Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 Ad 7/2011 - 79Rozsudek MSPH ze dne 20.04.2011

Prejudikatura

5 A 152/2002


přidejte vlastní popisek

Číslo jednací: 10Ad 7/2011 - 80

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce: A.D., zast. JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem, se sídlem Na Záhonech 71, Praha 4, proti žalovanému: Generální ředitel Generálního ředitelství cel, Budějovická 7, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 19. 11. 2007 čj. 2007/4939/30

takto:

I. Rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 19. 11. 2007 čj. 2007/4939/30 a rozhodnutí ředitele Celního ředitelství Praha ze dne 28. 5. 2007 čj. 8600/07-1701-11/11616 se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12.200,- Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. Zdeňka Weiga, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ve věcech služebního poměru ze dne 19. 11. 2007 čj. 2007/4939/30, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí ředitele Celního ředitelství Praha ve věcech služebního poměru ze dne 28. 5. 2007 čj. 8600/07-1701-11/11616, a toto rozhodnutí potvrzeno. Citovaným rozhodnutím ředitele Celního ředitelství Praha byla žalobci podle § 224 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen služební zákon), započítána ke dni 1. 1. 2007 do doby rozhodné pro nárok na výsluhový příspěvek doba 12 roků a 336 dnů a pro nárok na odchodné doba 9 roků a 184 dnů.

Žalobce v žalobě namítá, že žalovaný se v rozhodnutí nevyjádřil k odvolacím námitkám, že rozhodnutí ředitele Celního ředitelství Praha je nedostatečně odůvodněno. Nelze z něho zjistit, z čeho bylo dovozeno, že služební poměr žalobce započal dne 1. 2. 1994. Rozhodnutí tak není dostatečně určité a je v rozporu s ust. § 181 odst. 5 služebního zákona, podle něhož v odůvodnění služební funkcionář také uvede, z jakých podkladů vycházel při rozhodnutí a jak se vypořádal s vyjádřením účastníka k podkladům pro rozhodnutí. Ani s touto namítanou vadou prvostupňového rozhodnutí se žalovaný nevypořádal.

Žalobce dále namítal, že prvoinstanční rozhodnutí není opatřeno razítkem bezpečnostního sboru, ale razítkem Celního ředitelství Praha, což je razítko správního úřadu a nikoli bezpečnostního sboru. Podle § 1 odst. 1 služebního zákona je bezpečnostním sborem Celní správa České republiky, nikoli celní ředitelství. Žalovaný k této námitce uvedl, že podle § 1 odst. 7 zákona č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, je celní správa jako bezpečnostní sbor soustavou celních orgánů, kterými jsou mj. celní ředitelství. Žalovaný však pomíjí, že celní ředitelství jsou v § 1 zákona č. 185/2004 Sb. koncipovány jako správní úřady. Nelze přitom zaměňovat úřední razítka jednotlivých celních orgánů jako správních orgánů a správců daně za razítko bezpečnostního sboru, protože služební zákon v ust. § 181 odst. 3 hovoří o razítku bezpečnostního sboru se státním znakem. Obdobnou vadou pak trpí i napadené rozhodnutí žalovaného, které rovněž neobsahuje otisk razítka bezpečnostního sboru, ale Generálního ředitelství cel jako správního úřadu.

Žalovaný považuje za zásadní to, že dohodou čj. 3-180/94 ze dne 1. 4. 1994 byl žalobce s účinností od téhož dne zařazen jako celník. Žalovaný se sice odvolává na ust. § 11 odst. 1 zákona č. 44/1974 Sb. účinného v době, kdy žalobce uzavřel s celní správou první pracovní smlouvu, avšak pomíjí další ustanovení, např. § 13 odst. 2 tohoto zákona týkající se služebního stejnokroje. Žalobce v uvedené době nosil služební stejnokroj a byla mu udělena služební hodnost, takže bezpochyby byl příslušníkem celní správy. Není tak pravdivé tvrzení, že žalobce nebyl zařazen jako celník (tento termín navíc zákon č. 44/1974 Sb. neobsahoval), ale jako civilní zaměstnanec.Pokud by nebyl žalobce příslušníkem celní správy, nemohl by dosáhnout žádné hodnosti. Podle § 14 odst. 1 zákona č. 44/1974 Sb. byli příslušníci celní správy mj. oprávněni za stanovených podmínek a na stanovených místech nosit zbraň, žalobci byl přitom dne 26. 10. 1989 vydán služební průkaz, v němž bylo oprávnění k nošení služební zbraně uvedeno.

Podle ust. § 224 odst. 3 služebního zákona se do doby rozhodné pro výsluhové nároky započtou též doby, které se podle zvláštních předpisů (pozn. pod čarou 91) posuzují jako doby služebního poměru, přičemž poznámka pod čarou 91 odkazuje na čl. VI. zákona č. 113/1997 Sb. Ten stanovil v odst. 1, že celníci, kteří jsou ke dni účinnosti tohoto zákona (tzn. k 1. 7. 1997) v pracovním poměru podle dosavadních předpisů, považují se za celníky ve služebním poměru. Podle čl. VI odst. 3 zákona č. 113/1997 Sb. se celníkovi do doby trvání služebního poměru započítávají doby, pokud byly započteny podle dosavadních předpisů pro pracovní poměr, s výjimkou doby pro přiznání odchodného, která počíná běžet dnem vzniku služebního poměru podle tohoto zákona. Jinými slovy toto ustanovení stanovilo, že celá doba pracovního poměru celníka (příslušníka celní správy) se započte do doby rozhodné pro přiznání nároků ze služebního poměru; pouze doba pro přiznání nároku na odchodné počala běžet až od 1. 7. 1997.

Pracovní poměr žalobce začal dne 20. 12. 1979 a od tohoto data byl žalobce příslušníkem celní správy s právem nosit služební stejnokroj a nosit a používat služební zbraň. V souvislosti s rozdělením Československa došlo v celní správě k mnoha organizačním změnám, mj. ke „zcivilnění“ mnohých funkcí, což byl i případ žalobce, který od 1. 1. 1993 nebyl příslušníkem celní správy a stal se jím opět až ode dne 1. 2. 1994. Žalovaný odůvodnil neuznání pracovního poměru k celní správě před 1. 2. 1994 tím, že smyslem čl. VI odst. 3 zákona č. 113/1997 Sb. bylo zahrnout do doby rozhodně pro přiznání příspěvku za službu jen takové doby trvání pracovního poměru, při kterých byl celník v pracovním poměru vystaven srovnatelným podmínkám výkonu práce příslušníků bezpečnostních sborů ve služebním poměru. Takový výklad je nepřípustný, jedná se o zúžení a účelový výklad příslušného ustanovení. Pokud by měl zákonodárce něco takového na mysli, jistě by to výslovně vyjádřil.

Pokud se žalobce odvolává na rozsudek NSS sp. zn. 7 A 140/2002, jedná se o jiný případ, kdy žalobkyně nebyla oprávněna ke služebním úkonům, na rozdíl od žalobce, který podle vydaného služebního průkazu ke služebním úkonům oprávněn byl.

Konečně žalobce namítá, že podle § 181 odst. 2 služebního zákona musí být rozhodnutí vydáno příslušným služebním funkcionářem a podle § 181 odst. 3 obsahovat jeho jméno, příjmení, služební hodnost, hodnostní označení nebo hodnost a jeho podpis. V daném případě byl oprávněným služebním funkcionářem generální ředitel Generálního ředitelství cel, jehož jméno, příjmení a hodnost je v rozhodnutí uvedeno, jeho podpis však chybí a je nahrazen parafou s poznámkou „vz.“

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že žalobce až do dne 1. 2. 1994 nebyl celníkem, tedy příslušníkem celní správy ve smyslu § 11 zákona č. 44/1974 Sb., resp. po 1. 1. 1993 ve smyslu zákona č. 13/1993 Sb., když podle pracovní smlouvy neplnil úkoly stanovené tímto zákonem – byl administrativním pracovníkem. Až do tohoto data nebyl žalobce oprávněn nosit služební stejnokroj, a přestože měl hodnost, hodnostní příplatek mu do 1. 2. 1994 nenáležel. Stejně tak nebyl žalobce ani oprávněn nosit služební zbraň, byť byl žalobci vydán služební průkaz nazvaný jako „služební průkaz příslušníka celní správy“, když tento průkaz byl pro zjednodušení vydáván všem zaměstnancům celní správy. Oprávnění k nošení a používání zbraně vyplývalo ze zákona, nikoli ze služebního průkazu.

Žalobce se civilním zaměstnancem dne 1. 1. 1993 nestal, ale byl jím již od 20. 12. 1979. Tvrzené „zcivilnění“ žalobce od 1. 1. 1993 se nestalo; pokud by se stalo, muselo by být spojeno se změnou jeho pracovní smlouvy a způsobem odměňování, k čemuž nedošlo. K uvedenému datu bylo pouze změněno organizační zařazení žalobce z důvodu organizačních změn.

Pokud jde o namítané nesrovnalosti stran podpisu služebního funkcionáře, žalovaný uvádí, že rozhodnutí podepsal první zástupce generálního ředitele Generálního ředitelství cel Mgr. Karel Mojžíš, který je k tomu oprávněn na základě čl. 6 odst. 6 organizačního řádu Celní správy České republiky. Skutečnost, že v rozhodnutí není uvedeno jeho jméno, příjmení a hodnostní označení nebo hodnost, nemůže podle názoru žalovaného způsobit neplatnost tohoto rozhodnutí.

Ze správního spisu bylo zjištěno, že dne 28. 5. 2007 bylo vydáno rozhodnutí ředitele Celního ředitelství Praha čj. 8600/07-1701-11/11616, kterým byla podle § 224 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, započítána ke dni 1. 1. 2007 do doby rozhodné pro nárok na výsluhový příspěvek doba 12 roků a 336 dnů a pro nárok na odchodné doba 9 roků a 184 dnů.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že služební poměr žalobce jako celníka trval od 1. 2. 1994 do 31. 12. 2006. Dále je uvedeno, že podle čl. VI. odst. 3 zákona č. 113/1997 Sb. se žalobci do doby trvání služebního poměru celníka pro přiznání odchodného započítává doba, která počíná běžet dnem vzniku služebního poměru podle zákona č. 186/1992 Sb., tj. max. ode dne 1. 7. 1997.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, jímž napadl nesprávný zápočet doby rozhodné pro nárok na výsluhový příspěvek v délce 12 roků a 336 dnů. Uvedl v něm, že rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, když je pouze uvedeno, že služební poměr žalobce jako celníka trval od 1. 2. 1994 do 31. 12. 2006, aniž je však uvedeno, z čeho to bylo zjištěno. Z odůvodnění tak nelze zjistit, co bylo podkladem pro toto rozhodnutí ani jakými úvahami se služební funkcionář řídil. Dále nebylo žalobci umožněno seznámit se s podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim.

Rozhodnutí dále neobsahuje datum žalobcova narození a je opatřeno nesprávným úředním razítkem (v tomto ohledu je argumentace žalobce obdobná jako v žalobě).

Žalobce pak uvádí, že k celní správě nastoupil dne 20. 12. 1979, a to na základě pracovní smlouvy ze dne 13. 12. 1979, čj. 60-1502/1979. Tato pracovní smlouva byla uzavřena na dobu určitou, a to do 31. 12. 1980. Dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 8. 9. 1980 čj. 60-1160/80 došlo ke změně vymezení druhu vykonávané práce a dne 29. 12. 1980 přípisem čj. 60-1717/1980 byl pracovní poměr změněn na dobu neurčitou. V letech 1993, 1994 a 1995 pak uzavřel další tři dohody o změně, které však pouze reagovaly na vnitřní organizační změny v celní správě.

Žalobce byl nepochybně k 1. 7. 1997 v pracovním poměru. Jeho pracovní poměr se pak k tomuto dni změnil na služební poměr. Čl. VI odst. 3 zákona č. 113/1997 Sb. stanovil, že do doby trvání služebního poměru rozhodné po přiznání nároků vyplývajících ze služebního poměru se započítávají doby, pokud byly započteny podle dosavadních předpisů pro pracovní poměr. Proto by měla být žalobci započtena celá doba odpracovaná v celní správě.

O odvolání bylo rozhodnutí rozhodnutím generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 19. 11. 2007 čj. 2007/4939/30 tak, že odvolání bylo zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí otvrzeno.

Žalovaný v odůvodnění tohoto rozhodnutí shrnul odvolací námitky a uvedl k nim následující:

K námitce týkající se otisku úředního razítka: Celní správa je soustavou celních orgánů a je podle § 1 odst. 7 zákona č. 185/2004 Sb. tvořena Generálním ředitelstvím cel, celními ředitelstvími a celními úřady. Pokud je na napadeném rozhodnutí otisk razítka Celního ředitelství Praha se státním znakem, je třeba toto razítko považovat za razítko bezpečnostního sboru.

Žalovaný pak shrnuje průběh zaměstnání žalobce obdobně jako žalobce v odvolání. Uvádí pak, že z obsahu pracovní smlouvy ze dne 13. 12. 1979 s přihlédnutím k ust. § 11 odst. 1 zákona č. 44/1974 Sb., podle kterého byli příslušníky celní správy pracovníci celnic, celních ředitelství a ústřední celní správy, kteří podle pracovní smlouvy plnili úkoly stanovené tímto zákonem, je patrné, že žalobce tyto úkoly až do dne 1. 2. 1994 neplnil a nebyl zařazen jako celník, ale jako civilní zaměstnanec. To lze dovodit i z toho, že žalobce byl odměňován podle výnosu FMPSV o odměňování odborných administrativních pracovníků orgánů státní správy a některých dalších rozpočtových organizací, nikoli podle Výnosu FMZO o odměňování příslušníků celní správy pracujících na celnicích či později od 1. 8. 1991 podle vyhlášky FMZO o platovém a hodnostním řádu příslušníků celní správy, podle kterých byli odměňováni celníci.

Proto má žalovaný jednoznačně za to, že až ode dne 1. 2. 1994 se stal žalobce celníkem, kdy také složil služební přísahu. Až od toho dne lze aplikovat u žalobce ustanovení čl. VI odst. 3 zákona č. 113/1997 Sb., jehož smyslem bylo zahrnout do doby rozhodné pro přiznání příspěvku za službu takové doby trvání pracovního poměru, při nichž byl celník v pracovním poměru vystaven obdobným podmínkám výkonu práce jako příslušníci bezpečnostních sborů ve služebním poměru. Jedná se o větší rozsah povinností, ohrožení zdraví a života vyplývající z plnění úkolů celní správy při ochraně zájmů státu apod. než u civilních zaměstnanců. Potvrzení svých úvah shledává žalovaný i v rozsudku NSS ze dne 31. 5. 2004 sp. zn. 7 A 140/2002. Proto bylo odvolání žalobce zamítnuto.

Ve správním spise je dále založena pracovní smlouva ze dne 13. 12. 1979 čj. 60-1502/1979, podle níž žalobce nastoupí dne 20. 12. 1979 k výkonu celní služby na pracovištích „Intendační základna – hosp. stř. Skočice“ jako „vedoucí střediska“, a to na dobu určitou od 20. 12. 1979 do 31. 12. 1980. Dne 29. 12. 1980 byla sjednána změna pracovního poměru na dobu neurčitou. Ve spise je dále založen popis pracovní činnosti žalobce.

Další dohodou ze dne 1. 2. 1994 čj. 3-180/04 byl žalobce s účinností ode dne 1. 2. 1994 zařazen jako „celník“ s hlavním pracovištěm „Celní škola Skočice“. Téhož dne žalobce složil služební přísahu.

Městský soud v Praze nejprve rozsudkem ze dne 20. 1. 2010 čj. 10 Ca 6/2008-24 žalobu zamítl. Ke kasační stížnosti žalobce byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2011 čj. 4 Ads 138/2010-56 a věc vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soudu v odůvodnění svého rozsudku uvedl především následující:

„Podle § 181 odst. 5 zákona o služebním poměru, v odůvodnění služební funkcionář uvede důvody vydání rozhodnutí, z jakých podkladů vycházel při rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při jejich hodnocení a při výkladu právních a služebních předpisů, jakož i způsob, jakým se vypořádal s návrhy a námitkami účastníka a s jeho vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí není třeba, jestliže služební funkcionář vyhoví žádosti účastníka v plném rozsahu.

Z cit. ustanovení služebního zákona tedy vyplývá mimo jiné povinnost služebního funkcionáře umožnit účastníku řízení vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že ve spise správního orgánu prvního stupně není obsažena žádná komunikace mezi služebním funkcionářem a stěžovatelem a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně navazuje přímo na podklady založené ve spise. Ve spise žalovaného se nachází oznámení o složení senátu, který bude projednávat odvolání, které však nelze považovat za výzvu stěžovateli k seznámení se s podklady založenými ve správním spise. Nejvyšší správní soud tak shledal, že žádný ze služebních funkcionářů, kteří rozhodovali v posuzované věci, uvedenou povinnost nedodržel.

Účelem seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí je umožnění účastníku řízení seznámit se s obsahem správního spisu v době bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí tj. v době, kdy mezi seznámením se s podklady a vydáním rozhodnutí již není správní spis o další důkazní prostředky doplňován. Účastník řízení tak má možnost seznámit se s veškerými podklady přicházejícími v úvahu pro rozhodnutí správního orgánu, může se k těmto pokladům vyjádřit, popřípadě je zpochybnit či dokonce vyvrátit a svá tvrzení doložit. Umožnění účastníku řízení vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním tak má bezprostřední a rozhodující vliv na správné zjištění skutkového stavu a představuje proto jednu z nejdůležitějších povinností správního orgánu vedoucího řízení, kterou je nutno striktně dodržovat. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poznamenává, že stěžovatel v průběhu soudního řízení poukazoval na celou řadu skutečností (nošení stejnokroje, zbraně, to že mu byla udělena hodnost a účastnil se rekreačních pobytů) u kterých nelze vyloučit, že by mohly mít vliv na zjištěný skutkový stav a tedy i na výsledné rozhodnutí ve věci, přičemž alespoň některé z těchto skutečností by stěžovatel patrně namítal již ve správním řízení, pokud by mu byla dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že povinnost umožnit účastníku řízení vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí je stanovena rovněž v ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. správní řád, podle kterého, nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. Obdobnou právní úpravu obsahovalo i ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. a lze proto v této souvislosti vycházet i z ustálené judikatury vztahující se k předchozí procesní úpravě správního řízení. Jak konstatoval již Vrchní soud v Praze v rozhodnutí 6 A 175/94 (SoJ. 98, 13: 395) smyslem ustanovení § 33 odst. 2 spr. ř. je umožnit účastníku řízení, aby ve fázi před vydáním rozhodnutí mohl uplatnit vůči svědkům, znalcům, pravosti listin, úplnosti důkazní situace atd., své výhrady, resp. učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí skutečně vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci (§ 46 správního řádu). Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 12. 2003, č. j. 5 A 152/2002 – 41, konstatoval, že „smyslem ustanovení § 33 odst. 2 spr. ř. je umožnit účastníku řízení, aby ve fázi před vydáním rozhodnutí mohl uplatnit své výhrady k podkladu rozhodnutí a ke způsobu jeho zjištění, resp. aby mohl učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí skutečně vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. V situaci, kdy je zjišťování podkladů pro rozhodnutí zjevně potřebné a tedy předvídatelné, nepostačí, jestliže správní orgán účastníku řízení dal možnost vyjádřit se k podkladu rozhodnutí toliko v oznámení o zahájení správního řízení, tj. teprve před samotným započetím zjišťování podkladů pro správní rozhodnutí.“

Pokud tedy správní orgán nedá účastníku řízení možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, nelze než konstatovat, že se jedná o vadu ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., tedy podstatné porušení ustanovení o řízení, které mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci. V posuzované věci se tohoto závažného pochybení dopustil jak správní orgán prvního stupně, tak žalovaný, přičemž žalovaný pochybil rovněž v tom, že se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval námitkou stěžovatele týkající se porušení ustanovení § 181 odst. 5 zákona o služebním poměru v řízení před správním orgánem prvního stupně a jeho rozhodnutí je proto stiženo také vadou ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. - nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů rozhodnutí.

Městskému soudu v Praze je tedy třeba vytknout, že se náležitým způsobem nezabýval přezkoumatelností žalobou napadeného rozhodnutí služebního funkcionáře a nezjistil výše uvedené vady. Žalobou obě výše uvedené vady namítány byly, neboť stěžovatel namítal, že se žalovaný nevyjádřil k odvolací námitce žalobce, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není dostatečně určité a je v rozporu s ustanovením § 181 odst. 5 zákona o služebním poměru. Městský soud v Praze tedy v daném případě měl vycházet z toho, že v posuzované věci jsou dány vady uvedené v § 76 odst. 1 písm. a) a c) a měl pro tyto vady rozhodnutí žalovaného zrušit. Pokud tak městský soud v Praze neučinil, nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí a vady předcházejícího správního řízení nevzal v úvahu, je třeba označit za nesprávný a nepřezkoumatelný i jeho rozsudek.

Uvedené skutečnosti vedou Nejvyšší správní soud k závěru, že se stěžovateli podařilo dovolat důvodů kasační stížnosti uvedených v § 103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., neboť při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a rozsudek Městského soudu v Praze je postižen vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.“

Nejvyšší správní soud pak v závěru rozsudku zavázal Městský soud v Praze, aby zrušil napadená rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a věc jim vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, jak mají v řízení dále postupovat, tj. uložit jim, aby v dalším řízení umožnily stěžovateli v souladu s ustanovením § 181 odst. 5 zákona o služebním poměru vyjádřit se ke všem zjištěným podkladům pro rozhodnutí nabídnout a předložit své doklady a pečlivě se vypořádaly se všemi námitkami a skutečnostmi uváděné stěžovatelem.

Městský soud v Praze proto vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu rozhodl tak, jak bylo shora uvedeno a rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Právním názorem, který soud vyslovil v tomto rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

Žalobce měl se svojí žalobou úspěch a náleží mu proto náhrada důvodně vynaložených a prokázaných nákladů řízení podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Tyto náklady spočívají v nákladech souvisejících se zastoupením advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů za 3 úkony právní služby po 2100 Kč (za převzetí věci, sepis žaloby a sepis kasační stížnosti), a 3 režijní paušály po 300 Kč. Celkem tedy činí náklady na právní zastoupení 7.200.- Kč. Další náklady představuje zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 2.000 Kč a za kasační stížnost ve výši 3.000 Kč. Proto soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 12.200 Kč.

Poučení : Proti tomuto rozsudku nelze podat kasační stížnost; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu /§ 104 odst. 3 písm.a/ s.ř.s./. V takovém případě lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 20. dubna 2011

Mgr. Jana Brothánková v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru