o advokacii určení advokáta nenahrazuje plnou moc. Plná moc je tak i v tomto případě jediným možným způsobem, jak prokázat existenci zastoupení stěžovatele advokátem.

Právní zastoupení advokátem je v případě fyzických a právnických osob stanoveno obligatorně. Zákon přitom nerozlišuje ani mezi jednotlivými druhy řízení před Ústavním soudem, ani mezi jednotlivými fyzickými a právnickými osobami například z pohledu jejich právní kvalifikace a erudice. Nutnost právního zastoupení se vztahuje na celé řízení před Ústavním soudem, tj. již na okamžik sepsání a podání návrhu.

Je tedy zřejmé, že hodlal-li žalobce vyvolat řízení před Ústavním soudem, bylo třeba, aby již od počátku tohoto řízení byl zastoupen advokátem a tomuto advokátovi za tímto účelem udělil plnou moc. Řízení před Ústavním soudem přitom začíná podáním ústavní stížnosti (jejím doručením Ústavnímu soudu) a končí právní mocí rozhodnutí Ústavního soudu o této ústavní stížnosti. Výraz „řízení před Ústavním soudem“ není proto možno zužovat např. jen na ústní jednání před Ústavním soudem (jež navíc není obligatorní). Rozhodovací praxe Ústavního soud nicméně vychází z toho, že nedostatek zastoupení stěžovatele advokátem je odstranitelnou vadou a připouští tedy i dodatečné doložení zastoupení advokátem, tj. po podání ústavní stížnosti.

V daném případě žalobce žádal, aby mu byl určen advokát pro řízení o ústavní stížnosti. Této jeho žádosti bylo žalovaným vyhověno. Podmínky stanovené tímto rozhodnutím pro poskytnutí právní služby přitom vycházejí ze znění zákona o advokacii, jsou v podstatě jen opisem textu zákona, body 2 a 3 mají oporu v ust. § 18 odst. 2 věta předposlední zákona o advokacii, bod 4 vyplývá z ust. § 18 odst. 2 věta třetí zákona o advokacii, k oprávnění určeného advokáta požádat o zrušení určení, o němž se hovoří v bodě 6 rozhodnutí, se soud vyjádří níže.

Aby určení advokáta splnilo účel, tj. aby žalobce mohl podat ústavní stížnost a aby tato ústavní stížnost mohla být Ústavním soudem projednána, bylo zapotřebí, aby žalobce byl v řízení o této stížnosti zastoupen advokátem. Právě za tímto účelem mu advokáta k zastupování určila Komora rozhodnutím ze dne 9. 12. 2008 čj. 2638/08.

Aby mohl určený advokát žalobce v řízení před Ústavním soudem skutečně zastupovat, bylo zapotřebí, aby mu žalobce udělil písemně plnou moc.

Podle § 25 odst. 1 o. s. ř. lze advokátu udělit pouze plnou moc pro celé řízení, kterou nelze nijak omezit. Zástupce, jemuž byla tato plná moc udělena, je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (§ 28a o. s. ř.).

Za této situace je zřejmé, že určený advokát nemohl žalobce zastupovat v řízení před Ústavním soudem a poskytnout mu tak právní službu, k jejímuž poskytnutí byl žalobci Komorou určen, bez toho, aniž by mu žalobce udělil procesní plnou moc. Odmítl-li výslovně žalobce určenému advokátovi takovou plnou moc udělit, je zřejmé, že mu neposkytl potřebnou součinnost. Tato skutečnost přitom zakládá oprávnění advokáta žádat o zrušení určení a analogicky pak oprávnění komory o zrušení určení na základě této skutečnosti rozhodnout.

Oprávnění advokáta požádat o zrušení určení a analogické oprávnění Komory o tomto zrušení rozhodnout je dle názoru soud možno dovodit z ust. § 20 odst. 2 zákona o advokacii, byť se v tomto ustanovení výslovně hovoří jen o tom, že určený advokát může pouze požádat o určení jiného advokáta a oprávnění žádat o zrušení ustanovení se zdánlivě dává jen advokátovi ustanovenému soudem (nebo jiným orgánem). Toto ustanovení vymezuje případy, v nichž nelze po jakémkoli advokátovi spravedlivě požadovat, aby určitou osobu zastupoval, neboť nejsou splněny základní podmínky pro navázání vztahu mezi advokátem a klientem. Vztah mezi advokátem a jeho klientem není vztahem jednostranným, ale oboustranným. V prvé řadě tak musí být založen na vzájemné důvěře, tj. jednak advokát musí důvěřovat svému klientovi v tom, že mu poskytuje všechny úplné a správné informace nezbytné k poskytnutí právní služby a klient musí advokátovi důvěřovat v tom, že činí vše, co je nezbytné k dosažení oprávněných zájmů jeho klienta. Obsahem tohoto vztahu je ovšem nejen povinnost advokáta poskytovat právní služby klientovi, ale též určité povinnosti klienta vůči advokátovi, kterými může být např. poskytnutí potřebných údajů nebo listin potřebných k poskytnutí právní služby a rovněž součinnost potřebná k tomu, aby advokát mohl navenek existenci vztahu mezi ním a jeho klientem deklarovat, tj. udělení plné moci, která musí odpovídat v případě řízení před státními orgány procesním předpisům platným pro řízení před těmito orgány, tj. v případě zastoupení v řízení o ústavní stížnosti musí odpovídat požadavkům stanoveným zákonem o Ústavním soudu. Bez splnění těchto požadavků advokát (i kdyby sebevíce chtěl) není schopen klientovi právní službu poskytnout a nelze to proto po něm spravedlivě vyžadovat.

V dané věci je zřejmé, že požadavek na vztah vzájemné důvěry mezi určeným advokátem a žalobcem jako klientem zcela zjevně nebyl splněn, když žalobce zaslal určenému advokátovi dopis začínající vulgární urážkou adresáta. Nelze akceptovat tvrzení žalobce, že se jedná o „nehanlivou výtku“ a „konstatování … nepřípustného jednání“. Text uvedený žalobcem na začátku dopisu určenému advokátovi je dle názoru soudu bez dalšího nutno označit za neakceptovatelný vulgarismus, z něhož zcela zjevně vyplývá, že žalobce nemá k adresátovi takového oslovení ani v nejmenším důvěru jako ke svému zástupci. Od určeného advokáta pak nelze za této situace spravedlivě požadovat, aby žalobce zastupoval a poskytoval mu jakékoli právní služby. Jak bylo přitom shora uvedeno, důvody za tento stav nese výhradně žalobce, který odmítl určenému advokátovi poskytnout potřebnou součinnost, když mu odmítl udělit plnou moc. Za takové situace nejsou naplněny elementární předpoklady pro možnost poskytování právních služeb a Komora postupovala zcela v souladu se zákonem o advokacii, když určení advokáta zrušila.

Podle § 18 odst. 2 věta druhá může být v téže věci žadateli určen Komorou advokát pouze jednou; to neplatí, odmítne-li v této věci dříve určený advokát poskytnout právní služby z důvodů uvedených v § 19. S ohledem na to, je nutno vyložit ust. § 20 odst. 2 zákona o advokacii tak, že dojde-li k naplnění podmínek stanovených v ust. § 20 odst. 2 zákona o advokacii je oprávněn i advokát určený Komorou oprávněn žádat o zrušení tohoto určení a Komora je tak oprávněna o tomto zrušení rozhodnout, neboť v těchto případech nelze žadateli k poskytnutí právní služby určit jiného advokáta, jak naznačuje doslovné znění ust. § 20 odst. 2 zákona o advokacii.

Namítá-li žalobce, že rozhodnutí Komory ze dne 17. 2. 2009 čj. 2638/08 nemá náležitosti rozhodnutí, neshledává ani soud v tomto tvrzení důvod ke zrušení tohoto rozhodnutí. Předně je nutno konstatovat, že žalobce nijak nekonkretizuje, která ze zákonných náležitostí by měla v tomto rozhodnutí absentovat. Rozhodnutí totiž obsahuje ustanovení právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, obsahuje (byť stručně) důvody, které k vydání rozhodnutí vedly, obsahuje identifikaci účastníků a jediná zákonná náležitost, která v rozhodnutí absentuje, je poučení dle § 68 odst. 5 správního řádu (tj. poučení o tom, že odvolání proti tomuto rozhodnutí není přípustné). Absence tohoto poučení však nepředstavuje zkrácení práv žalobce, neboť žalobce i přesto uplatnil své právo podat proti rozhodnutí správní žalobu a ke skutečnému zásahu do jeho práv tak touto vadou rozhodnutí nedošlo.

Ze shora uvedených důvodů proto soud neshledal, že by žalobou napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do práv žalobce, neboť podmínky v rozhodnutí o určení vycházejí z textu zákona o advokacii a pro zrušení určení advokáta byly dány důvody spočívající v narušení důvěry mezi klientem a určeným advokátem v návaznosti na neposkytnutí potřebné součinnosti (odmítnutí udělit plnou moci určenému advokátovi).

Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek

uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 30. března 2011

Mgr. Jana Brothánková v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru