Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Ca 140/2009 - 67Rozsudek MSPH ze dne 30.09.2011

Prejudikatura

1 As 43/2007 - 95


přidejte vlastní popisek

10Ca 140/2009 - 67

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: Lesy České republiky, s.p., IČ: 42196451, se sídlem Přemyslova 1106, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, za účasti osoby na řízení zúčastněné: Leoš Novotný, a.s., IČ: 46903305, se sídlem Praha 3-Žižkov, Koněvova 2660/141, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24.2.2009, č.j. 570/2291/08/09-Do

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba na řízení zúčastněná nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou Městskému soudu v Praze dne 4.5.2009 se žalobce domáhá přezkoumání rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, č.j. 570/2291/08/09-Do, ze dne 24.2.2009, kterým k odvolání žalobce Lesy ČR (držitel honitby, resp. uznané obory Radějov určené pro intenzivní chov spárkaté zvěře) a spol. Hamé a.s.(uživatel téže honitby-nájemce) žalovaný změnil rozhodnutí Správy CHKO Bílé Karpaty (dále jen „Správa CHKO“) ze dne 16.6. 2008 č.j. 485/BK/roz/2008(vv).

Správa CHKO tímto rozhodnutím rozhodla dne 16.6.2008 v řízení o omezení činnosti podle § 66 zákona č. 114/1992 Sb. v honitbě obora Radějov v Přírodní rezervaci Kútky (dále též jen „PR Kútky“ nebo „přírodní rezervace“) a jejím ochranném pásmu a omezení výkonu práva myslivosti podle § 34 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále též jen „ zákon“), tak, že

A. Účastníku Lesy České republiky, jakožto držiteli honitby obora Radějov a účastníku Hamé a.s., jakožto uživateli honitby obora Radějov se podle ust. § 34 odst. 2 zákona omezuje výkon práva myslivosti takto: s účinností od 1. 8. 2008 na území PR Kútky (vymezení příl. č. 1) nebude prováděn cílevědomý chov spárkaté zvěře.

B. Účastníku Lesy České republiky, jakožto držiteli honitby obora Radějov a účastníku Hamé a.s., jakožto uživateli honitby obora Radějov se podle § 66 zákona stanovují pro činnost spočívající ve výkonu práva myslivosti na území obory Radějov tyto podmínky:

- s účinností od 1. 8. 2008 na vybraných pozemcích ochranného pásma PR Kútky (vymezení příl. č. 1) nebude prováděn cílevědomý chov spárkaté zvěře, - s účinností od 1.8.2008 držitel a uživatel honitby zamezí přístupu spárkaté zvěře na území PR Kútky a na vybrané pozemky jejího ochranného pásma (vymezení viz příl. č. 1)

(pozn. Podle § 90 odst. 1 zákona je odvolání v případě rozhodnutí dle § 66 vyloučen odkladný účinek).

Rozhodnutí žalovaného změnilo rozhodnutí Správy CHKO tak, že 1. ve výroku A. (který se týká omezení cílevědomého chovu spárkaté zvěře v PR Kútky) posunulo účinnost od 1. 5.2009 a doplnilo za výroky A.B. následující odstavec: “Platnost omezení či podmínek v rozhodnutí stanovených pro myslivecké užívání dotčené části honitby skončí, pokud dotčené pozemky přírodní rezervace a vymezené části ochranného pásma přestanou být pozemky zahrnutými do obory, nejdříve však 31.8.2013“.

Žalobce napadá rozhodnutí žalovaného i změněné rozhodnutí Správy CHKO pro nezákonnost a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, současně tvrdí i nesprávné právní posouzení otázek pro rozhodnutí podstatných.

Konkrétně žalobce tvrdí (bod III.), že žalovaný zejména opominul námitku žalobce, že není schopen z objektivních důvodů splnit povinnost, kterou mu uložil žalovaný, a proto je napadené rozhodnutí nevykonatelné. Žalovaný uložil žalobci, aby zamezil přístupu spárkaté zvěře na příslušné pozemky, to lze však jen jejich oplocením. Žalobce však není oprávněn zřizovat oplocení na cizích pozemcích, protože není vlastníkem převážné části dotčených pozemků, ale jen držitelem honitby a na rozdíl od orgánů ochrany přírody nedisponuje ani právními nástroji, jimiž by mohl takové oprávnění si vymoci.

Dané pozemky nejsou ve výroku rozhodnutí dostatečně určitě identifikovány a z výroku nelze vyvodit o jaké pozemky se jedná, a proto je výrok daného rozhodnutí neurčitý.

Intenzita pastvy zvěře je v souladu s podmínkami ochrany ochranného pásma rezervace vymezeného v čl. 5, příl. III zřizovacího předpisu Ministerstva kultury ČSR č. 9.430/87-VI/2 ze dne 17.6.1987, v němž se uvádí, že v ochranném pásmu je možné přihnojovat v max. dávce 110 kg průmyslového hnojiva na 1 ha a je umožněna pastva skotu 3 kusů o průměrné hmotnosti 300 kg na 1 ha. Eutrofizace vlivem defekace (intenzivní pastva a kálení) daňčí zvěře, proto v žádném případě nemůže dosáhnout hodnot přípustného zatížení území ochranného pásma podle právního předpisu.

Státní přírodní rezervace (nyní přírodní rezervace) Kútky byla zřízena na základě zák. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody, ve znění pozdějších předpisů a tento zákon byl nahrazen zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Ke zpřísnění zákonné úrovně ochrany nedošlo a současná právní úprava, § 26 a 33 zákona o ochraně přírody a krajiny není přísnější než zákaz v ust. § 11 zákona č. 40/1956 Sb., stejně tak nelze považovat za přísnější právní ochranu režimu ochranného pásma(§ 37 odst. 1 zákona oproti § 9 zákona č. 40/1956 Sb.

Jestliže zřizovací předpis stanoví určitou přípustnou míru zatížení území, tak správní orgán nemůže konstatovat, že takové zatížení je protiprávní(nedovolené ve smyslu § 66 zákona). Dále správní orgán ani neprokázal, že by zatížení ochranného pásma rezervace přesáhlo přípustnou míru stanovenou předpisem. Pokud porovnáme hmotnost a počet daňčí zvěře a plochu obory ve vztahu k povolenému rozsahu pastvy skotu, tak je zjevné, že daňčí zvěř nezatěžuje území nad přípustné limity. Správní orgán je povinen se při svém rozhodování pohybovat v rámci zřizovacího předpisu přírodní rezervace Kútky a nevyhovuje-li tento předpis, je nutno jej změnit, nikoli individuálním správním aktem zvýšit míru ochrany ochranného pásma.

Opatření na ochranu zvláště chráněného území jsou stanovena orgánem ochrany přírody v rámci plánů péče. Tato opatření v plánu péče slouží jako podklad pro rozhodování orgánů ochrany přírody, ale tento plán není pro fyzické ani právnické osoby závazný, péči zajišťují orgány ochrany přírody, které jsou povinny podle plánů postupovat. Např. v plánu péče na období 2006-2015 je stanoveno vyplocení části přírodní rezervace během květu orchidejí. Orgán ochrany přírody je proto sám povinen vyplocovat toto území. A právě tímto způsobem má být realizovaná ochrana přírodní rezervace a je nepřípustné, aby povinnost orgánu ochrany přírody byla přenášena na držitele honitby.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 26.8.2009 námitkám žalobce oponoval předně tím, že nestanovil způsob, jak má žalobce zabránit přístupu spárkaté zvěře na stanovené pozemky, a proto je jen na držiteli či uživateli honitby, jakým způsobem toto opatření zajistí (např. plašením zvěře, hlídačem, psem, ohradou, či kombinací těchto opatření, která zamezí poškozování zvláště chráněného území, narušeného intenzivní pastvou chované zvěře. Jako krajní opatření pak připadá v úvahu vynětí území z obory či zrušení chovu zvěře v oboře. K této námitce žalovaný v rozhodnutí na str. 13 odst. 4 obecně uvedl, že rozhodnutí Správy CHKO neovlivňuje chování spárkaté zvěře, ale jen stanovuje podmínky za jakých má být chována tak, aby tento cílevědomý chov nezpůsoboval negativní následky.

Namítá-li žalobce, že je držitelem honitby, nikoli vlastníkem převážné většiny dotčených pozemků a nedisponuje právem vynutit si oprávnění na pozemcích zřídit oplocení, žalovaný poukazuje na to, že žalobce má povinnost neohrožovat a nepoškozovat přírodu i zvláště chráněná území nad míru stanovenou zákonem, a to bez ohledu, zda je nebo není vlastníkem pozemků, na nichž sám nebo prostřednictví jiného vykonává právo myslivosti. Je tedy povinen vykonávat jakoukoli činnost v souladu se zákony, jeho povinností je podle zákona o životním prostředí i monitorovat vliv své činnosti, odvracet hrozby jejích negativních následků a pod. (§ 17 a § 18 zákona č. 17/1992 Sb.). Nástroje orgánů státní správy na úseku ochrany přírody pak nejsou primárně určeny k tomu, aby nahrazovaly plnění povinností právních subjektů na tomto úseku.

K námitce, že vybrané pozemky nejsou ve výroku dostatečně identifikovány, žalovaný odkazuje na to, že vybrané pozemky jsou zakresleny v grafické příloze rozhodnutí, jejíž podklad tvoří ortomapa, jsou určeny zcela přesně a určitě a jejich hranice lze jednoznačně v terénu vymezit např. GPS technikou.

Tvrzení žalobce, že intenzita pastvy zvěře je v souladu s podmínkami ochrany ochranného pásma rezervace vymezeného v čl. 5, příl. III zřizovacího předpisu Ministerstva kultury ČSR č. 9.430/87-VI/2 ze dne 17.6.1987, žalovaný oponuje, neboť citované ustanovení čl. 5 příl. č. III zřizovacího předpisu se týká jen pastvy skotu a nikoli pastvy intenzivně chované zvěře v oboře. Pojem skot nezahrnuje v žádném případě ani zvěř chovanou v oboře, ani druhy chované farmovým způsobem, chovu zvěře se toto ustanovení proto netýká; daný výnos navíc vylučuje zavádění intenzivního chovu zvěře na území přírodní rezervace.

Ohledně interpretace ustanovení o režimu v ochranném pásmu přírodní rezervace žalovaný dovozuje, že s ohledem na nově stanovené podmínky provádění činností v ochranném pásmu přírodní rezervace (§ 37) jakož i stanovené podmínky ochrany chráněných krajinných oblastí (§ 26) zákonem o ochraně přírody a krajiny, lze interpretovat zřizovací předpisy přírodní rezervace Kútky pozitivně jako platné, pokud jde o zřízení rezervace, včetně stanovení ochranného pásma a jejich hranic, nikoli však již pro ochranné podmínky. Podle § 90 odst. 6 zák. č. 114/1992 Sb. se původní státní přírodní rezervace převádí do režimu tohoto zákona, ochranná pásma se považují za platně zřízená a trvající. Na území takto převedená se vztahují nové podmínky ochrany té, které kategorie zvláště chráněného území, tedy zde podmínky ochrany přírodní rezervace. Podmínky ust. § 37 odst. 2 zákona se tak týkají ochranných pásem platně zřízených k ochraně zvláště chráněného území zřízených jak před tak i po účinnosti zákona o ochraně přírody a krajiny. Ochrana životního prostředí je zák. č. 114/1992 Sb., postavena na zákazu činnosti (nikoli na „dovolení“ zřizovacím předpisem), které ohrožují a poškozují životní prostředí a to podle § 66. Dále má každý povinnost eliminovat škodlivé vlivy na životním prostředí a to podle § 17 a §18 zák. č. 17/1992 Sb. Tato právní úprava výslovně zakazuje určité činnosti, které mají rizikový charakter podle § 13 zák.č. 17/1992 Sb., režim stanovené ochrany podle původního zákona o státní ochraně přírody a podle zákona o ochraně přírody a krajiny tak není shodný, jak žalobce dovozuje. Nyní lze zákonem o ochraně přírody a krajiny stanovený zákaz rizikových činností překonat jen udělením výjimky, bližší ochranné podmínky ve zřizovacích předpisech pro zvláště chráněná území mohou být stanoveny pro činnosti vázané na předchozí souhlas (§ 44 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb.

Přírodní rezervace a její ochranné pásmo se nachází v I. zóně ochrany přírody CHKO. V I. zóně jsou zakázané „činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů“, obdobně jako v přírodní rezervaci. Míru dovoleného ohrožování a poškozování životního prostředí může stanovit jen zákon, a tedy povolení dřívějším právní předpisem nelze uplatnit vůči nové právní úpravě, a to proto, že dřívější právní předpis je nižší právní síly. Dřívější právní předpis by proto neobstál ani v případě, kdyby šlo o narušení ekosystému pastvou skotu. Proto taky v případě vydání individuálního správního aktu nelze hovořit o zvyšování míry ochrany ochranného pásma nad rámec stanovený zřizovacím právním předpisem. Negativnímu působení na dané pozemky tedy brání zákon a rozhodnutí orgánu ochrany přírody jen zabraňuje škodící činnosti a to v souladu se zákonem.

K námitce žalobce stran realizace plánu péče o zvláště chráněná území žalovaný uvádí, že plán péče je odborný a koncepční dokument, který na základě údajů o dosavadním vývoji a současném stavu chráněného území navrhuje opatření na zachování a zlepšení tohoto stavu a na jeho zabezpečení před nepříznivými vlivy okolí v jeho ochranném pásmu a slouží jako podklad pro jiné druhy plánovacích dokumentů a pro rozhodování orgánu ochrany přírody(§ 38 odst. 1 zákona); není závazný pro právnické a ani fyzické osoby, ale ani opatřením stanovícím závazné úkoly pro orgány ochrany přírody. Orgán ochrany přírody by sám oplocení pozemků rezervace realizoval v případě stanoveném v § 68 zák. č. 114/1992 Sb., a to kdyby se jednalo o zlepšení přírodního a krajinného prostředí, a nikoli jako opatření k odstranění následků porušení zákona, nebo k zamezení škodlivé činnosti, které způsobuje jiný subjekt. Opatření v plánu péče pak nepokrývají území celé přírodní rezervace a už vůbec ne části území ochranného pásma.

K námitce žalobce, že nebyla prokázána nedovolenost jednání v souvislosti s chovem zvěře v oboře, poukazuje žalovaný na zákonné zákazy v § 29 odst. 3 písm.a) a § 34 odst. 1 písm. a) zákona. Chov zvěře v oboře je činností, která může způsobit (podstatné) změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystému, nebo nenávratně poškodit půdní povrch. Mimo podkladů, o něž se opírá rozhodnutí, a pomineme–li, že žalobce mnohonásobně překročil počty chované zvěře v oboře, což je porušením předpisů o myslivosti, po provedeném správním řízení dále žalobce předložil státním orgánům podklady k zjišťovacímu řízení podle EIA k novému stanovení počtu zvěře v oboře. Z těchto podkladů vyplývá, že je žádoucí snížit počty chované zvěře a nezbytnost dalšího monitoringu (str. 28,díl IV.). Poznatky orgánů ochrany přírody o stavu daného území(PR Kútky a části území jejího ochranného pásma) o tom, že jsou negativně ovlivněny působením chované zvěře v oboře, jsou touto prací (str. 27 odst. 3 a 4) potvrzeny. Ochuzený stav lesních ekosystémů v oboře je zapříčiněn vysokými stavy zvěře, a proto snížení daňčí zvěře povede ke stabilizaci biotopů na území obory.

Podle žalovaného proto omezení výkonu práva myslivosti v přírodní rezervaci a opatření podle § 66 zákona požadující vyloučení negativního vlivu zvěře chované v oboře na území již negativně narušené, je v souladu s požadavkem na ochranu přírody před činností ohrožující a poškozující životní prostředí ve smyslu čl. 35 odst. 3 listiny základních práv a svobod. Na tom nic nemění skutečnost, že území je narušeno v důsledku toho, že uživatel honitby několikanásobně překročil normované stavy zvěře a že držitel honitby se nyní snaží stavy zvěře snížit i pod normovaný stav.

V replice k tomuto vyjádření ze dne 29.1.2010 žalobce, kromě již uvedeného zdůraznil, že je držitelem honitby, ale není jejím uživatelem ani vlastníkem většiny pozemků, proto na území neprovádí cílevědomý chov spárkaté zvěře a ani nevykonává právo myslivosti. Toto právo náleží uživateli honitby (obory), proto mu nelze výkon tohoto práva omezit.

Podle žalobce, to, že je koncepce ochrany životního prostředí postavena na zákazu činností, které životní prostředí poškozují, nemůže obstát s ohledem na zásadu, že každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nucen činit, co zákon neukládá. Proto poškozením životního prostředí může být pouze zhoršení životního prostředí, které přesahuje míru stanovenou zvláštními předpisy. Žalobce pak trvá na tom, že míra zatížení předmětného území chovem spárkaté zvěře nedosahuje míry přípustného zatížení dovolené zřizovacím předpisem, jak uvedl v žalobě.

Žalobce dále poukázal na to, že po provedeném správním řízení předložil státním orgánům podklady k novému stanovení počtu zvěře v oboře, protože rizikovým faktorem na předmětném území byly stavy zvěře převyšující stavy normované, ale nikoli samotná přítomnost zvěře na tomto území; uživatel honitby, jenž je za tyto stavy odpovědný dle § 3 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti pak učinil příslušné kroky.

Dne 23.2.2010 žalovaný doplnil své vyjádření k žalobě o dokumenty, které podporují závěr, že dočasné vyloučení vlivu zvěře na území přírodní rezervace je správné, protože únosné normované stavy zvěře nelze prokazatelně stanovit. Únosné stavy zvěře lze stanovit jen postupným snižováním stavu zvěře. Jedná se o dokumenty vypracované Ing. P. M. (Obora Radějov, Změna normovaných a minimálních stavů spárkaté zvěře v honitbě), RNDr. M. M. (Obora Radějov, Změna normovaných a minimálních stavů spárkaté zvěře v honitbě- NATUROVÉ HODNOCENÍ), Ing. V. L., Ph.D.(Posudek hodnocení vlivů na životní prostředí. Obora Radějov, Změna normovaných a minimálních stavů spárkaté zvěře v honitbě) a Sborník referátů z konference z 30.9.2008 v Radějově (Vliv odborného chovu spárkaté zvěře na PR Kútky).

Žalovaný dále uvádí, že souvislostmi s oborou Radějov se zabýval i veřejný ochránce práv, který v stanovisku, sp.zn. 3807/2008/VOP/JPL dovozuje, že honitba zanikla již k 31.3.2004 ze zákona, protože žalobce nepodal do 31.12.2002 návrh na uvedení honitby do souladu se zákonem podle §69 odst. 1 zák. č. 449/2001 Sb. Žalobce tehdy uvedl, že honitba je v souladu se zákonem, i když tomu tak v skutečnosti nebylo.

Žalovaný dále odkázal na rozhodnutí NS ČR, sp.zn. 28 Cdo 4487/2007, podle něhož je zvěř chovaná v uzavřených oborách ve vlastnictví toho, kdo tato zvířata koupil, nebo vyšlechtil. Za její chování je tedy odpovědný jejich vlastník a proto lze po něm tím spíše požadovat, aby zamezil přístupu na pozemky, kde poškozuje životní prostředí.

Jako osoba na řízení zúčastněná se do řízení přihlásila společnost Leoš Novotný, a.s. (nová obchodní firma účastníka Hamé a.s.). K věci uvedla, že zvěř v oboře je volně žijícím živočichem a (§ 3 odst. 1písm.d) zákona o myslivosti), výrok napadeného rozhodnutí je tak nelogický, neurčitý a nevykonatelný. Podle § 34 odst. 2 zákona může příslušný orgán omezit výkon práva myslivosti, „pokud tento výkon je v rozporu s podmínkami ochrany území přírodní rezervace.“ Výkon práva myslivosti však není v rozporu se základními podmínkami přírodní rezervace, jak jsou stanoveny v § 34 odst. 1 zákona. Správní orgán tedy vydal rozhodnutí, aniž k tomu má v zákoně oporu. Výrok ukládající povinnost „neprovádění cílevědomého chovu spárkaté zvěře“ na území PR Kútky a povinnost „zamezit přístupu této zvěře na území PR a na vybrané pozemky ochranného pásma,“ je neproveditelným.

Z hlediska formálního členění zákona č. 114/1992 Sb. je vydání rozhodnutí podle § 66 tohoto zákona nepřípustné, neboť podmínky pro výkon práva myslivosti jsou určovány zákonem o myslivosti a jejich stanovení je vyhrazeno specializovanému orgánu státní správy myslivosti. Správa CHKO není orgánem, který by měl ze zákona oprávnění stanovovat podmínky pro výkon práva myslivosti, stejně jak nemá oprávnění jej povolovat nebo rušit, není-li to stanoveno výslovně, a to je jen v ust. § 34 odst. 2 zákona, které je nutno chápat jako omezení práva myslivosti v celku, a to časové, nikoli věcné (omezení výkonu práva myslivosti). Správa CHKO pak použila extenzivní výklad.

Správa CHKO rovněž nezjistila všechny rozhodné okolnosti (srv. § 50 s.ř.), neprovedla důkazy nezbytné ke zjištění stavu věci, ač účastník nabízel jejich opatření na vlastní náklady. Odmítla provést všechny důkazních prostředků k objektivnímu zjištění věci a opřela toto o své vlastní tvrzení a nálezy. Jako důkazní prostředek Správa CHKO uvádí posouzení věci znalcem Mgr. M. K., vypracované jako „Zhodnocení stavu vegetace v přírodní rezervaci Kútky dne 15. 06. 2007.“, odmítla pak další dostupné relevantní posudky (které účastník připojuje), ač i ve veřejně dostupných dokumentech (především plánech péče) se konstatuje, že negativní vliv zvěře na stav lučních porostů není zaznamenatelný a prokazatelný (plány na období 1996-2005, 2006-2015). Je tedy podivuhodné, že v r. 2006 se v závazném dokumentu konstatuje, že vliv zvěře není potvrzen, a v ten samý rok zahajuje Správa CHKO předmětné řízení. Podle plánů péče jsou pak orgány ochrany přírody povinny postupovat dle § 38 zákona.

Žalovaný se dále vyjádřil k replice žalobce a k vyjádření zúčastněné osoby podáním z 1.7.2010. K replice žalobce, že je jen držitelem honitby, nikoli uživatelem, žalovaný uvedl, že postavení uživatele je odvislé od postavení držitele honitby a je dáno nájemní smlouvou; tato pak neznamená, že držitel nemá odpovědnost za důsledky činnosti nájemce, tato smlouva pak může být vypovězena. Žalobce jako držitel honitby, kterou pronajímá je vlastníkem přinejmenším části zvěře v ní chované a odpovídá za způsob hospodaření; k tomu poukázal na stav zvěře zjištěný v r. 2009, vysoce překračující stanovené normované stavy a proces EIA. V dalším pak podrobně rozvedl svůj výklad právní úpravy ochrany životního prostředí .

K vyjádření zúčastněné osoby poukázal na to, že se dílem překrývá s odvolacími důvody, k nimž se vyjádřil v rozhodnutí, k otázce ovladatelnosti zvěře poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 22 Cdo 980/2005 a již dříve uvedené. K námitce nedostatku dokazování a navrženým důkazům pak poukázal na str. 12 napadeného rozhodnutí a dokumentaci procesu EIA a jeho výsledek.

Městský soud v Praze proto napadené rozhodnutí i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán (ust. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "s.ř.s."); vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu (ust. § 75 odst. 1 s.ř.s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. O námitkách žalobce uvážil takto:

Námitku žalobce, že napadené rozhodnutí ukládající mu jako držiteli honitby povinnost zamezit přístupu spárkaté zvěře na pozemky PR Kútky a na vybrané pozemky jejího ochranného pásma je nevykonatelné, neboť takto lze učinit jen oplocením a žalobce není vlastníkem všech dotčených pozemků, právo myslivosti, které se omezuje vykonává uživatel honitby a nikoli její držitel,. soud neshledal důvodnou.

Žalobce v odvolání brojil obdobnou argumentací proti rozhodnutí I. stupně, a to v návaznosti na nepřípustnost aplikace ust. § 66 zákona s tím, že orgán ochrany přírody může uložit podle tohoto ustanovení toliko povinnost zdržet se určité činnosti, nikoli povinnost aktivně jednat. Žalovaný v napadeném rozhodnutí, v kontextu s dalšími odvolacími námitkami proti omezení výkonu mysliveckého práva na území přírodní rezervace i podle § 34 zákona, proto na str. 5 a násl. obsáhle vyložil důvody, které vedly k využití uvedených zákonných ustanovení v daném případě vůči žalobci jako držiteli honitby a vůči dalšímu účastníku jako uživateli honitby (ostatně obdobnou námitku jako nedůvodnou posoudil žalovaný již i v předcházejícím svém rozhodnutí).

Z podkladů pro rozhodnutí (a dokladů doložených i zúčastněnou osobou) vyplývá, že Obora Radějov, tj. honitba jejíž je žalobce držitelem ve smyslu zákona o myslivosti byla uznána rozhodnutím OÚ Hodonín z 24.3.1993, je celou rozlohou, celkem 1564,84ha, v I. a II. zóně CHKO Bílé Karpaty (vyhlášené v r. 1980), zasahuje Přírodní rezervaci Kútky, která byla zřízena výnosem z r. 1987 na ploše 66,4ha, k níž bylo současně vymezeno ochranné pásmo, celkem je takto chráněna plocha 191,70ha tj.12,13% plochy obory. Dotčené území je součástí i evropsky významné lokality Čertoryje (EVL).

Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí zdůraznil, že přírodní rezervace i obora byly zřízeny za účinnosti jiného právního režimu v ochraně přírody a životního prostředí, přičemž obora právně vznikla až po zřízení přírodní rezervace. Výnos Ministerstva kultury ČSR č. 9.430/87-VI/2 z 17. 6. 1987, jímž byla rezervace zřízena, zřizování intenzivních chovů zvěře vyloučil. Z výnosu je zřejmé, že už v době vyhlášení daných rezervací byl intenzivní chov zvěře v této přírodní rezervaci považován za škodlivý, či přinejmenším za rizikový. Dále s poukazem na změnu právní úpravy po roce 1989 v oblasti životního prostředí, uvedl, že obecnou povinností všech fyzických i právnických osob je chovat se tak, aby nedocházelo k poškozování přírody a životního prostředí (§ 17 odst. 1 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, § 415 občanského zákoníku). Na rozdíl od dřívějšího důrazu na ochranu jednotlivostí (zákon č. 40/1956 Sb.) jsou chráněny celé ekosystémy a všechny složky přírodního životního prostředí. Zákon o životním prostředí č. 17/1992 Sb. stanoví povinnosti při ochraně životního prostředí: - předcházet poškozování životního prostředí a minimalizovat nepříznivé důsledky své činnosti (§ 17 odst.1), a každý subjekt využívající přírodní zdroje je povinen na vlastní náklady zajišťovat sledování tohoto působení a znát jeho možné důsledky (§ 18 odst.1) a činit v mezích svých možností nezbytná opatření k odvrácení hrozby nebo ke zmírnění následků (§ 19). Tyto povinnosti mají i subjekty vykonávající právo myslivosti, jde o činnost využívající přírodní zdroje. Zákon o myslivosti ve svém textu nikde nehovoří o možnosti ohrožovat či poškozovat přírodu a její rozmanitost (biodiverzitu). Subjekty vykonávající právo myslivosti jsou tedy vázány i povinnostmi stanovenými zákonem o životním prostředí a také zákonem o ochraně přírody. Ten dokonce sám výslovně stanoví, že on a předpisy k jeho provedení jsou předpisem zvláštním vůči předpisům o myslivosti (srv. § 90 odst.4 zákona).

K námitce žalobce jako držitele honitby i dalšího účastníka jako uživatele honitby, že lze po nich chtít, aby pouze strpěli omezení ochranou přírody, žalovaný (str. 6 poslední odst. a násl.str. 7) uvedl, že to odpovídá skutečnosti jen zčásti. Nelze po nich sice pod pohrůžkou sankcí požadovat, aby podmínky v přírodě a krajině zlepšovali, avšak všichni mají povinnost bránit zhoršování stavu přírody jejich činností. Činnosti, které mohou ohrozit či poškodit přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem, buď budou prováděny způsobem, který toto riziko úplně eliminuje, anebo ji provádět nesmí. Buď uživatelé honiteb budou provádět intenzivní chov zvěře v oboře při přijetí takových opatření, aby nedocházelo k negativnímu vlivu na přírodu, vlivu, který je nedovolený, anebo takové hospodaření prováděno být nesmí. Neučiní-li subjekt sám opatření k eliminaci rizika svého mysliveckého hospodaření v oboře na obecně a zvláště chráněné části přírody, je orgán ochrany přírody oprávněn stanovit pro takovou činnost podmínky, aby k nedovolenému riziku nedocházelo. Nelze-li takto riziku zamezit, je třeba činnost zakázat (srov. § 66 zákona).

Žalovaný pak správně dovodil, že v rámci stanovení podmínek může být uložena povinnost určitou činnost vykonávat určitým způsobem, pokud to má směřovat k zamezení nedovoleného ohrožení či poškození přírody, tj. i aktivními úkony (s uvedením příkladů) a že v souladu s těmito normami orgán ochrany přírody může zasáhnout i do účinků pravomocně vydaných povolení a jiných správních rozhodnutí (vč. správních rozhodnutí vč. rozhodnutí ochrany přírody).Tyto právní prostředky mají zabezpečit odstranění hrozby či již vznikajících negativních následků, popř. jejich nápravy jednáním právnické či fyzické osoby. Protože ta, pokud ohrožuje či poškozuje nad míru dovolenou zákonem, jedná proti předpisům práva životního prostředí a proti základnímu právu všech lidí na příznivé životní prostředí obsaženém v Listině základních práv a svobod. Vyloučit zákaz daný Listinou nemůže ani povinnost stanovená zvláštním zákonem, a už vůbec nikoli takovým, vůči němuž jsou předpisy o ochraně přírody a krajiny podle § 90 odst. 4 zákona v poměru speciality.

Soud se shoduje s žalovaným i v jeho následném závěru, že odpovědnými za své jednání a důsledky své činnosti jsou primárně právnické a fyzické osoby, nikoli orgány státní správy, ale i orgány státní správy, mají povinnost toto omezení právnických a fyzických osob reflektovat a že ani vydané pravomocné rozhodnutí (povolení určité činnosti) nezbavuje fyzické a právnické osoby odpovědnosti za nedovolené ohrožení či poškození přírody, jak vyplývá z ust. § 34 odst. 2 zákona, podle něhož režim ochrany přírody má přednost před zájmy na výkonu práva myslivosti.

Tomu podle soudu odpovídá i požadavek ust. § 3 zákona č. 449/2001 Sb.o myslivosti (dále jen „zákon o myslivosti“), podle něhož chovem zvěře se rozumějí odborné zásahy sledující mj. i zachování rovnováhy mezi stavy spárkaté zvěře a prostředím, držitel honitby a v případě jejího pronájmu nájemce honitby (uživatel) je povinen zajišťovat v honitbě chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem, které jsou určeny rozhodnutím o uznání honitby, přičemž normovaný stav zvěře odpovídá kvalitě životního prostředí zvěře a úživnosti honitby. Uvedené ustanovení (odst. 3) také zavazuje, že vytvoření oblasti chovu nesmí vést ke zvýšení ekologické zátěže dotčeného území. V daném případě, kdy Obora Radějov, jako honitba určená k intenzivnímu chovu spárkaté zvěře, byla zřízena v roce 1993 tak, že zasahovala nejen území I. a II. zóny chráněné krajinné oblasti (tedy oproti zákazu v § 26 odst. 3 písm.b) zákona č. 114/1992Sb. účinného od 1.6.1992), ale i území dříve zřízené přírodní rezervace, tj. území se zvýšenou ochranou (kdy zřizovací Výnos rovněž nepřipouštěl v území intenzivní chov zvěře), bylo tím spíše na držiteli honitby a jejím uživateli zajistit, aby chov probíhal způsobem, který nepovede k poklesu biodiverzity, úbytku některých významných druhů rostlin a k poškození půdního povrchu, a nebyl v rozporu se základní podmínkou ochrany přírodní rezervace. Ochranné pásmo přírodní rezervace je zařazeno do I. zóny chráněné krajinné oblasti (CHKO) Bílé Karpaty, kde je podle § 26 odst. 3 písm. a) zákona zakázáno hospodařit na pozemcích způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména činnosti a prostředky, které mohou způsobit změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů anebo nevratně poškozovat půdní povrch. Chov zvěře na tomto území tedy představoval riziko poškozování zvláště chráněných druhů rostlin a zásahu jejich přirozeného vývoje (okus, eutrofizace) dle ust. § 49 odst. 1 zákona. Povinností držitele i uživatele bylo proto dodržovat normotvorné stavy zvěře stanovené rozhodnutím orgánu státní správy myslivosti a monitorovat (jak žalovaný uvedl přinejmenším od roku 2004, § 36 odst. 2 zákona o myslivosti) průběžně jejich počet a vlivy jejich chovu v území, požívajícím zvláštní ochrany. Žalobce sám uvádí, že původní stav byl normován na maximum 720ks, poté snížen v r. 1996 na 540 a v r. 2003 na 490ks u daňčí zvěře (kromě jiných druhů). Při zjištění orgánu ochrany přírody od r. 2006, že se na území přírodní rezervace, na její floře,vegetaci i fauně (viz rozhodnutí I.stupně str.1-2) projevují negativní vlivy, a to dle odborných posouzení v důsledku i chovu spárkaté zvěře, bylo nutno zvolit způsob, jakým bude možno pozastavit pokračování negativních důsledků zde prováděné rizikové činnosti, a k zamezení přístupu chované zvěře na přírodovědně hodnotné území bylo proto vydáno uvedené opatření, jímž byl výkon práva myslivosti omezen (§ 2 písm.h, § 4 a § 39 zákona o myslivosti) na část zvěře (spárkatou), a to pouze na „cílevědomý chov“(dle vyhl. č. 553/2004 Sb., jde o odlišnou činnost od lovu (srv. § 1). Jak uvedl žalovaný účelem tohoto opatření je vyjmout plochu přírodní rezervace z intenzivního chovu (nikoli omezovat výkon práva myslivosti v rozsahu neintenzívním (jak uvažoval výnos o zřízení rezervace), což ovšem v oboře znamená také vyjmout danou plochu z plánování počtů zvěře v oboře. Doplňkovým opatřením je zabránění vnikání a pobytu spárkaté zvěře na poškozené či ohrožené plochy rezervace a ochranného pásma jako části I. zóny CHKO. Proto platnost opatření byla vázána na ukončení oborního chovu, nikoli dříve než k podzimnímu datu v r. 2013 (v tomto roce končí pravidelné nájemní závazky) s tím, že této době by mohly být známy výsledky dalšího monitoringu prováděného orgány ochrany přírody. Žalovaný pak již v době svého rozhodování, kromě podkladů, které byly dostupné orgánu I.stupně, disponoval i závěry věrohodnost předpokládaných účinků chovu v oboře na strukturu lučních porostů potvrzující, neboť se ukázalo, že skutečný stav zvěře v oboře byl výrazně překročen oproti stavu normovanému. Výsledky sčítání v oboře Radějov dne 27.1.2009 uvádějí – mimo jelení zvěře(75 ks) srnčího (63 ks) a prasete divokého (75 ks), stav daňčí zvěře ve výši 1258 ks (!), přičemž daňčí zvěř měla naposled schválený normovaný stav 490 ks.

Argumentace žalobce, že jako držitel honitby nemá být adresátem uložených opatření, či jím má být pouze uživatel honitby (jak uvádí v replice), neboť sám výkon práva myslivosti neprovádí, podle názoru soudu nemůže obstát. Výkon práva myslivosti svědčí primárně držiteli honitby, na jehož návrh byla honitba uznána, ten je oprávněn toto právo vykonávat sám. Z jeho vůle může být toto právo postoupeno nájemní smlouvou jinému, výkon tohoto práva jak držitelem honitby, tím spíše pak nájemcem, nesmí být v rozporu ani s rozhodnutími o uznání honitby a stanovenými normovanými stavy, ani s dalšími právními předpisy. Není-li právo myslivosti uživatelem vykonáváno v souladu s předpisy, je držitel honitby odpovědný za výkon tohoto práva a je v jeho zájmu uživatele usměrnit, popř. pronájem vypovědět. Veřejnoprávní povinnosti se držitel honitby nemůže zprostit odkazem na soukromoprávní smlouvu. Pakliže tato činnost -výkon práva myslivosti- je prováděn v honitbě, která zasahuje lokality se zvýšenou ochranou podle zákona č. 114/1992 Sb., může být výkon tohoto práva, pakliže ohrožuje či poškozuje zájem chráněný tímto zákonem, omezen. Podle ust. § 34 odst. 1 a 2 tohoto zákona je mj. na celém území přírodních rezervací zakázáno hospodařit na pozemcích způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystému anebo nevratně poškozovat půdní povrch, a dále sbírat či odchytávat rostliny a živočichy, kromě výkonu práva myslivosti a rybářství či sběru lesních plodů. Výkon práva myslivosti a rybářství může příslušný orgán omezit, pokud tento výkon je v rozporu s podmínkami ochrany území přírodní rezervace. Podle ust. § 66 téhož zákona je orgán ochrany přírody oprávněn stanovit fyzickým a právnickým osobám podmínky pro výkon činnosti, která by mohla způsobit nedovolenou změnu obecně nebo zvláště chráněných částí přírody, popřípadě takovou činnost zakázat.

Skutečnost, že žalobce není vlastníkem všech dotčených pozemků není sama o sobě relevantní. Samotná Obora Radějov má celkem 1564,84ha, z toho je žalobce vlastníkem pozemků o výměře 1075,98ha (dle přílohy uživatele honitby „Obora Radějov LČR,s.p.“-odborná studie), Městský úřad Strážnice a Obecní úřad Radějov má práva k 287,16 ha, drobní vlastníci mají celkem 191,70ha. Vztah ostatních vlastníků pozemků zahrnutých do honitby k držiteli honitby, popř. vlastníků pozemků sousedících je řešen zákonem o myslivosti.

Realizace uložených opatření však nemusí nutně znamenat oplocení vymezených částí přírodní rezervace a ochranného pásma, jak žalobce namítá. Oplocení části pozemků v oboře je užíváno v zájmu lesnického hospodaření v oboře, které je směrováno jako ve výnosových lesích(dle jiných dokumentů jako lesích zvláštního určení), a tedy je již užíváno k ochraně nové výsadby lesních porostů, jak vyplývá z Dokumentace podle zákona č. 100/2001 Sb.,ze srpna 2009, následně doložené žalovaným, ale i ze studie „Obora Radějov LČR,s.p., z června 2007, předložené uživatelem honitby. Přitom znepřístupnění ploch kultur a mlazin do 20 let stáří zvěři se jeví jako problematické z hlediska snížení produkce potravní biomasy, jedná se pak o výměru 258,77ha, tj.16,54% celkové plochy obory, přičemž zaplocení lesních porostů způsobuje zranění i úhyn zvěře. Oba tyto podklady, pokud jde o ochranu ploch PR Kútky a jejího ochranného pásma doporučují projednat se Správou CHKO možnost vybudování úzkých pásů kolem lesních porostů s atraktivními plodinami k zadržení zvěře ve vstupu na chráněná území. Je tedy zřejmé, že kromě jiných způsobů uváděných žalovaným ve vyjádření k žalobě, příslušnými odbornými pracovníky zpracované studie na žádost uživatele honitby navrhují i jiná vhodná řešení, která by nebyla navrhována, pokud by z objektivních důvodů nebylo lze je uskutečnit.

Námitku žalobce, že dané pozemky nejsou ve výroku rozhodnutí dostatečně identifikovány a jde o výrok neurčitý soud rovněž neshledal důvodnou. Výrok rozhodnutí I.stupně učinil součástí rozhodnutí přílohu č. 1 tj. ortomapu, v níž jsou barevně vyznačeny hranice území PR Kútky a vybraných pozemků ochranného pásma. Hranice takto vymezeného území lze proto za současného stavu techniky určit, jak poukázal žalovaný. Navíc obě vydaná rozhodnutí v rozdělovníku v konkrétní tabulce uvádí seznam ostatních vlastníků pozemků na území PR Kútky s označením č. parcely dle katastru nemovitostí či pozemkového katastru a rovněž seznam vlastníků vybraných pozemků ochranného pásma s jejich parcelami. I z těchto údajů, byť primárně určených k vymezení okruhu dalších účastníků řízení, lze při identifikaci pozemků vycházet, nehledě na to, že žalobci jako držiteli honitby je jistě znám rozsah i umístění pozemků jednotlivých vlastníků pozemků zahrnutých do obory (jejich seznam k uznání honitby musí předkládat, dle současné úpravy § 18 odst. 6 zákona o myslivosti), popř. sousedících a vymezení hranic pozemků podle grafické přílohy rozhodnutí tak nemůže pro žalobce představovat nesplnitelný úkol. Nebyl-li mu samotný rozdělovník doručen, nic mu nebránilo si jej vyžádat po nahlédnutí do spisu.

Námitkou žalobce, že intenzita pastvu zvěře je v souladu s podmínkami ochranného pásma rezervace vymezeného v čl. 5, příl. III zřizovacího předpisu Ministerstva kultury ČSR ze dne 17.6.1987, resp. že nedošlo ke zpřísnění zákonné úrovně ochrany zákonem č. 114/1992 Sb. ve vztahu k původní úpravě provedené zákonem č. 40/1956 Sb. a že zatížení představuje přípustnou míru podle zřizovacího předpisu, se žalovaný zabýval v napadeném rozhodnutí (str.5 a násl), podle soudu v návaznosti na již předchozí rozhodnutí ze dne 26.2.2008 (str.5 a i str. 10). V napadeném rozhodnutí, jak již shora uvedeno především poukázal na to, že přírodní rezervace i obora byly zřízeny za účinnosti jiného právního režimu v ochraně přírody a životního prostředí, přičemž obora právně vznikla až po zřízení přírodní rezervace. Ohledně samotného Výnosu Ministerstva kultury ČSR č. 9.430/87-VI/2 z 17. 6. 1987, jímž byla rezervace zřízena, zdůraznil, že zřizování intenzivních chovů zvěře tento výnos vyloučil a je již z něho zřejmé, že už v době vyhlášení daných rezervací byl intenzivní chov zvěře i v této přírodní rezervaci považován za škodlivý, či přinejmenším za rizikový. Již v době vzniku Obory Radějov byl totiž výkon práva myslivosti na území přírodní rezervace omezený podmínkami ochrany dle čl 2 písm.h) přílohy č. III výnosu, dle něhož výkon práva myslivosti není ochranou území omezen s výjimkou mj. zřizování intenzivních chovů zvěře. Zřízení obory tak mělo předcházet udělení výjimky z tohoto zákazu dle § 11 odst. 2 zákona č. 40/1956 Sb., její vydání nebylo zjištěno ani doloženo. Vzhledem ke změně právní úpravy provedené zákonem č. 114/1992 Sb. a souvisejících předpisů, i s ohledem na požadavky ust. § 69 zákona o myslivosti (č. 449/2001 Sb.) a ust. § 18 odst. 5 tohoto zákona bylo lze požadovat, aby při uvedení honitby do souladu s tímto novým zákonem o myslivosti byl i střet výkonu práva myslivosti, resp. intenzivního chovu v oboře se zvláštní přiznanou ochranou danému území podle předpisů na ochranu přírody a krajiny(§ 66 zákona o myslivosti) řešen.

Soud pro stručnost odkazuje na obsáhlé odůvodnění rozhodnutí žalovaného ohledně vývoje právní úpravy na úseku ochrany přírody po roce 1989 a nezbývá mu než se ztotožnit s jeho závěrem, že způsob právní ochrany přírodní rezervace, CHKO i přírody jako celku se v důsledku uvedených legislativních změn změnil i formálně, a že do té doby platné podmínky ochrany vyplývající ze zákona č. 40/1956 Sb. o státní ochraně přírody, spočívající v podstatě pouze v zákazu poškozovat chráněné části přírody, byly nahrazeny ochranným režimem ze zákona, a to jak i CHKO, tak i přírodní rezervace, když tato již existující chráněná území byla převedena výslovně pod ochranný režim nového zákona (srov. § 90 odst. 5 zákona č. 114/1992 Sb.) a s účinností od 1. 6. 1992 nabyly účinnosti i nové ochranné podmínky jak přírodní rezervace (§ 34), tak i CHKO (§ 26). Je tak zakázáno „hospodařit na pozemcích způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit /u CHKO v I. zóně podstatné/ změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů nebo nevratně poškozovat půdní povrch, provádět chemizaci, změnu vodního režimu a terénní úpravy.“ Zákon směřuje i k zákazu zavádět intenzivní chovy zvěře, např. obory, v I. a II. zóně CHKO (srv. § 26 odst. 3 písm. b) zákona). Nové podmínky se vztahovaly a vztahují i na objekty, resp. jejich provoz, činnosti atd. povolené i před jeho účinnosti. Intenzivní chov zvěře v oboře, pravomocně zřízený před účinnosti zákona, se sice v CHKO, a to i v I. a II. zóně ochrany, a v přírodní rezervaci provádět může, avšak pouze za předpokladu, že není v rozporu se zákazem podle § 26 odst. 1 písm. a) zákona a podle § 34 odst. 1 písm. a) zákona. Žalovaný také zdůraznil, že orgán ochrany přírody nebyl osloven při uvádění honitby do souladu s novým zákonem o myslivosti (§ 65 zákona), kdy byly určeny snížené normované stavy zvěře a následně i proto shledal Správu CHKO oprávněnou k uplatnění omezení výkonu mysliveckého práva poškozujícího přírodní rezervace podle § 34 odst.2 zákona, stejně jako uplatnění opatření podle § 66 zákona v případě, že činnosti při výkonu mysliveckého práva by mohly způsobit nedovolenou změnu obecně či zvláště chráněných částí přírody. Intenzívní chov zvěře v oboře s omezenými možnostmi jejího pohybu chované zvěře pak žalovaný shledal objektivně způsobilý vyvolat negativní následky na biodiverzitu a ekosystémy, zde lučními, k jejichž ochraně je přírodní rezervace zřízena a za nepochybné označil, že změny ve struktuře lučních společenstev jsou aspoň přinejmenším spoluvyvolány zvýšeným tlakem této intenzivním způsobem chované zvěře. K tomu pak odkázal na zjištění Správy CHKO doložená i odborným posudkem Mgr. K. (Zhodnocení stavu vegetace v PR Kútky z 15.6.2007), dokladující přinejmenším možnost nepříznivých následků a další podklady (Botanické zhodnocení PR Kútky vypracované Správou CHKO ze dne 2.9.2006, které odkazuje na monitoring z roku.2003,zjištěné změny za roky 89-2003 a roku 2006);. Zoologické zhodnocení ze dne 29.9.2006; Plán péče PR Kútky včetně protokolu o vypořádání připomínek ze dne 19.10.2005; Botanický inventarizační průzkum PR Kútky z r. 2003; Protokol z jednání z 5.2.2007 a protokol z místního šetření z 17.4.2007).

K omezení práva myslivosti, jímž se rozumí dle § 2 písm. h) zákona o myslivosti souhrn práv a povinností zvěř chránit, cílevědomě chovat, lovit, přivlastňovat si ulovenou nebo nalezenou uhynulou zvěř, její vývojová stadia a shozy paroží, jakož i užívat k tomu v nezbytné míře honebních pozemků, tak došlo v nezbytném rozsahu, omezen byl jen cílevědomí chov a jen pokud jde o zvláště chráněné území a jeho ochranné pásmo, nikoli tedy na celém území obory (jejíž obvod má být trvale a dokonale ohrazený nebo jinak uzpůsobený tak, že chovaná zvěř z obory nemůže volně vybíhat). Nelze pak přehlédnout, že podle ust. § 18 zákona o myslivosti je od jeho účinnosti k návrhu na uznání obory nutno přiložit mj. i studii o vhodnosti přírodních a jiných podmínek pro intenzivní chov daného druhu zvěře. Podle ust. § 31 odst. 5 zákona o myslivosti orgán státní správy myslivosti může na návrh držitele honitby, orgánu ochrany přírody nebo orgánu státní správy lesa v odůvodněných případech rozhodnout i o změně minimálních nebo normovaných stavů zvěře pro danou honitbu.

Omezuje–li žalobce v žalobě rozsah svých původních tvrzení ve vztahu k přípustnosti zatížení území dle uvedeného výnosu Ministerstva kultury již toliko na podmínky ochrany samotného ochranného pásma přírodní rezervace a dovolává –li se podmínek stanovených tímto výnosem pro pastvu skotu, nelze mu přisvědčit primárně z již shora uvedených důvodů, ale i proto, že uvedené podmínky se týkají jen pastvy skotu a nikoli chovu zvěře intenzivně chované v oboře, nelze je proto vztáhnout na daný případ vůbec a námitka, že správní orgány ani neprokázaly v uvedeném směru zatížení ochranného pásma nad přípustnou míru, takto stanovenou tímto výnosem, tak není důvodná. Nadto by ani nebylo lze pouhým přepočtem, dle hmotnosti daňčí zvěře, jejího počtu a plochy obory, jak žalobce naznačuje, v daném případě závěr o přípustnosti zatížení území shledat, když jak ze shora uvedených zjištění vyplývá, samotný počet kusů daňčí zvěře chované v oboře byl veličinou spornou. Žalobcem tvrzený snížený počet normovaného stavu daňčí zvěře 490 kusů, resp. počet normovaných stavů určený posledním rozhodnutím z r. 2003 byl zjištěn jako výrazně překročený. Nad rámec soud dodává, že z Dokumentace podle zákona č. 100/2001 Sb. následně zpracované v srpnu 2009, kdy však podrobné sčítání stavu zvěře proběhlo již k 27.1.2009, vyplývá zjištěný počet 1258 kusů, jak i žalovaný v rozhodnutí uvedl.. Soud proto uvedené námitce nepřisvědčil.

V závěrečném odstavci žaloby žalobce tvrdí, že povinnost, která dle plánu péče na období roku 2006-2015 svědčí orgánům ochrany přírody, např. vyplocení části přírodní rezervace během květu orchidejí, správní orgány napadeným rozhodnutím nepřípustně přenesly na držitele honitby.

I s touto obdobně vznesenou námitkou se žalovaný v rozhodnutí vypořádal. Soud nejprve odkazuje na shora uvedené závěry, z nichž vyplývá jednoznačně, že povinnost dodržovat zákon č. 17/1992 Sb. i zákonem č. 114/1992 Sb. stanovené povinnosti, omezení či zákazy stíhá především právnické a fyzické osoby, které vykonávají činnosti, při nichž může dojít k ohrožení či poškození zájmů, které jsou tímto zákonem chráněny.

Žalovaný ohledně negativních změn ekosystémů v přírodní rezervaci odkazuje na zjištění provedených Správou CHKO, doložených odborným posudkem Mgr. K., a na Botanické hodnocení RNDr. J., které mj. poukazuje na výsledky monitoringu z let 1989-2003, na obtížnost monitoringu v r.2006, kdy již v červnu byla celá přírodní rezervace vypasena bez kvetoucích rostlin a na předpokládanou degradaci celého travního porostu, bude –li stav nadále pokračovat (str. 11 rozhodnutí). Ohledně platného Plánu péče o přírodní rezervaci, žalovaný uvedl, že je v něm konstatován úbytek některých zvláště chráněných druhů, že vliv oborního chovu na vegetaci je od r. 1988 sledován na třech trvalých travních plochách a nebyl zjištěn vliv daňků na stav lučních porostů, snížila se však četnost orchidejí. –To může být způsobeno okusem kvetoucích lodyh. (bod 2.2. písm.c), dále se uvádí v bodu 2.4 V posledních letech se snížila četnost orchidejí, a to jak kvalitativní, tak kvantitativní, což může být způsobeno pastvou daňků (zkušenost z ovčích pastvin). V bodě 3.4. Návrhy potřebných administrativně-správních opatření v území se konstatuje, že „Zájmy ochrany přírody jsou odlišné od zájmů oborního chovu zvěře, a proto by bylo nejvhodnější celé území z obory vyplotit“. Předpokládané náklady hrazené orgánem ochrany přírody na v vyplocení nejcennějších částí jsou 60Kč/m. Údaje v podkladech žalovaný vyhodnotil pak jako postačující k závěru, že došlo ke změnám ve složení ekosystémů v PR Kútky, jež jsou vzhledem k předmětu ochrany negativní, jakož i k tomu, že dosavadní způsob chovu zvěře může mít vliv na existenci populací a vývoj zvláště chráněných druhů s trvalými následky, na změnu charakteru a složení rostlinné i zoologické složky ekosystémů. S odkazem na ust. § 13 zákona č. 17/1992 Sb. pak uzavřel, že je nutno vyloučit vliv chovu zvěře na společenstva, když podklady soustředěné ve spisu, naznačují vysokou míru pravděpodobnosti hraničící s jistotou, že pastva spárkaté zvěře je jednou, ne-li jedinou příčinou změn ve složení lučních ekosystémů na území obory, a není zcela podstatné, zda k tomu dochází vyžíráním, defekací či jinak. K uplatnění § 66 zákona dostačuje existence pouhé možnosti vzniku hrozícího negativního důsledku („Orgán ochrany přírody je oprávněn stanovit fyzickým a právnickým osobám podmínky pro výkon činnosti, která by mohla způsobit nedovolenou změnu obecně nebo zvláště chráněných částí přírody, popřípadě takovou činnost zakázat.“). Podle žalovaného pak uvedená pasáž plánu péče uvažující o „vyplocení“ narušených území přírodní rezervace neznamená, že jde o povinnost CHKO. Plán péče je podkladem pro rozhodování a činnost orgánů ochrany přírody, neznamená však, že se vlastník pozemku, uživatel či podnikatel může dovolávat toho, že má sám stát tato opatření provést. Jediným prostředkem státní správy ingerovat svou činností podle zákona č. 114/1992 Sb. do cizích majetků je § 68, podle kterého státními orgány prováděný management lze uplatnit až po marné výzvě vlastníku, či nájemci pozemků k provedení opatření ke zlepšení přírodního krajinného prostředí. Je tak podle žalovaného v přirozeném rozporu očekávání, že by činnost správních orgánů měla nahrazovat plnění povinností právními subjekty nepoškozovat a nedovoleně ohrožovat životní prostředí.

Soud neshledal uvedený závěr za zákonu odporující, v daném případě nejde o přenesení povinnosti, která by stíhala správní orgán, na žalobce. Podle § 38 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. plán péče o zvláště chráněná území a jeho ochranné pásmo je odborný a koncepční dokument ochrany přírody, který na základě údajů o dosavadním vývoji a současném stavu zvláště chráněného území navrhuje opatření na zachování nebo zlepšení stavu předmětu ochrany ve zvláště chráněném území a na zabezpečení zvláště chráněného území před nepříznivými vlivy okolí v jeho ochranném pásmu. Plán péče slouží jako podklad pro jiné druhy plánovacích dokumentů a pro rozhodování orgánů ochrany přírody. Pro fyzické ani právnické osoby není závazný. Podle odst. 6) uvedeného ustanovení sice realizaci péče o zvláště chráněná území a jejich ochranná pásma zajišťují orgány ochrany přírody příslušné ke schválení plánu péče a přitom postupují podle schváleného plánu péče, pod pojmem „zajištění realizace péče“ však není možno rozumět, že opatření v plánu péče předpokládaná či navržená je povinen provést orgán ochrany přírody. Plán péče je podkladem pro rozhodování orgánů ochrany přírody a zajištění realizace péče se tak děje i prostřednictvím vydání rozhodnutí tímto orgánem v případech, které zákon stanoví. V daném případě však jde o situaci, kdy se jedná o uložení opatření k vyloučení škodlivých následků vznikajících dle dostatečně doložených podkladů v důsledku činnosti (či nečinnosti, např. nedostatečného monitoringu vlivu chovu na biodiverzitu chráněného území, nerespektování normovaných stavů zvěře) držitele či uživatele honitby (navíc i v jiném rozsahu než uvedeném v plánu péče). Žalobce se proto nepřípadně dovolává toho, že plán péče není závazný pro něj, ale pro správní orgán, uvedená poslední věta citovaného ustanovení toliko znamená, že jej samotný plán péče přímo nezavazuje k realizaci v něm navrhovaných opatření. Ust. § 68 zákona pak obecně zavazuje vlastníky a nájemce pozemků k tomu, aby zlepšovali podle svých možností stav dochovaného přírodního a krajinného prostředí za účelem zachování druhového bohatství přírody a udržení systému ekologické stability. Zákon také umožňuje v zájmu provádění péče o pozemky z důvodů ochrany přírody uzavírat s vlastníky či nájemci pozemků písemné dohody, jimiž lze upravit rovněž způsob hospodaření ve zvláště chráněných územích a ptačích oblastech. Orgány ochrany přírody však jsou oprávněny provádět samy či prostřednictvím jiného zásahy ke zlepšení přírodního a krajinného prostředí podle odstavce 1, neučiní-li tak k výzvě orgánu ochrany přírody vlastník či nájemce pozemku sám, zejména pokud jde o ochranu zvláště chráněných částí přírody a významných krajinných prvků. Posledně uvedené ustanovení však neznamená, že orgán ochrany přírody je povinen provést opatření vedoucí k eliminaci důsledků, které s sebou nese v chráněném území v rozporu se zákonem vykonávaná činnost jiného subjektu. Nadto rozsah navrhovaného opatření v plánu péče, jak žalovaný poukázal, svým plošným vymezením nepokrývá celé území přírodní rezervace, část vymezeného ochranného pásma už vůbec.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., když žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

Výrok o nákladech řízení osoby na řízení zúčastněné se opírá o § 60 odst. 5 s.ř.s., když této osobě v souvislosti s řízením žádné náklady ve smyslu tohoto ustanovení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek

uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 30. září 2011

Mgr. Jana Brothánková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru