Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 67/2011 - 27Rozsudek MSPH ze dne 08.10.2012

Prejudikatura

2 As 25/2007 - 118


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 10A 67/2011 - 27-30

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobkyně: M.H., proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 1. 2011 čj. 004982/2011/KUSK sp. zn. SZ 199943/2010/KUSK REG/Sl,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 12. 1. 2011 čj. 004982/2011/KUSK sp. zn. SZ 199943/2010/KUSK REG/Sl se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2.000,- Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví, kterým bylo jako nepřípustné zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Lysá nad Labem, stavební úřad (dále jen stavební úřad) ze dne 7. 7. 1995 č.j. výst/745/č. 24/95/Ja. Tímto rozhodnutím stavební úřad k žádosti stavebníka, společnosti UNICA TECHNOLOGIES, a. s., povolil stavbu rekonstrukce (stavební úpravy) zkušební haly na halu výrobní na pozemku parc. č. 1531 v k. ú. Lysá nad Labem.

Žalobkyně v žalobě uvádí, že rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 7. 7. 1995 nenabylo nikdy právní moci, neboť žalobkyně nebyla přizvána jako dotčený vlastník sousedního pozemku 579/1 o výměře 7290 m². Skutečnost, že proběhlo stavební řízení, se dozvěděla až z žalobou napadeného rozhodnutí. Ve stavebním řízení nemohla vznášet připomínky a byla tím zkrácena na svých právech. Žalobkyně nikdy nedala souhlas ke stavbě v těsné blízkosti jejího pozemku. Stavebník si zabral její pozemek a užíval ho ke svému podnikání. Stavebník postavil napravo i nalevo od pozemku žalobkyně haly, čímž pozemky zastavil a automaticky počítá s tím, že bude i nadále užívat majetek žalobkyně. Vyhláškou města Lysá nad Labem, která je součástí územního plánu, je stanoveno procento zastavěnosti v průmyslové zóně na 50 až 60 %.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě zopakoval důvody uvedené v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Navrhl, aby Městský soud v Praze žalobu zamítl. Rovněž uvedl, že žaloba byla podle jeho názoru podána opožděně, neboť rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 4. 2. 2011 a že žaloba byla podána až dne 5. 4. 2011.

Ze správního spisu byly zjištěny následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti:

Dne 7. 7. 1995 vydal stavební úřad k žádosti stavebníka stavební povolení pro předmětnou stavbu. Žalobkyni nebylo toto rozhodnutí doručováno.

Dne 10. 11. 2010 bylo stavebnímu úřadu doručeno podání žalobkyně nadepsané jako „odvolání k stavebnímu povolení (stavebním povolením) ke stavbě na st. parc.1531/1 v k. ú. Lysá nad Labem“. Žalobkyně v tomto podání uvedla, že ke stavebnímu řízení nebyla přizvána, což považuje za zásadní chybu stavebního úřadu. Byla tak zkrácena na svých právech, neboť neměla možnost být informována, nahlížet do spisu a vznášet připomínky. Uvedla, že je vlastníkem pozemku 579/1 v k. ú. Lysá nad Labem, který je bezprostředně dotčen stavbou na pozemku 1531/1. Uvedla, že k věci nemá žádné údaje jako například číslo jednací, má však pochopitelně zájem na tom, aby mohla prostudovat spis. Závěrem uvedla, že nepovažuje předmětnou stavbu za žádoucí, neboť bude negativně ovlivňovat její majetek, a proto požaduje zrušení stavebního povolení.

O tomto odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 12. 1. 2011 č.j. 204982/2011/KUSK sp.zn. SZ 199943/2010/KUSK REG/Sl tak, že odvolání jako nepřípustné zamítl. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že podání označené jako odvolání nelze považovat za řádný opravný prostředek, neboť bylo podáno osobou, která není účastníkem řízení podle § 27 správního řádu. K tomu uvedl, že v průběhu řízení, které probíhalo v roce 1995, neuplatnila odvolatelka požadavky, aby byla zařazena do okruhu účastníků řízení. Uplatnění účastenství v řízení, které probíhalo před 15 lety není podle ust. § 84 odst. 1 správního řádu možné. Poukázal na to, že podle zákona platí, že pokud některému účastníku řízení nebylo správní rozhodnutí zákonným způsobem oznámeno, může takový účastník řízení podat odvolání ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí dozvěděl a současně se dozvěděl i o řešení otázky, která byla předmětem rozhodování. Poukázal přitom na to, že je podstatné, zda jde o osobu, která z materiálního hlediska měla postavení účastníka řízení bez ohledu na to, zda s ní správní orgán takto jednal. Počátek lhůty je dle žalovaného vázán na dvě skutečnosti, které musejí být splněny současně, a sice že se osoba, která byla účastníkem řízení, dozvěděla o vydání rozhodnutí a současně také o řešení otázky, která byla předmětem rozhodování. Účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutí oznámeno, může v takovém případě podat odvolání nejpozději ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků řízení, kterým ho správní orgán oznámil. Tento institut je přitom odlišný od institutu zmeškání úkonu ve smyslu § 41 správního řádu. Závěrem žalovaný uvedl, že uvedené rozhodnutí nelze přezkoumat ani v přezkumném řízení ani v obnově řízení, neboť přezkumné řízení lze zahájit nejpozději do jednoho roku od nabytí právní moci a řízení o obnově do tří let od nabytí právní moci, přičemž rozhodnutí stavebního úřadu v daném případě nabylo právní moci dne 28. 7. 1995.

Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. O věci přitom rozhodl bez jednání, neboť mu to umožňuje ust. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

Městský soud v Praze věc posoudil takto:

Soud se v prvé řadě zabýval otázkou včasnosti podané žaloby, kterou ve svém vyjádření žalovaný zpochybnil. Žalobou napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 4. 2. 2011. Podle § 72 odst. 1 s. ř. s. žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. V daném případě tedy byl poslední lhůty pro podání žaloby den 4. 4. 2011 (pondělí). Podle § 40 odst. 4 s. ř. s. lhůta je zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit, nestanoví-li tento zákon jinak. Žalobkyně přitom podala žalobu v této věci k poštovní přepravě dne 3. 4. 2011, tedy ještě před uplynutím lhůty k podání žaloby, a proto je podána včas.

Městský soud v Praze proto mohl přistoupit k věcnému projednání žaloby.

Soud především zjistil, že žalovaný si při svém rozhodování zjevně neujasnil, zda odvolání žalobkyně považuje za nepřípustné (jak uvedl ve výroku) anebo za opožděné (jak naznačují některé části odůvodnění). Je-li odvolání nepřípustné (tj. podané někým, kdo nemá postavení účastníka řízení), nemá žádného smyslu zabývat se otázkou počátku běhu lhůty pro podání odvolání – taková osoba odvolání podat nemůže a lhůta jí nezačne běžet vůbec.

Teprve poté, kdy odvolací správní orgán shledá, že odvolatel měl postavení účastníka řízení, musí se zabývat otázkou dodržení lhůty, tj. ujasnit si délku lhůty pro odvolání a okamžik jejího počátku (v daném případě pak také otázku právní úpravy, podle níž má tyto skutečnosti posuzovat). Shledá-li, že odvolání bylo podáno po lhůtě, zamítne je jako opožděné (nikoli však nepřípustné).

Žalovaný nejprve uvedl, že odvolatelka účastníkem řízení není, poté se však zabýval otázkou běhu lhůty v případě podání odvolání opomenutým účastníkem řízení. Takový postup je sám o sobě vnitřně rozporný.

Pokud jde o otázku, zda žalobkyně měla postavení účastníka řízení, žalovaný toliko konstatuje, že žalobkyně v průběhu správního řízení neuplatnila požadavek na to, aby byla do okruhu účastníků řízení zařazena a dále konstatuje, že není možně uplatnění účastenství v řízení, které probíhalo před 15 lety. Takové odůvodnění je dílem nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, dílem nezákonné.

Je třeba nejdříve připomenout závěry obsažené rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009, čj. 2 As 25/2007-118, které se týkají podání odvolání tzv. opomenutým účastníkem řízení:

Za prvé tu existují dvě skupiny skutečně nebo zdánlivě opomenutých účastníků: ti, které za opomenuté správní orgán sám považuje, a ti, jejichž účastenství správní orgán popírá. Toto rozhraničení - vycházející tedy z procesního postoje správního orgánu - považuje soud za výchozí, protože právě ono poskytuje jasné východisko k ochraně skutečně porušených práv a nápravě narušeného právního stavu.

Za druhé je zřejmé, že v těch případech, kde správní orgán sám v řízení dosud probíhajícím dospěje k závěru, že osoba, která tvrdí, že účastníkem je, jím také je podle práva, musí také vadu řízení, ke které došlo, napravit. Nezbývá totiž nic jiného, než takové osobě umožnit plnohodnotnou účast na řízení, a to přiměřeně fázi, ve které se řízení nachází; problém nevzniká, nebylo-li dosud rozhodnutí v I. stupni vydáno. Bylo-li ale již vydáno rozhodnutí v I. stupni a probíhá řízení odvolací (k opravnému prostředku podanému jiným účastníkem), musí umožnit opomenutému účastníku doručením rozhodnutí I. stupně podat rovněž odvolání. Odpírá-li naopak osobu za účastníka uznat, podle převažujícího mínění praxe i doktríny o tom vydá procesní rozhodnutí (§ 14 spr. ř., nyní výslovně § 28 odst. 1 spr. ř. z r. 2004).

Za třetí je třeba připomenout, že v situaci, kdy opomenutý účastník řízení vystoupí teprve poté, kdy řízení před správním orgánem je skončeno rozhodnutím, jež správní orgán má za konečné a případně také pravomocné, nastávají různé varianty, kombinující jednak otázku právní, zda totiž vystoupivší osoba je nebo není skutečným účastníkem řízení, a jednak otázku skutkovou, především v tom, zda a kdy taková osoba získala dostatečný a věrohodný poznatek o obsahu rozhodnutí (nebo rozhodnutích), které bylo v řízení vydáno. Jestliže se správní orgán ztotožní s tím, že osoba je skutečným účastníkem řízení, nastává tato situace (o případu, kdy správní orgán účastenství po právní moci tvrzené popírá, viz pod bodem čtvrtým):

Ve vztahu k právní moci rozhodnutí je uznáním osoby za pravého (opomenutého) účastníka správním orgánem již uznaná a obvykle doložkou deklarovaná právní moc vydaného rozhodnutí otřesena. Došlo tu ke zřejmé vadě řízení a je třeba posoudit její vliv na zákonnost řízení i zákonnost rozhodnutí samotného; pro pestrost skutkových příběhů tu podle mínění rozšířeného senátu nelze dát jediný a univerzální návod, jak takové vady řešit. Je tomu tak proto, že se tu obvykle dostávají do obtížně řešitelného střetu založená či deklarovaná rovnorodá práva „původních“ účastníků řízení, kteří v dobré víře ve věcnou správnost a zákonnost rozhodnutí, které se jim představilo jako pravomocné, předsevzali skutková a právní jednání (ve stavebním řízení, kde k těmto problémům dochází často, například započali stavbu, uzavřeli smlouvy, pronajali postavenou a kolaudovanou budovu apod.), s právy účastníka opomenutého, která bývají stejné hodnoty (např. právo vlastnické).

Naproti tomu lze – a je nutno – vyslovit obecnější pravidlo, jímž je třeba se v takových případech řídit:

Rozšířený senát má za to, že právní moc rozhodnutí není zvrácena jen tím, že při oznamování rozhodnutí byl opomenut účastník, jsou-li splněny dva předpoklady:

Prvý předpoklad je splněn, lze-li postavit najisto, že opomenutý účastník seznal s dostatečnou jistotou a včas obsah vydaného rozhodnutí, především tedy, kdy a kým bylo vydáno, jak jej lze identifikovat, jakým způsobem a v jakém rozsahu mu takové rozhodnutí zasahuje do práv, a měl tedy účinnou možnost se proti němu účinně bránit opravnými prostředky. Obvykle tu půjde o případy, kdy se opomenutý účastník s obsahem rozhodnutí seznámil prostřednictvím jiné osoby, nebo se s ním seznámil jinak, a to prokazatelně a v rozsahu potřebném pro účelnou obranu proti němu (nahlížením do spisu v jiné procesní roli atp.).

Druhý předpoklad je časový moment, spočívající v tom, že opomenutý účastník rozhodnutí v naznačeném rozsahu seznal v době, kdy ještě ostatní účastníci nemohli vycházet z toho, že rozhodnutí nabylo právní moci.

Za těchto (přísně posouzených) předpokladů bude nedostatek samotného formálního doručení zhojitelnou procesní vadou (neboť doručení je v takovém případě skutečně jen otázkou dodržení formy bez věcného reflexu), zpravidla nepřekážející tomu, aby rozhodnutí neztratilo vlastnost, nazývanou právní mocí. Takovou procesní vadu zhojí správní orgán tím, že stejnopis rozhodnutí účastníkovi vydá (bez právních účinků doručení, které by znamenaly počátek běhu lhůt pro podání opravných prostředků).

Dále je třeba si uvědomit, že možnost v předešlém výkladu nastíněnou (že tedy opomenutému účastníku, který obsah rozhodnutí znal, lze rozhodnutí toliko dodat, aniž by pozbylo právní moci), naprosto nelze nadužívat: dochází tu sice ke střetu zpravidla rovnocenných práv, ale výhoda, poskytovaná účastníkům, kteří nabyli práva podle pravomocného rozhodnutí, může převážit jen tam, kde lze spravedlivě a zcela bezpečně mít za to, že opomenutý účastník měl dostatečnou a účinnou šanci se bránit, kdy věděl bez rozumných pochyb, že (a kdy, čím a jak) mu bylo zasaženo do jeho vlastních práv.

Nebude tedy na místě favorizovat účastníka, který – ač prokazatelně a v dostatečném rozsahu věděl, že se mu stala újma na právech vydáním rozhodnutí v řízení, v němž byl opomenut – proti tomu včas nezasáhl (z liknavosti, z důvodů spekulačních, pro zamýšlenou budoucí šikanu třetích osob), nebo prostě proto, že se zásahem do svých vlastních práv původně souhlasil (má tu místo zásada klasické římské jurisprudence volenti not fit iniuria, neboli „svolnému se neděje bezpráví“).

Nejsou-li ale splněny vylíčené předpoklady, nepostačí, že opomenutý účastník o faktu existence rozhodnutí věděl (ale s jeho obsahem se včas seznámit nemohl), nebo dokonce jen to, že vědět měl a mohl: k obraně proti vrchnostenskému zásahu do práv je jistě spravedlivé tolerovat vyšší míru případné indolence dotčených osob. Samozřejmě nepostačí ani pouhá povědomost o tom, že řízení probíhalo. To musí platit zcela bez výjimky především tam, kde na obsah rozhodnutí nelze usoudit jen z pouhé informace o faktu, že řízení proběhlo nebo že rozhodnutí bylo vydáno (územní rozhodnutí, stavební povolení, různé koncese atp., tedy tam, kde lze oprávněně předpokládat připojení podmínek, různou intenzitu zásahu do práv, obecně tedy složitější úpravu právních a skutkových poměrů).

Po shrnutí těchto úvah a předpokladů – jak uvedeno, značně striktních – rozšířený senát tedy připouští, že v popsaných případech rozhodnutí nabude právní moci i za existence opomenutého účastníka řízení, se všemi důsledky, plynoucími ze ztráty lhůt pro opravné prostředky řádné i mimořádné, a také lhůt žalobních.

Tyto skutečnosti musí ovšem v prvé řadě zjistit, posoudit a řádně zdůvodnit správní orgán; nejde tu ale o rozhodování ve volné úvaze. Dospěje-li k závěru, že naznačené předpoklady k „setrvání“ právní moci splněny nebyly a rozhodnutí v právní moci pro opomenutí účastníka nenabylo (fikce oznámení nenastala), nezbývá, než řádně doručit vydané rozhodnutí účastníkovi, kterému tím počne běžet lhůta pro odvolání.

Bylo-li však vydáno rozhodnutí ve II. stupni, je třeba jej nejprve odstranit tak, že je správní orgán opomenutému účastníkovi doručí (čímž se toto rozhodnutí stane pravomocným, neboť odvolání ani rozklad nepřichází v úvahu, arg. § 52 spr. ř.), a poté buď takové rozhodnutí zruší užitím vlastních dozorčích prostředků (např. § 62 odst. 2 nebo § 65 spr. ř.), anebo rozhodne o návrhu na obnovu řízení, který podá sám účastník.

Konečně za čtvrté rozšířený senát zkoumal případy, kdy opomenutý účastník vystoupí poté, kdy správní orgán již vyznačil nabytí právní moci, a účastenství současně správní orgán popírá. Připomenout třeba, že popření účastenství – aby tu byl skutečný spor a měly se od čeho odvíjet žalobní lhůty – se musí nejprve stát procesně účinným způsobem, například zamítnutím odvolání pro nepřípustnost (§ 60 spr. ř. z r. 1967, § 92 odst. 1 spr. ř. z r. 2004), nebo zamítnutím návrhu na obnovu řízení proto, že ten, kdo návrh podal, není účastníkem řízení [návrh na obnovu řízení může podat toliko účastník (§ 62 spr. ř. z r. 1967, resp. § 100 spr. ř. z r. 2004)].

Je pak na opomenutém účastníkovi, aby napadl takové zamítavé rozhodnutí včas žalobou na soudě (§ 65 s. ř. s.). Soud poté – řídě se obdobnými úvahami jako správní orgán v postupu podle bodu třetího – vyšetří jako otázku předběžnou, zda tu jde nebo nejde o opomenutého účastníka. Není-li žalobce opomenutým účastníkem, soud žalobu bez dalšího zamítne.

Byl-li ale účastník skutečně v řízení správním opomenut (a jeho procesní obrana - odvolání nebo návrh na obnovu řízení - byla nesprávně zamítnuta pro nepřípustnost), vychází soud obdobně z úvah a argumentace naznačené v bodě třetím. Může tedy žalobu proti zamítnutí odvolání nebo zamítnutí návrhu na obnovu sám zamítnout (zpravidla pro opožděnost) jen v těch případech, kdy opomenutý účastník, ač prokazatelně znal obsah rozhodnutí dostatečně a včas, nevyužil řádně a ve lhůtách počítaných od seznání obsahu rozhodnutí opravné prostředky, které zákon účastníkovi dává (odvolání, návrh na obnovu řízení), jinak řečeno tehdy, proběhly-li lhůty pro opravné prostředky počítané od fikce oznámení marně.

A naopak: prokáže-li se, že účastník získal řádnou vědomost o obsahu rozhodnutí (třebas i po měsících či letech od jeho vydání), teprve okamžikem získání této vědomosti se vytváří fikce, že tímto okamžikem mu bylo rozhodnutí oznámeno a že tedy teprve od tohoto okamžiku proti němu mohl podat odvolání (v případě rozhodnutí I. stupně, které správní orgán má za pravomocné), popřípadě teprve tímto okamžikem se počínají odvíjet lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení (u rozhodnutí, které bylo k návrhu někoho jiného vydáno orgánem odvolacím).

Není tedy vyloučeno, že i rozhodnutí, které správní orgán i ostatní účastníci řízení mají za pravomocné, může být účinně napadeno opomenutým účastníkem řízení bez ohledu na dobu, která uběhla ode dne, vyznačeného jako den právní moci.

Výsledek argumentace a úvah rozšířeného senátu lze shrnout takto:

Z práva nelze dovodit, že účinky rozhodnutí vydaného veřejnou mocí (a tedy vznik subjektivních práv a povinností) mohou jen pouhým během času nastat vůči tomu, kdo v rozporu se zákonem nemohl vykonávat práva účastníka v řízení, v němž takové rozhodnutí bylo vydáno, neznal obsah rozhodnutí, nemohl se procesu účastnit a nemohl se proti jeho vydání bránit prostředky, které mu procesní předpis umožňuje. Nelze dovodit ani to, že nesprávné vyznačení právní moci na rozhodnutí za situace, kdy některému účastníkovi rozhodnutí nebylo oznámeno, může mít pro takového účastníka fatální důsledky jen proto, že od nesprávného vyznačení právní moci uběhla dlouhá doba. A naopak: nelze na újmu ostatních účastníků řízení zvrátit právní moc rozhodnutí jen proto, že některému (opomenutému) účastníkovi nebylo rozhodnutí řádně formálně oznámeno (doručeno), jestliže přitom takový účastník obsah rozhodnutí znal buď fakticky (např. pošta vydala zásilku s rozhodnutím nesprávně sousedovi, rozhodnutí nebylo doručeno do vlastních rukou), nebo proto, že si takovou vědomost zjednal z jiného zdroje (např. od jiného účastníka řízení, který mu předal kopii rozhodnutí, s rozhodnutím se seznámil v jiné věci, nahlížením do spisu v pozdější době atd.). V takovém případě nastává fikce oznámení, a od ní se odvíjí běh lhůt stejně tak, jako by došlo k oznámení řádnému. K tomu je však zapotřebí, aby toto faktické „oznámení“ mělo pro opomenutého účastníka řízení zásadně stejnou informační hodnotu jako oznámení řádně procesně učiněné; je přirozeně zapotřebí – neboť tu chybí obvyklý průkaz doručení (doručenka) – ustavit okamžik faktického oznámení co nejspolehlivěji; v praxi pak zřejmě tak, že bude určen nejpozdější den, ve kterém opomenutý účastník nabyl potřebné vědomosti; pochybnost tu prospívá tomu, kdo byl opomenut.

Účastníkem řízení je tedy ten, o němž to stanoví zákon (tj. v daném případě stavební zákon), nikoli jen ten, s kým jako s účastníkem řízení správní orgán jedná (což ostatně uvádí i žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí, aniž by však tuto úvahu v projednávaném případě aplikoval). Účastenství v řízení tedy nastává ze zákona, jsou-li pro to splněny zákonné podmínky, a účastník řízení se nemusí svého postavení nijak domáhat a nemusí prokazovat splnění podmínek pro své postavení. Je totiž primárně povinností správního orgánu, který vede řízení, správně vymezit okruh účastníků řízení.

Žalobkyně ve svém odvolání odvozovala své postavení účastníka řízení z titulu vlastnictví pozemku parc. č. 579/1 v k. ú. Lysá nad Labem. Zda tato skutečnost skutečně může založit její postavení účastníka stavebního řízení, ovšem žalovaný vůbec nezkoumal. Jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a soud je musel z tohoto důvodu zrušit.

Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí zmiňuje také ustanovení § 84 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Podle tohoto ustanovení, osoba, která byla účastníkem, ale rozhodnutí jí nebylo správním orgánem oznámeno, může podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, dozvěděla, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků, kterým ho správní orgán byl oznámil; zmeškání úkonu nelze prominout. Ustanovení tedy stanoví jednak třicetidenní subjektivní lhůtu a současně lhůtu objektivní v délce jednoho roku. Obě lhůty musejí být při podání odvolání dodrženy současně a zmeškání kterékoli z nich znamená, že odvolání je podáno opožděně.

Ani ve vztahu k případné opožděnosti odvolání žalobkyně (pokud by jí opravdu postavení účastníka řízení náleželo) však není žalobou napadené rozhodnutí přezkoumatelné. Žalovaný ve svém rozhodnutí totiž vůbec neuvedl, který okamžik považuje za rozhodný pro počátek běhu těchto lhůt a zda tedy byly žalobkyní dodrženy či nikoli. Soud přitom považuje za vhodné připomenout, že zákon č. 500/2004 Sb. nabyl účinnosti až dnem 1. 1. 2006, lhůta stanovená v ust. § 84 odst. 1 správního řádu tedy v žádném případě nemohla začít běžet před tímto dnem, i kdyby ji v projednávaném případě bylo možno aplikovat.

Řízení bylo v daném případě zahájeno ještě za účinnosti zákona č. 71/1967 Sb. (starého správního řádu). Pokud žalovaný hodlal na běh odvolací lhůty a její délku aplikovat ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., bude třeba, aby ve svém novém rozhodnutí řádně odůvodnil, na základě jakých ustanovení je oprávněn tuto právní úpravu v projednávaném případě aplikovat. V takovém případě bude zároveň povinností žalovaného, aby se vypořádal s otázkou, do jaké míry jsou použitelné závěry Nejvyššího správního soudu citované shora, které vycházejí z předchozí právní úpravy.

Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Právním názorem, který soud vyslovil v tomto rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

Žalobkyně měla se svojí žalobou úspěch a náleží jí proto náhrada důvodně vynaložených a prokázaných nákladů řízení podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Tyto náklady spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2.000,- Kč, neboť jiné náklady ze spisu nevyplývají a ani žalobkyně je nepožadovala.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 8. října 2012

Mgr. Jana Brothánková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru