Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 75/2011 - 24Rozsudek MSPH ze dne 02.05.2011

Prejudikatura

7 Ca 209/2005 - 32


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 10A 75/2011 - 24

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce: T.N.T., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Václavské nám. 21, Praha 1, proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, odbor cizinecké policie, se sídlem Křižíkova 12, Praha 8, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2011 čj. KRPA-16785/ČJ-2011-000022

takto:

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie, ze dne 15. 3. 2011 čj. KRPA-16785/ČJ-2011-000022 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 5.760,- Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Petra Václavka, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobu domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 15.3. 2011 č.j. KRPA-16785/ČJ-2011-000022, kterým bylo podle ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců), rozhodnuto o jeho zajištění za účelem správního vyhoštění. Doba zajištění žalobce byla podle § 125 odst. 1 stanovena na 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody.

Žalobce v žalobě nejprve uvádí, že žalovaný odůvodnil své rozhodnutí velmi stručně. Namítá, že době jeho zajištění ani později nebyly splněny zákonné podmínky, neboť neexistovalo nebezpečí, že by žalobce mohl ohrozit bezpečnost státu či závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Lze rovněž důvodně pochybovat o tom, že by z jeho strany hrozilo skutečné nebezpečí, že by mohl případně mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, jelikož nebyl veden v evidenci nežádoucích osob ani nebyl zařazen do evidence nežádoucích osob v informačním systému smluvních států. Rovněž se nedopustil jednání uvedeného v § 119 odst. 1 písm. a) a písm. b) bodu 6 a 7 zákona o pobytu cizinců. Podle názoru žalobce je tak rozhodnutí o zajištění nezákonné, zcela nepřezkoumatelné, a to především ve věci zdůvodnění nezbytnosti využití tak krajního prostředku jako je zajištění. Pokud by takovým důvodem měl být pouze samotný nelegální pobyt žalobce na území České republiky, nejednalo by se krajní prostředek, jelikož by správní orgán musel zajišťovat naprostou většinu cizinců, se kterými zahajuje řízení o správním vyhoštění.

Žalobce zdůrazňuje, že zajištění cizince a jeho následné umístění do zařízení pro zajištění cizinců představuje mimořádný institut, kterým muže policie zasáhnout do ústavně chráněného práva na osobní svobodu, které je jednou ze základních součástí nedotknutelnosti člověka. Zajištění cizince proto musí být podloženo závažnými důvody a vzhledem ke své povaze instrumentu mimořádného ho může být užito jen v případech výjimečných, kdy je zjevné, že jiné řešení než zásadní omezení svobody nepřichází v úvahu.

V případě žalobce je nutno odkázat na obsah spisového materiálu, z něhož vyplývá, že žalobce plně spolupracoval s pracovníky správního orgánu, řízení nijak nekomplikoval, uvedl svou pravou identitu, sdělil správnímu orgánu, že na území České republiky má vážný citový vztah se svým druhem, který je občanem České republiky, sdělil jeho jméno, adresu a telefonní číslo a dále uvedl, že jejich společným plánem je uzavření registrovaného partnerství.

Dále poukázal na konstantní judikaturu správních soudů, například rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30.3. 2011 č.j. 3 A 33/2011, ze kterého jednoznačně vyplývá, že dlouhodobý neoprávněný pobyt na území České republiky je pro závěr o hrozbě zmaření či ztěžování rozhodnutí o správním vyhoštění nedostatečný, resp. že pouhý nelegální pobyt cizince na území České republiky není dostatečným důvodem pro zajištění.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze dovodit, na základě jakých úvah se žalovaný řídil při výkladu právních předpisů, je zřejmé, že vůbec nereflektoval skutečnosti uváděné žalobcem, a to zejména rodinný život žalobce na území České republiky, resp. jeho citový vztah s občanem České republiky, panem Jaroslavem Dvořákem. Využití zvláštních opatření za účelem vycestování cizince správní orgán přešel bez téměř jakéhokoliv zdůvodnění, pouze konstatoval, že by bylo neúčelné. Taktéž se vůbec nezabýval skutečností, že žalobce žije na území České republiky již od roku 1988, tedy 23 let, je zde plně integrován, plynně hovoří českým jazykem a má zde vytvořeno rodinné zázemí.

Závěrem žalobce poukazuje na to, že ačkoliv se podle ustanovení § 124 zákona o pobytu cizinců na rozhodnutí o zajištění nevztahuje správní řád, je nutno poukázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 9 As 5/2010, z něhož vyplývá, že i na řízení o zajištění je plně namístě dovodit minimálně subsidiární použitelnost § 68 správního řádu.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že žalobce svůj žalobkyní návrh opírá o ustanovení § 124 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 31.12. 2010, podle něhož v dané věci nebylo rozhodováno. Správní orgán tak při svém rozhodování posuzoval odlišné podmínky, než které uvádí žalobce v žalobě.

S žalobcem bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění opatřením ze dne 15.3. 2011. Tím byla splněna první z podmínek zajištění. Pokud jde o druhou podmínku zajištění, žalobce během výskytu na území České republiky opakovaně narušoval veřejný pořádek a jednal v rozporu s chráněnými zájmy, které si společnost vytyčila. Poukázal na to, že žalobce dlouhodobě ignoruje (téměř 7 let) zákon upravující režim pobývajících cizinců, vědomě pobývá na území bez cestovního dokladu, proto se nemůže nyní dovolávat toho, že uložení rozhodnutí o zajištění by bylo nepřiměřené, neboť dlouhodobost protiprávního jednání vyvolává nebezpečí, že v tomto jednání by cizinec pokračoval.

Pokud jde o údajnou možnost využití zvláštního opatření za účelem vycestování, žalovaný poukazuje na to, že v případě žalobce hrozí nebezpečí skrývání, nebo toho, že se žalobce bude vyhýbat přípravě návratu či uskutečňování vyhoštění nebo je jinak ztěžovat. Toto žalobce svým jednáním v předchozích letech bezpochyby demonstroval.

Poslední podmínka zajištění, tj. nebezpečí, že žalobce by mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, byla naplněna žalobcovým svým jednáním na území České republiky, když zde pobýval bez oprávnění k pobytu, bez cestovního dokladu, nevycestoval z území po ukončeném řízení o azylu a neplnil povinnosti zákonem uložené, a to zejména: předložit doklad o zdravotním pojištění, hlásit změnu svého pobytu, plnit daňovou povinnost, či provádět výdělečnou činnost na území pouze s pracovním či obdobným povolením. Ze způsobu jednání žalobce tak nesporně plyne, že opakovaně hrubě narušuje pořádkové normy.

Žalovaný rovněž nesouhlasí s námitkou, že zcela ignoroval existující rodinné vazby žalobce. Z právní úpravy vztahující se k zajištění jednoznačně plyne, že rozsah správního řádu v řízení o zajištění je zákonodárcem značně zúžen. Žalovaný je přesvědčen, že výstižně shrnul podstatné skutečnosti skutkového stavu a uvedl, které listinné důkazní prostředky správní orgán opravňují vydat napadené rozhodnutí. V daném případě je ze spisového materiálu zřejmé, že žalobce nežije ve společné domácnosti s panem J.D., neboť žalobce bydlí v Praze, u kamarádů bytě, jak sám uvedl v protokolu o vyjádření, zatímco pan J.D. bydlí v Mnichově Hradišti.

Ze správního spisu byly zjištěny následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti:

Ve spise je založen záznam o omezení osobní svobody žalobce, které bylo provedeno dne 15.3. 2011. Po zjištění totožnosti žalobce prostřednictvím otisků prstů bylo shledáno, že žalobce pobývá na území České republiky bez cestovního dokladu a bez platného víza, ač k tomu není oprávněn. Proto bylo opatřením ze dne 15.3. 2011 zahájeno řízení o správním vyhoštění.

S žalobcem byl sepsán protokol o vyjádření, z něhož vyplývá, že žalobce přicestoval do České republiky v roce 1988. Od 9.5. 1995 pobýval na území za účelem podnikání, a to až do 5.1. 2000, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o zániku povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky pro odpadnutí tohoto důvodu. Žalobce poté z území nevycestoval a byl dne 6.10. 2001 zajištěn. Následně požádal o azyl, ten žalobci nebyl udělen; řízení o azylu skončilo rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti, které nabylo právní moci dne 10.11. 2004. Od 11.11. 2004 se žalobce zdržoval na území České republiky neoprávněně, a to až do dne 15.3. 2011, kdy byl zajištěn hlídkou policie. Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že svůj cestovní doklad ztratil ještě dříve, než požádal o azyl. Dále uvedl, že si je vědom svého protiprávního jednání v souvislosti s neoprávněným pobytem. Uvedl, že bydlí v Praze 4, u kamarádů v bytě. Uvedl, že nemá zdravotní pojištění, finanční prostředky na další pobyt a vycestování však má. Uvedl, že není rodinným příslušníkem občana Evropské unie, ani s občanem Evropské unie nežije ve společné domácnosti, je svobodný, děti nemá. Poukázal však na to, že v České republice má přítele, a to pana J.D., který bydlí v Mnichově Hradišti. Uvažuje o tom, že s tímto přítelem vstoupí do registrovaného partnerství.

Následně bylo žalobou napadeným rozhodnutím podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců rozhodnuto o zajištění žalobce. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný uvedl skutečnosti zjištěné k osobě žalobce shrnuté již shora. Následně uvedl, že správní orgán spatřuje nebezpečí v tom, že by žalobce mohl nadále mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť nevycestoval z území České republiky poté, co dne 10.11. 2004 nabylo právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26.10. 2004 ve věci žádosti žalobce o azyl. S přihlédnutím k těmto skutečnostem, že se žalobce ode dne 11.11. 2004 až do 15.3. 2011 zdržuje na území České republiky neoprávněně bez platného víza a platného povolení k pobytu, dále bez cestovního dokladu a bez zdravotního pojištění, ačkoliv si je žalobce této skutečnosti vědom, přesto neprojevil snahu situaci řešit vycestováním nebo vyřízením potřebných náležitostí, je u žalovaného vyvolána domněnka, že i nadále by žalobce pokračoval v protiprávním jednání. Žalovaný rovněž jednoznačně dospěl k závěru, že je odůvodněn závěr pro vydání rozhodnutí o zajištění, neboť z prokázaného jednání vyplývá, že by mírnější donucovací opatření nebyla účinná a uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců bylo nedostačující a není zde záruka, že by cizinec z území vycestoval.

Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. O věci přitom rozhodl bez jednání, neboť mu to umožňuje ust. § 76 odst. 1 písm. a), písm. b) s. ř. s.

Městský soud v Praze věc posoudil takto:

Podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.

Podle citovaného ustanovení tedy musí být pro zajištění cizince splněny současně (kumulativně) tyto podmínky:

1. cizinec je starší 15 let,

2. cizinci bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění nebo o jeho správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie,

3. nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování,

4. je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.

V posuzované věci je nesporné splnění podmínky věku žalobce a skutečnost, že s ním bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění.

Osobní svobodu zaručuje čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž podle odst. 2 věty prvé nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Podle čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod musí být při výkladu ustanovení o mezích základních práv šetřeno podstaty a smyslu práv a jejich omezení a nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

Zajištění cizince a jeho následné umístění do zařízení pro zajištění cizinců představuje mimořádný institut, který umožňuje policii zasáhnout do ústavně chráněného práva na osobní svobodu, které je jednou ze základních součástí nedotknutelnosti člověka. Zajištění cizince proto musí být podloženo závažnými důvody a vzhledem ke své povaze instrumentu mimořádného může být užito jen v případech výjimečných, kdy je zjevné, že jiné řešení než zásadní omezení osobní svobody nepřichází v úvahu.

Z vyjádření žalobce je patrno, že na území České republiky je plně integrován, disponuje finančními prostředky na další pobyt i na případné vycestování a má zde navázán citový vztah s přítelem.

Žalovaným uváděný důvod dlouhodobého neoprávněného pobytu je jen slabou indicií pro závěr o hrozbě maření či ztěžování rozhodnutí o správním vyhoštění. Nejvyšší správní soud již ve své dřívější rozhodovací praxi (srov. např. rozsudek ze dne 25. 4. 2006 č. j. 4 Azs 235/2005 - 60) uvedl, že samotná skutečnost, že cizinec vstoupil na území České republiky mimo hraniční přechod a pobýval zde bez cestovního dokladu a platného víza a nemá dostatečné finanční prostředky ani zdravotní pojištění, nepostačuje, spolu se sdělením zahájení řízení o vyhoštění, pro zajištění cizince. Předpokladem pro zajištění je především to, že cizinec v minulosti hrubým způsobem porušil zákon o pobytu cizinců, a dále případy, kdy je evidován v evidenci nežádoucích osob.

V případě žalobce sice bylo zjištěno, že na jeho neoprávněný pobyt na území České republiky trval po značně dlouhou dobu, to ovšem nic nemění na tom, že žádné další indicie nasvědčující tomu, že by žalobce mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, nevyšly v řízení najevo. Žalobci dosud správní vyhoštění uloženo nebylo, nemohl se tedy tohoto jednání v minulosti dopustit. V evidenci nežádoucích osob rovněž žalobce není evidován. Pokud žalovaný ve vyjádření k žalobě poukazuje na údajně opakované porušování zákona o pobytu cizinců ze strany žalobce, není zřejmé, z čeho tento svůj závěr dovozuje. V předloženém správním spise jsou založeny doklady, z nichž vyplývá, že k osobě žalobce bylo provedenými lustracemi dohledáno toliko jedno jeho porušení zákona o pobytu cizinců, za něž mu byla uložena pokuta. Pro tvrzení o „opakovaném“ porušování zákona ze strany žalobce tedy neskýtá spisový materiál žádnou oporu.

Dle názoru soudu tak je zřejmé, že v případě žalobce nebyly ve správním řízení dosud zjištěny žádné skutečnosti, které by zakládaly nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Skutková zjištění, která žalovaný v této souvislosti učinil, jakož i odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, neposkytují pro tento závěr dostatečnou oporu. Rozhodnutí napadené žalobu je tak dílem nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a dílem nemá oporu v předloženém spisovém materiálu.

Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Právním názorem, který soud vyslovil v tomto rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

Žalobce měl se svojí žalobou úspěch a náleží mu proto náhrada důvodně vynaložených a prokázaných nákladů řízení podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Tyto náklady spočívají v nákladech souvisejících se zastoupením advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů za 2 úkony právní služby po 2.100 Kč (za převzetí věci a sepis žaloby), a 2 režijní paušály po 300 Kč. Celkem tedy činí náklady na právní zastoupení 4.800,-Kč. K tomu se připočítává daň z přidané hodnoty ve výši 20 %, jíž je žalobcův advokát plátcem, ve výši 960 Kč. Proto soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 5.760 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek
uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po
doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského
soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,
jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 2. května 2011

Mgr. Jana Brothánková v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru