Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Ca 102/2008 - 117Rozsudek MSPH ze dne 31.01.2011

Prejudikatura

2 As 34/2006 - 73

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 As 74/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

10 Ca 102/2008-117

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: JUDr. J.J., proti žalovanému: Ministr spravedlnosti České republiky, Vyšehradská 16, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí Ministra spravedlnosti České republiky ze dne 13. 3. 2008 čj. 59/2008-OJ-SZ/2

takto:

I. Rozhodnutí Ministra spravedlnosti České republiky ze dne 13. 3. 2008 čj. 59/2008-OJ-SZ/2 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 5000,-Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se včas podanou žalobou Městskému soudu v Praze, specializovanému úseku pro správní soudnictví, domáhal postupem podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) přezkoumání v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného ministra spravedlnosti, jímž byl podle ust. § 10 odst. 4 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, odvolán z funkce krajského státního zástupce v Ústí nad Labem.

V podané žalobě namítl, že v daném případě nebyly splněny podmínky uvedené v § 10 odst. 4 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), za nichž výhradně může ministr spravedlnosti odvolat vedoucího státního zástupce z funkce, tj. že vedoucí státní zástupce závažným způsobem poruší povinnosti vyplývající z výkonu této funkce. Smyslem stanovení podmínek pro odvolání vedoucích státních zástupců je zabránit libovůli a garantovat právní jistotu postavení vedoucích státních zástupců.

Žalobce tvrdil, že zákonné důvody pro jeho odvolání z funkce uvedené v rozhodnutí ministra nejsou dány, a došlo tím ke zkrácení jeho subjektivních práv v podobě ztráty práv vyplývajících z jeho pravomocí vedoucího státního zástupce podle zákona o státním zastupitelství a také práv vyplývajících z jeho funkčního zařazení a dopadů na jeho odměňování, a proto má právo na obranu postupem podle § 65 s.ř.s..

Současně žalobce namítá, že vydání rozhodnutí předcházelo porušení základních principů správního řízení, kdy ministr spravedlnosti, jako správní orgán, nepostupoval objektivně při hodnocení skutečností odůvodňujících vydání samotného rozhodnutí, ale převzal argumenty uvedené v návrhu vrchního státního zástupce v Praze, aniž by jeho návrh konkretizoval, aniž by ve svém rozhodnutí zaujal objektivní stanovisko (zda jde o údaje pravdivé) a aniž by hodnotil, zda vytýkané nedostatky v činnosti vedoucího státního zástupce je možno považovat za porušení jeho povinností popř. posoudil jejich závažnost. Rozhodnutí postrádá úvahu, proč při akceptaci zjištění vrchního státního zástupce zvolil ministr spravedlnosti možnost rozhodnout o odvolání žalobce, ač dle zákona tak učinit může, ale i nemusí.

Žalovaným rovněž nebyla žalobci dána možnost se k návrhu vrchního státního zástupce vyjádřit; ani vrchní státní zástupce v Praze při ústním jednání dne 12.3.2008, kdy mu oznamoval, že podá návrh ministru spravedlnosti na jeho odvolání, mu nedal možnost (a ani nikdy předtím) se vyjádřit k jeho výhradám, které byly nakonec uvedeny v napadeném rozhodnutí ministra spravedlnosti. O druhém vytýkaném závažném porušení spočívajícím v neobsazení funkce okresního státního zástupce a jeho náměstka u Okresního státního zastupitelství v Lounech se žalobce dozvěděl až ze samotného rozhodnutí ministra. Dopis vrchního státního zástupce ze dne 8.11.2007 pod sp.zn. I SPR 213/2007 nelze považovat za dání možnosti vyjádřit se k návrhu. Žalobce s odvoláním na ust. § 65 odst. 1 s.ř.s. namítá, že rozhodnutí ministra musí splňovat určité minimální standardy spravedlivého procesu, zejména právo vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí a zásadu formání spravedlnosti, tedy posuzování stejných případů stejným způsobem.

Podle žalobce tvrzení v napadeném rozhodnutí ministra o závažném porušení povinností nejsou objektivní ani pravdivá. Počet tzv. neskončených věcí u Okresního státního zastupitelství Chomutov a Okresního státního zastupitelství Liberec není přesně specifikován, o jaké věci jde, ani proč by mělo jít o závažné porušení povinností krajského státního zástupce. Žalobce uvádí, že z vyjádření vrchního státního zástupce pochopil, že by mělo jít o trestní věci, ve kterých byl na státní zastupitelství doručen od Policie ČR návrh na podání obžaloby nebo jiné rozhodnutí a státní zástupce o tomto návrhu nerozhodl. Jde o číselné údaje, které se mění každý den podle toho, kolik věcí státní zástupci vyřídí a současně kolik

věci na státní zastupitelství doručí policejní orgány. Samotný počet těchto věcí neznamená negativní stav a v soustavě státního zastupitelství nebylo nikdy určeno, jaký počet z těchto věcí je třeba za negativní považovat a z jakého důvodu. Žádný právní předpis nestanoví odpovědnost krajského státního zástupce za stav výkonu kompetencí okresních státních zastupitelství v obvodu jeho působnosti, jeho povinnosti jsou vymezeny v ust. § 13g zákona o státním zastupitelství pro oblast výkonu správy. Případnou odpovědnost vyplývající funkce vedoucího krajského státního zastupitelství k počtu nevyřízených věcí na okresních státních zastupitelstvích by bylo možné dovozovat z toho, že žalobce neuplatnil institut vnitřní kontroly, tedy dohled dle § 12c ve smyslu § 12 d zákona o státním zastupitelství. K takovému postupu nebyl dán ve všech neskončených věcech důvod, neboť nebyly signalizovány žádné poruchové jevy, např. nedostatky při vyřizování nebo průtahy při zpracování návrhů na podání obžaloby. Samotný počet tzv. nevyřízených věcí sám o sobě bez další argumentace nemůže být považován za závažné porušení povinností vedoucího státního zástupce.

Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí je ministrem spravedlnosti akceptováno tvrzení vrchního státního zástupce, že žalobce po dobu několika měsíců neobsadil funkci okresního státní zástupce v Lounech a jeho náměstka, což je považováno za nepřijatelné pro řádné plnění funkcí státního zastupitelství. Žalobce tvrdí, že ke dni 31.7.2007 skončila ve funkci okresního státního zástupce v Lounech JUDr. Bendová, od 1.8.2007 žalobce pověřil zastupováním funkce okresního státního zástupce J. Brátku, jeho pověření skončilo ke dni 29.2.2008, žalobce opatřením z 22.2.2008 s účinností od 1.3.2008 pověřil zastupováním této funkce JUDr. Koželuha a opatřením z téhož dne pověřil zastupováním funkce náměstka Mgr. Menouškovou, a to v obou případech na dobu jednoho roku. Důvodem bylo vytypování vhodných kandidátů na trvalé jmenování do těchto funkcí, kdy ani jeden ze státních zástupců uvedeného zastupitelství nesplňoval představy žalobce pro výkon těchto funkcí. Vedoucí funkce uvedeného zastupitelství byly tedy obsazeny a bylo zajištěno plnění funkcí tohoto zastupitelství a toto nemělo žádné problémy při plnění svých úkolů. Žalobce nebyl vrchním státním zástupcem v Praze nikdy upozorněn, že by toto řešení personální situace bylo nepřijatelné; v obvodu působnosti vrchního státního zastupitelství je víc státních zastupitelství, kde je vedením pověřen státní zástupce (žalobce odkázal např. na Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové). Žalobce má proto za to, že tvrzení vrchního státního zástupce v Praze prezentované ministru v tomto směru jako závažné porušení povinností žalobce, nebylo objektivní ani pravdivé. Navrhl proto, aby soud žalobou napadené rozhodnutí ministra zrušil.

K žalobě žalobce připojil dopis 1 SPR 213/2007 z 8.11.2007 vrchního státního zástupce žalobci jako krajskému státnímu zástuci (evidováno u KSZ pod sp.zn. 1 SPR 273/2007-1) ve věci zjištění z čtvrtletního výkazu k 30.9.2007 ohledně počtu nevyřízených věcí u OSZ Chomutov (234) a Liberec(100) s tím, že jde o významně vyšší počet ve srovnání s ostatními státnímu zastupitelstvími, a žádal jej o sdělení příčin tohoto stavu a opatření na něj navazujících jak z jeho strany, tak ze strany vedoucích okresních státních zástupců do 20.11.2007. Současně žalobce připojil k žalobě odpověď ze dne 20.11.2007 čj. 1 SPR 273/2007-2 na tuto žádost s rozborem příčin (nárůstu kriminality, personální obsazení a zatíženosti státních zástupců zástupců) a návrhem opatření u obou zastupitelství.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že předmětnou žalobu považuje za nepřípustnou. Žalobou napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení subjektivních práv žalobce. Jmenování a odvolávání státních zástupce do a z vedoucích funkcí je speciálně upraveno zákonem o státním zastupitelství, smyslem příslušného ustanovení § 10 tohoto zákona je umožnit ministru spravedlnosti realizovat rozhodující oprávnění při personálním obsazování státního zastupitelství. Státní zástupce nemá subjektivní právo a tedy ani právní nárok na jmenování do vedoucí funkce. Rozhodnutí o odvolání státního zástupce z vedoucí funkce proto není ani zkrácením subjektivních práv, zákon o státním zastupitelství je zvláštní úpravou a jednoznačně uvádí, že pracovní poměr státního zástupce se řídí zákoníkem práce, proto nelze přisvědčit námitce, že řízení podléhalo zásadám správního řízení. Poukázal na existenci vztahu podřízenosti a nadřízenosti mezi vedoucími státními zástupci nižšího a vyššího článku soustavy státního zastupitelství a na podporu tohoto vyjádření pak odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6.4.2006 sp.zn. I ÚS 182/05 s tím, že s přihlédnutím k právnímu názoru v nálezu vyslovenému, napadené rozhodnutí není aktem správního úřadu přezkoumatelným ve správním soudnictví, ale jde o pracovněprávní úkony osoby jednající za stát jako zaměstnavatele, jejichž zákonnost posuzuje soud v občanskoprávním soudním řízení.

Pro případ, že by soud žalobu jako nepřípustnou neodmítl, navrhl žalovaný, aby soud rozhodl ve věci samé tak, že žaloba se zamítá. Žalobce, jako vedoucí státní zástupce, dle přesvědčení žalovaného porušil, a to závažným způsobem, povinnosti, které pro něho v daném postavení vyplývaly z výkonu funkce vedoucího státního zástupce ve smyslu § 10 odst. 4 zákona.

Žalobce v replice k tomuto vyjádření poukázal na to, že jmenováním do funkce vedoucího státního zástupce vzniknou jmenovanému nová práva a povinnosti plynoucí ze zákona o státním zastupitelství, a to jak v oblasti výkonu pravomoci státního zastupitelství tak v oblasti jeho správy, současně s tím vznikají práva na odlišné odměňování za vykonanou práci dle zákona č. 201/1990 Sb. o platu státních zástupců. Rozhodnutím ministra o odvolání z funkce vedoucího státního zástupce tato práva a povinnosti zanikají v plném rozsahu, a proto ke zkrácení jeho subjektivních práv ve smyslu § 65 s.ř.s.nepochybně došlo. K tvrzení žalovaného, že nemá zákonem danou povinnost pochybovat o opodstatněnosti důvodů v návrhu na odvolání předestřených a zákon mu nezakazuje je akceptovat, žalobce namítl, že jde o rozhodnutí ministra a je jeho odpovědností, aby jeho rozhodnutí bylo v souladu se zákonem. Nesouhlas vyjádřil žalobce i s tvrzením, že důvody pro odvolání byly odpovědně posouzeny a vedly k závěru o závažném porušení povinností žalobce, za situace, kdy naopak je tolerováno žalovaným několikaleté neobsazení funkce krajského státního zástupce v Hradci Králové.

Městský soud v Praze, specializovaný senát pro správní soudnictví, podanou žalobu usnesením ze dne 13.10.2008 č.j. 10 Ca 102/2008-27 odmítl podle § 46 odst. 2 s.ř.s., když dospěl k závěru, že se žalobce domáhá ochrany ve sporu pracovněpávním, tj. ve věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení (§ 7 odst. 1 o.s.ř.). Napadené rozhodnutí o odvolání žalobce z funkce vedoucího státního zástupce označil soud za právní úkon žalovaného uskutečněný v rámci pracovněprávního vztahu, ve kterém žalovaný jako vedoucí příslušné organizační složky státu činí jménem zaměstnavatele – České republiky – právní úkony vůči žalobci jako zaměstnanci. Při jmenování a odvolávání vedoucích státních zástupců tedy ministr spravedlnosti dle náhledu soudu nevystupuje vpozici nositele veřejné moci, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ale jeho prostřednictvím zaměstnavatel státního zástupce, jímž je stát, činí úkon pracovněprávního charakteru při odvolání vedoucího zaměstnance z pracovního místa. Jedná se o speciální úpravu stanovenou zákonem o státním zastupitelství oproti zákoníku práce (§ 73) v otázce možného porušení povinností vyplývajících z výkonu funkce vedoucího státního zástupce, které jsou součástí pracovního poměru vedoucího státního zástupce. Odvolání z funkce vedoucího státního zástupce přitom nemá (stejně jako vzdání se této funkce) za následek zánik funkce státního zástupce a pracovní poměr státního zástupce jím nekončí. Soud v zákonem stanoveném rozsahu žalobce poučil o možnosti podat žalobu příslušnému okresnímu či obvodnímu soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení.

Ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27.10.2009 č.j. 9 As 2/2009-59 usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, jelikož v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky pro odmítnutí žalobního návrhu. Přitom zavázal městský soud v rozsudku vysloveným právním závěrem, kdy mj. s odkazem na rozsudek ze dne 27. 10. 2009, č. j. 9 As 94/2008 - 77, www.nssoud.cz, uvedl, že „z příslušných ustanovení zákona o státním zastupitelství zcela jednoznačně vyplývá, že zákon odlišuje vztahy uvnitř soustavy státního zastupitelství a vztahy související se státní správou státního zastupitelství, přičemž subordinační vztahy vznikají v obou těchto rovinách. Výslovně jsou rozlišeny vztahy týkající se samotné působnosti státního zastupitelství, pod čímž je nutno rozumět ochranu veřejného zájmu při zastupování veřejné žaloby, a poté vztahy týkající se výkonu správy státního zastupitelství (tj. vytváření podmínek pro výkon působnosti a dále kontrola v zákonem stanovených mezích řádného plnění úkolů státnímu zastupitelství svěřených). Je zřejmé, že tato struktura je vzhledem ke zvláštnímu postavení státního zastupitelství a veřejnoprávnímu předmětu jeho činnosti jiná a složitější, nežli u soukromoprávních právnických osob. Vzhledem k veřejnoprávní povaze činnosti státního zastupitelství se pak jinými pravidly a zájmy řídí též jmenování a odvolávání vedoucích státních zástupců od jmenování a odvolávání řídících pracovníků podnikatelských subjektů dle zákoníku práce“.

Podle závěrů Nejvyššího správního soudu dále „Ministr spravedlnosti není vůči vedoucímu státnímu zástupci v postavení přirovnatelném soukromoprávnímu zaměstnavateli dle § 73 odst. 1 zákoníku práce“ . Takové úvahy o podobnosti postavení zaměstnavatele ve výše zmíněném smyslu může podle Nejvyššího správního soudu zakládat ustanovení § 10 zákona o státním zastupitelství, které stanoví tři různé způsoby odvolání krajského státního zástupce. Jednak odvolání na návrh vrchního státního zástupce, pokud závažným způsobem poruší povinnosti vyplývající z výkonu funkce vedoucího státního zástupce (tak tomu bylo v nyní projednávané věci), jednak, jedná-li se o odvolání z důvodu porušení povinností při výkonu státní správy státního zastupitelství, může tak ministr spravedlnosti učinit i bez návrhu (§ 10 odst. 4 zákona o státním zastupitelství). Dále může ministr spravedlnosti dle § 10 odst. 5 téhož zákona odvolat krajského státního zástupce na návrh nejvyššího státního zástupce.

Nejvyšší správní soud shledal podstatné odlišnosti mezi pravomocí zaměstnavatele odvolat vedoucí pracovníky dle § 73 zákoníku práce a pravomocí ministra spravedlnosti odvolat vedoucí státní zástupce dle § 10 zákona o státním zastupitelství, tyto rozdíly „spatřuje zejména ve veřejnoprávní rovině výkonu funkce vedoucího státního zástupce. V souladu s ustanovením § 18 odst. 6 zákona o státním zastupitelství se vztahy vyplývající z pracovního poměru státních zástupců řídí zákoníkem práce, pokud tento zákon nestanoví jinak. Toto ustanovení je součástí části šesté zákona o státním zastupitelství, které upravuje ustanovování státních zástupců a jejich pracovní poměr. Dle odstavce 4 téhož ustanovení se pracovní poměr státního zástupce zakládá k České republice jmenováním do funkce státního zástupce a vzniká po složení slibu dnem, který je stanoven k nástupu výkonu této funkce. Nestanoví-li tento zákon jinak, vykonává práva a povinnosti z pracovního poměru státní zastupitelství, k němuž je státní zástupce přidělen k výkonu funkce. Z citované zákonné úpravy je zřejmé, že zákon o státním zastupitelství rozlišuje vztahy spojené s výkonem funkce státního zástupce, které se primárně řídí zákoníkem práce, a v jiné části zákona upravuje odlišně vztahy týkající se řízení a organizace soustavy státního zastupitelství, včetně jmenování a odvolávání vedoucích státních zástupců.“.

S odkazem na definici pracovněprávních vztahů [§ 1 písm. a) a § 2 odst. 4 zákoníku práce ] a výše uvedená ustanovení zákona o státním zastupitelství Nejvyšší správní soud dovodil, že „vztah mezi ministrem spravedlnosti a vedoucím státním zástupcem nenaplňuje citovanou definici pracovněprávního vztahu. Přestože ministr spravedlnosti disponuje právem vedoucího státního zástupce jmenovat a též i odvolat, tato pravomoc je na rozdíl od „klasických“ zaměstnavatelů omezena zákonem o státním zastupitelství.

Dle názoru Nejvyššího správního soudu zákon o státním zastupitelství zcela jednoznačně vymezuje kompetence ministra spravedlnosti vůči soustavě státního zastupitelství, a stanoví jejich zákonné meze. V ustanovení § 10 odst. 4 , 5 mu zákon o státním zastupitelství svěřuje pravomoc vedoucí státní zástupce odvolat, avšak za dodržení zákonem stanovených podmínek. Důvody tohoto omezení je možno spatřovat ve vysokém podílu veřejnoprávních aspektů v činnosti vedoucího státního zástupce. Vedoucí státní zástupce je nad rámec náplně primární činnosti státního zástupce významným představitelem státního zastupitelství jakožto instituce zajišťující ochranu veřejného zájmu. Na základě jemu svěřených kompetencí (viz § 8 zákona o státním zastupitelství) je oprávněn stanovit vnitřní organizaci příslušného státního zastupitelství, rozdělit agendu mezi státní zástupce a zajistit specializaci podle zvláštních právních předpisů. Vedoucí státní zástupci tak nad rámec výkonu funkce „řadového“ státního zástupce určujícím způsobem ovlivňují chod státního zastupitelství, v jehož čele stojí, vytvářejí organizační struktury a vnitřní vztahy. Uplatněním pravomocí svěřených vedoucímu státnímu zástupci ustanovením § 12e zákona o státním zastupitelství ve spojení s § 174 a § 175 trestního řádu může vedoucí státní zástupce svými pokyny jednotlivým státním zástupcům v rámci provádění dozoru v přípravném řízení významným způsobem přímo zasahovat do trestního řízení. Na jejich rozhodnutí v této oblasti záleží, zda jimi řízená státní zastupitelství kvalitně a plynule zabezpečují výkon zákonem jim svěřené působnosti – zastupování veřejné žaloby. Tímto je dán veřejný zájem na řádném výkonu řídících a organizačních pravomocí vedoucího státního zástupce, do něhož má být zasahováno pouze z předvídatelných zákonem stanovených důvodů, bez možnosti nahodilosti a svévole. Zásah ministra spravedlnosti do obsazení funkce vedoucích státních zástupců může být motivován pouze ochranou veřejného zájmu, kterým je řádný chod státního zastupitelství jakožto veřejnoprávní instituce. Ministr spravedlnosti tak při odvolávání vedoucích státních zástupců vystupuje v pozici orgánu výkonné moci, tj. jako správní orgán, a nikoliv jako subjekt v oblasti pracovněprávních vztahů, neboť neřeší otázky spojené s výkonem funkce jednotlivých státních zástupců dle části šesté zákona o státním zastupitelství, nýbrž v oblasti veřejné správy, kde mu bylo svěřeno oprávnění rozhodovat o vedení jednotlivých složek státního zastupitelství.“

Nejvyšší správní soud se proto neztotožnil se závěrem městského soudu, dle něhož je odvolání vedoucího státního zástupce ministrem spravedlnosti pracovněprávním úkonem, naopak dle jeho názoru je určující především obsah a dále též forma úkonu učiněného ministrem spravedlnosti. Dle Nejvyššího správního soudu „V projednávané věci mělo rozhodnutí ministra o odvolání z funkce vedoucího státního zástupce účinky přímého zásahu do výkonu veřejné funkce a vyvolalo její ukončení, na rozdíl od zahájení kárného řízení, v němž je nejdříve zjišťováno, zda došlo ke kárnému provinění a teprve následně jsou z případného kladného zjištění vyvozovány důsledky v podobě kárného opatření. Rozhodnutí o kárném provinění a uložení kárného opatření bezpochyby představuje zásah do výkonu funkce obviněného státního zástupce, nepocházejí však od vedoucího státního zástupce jakožto zaměstnavatele, nýbrž jsou vydávána kárným soudem. V tomto Nejvyšší správní soud spatřuje zásadní rozdíl mezi zde projednávanou věcí a případem řešeným Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 182/05, ....... Nejvyšší správní soud se tak neztotožňuje s názorem městského soudu, dle něhož odvoláním z funkce krajského státního zástupce nebylo z pozice ministra spravedlnosti jakožto představitele výkonné moci zasaženo do jeho práv a povinností, neboť tento úkon neměl za následek zánik funkce státního zástupce ani ukončení jeho pracovního poměru. Jak totiž bylo konstatováno výše, obsahová náplň činnosti státního zástupce a vedoucího státního zástupce se podstatně liší. Jmenováním do funkce vedoucího státního zástupce vznikají dotyčnému státnímu zástupci odlišné povinnosti a dostává se do jiného postavení uvnitř soustavy státního zastupitelství i vůči orgánům státní správy. Odebráním této funkce se jeho právní postavení opět změní, zásah do jeho právní sféry je zřejmý. Vzhledem k tomu, že se jedná o veřejnou funkci a ve věci rozhodl správní orgán, je v rozhodování o odvolání z funkce přítomno více veřejnoprávních prvků nežli prvků pracovněprávních.“. Pro úplnost Nejvyšší správní soudu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp.

zn. II. ÚS 53/06, publikovaný pod č. 159 Sb. n. u. ÚS, s v. 42, s tr. 305, http://nalus.usoud.cz, v němž bylo konstatováno právo na nerušený výkon veřejné funkce včetně práva na ochranu před protiprávním zbavením této funkce.

Nejvyšší správní soud následně uzavřel, že vzhledem k převládajícímu obsahu veřejnoprávních prvků se poměr mezi ministrem spravedlnosti a vedoucím státním zástupcem více svým charakterem blíží některému ze služebních poměrů, jak plyne i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí ve věci Pellegrin proti Francii ze dne 8. 12. 1999), v němž je rozlišení mezi soukromoprávní a veřejnoprávní povahou pracovního poměru provedeno dle následujících kritérií: „Soud se bude v každé věci zabývat tím, zda zaměstnání stěžovatele implikuje – s ohledem na povahu funkcí a odpovědností, které zahrnuje – přímou či nepřímou účast na výkonu veřejné moci a na funkcích, jejich žposláním je ochrana obecných zájmů státu.“ (citace dle Berger, V.; Judikatura Evropského soudu pro lidská práva; 1. české vydání 2003; nakl. IFEC; str. 279). V případě funkce vedoucího státního zástupce je dle názoru Nejvyššího správního soudu účast na výkonu veřejné moci a ochrana obecných zájmů státu nezpochybnitelná.

Městskému soud v Praze proto následně příslušelo v řízení o podané žalobě pokračovat, následně však soud zjistil, že žalobce (v intencích poučení v jeho usnesení shora) podal žalobu proti ministru spravedlnosti u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 22 C 264/2008 a dále byl soud informován, že byl mj. dne 21.1.2010 ministryní spravedlnosti podán Zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, návrh na zahájení řízení v kompetenčním sporu, který je veden pod sp.zn. Konf 6/2010. Městský soud v Praze proto řízení o žalobě usnesením ze dne 25.3.2010 přerušil dle § 48 odst. 2 písm.f) s.ř.s., když jako sporná byla zde nastolena otázka věcné příslušnosti (pravomoci) soudu rozhodnout v dané právní věci mezi Nejvyšším správním soudem a Městským soudem v Praze na straně jedné a Obvodním soudem pro Prahu 2 na straně druhé.

Usnesením Zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 14.10.2010 č.j. Konf 6/2010-62 byl návrh na rozhodnutí tvrzeného kompetenčního sporu odmítnut, když tento senát dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro věcné projednání podaného návrhu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dnem 9.11.2010, jak bylo zdejšímu soudu současně s vrácením jeho spisu sp.zn. 10 Ca 102/2008 k 30.11.2010 potvrzeno.

Městský soud usnesením ze dne 13.12.2010 (doručeným žalovanému 14.12.2010 a žalobci 17.12.2010) rozhodl o pokračování v řízení, současně stranám sporu dal možnost, aby svá dosavadní podání, hodlají-li tak učinit, doplnily do 10.1.2011. Tohoto práva žádný z účastníků nevyužil.

Ze závěrů vyslovených Nejvyšším správním soudem v předně uvedeném rozsudku, jimiž je Městský soud v Praze vázán, vyplývá, že ministr spravedlnosti při odvolávání vedoucích státních zástupců vystupuje v pozici orgánu výkonné moci, tj. jako správní orgán, a rozhodnutí ministra o odvolání z funkce vedoucího státního zástupce má účinky přímého zásahu do výkonu veřejné funkce a vyvolává její ukončení, je proto nutno dovodit, že rozhodnutí ministra spravedlnosti v takovém případě je rozhodnutím ve smyslu ust. § 65 s.ř.s. a podléhá soudnímu přezkumu postupem podle ust. § 65 a násl. s.ř.s.

Městský soud v Praze, vázán závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu předestřenými shora, proto postupem podle ust. § 65 a násl. přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.) a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání podle ust. § 76 odst. 1 písm. a), b) a c) s.ř.s., neboť shledal, že žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů rozhodnutí, skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí nemá dostatečnou oporu ve správním spise a současně došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.

Z podkladů předložených žalovaným pod sp.zn. 59/2008-OJ-SZ vyplývá, že návrhem ze dne 12.3.2008 pod zn.: 5 SPR 51/2008, doručeným žalovanému 13.3.2008, Vrchní státní zástupce v Praze navrhl podle § 10 odst. 4 zákona o státním zastupitelství ministrovi spravedlnosti odvolat krajského státního zástupce v Ústí nad Labem JUDr. Jana Jakovce, a to dnem 13.3.2008. V návrhu se uvádí, že důvody odvolání jsou spatřovány v nedostatečné řídící, organizační a kontrolní činnosti, porušení povinností především v nedostatečném řešení dlouhodobě nepříznivého stavu ve vyřizování trestních věcí na okresních státních zastupitelství v Chomutově a v Liberci, která vykazují velké množství věcí nevyřízených. U Okresního státního zastupitelství v Chomutově je pravidelně na konci měsíce již nejméně od

roku 2005 vykazováno téměř 200 neskončených věcí, v nichž byl podán návrh na podání obžaloby či návrh na potrestání, kdy na ostatních zastupitelstvích v tomto obvodu se pohybuje tento počet na přijatelných 50 věcech. Zatíženost tohoto zastupitelství je přitom téměř nejmenší z těch, které jsou v působnosti předmětného krajského zastupitelství. Ze statistických údajů podle návrhu vyplývá, že uvedená situace není zapříčiněna mimořádným nárůstem trestních věcí či jejich přílišnou náročností, v tomto směru je již několik let počet věcí téměř shodný, a je tedy zapříčiněna nepřijetím odpovídajícího systémového opatření. Za takové není možno považovat výpomoc jinými státními zastupitelstvími, to je možno připustit jen v případě, kdy se objeví nárazový nárůst věcí, o takový případ nejde. Nejméně od r. 2005, přesto, že státní zástupci v Chomutově vyřizují věci v relativně krátkých lhůtách, nedaří se velký počet nevyřízených věcí snížit na únosnou úroveň srovnatelnou sostatními zastupitelstvími. Ani fakt, že toto státní zastupitelství, které má být dle systematiky počtu státních zástupců obsazeno 13 zástupci, je obsazeno statisticky 11 zástupci a je dočasně zproštěn funkce samotný okresní státní zástupce, není hlavní příčinou negativní situace.

Obdobná je podle návrhu situace u Okresního státního zastupitelství v Liberci, u něhož je v průběhu roku 2007 evidováno ke konci každého měsíce kolem 130 neskončených věcí v řízení na státním zastupitelství, zatížeností se opět toto nevymyká z ostatních v obvodu krajského zastupitelství.

Dále se podotýká, že způsob výpomoci je zvolen krajským státním zástupcem již u Okresního státního zastupitelství v Ústí n/L, kdy tomuto vypomáhají Okresní státní zastupitelství v Mostě a Jablonci n/N.

Další vadný postup krajského státního zástupce je shledáván v nekolikaměsíčním neobsazení pozice okresního státního zástupce v Lounech včetně pozice náměstka tamtéž, což je situace nepřijatelná pro řádné plnění funkcí státního zastupitelství.

V závěru vrchní státní zástupce uvádí, že se snažil uvedenou situaci řešit, ale návrhy na opatření sdělené mu krajským státním zástupcem neskýtají reálný podklad pro pozitivní vyřešení chodu uvedených zastupitelství.

Stranu 2 tohoto návrhu tvoří statistický přehled snávětím „Předmětné údaje je možno vyčíst z následujících ukazatelů sledovaných Vrchním státním zastupitelstvím v Praze, které jsou pravidelně čtvrtletně každému krajskému státnímu zástupci v působnosti vrchního státního zastupitelství v Praze předávány k využití“. Jde o tři tabulky označené sestupně roky 2007, 2006 a 2005, v nichž jsou u každého zastupitelství v obvodu Krajského zastupitelství v Ústí n/L na jeho řádku uvedeny statistické hodnoty k ukazateli uvedenému ve sloupci; poslední řádek je součtem. Sledované ukazatele zahrnují: „nové zázn. dle § 158/3“; „zahájeno tr. stíhání -ve věci“; „zahájeno tr. stíhání–osoby“; „vyříz. celkem věcí“; „skupiny(vyřízeno)“; „z toho žalobou(věci)“; „návrh na potrestání“; ....a dále: „nevyřízeno ve SZ“; dále: „skutečný průměr SZ“, a „plán SZ“.

Dále je v předloženém spise založeno napadené rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 13.3.2008 č.j. 59/2008-OJ-SZ/2 o odvolání žalobce z funkce krajského státního zástupce v Ústí nad Labem. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se uvádí:

„Vrchní státní zástupce v Praze navrhl Vaše odvolání s poukazem na Vaši nedostatečnou řídící, organizační a kontrolní činnost. Za nedostatečné považuje i Vaše řešení dlouhodobě nepříznivého stavu ve vyřizování trestních věcí u Okresního státního zastupitelství v Chomutově a Liberci. Vysoký počet neskončených věcí u těchto státních zastupitelství není podle vrchního státního zástupce v Praze zapříčiněn ani mimořádným nárůstem počtu trestních věcí či jejich přílišnou náročností, nesouvisí ani se stavem v obsazení těchto okresních státních zastupitelství, ale pravou příčinu zjištěného nepříznivého stavu spatřuje v nepřijetí odpovídajícího systémového opatření. Za toto systémové opatření však nepovažuje výpomoc jinými státními zastupitelstvími, neboť takové opatření lze připustit pouze v případě nárazového nárůstu věcí.

Další vadný postup shledal vrchní státní zástipce v několikaměsíčním neobsazení funkce okresního státního zástupce v Lounech, včetně neobsazení funkce náměstka tohoto okresního zástupce. Tuto situaci, Vámi neřešenou, považuje za zcela nepřijatelnou pro řádné plnění funkcí státního zastupitelství.

Vzhledem k tomu, že i přes snahy vrchního státního zástupce nepříznivou situaci řešit, jste nepředložil takové návrhy opatření, které by skýtaly reálný podklad pro pozitivní vyřešení chodu uvedených státních zastupitelství, rozhodl jsem o Vašem odvolání z funkce krajského státního zástupce.“

Na základě uvedeného stavu věci soud o námitkách žalobce uvážil takto:

Žalobce předně namítl, že došlo k porušení obecných principů správního řízení, kdy ministr převzal do svého rozhodnutí argumenty uvedené v návrhu vrchního státního zástupce, aniž by návrh samotný konkretizoval a zaujal k vytýkaným nedostatkům objektivní stanovisko a vyhodnotil, zda je možné je považovat za porušení povinnosti vedoucího státního zástupce a zda jde o porušení závažné. Dále namítl, že mu nebyla dána možnost se k věci vyjádřit.

Zákon o státním zastupitelství v ustanovení § 10 odst. 4 stanoví, že ministr spravedlnosti může vrchního státního zástupce, krajského státního zástupce a okresního státního zástupce z této funkce odvolat, pokud závažným způsobem poruší povinnosti vyplývající z výkonu funkce vedoucího státního zástupce; nejde-li o odvolání z důvodu porušení povinností při výkonu státní správy státního zastupitelství (dále jen "správa státního zastupitelství"), činí tak na návrh vedoucího státního zástupce, který je podle odstavců 1 až 3 oprávněn navrhovat jmenování do funkce, z níž má být vedoucí státní zástupce odvolán.

Zákon o státním zastupitelství nestanoví zvláštní procesní postup pro vydání rozhodnutí o odvolání vedoucího státního zástupce, a proto je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 500/2004Sb., správního řád, účinného od 1.1.2006 (dále jen „správní řád“), který (§ 1 odst. 1) upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků a jiných orgánů, právnických a fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy (dále jen "správní orgán"). Podle § 1 odst. 2 správního řádu tento zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení se použijí, nestanoví-li zvláštní zákon jiný postup. (Skutečnost, že nutnost aplikace tohoto procesního předpisu vyvstala v důsledku jiného právního výkladu ustanovení zákona o státním zastupitelství Nejvyšším správním soudem již v dané fázi řízení nemůže mít vliv).

Jednou ze zásad správního řízení vyjádřenou v ust. § 3 správního řádu je, že nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s

požadavky uvedenými v § 2.

Další zásadou, a to nejen správního řízení, je zásada před vydáním rozhodnutí „slyšet obě strany“. Ta se promítá v ustanovení § 36 odst. 2 správního řádu, podle něhož účastníci mají právo vyjádřit v řízení své stanovisko. Pokud o to požádají, poskytne jim správní orgán informace o řízení, nestanoví-li zákon jinak. Podle § 36 odst. 3 správního řádu nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. Účastníku řízení tak musí být zachováno právo k podanému návrhu, jímž bylo zahájeno řízení, se vyjádřit, a to platí tím spíše v případě, kdy je vzneseno vůči němu „obvinění“, resp. v daném případě, kdy je podáván návrh na odvolání z funkce vedoucího státního zástupce z důvodu porušení povinností (tj. návrhem tvrzené nedostatečné řídící, organizační a kontrolní činnosti).

Správní řád také stanoví náležitosti rozhodnutí, jako aktu vydávaného správním orgánem, a to v ust. § 68 odst. 3, podle něhož se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

Z obsahu spisového materiálu předloženého soudu žalovaným, jakož i z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný (byť v důsledku zastávání jiného právního názoru stran aplikace zákona o státním zastupitelství) při jeho vydání nerespektoval základní procesní práva, která správní řád žalobci jakožto účastníku řízení přiznává, a zatížil tak řízení podstatnými vadami. Žalovaný v řízení, zahájeném podáním návrhu na odvolání žalobce z funkce krajského státního zástupce, které vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí, se žalobcem vůbec nejednal, o čemž svědčí skutečnost, že prvním úkonem, který ve vztahu k žalobci učinil, bylo až vydání napadeného rozhodnutí. Žalobci tak bylo upřeno právo vyjádřit v řízení své stanovisko (§ 36 odst. 2 správního řádu), nebyl seznámen s poklady rozhodnutí a v rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu mu před vydáním rozhodnutí ve věci nebyla dána možnost se k těmto podkladům vyjádřit a uplatnit svou obranu.

Ze spisu neplyne, že by žalobce byl uvědoměn o věcných důvodech podaného návrhu, resp. alespoň o tom, že je podáván z obdobných důvodů mu vytýkaných již Vrchním státním zástupcem v Praze přípisem z 8.11.2007 zn 1 SPR 213/2007, který uvádí údaje počtu nevyřízených věcí ke konci III.čtvrtletí 2007 (resp. v návrhu i rozšířených o neobsazení funkcí u Okresního státního zastupitelství v Lounech), ani to, že by ministr před vydáním rozhodnutí měl k dispozici alespoň vyjádření žalobce k tomuto ze dne 20.11.2007 zn. 1 SPR 273/2007-2. Z procesního hlediska nelze mít za to, že žalobce měl možnost se k věci vyjádřit, když jak žalobce sám uvádí, mu bylo toliko oznámeno, že návrh bude podán, a ani rozhodnutí samo k tomuto žádné posouzení splnění podmínek pro vydání rozhodnutí v tomto směru neuvádí. Je proto rovněž nutno přisvědčit žalobci v tom, že ohledně druhého vytýkaného závažného porušení povinností spočívajícího v neobsazení funkcí okresního státního zástupce a náměstka u Okresního státního zastupitelství v Lounech, se o těchto výhradách dozvěděl až z napadeného rozhodnutí.

Ze spisového materiálu žalovaného nelze dovodit, že by žalovaný před vydáním napadeného rozhodnutí přistoupil k zjištění skutkového stavu věci, prověření skutečností uvedených v návrhu, včetně případného doplnění statistických údajů jako součásti návrhu, z něhož bez dalšího vyšel. Tím došlo k porušení povinnosti postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a o tv rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2. Zjištění stavu věci v uvedeném rozsahu je jednoznačnou povinností správního orgánu, který v dané věci rozhoduje. Došlo tedy k porušení ustanovení o řízení podstatným způsobem s důsledkem do zákonnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm.c) s.ř.s.

Žalobce v žalobě oprávněně namítá, že žalovaný toliko bez dalšího převzal argumenty uvedené v návrhu, nadto dle názoru soudu v tak obecném rozsahu, že vydané rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu ust . § 76 odst. 1 písm.a) s.ř.s. Po obecné deklaraci tvrzení obsažených v samotném návrhu o porušení povinností ze strany žalobce a postoje samotného vrchního státního zástupce v návrhu vyjádřeném totiž sám žalovaný toliko konstatuje, že „Vzhledem k tomu, že i přes snahy vrchního státního zástupce nepříznivou situaci řešit, jste nepředložil takové návrhy opatření, které by skýtaly reálný podklad pro pozitivní vyřešení chodu uvedených státních zastupitelství, rozhodl jsem o Vašem odvolání z funkce krajského státního zástupce.“

V odůvodnění napadeného rozhodnutí tak v rozporu s ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu absentují úvahy, kterými se správní orgán řídil při hodnocení podkladů rozhodnutí (těmito „podklady“ byl v daném případě zřejmě pouze vlastní návrh vrchního státního zástupce) a při výkladu právních předpisů. Přestože podle § 10 odst. 4 zákona o státním zastupitelství může ministr spravedlnosti krajského státního zástupce z této funkce odvolat jen tehdy, pokud poruší povinnosti vyplývající z výkonu funkce vedoucího státního zástupce závažným způsobem, žalovaný v napadeném rozhodnutí závažnost jednání, která jsou žalobci vytýkána v návrhu, sám nijak nehodnotil. V napadeném rozhodnutí, při absenci obrany žalobce, způsobené předně uvedeným postupem žalovaného, tak ani nemohlo být vyjádřeno, proč by jeho námitky nemohly obstát.

Důvodnou soud shledal i námitku žalobce, že v napadeném rozhodnutí není dostatečně určitě specifikován ani počet neskončených věcí u obou předmětných státních zastupitelství (Chomutov a Liberec) ani nijak doložena tvrzená nečinnost žalobce při výkonu dohledu vůči podřízeným státním zastupitelstvím, jejímž důsledkem by měl být tvrzený negativní stav v počtu neskončených věcí, když nadto podle názoru soudu samotný statistický údaj by musel být konfrontován s dalšími údaji ohledně obsazenosti zastupitelství, zatíženosti státních zástupců, rozsahu nápadu věcí k vyřízení, a to nejen po stránce kvantitativní, ale přihlédnuto by mělo být i k náročnosti, nejen zda jde o věci skupinové, podání obžaloby či návrhu na potrestání, ale i zda jde o obdobné trestné činy, skutkově i právně srovnatelné (což nemusí být dáno jen věcnou působností) a pod. V rozhodnutí bylo zobecněno tvrzení z návrhu, že žalobce nedostatečně řešil dlouhodobě nepříznivý stav ve vyřizování trestních věcí na Okresních státních zastupitelstvích v Chomutově a Liberci, přitom z návrhu samotného, zejména ze statistického přehledu pro roky 2005 až 2007 je zřejmé, že „dlouhodobě“ nepříznivý stav ohledně prostého počtu neskončených věcí v těchto letech je vykazován (ročně) jen u Okresního státního zastupitelství v Chomutově (197,195,191), v Liberci je vykázán nárůst v roce 2007 na 113, v předchozím roce 2006 je údaj 39, v roce 2005 údaj 83. Návrh proto odkazoval zejména na Okresní zastupitelství v Chomutově. Ohledně zastupitelsví v Liberci bylo v návrhu tvrzeno, že je u něho v průběhu roku 2007 evidováno ke konci každého měsíce kolem 130 neskončených věcí, o tom však žádný (ani statistický předhled v návrhu připojený), nevypovídá. Již vůbec z podkladů pro rozhodnutí není z ničeho seznatelné, od kdy trvá neobsazení pozice okresního státního zástupce v Lounech včetně pozice náměstka, zda a že jsou tato místa dočasně obsazena pověřenými zástupci (jak žalobce uvádí v žalobě) a že i ohledně tohoto bodu a jak, se vrchní státní zástupce snažil danou situaci řešit, že žalobce sám nejednal v tomto směru v souladu se svými povinnostmi apod. Soud proto shledal, že skutkový základ, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí nemá ve spise ani dostatečnou oporu ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm.b) s.ř.s., když žalovaný se v rozhodnutí neopírá ani o žádné skutečnosti mu známé z jeho úřední činnosti.

Soud odkazuje i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12.11.2009 č.j. 1 As 9/2009-86, vydaný v obdobné právní věci odvolání vedoucího státního zástupce z funkce, kde uvedený soud odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008 č.j. 2 As 34/2006 - 73, publikované pod č. 1546/2008 Sb. NSS, které se zabývá otázkou vymezení skutku ve výroku rozhodnutí o jiném správním deliktu. Ve zmíněném usnesení dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k závěru, že výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Pokud jde o posouzení důsledků opomenutí specifikace skutku ve výroku rozhodnutí, Nejvyšší správní soud vyslovil, že nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost by bylo jen rozhodnutí neobsahující specifikaci skutku ani ve výroku ani v odůvodnění, případně za přistoupení jiných vad. Neuvede-li správní orgán náležitosti, jimiž je skutek dostatečně a nezaměnitelně identifikován, do výroku svého rozhodnutí (a uvede je jen v odůvodnění rozhodnutí), podstatně poruší ustanovení o řízení (§ 76 odst. 1 písm. c/ s.ř.s.). Zjistí-li soud existenci této vady k námitce účastníka řízení, správní rozhodnutí z tohoto důvodu zruší.

Městský soud v Praze má tento odkaz za aplikovatelný potud, že napadeným rozhodnutím sice není žalobci ukládána „sankce“ ve shora naznačeném smyslu, je ale odvoláván z funkce vedoucího státního zástupce, kterou do té doby zastával, a to za jednání, které zákon definuje jako „porušení povinností vyplývajících z výkonu funkce vedoucího státního zástupce závažným způsobem.“ Jde proto o obdobnou situaci (stejně jako např. při propuštění příslušníka ozbrojeného sboru pro porušení služebních povinností, služebního slibu), kdy předmětem řízení je posouzení protiprávnosti jednání. V souzené věci nebylo jednání, pro které byl žalobce odvolán z funkce krajského státního zástupce v Ústí nad Labem, po skutkové stránce náležitě specifikováno ani ve výroku, ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz výše). Toto pochybení žalovaného má ve světle shora citovaných závěrů Nejvyššího správního soudu za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro jeho nesrozumitelnost.

Absence úvah, kterými se správní orgán řídil při hodnocení podkladů rozhodnutí, jakož i nedostatečná identifikace jednání žalobce po skutkové stránce brání tomu, aby se soud žalobními body zabýval z věcného hlediska. Prvotním předpokladem toho, aby soud mohl na základě podané žaloby přezkoumat, zda je napadené rozhodnutí správního orgánu v souladu se zákonem, je existence přezkoumatelného rozhodnutí, tj. takového rozhodnutí, z něhož je patrné, jaké důvody žalovaný správní orgán k jeho vydání vedly. Soud nemůže dotvářet popis skutkového jednání žalobce a nahrazovat chybějící právní posouzení věci správním orgánem vlastními úvahami, neboť by tím nepřípustně zasahoval do činnosti veřejné správy.

S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem a citovaným zákonným ustanovením soudu nezbylo než napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ s.ř.s zrušit. V souladu s § 78 odst. 4 s.ř.s. soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem, který soud ve zrušujícím rozsudku vyslovil, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Ve druhém výroku tohoto rozsudku přiznal soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s. žalobci, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Náklady, které žalobci v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku z podané žaloby ve výši 2.000,- Kč a v soudním poplatku zaplaceném za kasační stížnost ve výši 3.000,- Kč. Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, tedy činí 5 000,- Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v této výši, a to ve stanovené přiměřené lhůtě.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek

uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 31.ledna 2011

Mgr. Jana Brothánková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru