Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 92/2010 - 28Rozsudek MSPH ze dne 17.02.2011

Prejudikatura

2 Ans 3/2006 - 49


přidejte vlastní popisek

Číslo jednací: 10A 92/2010 - 28-38

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: DINESIA a.s. (dříve Leasing České spořitelny,a.s.), IČ:63999579, se sídlem Střelničná 8/1680. Praha 8, zastoupeného Sofií Komrskovou, daňovou poradkyní, se sídlem Euro-Trend, s.r.o.,Senovážné nám.23, Praha 1, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hl.m. Prahu, Štěpánská 28, Praha 1, o žalobách na ochranu proti nečinnosti žalovaného

A) ve věci odvolání proti platebnímu výměru na daňové penále na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období září 1997, poté co bylo původní rozhodnutí žalovaného v této věci ze dne 7.3.2007 zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2009 č.j. 9 Ca 167/2007-93,

B) ve věci odvolání proti platebnímu výměru na daňové penále na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 1997, poté co bylo původní rozhodnutí žalovaného v této věci ze dne 7.3.2007 zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2009 č.j. 9 Ca 168/2007-94,

C) ve věci odvolání proti platebnímu výměru na daňové penále na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 1997, poté co bylo původní rozhodnutí žalovaného v této věci ze dne 7.3.2007 zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2009 č.j. 9 Ca 166/2007-92,

D) ve věci odvolání proti platebnímu výměru na daňové penále na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 1997, poté co bylo původní rozhodnutí žalovaného v této věci ze dne 7.3.2007 zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2009 č.j. 9 Ca 169/2007-94,

E) ve věci odvolání proti platebnímu výměru na daňové penále na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 1996, poté co bylo původní rozhodnutí žalovaného v této věci ze dne 7.3.2007 zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2009 č.j. 9 Ca 165/2007-91,

takto:

I. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu je povinno vydat rozhodnutí

A) o odvolání proti platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem pro Prahu 8 dne 18.10.2005 č.j. 238691/05/008511/4833, poté co bylo původní rozhodnutí žalovaného v této věci ze dne 7.3.2007 zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2009 č.j. 9 Ca 167/2007-93,

B) o odvolání proti platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem pro Prahu 8 dne 18.10.2005 č.j. 238692/05/008511/4833, poté co bylo původní rozhodnutí žalovaného v této věci ze dne 7.3.2007 zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2009 č.j. 9 Ca 168/2007-94,

C) o odvolání proti platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem pro Prahu 8 dne 18.10.2005 č.j. 238690/05/008511/4833, poté co bylo původní rozhodnutí žalovaného v této věci ze dne 7.3.2007 zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2009 č.j. 9 Ca 166/2007-92,

D) o odvolání proti platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem pro Prahu 8 dne 18.10.2005 č.j. 238693/05/008511/4833, poté co bylo původní rozhodnutí žalovaného v této věci ze dne 7.3.2007 zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2009 č.j. 9 Ca 169/2007-94,

E) o odvolání proti platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem pro Prahu 8 dne 18.10.2005 č.j. 238689/05/008511/4833, poté co bylo původní rozhodnutí žalovaného v této věci ze dne 7.3.2007 zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2009 č.j. 9 Ca 165/2007-91,

do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 26.200,-Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce Sofie Komrskové, daňové poradkyně.

Odůvodnění:

Žalobce se samostatně podanými žalobami Městskému soudu v Praze dne 7.4.2010 (vedenými původně pod sp.zn. 10 A 92/2010 až 10 A 96/2010) domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného ve věcech označených v záhlaví, kdy v jedné každé z nich rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2009 č.j. 9 Ca 167/2007-93, č.j. 9 Ca 168/2007-94, č.j. 9 Ca 166/2007-92, č.j. 9 Ca 169/2007-94 a č.j. 9 Ca 165/2007-91 byla zrušena rozhodnutí žalovaného ze dne 7.3.2007, kterými došlo ke změně platebních výměrů na daňové penále na daň z přidané hodnoty vydaných Finančním úřadem pro Prahu 8 dne 18.10.2005 pod č.j. 238691/05/008511/4833, č.j. 238692/05/008511/4833, č.j. 238690/05/008511/4833, č.j. 238693/05/008511/4833 a č.j. 238689/05/008511/4833. Penále bylo žalobci předepsáno za pozdní úhradu daňové povinnosti dodatečně vyměřené dne 13.10.2000 na základě provedené daňové kontroly; dodatečné vyměření daně z přidané hodnoty se týkalo zdaňovacích období září 1997, říjen 1997, srpen 1997, listopad 1997 a červenec 1996 (v pořadí podle spisových značek podaných žalob, pozn. soudu).

Žalobce ve všech podaných žalobách namítl, že původně podaným žalobám proti rozhodnutím žalovaného ze dne 7.3.2007 bylo shora označenými rozsudky Městského soudu v Praze vyhověno a rozhodnutí o odvolání, vydaná žalovaným byla v celém rozsahu zrušena a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

Do dne podání žalob tj. 7.4.2010 pak nebylo žalovaným o odvolání proti platebním výměrům znovu rozhodnuto. Žalovaný podal kasační stížnosti proti uvedeným rozsudkům Městského soudu v Praze a vědom si dle dostupné judikatury toho, že musí pokračovat v řízení, požádal Nejvyšší správní soud o přiznání odkladného účinku v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, ze které vyplývá, že pokud krajský soud zruší rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se při tom závazným názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost. V souladu s tímto závěrem se také žalobce takového postupu v jedné každé věci domáhá.

Nejvyšší správní soud svými usneseními ze dne 17.12.2009 č.j. 7Afs 124/2009-128, č.j. 7 Afs 128/2009-127, č.j. 7 Afs 125/2009-123, č.j. Afs 127/2009-128 a č.j. 7 Afs 126/2009-123 odkladný účinek kasačním stížnostem žalovaného nepřiznal, neboť dospěl k závěru, že „není splněna podmínka pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to, že by výkon nebo jiné právní následky rozsudku znamenaly pro stěžovatele nenahraditelnou újmu. Újmou se rozumí ohrožení subjektivních práv a pojem nenahraditelná újma znamená, že se musí jednat o stav výjimečný, závažný, který již nelze v dalším běhu času nijak odčinit(reparovat). Nenahraditelná újma stěžovatele nemůže spočívat v tom, že na základě rozsudku městského soudu je povinen znovu rozhodnout o odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, event. v tvrzené nemožnosti znovu vydat platební výměr na penále.“ .

Žalobce dále uvádí, že Nejvyšší správní soud řízení ve věcech podaných kasačních stížností žalovaného přerušil usneseními z 12.2.2010, neboť byla rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu postoupena věc vedená pod sp.zn. 5 Afs 35/2009, která může mít vliv na rozhodování ve věci kasační stížnosti žalovaného.V uvedené věci se pátý a sedmý senát hodlá odchýlit od rozsudku prvního senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24.1.2007, č.j. 1 Afs 142/2005-35, na který odkazuje žalovaný v podaných kasačních stížnostech.

„ Pátý senát..... se hodlá odchýlit od prvého ... domnívá se, že ustanovení § 70 odst. 1 ZSDP je nutno vykládat nikoli tak, že lhůta k vybrání daňového nedoplatku počíná běžet vždy až ode dne, kdy správce daně dodatečně doměří (navýší) daň a uplyne náhradní lhůta splatnosti, ve které je daňový subjekt povinen rozdíl na dani uhradit, ale již od data původní splatnosti daně, ke které se dodatečně doměřená daň vztahuje“.

Pro úplnost žalobce dodává, že nelze souhlasit s tvrzením žalovaného v kasačních stížnostech a jeho odkazem na rozsudek NSS 1 Afs 142/2005-35 o tom, že promlčení penále se odvíjí od běhu náhradní lhůty. To je sice ve své podstatě správné, avšak v tomto případě nebyly dány podmínky pro stanovení běhu náhradní lhůty splatnosti, neboť odporuje jakékoli logice, aby běžela lhůta splatnosti k již uhrazené daňové povinnosti. Takový výrok by byl podle žalobce matoucí. Úkon, který by stanovil náhradní lhůtu nebyl správcem daně učiněn. Dále žalobce odkázal na svá vyjádření podaná k uvedeným kasačním stížnostem žalovaného.

Z uvedeného žalobce dovozuje, že poté, co byly žalovanému doručeny rozsudky Městského soudu v Praze a i usnesení Nejvyššího správního soudu žalovaný nerespektoval žádný z právních názorů a nepokračoval v řízení,a ač má povinnost rozhodnutí o odvolaní znovu vydat; žalovaný nekoná v souladu s výsledkem řízení tzn. nepostupuje v souladu se závěry uvedenými v rozsudcích městského soudu a pomíjí zcela závěry usnesení Nejvyššího správního soudu a porušuje tak princip legitimního očekávání daňového subjektu, který již osm měsíců očekává znovu vydání rozhodnutí o odvolání. Přestože Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se odkladný účinek kasačním stížnostem žalovaného nepřiznává, žalovaný nerozhodl a protiprávní stav trvá. Proto žalobce navrhl, aby soud žalovanému uložil povinnost vydat bezodkladně rozhodnutí o odvolání ve věcech uvedených platebních výměrů na penále.

Žalovaný ve vyjádření k podaným žalobám popsal průběh uvedených dotčených řízení ohledně předpisu daňového penále s tím, že rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2009 (doručené žalovanému 5.10.2009) byla zrušena jím vydaná rozhodnutí o odvolání ze dne 7.3.2007, důvodem zrušení bylo promlčení lhůty pro sdělení předpisu penále. Žalovaný nesouhlasil s názorem městského soudu ohledně počátku běhu lhůty pro sdělení předpisu penále od původní lhůty splatnosti dodatečně doměřené daně, a podal kasační stížnosti, kterým nebyl odkladný účinek přiznán. Usnesením Nejvyššího správního soudu z 12.2.2010 bylo pak řízení o kasačních stížnostech žalovaného přerušeno z důvodů postoupení obdobné věci rozšířenému senátu.

Žalobce podal dne 6.4.2010 upozornění na nečinnost dle ustanovení § 34c daňového řádu, v němž je upozorňováno na skutečnost, že žalovaný doposud nerozhodl ve věci odvolání proti uvedeným platebním výměrům na penále, Ministerstvo financí neshledalo nečinnost a tuto skutečnost oznámilo žalobci písemností ze dne 6.5.2010.

Žalobce pak dne 7.4.2010 podal žaloby předmětné žaloby.

Podle názoru žalovaného nelze jeho postup v těchto konkrétních případech hodnotit jako nečinnost dle § 34c daňového řádu. Žalovaný je v souladu se závěrem vysloveným v usnesení Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Ans 3/2006-49 ze dne 24.4.2007 toho názoru, že se v případě nerespektování pravomocného soudního rozsudku a nepokračování v řízení může dle okolností jednat o nečinnost, avšak každé nepokračování v řízení nelze automaticky jako nečinnost posoudit, je nutno vycházet z okolností, které k němu vedou.

V daných konkrétních případech se Městský soud v Praze odchýlil v rozsudcích od ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se počátku běhu lhůty pro sdělení předpisu penále a dospěl k závěru, že předmětné penále bylo žalobci sděleno po uplynutí zákonné lhůty. Žalovaný s tímto názorem nesouhlasíl a podal kasační stížnost.

Při zvažování možných variant průběhu dalšího řízení ve věci předmětných platebních výměrů na penále dospěl žalovaný k závěru, že v případě, že by Nejvyšší správní soud (při respektu dosavadní judikatury) zrušil rozsudky Městského soudu v Praze a tento soud by měl poté znovu rozhodovat o žalobách podaných proti rozhodnutím žalovaného o odvolání proti platebním výměrům na penále, za situace, kdy by již byl platební výměr na penále novým rozhodnutím žalovaného vydaným na základě původních rozsudku zrušen a s ohledem na lhůtu pro sdělení předpisu penále (která uplynula 31.12.2006) by jej již nebylo možné znovu vydat. S přihlédnutím k této okolnosti, že se rozsudky Městského soudu v Praze odchýlily od dosavadní judikatury a že by zrušení platebního výměru mohlo znamenat definitivní ukončení řízení ve věci penalizace dodatečně doměřené daně, nepovažuje žalovaný nepokračování v řízení do vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu za nečinnost.

Pro úplnost žalovaný dodává, že z usnesení Nejvyššího správního soudu 2 Ans 3/2006-49 plyne, že si je Nejvyšší správní soud vědom obtížnosti řešení situace, kdy Nejvyšší správní soud zruší zrušující rozsudek krajského soudu, přičemž v mezidobí je na základě původního rozsudku vydáno nové rozhodnutí správním orgánem o odvolání. Dle Nejvyššího správního soudu jde o nežádoucí důsledek, obtížně řešitelný, možné řešení pak Nejvyšší správní soud vidí v přiznání odkladného účinku kasační stížnosti na žádost právního orgánu, které je však vázáno na splnění podmínky nenahraditelné újmy.

Žalovaný v konkrétních případech požádal o přiznání odkladného účinku, Nejvyšší správní soud však odkladný účinek nepřiznal a problém obtížné řešitelnosti situace, kdy novým rozhodnutím žalovaného dojde o zrušení platebních výměrů na penále a teprve následně bude rozsudek Městského soudu v Praze zrušen, tak trvá.

V replikách podaných žalobcem k vyjádření žalovaného žalobce setrval na svých námitkách a znovu toliko poukázal na důvody uvedené v usneseních Nejvyššího správního soudu, jimiž nebyl podaným kasačním stížnostem žalovaného přiznán odkladný účinek, zejm. výslovný závěr, že „ Nenahraditelná újma stěžovatele nemůže spočívat v tom, že na základě rozsudku městského soudu je povinen znovu rozhodnout o odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, event. v tvrzené nemožnosti znovu vydat platební výměr na penále.“

Městský soud v Praze usnesením ze dne 19.1.2011 č.j. 10 A 92-96/2010 spojil podané žaloby ke společnému projednání, a to pod sp.zn. 10 A 92/2010. Při jednání, které se ve věcech spojených konalo 17.2.2011, obě strany sporu setrvaly na svých závěrech uvedených v písemných podáních. Žalovaný potvrdil, že k datu rozhodování soudu ve věcech projednávaných nerozhodl.

Městský soud v Praze při posouzení důvodnosti podaných žalob na ochranu proti nečinnosti žalovaného vyšel z následujících zjištění k datu rozhodnutí soudu:

Mezi stranami je nesporné, že rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2009 č.j. 9 Ca 167/2007-93, č.j. 9 Ca 168/2007-94, č.j. 9 Ca 166/2007-92, č.j. 9 Ca 169/2007-94 a č.j. 9 Ca 165/2007-91 byla zrušena rozhodnutí žalovaného ze dne 7.3.2007, kterými došlo ke změně platebních výměrů na daňové penále na daň z přidané hodnoty vydaných Finančním úřadem pro Prahu 8 dne 18.10.2005 pod č.j. 238691/05/008511/4833, č.j. 238692/05/008511/4833, č.j. 238690/05/008511/4833, č.j. 238693/05/008511/4833 a č.j. 238689/05/008511/4833. Strany neučinily sporným postup předcházející vydání těchto rozsudků, a proto správní spisy týkající se merita věci tj. zákonnosti i samotného předpisu penále, ani strany sporu ani soud v řízení o podaných žalobách na ochranu proti nečinnosti žalovaného neshledaly rozhodným podkladem pro posouzení nyní projednávaných žalob, když tyto správní spisy jsou u Nejvyššího správního soudu podkladem pro řízení o podaných kasačních stížnostech žalovaného a když žalobami na ochranu proti nečinnosti je tvrzena nečinnost žalovaného po právní moci rozsudků Městského soudu v Praze. Strany rovněž nezpochybnily, že jeden každý z rozsudků byl doručen žalovanému 5.10.2009 a že nabyl právní moci (soudu je toto známo z úřední činnosti, rozsudky jsou připojeny v podkladech žalobce doložených k žalobě).

Sporným mezi stranami rovněž není, že žalovaný podal kasační stížnosti proti uvedeným rozsudkům, že Nejvyšší správní soud usneseními ze dne 17.12.2009 č.j. 7Afs 124/2009-128, č.j. 7 Afs 128/2009-127, č.j. 7 Afs 125/2009-123, č.j. Afs 127/2009-128 a č.j. 7 Afs 126/2009-123 odkladný účinek kasačním stížnostem žalovaného nepřiznal; tato usnesení byla doručena stranám sporu v lednu 2010. Obě strany ve shodě také potvrzují, že jim byla v únoru 2010 doručena usnesení Nejvyššího správního soudu o přerušení řízení o kasačních stížnostech žalovaného z důvodu, že rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu byla postoupena věc vedená pod sp.zn. 5 Afs 35/2009 k posouzení otázky, zda lhůta podle § 70 odst. 1 daňového řádu se odvozuje od původní lhůty splatnosti daňového nedoplatku (původní splatnosti daně) nebo od náhradní lhůty splatnosti (ve vztahu k ust. § 63 odst. 4 cit zákona ve znění účinném do 31.12.2006).

Z podkladů dále doložených žalovaným (příloha správní spis u sp.zn. 10 A 96/2010) plyne, že žalobce podal prostřednictvím žalovaného k Ministerstvu financí dne 6.4.2010 žádost o opatření proti nečinnosti žalovaného ve věcech rozhodnutých rozsudky Městského soudu v Praze spod sp.zn. 9 Ca 165-169/2007 s odvoláním na usnesení Nejvyššího správního soudu, jimiž nebyl přiznán odkladný účinek kasačním stížnostem podaným žalovaným proti těmto rozsudkům a obdobně jako v žalobách poukazoval na odůvodnění uvedených usnesení a domáhal se, aby nečinnost žalovaného nepokračovala a o odvoláních bylo rozhodnuto. Ministerstvo financí žalobci odpovědělo 6.5.2010 pod č.j. 43/34 871/2010-431 tak, že podnět ve smyslu ust. § 34c daňového řádu neshledalo důvodným, odkázalo na dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu ohledně lhůty k sdělení předpisu penále dodatečně vyměřené daně a obdobně jako žalovaný v žalobě poukázalo na možné varianty dalšího průběhu řízení s tím, že za takové situace nelze důvodně shledat nečinnost žalovaného a nejsou tak dány zákonné podmínky pro nápravný postup.

Vzhledem k tomu, že žaloby byly podány Městskému soudu v Praze již dne 7.4.2010, tj. 1 den poté, co žalobce podal vůči nadřízenému žalovaného podnět na ochranu proti nečinnosti dle § 34 c daňového řádu, musel soud nejprve posoudit, zda nejde o žaloby podané předčasně, resp. zda došlo ze strany žalobce tímto postupem ve smyslu ust § 79 odst. 1 s.ř.s. k„bezvýslednému vyčerpání prostředků, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně proti nečinnosti správního orgánu...“ a je tak splněna podmínka řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti u soudu.

V daném případě, v době rozhodování soudu o podaných žalobách (§ 81 odst. 1 s.ř.s.) je nesporně zjištěno, že nedošlo k odstranění žalobami tvrzené nečinnosti žalovaného, neboť Ministerstvo financí nečinnost žalovaného neshledalo a opatření neučinilo a žalobci tuto skutečnost sdělilo přípisem z 6.5.2010. Městský soud v Praze k datu svého rozhodnutí proto shledal, že žalobce bezvýsledně vyčerpal prostředky na ochranu proti nečinnosti, které připouští daňový řád. Městský soud v Praze při posuzování této otázky vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Ans 5/2009-59 ze dne 10.2.2010, podle něhož není krajský soud oprávněn žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu bez dalšího odmítnout, je–li mu v době jeho rozhodování známo, že žalobce podnikl odpovídající procesní kroky pro naplnění podmínky bezvýsledného vyčerpání prostředků na ochranu nečinnosti podle předpisu platného pro řízení před správním orgánem, a soud je povinen vyčkat výsledku, neboť jde o odstranitelnou podmínku řízení. Městský soud v Praze proto podané žaloby pro nesplnění uvedené podmínky k datu podání žaloby neodmítl.

Z časového sledu předně uvedeného plyne, že od právní moci rozsudků Městského soudu v Praze do podání kasační stížnosti žalovaným proti těmto rozsudkům, kdy současně byl podán návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, začala běžet lhůta pro vydání nového rozhodnutí. Kasačním stížnostem žalovaného s návrhem na přiznání odkladného účinku nebyl odkladný učinek přiznán usneseními Nejvyššího správního soudu ze dne 17.12.2009; právní moci tato usnesení nabyla koncem ledna 2010 (dle doručení žalobci 18. 1. resp. 20.1.2010).

Lhůta k vydání rozhodnutí o odvolání tedy žalovanému běžela od právní moci rozsudků Městského soudu v Praze a dále i po celou dobu po podání žalob na ochranu proti nečinnosti, neboť z podkladů předložených žalovaným, a to ani žalovaný nevyvrací, nebyl učiněn žádný úkon vůči žalobci ani žádný jiný úkon, který by dokládal činnost žalovaného v znovu probíhajícím odvolacím řízení. Lhůtu k vydání rozhodnutí o odvolání ust. § 50 daňového řádu ( zákona č. 337/1992 Sb. ve znění účinném do 1.1.2011, ani ust. § 109 a násl. zákona č.280/2009 Sb. účinného od 1.1.2011)) nestanovilo; podle pokynu č. D-308 čl. I, bod 1. písm.b) byla obecně stanovena lhůta 6 měsíců pro vydání rozhodnutí o odvolání. Tato lhůta do dne podání žalob na ochranu proti nečinnosti (počínaje právní mocí rozsudků Městského soudu v Praze) uplynula. Obrana žalovaného nespočívá v tvrzení, že by tato lhůta se stavěla, že by se do jejího běhu tedy nezapočítávala určitá doba z důvodů jím prováděných úkonů relevantních a směřujících k správnému stanovení daňového penále, k nimž by byl zavázán uvedenými rozsudky; tím spíše nelze dovodit, že by zde byly relevantní důvody pro prodloužení této lhůty na dvojnásobek dle uvedeného pokynu D-308.

Spornou je v daném případě mezi stranami otázka, zda za daných okolností těchto pěti případů lze postup žalovaného, kdy nevydal znovu rozhodnutí o odvolání proti uvedeným platebním výměrům na penále, ale vyčkával rozhodnutí o jím podané kasační stížnosti, ačkoliv Nejvyšší správní soud kasačním stížnostem podaným žalovaným odkladný účinek nepřiznal, posoudit jako nečinnost žalovaného, nebo, zda může obstát názor žalovaného, že v takovémto případě nejde o nečinnost, neboť jsou zde okolnosti zvláštní.

Městský soud v Praze v prvé řadě neshledal důvodu se odchýlit od závěrů vyslovených rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu v usnesení č.j. 2 Ans 3/2006-49 ze dne 24.4.2007 ( jehož se i žalovaný dovolává), v němž je obecně konstatováno, že zruší-li krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost a že nerespektuje-li správní orgán pravomocné soudní rozhodnutí a nepokračuje řádně v řízení, může se dle okolností jednat o nečinnost, proti níž se lze bránit podáním žaloby dle ustanovení § 79 a násl. s. ř. s.

Samotné podání kasační stížnosti žalovaným proti rozsudku krajského soudu není v intencích závěrů uvedeného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu tak možno shledat překážkou dalšího správního řízení, protože není součástí řádného postupu správního orgánu vylučujícího nové rozhodnutí ve věci.

Je tomu tak proto, že „ Rozhodování soudů o žalobách proti správním rozhodnutím (§ 65 a násl. s. ř. s.) je podrobením rozhodovacích procesů ve veřejné správě soudní kontrole. Jde o zákonné naplnění ústavního práva na soudní ochranu vyjádřeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a umožňujícího každému, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit se na soud, aby ten přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Soud v takovém řízení váží zákonnost postupu a rozhodnutí správního orgánu, aniž by na správní řízení instančně navazoval. Nejde o pokračování ve správním řízení; soud rozhodující ve správním soudnictví není a ani nemůže být vázán skutkovým stavem zjištěným správním orgánem. Součástí žalobního a výjimečně i kasačního řízení může být i vlastní soudní dokazování (§§ 54, 77, 109 s. ř. s.). Toto dokazování totiž sleduje pouze ověření skutkového stavu, z něhož vycházel, nebo měl vycházet, správní orgán. Soudní přezkum rozhodovacích procesů ve veřejné správě je tak nutno i vnímat jako ústavní projev dělby moci, jehož neoddělitelnou součástí je systém vzájemných brzd a protivah či vztahů, zde mezi mocí výkonnou a soudní, v níž jsou soudy nadány pravomocí mj. rušit autoritativně akty moci výkonné a zavazovat jednotlivé správní orgány závazně vyslovovanými názory, jimž odpovídá povinnost těchto orgánů se jimi řídit a v jejich intencích postupovat dále v řízení a při rozhodování.

Pro soudní řízení ve správním soudnictví je charakteristické, že správní orgány mají postavení žalovaného, tedy účastníka řízení. Jejich vlastní úkon (zde podání kasační stížnosti) nelze chápat jako vlastní výkon pravomoci ve správním řízení, tedy aktivní činnost orgánu směřující k rozhodnutí o právech či povinnostech jeho účastníků, nýbrž jako uplatnění procesních práv účastníka v soudním řízení vůči soudu s předpokládanými účinky, stejně jako by takový úkon učinil kterýkoliv jiný účastník řízení. To vše v ústavním rámci daném čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, tedy v prostředí rovného postavení všech účastníků řízení bez rozdílu.

Ve správním soudnictví (§ 54 odst. 5 s. ř. s.) rozsudek krajského soudu nabývá právní moci doručením a podle odst. 6 téhož ustanovení je výrok pravomocného rozsudku závazný pro všechny účastníky, osoby na řízení zúčastněné, a pro orgány veřejné moci. Podle odst. 7 téhož ustanovení se stane rozsudek vykonatelným, jakmile uplyne lhůta k plnění, kterou soud ve výroku stanovil, a není-li vyslovena povinnost k plnění, nebo není-li stanovena lhůta k plnění, jeho právní mocí. Institut právní moci není vlastní jen soudnímu řízení správnímu, ale všem dalším oblastem, kde dochází k vydávání aktů státní moci, kterými je autoritativně rozhodováno o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob. Jde o důležitou vlastnost rozhodnutí znamenající jeho nezměnitelnost (formální právní moc) a závaznost (materiální právní moc). Na jedné straně vyjadřuje vůli státu vyřešit konečně určitou věc, vedle toho pak i zákaz dále jednat o téže věci v rámci téhož procesu. Jde o významnou záruku právní jistoty nejen pro účastníky řízení a jejich práva a svobody, ale i pro celou společnost. Musí být respektováno všemi státními orgány i osobami, věc je rozřešena konečně a závazně.

Rozhodnutí je zásadně nezměnitelné, pokud proti němu není připuštěn řádný opravný prostředek, jehož podání v teorii i praxi tradičně bývá spojeno s odkladem vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, zpravidla do doby, než je o opravném prostředku rozhodnuto. Nezměnitelnost neznamená nedotknutelnost jakéhokoliv rozhodnutí vůbec, nicméně průlom do pravomocného rozhodnutí je možný jen výjimečně cestou mimořádného opravného prostředku.

Je tomu tak stejně ve všech soudních procesních řádech, které upravují mimořádné opravné prostředky (srovnej např. úpravu dovolání v civilním i trestním soudním řízení, v tom nadto ještě stížnost pro porušení zákona), kde lze vysledovat velmi omezené zákonné důvody, přísné procesní náležitosti, krátké lhůty pro podání, soustředění k nejvyšším soudním instancím, apod. V praxi tak bývá změněn jen nepatrný zlomek pravomocných rozhodnutí.

Nejinak je tomu i u kasační stížnosti. Ta, ač její důvody nejsou vymezeny natolik úzce, nepřestává být opravným prostředkem mimořádným, majícím všechny atributy jak „příbuzné“ prostředky v ostatních procesních řádech. Mimořádnost tohoto prostředku je zde odůvodněna zvláštní povahou správního soudnictví, kde (na rozdíl od obecného soudnictví) věc před případným předložením soudu nejprve prochází zpravidla dvěma stupni správního řízení, v němž je dostatečný prostor pro vyřešení jak skutkových, tak i právních otázek případu. Posouzení, zda správní orgány učinily v tomto směru vše zákonným způsobem, je věcí soudního přezkumu, a to v jediné soudní instanci.

V řízení podle hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního rozhoduje-li soud o žalobě rozsudkem, přichází v úvahu rozhodnutí podle § 76 nebo 78, a to zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení žalovanému, vyslovení nicotnosti správního rozhodnutí (přičemž v těchto případech je v dalším řízení správní orgán vázán v rozsudku vysloveným právním názorem), nebo zamítnutí žaloby. Doručením rozsudku účastníkům tento nabývá právní moci a vzhledem k tomu, že ani v případě zrušení správního rozhodnutí nestanovuje soud výrokem rozsudku nějakou povinnost a lhůtu k plnění, stává se tím obvykle i vykonatelným“.

Městský soud v Praze ve shodě s uvedeným usnesením Nejvyššího správního soudu má za to, že obě strany sporu mají právo obrátit se v případě nesouhlasu s výsledky soudního přezkumu provedeného krajským soudem na Nejvyšší správní soud s kasační stížností, a to samo o sobě nemůže znamenat, že procesy navazující zpravidla na pravomocné rozhodnutí krajského soudu, tedy podle okolností buď výkon rozhodnutí správního orgánu (v případě zamítnutí žaloby) nebo pokračování ve správním řízení dle pokynů vyslovených v soudním rozhodnutí (v případě kasačního rozhodnutí), ustanou až do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti. Kasační stížnost jako mimořádný opravný prostředek tedy nemá, až na výslovné zákonné výjimky (obdobně jako i jiné mimořádné opravné prostředky) účinek přiznaný zpravidla řádným opravným prostředkům (odvolání); rozsudek krajského soudu nelze ve správním soudnictví napadnout opravným prostředkem, který by byl ex lege spojen s odkladným účinkem, právě až na stanovené výjimky (např.i ve věcech mezinárodní ochrany (dříve azylu) a podání kasační stížnosti správním orgánem tedy nebrání samo o sobě správnímu orgánu v pokračování ve správním řízení, tak jako v případě podání kasační stížnosti žalobcem nejsou vyloučeny účinky právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí.

Žalovaný se v daném případě dovolává s odkazem na uvedený judikát (znění jeho výroku III.) toho, že o nečinnost se v takovém případě, nerespektuje-li správní orgán pravomocné soudní rozhodnutí a nepokračuje řádně v řízení, může jednat, avšak nikoli automaticky vždy, ale podle okolností. Městský soud v Praze však má za to, že takové okolnosti mohou spočívat v tom, že správnímu orgánu v řádném pokračování v řízení brání skutečnosti na něm nezávislé (právní události), popř. v řádném pokračování v řízení, v provedení úkonů k nimž byl např. zavázán rozsudkem krajského soudu, mu brání neposkytnutí součinnosti účastníků řízení či třetích osob a pod., kdy k žalobě na ochranu proti nečinnosti tyto okolnosti soud posoudí a může shledat, že o nečinnost správního orgánu nejde, popř. se běh lhůty staví.

V daném případě žádné takové okolnosti žalovaným tvrzeny, tím méně doloženy, nebyly. Žalovaný se odvolával na v úvahu připadající nastalou procesní situaci, kdy by Nejvyšší správní soud k jeho kasačním stížnostem zrušil rozsudky Městského soudu v Praze, jimiž bylo původní rozhodnutí žalovaného o odvolání zrušeno a kdyby se věc dostala do stadia nového posuzování žaloby městským soudem, který vázán právním názorem kasačního soudu (§ 110 odst. 3 s. ř. s.) by musel rozhodnout opačně, přitom by však již v důsledku nových vydaných rozhodnutí o odvolání byly zrušeny již i samotné platební výměry na penále.

Obdobnými důsledky, s tím že jde o důsledek nežádoucí a procesními instituty příslušných správních procesních předpisů obtížně řešitelný, se však i v uvedeném usnesení rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zabýval a dovodil, že i zde je možno vážit přiznání odkladného účinku kasační stížnosti k žádosti podávané žalovaným, tedy že správní orgán může navrhnout při podání kasační stížnosti, aby jí byl přiznán odkladný účinek, a to ze stejných důvodů jako žalobce (§ 73 odst. 2 a 4,§ 107 s. ř. s.)., jak se konečně v daných projednávaných případech také stalo.

Pokud byla v daném případě rozhodnutí žalovaného městským soudem zrušena a věc mu vrácena k dalšímu řízení, pak by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podané žalovaným v sobě neslo to, že nejsou realizovány rozsudky městského soudu, tedy, že žalovaný není oprávněn, ani povinen v řízení pokračovat a ve věci znovu o odvolání rozhodnout. Zamezit důsledkům zrušujících rozsudků městského soudu po dobu kasačního řízení bylo lze tedy podle soudního řádu správního cestou přiznání odkladného účinku kasačním stížnostem.

Městský soud v Praze proto za konkrétního stavu daných projednávaných věcí nemohl přisvědčit žalovanému, že jsou zde okolnosti vylučující jeho nečinnost, pakliže v řízení nepokračoval a vyčkával rozhodnutí o kasačních stížnostech bez dalšího, když jím podaným kasačním stížnostem – a to z důvodů v usneseních Nejvyššího správního soudu uvedených - nebyl přiznán odkladný účinek a tato usnesení byla žalovanému doručena.

Jak v uvedeném usnesení Nejvyšší správní soud uvedl, právě pro „individuálnost každého případu zákon nespojil (až na výše uvedenou výjimku ve věci neúspěšného žadatele o poskytnutí mezinárodní ochrany, u něhož by vyhoštění z území republiky do země původu po zamítnutí žaloby fakticky znemožnilo účinně se domoci poskytnutí ochrany) samo podání kasační stížnosti s odkladným účinkem, aby ve výjimečných případech mohlo být vydáno individuální soudní rozhodnutí respektující zvláštní okolnosti případu, které odůvodní jinak obvyklé vlastnosti právní moci soudního rozhodnutí, které je výsledkem provedeného přezkumu správního rozhodnutí, totiž závaznost a nezměnitelnost soudního rozhodnutí. Buďto nastanou účinky pravomocného a vykonatelného správního rozhodnutí nebo správní orgán bude řádně pokračovat v řízení zavázán důvody vyjádřenými v rozsudku soudu.“

V daných případech proto samotné podání kasačních stížností, kdy jim nadto ani nebyl odkladný účinek přiznán, nemůže být oporou pro to, aby žalovaný v řízení nepokračoval a nerozhodl; takovou okolností pak nemůže být ani to, že právní otázka rozhodná pro posouzení merita věci byla předložena k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu a řízení o kasačních stížnostech přerušeno; soud neshledal v tomto okolnosti vylučující nečinnost žalovaného; takovými mohou být zvláštní skutečnosti konkrétního případu, nikoli zákonem nastavená procesní pravidla pro řízení o kasační stížnosti. Obecně lze tvrzeným důsledkům (účinkům respektování rozsudku městského soudu) zabránit

přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti podané proti takovému rozsudku; při změně podmínek lze o přiznání odkladného účinku rozhodnout opakovaně.

Městský soud v Praze za daného skutkového a právního stavu proto v konkrétních pěti projednávaných případech při posuzování tvrzené nečinnosti žalovaného shodně s právním názorem vyjádřeným v uvedeném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že žaloby jsou důvodné, přitom byl současně vázán usneseními Nejvyššího správního soudu, jimiž v těchto konkrétních případech nebyl kasačním stížnostem žalovaného přiznán odkladný účinek, a proto v souladu s ust. § 81 odst. 2 .s.ř.s. uložil žalovanému povinnost vydat rozhodnutí ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. Lhůtu 30 dnů soud stanovil s přihlédnutím k tomu, že lhůta k rozhodnutí o odvolání dle ust. § 50 daňového řádu (ani ust. § 109 a násl. zákona č.280/2009 Sb. účinného od 1.1.2011) nebyla výslovně stanovena a lhůta, jíž byly správní orgány obecně vázány vnitřním pokynem v případech rozhodování o odvolání již uplynula; tím spíše pak k vydání nového rozhodnutí po zrušení původního rozhodnutí soudem, kdy soud žalovaného zavázal jiným právním názorem toliko ohledně počátku běhu lhůty pro sdělení předpisu penále, není důvodu podle názoru soudu stanovit lhůtu delší, ale lhůta 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku se soudu jeví jako přiměřená.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1s.ř.s, kdy žalobce byl ve věcech projednávaných úspěšný, a proto mu přísluší náhrada nákladů řízení. Tato náhrada sestává z částky 5 000,- za zaplacené soudní poplatky a z náhrady nákladů za právní zastoupení. Náhrada za zastoupení se sestává z částky za dva úkony právní služby po 2.100,-Kč (převzetí zastoupení, sepsání žaloby) a dva režijní paušály po 300,-Kč, a to v jedné každé z pěti projednávaných věcí před spojením, tj. celkem 24 000,-Kč a z částky za jeden úkon (jednání před soudem ) po 2.100,-Kč a 1x paušál po 300,-Kč v plné výši, a 4 x ½ z částky 2.100,-Kč (tj. 4 x 1.050,-Kč) a 5x příslušný paušál po 300,-Kč, tj. celkem 31.800,-Kč dle (§ 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za použití přechodného ustanovení čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb., kterou byla novelizována vyhláška č. 177/1996 Sb.). Tuto částku 31.800,-Kč soud s použitím ust. § 60 odst. 7 s.ř.s. nepřiznal žalobci v této plné výši, ale snížil ji o jednu třetinu, tj. na částku 21.200,-Kč, a to s ohledem na to, že úkony ve všech věcech vycházely z obdobných hmotněoprávních i procesních otázek (vedoucích nakonec ke spojení věcí) a nepředstavovaly tak výraznou odlišnost při zastupování v jedné každé věci i před spojením věcí, tím spíše při jednání soudu; plná výše náhrady nákladů by se proto jevila jako nepřiměřeně vysoká. Celková výše náhrady, kterou soud žalobci přiznal tak činí (i s náhradou soudních poplatků) částku 26. 200,-Kč. Náhradu za podané repliky soud nepřiznal, když v těchto nad rámec žalob, nebyla obsažena nová argumentace.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek

uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 17. února 2011

Mgr. Jana Brothánková v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru