Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Ca 102/2008 - 27Usnesení MSPH ze dne 13.10.2008

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 As 2/2009 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 10Ca 102/2008 - 27

USNESENÍ

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Ludmily Sandnerové a JUDr. Pavla Horňáka v právní věci žalobce: JUDr. Jan Jakovec, bytem Elišky Krásnohorské 7, Litoměřice, proti žalovanému: Ministr spravedlnosti, Vyšehradská 16, Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 13. 3. 2008 čj. 59/2008-OJ-SZ/2

takto:

I. Žaloba se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč zaplacený v kolcích. Tato částka bude žalobci vrácena z účtu Městského soudu v Praze do šedesáti dnů od právní moci tohoto usnesení .

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví tohoto usnesení označeného rozhodnutí žalovaného, jímž byl odvolán z funkce krajského státního zástupce v Ústí nad Labem.

Žalobce v podané žalobě uvádí, že v daném případě nebyly splněny podmínky uvedené v § 10 odst. 4 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), tj. že vedoucí státní zástupce závažným způsobem poruší povinnosti vyplývající z výkonu této funkce. Smyslem stanovení podmínek pro odvolání vedoucích státních zástupců je zabránit libovůli a garantovat právní jistotu postavení vedoucích státních zástupců. žalobce tvrdí, že zákonné důvody uvedené v rozhodnutí ministra nejsou dány, a má tak právo na obranu postupem podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním (dále jen „s.ř.s.“), neboť napadeným rozhodnutím byl zkrácen v právech vyplývajících z jeho pravomoci vedoucího státního zástupce a z jeho funkčního zařazení. Současně namítá, že vydání rozhodnutí předcházelo porušení základních principů správního řízení, kdy ministr spravedlnosti převzal argumenty uvedené v návrhu , aniž by k nim zaujal objektivní stanovisko (zda jde o údaje pravdivé) a hodnotil jejich závažnost. Žalobci rovněž nebyla dána možnost se k návrhu vyjádřit; žalobce proto následně podrobně zdůvodňuje, proč jednotlivé důvody rámcově uvedené v rozhodnutí jako důvod jeho odvolání nelze považovat za porušení jeho povinností.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že předmětnou žalobu považuje za nepřípustnou. Žalobou napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení subjektivních práv žalobce. Jmenování a odvolávání státních zástupce do a z vedoucích funkcí je speciálně upraveno zákonem o státním zastupitelství, smyslem příslušného ustanovení § 10 tohoto zákona je umožnit ministru spravedlnosti realizovat rozhodující oprávnění při personálním obsazování státního zastupitelství. Státní zástupce nemá subjektivní právo a tedy ani právní nárok na jmenování do vedoucí funkce. Rozhodnutí o odvolání státního zástupce z vedoucí funkce proto není ani zkrácením subjektivních práv, zákon o státním zastupitelství je zvláštní úpravou a jednoznačně uvádí, že pracovní poměr státního zástupce se řídí zákoníkem práce, proto nelze přisvědčit námitce, že řízení podléhalo zásadám správního řízení. Poukázal na existenci vztahu podřízenosti a nadřízenosti mezi vedoucími státními zástupci nižšího a vyššího článku soustavy státního zastupitelství a na podporu tohoto vyjádření pak odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6.4.2006 sp.zn. I ÚS 182/05 s tím, že s přihlédnutím k právnímu názoru v nálezu vyslovenému, napadené rozhodnutí není aktem správního úřadu přezkoumatelným ve správním soudnictví, ale jde o pracovněprávní úkony osoby jednající za stát jako zaměstnavatele, jejichž zákonnost posuzuje soud v občanskoprávním soudním řízení.

Pro případ, že by soud žalobu jako nepřípustnou neodmítl, navrhl žalovaný, aby soud rozhodl ve věci samé tak, že žaloba se zamítá. Žalobce, jako vedoucí státní zástupce, dle přesvědčení žalovaného porušil, a to závažným způsobem, povinnosti, které pro něho v daném postavení vyplývaly z výkonu funkce vedoucího státního zástupce ve smyslu § 10 odst. 4 zákona.

Městský soud v Praze se musel nejprve vypořádat s otázkou, zda je dána jeho pravomoc podanou žalobu projednat a věcně o ní rozhodnout. Odpověď na tuto otázku se odvíjí od posouzení charakteru žalobou napadeného rozhodnutí, tedy od toho, zda napadené rozhodnutí je rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné (§ 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen s.ř.s.) a zda jím bylo zasaženo do veřejného subjektivního práva žalobce (§ 2 s.ř.s.).

Státní zastupitelství je podle Ústavy součástí moci výkonné, jeho postavení a působnost stanoví zákon (čl. 80 Ústavy).

Státní zastupitelství jako soustava úřadů státu bylo zřízeno zákonem o státním zastupitelství, který upravuje postavení, působnost, vnitřní vztahy, organizaci a správu státního zastupitelství, a dále zejména postavení státních zástupců (§ 1 zákona o státním zastupitelství).

Funkce státního zástupce vzniká jmenováním, pracovní poměr státního zástupce se zakládá k České republice jmenováním do funkce státního zástupce a řídí se zákoníkem práce, pokud zákon o státním zastupitelství nestanoví jinak (§ 18 zákona o státním zastupitelství).

Vedoucími státními zástupci jsou státní zástupci uvedení v § 8 zákona o státním zastupitelství, v § 9 a 10 zákon o státním zastupitelství stanoví, kdo vedoucí státní zástupce jmenuje a odvolává. Vedoucí státní zástupce se této funkce může vzdát (§ 11 odst. 1 zákona o státním zastupitelství), vzdání se funkce vedoucího státního zástupce anebo odvolání z této funkce nemají za následek zánik funkce státního zástupce (§ 11 odst. 3 zákona o státním zastupitelství).

Ze shora uvedeného vyplývá, že státní zastupitelství je součástí moci výkonné, která byla vytvořena k zastupování státu v řízení před soudem v případech stanovených zákonem. Jako orgán moci výkonné státní zastupitelství podléhá vnitřnímu organizačnímu členění zajišťujícímu jeho funkčnost včetně vymezení nadřízenosti a podřízenosti. Pracovní poměr státního zástupce se řídí zákoníkem práce, pokud zákon o státním zastupitelství nestanoví jinak. Státní zástupce vykonává svou funkci v pracovním poměru k České republice, která je jeho zaměstnavatelem. Za stát v pracovněprávních vztazích jedná příslušná organizační složka státu (§ 9 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce). Mezi organizační složky státu patří mimo jiné i ministerstva a státní zastupitelství (§ 3 zákona č. 219/2002 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů). Zákon o státním zastupitelství obsahuje speciální úpravu oproti zákoníku práce, pokud jde o jednotlivé povinnosti státních zástupců vyplývající z jejich pracovního poměru (§ 24, § 25 zákona o státním zastupitelství) i speciální úpravu jmenování a odvolávání vedoucích zaměstnanců, tj. vedoucích státních zástupců z jejich funkcí (§ 8 až 10 zákona o státním zastupitelství).

Městský soud v Praze poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6.4.2006, sp.zn. I. ÚS 182/05, ve kterém se Ústavní soud zabýval povahou právních vztahů v rámci kárné odpovědnosti státních zástupců. Ústavní soud v tomto nálezu konstatoval, že v případě podání návrhu na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti státního zástupce se jednalo o právní úkon v rámci pracovněprávního vztahu, ve kterém jménem zaměstnavatele – České republiky v postavení právnické osoby – činí právní úkony vedoucí příslušné organizační složky státu. Fakt, že se přitom v právních vztazích v rámci návrhu na zahájení kárného řízení rovněž zobrazují i prvky vztahů veřejnoprávních, nemůže dle Ústavního soudu ještě sám o sobě mít za následek popření názoru, že daný právní vztah je vztahem pracovněprávním. Co se týče návrhu na zahájení kárného řízení, Ústavní soud uvedl, že je formou iniciativního jednání organizační složky státu, nikoli autoritativního rozhodnutí, zaměstnavatel (stát) reaguje na určité porušení povinností vyplývajících pro jeho zaměstnance (státní zástupce) z jejich pracovního poměru, a to především za účelem řádného výkonu jejich povinností, které tvoří součást jejich pracovního poměru.

V souzené věci nejde o podání návrhu na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti státního zástupce, ale o odvolání státního zástupce z funkce vedoucího státního zástupce. Dle názoru Městského soudu v Praze však v obou těchto případech jde o právní úkon v rámci pracovněprávního vztahu, ve kterém jménem zaměstnavatele – České republiky v postavení právnické osoby – činí právní úkony vedoucí příslušné organizační složky státu. Ministr spravedlnosti při jmenování a odvolávání vedoucích státních zástupců nevystupuje v pozici nositele veřejné moci, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ale jeho prostřednictvím zaměstnavatel státního zástupce, tj. stát, činí úkon pracovněprávního charakteru při odvolání vedoucího zaměstnance z pracovního místa. Jde přitom o speciální úpravu stanovenou zákonem o státním zastupitelství oproti zákoníku práce v otázce možného porušení povinností vyplývajících z výkonu funkce vedoucího státního zástupce, které jsou součástí pracovního poměru vedoucího státního zástupce. Odvolání z funkce vedoucího státního zástupce, ani vzdání se této funkce nemají za následek zánik funkce státního zástupce a pracovní poměr státního zástupce jimi nekončí.

Z důvodů shora uvedených soud dospěl k závěru, že se žalobce domáhá ochrany ve sporu pracovněprávním, tj. ve věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení (§ 7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen o.s.ř.). Městský soud v Praze proto správní žalobu žalobce podle § 46 odst. 2 s.ř.s. odmítl.

Žalobce může ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení o odmítnutí žaloby podat žalobu k místně příslušnému okresnímu (obvodnímu) soudu, který je věcně příslušný rozhodnout jeho pracovněprávní spor (§ 46 odst. 2 s.ř.s.). Odmítl-li žalobu soud, který rozhoduje ve věci správního soudnictví, protože šlo o věc, kterou soudy projednávají a rozhodují v občanském soudním řízení, a došla-li soudu příslušnému k občanskému soudnímu řízení do jednoho měsíce od právní moci usnesení žaloba v této věci, platí, že řízení o ní je u soudu zahájeno dnem, kdy soudu došla odmítnutá žaloba (§ 82 odst. 3 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 3 věta prvá s.ř.s., podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.

O vrácení soudního poplatků rozhodl soud za přiměřeného použití § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, když zohlednil to, že žaloba musela být odmítnuta proto, že žalobce se domáhal rozhodnutí ve sporu, o kterém má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost za podmínek
uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po
doručení tohoto usnesení. Kasační stížnost se podává u Městského
soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.
Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,
jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 13. října 2008
Mgr. Jana Brothánková v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: I.Vodehnalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru