Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Ca 118/2008 - 54Rozsudek MSPH ze dne 26.01.2011

Prejudikatura

6 Ca 206/2007 - 56

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 Afs 30/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

10 Ca 118/2008-54

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce: A.Č., zast. JUDr. Pavlem Kačírkem, advokátem, se sídlem Zenklova 230/66, Praha 8, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 4. 2008 čj. FŘ 938/08-1100-202370

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem pro Prahu 9 (dále jen správce daně nebo finanční úřad) dne 30.8. 2006 č.j. 234294/06/009915/6226. Tímto platebním výměrem finanční úřad žalobkyni za zdaňovací období roku 2003 dodatečně vyměřil daň ve výši 112 788,- Kč.

Žalobkyně v žalobě nejprve rekapituluje své námitky, které uvedla v odvolání a uvádí, že žalovaný se sice „pokusil vytvořit dojem”, že se zabýval všemi odvolacími důvody, námitkami a návrhy žalobkyně, nicméně právě ve vztahu k obsahu těchto reakcí žalovaného žalobkyně uvádí, že žalovaný na námitky žalobkyně reagoval pouze v dílčím rozsahu, zcela formálně a zpravidla pouze prostou reprodukcí dosavadní argumentace správce daně použitou v předcházejícím daňovém řízení, případně pouze jakýmsi účelovým výkladem příslušných ustanovení zákona o správě daní a poplatků. Žalobkyně se proto domnívá, že rozhodnutí

2 pokračování

10 Ca

žalovaného je nepřezkoumatelné a nezákonné, a proto navrhuje, aby soud toto rozhodnutí zrušil.

Žalobkyně uvádí, že dne 18.1. 2006 obdržela jakousi zprávu o daňové kontrole, která měla shodné kontrolní zaměření jako kontrola, jejíž výsledky byly popsané ve zprávě ze dne 20.6. 2006, ale připomíná, že tato zpráva byla identifikována zcela jiným jednacím číslem a s jiným datem vypracování zprávy a komentovala jiná zjištění než zpráva z 20.6. 2006, neboť řešila pouze a výlučně závěry vyplynuvší z úkonu dožádaného správce daně. Ohledně projednání této zprávy pak žalobkyně připomíná, že o něm byl sepsán protokol o ústním jednání, a to rovněž dne 18.1. 2006, s odkazem na obsah tohoto protokolu připomíná, že údajné „projednání” zprávy se mělo uskutečnit v čase od 9:45 hodin do 9:55 hodin, tedy celkový čas projednání zprávy včetně poučení a sepisu protokolu trval 10 minut. Žalobkyně připomíná, že v rámci tohoto jednání byl žalobkyni správcem daně poskytnut prostor, aby k uvedeným zprávám podala své písemné vyjádření, což je rovněž v tomto protokolu výslovně zaznamenáno.

Žalobkyně pak k uvedené zprávě podala dne 31.1. 2006 své písemné vyjádření, ve kterém se vyjádřila k jednotlivým závěrům správce daně, navrhla přehodnocení dosavadních důkazů a navrhla další důkazní prostředky (výslechy svědků).

Pokud jde o výslechy svědků, kteří byli navrženi žalobkyní, odkazuje žalobkyně na protokol o ústním jednání ze dne 15.3. 2006, který správce daně vyhotovil poté, kdy dne 15.3. 2006 vyslechl svědky navržené žalobkyní, poté provedl jakési vyhodnocení svých dosavadních kontrolních závěrů a tyto coby údajnou reakci na předchozí podání žalobkyně ze dne 31.1. 2006 a rovněž coby vyhodnocení výslechů uvedených 4 svědků, shrnul právě v uvedeném protokolu. K těmto svým závěrům pak správce daně opět poskytl žalobkyni lhůtu k vyjádření, a to do 20.3. 2006. Žalobkyně přitom připomíná, že kontrolní závěry obsažené v tomto protokolu již nejsou totožné se závěry formulovanými ve zprávě ze dne 18.1. 2006. Žalobkyně tedy potvrzuje, že jakési informace o dílčích výsledcích kontrolní činnosti správce daně, formulovaných vždy k určitému datu, skutečně obdržela, a to dne 18.1. 2006 a rovněž tedy dne 15.3. 2006, avšak namítá, že žádné z těchto informací nelze přiznat charakter kvalifikované zprávy o kontrole způsobilé k jejímu projednání ve smyslu ustanovení § 16 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků, jak se snaží naznačit žalovaný.

Žalobkyně v této souvislosti připomíná, že ustanovení § 16 odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků vymezuje daňovému subjektu právo „vyjádřit se před ukončením daňové kontroly k výsledku uvedenému ve zprávě, ke způsobu jeho zjištění, případně navrhnout jeho doplnění”. Daňový subjekt tedy před projednáním kontrolní zprávy musí obdržet jakýsi konečný pro správce daně závazný text kontrolní zprávy. Aby se s kontrolními

závěry mohl dostatečně seznámit, musí při jejím projednání obdržet odpovídající prostor. Podle názoru žalobkyně tedy platí, že pokud správce daně text zprávy změní, a to z jakéhokoliv důvodu, daňovému subjektu předloží verzi novou, nemůže se již o předchozí verzi zprávy opírat a takováto verze zprávy skutečně není ničím jiným, než záznamem o stavu kontrolních zjištění k určitému datu. Proto je žalobkyně přesvědčena, že své právní úvahy měl žalovaný směřovat pouze a výlučně k tomu, zda byla kvalifikovaně projednána zpráva č.j. 186276/06/009933/6813, která byla předána žalobkyni dne 20.6. 2006.

Pokud žalovaný formuluje závěry, že kontrolní zpráva byla dne 20.6. 2006 projednána, a tento svůj závěr opírá o jakési své tvrzení o tom, že zástupce žalobkyně svým podpisem protokolu o projednání této zprávy potvrdil, že zpráva o kontrole s ním byla projednána a rozumí jejímu obsahu, žalobkyně trvá na tom, že bez toho, aby zprávu obdržela a rozuměla jejímu obsahu, by se nemohla k ní vyjádřit a tedy by nemohla naplnit svá oprávnění, která vyplývají z ustanovení § 16 odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků.

3 pokračování

10 Ca

Pro hodnocení toho, zda zpráva byla s žalobkyní projednána či nikoliv, žalobkyně považuje za rozhodný fakt, že správce daně tím, že žalobkyni umožnil ke zprávě podat své písemné vyjádření, sám potvrdil, že jednání, které se uskutečnilo dne 20.6. 2006 nebylo a ani nemohlo být jednáním o konečném projednání zprávy ve smyslu ustanovení § 16 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků, ale pouze jakýmsi předběžným projednáním zprávy a samotné závěrečné projednání zprávy se nemohlo uskutečnit dříve, než správce daně kvalifikovaně zareagoval na všechny argumenty a návrhy žalobkyně uvedené právě v tomto jejím vyjádření. Vzhledem k tomu, že žalovaný takovéto další jednání již nesvolal a žalobkyni k němu nepředvolal a naopak o ukončení kontroly rozhodl jakýmsi „kontumačním” způsobem, kdy dospěl k závěru, že toto písemné vyjádření žalobkyně není způsobilé výsledky kontroly ovlivnit, nezbývá žalobkyni nic jiného, než trvat na svém tvrzení uvedeném již v odvolání, že kontrola s ní nebyla ukončena způsobem vymezeným v ustanovení § 16 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků, a to bez ohledu na tvrzení, argumenty či dedukce žalovaného.

K tvrzení žalovaného, které se vztahuje ke zprávě ze dne 20.6. 2006, že při tomto jednání si žalobkyně měla být vědoma toho, že se jedná o projednání zprávy z kontroly, žalobkyně uvádí, že takovýto závěr považuje za zcela formální, zmatečný, a účelově opomíjející obsah tohoto protokolu, neboť z něj jednoznačně vyplývá, že žalobkyně při tomto jednání vyjádřila se závěry kontroly, tak jak jí byly sděleny právě předloženou zprávou, svůj zásadní nesouhlas, jakož i jednoznačné vymezení lhůty, ve které byla žalobkyně oprávněna předložit své stanovisko k této zprávě, to je do 15.8. 2006, což také žalobkyně učinila. Z těchto důvodů žalobkyně shledává závěr žalovaného, že dne 20.6. 2006 byla předmětná zpráva se žalobkyní projednána a kontrola byla takto ukončena, v hrubém rozporu s ustanovením § 16 odst. 4 písm. f) a § 16 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků a rovněž tak zcela vadným ve vztahu k závěru prvoinstančního správce daně, který okamžik ukončení předmětné kontroly vztahuje ke dni 14.8. 2006, tzn. ke dni doručení vyjádření žalobkyně, což žalovaný ve svém rozhodnutí zcela opomenul. Žalobkyně k tomu dodává, že připouští, že dne 20.6. 2006 mohl být zahájen proces projednání uvedené kontrolní zprávy, který však k uvedenému datu v žádném případě ukončen být nemohl, a to právě s ohledem na lhůtu poskytnutou žalobkyni k podání vyjádření k ní. Žalovaný podle názoru žalobkyně vůbec kvalifikovaně neřešil její námitku, že nelze považovat za projednání kontrolní zprávy stav, kdy žalobkyně k určitému datu (20.6. 2006) zprávu od správce daně pouze převezme, přičemž při jejím převzetí sjedná se správcem daně termín, do kterého předloží své vyjádření k ní a tento termín dodrží, a správce daně na základě vlastní úvahy dospěl k závěru, že takovéto vyjádření žalobkyně nemá žádný význam a kontrolu ukončí navíc ke dni, k němuž obdržel vyjádření žalobkyně. Podle názoru žalobkyně by tedy žalovaný při komplexním, objektivním a právně fundovaném hodnocení předmětné daňové věci vůbec nemohl dospět k závěru, že kontrola, kterou správce daně prezentuje jako podklad odvoláním napadeného rozhodnutí, byla ukončena a příslušná kontrolní zpráva projednána. Žalobkyně tak opakovaně zdůrazňuje, že dne 20.6. 2006 pouze převzala zprávu o kontrole, avšak k žádnému projednání této zprávy nedošlo. Znamená to, že ze strany správce daně byla pouze naplněna jeho povinnost odpovídající právu žalobkyně dle § 16 odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků, a to tím, že žalovaný žalobkyni předal originální vyhotovení zprávy o kontrole a sjednal s ní lhůtu k podání jeho písemného vyjádření. To vyplývá podpůrně též z protokolu o ústním jednání dne 20.6. 2006. Žalobkyně opakovaně připomíná, že po tomto jednání již žádné jiné jednání se správcem daně, které by jakkoliv, byť jen vzdáleně, připomínalo postup vymezený ustanovením § 16 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků neabsolvovala, a ani k němu nebyla správcem daně pozvána či předvolána. K této argumentaci žalobkyně žalovaný pouze uvedl, že kontrola byla ukončena projednáním a podepsáním již dne 20.6. 2006, čímž mimo jiné potvrdil fakt, že z daňového řízení zcela vyloučil vyjádření žalobkyně ze dne 13.8. 2006. Ve vztahu k této reakci žalovaného žalobkyně také namítá nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.

4 pokračování

10 Ca

Žalobkyně dále uvádí, že vyjádření ke kontrolní zprávě podané ve smyslu § 16 odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků, musí vždy ovlivnit řádné ukončení daňové kontroly, a to minimálně v tom smyslu, že k jednání dle § 16 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků nelze přistoupit dříve, než uplyne lhůta takto poskytnutá. Vyjádření daňového subjektu pak samozřejmě musí ovlivnit řádné ukončení kontroly též obsahově, neboť správce daně se musí vždy s argumenty a návrhy v takovémto vyjádření obsaženými zabývat, a pokud tak neučiní, dostává se do rozporu nejen s ustanoveními zákona o správě daní a poplatků, která upravují problematiku daňové kontroly, ale i řadou dalších. Žalobkyně odmítá interpretaci ustanovení § 16 odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků v tom směru, že umožňuje daňovému subjektu pouze právo předložit nové důkazní prostředky. Žalobkyně vnímala jednání dne 20.6. 2006 jako jednání, na kterém mělo dojít k předání zprávy tak, aby se k ní mohla vyjádřit, tzn. aby se mohla „vyjádřit před ukončením daňové kontroly k výsledku uvedenému zprávě, ke způsobu jeho zjištění, případně navrhnout jeho doplnění” - tzn. nikoliv pouze, jak to chápe žalovaný, „navrhnout nové důkazy” ve smyslu ustanovení § 16 odst. 4 písm. c) zákona o správě daní a poplatků. Sjednání lhůty pak žalobkyně vnímala a vnímá i nadále jako naprosto prokazatelné potvrzení toho, že kontrola nemohla být ukončena před tím, než k jejím závěrům žalobkyně podá své písemné vyjádření a dále před tím, než na takovéto vyjádření správce daně kvalifikovaně v souladu s požadavky zákona zareaguje. S ohledem na ustanovení § 16 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků pak žalobkyně trvá na tom, že kontrola nemohla být ukončena s tím, že správce daně pouze „vyjádření žalobkyně vezme na vědomí”, ale musela být ukončena projednáním kontrolní zprávy, a to zcela v režimu citovaného ustanovení zákona o správě daní a poplatků, a pokud se tak nestalo, kontrola ukončena nebyla.

Žalobkyně rovněž poukazuje na to, že žalovaný zaměnil pojmy „seznámení s výsledky kontroly” a „projednání zprávy o kontrole” a pod první z uvedených institutů je schopen zahrnout i druhý.

Pokud žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí uvádí, že poskytnutí možnosti vyjádřit se ke zprávě z kontroly bylo dáno žalobkyni nad rámec povinností vyplývajících pro správce daně z procesních předpisů, žalobkyně uvádí, že právo vyjádřit se k výsledkům kontroly není závislé na tom, zda je správcem daně poskytnuto či nikoliv, ale je nezadatelným právem kontrolovaného subjektu vymezeným v ustanovení § 16 odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků. Neposkytnutí této možnosti způsobuje nezákonnost jednak kontroly jako celku, ale rovněž tak nezákonnost rozhodnutí, které je na základě takové kontroly případně vydáno. Žalobkyně odmítá odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Afs 46/2004-39. K tomu uvádí, že závěry tohoto rozsudku jsou aplikovatelné pouze v případě, že kontrolovaný subjekt již byl seznámen s výsledky zjištění, nikoliv v případě, kdy takováto zpráva nejenže nebyla s kontrolovaným subjektem řádně projednána, ale navíc nebyla ani kvalifikovaně vyhotovena a kontrolovanému subjektu jsou známy pouze jakési dílčí výsledky šetření správce daně. Žalobkyně byla nucena i své odvolání formulovat pouze ve vztahu k takovýmto dílčím výsledkům, které jsou naprosto nedotčeny reakcí správce daně na vyjádření žalobkyně ze dne 13.8. 2006. Pokud jde o námitky žalobkyně směřující proti vyhodnocení svědeckých výpovědí svědků provedených dožádaným Finančním úřadem pro Prahu - Jižní Město, žalobkyně uvádí, že se jedná pouze o dílčí a zcela formální reprodukci závěrů prvoinstančního orgánu, bez jakéhokoliv náznaku pouhého připuštění reálnosti logických či právních argumentů žalobkyně formulovaných v odvolání. Žalobkyně především uvádí, že správce daně (a následně žalovaný) nemohl vzít za prokázané skutečnosti vztahující se k předmětným dokladům, a to od osob, které dle vlastního tvrzení zahrnutého v příslušných protokolech se na jednání dotazovaného dodavatele samy nijak nepodílely a takovéto doklady nevystavovaly a dokonce k nim ani neposkytovaly potřebné údaje či

5 pokračování

10 Ca

podklady, přičemž takovéto činnosti dle jejich výslovného prohlášení činila osoba třetí, která byla v době, kdy výslech byl proveden, mrtvá.

Žalobkyně v této souvislosti namítala, že takto bylo údajně cosi prokázáno, ačkoliv tomu tak být nemohlo, neboť příslušné závěry nemají žádný podklad v provedeném dokazování. Rovněž tak namítla, že důkazní proces byl ze strany správce daně nesprávně vedený, neboť dožádaný finanční úřad přizval ke svědecké výpovědi paní M.M., která není zapsána coby osoba s jednatelskými oprávněními dožádaného subjektu. Správce daně dále neověřil skutečnosti, které byly svědky tvrzeny, a to zejména ve vztahu k veřejně přístupných údajům zapsaným v obchodním rejstříku, které se vztahují k subjektu M.P.Elekta.

Žalobkyně především poukázala na to, že M.P.Elekta je stále zapsána v obchodním rejstříku s předmětem podnikání „zprostředkovatelská činnost v oblasti stavebnictví”, dále „nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej”, „provozování zahradnictví” a konečně též „provádění jednoduchých a drobných staveb, jejich změn a odstraňování”, s tím, že coby osoby s jednatelskými oprávněními za něj má stále zapsané pana G., který zemřel v roce 2009, a paní L.T.G. a pana V.V.H., a to bez ohledu na tvrzení posledních dvou jmenovaných o utlumení a případně ukončení činnosti subjektu v letech 2002 a 2003.

Žalobkyně proto zpochybnila hodnověrnost výše uvedených svědků, jejich výpovědí, jakož i důkazní hodnotu provedených závěrů učiněných správcem daně. Dále připomíná, že část důkazního řízení spočívající ve výslechu uvedených svědků vůbec nebyla vedena s cílem prověřit alternativu, která je v takovýchto záležitostech naprosto běžnou, tzn. že by uvedený systém dodávek či prodejů zajišťovaných dožádaným institutem mohl být realizován též příslušnými výkonnými pracovníky či zástupci dožádaného subjektu, a to na základě jistých zmocnění či pověření vystavených jediným, v dané době skutečně výkonným zástupcem M.P.Elekta, tzn. panem G. (zemřelým), s tím, že tento systém mohl pokračovat i po úmrtí jmenovaného.

K „rozboru”, kterým byly uvedené svědecké výpovědi správcem daně jaksi sumarizovány a souhrnně vyhodnoceny, žalobkyně namítá, že obsah svědeckých výpovědí musí být kvalifikovaně zaznamenán v protokolech, které jako jediné mohou mít sílu důkazních prostředků a správce daně je povinen je takto respektovat. Citovaný „rozbor”, který dokonce výpovědi svědků zcela zkresluje či vytrhuje ze souvislostí, v žádném případě nenaplňuje parametry protokolu tak, je vymezen v ustanovení § 12 zákona o správě daní a poplatků, ale dokonce ani nemá charakter tzv. úředního záznamu ve smyslu § 13 zákona o správě daní a poplatků, neboť na něm chybí datum jeho vyhotovení. Tento „rozbor” pak samozřejmě není ani součástí zprávy o kontrole a nemůže být považován ani za jakousi součást správní úvahy správce daně, protože je paradoxně formulován mimo vlastní zprávu o kontrole. Z těchto výše uvedených hledisek je zcela nezpůsobilým být součástí čehokoliv, natož důkazního řízení vedeného ve věci řešené ve vztahu k žalobkyni. Žalobkyně pak především odmítá obsahovou stránku tohoto „rozboru”, z níž je více než zřejmé, že takto byly uvedené svědecké výpovědi, resp. výstupy z nich naprosto zkresleny, a to výlučně v její neprospěch. Žalovaný tyto námitky žalobkyně vůbec neřešil a bez dalšího odůvodnění pouze uvedl, že „... zkoumané doklady předložené odvolatelem se výrazně liší od dokladů vystavených touto společností...” a dále uvedl, že správce daně se s uvedenými návrhy žalobkyně „vyrovnal již dříve”.

Žalobkyni je známo, a to z jiných daňových řízení vedených prvoinstančním správcem daně vůči manželovi žalobkyně, že správce daně a následně i žalovaný takovéto závěry o odlišnosti zkoumaných dokladů opírají o jakési výsledky dalšího šetření dožádaného finančního úřadu pro Prahu - Jižní Město, které bylo ve vztahu ke společnosti M.P.Elekta údajně provedeno dne 3.5. 2006 (tzn. před datem převzetí zprávy o kontrole), se kterým však

6 pokračování

10 Ca

žalobkyně, ale ani její manžel, vůbec nebyli seznámeni. Tímto šetřením pak údajně měly být jakési svědecké výpovědi statutárních zástupců a osoby zajišťující účetní činnost ve prospěch společností AXLA s.r.o., která měla být obchodním partnerem společností M.P.Elekta, přičemž takto měla být údajně ověřená forma a obsah faktur vydávaných společností M.P.Elekta. Žalobkyně však k těmto postupům i závěrům finančních orgánů, a to s odkazem na veřejně dostupné zdroje, považuje za nutné důrazně připomenout, že se fakticky nejedná o nic jiného nežli o výpověď osob personálně spjatých se společností M.P.Elekta a fakticky týchž osob, které byly vyslechnuty za společnost M.P.Elekta v daňové věci žalobkyně a které žalobkyně znevěrohodnila ve svém vyjádření k protokolu o ústním jednání ze dne 15.3. 2006, které správci daně zaslala dne 20.3. 2006. Je tedy více než logické, že bylo v zájmu vyslýchaných osob, aby se nedostaly do rozporu s výpověďmi, které dříve učinily před Finančním úřadem pro Prahu - Jižní Město v daňové věci žalobkyně. Žalobkyně dále uvádí, že takovéto případné závěry žalovaného jsou zcela irelevantní ve vztahu k posuzované věci, neboť takto mohl být posuzován pouze a výlučně vztah společností M.P.Elekta a AXLA, s. r. o., avšak nikoliv v souvislosti s žalobkyní tvrzenou obchodní spoluprácí se společností M.P.Elekta. Z hlediska daňové věci, která je předmětem této žaloby, se jedná o nezákonné důkazní prostředky, neboť k těmto svědeckým výpovědím nebyla ani žalobkyně ani manžel nikdy přizváni a nebylo jim tedy umožněno uplatnit jejich zákonná práva klást svědkům dotazy. Žalobkyně namítá, že skutečnost, že ve vztahu AXLA - M.P.Elekta předložené faktury mohly mít odlišnou formu než faktury předložené žalobkyní, nemůže mít pro daňové řízení vůči žalobkyni žádný význam, neboť není vyloučeno, aby daňový subjekt v obchodním a účetním styku se svými obchodními partnery použil různých forem příslušných dokladů, pokud dodrží požadavky na jejich formální a obsahové náležitosti. Žalovaný se rovněž nijak nezabýval tím, že správce daně, který tento „dodatečný” úkon prováděl, v této souvislosti nijak neřešil dopady úmrtí jednatele firmy M.P.Elekta na vývoj obchodní spolupráce firmy M.P.Elekta a společností AXLA, s. r. o., ani skutečnost, jak mohl subjekt, jehož činnost byla

zcela utlumená, což potvrdili všichni svědkové při opakovaných výsleších, jinému subjektu fakturovat dodávky či služby.

Ve vztahu ke svědeckým výpovědím, jejichž provedení uložil dožádanému správci daně s využitím § 50 odst. 3 zákona o správě daní poplatků pak žalobkyně odmítá účelové tvrzení žalovaného, že „z uvedených řízení nevyplynula nová zjištění”. Takové tvrzení žalobkyně považuje za hrubě nepravdivé a zcela manipulativní s cílem poškodit žalobkyni. Žalobkyně naopak s odkazem na protokoly o těchto výsleších, které se uskutečnily ve dnech 26.2. 2008 a 4.3. 2008, trvá na tom, že tyto výslechy jen v plném rozsahu potvrdily odůvodněné pochybnosti vznesené žalobkyní k vyhodnocení předchozích výsledků týchž svědků, které se uskutečnily dne 26.9. 2005. Tyto pochybnosti žalobkyně uplatnila už v podaném odvolání. Výslechy rovněž potvrdily reálnost předpokladu formulovaného žalobkyní, že v podmínkách, v jakých společnost M.P.Elekta realizovala svá podnikatelská oprávnění, mohla jakákoliv třetí osoba, ať už coby oprávněný či pouze domnělý zástupce této společností, dodávat manželovi žalobkyně železný šrot do výkupu. Žalobkyně s odkazem na obsah těchto protokolů trvá na tom, že tyto nejenže plně potvrdily argumenty uplatněné žalobkyní v předchozích etapách daňového řízení, ale rovněž v této souvislosti namátkou poznamenává, že z uvedených protokolů nově též vyplynulo, že předmětem činnosti uvedené společnosti byl jak nákup a prodej železných výrobků ze zahraničí, tak rovněž bourací a likvidační práce či odstraňování staveb, tzn. činnosti, z nichž mohly vzniknout příslušné dodávky železného šrotu manželovi žalobkyně. Z výslechu těchto osob rovněž vyplynulo nově, že uvedená společnost neměla v zásadě žádné zaměstnance, tedy činnosti, které prováděla, musely být vždy realizovány na základě příslušných zmocnění poskytnutých konkrétním osobám. Takováto zmocnění neposkytovala žádná z vyslýchaných osob. Z výslechů pak vyplynulo též, že společnost nedisponovala žádným vozovým parkem, z čehož

7 pokračování

10 Ca

vyplývá, a to zejména ve vztahu k jejím registrovaným podnikatelským oprávněním, že musela veškeré své přepravní výkony zajišťovat smluvní přepravou a tedy rovněž veškeré dodávky zboží či materiálu za ni musela vyřizovat vždy třetí osoba. Z informací získaných v souvislosti s uvedenými výslechy též vyplynulo, že takovýto transport dokladů zajišťoval rovněž nezl. syn paní G. Žalobkyně rovněž poukazuje na informace z těchto výslechů, z nichž vyplývá, že údajně avizovaný útlum společností M.P.Elekta naprosto nesouvisel s úmrtím pana G. dne 28.9. 2002, ale byl údajně zahájen již za jeho života, a to v souvislosti se založením firmy AXLA, s. r. o., která se zřejmě stala ve vztahu ke společností M.P.Elekta firmou konkurenční, a dále, že mezi uvedenými společnostmi žádná fakturace neproběhla. Žalobkyně v této souvislosti považuje za nutné poukázat též na fakt, že M.P.Elekta, to je údajně utlumená firma, byla až do 21.3. 2005 evidována u příslušného správce daně coby plátce daně z přidané hodnoty a žalobkyní namítané informace jsou stále jako výchozí zaregistrovány v obchodním rejstříku.

Ve vztahu k výše uvedenému se pak jeví jako zcela bezpředmětné a především jako naprosto neodůvodněné další závěry žalovaného, že pokud žalobkyně namítá hodnověrnost svědků, mohla sama hodnověrné svědky navrhnout, a že v každém případě i kdyby došlo mezi žalobkyní a M.P.Elekta k obchodování třeba i na základě plné moci, byly by tyto obchody zachyceny v účetnictví M.P.Elekta a konečně, že po zemřelém panu G. mohl systém dodávek pokračovat prostřednictvím zmocněného zástupce, neboť tato dedukce žalobkyně nebyla prokázána. Žalobkyně naopak trvá na tom, že ani z původních výslechů těchto svědků provedených 26.9. 2005 nemohl jednoznačně vyplynout závěr, že mezi žalobkyní, resp. manželem žalobkyně, a jmenovaným dodavatelem neexistovala příslušná obchodní spolupráce a v návaznosti na to nemohl žalovaný dospět k takovému závěru ani na základě opakovaných výslechů těchto svědků. Pokud k nim dospěl, avšak bez jakéhokoliv odůvodnění svých závěrů, a dokonce v hrubém rozporu se záznamy o jejich průběhu, pak jeho rozhodnutí nemůže být hodnoceno jinak než jako nezákonné, případně zcela nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Rovněž závěry formulované žalovaným ve vztahu ke svědeckým výpovědím svědků, které navrhla žalobkyně a které probíhaly dne 15.3. 2006, žalobkyně uvádí, že se jedná o zcela formální reprodukci dílčích závěrů prvoinstančního orgánu, zahrnutých do příslušné přílohy ke kontrolní zprávě, aniž by podstata a základní rozměry těchto námitek byly žalovaným vůbec vzaty v úvahu. Žalobkyně v této souvislosti poznamenává, že žalovaný coby reakci na poměrně obsáhlou argumentaci žalobkyně k důkaznímu vyhodnocení uvedených výslechů úprav formuloval své závěry, na základě kterých žalobkyně nemůže dospět k jinému závěru, nežli že žalovaný zřejmě zcela nepochopil ani podstatu správného vedení výslechu svědka ve smyslu § 8 a § 12 zákona o správě daní a poplatků, ale ani správné postupy směřující k vyhodnocení důkazních prostředků v důkazním řízení, tak aby byly dodrženy závazné dispozice ustanovení § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků.

Za zcela bezpředmětné žalobkyně označuje tvrzení žalovaného, že neměla žádné námitky vůči způsobu vedení těchto výslechů. Žalobkyně potvrzuje, že žádné takovéto námitky skutečně neměla a ani k nim neměla důvodu, neboť trvá na tom, že výslechy, tak jak byly vedeny, tvrzení žalobkyně v daňovém řízení dosud uplatněná, plně potvrdily. Žalobkyně však poznamenává, že své námitky vznesla vůči závěrům, které formuloval prvoinstanční orgán na základě vyhodnocení uvedených výslechů, a to zcela v rozporu s obsahem příslušných protokolů. Tyto námitky tedy vznesla vůči naprostému zkreslení těchto výpovědí zcela v neprospěch žalobkyně. V této souvislosti s odkazem na příslušné pasáže svého odvolání trvá na tom, že žalovaný se právě těmito námitkami nezabýval v jejich komplexu uvedeném žalobkyní.

8 pokračování

10 Ca

Žalobkyně rovněž poukazuje na to, že žalovaný své závěry zaměřil především na jakousi jím tvrzenou pasivitu žalobkyně v průběhu vedených výslechů. Žalobkyně takovéto pojetí účasti daňového subjektu při výslechu svědka zcela odmítá a považuje je za zcela rozporné s příslušnými ustanoveními zákona o správě daní a poplatků a ve svém důsledku i zcela zmatečné, neboť smyslem výslechu svědka nebylo vytěžení informací od žalobkyně, ale pouze a výlučně od uvedených svědků a naopak případné zásahy žalobkyně do těchto svědeckých výpovědí způsobem uváděným a de facto vyžadovaným žalovaným, by znamenaly nezákonné ovlivnění průběhu těchto výpovědí žalobkyní.

Žalobkyně rovněž formulovala své námitky proti tomu, že prvoinstanční správce daně tím, že v neprospěch žalobkyně vyloučil zcela a bez dalšího náklady související s pořízením železného šrotu, jehož pořízení manžel žalobkyně deklaroval od dodavatele M.P.Elekta, ačkoliv jako prokázaný a daňově relevantní přijal fakt, že jmenovaný tento šrot po úpravě dále prodal, čímž dle názoru žalobkyně vytvořil právní fikci, že manžel žalobkyně žádné takovéto náklady neměl. V tomto směru žalobkyně rovněž namítla, že správce daně ohledně takto uvedeného závěru neunesl důkazní břemeno, které mu vyplývá z ustanovení § 31 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků. Tím, že správce daně pouze vyloučil uvedené náklady v neprospěch žalobkyně, a to bez dalšího, a v tomto smyslu navýšil daňovou povinnost žalobkyně, vytvořil v neprospěch žalobkyně stav, který nemá žádnou oporu v příslušných ustanoveních platných právních norem. Ohledně těchto uvedených námitek však žalovaný ve svém odůvodnění uvedl pouze obecná a nijak neodůvodněná tvrzení, tedy podle názoru žalobkyně se jimi řádně nezabýval.

V závěru žalobkyně opakovaně připomíná, že vůči ní byly daňově relevantní závěry vyvozeny na základě naprostého zkreslení a účelové selekce výsledků svědeckých výpovědí, které uvedené skutečnosti navíc prokázat nemohly, což bylo nadevší pochybnost potvrzeno opakovanými výslechy provedenými ve dnech 26.2. a 4.3. 2008, které byly žalovaným v jeho závěrech zcela opomenuty. Současně byly zcela devalvovány svědecké výpovědi, které potvrdily tvrzení žalobkyně, u kterých navíc ani z rozhodnutí prvoinstančního správce daně, ale ani z rozhodnutí žalovaného není jednoznačně zřejmé, zda vůbec jako důkaz byly osvědčeny či nikoliv. Žalobkyně rovněž trvá na tom, že tyto daňové dopady byly vůči ní aplikovány přesto, že kontrola, která měla odůvodnit jejich použití, nebyla řádně ukončena. Kromě toho pak žalobkyně rovněž poznamenává, že žalovaný o odvolání žalobkyně rozhodl ve lhůtě, která výrazně překračuje lhůty vymezené příslušným pokynem Ministerstva financí, k čemuž žalobkyně připomíná, že žalovaný takto o odvolání rozhodl po osmnácti měsících od jeho podání. Žalobkyně rovněž uvádí, že kontrola byla vedena pouze s cílem ověřit, zda předmětné výdaje byly realizovány ve prospěch uvedené společnosti, nikoliv, zda byly výdaji na dosažení, zajištění a udržení příjmů z živnosti manžela žalobkyně. Dodatečné doměření daně tak bylo vůči žalobkyni uplatněno v souvislosti s podnikatelskými oprávněnými manžela realizovanými v oblasti výkupu železného šrotu, a to coby důsledek faktu, že jmenovaný údajně neprokázal, že jím tvrzený subjekt, který mu tento šrot dodal, tak skutečně učinil. Z výsledků kontroly však muselo být správci daně i žalovanému zcela jasné, že se jednalo o materiál, který manžel žalobkyně po úpravách dále prodával, z prodeje odvedl daň z přidané hodnoty a výnosy z prodeje zahrnul do svých příjmů, které zdanil v příslušném období daní z příjmů fyzických osob. Žalobkyně pak k tomu poznamenává, že ambulantní výkup železného šrotu je obecně výkupem anonymním a vykupující vůbec není povinen a ani oprávněn subjekt, který k němu uvedenou komoditu dodá, jakkoli identifikovat, případně lustrovat, a pokud tak činil v případě šetření těchto dodávek, konal zcela nad rámec svých povinností. Žalobkyně trvá na tom, že i kdyby zjištění správce daně byla potvrzena, nebyl by správce daně oprávněn příslušné výdaje jednostranně vyloučit z daňových nákladů, a to zejména v relaci k dani z příjmů fyzických osob, ale musel by je podřídit režimu anonymního výkupu.

9 pokračování

10 Ca

Pokud postupoval opačně a v neprospěch manžela žalobkyně, potažmo též vůči žalobkyni, postupoval tak zcela v rozporu s příslušnými právními předpisy.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě, které bylo soudu doručeno dne 14.8. 2008, nejprve uvedl, že žalobkyně byla v předmětném zdaňovacím období spolupracující manželkou ve smyslu ustanovení § 13 zákona číslo 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, daňového subjektu R.Č.. Tomuto manželovi správce daně za totožné zdaňovací období rovněž dodatečně doměřil daně z příjmů fyzických osob. Proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru bylo podáno odvolání, které žalovaný rovněž zamítl. Proti rozhodnutí o odvolání byla podána žaloba, která je u Městského soudu v Praze evidována pod č.j. 6 Ca 119/2008. Poukázal rovněž na to, že u Městského soudu v Praze jsou projednávány další žaloby manžela žalobkyně, které směřují proti rozhodnutím žalovaného ve věci daně z přidané hodnoty související s totožným zdaňovacím obdobím.

Pokud jde o námitky žalobkyně týkající se projednávání zprávy z daňové kontroly, žalovaný trvá na své argumentaci uvedené ve žalobou v napadeném rozhodnutí na stranách 1 až 7. Pro doplnění žalovaný uvádí, že se závěry správce daně z výslechů svědků navržených žalobkyní byla žalobkyně seznámena, jak je v rozhodnutí žalovaného uvedeno, již dne 15.3. 2006. To, že nebudou kontrolní závěry sumarizované ve zprávě z kontroly ze dne 20.6. 2006 totožné se závěry zprávy z kontroly z ledna roku 2006, což také žalobkyně namítala, bylo tedy zřejmé s ohledem k právě zmíněnému protokolárnímu seznámení žalobkyně se závěry správce daně z výslechů svědků navržených žalobkyní.

Žalovaný rovněž poukazuje na to, že žalobkyně, jak vyplývá z textu jejího vyjádření ze dne 14.8. 2006, naopak všem počinům žalovaného evidentně rozuměla, neboť se ke všem vyjádřila. Přitom se ani jednou nezmínila, že by výsledek daňové kontroly s ní nebyl projednán. V tomto vyjádření pouze navrhla, aby bylo doplněno důkazní řízení. Správce daně pak žalobkyni dne 21.8. 2006 sdělil, že toto vyjádření žalobkyně neobsahuje pro správce daně nové podněty pro pokračování daňové kontroly. Z toho zcela zřejmě vyplývá, že zpráva z kontroly byla v souladu s ustanovením § 16 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků dne 20.6. 2006 projednána. Dále z toho jasně vyplývá, že žalobkyně nebyla v průběhu daňového řízení krácena na svých právech, a to ani v právu podle § 16 odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků.

Žalovaný zdůrazňuje, že zákon o správě daní a poplatků neukládá správci daně povinnost vyjádření daňového subjektu ke kontrole znovu projednávat, navíc několikrát, jestliže již jednou došlo k projednání výsledků z kontroly a nebyly navrženy nové důkazní prostředky. Dále konstatuje, že zákon o správě daní a poplatků nevyžaduje souhlas kontrolovaného daňového subjektu se závěry uvedenými zprávě. Pro tento případ zákon o správě daní a poplatků přiznává daňovému subjektu právo na řádné opravné prostředky.

K námitce žalobkyně týkající se celkového času na sepsání protokolu o projednání zprávy dne 18.1. 2006, žalovaný uvádí, že tato námitka není důvodná, neboť žalobkyně byla s totožnými výsledky daňové kontroly protokolárně seznámena již dne 5.1. 2006. Nic takového při předmětném jednání ani nenamítala. Irelevantnost této námitky je dále zřejmá i proto, že správce daně při tomto jednání žalobkyni poskytl prostor pro následné písemné vyjádření k předmětné věci. Pokud žalobkyně poukazuje na čas k sepsání protokolu ze dne 15.3. 2006, žalovaný opět uvádí, že i tato námitka je irelevantní, neboť u probíhajících výslechů svědků byla žalobkyně celé dopoledne přítomna a uvedené při předmětném jednání nenamítala. Navíc měla opět možnost vyjádřit se následně, což neudělala.

Žalovaný poukazuje na to, že názor žalovaného a správce daně na datum ukončení daňové kontroly se rozchází. Tato skutečnost však podle názoru žalovaného neín v dané věci

10 pokračování

10 Ca

relevantní, neboť v žádném případě nemá tato změna vliv na výsledek daňové kontroly, včetně dopadu na práva žalobkyně.

Pokud jde o vyjádření žalobkyně ze dne 13.8. 2006, žalovaný poukazuje na to, že toto vyjádření v žádném případě nebylo vyloučeno z daňového řízení a že se s tímto vyjádřením zabýval. Protože však ve skutečnosti neobsahovalo nic, co již nebylo v průběhu celé kontroly řešeno, ztotožnil se žalovaný s názorem správce daně, že doplnění dokazování není třeba vzhledem k podkladům, které jsou již součástí kontrolního spisu žalobkyně, které byly získány na základě dožádání. Právě na základě absence nových důkazních prostředků mohl žalovaný konstatovat, že kontrola byla ukončena již dne 20.6. 2006. Žalovaný k tomu opakovaně zdůrazňuje, že zákon o správě daní a poplatků neukládá správci daně povinnost vyjádření daňového subjektu ke kontrole, které neobsahuje nové návrhy a dokumenty coby nové důkazní prostředky, znovu projednávat.

Žalovaný dále uvádí, že zpráva z kontroly obsahuje veškeré zákonné náležitosti a byla správcem daně zpracována v souladu s ustanovením § 16 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků. Správce daně postupoval v souladu s ustanovením § 16 odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků, neboť ze spisu je patrné, že ponechal žalobkyni právo vyjádřit se k výsledkům daňové kontroly. Správce daně rovněž reagoval na veškerá podání žalobkyně. Učinil tak vždy písemně a v případě, že žalobkyně navrhla důkazní prostředky, jako se stalo dne 31.1. 2006, správce daně se jimi zabýval a výslechy žalobkyní navržených svědků provedl. To vše je ve zprávě z kontroly uvedeno, tzn., že vše je ze zprávy z kontroly přezkoumatelným způsobem seznatelné. Stejně tak je seznatelný a srozumitelný i výsledek kontrolních nálezů a způsob jeho zjištění i hodnocení důkazů.

Dle názoru žalovaného pak žalobkyně svým účelovým výkladem ustanovení § 16 zákona o správě daní a poplatků uplatňuje irelevantní námitky zcela bez ohledu na objektivně existující fakta. Navíc žalobkyně nově namítá i ustanovení § 16 odst. 4 písm. c) zákona o správě daní a poplatků, které neuplatnila v průběhu odvolacího řízení, a to též zcela irelevantně, neboť z celého spisového materiálu vyplývá dle názoru žalovaného opak.

Žalovaný k tomu připomíná, že žalobkyně (potažmo její manžel, se kterým spolupracovala) porušila ustanovení § 24 zákona o daních z příjmů, neboť v rámci daňové kontroly za zdaňovací období neprokázala, že uplatněné daňové výdaje byly výdaji na dosažení, zajištění a udržení příjmů z jeho živnosti.

Pokud žalobkyně uvádí, že cítila potřebu reagovat na nové skutečnosti, resp. závěry správce daně, uvedené v přílohách zprávy z kontroly číslo 2 a 3, uvádí žalovaný, že zpráva z kontroly předložená žalobkyní dne 20.6. 2006 nic takového neobsahovala. Žalovaný opětovně poukazuje na to, že s výslechy svědků dožádaným správcem daně byla žalobkyně seznámena již dne 18.1. 2006 a s výslechem svědků, které sama navrhla a u nichž byla přítomna, byla seznámena hned dne 15.3. 2006, kdy současně obdržela vždy jedno vyhotovení jednotlivých protokolů z výslechů jednotlivých svědků. Zpráva z kontroly předložená dne 20.6. 2006 se samozřejmě obsahově od zprávy z kontroly předložené žalobkyní v lednu 2006 lišila, a to právě na základě provedení výslechů svědků navržených žalobkyní. Žalobkyně si však musela být vědoma již ode dne provedení uvedených výslechů, že lednové závěry správce daně z daňové kontroly uvedené další výslechy ovlivnily.

Žalovaný je rovněž toho názoru, že ze spisového materiálu i z celého daňového řízení zřetelně vyplývá, že správce daně po celou dobu provádění daňové kontroly postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 3 a s ustanovením § 31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Z uvedených námitek je zřejmé, že při hodnocení předmětného daňového řízení žalobkyně vycházela jen z několika úkonů, navíc vytržených ze souvislostí.

11 pokračování

10 Ca

Žalovaný se domnívá, že ze spisového materiálu je zřejmé, že správce daně se zabýval i obsáhlým vyjádřením žalobkyně ze dne 13.8. 2008. V této době již byl žalobkyni po dobu pěti měsíců znám verdikt správce daně, který nevyzněl v její prospěch. Žalobkyně proto, vědoma si eventuální výše následně doměřené daně, získávala neustálými podněty čas ke zmaření všech úkonů správce daně směřujících k dodatečnému stanovení daně ve smyslu ustanovení § 47 zákona o správě daní a poplatků. Jedná se však námitky, které nemají vliv na výrok rozhodnutí.

Pokud žalobkyně dále namítá, že ani na svoji žádost o sdělení důvodu mezi daní vyměřenou a daní přiznanou v daňovém přiznání neměla k dispozici žádný kvalifikovaný podklad, ze kterého by mohla relevantně vyhodnotit podstatu právních úvah správce daně, žalovaný uvádí, že podle jeho názoru se jedná o irelevantní námitku. Požadované podklady měla žalobkyně k dispozici již dne 15.3. 2006 ve formě protokolu o ústním jednání z uvedeného dne. V této písemnosti správce daně vyhodnotil výslechy svědků žalobkyní navržených. Je zcela zřejmé, že tyto svědecké výpovědi nebylo možno osvědčit jako nezpochybnitelný důkaz o tom, že žalobkyně, resp. její manžel, prokázala oprávněnost uplatnění ke kontrole předložených faktur, které měly být údajně vystaveny společnost M.P.Elekta, coby výdajů daňových.

Pokud jde o vlastní hodnocení možnosti uznání těchto výdajů, žalovaný odkazuje na strany 9 až 11 svého rozhodnutí. K tomu doplňuje, že je třeba při hodnocení vycházet z celého daňového řízení i z celého textu napadeného rozhodnutí, nikoliv jen z několika vět vytržených ze souvislosti, jak to činí žalobkyně. Námitky žalobkyně, že se svědci ve společnosti M.P.Elekta nijak nepodíleli na její činnosti, faktury nevystavovali atd. jsou s přihlédnutím k veškerému spisovému materiálu irelevantní. Naopak výpověď účetní společností M.P.Elekta na základě všech zjištění musela být základem důkazního řízení správce daně.

K nepodloženým úvahám žalobkyně o zmocněné osobě dále žalovaný uvádí, že žalobkyně měla právo sama klást svědkům takové otázky, které by vedly k prokázání uskutečnění sporných daňově účinných výdajů v plné výši. Nic takového však neučinila ani neměla žádné námitky vůči způsobu provedení těchto výslechů. I když svědek Z. zmínil existenci plné moci pana F. a vypověděl, že sice plnou moc tento pán předložil, ale že si ji od něj nevzal, nemá ji a kopii nepořizoval, mohla žalobkyně na odpověď svědka adekvátně reagovat. Ani další otázky správce daně a odpovědi k plné moci pana F. její existenci neprokázaly. Svědek nevěděl, kdo plnou moc udělil, se zástupcem společností, který měl zmocnění vystavit, on nikdy nejednal. Dále svědek tvrdil, že tuto plnou moc má žalobkyně, resp. její manžel, nikdo z nich však nereagoval.

Žalovaný uvádí, že ze svědeckých výpovědí nevyplynulo, že by v činnosti společnosti M.P.Elekta po úmrtí pana G. někteří z dalších vedoucích této společnosti, případně jiná třetí osoba, pokračovali, ačkoliv společnost změnu zápisu organizační složky zahraniční právnické osoby do obchodního rejstříku neprovedla. Žalovaný na rozdíl od žalobkyně nevidí hodnocení svědeckých výpovědí ani účelovost, ale ani rozpor s jejich záznamem, natož jakékoliv zkreslení výstupů z nich. K údajné předpojatosti rozboru svědeckých výpovědí žalovaný uvádí, že žalobkyně mohla využít práva podat námitku proti postupu pracovníka správce daně ve smyslu ustanovení § 16 odst. 4 písm. d) zákona o správě daní a poplatků, což neučinila.

Pokud žalobkyně namítá, že provedený rozbor tyto výpovědi svědků vytrhuje ze souvislostí, je žalobkyní vznesena nad rámec odvolání. Žalobkyně však ani neuvedla, jaké souvislosti má konkrétně na mysli. Žalovaný k tomu uvádí, že uvedený rozbor je obsáhlým vysvětlením a zároveň zdůvodněním hodnocení správcem daně provedených výslechů v souladu s ustanovením § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, a vychází z protokolů o těchto výsleších a neobsahuje nic víc, než obsahují tyto protokoly.

12 pokračování

10 Ca

K námitce žalobkyně, že správce daně své závěry o odlišnosti zkoumaných dokladů opírá o výsledky dalších šetření, se kterými nebyla vůbec seznámena, žalovaný uvádí že dne 10.4. 2006 bylo správce daně na Finančním úřadě pro Prahu - Jižní Město umožněno nahlédnutí do účetnictví M.P.Elekta a byla pořízena kopie zprávy z daňové kontroly zdaňovacího období 2002 provedené u firmy M.P.Elekta, která byla uzavřena dne 11.5. 2005, a kopii knihy faktur a výsledovky k uvedenému zdaňovacímu období. Z uvedené kontroly vyplynulo, že za rok 2002 společnost M.P.Elekta vystavila ještě před smrtí pana G. pouze 3 faktury, kde jediným odběratelem byla společnost AXLA, s. r. o. Na základě zjištěného správce daně zaslal společností AXLA, s. r. o., dne 12.4. 2006 výzvu k součinnosti dle § 34 zákona o správě daní a poplatků k dohledání faktury od společností M.P.Elekta a mimo jiné k předání případných plných mocí. K tomu byly k nahlédnutí předloženy kopie, které byly totožné s již zjištěnými ve firmě M.P.Elekta, to je správce daně nezjistil nějaký nástin nesrovnalosti, který by ho vedl k pochybnostem ohledně účetnictví společností M.P.Elekta, avšak existence plné moci jakési třetí osoby k jednání za společnost M.P.Elekta se nepotvrdila, neboť nebyla žádná předložena.

Dle uvedeného protokolu se v žádném případě nejednalo o výslech svědků ve smyslu ustanovení § 8 zákona o správě daní a poplatků, naopak šlo o jednání s třetí osobou. Tato třetí osoba předložila na řádnou výzvu k součinnosti třetích osob dle ustanovení § 34 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 písm. b) listiny k ohledání. K tomu žalovaný podotýká, že uvedená námitka nebyla předmětem odvolání, proto se ani žalovaný v rámci svého napadeného rozhodnutí o tomto jednání nezmínil. Výsledek tohoto šetření nebyl použit žalovaným jako důkaz k jeho výroku, neboť ohledně společnosti M.P.Elekta vycházel žalovaný ze zjištění, která učinil dožádaný správce daně při výslechu svědků z uvedené skutečnosti. K tvrzení žalobkyně, že žalovaný nařídil provést opakované výslechy totožných svědků ze společností M.P.Elekta v případě probíhajícího odvolacího řízení ve vztahu k její osobě, žalovaný uvádí, že v rámci odvolacího řízení u žalobkyně bylo třeba daňové řízení doplnit. Jedná se totiž o jiný daňový subjekt, než je její manžel pan Č. a s žalobou napadeným rozhodnutím u jejího manžela toto doplnění nesouvisí.

Žalovaný rovněž konstatuje, že není zřejmé, proč žalobkyně při výsleších nevyužila možnosti a nekladla svědkům otázky, o kterých se zmiňuje v žalobě, a proč onu třetí osobu, která údajně disponovala plnou mocí od společností M.P.Elekta, neidentifikovala. Žalovaný rovněž zdůrazňuje, že správce daně vycházel mimo jiné z výsledků daňové kontroly provedené příslušným správcem daně ve společnosti M.P.Elekta, která byly provedeny dříve a nikoliv v souvislosti s daňovou kontrolou prováděnou správcem daně u žalobkyně či jejího manžela.

Žalovaný uvádí dále, že k vyměření daně z příjmů u spolupracující osoby souvisí s vyměřením daně z příjmů u osoby, se kterou je spolupracováno, to je v tomto případě, jestliže došlo k vyměření daně z příjmů u manžela žalobkyně, tak samozřejmě došlo k doměření daně i u žalobkyně. Manžel žalobkyně byl v rámci daňové kontroly za zdaňovací období 2002 i 2003 správcem daně vyzván k prokázání skutečnosti, že předmětné faktury od dodavatele M.P.Elekta, které uplatnil jako daňově uznatelné výdaje, jsou údaji vynaloženými na dosažení, zajištění a udržení příjmů ve smyslu ustanovení § 24 zákona o daních z příjmů. Pan Č. neunesl důkazní břemeno ve smyslu ustanovení § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, neboť nepředložil relevantní důkazní prostředky. Jednal v rozporu s ustanovením § 24 zákona o daních z příjmů, neboť neprokázal, že se u uplatněných daňových výdajů jedná o výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů z jeho živnosti. S tím byla žalobkyně seznámena ve dnech 5.1. 2006 a 18.1. 2006. Sama pak posléze dne 31.1. 2006 navrhla jako důkazní prostředek provedení výslechů svědků, a to totožných s návrhem jejího manžela.

13 pokračování

10 Ca

Tyto výslechy se uskutečnily, jak je výše uvedeno, dne 15.3. 2006. Jiné důkazní prostředky sama žalobkyně nenavrhla.

Pokud žalobkyně namítá, že se žalovaný nezabýval jejími námitkami proti vyhodnocení rozboru výslechů svědků ze dne 15.3. 2006, žalovaný se proti této námitce odkazuje na své vyjádření na stránkách 9 až 11 rozhodnutí napadeného žalobou, neboť je přesvědčen, že se s námitkami žalobkyně vypořádal. Žalovaný se rovněž nedomnívá, že předložení důkazu, například plné moci v listinné podobě, by žalobkyně do výslechů svědků nezákonně zasahovala, jak uvádí v žalobě, naopak získat od žalobkyně nezpochybnitelné důkazy o skutečnostech, které uvedla ve svém daňovém přiznání, bylo snahou správce daně od počátku daňové kontroly, a to i od jejího manžela. Naopak smyslem § 16 odst. 4 písm. e) zákona o správě daní a poplatků je právo daňového subjektu vstupovat do prováděného výslechu svědka. Žalovaný připomíná, že se jednalo o výslechy svědků, které byly navrženy žalobkyní i jejím manželem, a že se tyto výslechy konaly ve snaze správce daně nahradit důkazní nouzi žalobkyně jejího manžela.

K námitce žalobkyně, že správce daně neunesl důkazní břemeno dle ustanovení § 31 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků a že správce daně měl ve vztahu k žalobkyni využít institutu daně stanovené podle pomůcek dle § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků a že se žalovaný nezabýval šířeji rozsudkem Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Afs 18/2004, žalovaný odkazuje na stranu 13 svého žalobou napadeného rozhodnutí, ve kterém se s námitkami žalobkyně vyrovnalo.

Pokud žalobkyně dále namítá, že manžel žalobkyně, musel mít proti zdanitelným příjmům i primární výdaje, žalovaný k tomu uvádí, že správce daně si dne 2.3. 2006 provedl pro své potřeby důkladný rozbor tvrzení subjektu, které bylo uvedeno již v jeho vyjádření ke zprávě z kontroly v lednu 2006, a to porovnáním s doklady a evidencemi již dříve předloženými. Žalobkyně již tehdy tvrdila, že její manžel musel mít nutně proti zdanitelným příjmům primární výdaje související s pořízením materiálu. Trvala na tom, že výdaje měl a dále tvrdila, že v případě žádné z komodit, se kterými on pracuje, nejsou náklady nikdy nižší než 60 % jím dosahovaných výnosů. Konkrétně žalobkyně uvádí, že podíl na trhu k výnosům u mědi činí 68 %, u mědi telefonní 85 % a u hliníku 61 %. Z uvedeného rozboru správci daně vyplynulo, že při příslušném podílu ostatních výdajů (mzdy, zdravotní a sociální pojištění zaměstnanců, provozní režie) i vzhledem k příslušným příjmům, by býval pan Č. zaúčtováním daňových výdajů dle faktur mimo jiných i od dodavatele společnosti M.P.Elekta, na 100 % příjmů a vynaložil téměř 110 % výdajů. Tento rozbor je součástí neveřejných dokladů ve spisu manžela žalobkyně. Z uvedeného vyplývá, že správce daně nevyloučil předmětné náklady v neprospěch žalobce „bez dalšího”, jak žalobkyně naznačuje ve svém podání na straně 15 v článku VI.

K námitce, že správce daně vytvořil právní fikci, že žalobkyně, resp. pan Č., neměl náklady související s prodejem z daňových výdajů vyloučeného šrotu a že tímto neunesl důkazní břemeno, žalovaný uvádí, že pan Č. měl více dodavatelů, od nichž se suroviny vykupoval a též zpracovával. Z předloženého jednoduchého účetnictví však nebylo zřejmé, že se jednalo o zpracování surovin, které byly vyloučeny z daňově účinných výdajů. Důkazní břemeno tak zůstalo na žalobkyni resp. na jejím manželovi. Porušení ustanovení § 31 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků ze strany správce daně z uvedeného nevyplývá, neboť v tomto případě neexistuje právní fikce.

Pro institut ustanovení § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, to je stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek, nenastal u žalobkyně právní důvod. Jak již žalovaný uvedl ve svém rozhodnutí, daňovou povinnost bylo možné v tomto případě stanovit spolehlivě v souladu se zákonem o správě daní a poplatků dokazováním, neboť v tomto případě nebyly

14 pokračování

10 Ca

splněny obě podmínky pro stanovení daně podle pomůcek. Žalobkyně zcela nesplnila povinnost vyplývající z ustanovení § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, ale daň bylo možné stanovit dokazováním, tj. nebyla splněna druhá podmínka pro použití náhradního způsobu stanovení daně.

Žalovaný rovněž trvá na svém názoru, že na projednávaný případ nelze aplikovat závěry učiněné Nejvyšším správním soudem v rozsudku č.j. 1 Afs 18/2004. Žalovaný konstatuje, že žalobkyně vytrhla text ze souvislostí. Dle předmětného rozsudku: „cílem daňové kontroly je ověřit správnost a pravdivost údajů o základu daně a dani, uváděné v daňových přiznáních; je na úvaze správce daně, jakým směrem daňovou kontrolu zaměří a v

jakém rozsahu. Pokud však správce daně určí, že předmětem daňové kontroly je DPH za určité zdaňovací období (jak daň na vstupu, tak i na výstupu), má povinnost pohybovat se v mezích, které si sám určil, a to způsobem, který mu stanovuje daňový řád”. Dále však dle předmětného rozsudku: „stěžovatel - nikoliv svojí vinou - nemohl ke kontrole předložit všechny účetní doklady, týkající se jak daně na výstupu, tak i daně na vstupu. Správce daně tak měl mít pochybnosti takového rázu, že měl stanovit daň pomocí pomůcek, především

proto, že k dispozici nebyly důkazy pro stanovení základu daně a daně ani na vstupu, ani na výstupu.”

V případě žalobkyně, resp. jejích manžela, však byly jím ke kontrole předloženy veškeré účetní doklady související s jejich daňovým základem u daně z příjmů fyzických osob za předmětné zdaňovací období a naopak byly předloženy předmětné fiktivní faktury navíc. Námitky žalobkyně v tomto směru proto nejsou důvodné. Pokud žalobkyně dále poukazuje na to, že žalovaný vydal své rozhodnutí po překročení lhůty uvedené odvolacímu orgánu příslušnými právními normami, žalovaný konstatuje, že Ministerstvo financí prodloužilo písemností č.j. 14055/07-11800-202370 ze dne 23.8. 2007 žalovanému lhůtu stanovenou pokynem MF č. D - 125 k rozhodnutí o odvolání v této věci.

Žalovaný proto závěrem uvádí, že neshledal ze strany správce daně porušení základních zásad daňového řízení. Správce daně postupoval v souladu s ustanoveními § 16 odst. 1, § 31 odst. 2, ale i ustanovením § 2 odst. 2 i odst. 3 zákona o správě daní a poplatků. Při svém hodnocení vycházel z důkazů, které mu byly během celého daňového řízení předloženy. Naopak pan Č., osoba, se kterou žalobkyně spolupracovala, nesplnil svou základní povinnost vycházející z ustanovení § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků. Žalovaný se vypořádal se všemi námitkami uvedenými v odvolání a v průběhu odvolacího řízení postupoval v souladu s platnými zákony, to je se zákonem o správě daní poplatků a zákonem o daních z příjmů.

Na základě všech těchto skutečností žalovaný navrhuje, aby byla žaloba zamítnuta.

Ze správního spisu vyplývají následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti:

Žalobkyně podala dne 24.2. 2004 daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2003, když vykázala základ daně ve výši 31.549,- Kč a daňovou povinnost ve výši 0,- Kč. V tomto roce byla žalobkyně spolupracující manželkou pana R.Č. V souladu s ustanovením § 13 zákona o daních z příjmů byly na žalobkyni rozděleny příjmy dosažené při podnikání za spolupráce druhého z manželů a výdaje na jejich dosažení, zajištění a udržení tak, že na žalobkyni připadl podíl ve výši 45 % a na jejího manžela podíl ve výši 55 %.

V rámci kontroly provedené u manžela žalobkyně bylo zjištěno, že součástí předloženého účetnictví za roky 2002 a 2003 byly faktury, na kterých je jako dodavatel uvedena společnost M.P.Elekta. Jedná se o faktury za rok 2003 ve výši 4 002.098,80 Kč a k tomu 880 464,- Kč na dani z přidané hodnoty. Výdaje na úhradu uvedených faktur byly uplatněny jako daňově uznatelné výdaje. Dožádáním na Finančním úřadě pro Prahu - Jižní

15 pokračování

10 Ca

Město bylo zjištěno, že součástí účetnictví M.P.Elekta nejsou žádné doklady (tj. faktury ani doklady o úhradách) týkající se spolupráce s manželem žalobkyně. Na základě zjištěných skutečností byly dne 26.9. 2005 provedeny výslechy svědků na Finančním úřadě pro Prahu - Jižní Město. Ke svědecké výpovědi byly předvoláni: paní L.T.G., vedoucí organizační složky M.P.Elekta, pan V.V.H., vedoucí organizační složky M.P.Elekta, paní M.M., zmocněná zástupkyně M.P.Elekta. Ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že M.P.Elekta s manželem žalobkyně nespolupracovala, nezná ho. Za M.P.Elekta jednal a doklady vystavoval pouze pan A.V.G., který zemřel v roce 2002, z tohoto důvodu byla činnost M.P.Elekta v roce 2002 utlumena, v roce 2003 již M.P.Elekta neprovozovala žádnou činnost. Dále bylo zjištěno, že M.P.Elekta předmětné doklady nevystavila, úhrady nepřijala. Údaje na uvedených dokladech - adresa, razítka, podpisy neodpovídají, neodpovídá ani formát faktur a pokladních dokladů. Z výše uvedených důvodů byl manžel žalobkyně vyzván dle § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků k prokázání toho, že výdaje uvedené v příloze výzvy, a to i faktury, na nichž je jako dodavatel uvedena M.P.Elekta, uplatněné jako daňově uznatelné výdaje, byly v plné výši výdaji vynaloženými na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu § 24 zákona o daních z příjmů.

Finanční úřad pro Prahu 9 požadoval prokázat, že k pořízení materiálu dle uvedených faktur skutečně došlo, že dodavatelem je skutečně společnost M.P.Elekta. Dále požadoval prokázat, že předmětné faktury byly skutečně uhrazeny společností M.P.Elekta. Dne 26.10. 2005 bylo správci daně doručeno písemné vyjádření manžela žalobkyně k uvedené výzvě, v němž pan Č. k předmětným fakturám uvedl: „faktury přijaté, které byly za období červenec 2002 - prosinec 2003 od firmy M.P.Elekta předloženy Finančnímu úřadu Praha 9, byly řádně zaneseny do knihy faktur a následně vedeny v účetnictví. Zboží bylo následně dodáno a proúčtováno našim odběratelům. V současné době nemám závazky ani pohledávky s výše uvedenou firmou. Po roce 2003 byl s touto firmou ukončen obchodní styk...”

Na základě uvedených skutečností byla u žalobkyně dne 5.1. 2006 zahájena daňová kontrola na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roků 2002 a 2003.

V protokole o zahájení daňové kontroly je uvedeno, že doklady a evidence byly předloženy v rámci kontroly daně z příjmu fyzických osob za rok 2002 a 2003 u spolupracující osoby, tj. manžela žalobkyně. Žalobkyně k dotazu správce daně potvrdila, že veškeré příjmy a veškeré výdaje uvedené v jejím přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2002 a 2003 pochází pouze z činnosti jako osoby spolupracující s jejím manželem. Žalobkyně dále uvedla, že jí nejsou známy žádné další skutečnosti, než ty jsou ty, které v rámci daňové kontroly provedené u jejího manžela uvedl její manžel.

Dne 18.1. 2006 proběhlo u správce daně ústní jednání se žalobkyní, jehož předmětem bylo projednání zprávy o daňové kontrole. Ve zprávě o kontrole správce daně nejprve shrnul zjištění, která byla učiněna při daňové kontrole provedené u manžela žalobkyně. Na základě těchto zjištění dospěl správce daně k závěru, že z provedených výslechů svědků jednoznačně vyplývá, že M.P.Elekta manžela žalobkyně nezná, nespolupracovala s ním, žádné zboží mu nedodala, předmětné doklady (a to i faktury a pokladní doklady) nevystavila a žádné úhrady od něj nepřijala. Dále správce daně konstatuje, že zahrnutí předmětných faktur do evidence faktur a jejich zaúčtování neprokazuje, že k pořízení zboží došlo způsobem, který uvedl manžel žalobkyně. Tento neprokázal, že k pořízení zboží od dodavatele M.P.Elekta skutečně došlo, a to v rozsahu uvedeném na jím předložených dokladech. Pan Č. tedy neprokázal, že výdaje na základě faktur, na nichž je jako dodavatel uvedena M.P.Elekta zaúčtované v peněžním deníku předloženém v rámci kontroly daně z příjmů fyzických osob za rok 2003 ve výši 4 002 098,80 Kč jsou údaji na dosažení zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Byl tedy porušen § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.

16 pokračování

10 Ca

Finanční úřad vyloučí tyto výdaje z výdajů ovlivňujících základ daně u manžela žalobkyně, což ovlivní základ daně u žalobkyně. Správce daně konstatoval, že daňovému subjektu (tedy manželu žalobkyně) poskytl od zahájení kontroly dne 25.5. 2005 dostatek času k předložení účetních a jiných dokladů a účetních písemností, které by prokázaly hospodářské a účetní operace v souladu s ustanovením § 16 odst. 2 písm. c) zákona o správě daní a

poplatků a poskytl dostatek času k předložení důkazních prostředků prokazujících jeho tvrzení v průběhu kontroly v souladu s § 16 odst. 2 písm. e) byl zákona o správě daní a poplatků. Žalobkyně pak uvedla, že jí nejsou známy žádné další skutečnosti týkající se spolupráce jejího manžela a společnosti M.P.Elekta a nemá k dispozici žádné další doklady.

Žalobkyně se k této zprávě o kontrole vyjádřila podáním, které bylo doručeno správci daně dne 31.1. 2006. Uvedla v něm, že nesouhlasí ani se závěry daňové kontroly ani s odůvodněním vlastních kontrolních zjištění, která jsou formulována ve zprávě o kontrole.

Uvádí, že nemůže přijmout bez dalšího zejména závěry vztahující se ke svému manželovi, který byl primárním předmětem kontroly a tedy i se závěry, které byly dovozeny správcem daně vůči žalobkyni coby tzv. osobě spolupracující s jejím manželem. Nesouhlasí tedy se závěrem, že „M.P.Elekta pana Č. nezná, nespolupracovala s ním, žádné zboží mu nedodala, předmětné faktury a pokladní doklady nevystavila, žádné úhrady od něj nepřijala”. Nesouhlasí tedy ani se závěrem správce daně, že byl porušen § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.

Žalobkyně uvádí, že je hluboce přesvědčena, že její manžel, coby prověřovaný daňový subjekt, své důkazní břemeno vyplývající mu z ustanovení § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků unesl. Zejména je přesvědčena, že skutečnosti vztahující se k výdajům, které za příslušná období coby výdaje na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů zahrnul do svých evidencí, prokázal způsobem, který po něm lze ze zákona spravedlivě požadovat. Poukázala především na to, že manžel mohl být uveden v omyl, pokud jde o osobu dodavatele předmětného materiálu, a dokonce, že mohl být objektem protiprávní činnosti osob či subjektů, které se za takového dodavatele vydávaly. Je nicméně přesvědčená, že ani v takovém případě nelze spravedlivě požadovat, aby v případě takovéhoto protiprávního jednání třetích osob nesla společně s manželem důsledky takovéhoto stavu.

Uvádí, že ve vztahu k identifikaci dodavatele, k němuž se vztahují náklady, které byly daňovou kontrolou vyloučeny ze základu daně z příjmu fyzických osob, upozorňuje, že samozřejmě není schopna, ani žalobkyně ani její manžel, dokázat, že manžel byl objektem protiprávního jednání třetích osob, kdo takovéto jednání, jehož se případně stali objektem, organizoval a věcně zajišťoval. I pokud by se takovýto případ potvrdil, je žalobkyně přesvědčena, že případný požadavek vůči manželovi na prokázání skutečností vztahujících se k identifikaci takovéhoto subjektu, je požadavkem nad rámec zákonných oprávnění správce daně. K tomu poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 2 Ans 1/2005-57, z něhož vyplývá že „nelze zejména po daňovém subjektu požadovat, aby prokazoval skutečnosti, jež jsou soud zcela mimo sféru jeho vlivů a jež nemůže, ať již z důvodů zákonných překážek, anebo z důvodu faktického stavu věcí, zjistit a ověřit, pokud prokázal obsahem svých povinných evidencí jakož i záznamem faktické realizace služby, že zdanitelné plnění samo o sobě bylo dodáno a že bylo i zaplaceno”.

Poukázala rovněž na to, že plným vyloučením výdajů vztahujících se ke společností M.P.Elekta správce daně vytvořil jakousi „fikci”, že ve vztahu k předmětným zdanitelným příjmům manžel fakticky neměl žádné náklady, a to aniž by takovouto fikci v rozporu s ustanovením § 31 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků jakákoliv odůvodnil. Žalobkyně je

přesvědčena, že takto správce daně postupovat nemůže, navíc v podmínkách, kdy je mu z průběhu jím organizované kontroly zřejmé, že manžel podniká v oblasti výkupu kovů, jejich

17 pokračování

10 Ca

zpracování a následného prodeje, tzn. kdy měl správce daně možnosti ověřit, že manžel předmětný materiál skutečně jednak zpracoval a dále prodal, nemůže proto správce daně bez dalšího pominout, že musel nutně mít primární výdaje související s pořízením takovéhoto materiálu. V případě, že takovouto skutečnost správce daně zcela opomenul, musel by připustit, že na sebe převzal důkazní břemeno ohledně tvrzení, že manžel žádné takovéto náklady neměl. Takovýto závěr však naprosto a se znalostí reálného stavu věci žalobkyně odmítá a trvá na tom, že tyto výdaje, nejsou nikdy nižší než 60 % jím dosahovaných výnosů. Žalobkyně závěrem připomíná, že pro případ, že by manžel neunesl svá důkazní břemena, což nicméně odmítá, správce daně disponuje zákonnými prostředky, které mu umožňují stanovit daň ve správné výši, a to minimálně těmi, které jsou uvedeny v ustanoveních § 31 odst. 5 a § 31 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků.

Žalobkyně proto navrhla, aby byli jako svědci vyslechnuti osoby zaměstnanců manžela žalobkyně uvedených v tomto podání.

Dne 15. 3. 2006 proto správce daně vyslechl jako svědky M.Z., L.H., M.P. a M.F. Téhož dne proběhlo se žalobkyní jednání, jehož předmětem podle sepsaného protokolu byla reakce správce daně na vyjádření žalobkyně ze dne 30.1. 2006 a na výslechy svědků provedené dne 15.3. 2006. V tomto protokolu správce daně popsal, jaké doklady byly žalobkyní předloženy, jakým způsobem probíhala daňová kontrola, a to vše se závěrem, že v daňovém řízení vyšlo najevo, že M.P.Elekta daňovému subjektu zboží nedodala, doklady nevystavila a úhrady nepřijala. Výslechy svědků provedené dne 15.3. 2006 neprokázaly obchodní spolupráci mezi daňovým subjektem a společností M.P.Elekta v rozsahu předmětných faktur.

K tomuto protokolu se žalobkyně vyjádřila podáním ze dne 20.3. 2006. Vyslovila své názory na závěry správce daně obsažené v protokolu ze dne 15.3. 2006 a uvedla důvody, pro které tyto závěry považuje za nesprávné. Dne 20.6. 2006 proběhlo u správce daně další ústní jednání. Předmětem jednání bylo projednání zprávy o kontrole daně z příjmů za předmětná zdaňovací období. Ve zprávě o kontrole správce daně podrobně popsal průběh kontroly, reagoval na vyjádření daňového subjektu, a to jak na vyjádření ze dne 31.1. 2006, tak i na vyjádření ze dne 20.3. 2006. Uvedl podrobně důvody, které jej vedly opakovaně k závěru, že žalobce neprokázal přijetí zdanitelného plnění od společnosti M.P.Elekta v rozsahu uvedeném na předložených fakturách. Rovněž neprokázal, že materiál byl zaplacen ve výši uvedené na jednotlivých dokladech. Podle protokolu o ústním jednání ze dne 20.6. 2006 byla žalobkyni stanovena lhůta k vyjádření k vypracované zprávě o kontrole, a to do 15.7. 2006. Přílohu zprávy o kontrole tvoří jednak podrobný rozbor výslechů svědků navržených žalobkyní a jednak rozbor svědeckých výpovědích provedených na Finančním úřadě pro Prahu- Jižní Město dne 26.9. 2005. Dne 13.7. 2006 bylo správci daně doručeno vyjádření žalobkyně ke zprávě o kontrole daně z příjmů ze dne 20.6. 2006. V tomto vyjádření se žalobkyně zabývala jednotlivými závěry správce daně ve zprávě o kontrole, polemizovala s těmito závěry a uváděla svá stanoviska a svá hodnocení provedených zjištění. Obsahově toto vyjádření odpovídá námitkám posléze uvedeným v žalobě. Na toto vyjádření reagoval správce daně sdělením ze dne 21.8. 2006, v němž uvedl, že toto vyjádření bere na vědomí. Dále uvedl, že důkazní řízení není třeba doplnit, a to jak ve vztahu k závěru uvedeným v tomto vyjádření, tak ani ohledně společností M.P.Elekta. K navržené kontrole účetních dokladů, které jsou v dispozici M.P.Elekta, správce daně uvedl, že doplnění dokazování není třeba vzhledem k podkladům, které již jsou součástí kontrolního spisu, a které byly získány na základě dožádání u správce daně místně příslušného společností M.P.Elekta. Tento fakt je uveden je i ve výše

uvedené zprávě o kontrole a výsledky tohoto šetření v žádném případě neprokazují tvrzení žalobkyně ohledně uvedené společnosti. Vzhledem k tomu správce daně konstatuje, že

18 pokračování

10 Ca

kontrola daně z příjmů fyzických osob za rok je 2002 a 2003 je ukončena dnem 14.8. 2006, to je dnem doručení vyjádření žalobkyně Finančnímu úřadu pro Prahu 9.

Následně dne 30.8. 2006 vydal Finanční úřad pro Prahu 9 dodatečný platební výměr č.j. 234294/06/009915/6226, kterým žalobkyni za zdaňovací období roku 2003 dodatečně vyměřil daň ve výši 112.788,- Kč.

Žalobkyně následně požádala o sdělení důvodu rozdílu mezi vyměřenou a přiznanou daní dle ustanovení § 32 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků. Na tuto žádost reagoval správce daně sdělením ze dne 26.9. 2006. V tomto sdělení uvedl, že dodatečný platební výměr byl vystaven na základě kontroly, která byla zahájena dne 5.1. 2006. Dále uvedl, že se žalobkyní byly výsledky kontroly předběžně projednány dne 18.1. 2006. Následně se žalobkyně vyjádřila podáním ze dne 30.1. 2006 a navrhla výslechy svědků, z uvedeného důvodu kontrola pokračovala a výše uvedená zpráva je považován za koncept. Správce daně následně provedl výslechy navržených svědků, neměly však vliv na změny v kontrolních zjištění. Žalobkyně se k protokolu ze dne 15.3. 2006 vyjádřila dne 20.3. 2006, nenavrhla však žádné další důkazní prostředky. Reakce správce daně na toto vyjádření je součástí kontrolní zprávy. Zpráva o daňové kontrole byla dne 20.6. 2006 projednána a podepsána žalobkyní. Při jednání byl sepsán protokol o projednání zprávy, ve kterém je mj. uvedeno, že zpráva o daňové kontrole byla se zástupkyní žalobkyně projednána, rozumí jejímu obsahu a jedno vyhotovení zprávy obdržela. Do tohoto protokolu o projednání zprávy zástupkyně žalobkyně uvedla, že se ke zprávě vyjádří do 15.8. 2006.

Žalobkyně se k výše uvedené zprávě o kontrole vyjádřila podáním doručeným správci daně dne 14.8. 2006. Důkazní prostředky navržené v tomto vyjádření správce daně posoudil a na základě obsahu kontrolního spisu konstatoval, že důkazní řízení není třeba doplnit a daňovou kontrolu ukončil. Žalobkyni i její zástupkyni bylo zasláno sdělení ze dne 21.8. 2006 a byl dán podnět k vystavení dodatečných platebních výměrů za výše uvedená zdaňovací období.

Správce daně pak odkázal plně na projednanou zprávu o daňové kontrole č.j. 1863276/06/009933/6813, ve které jsou podrobně popsány skutečnosti zjištěné v průběhu daňové kontroly. Správce daně zejména konstatoval, že pan Č. v průběhu kontroly neprokázal, že výdaje na základě faktur, na nichž je jako dodavatel uvedena M.P.Elekta, zaúčtované v peněžním deníku předloženém v rámci kontroly daně z příjmů fyzických osob za rok 2003 ve výši 4.002.098,80 Kč byly výdaji na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů v souladu s § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Dále správce daně v kontrolní zprávě konstatoval, že ani po dalších jednáních pan Č. neprokázal, že k pořízení materiálu na základě předmětných faktur skutečně došlo, a to v rozsahu uvedeném na dokladech jím předložených, neprokázal rovněž, že tento materiál byl též zaplacen, a to ve výši uvedené na jednotlivých dokladech a ani vlastní šetření provedené správcem daně tuto skutečnost nepotvrdila. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem správce daně vydal předmětný dodatečný platební výměr.

Žalobkyně podala proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru odvolání. V odvolání uvedla obdobné námitky jako později v podané žalobě. Namítla, že nebyla tak kvalifikovaně seznámena s výsledky daňové kontroly a že tyto výsledky kontroly správcem daně doposud nebyly kvalifikovaně formulovány a v komplexních finální podobě s žalobkyní nebyly řádně projednány a že tedy bylo porušeno ustanovení § 16 odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků a ustanovení § 16 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků. Poukázala rovněž na to, že závěry, které vyvodil správce daně z výslechů svědků provedených 26.9. 2005 na Finančním úřadě pro Prahu - Jižní Město, z těchto svědeckých výpovědí v žádném případě nevyplývají. Opakovaně zdůraznila, že M.P.Elekta je stále zapsána v obchodním rejstříku, a

19 pokračování

10 Ca

to bez ohledu na tvrzení svědků o utlumení, případně ukončení činnosti subjektu v letech 2002 a 2003. Podotýká dále, že rozbor těchto svědeckých výpovědí v žádném případě nenaplňuje parametry protokolu tak, jak je vymezuje ustanovení § 12 zákona o správě daní a poplatků, není ani součástí zprávy o kontrole a nemůže být považován za součást správní úvahy správce daně. Z těchto hledisek je zcela nezpůsobilým být součástí čehokoliv, natož důkazního řízení v daňové věci. K plné moci, jejíž neexistence byla správcem daně namítána, žalobkyně připomíná, že tato existence plné moci zástupce daňovým subjektem deklarovaného dodavatele vyplynula až ze svědecké výpovědi pana Z., z čehož vyplývá, že doposud nikdo nebyl vyzván k jejímu předložení do důkazního řízení organizačně zajišťovaného správcem daně, tedy správce daně nemůže její neexistenci předjímat a na základě toho vyvozovat příslušné závěry. S ohledem na časový průběh jednání dne 15.3. 2006 je žalobkyně přesvědčena, že správce daně své závěry formuloval bez ohledu na skutečný obsah podaných svědeckých výpovědí zcela zřejmě pak předpojatě v neprospěch žalobkyně. Žalobkyně je přesvědčena, že v uvedených časových intencích správce daně reálně nemohl veškeré ve souvislosti vyhodnotit, jak vyplývá z protokolu č.j. 79 300/06/09933/6813, ani tak neučinil. Žalobkyně se domnívá, že správce daně zcela popřel zákonný smysl a cíl daňové kontroly, který je formulován v ustanovení § 16 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Cílem daňové kontroly, ale ve skutečnosti i zákonnou odpovědností správce daně je objektivně správné stanovení daně. Správce daně zákonné povinnosti porušil, a to minimálně tím, že se nijak nezabýval skutečnostmi namítanými žalobkyní ve vztahu k rozporům mezi výpověďmi svědků před Finančním úřadem pro Prahu - Jižní Město a skutečnostmi objektivně existujícími z veřejně dostupných informačních zdrojů a k ověření těchto skutečností navrhli příslušná šetření, přestože takováto šetření byla navržena daňovým subjektem. Žalobkyně nemůže souhlasit s tím, že plným vyloučením výše uvedených faktur vztahujících se ke společnosti M.P.Elekta správce daně vytvoří jakousi „právní domněnku” či „právní fikci”, že ve vztahu k předmětným zdanitelným příjmům ani fakticky ani právně neměla žádné náklady, aniž by takovouto fikci v rozporu s ustanovením § 31 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků odůvodnil. S ohledem na to žalobkyně navrhuje, aby žalovaný napadený dodatečný platební výměr jako nezákonný bez dalšího zrušil.

O odvolání žalovaný rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 14.4. 2008 č.j. 938/08-1100-202370 tak, že odvolání zamítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný nejprve shrnul průběh daňového řízení a obsah odvolání podaného žalobkyní. K jednotlivým námitkám uvedeným v odvolání uvedl následující:

Uvedl, že nelze souhlasit s tím, že kontrola nebyla řádně ukončena. K tomu poukázal na to, že při jednání dne 20.6. 2006 byla zpráva o daňové kontrole s žalobkyní projednána. Žalobkyně při tomto jednání do protokolu uvedla, že zpráva o daňové kontrole s ní byla projednána a rozumí jejímu obsahu. Žalobkyně při tomto jednání požádala, vzhledem k novým skutečnostem, resp. závěrům správce daně uvedeným v přílohách číslo 2 a 3, o lhůtu pro vyjádření ke zprávě o kontrole. Protože žalobkyní podané vyjádření ke zprávě o kontrole dne 14.8. 2006 neobsahovalo navržení dalších důkazních prostředků, zaslal správce daně žalobkyni dne 21.8. 2006 sdělení k tomuto vyjádření, ve kterém uvedl, že dnem doručení vyjádření žalobkyně ke zprávě z kontroly, to je dne 14.8. 2006, je daňová kontrola ukončena.

Žalovaný nesouhlasí s žalobkyní v tom, že dne 20.6. 2006 se jednalo pouze o předběžné projednání zprávy o kontrole, neboť tomu nic nenasvědčuje. Kontrolní zpráva nebyla označena jako návrh, neboť návrh žalobkyně obdržela již dne 18.1. 2006, kdy jej zároveň se správcem daně i projednala. Předmětem tohoto projednání byly dosavadní závěry správce daně z probíhající daňové kontroly. Dne 15.3. 2006 byly správcem daně provedeny za přítomnosti zástupce žalobkyně výslechy žalobkyní navržených svědků. Zástupce žalobkyně obdržela vždy jedno vyhotovení od jednotlivých protokolů o provedených výsleších. Další

20 pokračování

10 Ca

závěry vyplývající z nových výslechů, provedených na základě návrhu žalobkyně ze dne 31.1. 2006, musely být žalobkyni známy již v té době. V den projednání zprávy z kontroly, to je dne 20.6. 2006, prohlásila žalobkyně, že zpráva o daňové kontrole s ní byla projednána.

K námitkám žalobkyně vztahujícím se ke sdělení správce daně ze dne 21.8. 2006 žalovaný uvedl, že tímto sdělením správce daně žalobkyni sdělil, že důkazní řízení není třeba doplnit, protože navržená kontrola účetních dokladů M.P.Elekta není nutná s ohledem na podklady získané dožádáním u místně příslušného správce daně M.P.Elekta a tyto jsou součástí spisu. Správce daně rovněž konstatoval, že tento fakt je také uveden ve zprávě o kontrole, a to se závěrem, že výsledky předmětných šetření neprokázaly tvrzení žalobkyně ohledně M.P.Elekta. Z toho vyplývá, že správce daně posoudil připomínky podle jejich obsahu a zjistil, že se s nimi již dříve vyrovnal a toto žalobkyni sdělil. Žalovaný v tomto postupu správce daně nezjistil žádné pochybení. Zprávu z kontroly za předmětné zdaňovací období proto považuje za projednanou a podepsanou, a tudíž i daňovou kontrolu za oficiálně

ukončenou. K formě tohoto sdělení žalovaný uvádí, že sdělení je pouze informací pro žalobkyni, není rozhodnutím, neboť jím nejsou ukládány povinnosti ani přiznána práva. Obsah takovéhoto sdělení zákon o správě daní a poplatků nijak nevymezuje. Tento zákon ani neukládá správci daně povinnost vyjádření ke kontrole znovu projednávat.

Ohledně data ukončení daňové kontroly žalovaný konstatoval, že jestliže správce daně ke zprávě z kontroly připustil žalobkyni ještě možnost vyjádřit se, bylo to zcela nad rámec jeho povinností vyplývajících pro něj ze zákona. Vzhledem k tomu, že však vyjádření žalobkyně neobsahovalo návrh nových důkazních prostředků, jež by měl yvliv na výsledek daňové kontroly, byla tato kontrola ve skutečnosti ukončena projednáním a podepsáním již dne 20.6. 2006, a to v souladu s ustanovením § 16 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků. Na výsledek daňové kontroly včetně dopadu na žalobkyni nemá vzniklá situace rozhodující vliv. Zásadním identifikačním znakem zprávy o kontrole nadále zůstává správné číslo jednací. Rozhodnutí správce daně, to je dodatečný platební výměr za zdaňovací období roku 2003, které je předmětem tohoto odvolání, ani nemuselo v souladu s ustanovením § 32 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků obsahovat odůvodnění.

Žalovaný rovněž nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že na svoji žádost o sdělení důvodů rozdílu mezi vyměřenou a přiznanou daní obdržela odpověď, v níž správce daně nereagoval na jediný dotaz uvedený v žádosti daňového subjektu. Žalovaný uvádí, že se správce daně s touto žádostí žalobkyně vypořádal. Na žádost žalobkyně o sdělení důvodu rozdílu ve smyslu § 32 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků správce daně žalobkyni odpověděl a odkázal ji na zprávu o daňové kontrole, jež byla řádně projednána a ukončena. V této souvislosti odkázal žalovaný na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Afs 46/2004-39, ze kterého jasně vyplývá, že pokud je daňovému subjektu sdělen výsledek rozdílu již v řízení, například formou zprávy o kontrole, stačí v reakci na žádost podle § 32 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, na takové sdělení odkázat, byť i stručně.

K námitce žalobkyně vztahující se k jejímu vyjádření ze dne 14.8. 2006 uvedl žalovaný následující: žalobkyně v tomto podání požadovala, aby správce daně kontrolou účetních dokladů, které jsou k dispozici v obchodní společnosti M.P.Elekta, ověřil skutečnosti, které žalobkyně tvrdí. Poukázala přitom na to, že sama nemá žádnou zákonnou možnost, jak tyto dokumenty získat. Žalovaný po prostudování spisu k tomu uvádí, že správce daně ve své písemnosti ze dne 21.8. 2006 reagoval na toto podání žalobkyně adekvátně, neboť s právem žalobkyně, které vyplývá z ustanovení § 16 odst. 4 písm. c) zákona o správě daní a poplatků, to je navrhnout předložení důkazních prostředků, které daňový subjekt sám nemá k dispozici, se vyrovnal již dříve. Ve své odpovědi žalobkyni již jen správně konstatoval, že doplnění dokazování není třeba vzhledem k podkladům, které jsou již součástí kontrolního spisu a které byly získány na základě dožádání.

21 pokračování

10 Ca

K tomu pro doplnění uvedl, že žalobkyně byla seznámena s výsledky kontroly nejen dne 20.6. 2006, ale též dne 18.1. 2006.

Zpráva z kontroly obsahuje veškeré zákonné náležitosti a byla správcem daně zpracována v souladu s ustanovením § 16 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků. Správce daně postupoval v souladu s ustanovením § 16 odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků, neboť ze spisu je patrné, že ponechal žalobkyni právo vyjádřit se k výsledkům. Reagoval na veškerá podání žalobkyně. V případě, že žalobkyně navrhla důkazní prostředky, jako tak učinila dne 31.1. 2006, správce daně se těmito návrhy zabýval a výslechy žalobkyní navržených svědků provedl. To vše je ve zprávě z kontroly uvedeno, tzn. že vše je ze zprávy z kontroly přezkoumatelným způsobem seznatelné.

Žalovaný poukazuje na to, že k žádnému krácení žalobkyně na jejích právech v průběhu daňové kontroly nedošlo. Naopak žalobkyně sama své právo, například právo klást svědkům otázky při ústním jednání v souladu s ustanovením § 16 odst. 4 písm. e) zákona o

správě daní a poplatků dostatečně nevyužila, ačkoliv byla přítomna. Proto také výslechem svědků nebyla učiněna žádná nová zjištění odporující dosavadním zjištění správce daně. Pokud žalobkyně namítá, že z formulace „zpráva o daňové kontrole byla projednána, rozumí jeho obsahu a jedno vyhotovení zprávy obdržel”, nelze dovodit, že žalobkyně se závěry obsaženými ve zprávě souhlasí, žalovaný k tomu uvádí, že pro vydání dodatečného platebního výměru není zákonem vyžadován souhlas kontrolovaného daňového subjektu se závěry uvedenými ve zprávě. Zákon o správě daní a poplatků výslovně počítá s variantou, že daňový subjekt se závěry správce nesouhlasí, a tak přiznává daňovému subjektu právo na řádné opravné prostředky.

K námitkám žalobkyně vztahujícím se k nesprávnému vyhodnocení skutkových zjištění ve vztahu k předmětným fakturám vystaveným údajně společností M.P.Elekta, žalovaný uvedl následující: podle výpisu z obchodního rejstříku byly pro zdaňovací období 2002 i 2003 vedoucími organizační složky M.P.Elekta, kromě zemřelého pana G. také oba vypovídající svědci tj. L.T.G. i V.V.H. Dle výpisu z obchodního rejstříku zastupuje M.P.Elekta ve všech otázkách vůči třetím osobám jeden z vedoucích. Dle ustanovení § 9 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků za právnickou osobu jedná statutární orgán nebo ten, kdo prokáže, že je oprávněn za ni jednat. Dle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků je každý povinen vypovídat jako svědek nebo osoba přezvědná o důležitých okolnostech v daňovém řízení týkající se jiných osob, pokud jsou mu známy; musí vypovídat pravdivě a nic nesmí zamlčet.

K tomu žalovaný uvedl, že sporné faktury dle jejích záhlaví byly vystavovány společností M.P.Elekta, tedy osobou právnickou, za kterou jedná kterýkoliv oprávněný ze společností. Tito vedoucí měli povinnost vypovídat jako svědci. Stejně tak účetní uvedené společnosti, která je zmocněna, má povinnost vypovídat jako svědek v souladu s ustanovením § 8 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků o důležitých okolnostech v daňovém řízení týkajících se jiných osob, pokud jsou jí známy. Účetní je v rámci své funkce obeznámena s chodem a účetnictvím společnosti. Přitom „jinou osobou” v uvedeném případě se rozumí nejen osoba zemřelého vedoucího M.P.Elekta, ale i právnická osoba sama. Všichni svědci do protokolu prohlásili, že právnická osoba M.P.Elekta sporné faktury nevystavila. Všeobecné prohlášení výše uvedených svědků, že faktury (skutečné, existující a zjištěné správcem daně žalobkyně) za M.P.Elekta vyřizoval (eventuálně vystavoval) pan G., nemá vliv na skutečnost, že společností M.P.Elekta sporné faktury vystaveny nebyly, žádný materiál nebyl prodáván atd.. Zkoumané doklady předložené žalobkyní se výrazně liší od dokladů vystavených touto společností a navíc na nich není správně uvedena adresa ani obchodní jméno jejich údajného vystavitele. Správce daně se v důkazním řízení při hodnocení důkazů v souladu s ustanovením § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků kromě protokolů z výslechu dožádaných svědků

22 pokračování

10 Ca

opírá i o podpůrná zjištění v uvedené věci. Z odpovědi na dožádání finančního úřadu pro Prahu - Jižní Město mimo jiné vyplynulo, že u společnosti M.P.Elekta byla provedena daňová kontrola, jejíž výsledek nepotvrdil ani vystavení sporných faktur, ani možnost případného objemu činnosti uvedené právnické osoby v rozsahu sporných faktur.

Žalovaný k tomu připomíná, že žalobkyně měla možnost se výslechu těchto svědků provedených v rámci odvolacího řízení zúčastnit a klást jim otázky, které by vedly ke kýženým výsledkům. Ohledně provedeného rozboru těchto svědeckých výpovědí žalovaný uvedl, že se jedná o regulérní přílohu zprávy z kontroly číslo 3, která je zmiňována v popisu průběhu daňového řízení této zprávy. Každá ze stran tohoto rozboru je nadepsána tak, že je jasné, že se jedná o přílohu zprávy o kontrole. Všechny strany přílohy jsou podepsány jak žalobkyní, tak správcem daně. Datum projednání jak zprávy, tak jejích příloh, je uvedeno v protokolu o projednání zprávy o kontrole. Uvedený rozbor je obsáhlým vysvětlením a zároveň zdůvodněním hodnocení správcem daně provedených výslechů v souladu s § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků; vychází z protokolů o výsleších svědků, které sílu důkazních prostředků mají a neobsahuje nic víc než obsahují tyto protokoly.

K tvrzení žalobkyně, že společnost M.P.Elekta ve skutečnosti neutlumila činnost, neboť je stále zapsána v obchodním rejstříku na téže adrese a s týmž předmětem podnikání, žalovaný uvedl, že tato společnost neprovedla změnu zápisu organizační složky zahraniční právnické osoby do obchodního rejstříku, neboť dle vyjádření jejích zástupců došlo pouze k utlumení činnosti. Skutečnost, že pan G. nebyl dosud vymazán z obchodního rejstříku z důvodu úmrtí, je opomenutí, které by mělo být napraveno. Avšak tento fakt nijak nezpochybňuje svědecké výpovědi zbývajících dvou vedoucích této společností. Stejně tak nelze z tohoto faktu vyvozovat, že by v činnosti po úmrtí pana G. některý z dalších vedoucích této společnosti v její činnosti pokračoval, neboť to ze svědeckých výpovědí původních ani nově provedených v únoru a březnu 2008 nevyplynulo.

Žalovaný zdůraznil, že důkazní břemeno stíhá ve smyslu § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků žalobkyni, potažmo jejího manžela, neboť to byl on, který zahrnul do daňově uznatelných výdajů sporné faktury. V průběhu daňové kontroly byl pan Č. vyzván k tomu, aby prokázal, že faktury od dodavatele M.P.ELEKTA byly v plné výši výdaji na dosažení, zajištění a udržení příjmů ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Žalobkyně ani její manžel nepředložili plnou moc údajného pana F. a ani nesdělili správci daně takové informace, aby mohla být tato osoba předvolána jako případný svědek. Navíc žalobkyně se o existenci pana F. až do dne výslechu svědků nezmínila, ačkoliv kontrolní zjištění s ní byla před tímto datem projednávána již jednou. Plnou moc pana F. nepředložil ani jeden z navržených svědků, ani nesdělili správci daně jeho adresu či jiný kontakt. Správce daně neexistenci této plné moci nepředjímal, neboť i kdyby existovala, musel by ji doložit manžel žalobkyně již po výzvě k prokázání. Položit otázku dožádaným svědkům ohledně vystaveného zmocnění dožádání správce daně nemohl, protože výslech těchto svědků se konal o půl roku dříve než bylo zmíněno pověření pana F. Při novém výslechu těchto svědků zástupce žalobkyně pana F. rovněž nezmínil.

Žalovaný uvedl, že neshledal ze strany správce daně porušení základních zásad daňového řízení. Při svém hodnocení vycházel z důkazů, které mu byly během celého daňového řízení předloženy. Pan Č. předložil předmětné doklady, dle kterých měl nakoupit kabely od společnosti M.P.Elekta a následně prodat. Svědecké výpovědi však neprokázaly, že tomu tak bylo. Nelze ani akceptovat námitku žalobkyně, že závěry vycházející z výpovědí vedoucích M.P.Elekta jsou mylné, neboť pan Č. měl možnost se prvních svědeckých výpovědí účastnit a klást otázky. Žalobkyně se zúčastnila výslechu totožných svědků v rámci odvolacího řízení. Pokud žalobkyně namítá hodnověrnost svědků, mohla sama hodnověrné svědky navrhnout. Žalovaný nesouhlasí ani s tvrzením žalobkyně, že jako svědci byli

23 pokračování

10 Ca

vyslýcháni ti, kteří se na předmětných obchodech nepodíleli. Žalobkyně upozorňuje na to, že pan G., který jako jediný měl jednat s jejím manželem, mohl zmocnit k jednání pana F. a následně zemřel. Tato plná moc nebyla nikdy předložena. I kdyby došlo mezi žalobkyní a M.P.Elekta k obchodování třeba i na základě plné moci, musely by být tyto obchody zachycené v účetnictví M.P.Elekta, to ale zjištěno nebylo. Z výpovědí svědků rovněž vyplynulo, že společnost M.P.Elekta svou činnost v roce 2002 utlumila a v roce 2003 již nebyla žádná. Pravdou je, že změna v obchodním rejstříku dosud nebyla provedena, ale tato

skutečnost nemůže mít vliv na hodnověrnost svědků.

Žalovaný dále konstatoval, že po zemřelém nemohl systém dodávek pokračovat prostřednictvím zmocněného zástupce, neboť tato dedukce žalobkyně nebyla prokázána. Rovněž tak nebylo prokázáno tvrzení, že byl pověřen k jednání pan F.

Je tak zřejmé, že manžel žalobkyně zahrnul do daňově uznatelných výdajů faktury dodavatele, které údajný dodavatel nezná, zkoumané doklady nevystavil, úhradu na základě těchto dokladů nepřijal, neodpovídá na nich ani obchodní jméno ani adresa ani formát, razítko a podpis.

Pokud jde o námitky žalobkyně v tom směru, že předmětné faktury nemohly být vyloučeny z daňového přiznání zcela bez dalšího, žalovaný k tomu uvádí, že správce daně nevytvářel žádné právní domněnky ani právní fikce, ale postupoval při kontrole v souladu se zásadami dokazování podle ustanovení § 31 zákona o správě daní a poplatků. Vyzval manžela žalobkyně dle ustanovení § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, aby dokázal, že v případě sporných výdajových faktur vystavených společností M.P.Elekta se v plné výši jednalo o výdaje vynaložené ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Dle tohoto ustanovení leží důkazní břemeno na daňovému subjektu, protože je povinen prokázat všechny skutečnosti, které uvedl v přiznání, k jejichž prokázání byl správcem daně vyzván. Pouhým předložením daňového dokladu pan Č., potažmo žalobkyně, tuto povinnost nesplnili.

Názor žalobkyně, že měl správce daně postupovat v souladu s jinými ustanoveními zákona (daň pomůckou či sjednaná), nemá v případě žalobkyně opodstatnění. Podsouvání myšlenky žalobkyně, že se mohl pan Č. stát objektem protiprávního jednání třetí osoby, je účelové ve snaze přenést důkazní břemeno na správce daně.

K námitce, že pan Č. musel mít primární výdaje související s pořízením materiálu od dodavatele M.P.Elekta, žalovaný uvedl, že obecně nezpochybňuje právo uplatnění výdajů, ale v rámci daňového řízení musí být nepochybně prokázáno, že se jedná o výdaje daňové ve smyslu ustanovení § 24 zákona o daních z příjmů. Poukazuje rovněž na to, že pan Č. účtoval v předmětném zdaňovacím období v jednoduchém účetnictví, tudíž se skutečně jedná o výdaje, o kterých účtující podnikatel musí prokázat, že peněžní prostředky skutečně vydal, neboť k zaúčtování položky může dojít až po zaplacení.

Odvolací orgán závěrem konstatoval, že správce daně v průběhu kontroly postupoval v souladu s platnými zákony, to je zákonem o správě daní a poplatků a zákonem o daních z příjmů. Z uvedených důvodů podané odvolání zamítl.

Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. O věci přitom rozhodl bez jednání, neboť s tím oba účastníci řízení souhlasili, resp. nevyslovili ve stanovené lhůtě nesouhlas. Věc posoudil takto:

Městský soud v Praze se jako první zabýval námitkou žalobkyně, ze které žalobkyně dovozovala nezákonnost celého řízení. tj. námitkou, že daňová kontrole nebyla řádně

24 pokračování

10 Ca

projednána a ukončena, a proto nelze zjištění při ní učiněná využít pro vydání dodatečných platebních výměrů.

Podle § 16 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků o výsledku zjištění sepíše pracovník správce daně zprávu o daňové kontrole. Po projednání této zprávy ji spolupodepisuje kontrolovaný daňový subjekt a pracovník správce daně. Bezdůvodné odepření podpisu kontrolovaným daňovým subjektem je pro platnost ve zprávě uvedených zjištění bezvýznamné a o tomto musí být ve zprávě kontrolovaný daňový subjekt výslovně poučen. Jedno vyhotovení kontrolní zprávy obdrží kontrolovaný daňový subjekt. Den podpisu zprávy je též dnem jejího doručení. Je-li výsledkem kontrolního zjištění skutečnost, odůvodňující dodatečné stanovení daně, může být součástí zprávy o daňové kontrole i dodatečný platební výměr. Při dodatečném stanovení daně správce daně přihlédne ke všem okolnostem, které byly při daňové kontrole zjištěny. Odmítne-li daňový subjekt zprávu převzít nebo se jejímu převzetí a projednání vyhýbá, odešle se mu v poštovní zásilce s doručenkou.

Jak bylo v tomto rozsudku již shora uvedeno, dne 20.6.2006 proběhlo na Finančním úřadu pro Prahu 9 jednání, jehož předmětem bylo projednání zprávy o kontrole daně z přidané hodnoty. Současně zástupce žalobkyně převzal vyhotovení uvedené zprávy o kontrole včetně příloh k této zprávě. To znamená, že správce daně poté, kdy dospěl k závěru, že již má k dispozici potřebné podklady pro prověření správnosti přiznané daně za jednotlivá zdaňovací období, o výsledku kontroly sepsal zprávu a tuto v souladu s citovaným ustanovením projednal a vyhotovení zprávy předal. Ustanovení § 16 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků nestanoví právo daňového subjektu vyjádřit se k výsledku uvedenému ve zprávě, ke způsobu jeho zjištění, případně navrhnout jeho doplnění, rovněž přímo neukládá povinnost správci daně po projednání zprávy o kontrole dále se zabývat případným dalším vyjádřením daňového subjektu. Právo daňového subjektu vyjádřit se je upraveno v § 16 odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků, toto právo však daňovému subjektu přísluší před ukončením daňové kontroly. Podle tohoto ustanovení daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola, má ve vztahu k pracovníku správce daně právo vyjádřit se před ukončením daňové kontroly k výsledku uvedenému ve zprávě, ke způsobu jeho zjištění, případně navrhnout jeho doplnění.

V daném případě finanční úřad poprvé sepsal a projednal zprávu o kontrole dne 18.1.2006. Na základě vyjádření žalobkyně ze dne 30.1.2006, ve kterém žalobkyně navrhla doplnění dokazování, finanční úřad pokračoval v daňové kontrole, kterou ukončil sepsáním a projednáním zprávy dne 20.6.2006. Před tímto projednáním se žalobkyně vyjadřovala k průběhu a výsledku kontroly opakovaně. Nejprve ve svém podání ze dne 30.1.2006, kdy navrhovala i doplnění dokazování. Následně pak dne 20.3.2006, kdy reagovala na závěry správce daně, které jí byly sděleny při jednání dne 15.3.2006. Z uvedených skutečností dle názoru soudu vyplývá, že v rámci kontroly daně z příjmů správce daně dostatečně respektoval právo žalobkyně vyjádřit se před ukončením daňové kontroly k výsledku, který byl pak uveden ve zprávě, a ke způsobu jeho zjištění.

Jestliže dne 20.6.2006 byla se žalobkyní projednána a byla jí odevzdána zpráva o daňové kontrole, která byla sepsána poté, kdy byla žalobkyně dne 15.3.2006 informována o závěrech správce daně a vyjádřila se ke sděleným výsledkům kontroly, je třeba mít za to, že daňová kontrola byla řádně projednána a ukončena, i když správce daně již nepromítl poslední vyjádření žalobkyně ze dne 13.7.2006 do zprávy o kontrole. Tato skutečnost však neznamená porušení práva žalobkyně vyjádřit se k výsledkům kontroly, neboť toto právo jí přísluší před ukončením daňové kontroly a v daném případě toto právo také využila. Vyjádření žalobkyně ze dne 13.7.2006 představuje ve své podstatě námitky proti posouzení zjištěného stavu věci správcem daně a bylo jedním z podkladů pro vydání dodatečných

25 pokračování

10 Ca

platebních výměrů a napadených rozhodnutí. I když žalobkyně v žalobě uvedla, že v tomto vyjádření navrhovala doplnění dokazování, soud takovýto návrh ve vyjádření neshledal a ostatně ani žalobkyně neuvádí, provedení jakého důkazního prostředku by se měla domáhat. Právní hodnocení zjištěných skutečností není dokazováním. Zákon přímo nestanoví, kdy je daňová kontrola ukončena. Dle názoru soudu se jeví spíše jako okamžik ukončení daňové kontroly den projednání zprávy o kontrole a jejího odevzdání daňovému subjektu, než žalovaným považovaný okamžik doručení vyjádření daňového subjektu, avšak tato otázka není pro posouzení napadeného rozhodnutí právně významná. Rozhodující je, že žalobkyně měla právo vyjádřit se k výsledkům kontroly a zpráva o kontrole s ní byla projednána a text zprávy jí byl řádně předán. Vzhledem k uvedeným skutečnostem má soud za to, že námitka žalobkyně, že daňová kontrola nebyla řádně ukončena a že zjištění při ní získaná nelze proto využít pro doměření daně, není důvodná. Zpráva o kontrole byla sepsána a projednána dne 20.6.2006. Před jejím sepsáním byla žalobkyně seznámena s tím, jak finanční úřad hodnotí shromážděné podklady včetně výslechu svědků a k tomuto hodnocení měla možnost se vyjádřit. Pokud žalobkyně namítla, že přílohy ke zprávě nemají řádné náležitosti, k tomu je třeba uvést, že se jedná o rozbory výslechu svědků provedené finančním úřadem. Takové hodnocení by mohlo být přímo zapracováno do textu zprávy o kontrole, ale nelze považovat

za nezákonné, jestliže takové hodnocení je vypracováno samostatně a ke zprávě o kontrole je připojeno jako její příloha. Skutečnost, že zpráva o kontrole byla poprvé sepsána a projednána dne 18.1.2006, není pro posouzení zákonnosti postupu finančního úřadu právně významná, neboť při doměření daně bylo vycházeno ze zprávy o kontrole ze dne 20.6.206. Proto žalovaný byl oprávněn vycházet z podkladů shromážděných v rámci předmětné daňové kontroly.

Žalobkyně v podané žalobě dále namítla nesprávné hodnocení obsahu svědeckých výpovědí a v důsledku toho i nesprávný závěr žalovaného o správnosti doměřené dan. Těaké tuto námitku soud neshledal důvodnou. Dožádaným správcem daně, tj. Finančním úřadem pro Prahu – Jižní Město, byli vyslechnuti jako svědci L.T.G., V.V.H. a M.M. První svědkyně jako statutární orgán vypověděla, že žalobce nezná, předmětné faktury nebyly společností M.P.ELEKTA vystaveny, nejsou součástí jejího účetnictví, nebylo o nich účtováno. Údaje na fakturách jsou chybné, nesprávně je uveden název organizační složky a její adresa, použité razítko neodpovídá razítku používanému organizační složkou, podpis je neznámý. Shodně vypovídal i svědek H., rovněž statutární orgán společnosti M.P.ELEKTA. Dále uvedl, že po smrti bratra A.G. v roce 2002 byla činnost společnosti utlumena a v roce 2003 neprobíhala žádná činnost. Do své smrti bratr vyřizoval zakázky a vystavoval faktury. Svědkyně M., zmocněná zástupkyně a účetní, uvedla, že předmětem činnosti bylo zajišťování, zprostředkování a provádění drobných stavebních prací. Do své smrti v roce 2002 vyřizoval zakázky a vystavoval faktury A.G. Ohledně předložených faktur se vyjádřila stejně jako statutární zástupci společnosti. Ze sdělení založeného ve správním spise vyplývá, že A.G. zemřel dne 28.9.2002.

Dne 15.3.2006 pak byli k návrhu žalobkyně vyslechnuti jako svědci zaměstnanci jejího manžela M.Z., L.E., M.P. a M.F. Z jejich výpovědí vyplynulo, že materiál přivážel pan F. Svědek Z. vypověděl, že pan F. jednal za společnost M.P.ELEKTA a že mu předložil plnou moc. Uvedl, že tuto plnou moc či její kopii nemá. Jmenovanému bylo rovněž za přivezený materiál placeno. Kontakt na jmenovaného žádný ze svědků neznal. Neuvedla jej ani žalobkyně ani její manžel. Žalobkyně k výpovědím svědků nic nedodávala a neměla v podstatě žádné dotazy, byť jí toto právo bylo postupem správce daně zajištěno.

Podle § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení

26 pokračování

10 Ca

zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy.

Žalobkyně (resp. její manžel) sice předložila doklady, na základě kterých uplatňovala výdaje na zaplacení sporných faktur jako daňové výdaje, ale při daňové kontrole ani k výzvám správního orgánu ani žalobkyně ani její manžel nepředložili takové důkazy, které by prokázaly správnost údajů na fakturách uvedených. Ani z výpovědí žalobkyní navržených svědků, zaměstnanců jejího manžela, nelze dovodit, že materiál dodávala společnost M.P.ELEKTA. Jestliže pan F. měl jednat jménem uvedené společnosti, bylo na žalobkyni, aby toto tvrzení prokázala, neboť důkazní břemeno podle § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků leží na daňovém subjektu ohledně dokazování správnosti daňového přiznání a jiných tvrzení uvedených v rámci daňového řízení. K námitce žalobkyně, že správce daně se při výpovědích svědků (zaměstnanců) dostatečně nezaměřil na zastupování panem F. a že ani na žalobkyni předložení plné moci nepožadoval, je třeba uvést, že bylo na žalobkyni, aby tvrzení o zastupování doložila, pokud trvá na tom, že pan F. jednal jako zástupce společnosti M.P.ELEKTA. Nelze nepřihlédnout k tomu, že do 15.3.2006 žalobkyně existenci tohoto zástupce vůbec nezmínila, byť byla správcem daně vyzvána k prokázání toho, že předmětné faktury byly oprávněně zahrnuty do daňových výdajů. Pokud se jedná o výpovědi statutárních zástupců společnosti M.P.ELEKTA a paní M., zde se soud neztotožnil s názorem žalobkyně, že z těchto výpovědí žalovaný vyvodil nesprávné závěry. Jmenovaní jednoznačně uvedli, že předložené faktury nebyly vystaveny společností M.P.ELEKTA a jejich výpovědi ani nepotvrzují, že uvedená společnost poskytovala manželu žalobkyně plnění, které žalobkyně vykázala jako daňový výdaj.

Podle § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků při rozhodování hodnotí správce daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo.

Žalovaný při rozhodování o odvoláních proti dodatečnému platebnímu výměru dle názoru soudu vycházel z výpovědí jednotlivých svědků. Rozbor provedený finančním úřadem v přílohách 1. a 2. ke zprávě o kontrole odpovídá obsahu získaných svědeckých výpovědí. Vyjde-li soud z těchto výpovědí, kdy osoby jednající za tvrzeného dodavatele vypověděly, že předmětné plnění žalobci jejich společnost neposkytla, a kdy zaměstnanci manžela žalobkyně nic bližšího o dodavatelské společnosti nevěděli, má závěr žalovaného oporu v provedeném dokazování, když žalobkyně žádné důkazní prostředky, které by potvrzovaly správnost údajů uvedených na fakturách, nepředložila.

Za tohoto stavu je třeba konstatovat, že žalobkyně (resp. její manžel) neprokázala, že skutečně měla v souvislosti se zaplacením předmětných faktur výdaje a že žalovaný hodnotil shromážděné důkazy v souladu s § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, neboť přihlédl ke všem výpovědím i dalším dokladům a tyto hodnotil zvlášť i ve vzájemné souvislosti. To, že osoby jednající po smrti A. G. za společnost M.P.ELEKTA se žalobcem nespolupracovaly, spolu s tím, že adresa dodavatele, razítko a podpisy na fakturách neodpovídají skutečnosti, dle názoru soudu je dostatečným podkladem pro závěr, že žalobkyně zaplacení finančních částek na základě předmětných faktur společnosti M.P.ELEKTTA neprokázala. Důkazní břemeno přitom měla žalobkyně jako daňový subjekt, který nesplnil povinnost prokázat správnost údajů uvedených v podaných daňových přiznáních či tvrzení uvedených v rámci daňové kontroly a odvolacího řízení. Žalobkyně tedy potřebným způsobem neprokázala, že v případě předmětných faktur se jednalo o daňové výdaje, neboť neprokázala, že zdanitelná plnění od dodavatele uvedeného na předmětných fakturách v rozsahu tam uvedeném se uskutečnila a že za tato plnění tomuto dodavateli zaplatila. Soud má za to, že žalovaný věc posoudil po hmotněprávní stránce v souladu se zákonem, když dospěl k závěru, že náklady na zaplacení předmětných faktur, které žalobkyně

27 pokračování

10 Ca

zahrnula do daňového přiznání, nelze uznat jako výdaje na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů.

Skutečnost, že společnost M.P.Elekta je i nadále zapsána v obchodním rejstříku nijak nezpochybňuje výpovědi svědků o tom, že činnost tohoto subjektu byla po smrti pana G. utlumena. Pouhá skutečnost, že je určitý subjekt zapsán v obchodním rejstříku, nutně neznamená, že se jedná o subjekt ekonomicky aktivní, který vykonává určitou činnost. Utlumení činnosti tohoto subjektu bylo přitom potvrzeno i tím, že u společnosti M.P.Elekta byla provedena daňová kontrola, při níž byl skutečný rozsah ekonomické činnosti tohoto subjektu zjištěn.

Dovolává-li se žalobkyně toho, že se její manžel (a potažmo i ona) mohl stát obětí protiprávní činnosti třetí osoby, případně toho, že osoba dovážející materiál za společnost M.P.Elekta mohla takto jednat na základě plné moci vystavené touto společností, musí soud konstatovat, že ohledně takových tvrzení nese důkazní břemeno žalobkyně. O tom, že tyto okolnosti nebyly v průběhu daňového řízení prokázány, nemůže být sporu. S žalobkyní lze souhlasit v tom, že nebyl jednoznačně prokázán ani opak, to však nic nemění na závěru daňových orgánů, neboť je to žalobkyně, kdo ohledně tohoto tvrzení nese důkazní břemeno. Pokud jde o žalobkyní tvrzenou plnou moc, kterou měl údajně disponovat pan F., zmínil se o ní ze svědků navržených žalobkyní pouze svědek Z., který uvedl, že mu tato plná moc byla předložena, ale její kopii si nepořídil, neboť si „ji určitě pořídil pan Č.“. Ze strany pana Č. však žádná taková plná moc předložena nebyla. Tento svědek také uvedl, že ve funkci nákupčího se střídali celkem tři, přesto se však žádný z dalších svědků o této plné moci nezmínil. S ohledem na to považuje soud závěr správce daně o tom, že existence této plné moci nebyla hodnověrně prokázána, za dostatečně podložený.

Pokud žalobkyně namítala, že materiál uvedený na sporných fakturách manžel žalobkyně dále zpracoval a prodal, a proto nelze vytvořit fikci, že by s pořízením předmětného materiálu neměl manžel žalobkyně vůbec žádné výdaje, soud musí opětovně konstatovat, že měla-li žalobkyně, potažmo její manžel, s pořízením předmětného materiálu (byl-li vůbec jaký přijat) nějaké náklady, bylo na něm, aby tyto náklady a jejich výši prokázal. Jak již bylo shora podrobně odůvodněno, předložené faktury vynaložení nákladů v žádném případě neprokazují. Ve shodě s žalovaným soud konstatuje, že manžel žalobkyně v předmětných zdaňovacích obdobích vykupoval suroviny od více dodavatelů. Tvrdí-li tedy žalobkyně, že je nepochybné, že manžel žalobkyně suroviny dodané společností M.P.Elekta dále zpracoval a prodal a tyto příjmy zahrnul do svého daňového přiznání, jde o tvrzení poněkud nepřesné. Z ničeho totiž nevyplývá, že by byl zpracován a dále prodán právě ten materiál, který měl být dodán společností M.P.Elekta a nikoli materiál od ostatních dodavatelů. Poukazuje-li pak žalobkyně na konkrétní podíly nákladů a výnosů u jednotlivých surovin, správce daně i na toto tvrzení adekvátně reagoval a přesvědčivě je vyvrátil. Z rozboru, který správce daně provedl (a který je součástí neveřejné části spisového materiálu u manžela žalobkyně) vyplývá, že po vyloučení faktur od společnosti M.P.Elekta z daňového přiznání dosáhne podíl nákladů na výnosech právě žalobkyní deklarovaných hodnot, zatímco s jejich zahrnutím bude tento podíl nepřiměřeně vysoký. Toto tvrzení žalobkyně tedy naopak podporuje závěry správce daně o tom, že předmětné dodávky se vůbec neuskutečnily.

Namítá-li dále žalobkyně, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno po překročení lhůty pro rozhodnutí v odvolacím řízení, konstatuje soud, že tato námitky nemůže být důvodná. Lhůta pro vydání rozhodnutí o odvolání, byť stanovená závazným pojmem Ministerstva financí, je stále jen lhůtou pořádkovou, s jejímž uplynutím nejsou spojeny žádné následky. Rozhodnutí nemůže být nezákonné jen z toho důvodu, že bylo vydáno po uplynutí lhůty pro jeho vydání, nejedná-li se o lhůtu prekluzívní. To pochopitelně nic nemění na tom, že žalobkyně se může – za splnění dalších podmínek – domáhat náhrady případné škody,

28 pokračování

10 Ca

pokud jí prodlením správního orgánu vznikla. Nemůže to však být důvodem pro zrušení následně vydaného rozhodnutí. To platí v daném případě tím spíše, že lhůta pro vydání rozhodnutí o odvolání byla v tomto případě žalovanému nadřízeným orgánem prodloužena.

Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek
uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po
doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského
soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,
jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 26. ledna 2011

Mgr. Jana Brothánková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru