Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Af 52/2011 - 127Rozsudek MSPH ze dne 30.06.2011

Prejudikatura

1 Afs 27/2009 - 98


přidejte vlastní popisek

10 Af 52/2011-127

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a Mgr. Jana Kašpara ve věci žalobce: G.S-Sandi s.r.o., se sídlem Praha 9, Kolbenova 159/7, IČ: 25122797, zast. JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem AK Praha 2, Trojanova 12, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Praha 1, Štěpánská 28, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15.5.2007 č.j. 8320/07/1300-108391,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 15.5.2007, čj. 8320/07/1300-108391, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 2.2.2006, čj. 31714/06/009513/7875 se zrušuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 17. 000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Jaroslava Nováka, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se včas podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 15.5.2007, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 2.2.2006, č.j.: 31714/06/009513/7875. Tímto rozhodnutím – dodatečným platebním výměrem - byla žalobci dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2002 ve výši 604.096,- Kč.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného z následujících skutkových a právních důvodů:

pokračování
2
10

Žalobce uvedl, že dne 11.4.2005 byla u žalobce zahájena kontrola podle § 16 ZSDP na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. až 4. čtvrtletí 2002, předmětem zkoumání v rámci kontroly a předmětem dokazování žalobcem správci daně se pak stala konkrétně jedna faktura, a to č. 20281, přijatá v souvislosti s nákupem obuvi, v celkové částce 3.349.985,80- Kč (základ daně 2.745.890 Kč, 22% DPD), kterou vystavila dne 25. 3. 2002 společnost XIN DELI GROUP s.r.o. Správce daně nikdy nezdůvodnil, proč u něj vznikly pochybnosti o přijatém zdanitelném plnění, v naříkaném rozhodnutí bez udání důvodu pouze konstatuje jejich existenci. Ani po nahlédnutí do daňového spisu a pořízení kopií žalobce důvod pochybností nezjistil. Domnívá se, že tímto důvodem je právě „zvláštní“ režim, který je věnován čínským společnostem v rámci správy daní, který svou předpojatostí vytváří předpoklady pro excesy, jaký se stal v tomto případě. Uvedené nespecifikované pochybnosti pak správce daně vyjádřil formálně vůči žalobci výzvou podle § 31 odst. 9 a § 16 odst. 2 písm. c) ZSDP, čj 140526/05/009934/6792. Na základě této výzvy pak proběhlo několik ústních jednání a bylo provedeno opakované dokazování. Podle žalobce přes jednoznačně prokázané přijetí zdanitelného plnění, přiznání daně z přidané hodnoty na straně dodavatele a její uhrazení, správce daně vystavil zprávu o daňové kontrole a vydal dodatečný platební výměr, kterým doměřil DPH za toto zdaňovací období ve výši odpovídající přijaté faktuře - řádnému daňovému dokladu od společnosti XIN DELI GROUP CZECH s.r.o.

V podaném odvolání pak žalobce vytýkal vady textu zprávy o daňové kontrole, zejména co do porušení § 19 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty. Na základě odvolání bylo správcem daně provedeno další dokazování (byt' z hlediska prokázání přijetí zdanitelného plnění a prokázání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty nadbytečné), po jeho doplnění a odstranění procesní vady (seznámení s výsledky dokazování) pak bylo vydáno napadené rozhodnutí.

Podle žalobce všechny skutečnosti uváděné na str. 5 a 6 napadeného rozhodnutí, například ohledně úředních povolení k pobytu bývalých statutárních orgánů žalobce či jeho dodavatele, případně ohledně komunikace s Policií ČR, nejsou relevantní. Nedostatek povolení k pobytu, stejně jako neschopnosti správního úřadu komunikovat s nějakou osobou, totiž podle žalobce nemůže být jako skutečnost sama o sobě důkazem čehokoliv. Další důkazy, které měly a mohly potvrdit fyzickou existenci zboží, správce daně zamítl a jako důkaz neprovedl. Šlo o to, že dotčená obuv byla v minulých letech importována a její fyzická existence mohla být doložena jednotnými celními deklaracemi, důkaz těmito deklaracemi však správce daně nepřipustil.

Dále žalobce namítal vadné skutkové posouzení věci a vady řízení. K tomu uvedl, že na straně 7 až 9 napadeného rozhodnutí se žalovaný snaží vyrovnat s jednoduchým argumentem žalobce, že nárok na odpočet daně z přidané hodnoty osvědčil. Ani při podrobnějším čtení textu na str. 8 či 9 žalobce nenalezl jiný argument než ten týkající se detailů ohledně přepravy zboží z jednoho skladu do druhého. Jde o to, že svědek P. se svědkem L. a dalšími svědky se liší co do fyzického způsobu a fyzického přemístění zboží z jednoho skladu do druhého. Svědek L., stejně jako svědek P., stejně jako jednatel společnosti či paní B.Y. si samozřejmě jako každá osoba pamatovali věci odlišně. Žalobce tvrdí, že s běžícím časem se paměť svědků zhoršuje, svědectví nabývají na nepřesnosti, podstatné okolnosti naopak v paměti zůstávají. Skutečnost, že zboží bylo prodáno a předáno, bylo podle žalobce dostatečně potvrzeno, ale detail, jak bylo předáno fyzicky (či na rudlech nebo jinak) potvrzeno jednoznačně nebylo. Správce daně a po něm žalovaný se snažili zvrátit skutečnost, kterou až na p. L. (který nebyl účasten) všichni svědci potvrdili, a to, že k fyzickému předání zboží došlo. Tato skutečnost vzešlá z dokazování byla mezi svědky věcí nespornou, přesto jí pokračování
3
10

žalovaný pominul.

Dále žalobce namítal, že ani správce daně ani žalovaný ve svém rozhodnutí neuvedli, jaké náležitosti daňového dokladu příslušná faktura č. 20281 nemá. Pouze obecně tvrdí, že žalobce nedoložil důkazy, které by osvědčily, že přijaté plnění skutečně nastalo tak, jak je uvedeno na faktuře. Žalobci není vůbec jasné, jaké důkazy by navíc ještě správce daně či žalovaný požadoval. Žalobce přitom předložil vše: řádný daňový doklad, záznamní povinnost, své účetnictví, důkazy fyzické existence zboží které nakoupil svědeckými výpověďmi, jeho fyzické předání svědeckými výpověďmi, to že zboží následně prodal třetí osobě účetnictvím a listinami. Řada dalších důkazů pak pouze potvrzuje tvrzení žalobce. Po vystavení faktury skutečně bylo předáno zboží, nasvědčují tomu totiž nejen svědecké výpovědi, ale i např. výsledky dožádání od pronajímatelů (sklady měl žalobce pronajaty od 8.4., tj zakoupil zboží od XIN DELI GROUP CZECH s.r.o. fakturou z konce března a pak v rámci zahájení činnosti v tomto svém novém skladu toto zboží přijal). Následně pak žalobce zboží prodal. Žalobce tedy namítá nesprávnost závěru ohledně prokázání přijetí zdanitelného plnění. Žalovaný se dále podle žalobce nevypořádal s námitkou, že žalobce nemůže být trestán za případné neplnění povinností daných daňovými zákony třetími osobami.

Žalobce jako další žalobní důvod uvedl rozpor obsahu spisu s obsahem rozhodnutí žalovaného. Podle žalobce je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje důvody, které žalovaného vedly k převrácené interpretaci skutkových událostí. Podle tvrzení žalobce skutkový stav jako základ rozhodnutí nemá oporu ve spisu, neboť důkazní prostředky předložené a jako důkazy provedené nedokládají to, co za skutkově doložené bere žalovaný. Žalovaný tvrdí, že výsledkem dokazování je neexistence přijatého zdanitelného plnění žalobcem, když ale žalobce tvrdí, že podle prosté logiky a podle obsahu spisu naopak přijetí zdanitelného plnění žalobcem prokázáno jednoznačně bylo.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě nejprve shrnul, že podkladem pro vystavení napadeného dodatečného platebního výměru byla zpráva o kontrole daně z přidané hodnoty č.j. 252905/05/009934/6792, která byla se žalobcem projednána dne 31.1.2006, Finanční úřad pro Prahu 9 vyloučil z nároku na odpočet daně doklad č. 20281 (interní číslo žalobce HV02/058) vystavený jménem společnosti XIN DELI GROUP s.r.o. za nákup obuvi v základu daně 2.745.890,- Kč a daň 604.096,- Kč. Důvodem byla skutečnost, že žalobce uplatnil nárok na odpočet daně v rozporu s ustanovením § 19 odst. 1 a 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, když neprokázal přijetí zdanitelného plnění uvedeného na předmětném dokladu od plátce daně - společnosti XIN DELI GROUP. Žalobce potom v podaném odvolání mimo jiné požadoval provedení dalších důkazů, Finanční úřad pro Prahu 9 v odvolacím řízení provedl veškeré žalobcem navržené důkazy (vyjma šetření u celního orgánu) a dále dle ustanovení § 31 odst. 2 zákona o správě daní, za účelem ověření skutečností tvrzených žalobcem, prováděl dokazování formou dožádání finančního úřadu místně příslušného společnosti XIN DELI GROUP a formou výzev k součinnosti (dle ustanovení § 34 zákona o správě daní) směrovaných na Policii ČR, Městský soud v Praze, Ministerstvo vnitra ČR a na společnosti Polygon BC s.r.o., Modela spol. s r.o. a B.C.D. - -WILSON s.r.o. Dne 17.4.2007 byl žalobce seznámen se všemi důkazními prostředky získanými v průběhu odvolacího řízení a byl také seznámen s jejich hodnocením (viz. protokol č,j. 142522/07/009934/6792 ze dne 17.4.2007). O odvolání žalobce bylo rozhodnuto dne 15.5.2007 žalobou napadeným rozhodnutím, ve kterém se žalovaný ztotožnil s názorem Finančního úřadu pro Prahu 9, že žalobce neprokázal přijetí zdanitelného plnění uvedeného na předmětném dokladu od plátce daně - společnosti XIN DELI GROUP. Důvody pro své tvrzení uvedl žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém, stejně jako Finanční pokračování
4
10

úřad pro Prahu 9 v protokolu č.j. 142522/07/009934/6792 ze dne 17.4.2007, provedl hodnocení všech důkazních prostředků a vypořádal se se všemi námitkami žalobce.

Pokud jde o námitky, týkající se hodnocení důkazních prostředků, k tomu žalovaný uvedl, že podrobné hodnocení provedl Finanční úřad pro Prahu 9 ve zprávě o kontrole daně z přidané hodnoty č.j. 252905/05/009934/6792, která byla se žalobcem projednána dne 31.1.2006 a po doplnění v odvolacím řízení v protokolu č.j. 142522/07/009934/6792 ze dne 17.4.2007. Z uvedených písemností je zřejmé, že rozpory týkající se přepravy předmětného zboží patří mezi důvody, pro které nebyl žalobci uznán nárok na odpočet daně, když spolu s dalšími důkazními prostředky získanými správcem daně, zpochybnily svědecké výpovědi provedené na žádost žalobce i jím předložené doklady. Jedná se o zjištění týkající se společnosti XIN DELI GROUP, a to nejen u jejího místně příslušného správce daně, ale i u Policie ČR a pronajímatele označených skladových prostor. V této věci žalovaný uvedl, že před Finančním úřadem pro Prahu 9 za společnost XIN DELI GROUP vystupoval jako zástupce v době uskutečnění předmětného plnění pan V.P., jehož oprávnění za společnost jednat nebylo nijak prokázáno. Podle žalovaného tedy nebylo prokázáno, zda dodavatelem byl osobně pan V.P. nebo společnost XIN DELI GROUP, když tato společnost v roce 2002 žádný dovoz zboží ve svých daňových přiznáních neuvedla.

Žalovaný rovněž nesouhlasí s názorem žalobce, že Finanční úřad pro Prahu 9 a ani žalovaný neuvedli, jaké náležitosti daňového dokladu předmětný doklad neobsahuje. Ve zprávě o kontrole daně z přidané hodnoty, v protokolu ze dne 17.4.2007 i v žalobě napadeném rozhodnutí o odvolání je uvedeno, že žalobce uplatnil nárok na odpočet daně v rozporu s ustanovením § 19 odst. 1 a 2 zákona o dani z přidané hodnoty, když neprokázal, že přijal zdanitelné plnění v rozsahu a předmětu od plátce daně společnosti XIN DELI GROUP k datu uvedenému na předmětném dokladu. Přestože Finanční úřad pro Prahu 9 neuvedl konkrétní ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty týkající se náležitostí daňových dokladů a v napadeném rozhodnutí o odvolání žalovaný odkázal na porušení ustanovení § 12 zákona o dani z přidané hodnoty bez uvedení odstavce a písmen, přesto z uvedeného vyplývá, že nebyla prokázána správnost náležitostí daňového dokladu uvedených odstavci 2 písmena a), b), f) a h) tohoto ustanovení. Za podstatnou považuje žalovaný i skutečnost, že žalobce nepředložil doklad o úhradě předmětného zboží (předložil pouze výdajový pokladní doklad 02/058 s datem 25.3.2002). V této věci upozorňuje žalovaný i na nesoulad v datech, kdy mělo být předmětné zboží přijato žalobcem - dne 9.11.2006 předložil žalobce smlouvu o nájmu nebytových prostor (910 m2 skladových prostor) se společností B.C.D. - WILSON s.r.o. ze dne 8.4.2002 s dobou nájmu od 8.4.2002 do 31.12.2003. Skutečnost, že nájem skladových prostor žalobcem započal až dne 8.4.2002, potvrdil žalobce i ve své žalobě. Dle ustanovení § 9 odst. 1 písmeno a) zákona o dani z přidané hodnoty se zdanitelné plnění považuje za uskutečněné při prodeji zboží podle kupní smlouvy dnem dodání, v ostatních případech dnem převzetí nebo zaplacení zboží, a to tím dnem, který nastane dříve. Vzhledem k existenci nájmu skladu až od 8.4.2002 a k výpovědi svědkyně paní B.Y. (skladová referentka žalobce) dne 12.6.2006 do protokolu č.j. 18525/06/009934/6792, že došlo k úhradě předmětného dokladu až poté, co mělo být zboží převezeno a odsouhlaseno jeho množství a sortiment, je zřejmé, že datum uskutečnění zdanitelného plnění uvedený na předmětném dokladu 25.3.2002 je nesprávný. V návaznosti na uvedené podle žalovaného neodpovídají ani žalobcem předložené skladové karty, dle nichž mělo být zboží uvedené na předmětném dokladu od společnosti XIN DELI GROUP přijato žalobcem na sklad dne 25.3.2002. Z výše uvedeného vyplývá, že předmětný doklad s datem vystavení 25.3.2002 byl vystaven před datem uskutečnění zdanitelného plnění a již z titulu této skutečnosti ho nelze nazvat dokladem daňovým ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Skutečnost, že pokračování
5
10

nebylo prokázáno přijetí zdanitelného plnění k datu uvedenému na předmětném dokladu, sdělil žalovaný žalobci na straně 7 žalobou napadeného rozhodnutí.

Současně žalovaný uvedl, že žalobce ve svém odvolání nenamítal, že by nebyl seznámen s důvody, pro které mu nebyl uznán nárok na odpočet daně, pouze uvedl důkazní prostředky, kterými dle jeho názoru nárok na odpočet daně prokázal a namítal, že nemůže být trestán za nekontaktnost svého dodavatele. Žalovaný má s odkazem na obsah spisového za to, že po žalobci nebylo požadováno provedení důkazu o skutečnosti, na které se nepodílel. Tyto důkazní prostředky zajistil Finanční úřad pro Prahu 9 formou dožádání a výzev k součinnosti (viz. výše). Žalobce byl vyzván pouze k tomu, co sám tvrdí - že přijal zdanitelné plnění v rozsahu a v uvedený den od společnosti XIN DELI GROUP (viz. výzva č.j. 140526/05/009934/6792 ze dne 6.6.2005). V této věci žalovaný ještě doplnil, že nesouhlasí s názorem žalobce ohledně dokazování v odvolacím řízení. V případě, kdy žalobce předkládal či navrhoval další důkazní prostředky, je zcela v souladu s ustanovením § 31 odst. 2 zákona o správě daní, když Finanční úřad pro Prahu 9 prováděl dokazování formou dožádání a výzev k součinnosti za účelem získání důkazních prostředků, které nemohly být požadovány po žalobci. Z toho důvodu nepovažuje žalovaný doplnění odvolacího řízení za nadbytečné, jak to tvrdil žalobce v žalobě.

Žalovaný nesouhlasí ani s tvrzením žalobce, že se žalovaný nevypořádal v žalobou napadeném rozhodnutí o odvolání s jeho námitkou týkající se „trestu“ žalobce za neplnění daňových povinností společností XIN DELI GROUP. Na straně 9 napadeného rozhodnutí žalovaný upozornil na princip fungování daně z přidané hodnoty a uvedl, že Finanční úřad pro Prahu 9 využil všech svých možností ke zjištění skutečného stavu. Vzhledem k tomu, že u společnosti XIN DELI GROUP nebylo uskutečnění zdanitelného plnění ve prospěch žalobce prokázáno, byl Finanční úřad pro Prahu 9 oprávněn trvat na tom, aby přijetí zdanitelného plnění prokázal žalobce. Na téže straně žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný rovněž ozřejmil žalobci zásadu hodnocení důkazů dle ustanovení § 2 odst. 3 zákona o správě daní a uvedl důvody, pro které nebylo provedeno žalobcem navrhované šetření u celních orgánů ve věci dovozu u společnosti XIN DELI GROUP.

K námitkám žalobce týkajícím se předpojatosti vůči čínským společnostem žalovaný uvedl, že ze spisového materiálu nic takového nevyplývá. Žalovaný upozorňuje, že právo vyzvat daňový subjekt k prokázání jeho tvrzení a povinnost finančních úřadů získat všechny důkazní prostředky rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti vyplývá z ustanovení § 31 zákona o správě daní, Finanční úřad pro Prahu 9 prováděl u žalobce řádné dokazování v rozsahu potřebném pro stanovení daně ve správné výši bez ohledu na „původ“ žalobce a jeho dodavatele. To, že žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí o odvolání uvedl ohledně společnosti XIN DELI GROUP i skutečnosti týkající se jiných zdaňovacích období, než je řešeno tímto rozhodnutím, neznamená předpojatost žalovaného, ale pouze uvedení všech zjištění. Za podstatné v této věci považuje žalovaný i skutečnost, že žalobce tuto námitku v průběhu daňového řízení nikdy nevznesl, neuvedl ji ve svém odvolání a ani své odvolání nedoplnil poté, co byl dne 17.4.2007 v protokolu č.j. 142522/07/009934/6792 seznámen s celkovým zjištěním Finančního úřadu pro Prahu 9, ve kterém mimo jiné byla uvedena i žalobcem konkrétně namítaná skutečnost.

V ostatním žalovaný odkázal přímo na odůvodnění svého rozhodnutí a připojený spisový materiál. Navrhoval zamítnutí žaloby.

Žalobce k vyjádření žalovaného podal repliku, v níž žalobce opět namítal nesprávnost pokračování
6
10

hodnocení věci žalovaným, setrval na svých předchozích námitkách, přičemž své argumenty obsáhle rozvedl.

Městský soud v Praze rozhoduje ve věci podruhé poté, co jeho předchozí rozhodnutí ve věci, rozsudek ze dne 18.2.2010, čj. 10 Ca 234/2007-63, byl Nejvyšším správním soudem rozsudkem ze dne 19.5.2011, čj. 9 Afs 80/2010-112, zrušen. V novém rozhodování ve věci Městský soud v Praze přezkoumal napadené správní rozhodnutí v mezích žalobních bodů (ust. § 75 odst. 2 s.ř.s.), vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního úřadu (ust. § 75 odst. 1 s.ř.s.), a vázán právním názorem vysloveném v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19.5.2011, čj. 9 Afs 80/2010-112, zrušil žalobou napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí pro nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud shledal námitku uplatněnou v kasačním řízení týkající se nesprávného posouzení právní otázky běhu prekluzivní lhůty městským soudem důvodnou, a proto rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. Ostatními meritorními námitkami se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť by to bylo za tohoto stavu věci bezpředmětné. V novém řízení zavázal městský soud podle § 110 odst. 3 s. ř. s. k posousení věci dle právního názoru vysloveného v zrušovacím rozsudku Nejvyššího správního soudu.

Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nesprávného posouzení právní otázky běhu prekluzivní lhůty. Přestože žalobce námitku uplatnil teprve před kasačním soudem v rámci kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud uvedl, že otázkou uplynutí běhu prekluzivní lhůty byl povinen se městský soud zabývat z moci úřední, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07, dostupného na http://nalus.usoud.cz, v němž Ústavní soud u vedl, že„ k prekluzisubjektivního veřejného práva státu na vyměření či doměření daně podle § 47 daňového řádu docházímarným uplynutím tam uvedené lhůty. Následkem je zánik samotného subjektivního práva, přičemž k tomuto následku se přihlíží z úřední povinnosti“. V rozhodnutí Nejvyšší správní soud dále uvedl: „Přestože odpověď na to, zda je nutno se otázkou prekluze zabývat při absenci námitky i z moci úřední, nebyla nějaký čas sjednocena, byla rozhodovací praxe v souvislosti s prekluzí v daňovém řízení, i obecně, na základě výše zmíněného ústavního nálezu i judikatury Nejvyššího správního soudu již v době rozhodování městského soudu postavena na jisto. Soudy jsou povinny otázku prekluze zkoumat z úřední povinnosti i v případě, že by tato skutečnost nebyla účastníky vůbec v rámci řízení namítána. Je tomu tak proto, že následky, které jsou s prekluzí spojeny, dosahují značné závažnosti. Základním znakem prekluze totiž je, že její právní následky nastávají ex lege bez dalšího. Jedním z těchto následků pak je zánik subjektivního práva oprávněného subjektu. Pokud by tedy soudy v jimi projednávaných věcech nepřihlížely k prekluzi práva vyměřit či doměřit daň jenom proto, že prekluze nebyla účastníky řádně namítnuta, pak by poskytovaly ochranu neexistujícím právům. Tím by se ovšem dostávaly do rozporu se svým hlavním posláním, jak j e vymezuje § 2 s. ř . s. Uvedená charakteristika prekluze (tedy že je třeba k ní přihlížet z moci úřední) je ostatně vlastní institutu prekluze ve všech právních odvětvích a není důvodu, proč by tomu mělo být ve správním právu jinak (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2009, č. j. 1 Afs 145/2008 - 135, publikovaný pod č. 1851/2009 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz). Proto i v případě, že by stěžovatelka tuto námitku neuplatnila ani v řízení před zdejším soudem, byl by rovněž Nejvyšší správní soud povinen, dříve než by se zabýval meritorním posouzením daného případu, sám zodpovědět, zda napadené rozhodnutí je či není v souladu s § 4 7 zákona o s právě daní a poplatků, tj. zda byla v daném případě daň vyměřena či doměřena v zákonem stanovené lhůtě. Přestože jsou správní soudy povinny se otázkou prekluze ve smyslu § 47 pokračování
7
10

zákona o správě daní a poplatků i při absenci výslovné námitky zabývat, neznamená to, že by byly zároveň povinny se vždy explicitně k této problematice vyjadřovat. Tak musí činit pouze 9 Afs 80/2010 – 115 v případě uplatnění námitky nebo v případě, že sám dospěje k závěru, že k prekluzi došlo (k tomu srovnej výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07). Správní soud je však vždy povinen otázku prekluze přezkoumat. Dojde-li k závěru, že k uplynutí prekluzivní lhůty v daném případě nedošlo, může se bez dalšího zabývat meritorním posouzením věci, aniž by své závěry týkající se otázky prekluze explicitně v rozhodnutí uvedl (k tomu srovnej zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2009, č. j. 1 Afs 145/2008 - 135, publikovaný pod č. 1851/2009 Sb. NSS). V daném případě nebyla v žalobním řízení uplatněna námitka uplynutí prekluzivní lhůty k vyměření nebo doměření předmětné daně, proto se městský soud nebyl povinen výslovně k této otázce vyjadřovat. Neučinil-li tak, a věcí se zabýval meritorně, dal tím však najevo, ž e má za to, ž e v daném případě k prekluzi práva daň doměřit nedošlo. Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbývá, než posoudit, zda je tento závěr městského soudu správný, přičemž zdejší soud je povinen zohlednit svoji aktuální judikaturu. Podle dlouholeté soudní i správní praxe se u daňových povinností spojených s povinností předkládat daňové přiznání odvozoval běh tříleté prekluzivní lhůty podle § 47 zákona o správě daní a poplatků pro vyměření daně od konce zdaňovacího období, ve kterém vznikla povinnost předložit daňové přiznání (pravidlo „3+1“). Nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, byla shora uvedená praxe shledána protiústavní s odůvodněním, že výklad, který odvíjí běh prekluzivní lhůty od lhůty pro podání daňového přiznání ve smyslu ustanovení § 40 zákona o správě daní a poplatků, je nepřiměřeně extenzivní, neboť lhůtu v zákoně stanovenou na 3 roky fakticky prodlužuje na 4 roky. Běh tříleté prekluzivní lhůty je proto nutno odvíjet od konce zdaňovacího období, ve kterém vznikla daňová povinnost v souladu s hmotněprávními předpisy (pravidlo „3+0“), nikoli od konce zdaňovacího období, ve kterém vznikla povinnost předkládat daňové přiznání. Předmětný nález vyvolal polemiku o tom, zda se závěry v něm uvedené mají vztahovat na počátek běhu prekluzivní lhůty pouze u daně z příjmů fyzických osob, zda rozlišovat mezi jednotlivými daněmi nebo tyto závěry aplikovat u všech daní bez rozdílu. Odpověď na tuto otázku byla sjednocena usnesením rozšířeného senátu ze dne

12. 1. 2011, č. j. 1 Afs 27/2009 - 98, v němž rozšířený senát Nejvyššího správního soudu uvedl, že „výklad § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinnémdo 31. 2. 2009, učiněný v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, se uplatní ve všech případech daní, u nichž je dána povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení a kde je toto ustanovení používáno.“ Zdejší soud v souladu se závěry vyslovenými rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu, které jsou aplikovatelné na nyní projednávanou věc, přistoupil k posouzení kasační stížnosti a napadeného rozhodnutí městského soudu, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Vycházel při tom z následujících úvah.

V posuzované věci správce daně stěžovatelce dodatečně pravomocně vyměřil dne 21. 5. 2007 daň z přidané hodnoty za 1. čtvrtletí roku 2002 na základě daňové kontroly zahájené dne 11. 4. 2005. Ve smyslu výše uvedené interpretace § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků počala prekluzivní lhůta k vyměření daně běžet k 31. 3. 2002 a běh prekluzivní lhůty tedy uplynul dne 31. 3. 2005. Běh prekluzivní lhůty může podle § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků zvrátit pouze úkon správce daně směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení. Podle citovaného ustanovení by totiž takový úkon měl za následek přerušení běhu prekluzivní lhůty a tato lhůta by tak začala běžet znovu od počátku. Jelikož však v této lhůtě nebyl učiněn žádný úkon, jehož následkem by bylo přerušení běhu prekluzivní lhůty k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení ve smyslu výše pokračování
8
10

uvedeného, a předmětná daň byla dodatečně doměřena až po uplynutí této prekluzivní lhůty, ..“

Na základě uvedených zjištění Nejvyšší správní soud konstatoval, že v daném případě došlo k prekluzi práva správce daně předmětnou daň žalobci doměřit. Předmětná daň tak byla doměřena nezákonně. První úkon, který mohl běh prekluzivní lhůty v dané věci přerušit, byl až úkon zahájení daňové kontroly správcem daně dne 11. 4. 2005, k němuž však došlo až po uplynutí prekluzivní lhůty. Za takové situace již nemohl být § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků aplikován.

Nejvyšší správní soud nepřisvědčil žalovanému, že by na těchto závěrech mohla něco změnit skutečnost, že žalobci bylo již dne 3. 3. 2005 doručeno předvolání k jednání na den 30. 3. 2005, které se mělo týkat zahájení kontroly daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. – 4. čtvrtletí roku 2002. K tomuto jednání totiž nedošlo, neboťse z něj zástupkyně žalobce dne 29. 3. 2005 z důvodu nemoci řádně omluvila,přičemž se následně uskutečnilo až v náhradním termínu dne 11. 4. 2005, kdy byla rovněž řádně zahájena daňová kontrola. Jak bylo uvedeno výše, k tomu došlo až po uplynutí zákonem stanovené prekluzivní lhůty, tedy bez možnosti aplikace § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Nejvyšší správní soud usoudil, že samotné předvolání ze dne 23. 2. 2005, doručené stěžovatelce dne 3. 3. 2005, nelze považovat za úkon způsobilý přerušit běh prekluzivní lhůty ve smyslu výše uvedeného ustanovení. Dikce zákona totiž stanoví, že za takový úkon lze považovat pouze úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení. Z judikatury Nejvyššího správního soudu pak vyplývá, že takovým úkonem nemůže být pouhý formální úkon správce daně, při němž není vykázána žádná jeho kontrolní činnost. Za takový úkon lze považovat až faktický kontrolní úkon správce daně (k tomu srovnej rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2004, č. j. 7 Afs 22/2003 - 109, nebo ze dne 17. 2. 2006, č. j. 8 Afs 7/2005 - 96, oba dostupné na www.nssoud.cz).

V závěru Nejvyšší správní soud uvedl, že předmětné předvolání ze dne 23. 2. 2005 nelze považovat za faktický kontrolní úkon, neboť z něj není patrno, jaké kontrolní kroky správce daně směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení v dané věci učinil. Takovým úkonem bylo až zahájení daňové kontroly při ústním jednání ze dne 11. 4. 2005, při němž byly žalobci kladeny již konkrétní kontrolní dotazy, které však byly učiněny až po uplynutí zákonem stanovené prekluzivní lhůty.

Městský soud v Praze podle § 110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí prvostupňové, zrušil pro nezákonnost, neboť došlo k zániku práva správce daně předmětnou daň žalobci doměřit. a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Úspěšnému žalobci tak přísluší právo na náhradu nákladů řízení, které představuje za řízení před Městským soudem v Praze zaplacený soudní poplatek (2000,-Kč), náklady souvisejících se zastoupením advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů za 4 úkony právní služby po 2100 Kč (za převzetí věci, sepis žaloby, podání repliky, podání 2. repliky), a 4 režijní paušály po 300 Kč a za kasační řízení zaplacený soudní poplatek (3.000,-Kč) , dále 1 úkon právní služby po 2100 Kč (sepis kasační sztížnosti) a 1 režijní paušál po 300,-Kč. Celkem tedy činí náklady na právní zastoupení 17.000.- Kč.

pokračování
9
10

Poučení: Proti tomuto rozsudku nelze podat kasační stížnost; to neplatí, je-li jako

důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu /§ 104 odst. 3 písm.a/ s.ř.s./. V takovém případě lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie

V Praze dne 30.6. 2011

Mgr. Jana Brothánková v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru