Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Ca 191/2008 - 72Rozsudek MSPH ze dne 26.08.2011


přidejte vlastní popisek


10 Ca 191/2008-72

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Ryby a soudců JUDr. Ludmily Sandnerové a Mgr. Milana Taubera v právní věci žalobce: J. J., bytem N., zast. Mgr. Sabinou Burešovou, advokátkou v Brně, Dobrovského 50, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, Praha 1, Štěpánská 28, o přezkum rozhodnutí žalovaného ze dne 12.6.2008 č.j. 8753/08-1100-100500, ve spojení s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně, takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 4 (dále „správce daně“) ze dne 30.1.2008 č.j. 29668/08/004512/8828. Rozhodnutím správce daně byla zamítnuta žalobcova stížnost proti postupu plátce daně z příjmů, a to Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze (dále „plátce daně“).

Žalobce má za to, že úrok z prodlení, který mu byl vyplacen na základě rozhodnutí soudu a souvisí s opožděnou výplatou mzdy, nelze posuzovat jako příjem plynoucí v souvislosti se současným, budoucím nebo dřívějším výkonem závislé činnosti podle ust. § 6 odst.1 písm. d) zákona č.586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Podle žaloby má úrok z prodlení přiznaný na základě opožděné výplaty mzdy (tedy i na základě soudního rozhodnutí) charakter „paušální“ náhrady mzdy a na základě a) ust. § 4 odst.1 písm. d) zákona o daních z příjmů nepodléhá daňovému zatížení, b) ust. § 5 odst.1 písm. a) zákona č.589/1992 Sb. se nezapočítává do vyměřovacího základu, který se zjišťuje v souvislosti s odvodem pojistného na sociální zabezpečení, c) ust. § 3 odst.1 písm. b) zákona č.592/1992 Sb. se nezapočítává do vyměřovacího základu, který se zjišťuje v souvislosti s odvodem na všeobecné, resp. veřejné zdravotní pojištění.

Žalobce opakovaně (ve stížnosti na postup plátce daně, ve správním odvolání, ve správní žalobě a nakonec i v replice) trvá na právním názoru, že úroky z prodlení přiznané soudním rozhodnutím byly plátcem daně nesprávně zahrnuty do zdanitelných příjmů a vyměřovacího základu pro odvod pojistného. Plátce daně žalobci podáním neplatné výpovědi bránil ve výkonu pracovní činnosti a dlouhodobě mu nevyplácel mzdu. Výše úroku z prodlení přiznaného v souvislosti s opožděnou výplatou mzdy podle žalobce přímo závisí na obsahu jednání plátce daně a nelze jej tudíž posuzovat jako příjem zaměstnance plynoucí v souvislosti s jeho výkonem. Vyplacený úrok z prodlení byl sice příjmem, který žalobce obdržel od plátce daně, avšak žalobci byl přiznán soudem v zákonné výši a měl alespoň částečně pokrýt škody, které žalobci vznikly v přímé souvislosti s jednáním plátce daně. Žalobce vytýká žalovanému, že se ve svém rozhodnutí nevypořádal s tvrzením žalobce, že úrok z prodlení vyplacený zaměstnanci je náhradou škody, kterou způsobila nezákonná činnost plátce daně (zaměstnavatele), a je proto osvobozen od daně podle ust. § 4 odst.1 písm. d) zákona o daních z příjmů. Úrok z prodlení vyplacený zaměstnanci podle rozhodnutí soudu z důvodu neplatné výpovědi z pracovního poměru nemá podle žalobce nic společného s jakoukoli činností zaměstnance a nelze jej zahrnout jako příjem pod ust. § 38h zákona o daních z příjmů. Rozhodnutí žalovaného tak podle žalobce spočívá na nesprávném právním posouzení a nesprávném posouzení zjištěného skutkového stavu.

Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí správce daně, jakož i správního spisu, plátce daně srazil za leden 2004 ze žalobcova příjmu v celkové částce XXXXX Kč zálohu na dani z příjmu fyzických osob ve výši XXXXX Kč. Na základě stížnosti žalobce, který namítl, že úrok z prodlení přiznaný na základě opožděné výplaty mzdy má charakter paušální náhrady škody, a proto nepodléhá daňovému zatížení ani se nezapočítává do vyměřovacího základu pro pojistné na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění, prověřil správce daně postup plátce daně. Úroky z prodlení za od 14.12.1998 do 31.1.2004 byly žalobci vypočteny v celkové výši XXXXX Kč a náhrada mzdy byla rozhodnutím soudu stanovena ve výši XXXXX Kč. Žalovaný dospěl k závěru, že správce daně vycházel z ust. § 5 a § 6 zákona o daních z příjmů a že úrok z dlužné částky, který mohou zaměstnanci požadovat na zaměstnavateli podle zákoníku práce, nebo úrok, který má za povinnost zaplatit zaměstnavatel zaměstnanci na základě soudního rozhodnutí, se posoudí podle rozhodnutí žalovaného jako příjem, který plyne zaměstnanci v souvislosti s výkonem závislé činnosti a zdaní se společně s příjmem poplatníka (§ 6 odst.1 písm. d/ zákona o daních z příjmů). Ke druhému bodu odvolání žalovaný konstatoval, že podle § 5 zákona č.589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a § 3 zákona č.592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, se do vyměřovacích pojistných základů nezahrnují příjmy taxativně vyjmenované v těchto ustanoveních, ale stanovení základu daně u příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků upravuje ust. § 6 odst.13 zákona o daních z příjmů. Námitka, že úrok z prodlení přiznaný na základě opožděné výplaty mzdy je příjem osvobozený od daně, je podle žalovaného nedůvodná. Postup při zdaňování úroků z prodlení byl proveden podle § 38h zákona o daních z příjmů. V neposlední řadě žalovaný vysvětlil, proč neuznal za důvodnou námitku o pochybení správce daně ve věci označování rozhodnutí.

Ve vyjádření k žalobě žalovaný navrhl její zamítnutí s tím, že úrok, který mohou zaměstnanci požadovat na zaměstnavateli podle zákoníku práce, pokud se např. zpozdí s výplatou, či úrok z dlužné mzdy, který má zaměstnavatel povinnost zaplatit zaměstnanci na základě soudního rozhodnutí, se posoudí jako příjem, který plyne zaměstnanci v souvislosti s výkonem závislé činnosti a zdaní se společně s běžnou mzdou. Správce daně tak podle žalovaného správně aplikoval ust. § 5, § 6 a § 38h zákona o daních z příjmů.

V replice předložené k vyjádření žalovaného žalobce setrval na svém právním názoru a znovu správci daně a žalovanému vytkl, že se vyhnuli posouzení, zda úrok z prodlení pokrývá náhradu škody či nikoli.

Při jednání soudu žalobce zopakoval svůj právní názor, že úrok z prodlení přiznaný na základě opožděné výplaty mzdy má charakter paušální náhrady škody. Vysvětlil, že se obrátil s dotazem na jeho charakter na různé instituce včetně Ministerstva financí, Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP) a České správy sociálního zabezpečení, avšak všechny instituce s výjimkou VZP mu odpověděly víceméně neurčitě či vyhýbavě bez doložení konkrétního zákonného ustanovení, podle něhož se má postupovat. Pouze VZP mu sdělila, že zaměstnavatel, který je povinen na základě rozhodnutí soudu zaplatit zaměstnanci náhradu mzdy, odvede pojistné na zdravotní pojištění pouze z této náhrady a nikoli z úroků z prodlení, protože tento úrok se nezahrnuje do vyměřovacího základu. Podle žalobce je stěžejní v této právní otázce ust. § 519 občanského zákoníku, z něhož dovozuje, že úrok z prodlení má povahu náhrady škody do výše jím vyměřené. Finančním orgánům vytýká, že se ve svých rozhodnutích nezabývaly právní povahou úroku z prodlení, tedy zda se jedná o náhradu škody či nikoli. Pokud by se soud přiklonil k názoru žalovaného, žalobce žádá, aby soud vyslovil, že úrok z prodlení je třeba zahrnout i do výpočtu průměrného výdělku pro pracovně právní účely. Pověřený zaměstnanec žalovaného odkázal na vyjádření žalovaného k žalobě a k věci dodal, že není pravdou, že by žalovaný nebo správce daně neodkázali na příslušné zákonné ustanovení. Pokud jde o úroky z prodlení, podle zákona o daních z příjmů nejsou zahrnuty mezi příjmy, které by nepodléhaly zdanění.

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného včetně rozhodnutí správce daně v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst.2 s.ř.s.). Žalobu neshledal důvodnou. Při přezkoumávání zákonnosti a správnosti rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst.1 s.ř.s.).

Správní úřady obou stupňů posoudily žalobcův případ po stránce skutkové a věcné i po stránce právní správně a ve svých právních závěrech nepochybily. V otázce skutkových zjištění nebyla mezi účastníky řízení sporná místa. Soud se proto ztotožnil s právním závěrem a právním zhodnocením věci, jak jej podali žalovaný i správce daně.

Podle ust. § 4 odst.1 písm. d) zákona o daních z příjmů je od daně z příjmů osvobozena mimo jiné přijatá náhrada škody.

Podle ust. § 6 odst.1 písm. d) zákona o daních z příjmů se za příjmy ze závislé činnosti pokládají příjmy plynoucí v souvislosti se současným, budoucím nebo dřívějším výkonem závislé činnosti podle písmen a) až c) tohoto ustanovení nebo funkce bez ohledu na to, zda plynou od plátce, u kterého poplatník vykonává závislou činnost nebo funkci, nebo od plátce, u kterého poplatník závislou činnost nebo funkci nevykonává.

Podle § 5 odst.1 písm. a) bodu 2. zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, v dřívějším znění (v současném znění jde o § 5 odst.2 písm. a/) se do vyměřovacího základu zaměstnance nezahrnuje příjem, kterým je náhrada škody.

Podle § 3 odst.1 písm. b) zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, v dřívějším znění (v současném znění jde o § 3 odst.2 písm. a/) se do vyměřovacího základu zaměstnance nezahrnuje příjem, kterým je náhrada škody.

Ustanovením § 38h zákona o daních z příjmů, ve znění účinném k datu vydání napadeného rozhodnutí žalovaného, se určuje postup plátce daně mimo jiné při výpočtu zálohy z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků ze základu pro výpočet zálohy, jakož i postup plátce daně při sražení zálohy při výplatě nebo připsání příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků.

Podle § 519 občanského zákoníku lze při prodlení s plněním peněžitého dluhu požadovat náhradu škody jen tehdy, pokud není kryta úroky z prodlení nebo poplatkem z prodlení.

V tomto přezkumném řízení se jedná o posouzení ryze právní otázky, totiž započítání či nezapočítání úroku z prodlení vyplaceného zaměstnavatelem zaměstnanci v souvislosti s opožděnou výplatou mzdy, popř. po jeho přiznání soudem, a to mezi příjmy osvobozené od daně z příjmů, anebo naopak do základu daně v případě příjmů ze závislé činnosti, jakož i do vyměřovacího základu pro stanovení pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění.

Soud si je vědom, že přijatá náhrada škody je osvobozena od daně z příjmů, resp. vyloučena z vyměřovacího základu pro stanovení pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění. Neztotožnil se však s právním názorem žalobce o povaze úroku z prodlení jako paušální či paušalizované náhrady škody, který se objevil v některých odborných publikacích. Svým právním závěrem se naopak shoduje s komentářem k § 519 občanského zákoníku, který je vysvětlen v publikaci Občanský zákoník, Komentář, II.díl (§ 488 až 880), vydané r.2009 v nakl. Wolters Kluwer a podle něhož „úroky z prodlení (poplatek z prodlení) neplní na rozdíl od smluvní pokuty funkci paušalizované náhrady škody“ a „neplatí se jako paušalizovaná částka místo náhrady skutečně vzniklé škody“. Úrok z prodlení se totiž započítává na případně vzniklou škodu a věřitel se může domáhat práva na náhradu škody až v případě, kdy je škoda vyšší než úroky z prodlení. Jestliže tedy škoda z prodlení je nižší než nárokové úroky z prodlení, úroky se přesto vyplatí v plné výši. V tom mimo jiné spočívá i odpověď, podle níž institut úroků z prodlení nelze ztotožnit s institutem náhrady škody; koneckonců jinou odpověď nedávají ani právní předpisy. Vztah úroků z prodlení k náhradě škody je tak zásadně odlišný od smluvní pokuty, jejíž uplatnění náhradu škody zásadně nahrazuje a vylučuje ji, nebylo-li dohodnuto něco jiného (§ 545 odst.2 obč. zák.).

Jestliže na rozdíl od výše zmíněného právního výkladu podle jiného odborného komentáře (Občanský zákoník II, Komentář, 1.vydání v nakl. C.H.Beck, r.2008) plní úroky z prodlení jakousi funkci „paušalizované náhrady škody“, jde o diskusi v oblasti výkladu soukromého práva ve vztahu k povaze úroků z prodlení, v níž se v žádném případě nezpochybňuje, že případná vymáhání náhrady škody přesahující výši úroků nenahrazují institut náhrady škody a že úroky z prodlení „nemají však povahu náhrady škody“.

Pro účely interpretace veřejnoprávní daňové povinnosti je třeba striktně respektovat, že od daně jsou osvobozeny pouze ty příjmy (částky), které jsou v daňovém zákoně jednoznačně a taxativně uvedeny, přičemž taxativní výčet příjmů osvobozených od zdanění nelze rozšiřujícím (extenzivním) či účelovým výkladem dále rozšiřovat ani v momentální účelový prospěch daňového subjektu, ani v momentální účelový prospěch výběru daně správcem daně. Rozšiřující výklad zákonného ustanovení, které taxativně vyjmenovává příjmy, jež jsou osvobozeny z daňové povinnosti, anebo dani nepodléhají, je z povahy věci vyloučen. Pro účely výkladu a aplikace ustanovení o osvobození od daně z příjmů proto nelze hledat bližší či vzdálenější povahové podobnosti soukromoprávních institutů, které nejsou instituty totožnými ani vzájemně podřaditelnými. Naopak při aplikaci ustanovení upravujícího okruh příjmů osvobozených od daňové povinnosti je nezbytné striktně vycházet z doslovného výkladu příslušné právní normy. Úvaha nepřípustnosti rozšiřující, změkčující interpretace daňové právní povinnosti se opírá o konstantní judikaturu Ústavního soudu nepřipouštějící rozšiřující výklad právního předpisu v obdobné fiskální záležitosti, jakou je posuzování podmínek nároků na sociální dávky (viz nález Ústavního soudu ČR č.j. II. ÚS 376/2000).

Obiter dicta lze připomenout, že úroky z prodlení, na něž vznikne nárok v jiném než pracovně právním vztahu, jsou bez jakýchkoli pochybností podrobovány dani z příjmů podle ust. § 8 odst.1 písm. g) zákona o daních z příjmů. Ke stejnému nebo obdobnému závěru, že doplacení mzdy musí být zdaněno včetně vyplacených úroků z prodlení, dospěly koneckonců výslovně i dvě ze čtyř institucí oslovených žalobcem, jak žalobce uvedl při jednání soudu, a to Ministerstvo financí ve vyjádření ze dne 2.8.2004 č.j. 102/56 213/2004-532 a Komora daňových poradců ve vyjádření ze dne 1.2.2008 č.j. 54/08/sef.

Pro úplnost je třeba připomenout, že úroky z prodlení na rozdíl od náhrady škody nejsou příslušnými zákony vyloučeny ze zápočtu do vyměřovacích základů jak pro pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, tak i pro pojistné na veřejné zdravotní pojištění, a odkázat i zde na výše uvedené zdůvodnění.

Z uvedených důvodů byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (§ 78 odst.7 s.ř.s.).

Pokud žalobce požádal, aby pro takový případ soud konstatoval, že pro zjištění průměrného výdělku se do zaměstnancovy mzdy má započíst i vyplacený úrok z prodlení, nezbývá než uvést, že odpověď na tuto otázku správnímu soudu v tomto řízení nepřísluší, neboť pro posouzení žalobních bodů napadajících správní rozhodnutí žalovaného není rozhodující ani nutná. Náleží ji vyslovit pouze soudu projednávajícímu v občanském soudním řízení konkrétní pracovně právní záležitost.

Jestliže snad žalobce v replice namítal terminologickou nepřesnost v napadeném rozhodnutí, zaměňující náhradu za ztrátu na výdělku s náhradou mzdy nebo dodatečně vyplacenou mzdou, tato skutečnost nijak neovlivňuje celkovou zákonnost a věcnou správnost napadeného rozhodnutí žalovaného.

Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst.1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží. Žalovaný sice byl v řízení plně úspěšný, avšak přiznání náhrady nákladů řízení nežádal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek a z důvodů

stanovených v § 102 a násl. s.ř.s., včetně podmínky být zastoupen advokátem, nemá-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je vyžadováno pro výkon advokacie. Kasační stížnost, o níž rozhoduje Nejvyšší správní soud, lze podat u Městského soudu v Praze do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku.

V Praze dne 26.8.2011 JUDr. Jan Ryba

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru