Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Af 64/2011 - 44Rozsudek MSPH ze dne 07.05.2013

Prejudikatura

5 Afs 35/2008 - 53

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 Afs 53/2013 (zastaveno)

přidejte vlastní popisek

Číslo jednací: 10Af 64/2011 - 44-49

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: CV Petrol, a. s., se sídlem Pražská 344, Dolní Břežany, IČ 48953776, zast. JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Národní 43, Praha 1, proti žalovanému: Generální ředitelství cel (původně: Celní ředitelství Praha), se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 25. 7. 2011 čj. 8787-5/2011-170100-21

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí Celního ředitelství Praha uvedeného v záhlaví, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Kladno (dále jen celní úřad) ze dne 17. 3. 2011 č.j. 6322/2011-176900-024. Tímto rozhodnutím celní úřad žalobci vyměřil spotřební daň za období duben 2010.

Protože podle zákona č. 17/2012 účinného od 1. ledna 2013 přešla pravomoc rozhodovat o odvoláních proti rozhodnutím vydaným celními úřady na Generální ředitelství cel, jednal soud jako s žalovaným s tímto orgánem.

Žalobce v žalobě uvádí, že spotřební daň mu byla doměřena na základě kontrol jím provozovaných čerpacích stanic na adrese Pražská 344 a na adrese Zbraslavská 406 provedené ČOI dne 27. 4. 2010. Při této kontrole bylo zjištěno, že v nádržích určených pro motorovou naftu se nacházela směs motorové nafty s příměsí vysokovroucího oleje, k nimž žalobce předložil jako doklady dodací list ze dne 26. 4. 2010 k dodávce látky stočené do uvedených nádrží firmou M.K., když vyplynulo, že tato látka byla v dodacích listech označena jako motorová nafta pod číslem kombinované nomenklatury 27101941.

pokračování
2

Žalobce má za to, že z důkazů předložených v řízení před správním orgánem prvého stupně vyplynulo, že z jeho strany nedocházelo k jakékoliv manipulaci s pohonnými látkami v nádržích. Z evidence dodávek uskutečněných do nádrží pro motorovou naftu u obou čerpacích stanic za období od 1. 1. 2010 do 27. 4. 2010 a z evidence výdajů lze určit, jaké množství motorové nafty byl v předmětných nádržích vždy ke konci příslušného dne a před dodávkou motorové nafty uskutečňovanou jednotlivými dodavateli. Z trestního spisu vedeného Policií České republiky, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie č.j. OKFK- 267/TČ-2009-200203, jehož připojení žalobce navrhoval k důkazu, je možné zjistit, že policie trestně stíhá skupinu osob mimo jiné v souvislosti s dodávkou motorové nafty do čerpacích stanic žalobce, ke kterým došlo dne 26. 4. 2010 pro trestný čin krácení daně dle § 240 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákona. Z tohoto spisu je dále možné zjistit, že policie užila proti obviněným operativně pátrací prostředky a dále, že z těchto operativně pátracích prostředků bylo zjištěno, že dodávka, která má být uskutečněna dne 26. 4. 2010 do čerpacích stanic žalobce, je kontaminována. Z tohoto spisu je dále též možné zjistit, jakou látku obvinění nedovoleně přimíchávali do motorové nafty dodávané do čerpacích stanic žalobce.

Ze znaleckého posudku zpracovaného soudním znalcem Ing. J.L., CSc., který prováděl hodnocení rozborů kontrolních vzorků odebraných ČOI dne 27. 4. 2010 a který dále prováděl hodnocení rozboru vzorků provedeného Ústavem paliv a maziv a který hodnotil výsledky rozborů vzorků, které žalobce odebral namátkově před dodávkou motorové nafty dne 26. 4. 2010 firmou M.K., vyplynulo, že cizorodou látku obsaženou ve vzorcích odebraných dne 27. 4. 2010 není možné určit.

Žalovaný vydal napadené rozhodnutí i přesto, že si nevyžádal výše uvedený trestní spis, při rozhodování zcela pominul předloženou evidenci o dodávkách a výdeji motorové nafty v předmětných nádržích a ignoroval citované závěry uvedeného znaleckého posudku. Z těchto důvodů je řízení postiženo vadami, v důsledku čehož je napadené rozhodnutí nesprávné.

Uvedený trestní spis obsahuje důkazy potvrzující, že státní orgány, ať už jde o policii, celní úřady či ČOI, ve vztahu k žalobci zneužily své vrchnostenské postavení, když věděly (přinejmenším policie), že dodávka pohonné látky dodávaná firmou M.K. dne 26. 4. 2010 do čerpacích stanic žalobce obsahuje nedovolené příměsi, avšak přesto neučinily nic pro to, aby takovému dodání zabránily nebo aby alespoň žalobce o takové skutečnosti předem informovaly. Z výkladu užitého žalovaným v napadeném rozhodnutí vyplývá, že okamžikem, kdy se stal žalobce plátcem spotřební daně, byl okamžik, kdy nezdaněná látka byla stočena do nádrží žalobce. Na jednání státních orgánů je tak nutno hledět jako na jednání státu, který ač věděl, že pohonná hmota dodávaná firmou M.K. do nádrží čerpacích stanic provozovaných žalobcem obsahuje nedovolené příměsi, připustil, aby tato hmota byla žalobci, který ji přijal v dobré víře, že jde o deklarovanou motorovou naftu, stočena a následně na základě toho pak žalobci doměřil spotřební daň z takto stočené látky ve výši 253.493,- Kč a navíc mu prostřednictvím České obchodní inspekce uložil pokutu ve výši 500.000,- Kč. Žalobce má za to, že takové jednání má likvidační charakter a je v rozporu se základními principy, na kterých má být postaven právní stát.

Žalovaný se dále nevypořádal s výše citovanými závěry znaleckého posudku o tom, jaká látka způsobila, že odebrané vzorky motorové nafty nevyhověly stanoveným parametrům. Znalec výslovně uvádí, že tuto látku nelze blíže určit a jako jeden z příkladů uvádí, že by mohlo jít o příměsi plynového oleje, rostlinného oleje a naproti tomu orgán prvého stupně i žalovaný tuto látku vymezují jinak. Žalobce má za to, že správné určení příměsi určuje správnou nomenklaturu a tím odpovídající sazbu daně, nelze-li najisto určit předmětnou látku a tím nomenklaturu, je nutno na výsledné stanovení daně hledět jako na pokračování
3

nezákonné. Uvedené pochybnosti mohly být rozptýleny navrhovaným trestním spisem, který obsahuje dostatek důkazů o tom, jak byla trestná činnost páchána a jaké látky byly do motorové nafty obviněnými nedovoleně přimíchávány.

Žalovaný dále nepřihlédl k závěru znaleckého posudku, podle kterého vzorky, které odebral žalobce z předmětných nádrží dne 26. 4. 2010 před stočením motorové nafty firmou M.K., vyhověly všem parametrům. Z dodacích listů a faktur týkajících se dodávky dodávané 26. 4. 2010 do předmětných čerpací stanice žalobce pak vyplývá, že firma M.K. celkem dodala tohoto dne žalobci 11 950 l nafty. Rozhodnutím celního úřadu potvrzeným rozhodnutím žalovaného je však doměřena daň z objemu 23 149 l, tedy i za motorovou naftu v objemu 11 192 l, která se v těchto nádržích nacházela před stočením firmou M.K., a která byla řádně zdaněna. Uvedeným postupem tak dochází u motorové nafty v rozsahu 11 192 l ke dvojímu zdanění spotřební daní, což je nepřípustné.

Celní ředitelství Praha ve vyjádření k podané žalobě uvedlo, že odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zdůraznilo, že zastává právní názor, že skladovatel se stává plátcem spotřební daně, pokud neprokáže, že skladované výrobky jsou zdaněné, anebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně. Příslušný subjekt se v takovém případě stane plátcem daně bez dalších podmínek, pouze na základě toho, že vybrané zboží skladuje a neprokáže jejich zdanění. K tomu odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2008 č.j. 5 Afs 35/2008 - 53 a ze dne 19. 3. 2008 č.j. 9 Afs 137/2007. Pro posouzení zákonnosti vyměření spotřební daně není vůbec rozhodující otázka, kdo byl vlastníkem vybraných výrobků, jakým způsobem byly vybrané výrobky získány, kdo zapříčinil stav jejich odlišnosti od předložených dokladů, jde výhradně o otázku, zda žalobce jakožto skladovatel těchto výrobků prokázal jejich zdanění spotřební daní či nikoliv. Za splnění zákonem stanovených podmínek se skladovatel stane plátcem daně bez dalšího, tj. bez ohledu na skutečnost, zda věděl nebo vědět mohl, že skladované výrobky podléhají spotřební dani. První podmínkou je, že skladované výrobky přesahují množství pro osobní spotřebu. Druhou podmínkou je, že skladovatel musí prokázat, že jde o výrobky zdaněné nebo že je nabyl oprávněně bez daně. V posuzovaném případě byly obě výše uvedené podmínky splněny: žalobce skladoval zhruba 23 000 l minerálních olejů a současně neprokázal, že tyto výrobky nabyl oprávněně bez daně, respektive že byly již zdaněny. Vznikla mu tak daňová povinnost. Námitka, že žalobce o skutečném složení výrobků nevěděl, případně že byl dodavatelem úmyslně uveden v omyl ohledně povahy skladovaných výrobků, je nepřípadná, neboť celní orgány ze zákona nejsou oprávněny v takové situaci daň prominout či ji snížit.

V souvislosti s návrhem na provedení důkazu trestním spisem celní ředitelství uvedlo, že v daném případě nelze plně potlačit zájem státu na vybrání daní z důvodu, že žalobce mohl být uveden v omyl osobou, od níž vybrané výrobky přijímal. Pro danou věc je podstatné, že žalobce je plátcem daně a případné soukromoprávní námitky proti podvodnému jednání druhé smluvní strany (dodavatele), na jehož základě žalobci mohla vzniknout škoda, jsou zachovány.

Žalovaný je toho názoru, že mu nepřísluší zkoumat a pojmenovávat látku způsobující jiné zařazení. Nosným je pro zařazení výrobku kód nomenklatury, kterou nebyl žalobce schopen prokázat a tím pádem ani zdanění předmětného minerálního oleje. Identita vybraných výrobků byla určena v souladu se zákonem, když v jednom případě se jednalo o ostatní těžké oleje KN 2710 19 99 a ve druhém případě pak o minerální oleje podle § 45 odst. 2 písm. f) zákona o spotřebních daních.

Podle názoru žalovaného není možné přijmout argumentaci, že měly být vzaty v potaz i závěry, které nemají přímou souvislost se zkoumaným vzorkem. Tato souvislost není ani pokračování
4

časová ani materiální, když není možné osvědčit totožnost jednotlivých vzorků jako vzorků referenčních. Vzorek, na který žalobce poukazuje, byl odebrán individuálně žalobcem, ale není zřejmá spojitost se zkoumaným vzorkem. Jeho původ není prokazatelný. Z tohoto důvodu jej žalovaný nevzal v úvahu a dále se jím nezabýval.

Žalobce při ústním jednání prostřednictvím svého právního zástupce uvedl, že ve věci nejde ani tak o výklad zákona o spotřebních daních, ale o soulad se základnímu ústavními principy. Zdůraznil, že státní orgány dopředu věděly o tom, že dodávka pohonných hmot určená na čerpací stanice žalobce je kontaminována nežádoucími příměsmi, žalobce se tak stal obětí protiprávního jednání dalších osob, o kterém stát dopředu věděl, avšak neochránil ho před ním. Žalovaný s poukazem na obsah správního spisu a odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí navrhl zamítnutí žaloby.

Ze správního spisu byly zjištěny následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti:

Dne 27. 4. 2010 provedla Česká obchodní inspekce odběr vzorků pohonných hmot na dvou čerpacích stanicích provozovaných žalobcem. Z následného rozboru těchto vzorků vyplynulo, že vzorky nevyhověly stanoveným kritériím pro motorovou naftu, a to v teplotě, při které předestiluje 95 % objemu analyzovaného vzorku. Změna jakostních parametrů má za následek změnu sazebního zařazení a byla způsobena přídavkem dalších minerálních olejů.

Při ústním jednání na celním úřadě dne 1. 9. 2010 žalobce uvedl, že motorovou naftu, z níž byly odebrány vzorky ČOI dne 27. 4. 2010, žalobce nakoupil od dvou dodavatelů, a to od firmy M.K. a KONT FUEL DISTRIBUTION s. r. o. K těmto dodávkám žalobce předložil faktury, na kterých je uvedeno, že nakoupil motorovou naftu pod KN 27101941 s tím, že z této motorové nafty byla řádně odvedena spotřební daň. Toto zboží žalobce přijal s tím, že se jedná o motorovou naftu a také ho takto dále nabízel k dalšímu prodeji. Současně žalobce doložil protokol o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků pořízený policií dne 27. 4. 2010.

Dne 30. 12. 2010 vydal celní úřad výzvu k podání daňového přiznání ke spotřební dani, jíž žalobce vyzval, v souladu s ust. § 40 odst. 1 zákona o spotřebních daních a podle ust. § 18 zákona o správě daní a poplatků, aby podal daňové přiznání do 15 dnů od doručení výzvy. V odůvodnění této výzvy je uvedeno, že podle předložených dokladů byla žalobci dodána motorová nafta, ze které byly odebrány výše uvedené vzorky. Žalobce předložil doklady, na nichž je deklarována motorová nafta pod číslem kombinované nomenklatury 27101241. Podle názoru celního úřadu přitom předložené doklady neprokazují řádné zdanění minerálních olejů, ze kterých byly odebrány vzorky. Z odebraných vzorků bylo zjištěno, že v nádrži se nacházelo na čerpací stanici Zbraslavská 11 979 l minerálních olejů pod kombinovanou nomenklaturou 271019 a na čerpací stanici Pražská se nacházelo 11 170 l minerálních olejů, které jsou sice zařazeny pod stejným číslem kombinované nomenklatury 2710141, ale jedná se o směsi minerálních olejů, které jako předmět daně spadají pod § 45 odst. 2 písm. f) zákona o spotřebních daních.

Žalobci byla k jeho žádosti lhůta pro podání daňového přiznání prodloužena a v této prodloužené lhůtě žalobce zaslal celnímu úřadu vyjádření k této výzvě, ve kterém uvedl, že podle jeho názoru je daňovým subjektem v uvedené věci nikoliv žalobce, ale M.K. Žalobce sám namátkově odebírá vzorky z nádrží pro případnou kontrolu prodávaných pohonných pokračování
5

hmot. Tak učinil i dne 26. 4. 2010 před stočením dodávky dodávané firmou M.K. Vzorky odebrané tohoto dne vyhověly ČSN EN 590. Současně žalobce předložil znalecký posudek, z jehož závěrů vyplývá, že jako příčinu nevyhovující jakosti motorové nafty v nádržích obou čerpacích stanic žalobce lze s největší pravděpodobností označit dodávku motorové nafty s obsahem cizorodé složky. Kontaminace paliva mohla být podle posudku způsobena buď při plnění paliva do cisternového přepravního prostředku, který obsahoval zbytky předešle přepravovaného produktu s odlišnou jakosti nebo mohla být dodávka motorové nafty kontaminována v průběhu doby od naplnění paliva po jeho dodání na čerpací stanici žalobce. Příčinou odchylky destilačních charakteristik obou zkoumaných vzorků je kontaminace motorové nafty látkou s těžším frakční složením než mají uhlovodíky typicky zastoupené v motorové naftě. Přesný objem ani bližší charakter kontaminantů nelze na základě provedených výsledků určit, nehledě na skutečnost, že analyzované vzorky v podstatě představují směs původního objemu paliva v nádržích obou čerpacích stanic a doplněného objemu danou dodávku paliva.

Dne 17. 3. 2011 vydal celní úřad platební výměr č.j. 6322/2011-176900-024, kterým žalobci vyměřil spotřební daň z minerálních olejů za duben 2010 ve výši 253.493,- Kč. V odůvodnění tohoto rozhodnutí celní úřad uvedl, že žalobce přes výzvu nepředložil žádný důkaz, který by potvrzoval v souladu s ust. § 5 zákona o spotřebních daních řádné zdanění minerálních olejů, které se v době odběru nacházely v nádržích čerpacích stanic žalobce.

Žalobce podal proti tomuto platebnímu výměru odvolání, ve kterém uvedl, že celní úřad nezohlednil rozbory provedené na žádost žalobce vztahující se k motorové naftě, která se v předmětných nádržích nacházela ke dni 26. 4. 2010, které vyhověly všem požadavkům normy ČSN EN 590. Celní úřad dále zcela pominul navržený důkaz, a to záznamy o odposleších a sledování osob nyní obviněných z trestného činu krácení daně.

Celní úřad tak své rozhodnutí opřel o šetření celních úřadů příslušných dodavatelům daňového subjektu, s tím, že z výsledků těchto šetření vyplývá, že daňovému subjektu byla dodána motorová nafta. To učinil bez toho, aby blíže specifikoval, o jaké šetření šlo, kdy bylo provedeno, jaké prostředky byly užity, jaké důkazy byly opatřeny atp. Ačkoliv zákon ukládá orgánu prvého stupně povinnost rozhodnutí zdůvodnit, celní úřad se takto neurčitě formulovaným odůvodněním své zákonné povinnosti ve skutečnosti vyhýbá, pročež se napadené rozhodnutí stává nezákonným.

Žalobce má za to, že orgán prvého stupně neprovedl analýzu vzorků z předmětných nádrží tak, aby mohla být najisto určena látka, která tvořila cizorodou příměs, stejně tak orgán prvého stupně, respektive místně příslušné celní orgány neprovedly analýzu vzorku látky, která byla dodána do předmětných nádrží dne 26. 4. 2010 firmou M.K.

Napadené rozhodnutí je postaveno na závěru, podle kterého doklady týkající se dodávky dne 26. 4. 2010 prokazují, že firma M.K. dodala žalobci jen motorovou naftu, tento závěr jakož i citované doklady, které byly pro orgán prvého stupně pomůckou pro doměření daně, se však s ohledem na jednání osob uvedených shora, které se podílely na dodávkách firmy M.K., které jsou v této souvislosti trestně stíhány pro trestný čin krácení daní, jeví ve vztahu k prokázání toho, co bylo skutečným předmětem dodávky dne 26. 4. 2010, jako nevěrohodné.

O odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím Celního ředitelství Praha ze dne 25. 7. 2011 č.j. 8787-5/2011-170100-21 tak, že odvolání bylo zamítnuto a napadený platební výměr potvrzen.

Celní ředitelství v odůvodnění rozhodnutí uvedlo, že zákon o spotřebních daních je zákonem upravujícím zdanění citlivých komodit a vytváří striktní pravidla pro jejich správné pokračování
6

zdanění a eliminuje možnost obcházení splnění této povinnosti. Za tímto účelem předně definuje v § 8 vznik daňové povinnosti tak, že tato vzniká výrobou vybraných výrobků na daňovém území České republiky. Systém je nastaven tak, že v případě výroby na daňovém území České republiky je tato soustředěna výhradně do takzvaných daňových skladů. Zde tedy dochází k výrobě vybraných výrobků. Vzhledem ke specifickému režimu daňových skladů se vyrobené výrobky nacházejí v režimu podmíněného osvobození od daně. Spotřební daň z nich není odvedena. Vybrané výrobky jsou v kontrolním režimu. Zdanění takto vyrobených vybraných výrobků nastává ve chvíli jejich uvolnění z režimu podmíněného osvobození od daně. V takovém případě tedy vzniká povinnost daň ve stanovené lhůtě přiznat a zaplatit, což vyplývá z § 9 odst. 1 zákona o spotřebních daních. Podle zjištění celního úřadu byla v daném případě u zboží nalezeného 27. 4. 2010 Českou obchodní inspekcí u žalobce zpochybněna skutečnost jejich zdanění, když deklarované zboží neprovázely doklady prokazující jejich zdanění. Tyto doklady je dodavatel povinen odběrateli vybraných výrobků vystavit. Náležitosti jsou stanoveny v § 5 zákona o správě o spotřebních daních.

Doklady předložené daňovým subjektem prokazují zdanění vybraného výrobku spadajícího pod sazební zařazení 710 19 41. Tento výrobek se však dle závěrů vyslovených Ústavem paliv a maziv ve zkoumaných nádržích nenacházel. Celní úřad proto dospěl k závěru, že předmětné vybrané výrobky nejsou zdaněny a přistoupil k zahájení daňového řízení. Jeho výsledkem je pak zjištění, že předmětné kontrolované výrobky sazebního zařazení 2710 19 99 a dále pak zboží spadající pod § 45 odst. 2 písm. f) zákona o spotřebních daních nebyly řádně zdaněny. Podle § 9 odst. 1 písm. e) zákona o spotřebních daních platí, že vznik povinnosti daň přiznat a zaplatit vzniká také dnem nabytí vybraných výrobků nebo dnem jejich prodeje plátci nebo dnem zjištění vybraných výrobků u těchto plátců, a to tím dnem, který nastal dříve. Dle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních platilo, že plátce daně je mimo jiné právnická osoba, která skladuje vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky pro osobní spotřebu a aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně. Společně a nerozdílně odpovídá pak i právnická nebo fyzická osoba, která se na uvedeném skladování podílela.

Celní ředitelství proto řešilo otázku, zda se jedná o zdaněné vybrané výrobky. Podle dokladů předložených žalobcem mu byla dodána motorová nafta sazebního zařazení 2710 19 41 a spotřební daň z tohoto výrobku byla odvedena. Na základě zkoumání dokladů a jejich porovnání s výsledky šetření Ústavu paliv a maziv dospěl odvolací orgán k závěru, že v dané věci existují různé vybrané výrobky, přičemž pouze u jednoho z nich lze prokázat zdanění.

Dále celní ředitelství zkoumalo, zda je možné, že došlo k výrobě nového vybraného výrobku, u kterého nelze prokázat zdanění. Na tuto otázku odpovědělo celní ředitelství kladně. Podle § 3 písm. s) odrážky 3 platí, že výrobou se rozumí proces, při kterém z minerálního oleje, který je uvedený pod jedním kódem nomenklatury, vznikne minerální olej, který je uveden pod jiným kódem nomenklatury s výjimkou činností podle § 45 odst. 12. Odvolací orgán přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 5 Afs 71/2007. Odvolací orgán tak dospěl k závěru, že předmětné vybrané výrobky nebyly zdaněny, jejich zdanění nebylo prokázáno a povinnost daň přiznat a zaplatit prokazatelně vznikla žalobci.

Neobstojí proto námitka žalobce, že jeho příjmové výdajové doklady jsou v pořádku, neboť tyto doklady nevypovídají o nesrovnalostech týkajících se množství vybraných výrobků a ani se v nich nenacházejí informace o jiném než žalobcem deklarovaném výrobku sazebního zařazení 2710 19 41. Žalobce tyto vybrané výrobky skladoval a povinnost prokázání zdanění je jeho zákonnou povinností. Žalobce však tuto povinnost nesplnil, když předložil daňové doklady k jinému vybranému výrobku, než který byl u něj zjištěn.

pokračování
7

K poukazům na rozbory vzorků odebrané před dodávkou uskutečněnou firmou M.K. celní ředitelství uvedlo, že zde chybí jakékoliv spojení mezi vzorkem odebíraným žalobcem a vzorkem odebraným ČOI. Je zřejmé, že výsledky jsou rozdílné, když jeden vzorek byl odebrán dne 26. 4. 2010 a druhý po závozu nového zboží dne 27. 4. 2010. Rozhodnou skutečností je prokázání zdanění výrobků zjištěných ČOI, když platební výměr se týká tohoto zboží. K požadavku žalobce na provedení důkazu trestním spisem odvolací orgán uvedl, že k tomuto návrhu nepřistoupil z důvodu specifičnosti daňového řízení. Podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních je plátcem spotřební daně mimo jiné právnická osoba, která skladuje vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky pro osobní spotřebu, nebo uvádí do volného daňového oběhu vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně. Z tohoto a dalších ustanovení zákona o spotřebních daních je zřejmé, že otázka vlastnického práva k vybraným výrobkům není pro potřeby určení osoby plátce spotřební daně podstatná. Stejně tak není podstatný ani osud vybraných výrobků předcházející zjištění stavu ze strany kontrolního orgánu. Proto není podstatná ani otázka, kdo mohl provést machinace s vybranými výrobky. Otázkou pro posouzení daňové povinnosti je otázka, kdo skladuje vybrané výrobky a zda je schopen prokázat jejich zdanění. K této problematice se již v minulosti Nejvyšší správní soud opakovaně vyjadřoval, přičemž lze zmínit například závěry plynoucí z rozsudku ze dne 30. 9. 2009 č.j. 1 Afs 94/2009-50. Podle tohoto rozsudku se příslušný subjekt stane plátcem daně bez dalších podmínek, pouze na základě toho, že vybrané zboží dopravuje či skladuje a neprokáže jejich zdanění.

Proto neobstojí daňovým subjektem navrhované zjišťování ohledně skutkového stavu týkajícího se skutečností, kdo byl dodavatelem daného zboží a objasnění případných machinací prováděných s dodávaným zbožím, které měly vést k jeho přeměně na vybraný výrobek jiného sazebního zařazení. Z hlediska zákona o spotřebních daních je pro určení plátce daně rozhodná skutečnost, že plátcem daně se stává osoba, která skladuje vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky pro osobní spotřebu, nebo uvádí do volného daňového oběhu vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně.

Tvrzení žalobce, že zavinění není s přihlédnutím k trestnímu řízení s dodavatelem na jeho straně, upozornil odvolací orgán na skutečnost, že ani tento stav nic nemění na odpovědnosti daňového subjektu za daný stav a jeho postavení k otázce daně ve smyslu ust. § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních. Toto ustanovení zákona je objektivní povahy a jasně formuluje podmínky, za kterých se daňový subjekt stává plátcem daně. Jsou-li tyto podmínky splněny, stane se osoba plátcem daně bez dalšího, a to bez ohledu na to, zda věděla či mohla vědět, zda přepravované výrobky podléhají spotřební dani. S přihlédnutím k tomu dospěl odvolací orgán k závěru, že případné trestní stíhání organizátorů přepravy vybraných výrobků nemá v posuzované věci žádný význam. Ust. § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních konstruuje speciální skutkovou podstatu, a pokud ji kterákoliv fyzická či právnická osoba naplní, stane se plátcem daně bez dalšího. Vzhledem k této striktní úpravě z pohledu zákona o spotřebních daních odvolací orgán v dané věci k námitkám daňového subjektu na zpřístupnění trestního spisu nepřihlédl. Případné výsledky trestněprávního řízení může žalobce uplatnit například v řízení občanskoprávním při uplatňování náhrad škody, nikoliv však řízení daňovém. Skutečnost, že není zcela specifikována cizorodá příměs, není v daném případě faktem, který by měl vyvrátit prokazatelnost provedených zkoušek. Na jejich korektnosti a správných závěrech se shodl i znalecký posudek předložený žalobcem. Odvolací orgán zastává názor, že skutkový stav zjištěný ČOI podložený důkazními prostředky poskytnutými celní správě k dalšímu postupu je správný. Získané důkazní prostředky byly pokračování
8

získány v souladu se zákonem a vypovídají o stavu vyjádřeném v rozhodnutí celního úřadu napadeném odvoláním daňového subjektu.

Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Městský soud v Praze věc posoudil takto:

Žalobce v žalobě především namítal, že celní orgány si měly vyžádat trestní spis vedený proti osobám spojeným s dodavatelem žalobce. Tato námitka není důvodná.

Z uvedeného trestního spisu mělo být podle názoru žalobce jako podstatná okolnost především zjištěno, jaká cizorodá látka byla do motorové nafty dodané žalobci přidána. Soud souhlasí s celními orgány v tom, že přesný charakter této látky nebyl pro daňové řízení nijak podstatný.

Vzorky odebrané na čerpacích stanicích žalobce byly podrobeny rozboru, z jehož výsledků vyplynulo, že odebrané vzorky nevyhověly jakostním požadavkům na motorovou naftu. V důsledku toho se jednalo o látku, na niž se vztahuje jiná sazba spotřební daně. Přesný charakter (složení) této látky by však mohl být podstatný pouze tehdy, pokud by měl vliv na sazební zařazení vybraných výrobků. Z výsledku rozborů provedených na objednávku celních orgánů jednoznačně vyplynulo, že jde o vybrané výrobky, na něž se vztahuje sazba spotřební daně 10.950 Kč na 1000 l. Tento závěr nijak nezpochybňuje ani znalecký posudek zpracovaný Ing. J.L. na objednávku žalobce. Z hlediska vyměření spotřební daně přitom není podstatný charakter příměsí, které změnu sazebního zařazení způsobily. Podstatné je to, že u žalobce byly zjištěny jiné výrobky, než ke kterým mohl předložit doklady o zdanění.

Žalobce se dále dožadoval připojení předmětného trestní spisu z toho důvodu, neboť jím mělo být prokázáno, že stát žalobce neochránil před protiprávním jednáním dalších osob, o kterém dopředu věděl. Dle názoru soudu by však ani takové zjištění nemohlo mít vliv na otázku daňové povinnosti žalobce.

V případě žalobce byly splněny všechny podmínky pro vznik daňové povinnosti, což ostatně v žalobě ani nezpochybňuje a potvrzuje to i jeho vyjádření při jednání před soudem, že jde o posouzení souladu se „základními ústavními principy“. S takto pojatou obhajobou lze však pro její obecnost jen obtížně polemizovat.

Podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. S tímto článkem Listiny však žalobou napadené rozhodnutí zjevně v rozporu není, žalovaný ve svém rozhodnutí podrobně zdůvodnil, z jakého důvodu žalobci svědčí jeho daňová povinnost. Žalobce s těmito argumenty v žalobě v podstatě ani nepolemizuje, soud se s nimi v celém rozsahu ztotožňuje a odkazuje na ně.

Stát ani jeho orgány nemají a ani mít nemohou žádnou povinnost varovat právnické či fyzické osoby před tím, že jim může na základě jejich jednání vzniknout daňová povinnost. Význam by snad mohlo mít zjištění, že daňová povinnost vznikla žalobci na základě omylu, který u žalobce úmyslně státní orgány vyvolaly anebo na základě událostí zapříčiněných výlučně státními orgány. Tak tomu však v projednávaném případě není. Žalobce na základě své svobodné vůle vstoupil do smluvního vztahu se svým dodavatelem a dodávka pohonných hmot byla žalobci uskutečněna rovněž na základě objednávky, kterou sám zcela svobodně učinil. Přes uskutečněním dodávky žádné státní orgány žalobce nekontaktovaly, o serióznosti dodavatele jej nijak nepřesvědčovaly ani žalobce nijak neinformovaly o složení látky, která mu má být dodána.

pokračování
9

Soud přitom neshledává nic nezákonného na tom, že státní orgány prověřily své podezření o možném daňovém úniku, který mohl vzniknout v souvislosti s předmětnou dodávkou pohonných hmot, a poté, co se podezření potvrdilo, byla žalobci na základě zákona vyměřena daňová povinnost, která mu skutečně vznikla, přičemž u žalobce byly splněny všechny zákonné podmínky pro to, aby se stal plátcem spotřební daně.

Žalobce se v žalobě poněkud neurčitě odvolává na princip právní jistoty, předvídatelnosti práva a princip ochrany před deliktním jednáním třetích osob. Pokud jde o princip právní jistoty, nelze jeho narušení spatřovat v tom, že žalobce se spolehne na poctivost jiného soukromoprávního subjektu a musí pak nést nepříznivé následky za to, že tento soukromoprávní subjekt důvěru žalobce zklamal. Soud pak nevidí ani narušení principu předvídatelnosti práva, neboť zákon o spotřebních daních byl v případě žalobce aplikován zcela předvídatelným způsobem, jak ostatně dokládá i četná judikatura správních soudů citovaná v rozhodnutí odvolacího orgánu. K principu „ochrany před deliktním jednáním třetích osob“ musí soud poznamenat, že není zcela zřejmé, co tím žalobce míní. Pokud se snad žalobce domnívá, že je povinností státu ochránit všechny právnické a fyzické osoby před každým deliktním jednáním třetích osob, pak nelze než konstatovat, že žádná taková povinnost neexistuje a není zřejmé, z čeho ji žalobce dovozuje. Taková domněnka žalobce naopak přímo odporuje uznávané právní zásadě Vigilantibus iura scripta sunt (česky: Nechť každý si střeží svá práva).

Jak již bylo shora uvedeno, žalobcova obrana je v tomto ohledu velmi obecná a nekonkrétní a jen těžko na ni lze tedy reagovat než opět jen ve zcela obecné rovině. Soud na jednání celních orgánů neshledal nic, co by bylo v rozporu se „základními ústavními principy“, a uvedenou žalobní námitku proto neshledal důvodnou.

Důvodná není ani námitka údajného dvojího zdanění. Žalobce se domnívá, že motorová nafta, která se nacházela v nádržích jeho čerpacích stanic před stočením předmětné dodávky, mu je zdaňována opakovaně, neboť v tomto případě jde o motorovou naftu, která byla před stočením předmětné dodávky řádně zdaněna.

I ohledně této námitky však platí bezezbytku ty závěry, které se vztahují k ostatnímu obsahu nádrží. Stočením dodávky kontaminovaných pohonných hmot došlo ke smísení dvou různých látek: motorové nafty, která se v nádržích nacházela (soud ponechává stranou otázku, zda žalobce „nezávadnost“ této nafty v řízení spolehlivě prokázal) a směsi minerálních olejů dodané firmou M.K. Tím došlo k použití původní „nezávadné“ motorové nafty k výrobě nového vybraného výrobku, u něhož však zdanění prokázáno nebylo.

Podle § 3 písm. u) bod 2 a 3 zákona o spotřebních daních se rozumí výrobou proces, při kterém z vybraného výrobku, který je předmětem daně, vznikne vybraný výrobek, který je jiným předmětem daně, s výjimkou činností podle § 45 odst. 12, resp. z minerálního oleje, který je uvedený pod jedním kódem nomenklatury, vznikne minerální olej, který je uveden pod jiným kódem nomenklatury, s výjimkou činností podle § 45 odst. 12.

Podle § 45 odst. 12 zákona o spotřebních daních se za výrobu minerálních olejů nepovažuje smíchání minerálních olejů již uvedených do volného daňového oběhu ve skladovacích nádržích čerpacích stanic, pokud se jedná o minerální oleje, u nichž již byla spotřební daň zaplacena a jejichž sazba daně není nižší než sazba daně vzniklé směsi.

V daném případě tedy došlo smícháním dvou různých vybraných výrobků ke vzniku nového. Podmínky § 45 odst. 12 zákona o spotřebních daních přitom nejsou v daném případě splněny, neboť u dodávky uskutečněnou firmou M.K. se nejednalo o minerální oleje, u nichž byla spotřební daň zaplacena.

pokračování
10

Situace je tedy taková, že u žalobce bylo nalezeno 23 149 l vybraných výrobků, u kterých nemohl prokázat zdanění, neboť podle jeho dokladů z nich byla zaplacena spotřební daň jako z motorové nafty, ačkoli se o motorovou naftu nejednalo. Spotřební daň mu není vyměřována ani z pohonných hmot, které se nacházely v jeho nádržích před stočením předmětné dodávky, ani z látky, která byla při této dodávce do nádrží žalobce stočena, ale je vyměřena z pohonných hmot, které se v jeho nádržích nacházely dne 27. 4. 2010. Žalobce k celkovému objemu této látky mohl předložit doklady o zdanění této látky „toliko“ jako motorové nafty, ačkoli se prokazatelně o motorovou naftu nejednalo. Žalobce tak skladoval vybrané výrobky, aniž mohl prokázat, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné a stal se tak dle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních plátcem spotřební daně, a to ve vztahu k celému objemu vybraných výrobků, které se u něj ke dni 27. 4. 2010 nacházely.

Soud pak musí konečně souhlasit s celními orgány i v tom, že žalobce „nezávadnost“ motorové nafty, která se v jeho nádržích nacházela před stočením předmětné dodávky dne 26. 4. 2010, dostatečně neprokázal. Původ vzorku, který nechal žalobce podrobit rozboru, není nijak totiž podložen. Žalobce nepředložil žádný důkaz o tom, že by se jednalo skutečně o naftu, která se nacházela v jeho nádržích dne 26. 4. 2010. Žalobce zkušební laboratoři vzorky předal sám dne 10. 1. 2011 (tj. s odstupem zhruba tři čtvrtě roku od jejich odběru), není přitom zřejmé, kde se v mezidobí tyto vzorky nacházely, kdo je odebral a jak je zaručena jejich autenticita. Rozbory těchto vzorků proto nemohou mít prakticky žádnou důkazní hodnotu a celním orgánům nelze důvodně vytýkat, že k nim při svém rozhodování nepřihlížely.

Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

pokračování
11

V Praze dne 7. května 2013

Mgr. Jana Brothánková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru