Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 8/2011 - 25Usnesení MSPH ze dne 26.01.2011

Prejudikatura

5 A 120/2001


přidejte vlastní popisek

10 A 8/2011-19

USNESENÍ

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobců: a) Mgr. M.J., b) H.J., oba zastoupeni JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem AK Brož&Sokol&Novák, se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 2.11.2010 č.j. MV-59395-9/VS-2010

takto:

I. Žaloba se odmítá.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se podanou žalobou ze dne 10.1.2011, doručenou specializovanému senátu pro správní soudnictví Městského soudu v Praze téhož dne, domáhají přezkoumání v záhlaví označeného rozhodnutí ministra vnitra, kterým nebylo vyhověno rozkladu podanému žalobcem Mgr. M.J., k němuž se připojila i žadatelka H.J., proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 31.5.2010 č.j.MV-82179-28/OSM-2009, o zamítnutí jejich žádosti o přiznání finanční náhrady podle zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím postoupením Svazu sovětských socialistických republik, a rozkladem napadené rozhodnutí ministr vnitra výrokem pod bodem II. změnil v části odůvodnění rozhodnutí na str. 5 a 6, jak je uvedeno v tomto výroku.

Žalobci v podané žalobě namítají nezákonnost napadeného rozhodnutí, kterou spatřují v nesprávném výkladu pojmu „ zanechat“. Rozhodnutí se opírá o závěr, že původní vlastník opustil předmětné nemovitosti tj. zanechal je na území Podkarpatské Rusi v květnu 1944, jak uvedl v přihlášce k soupisu majetku ze dne 15.2.1947, a z toho dovozuje, že je opustil v době, kdy Smlouva o postoupení území Podkarpatské Rusi Svazu sovětských socialistických republik (dále jen „Smlouva“) nebyla ani uzavřena tj. 29.6.1945. Žalobci oponují, že pojem „zanechat“ je použit ve smyslu opuštění věci, které lze označit za „derelikci“, tj. jeden ze způsobů zániku vlastnického práva. Nelze ji však spojovat je s pouhým faktem deportace původního vlastníka, resp. fyzickým opuštěním věci, ale je nutné, aby vlastník projevil vůli pozbýt vlastnictví, tedy aby se jej vzdal a současně je opustil. Oba žalobci považují za prokázané, že v daném případě původní vlastník byl po deportaci v květnu 1944 až do května 1945 vězněn v koncentračních táborech, následně se zotavoval z následků tohoto pobytu a od července 1945 do března 1946 plnil brannou povinnost. Nemovitosti tedy opustil v květnu 1944 proti své vůli a do doby uzavření uvedené Smlouvy se nemohl vrátit k faktickému výkonu vlastnických práv. Vlastnictví tedy pozbyl až v souvislosti s postoupením uvedeného území dle Smlouvy. Žalobci se proto domáhají svého práva, jsou přesvědčeni, že jejich žádosti o přiznání náhrady mělo být podle zákona č. 212/2009 Sb. vyhověno, neboť podmínky zákona byly splněny. Navrhli proto, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze, specializovaný senát pro správní soudnictví, se v prvé řadě zabýval otázkou, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro to, aby mohl rozhodnout ve věci samé postupem podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), jak byla žaloba podána, a dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť není dána věcná příslušnost soudů rozhodujících ve správním soudnictví podle s.ř.s.

O obdobně podaných žalobách soudy rozhodovaly do dne 31.12.2002 postupem podle části páté, hlavy třetí, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), ve znění účinném do uvedeného data. Dnem 1.1.2003 vstoupila v platnost nová právní úprava, provedená zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.), a zákonem č. 151/2002 Sb., kterým byl mimo jiné novelizován i občanský soudní řád. Podle této nové právní úpravy soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným subjektivním právům (ustanovení § 2 s.ř.s.). To znamená, že soudy ve správním soudnictví mohou nadále přezkoumávat na základě žalob toliko ta rozhodnutí správních orgánů, jejichž předmětem jsou veřejná subjektivní práva účastníků řízení. Protože z citovaných ustanovení vyplývá, že rozhodování ve věcech soukromoprávních náleží podle platné právní úpravy soudům, které postupují podle o.s.ř., je nutno vyřešit otázku, zda v daném případě rozhodl správní orgán o věci soukromoprávní nebo veřejnoprávní, neboť to je podstatné pro vymezení hranice věcné příslušnosti mezi soudy obecnými a správními.

Právní úprava náhrad za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi do účinnosti zákona č. 212/2009 Sb. uvedené vztahy řešila následovně. Podle ustanovení § 8 nařízení vlády Československé republiky č. 8/1947 Sb., o soupisu československého majetku na Zakarpatské Ukrajině, z podání přihlášky nevzniká straně právní nárok na odškodnění. Úprava odškodnění se vyhrazuje zvláštním předpisům. Podle ustanovení § 1 odst.1 zákona č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisejících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou, československý stát poskytne v mezích dalších ustanovení tohoto zákona náhradu za nemovitý majetek, který měly československé právnické a fyzické osoby dne 29.června 1945 na Zakarpatské Ukrajině. Podle ustanovení § 1 odstavec 2 tohoto zákona se vláda zmocňuje stanovit zásady, v kterých případech, zejména za které druhy majetku (nároku) a v jaké výši se poskytne náhrada osobám pozbyvším nemovitého majetku (nároku), popřípadě jejich právním nástupcům. Dědicům ze zákona, kteří nepatří k okruhu osob uvedených v ustanoveních §§ 526 až 532 občanského zákona se však náhrada neposkytne; přitom je nerozhodné, kdy zůstavitel zemřel a jakou měl státní příslušnost. Podle ustanovení § 4 tohoto zákona Ministerstvo financí upraví podrobnosti, zejména za jakých podmínek se náhrada poskytuje, jakož i o zániku nároku na náhradu. Ministerstvo financí se zároveň zmocňuje, aby v případech zvláštního zřetele hodných prominulo důsledky stanovené v § 4 odst. 2 vládního nařízení č. 8/1947 Sb., o soupisu československého majetku na Zakarpatské Ukrajině, nebyla-li přihláška nemovitého majetku podrobeného soupisu podle tohoto nařízení podána buď vůbec nebo včas. Prováděcím předpisem je v daném případě vyhláška Ministerstva financí České republiky č. 159/1959 Sb., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č.42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny. Podle ustanovení § 1 této vyhlášky se náhrada podle této vyhlášky poskytne za nemovitý majetek, který měly ke dni 29.6.1945 na Zakarpatské Ukrajině československé osoby a jehož pozbyly podle příslušných mezistátních smluv a dohod. Za československé osoby ve smyslu ustanovení odstavce 1 se považují fyzické osoby, které měly československé státní občanství ke dni 29.6.1945 nebo je získaly na základě opce. Náhrada se poskytne osobám, které pozbyly tohoto majetku nebo jejich dědicům, jestliže tyto osoby (jejich dědicové) měly bydliště na území Československé republiky dne 25.7.1958. Dědicům ze zákona, kteří nepatří k okruhu osob uvedených v ustanoveních §§ 526 až 532 občanského zákona, se však náhrada neposkytne. Podle ustanovení § 3 této vyhlášky se náhrada se poskytne za tento nemovitý majetek, pokud měl povahu osobního nebo drobného soukromého vlastnictví : za rodinný domek, za hospodářské budovy a půdu drobných zemědělců na Zakarpatské Ukrajině, avšak jen těm, kteří nyní hospodaří jako členové jednotných zemědělských družstev nebo jako samostatní malí nebo střední zemědělci, za pozemek zastavěný rodinným domkem nejvýše však za výměru 800 m2 a za pozemek zastavěný hospodářskými budovami, za budovy sloužící k provozu malé živnosti.

Podle uvedené právní úpravy rozhodovalo o nepřiznání nároku ministerstvo financí, o rozkladu pak ministr financí. Žaloby podané po datu 1.1.2003 proti těmto rozhodnutím o nepřiznání nároku na odškodnění za nemovitý majetek, zanechaný na Zakarpatské Ukrajině, vzhledem k tomu, že nešlo o rozhodnutí, podle názorů vyslovených soudy, o veřejném subjektivním právu, ale o nároku soukromoprávním, neboť fakticky jde o právo žadatelů na odškodnění za zásah do vlastnických práv, čili o náhradu za omezení nebo zbavení vlastnického práva k majetku, soudy ve správním soudnictví proto odmítly, a odkázaly žalobce na řízení podle V. části občanského soudního řádu. Závěry ohledně věcné příslušnosti soudů byly potvrzeny i judikaturou Nejvyššího správního soudu ( např. pod č. 1313/2007 Sb. NSS).

Zákonem č. 212/2009 Sb. s účinností od 1.10.2009 byl upraven způsob zmírnění křivd („vypořádání“) občanům České republiky za nemovitý majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi v souvislosti s uzavřením shora uvedené Smlouvy. Zákon stanoví mj., že povinnou osobou pro vypořádání nároku a jeho vyplacení je stát, za stát jedná Ministerstvo vnitra, jako příslušná organizační jednotka státu. Ministerstvu vnitra je zákonem svěřeno rozhodování o vypořádání na návrh oprávněné osoby, a to postupem podle správního řádu ( § 4 zákona).

V daném případě tak žalobou napadeným rozhodnutím rozhodl ministr vnitra, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva vnitra o zamítnutí žádosti, kterou byl uplatněn nárok na vypořádání za nemovitý majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi (viz § 2 zákona- Zakarpatské Ukrajině). Ministr vnitra, resp. Ministerstvo vnitra (obdobně jako dříve ministr financí) nerozhodoval podle názoru soudu o veřejném subjektivním právu žalobců, ale o jejich právu soukromém, neboť fakticky jde o nárok na finanční vypořádání (§ 7 zákona) za zásah do vlastnických práv, čili o náhradu za omezení nebo zbavení vlastnického práva k nemovitému majetku. Městskému soudu v Praze ve správním soudnictví proto již nepřísluší napadené rozhodnutí přezkoumat a ve věci rozhodnout. Právní úpravou účinnou od 1.1.2003 je stanoven nový procesní postup, kterým se mohou žalobci ochrany svých práv u soudu domáhat.

Tento postup je upraven zákonem č. 151/2002 Sb., který novelizuje občanský soudní řád, a stanoví v nové části páté o.s.ř. (ustanovení § 244 a následující o.s.ř.), že svého práva se účastníci řízení mohou domáhat návrhem v občanském soudním řízení, v němž již nebude napadené rozhodnutí pouze přezkoumáváno, ale soud rozhodne přímo o právní věci, která vyplývá z občanskoprávních vztahů, tj. o právu žalobců vůči státu na vypořádání za omezení nebo zbavení vlastnického práva k nemovitému majetku v důsledku realizace uvedené Smlouvy. Žalobci proto musí podat nový návrh na zahájení řízení (žalobu) podle ustanovení § 244 a následujících o.s.ř., jejíž náležitosti jsou upraveny v ustanovení § 246 odst. 2 o.s.ř., a tuto žalobu musí podat ve lhůtě, jež je uvedena v bodu I. poučení tohoto usnesení u příslušného okresního (obvodního) soudu. Touto žalobou již žalobci nemohou navrhovat přezkoumání rozhodnutí, ale musí se domáhat přímo, aby soud rozhodl v téže věci o přiznání náhrady - o jejich takto vzneseném nároku na vypořádání, jak se domáhaly podanou žádostí. Podáním žaloby se věc přesouvá z pravomoci správního orgánu do pravomoci soudů v občanském soudním řízení, které o uplatněném právu rozhodnou s konečnou platností..

Městský soud v Praze proto podle ustanovení § 46 odst. 2 s.ř.s., rozhodl o odmítnutí podané žaloby, neboť se jedná o právní věc, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, když podle ustanovení § 68 písmeno b/ s.ř.s. je ve správním soudnictví žaloba v případech, kdy jde o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu, nepřípustná.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 3 s.ř.s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta.

Poučení

I. V této věci se může žalobce domáhat svého práva podáním žaloby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení (ustanovení § 46 odst. 2 s.ř.s.,) u příslušného okresního (obvodního) soudu, a to tak, aby v této lhůtě žaloba došla k soudu příslušnému k občanskému soudnímu řízení (ustanovení § 82 odst. 3 o.s.ř.).

II. Proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto usnesení. Podání kasační stížnosti nemá vliv na běh lhůty k podání žaloby dle bodu I. poučení, kterou lze podat pouze ve lhůtě tam uvedené.

V Praze dne 26.ledna 2011

Mgr. Jana Brothánková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru