Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 57/2015 - 76Rozsudek MSPH ze dne 05.10.2016Katastr nemovitostí: obnova katastrálního operátu; duplicitní zápis

Publikováno3606/2017 Sb. NSS
Prejudikatura

8 As 4/2011 - 334

9 As 12/2008 - 182

7 Aps 3/2008 - 98

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 As 290/2016

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 10A 57/2015 - 76

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky ve věci žalobce: P-holding, s.r.o., sídlem Evropská 810/136, Praha 6, zast. JUDr. Martinem Purkytem, sídlem náměstí 14. října 496/13, Praha 5, proti žalovanému: Katastrální úřad pro hlavní město Prahu, sídlem Pod Sídlištěm 9/1800, Praha 8, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem – doplněním pozemku parc. č. 1991/15, k. ú Kbely, a zapsáním duplicitního vlastnictví k tomuto pozemku v katastru nemovitostí,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhá ochrany před nezákonným zásahem, kterého se žalovaný měl dopustit tím, že z pozemku žalobce parc. č. 1991/1, k. ú. Kbely, vydělil pozemek parc. č. 1991/15, který odpovídal pozemku evidovanému v pozemkové knize pod č. 222/2 v původním k. ú. Vinoř. K tomuto pozemku pak žalovaný zapsal duplicitní údaj o vlastnictví Bedřicha Frey-Freyenfelse.

Žalobce je přesvědčen, že žalovaný postupoval nesprávně, pokud výše uvedené úkony provedl s odkazem na § 93 odst. 2 vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (dále jen „katastrální vyhláška!). Dle tohoto ustanovení má katastrální úřad pravomoc určit údaje o parcele, což však dle žalobce nemůže znamenat rozdělení parcely a zapsání duplicitního vlastnického práva. Tím totiž dochází k podstatnému zásahu do vlastnického práva vlastníka pozemku.

Dle žalobce nelze souhlasit ani s tím, že žalovaný uvedený zásah provedl v rámci záznamového řízení, když podle § 11 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (dále jen „katastrální zákon“) se vznik, měna nebo zánik do katastru zapisuje vkladem. Nadto žalobce upozornil, že k zápisu duplicity došlo v době, kdy již platil princip materiální publicity katastru nemovitostí dle § 984 občanského zákoníku z roku 2012. Žalobce má za to, že pravomoc zapsat duplicitní údaj o vlastnictví katastrální úřady nemají již od účinnosti zákona č. 349/2011, kterým byl novelizován zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem (dále jen „zákon o zápisech práv k nemovitostem“). Katastrální zákon ani žádný jiný zákon tuto pravomoc nezakotvuje, přičemž toliko z podzákonného právního předpisu ji dovodit nelze.

Žalovaný svůj postup odůvodňuje ustanovením § 62 odst. 1 katastrálního zákona, podle něhož mají být do katastrálních map doplňovány hranice pozemků evidovaných zjednodušeným způsobem, a dále o § 93 katastrální vyhlášky. Tuto argumentaci žalobce považuje za nekoherentní, neboť katastrální vyhláška byla dle jeho názoru vydána pouze k provedení § 66 odst. 1 katastrálního zákona. Žalobce se též neztotožňuje s tvrzením žalovaného, že nedošlo k rozdělení pozemku ve smyslu § 82 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Fakticky totiž zjevně k rozdělení pozemku žalobce došlo.

Žalobce upozorňuje, že správní orgány jsou povinny šetřit práv nabytých v dobré víře. Ke spornému pozemku nabyl žalobce vlastnictví dne 3.2.2011 na základě koupě od předchozího vlastníka A. H., který pozemek získal v rámci vypořádání restitučního nároku na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13.5.2010, č. j. 14 C 229/2008-156. Právní předchůdce žalobce tedy pozemek nabyl přechodem na základě rozhodnutí státní orgánu, což dle žalobce plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.12.2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010. Dle § 159a o. s. ř. je takové rozhodnutí soudu závazné pro všechny orgány, a to včetně žalovaného. Žalobce se spoléhal na pravomocné rozhodnutí soudu, kterým byl pozemek vydán jeho právnímu předchůdci a nelze připustit, aby žalovaný svým postupem toto rozhodnutí de facto zpochybnil.

Žalobce dále zpochybňuje, že Bedřichu Frey-Freyenfelsovi vlastnické právo k pozemku parc. č. 1991/15 skutečně svědčí, neboť zápis v pozemkové knize není bez dalšího právním titulem. Především žalobce odkazuje na výpis z vložky č. 9 pozemkové knihy Satalice, jenž je součástí správního spisu, a kde je dle žalobce v části B poznamenána konfiskace pozemku a v části C je poznamenáno, že vlastnictví přešlo na československý stát. Tento dokument však žalovaný zcela ignoroval. Žalobce také uvádí, že z veřejně dostupných zdrojů plyne, že majetek Bedřicha Frey-Freyenfelse byl pravděpodobně zkonfiskován na základě tzv. Benešových dekretů, konkrétně dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret č. 12/1945 Sb.“). Přitom dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2010, sp. zn. 28 Cdo 911/2010, intabulační princip platil v rozhodné době pouze pro převod nemovitostí, a nikoliv pro jejich přechod na základě konfiskačního dekretu prezidenta republiky. Žalobce má tedy za to, že žalovaný zapsal vlastnické právo k pozemku osobě, která je dle veřejných zdrojů již od roku 1958 mrtvá, a nadto jí byl pozemek předtím zkonfiskován. Není v možnostech žalobce, aby ověřoval proces konfiskace majetku Bedřicha Frey-Freyenfelse, žalovaný tak ovšem učinit měl.

Za nepřípustný žalobce považuje zápis duplicity v roce 2015, kdy je garantována materiální publicita katastru nemovitostí, za situace, kdy pozemek parc. č. 1991/1 byl ve vlastnictví státu evidován již nejméně od roku 1980. Pokud stát nebyl schopen uspořádat svou veřejnou evidenci nemovitostí po takto dlouhou dobu, nemůže svá pochybení nyní zhojit zásahy do vlastnictví žalobce, a to navíc za situace, kdy jeho právnímu předchůdci vlastnictví sporného pozemku přiřkl stát pravomocným rozhodnutím soudu. Žalobce považuje za nepřijatelné, aby každý, kdo nabývá do svého vlastnictví nemovitost, musel ověřovat, zda není duplicitně zapsána též ve zjednodušené evidenci a neexistuje zde tedy ještě další potenciální vlastník.

V doplnění žaloby ze dne 22.4.2015 žalobce uvedl, že jiné nemovitosti než sporný pozemek, které vlastnil Bedřich Frey-Freyenfels, zkonfiskovány byly. Například z vložky č. 535 pozemkové knihy Kyje plyne, že vlastnictví k pozemkům této osoby přešlo na čsl. stát na základě konfiskace, což bylo zapsáno v části B vložky. Vzhledem k tomu, že na základě dekretu č. 12/1945 Sb. se konfiskovalo hromadně a o udělení výjimky neexistuje žádný doklad, má žalobce za nepochybné, že ke konfiskaci všech zemědělských pozemků Bedřecha Frey-Freyenfelse došlo.

V doplnění žaloby ze dne 30.4.2015 žalobce uvedl, že z listiny „Návrh na provedení knihovního pořádku“ Národního pozemkového fondu ze dne 3.10.1950 plyne, že fond požádal o vyznačení změn po konfiskaci, a to včetně knihovní vložky č. 9, na níž byl zapsán pozemek parc. č. 222/2 (dnes parc. č. 1991/15). Dále žalobce odkazuje na konfiskační výměr Obvodního národního výboru v Praze 9 ze dne 2.11.1949, z něhož plyne, že na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen „dekret č. 108/1945 Sb.“) byl zkonfiskován majetek Bedřicha Frey-Freyenfelse. Ačkoliv se ve výměru neuvádí výslovně pozemek parc. č. 222/2 v k. ú. Satalice, podle dekretu č. 108/1945 Sb. docházelo ke konfiskaci en bloc, a tedy je zřejmé, že podle tohoto dekretu došlo ke konfiskaci veškerého zbývajícího nemovitého majetku Bedřicha Frey-Freyenfelse.

Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Uvedl, že ve smyslu katastrálního zákona se hranicí pozemku rozumí hranice vlastnická, která nemusí být zjevná v terénu, avšak může mimo jiné být zaznamenána v grafických operátech dřívějších pozemkových evidencí, například pozemkového katastru. Podle § 62 odst. 1 katastrálního zákona se pozemky, jejichž hranice v terénu neexistují do doby zobrazení v katastrální mapě v katastru nemovitostí evidují zjednodušeným způsobem za využití bývalého pozemkového katastru, pozemkových knih a navazujících operátů přídělového a scelovacího řízení a evidence nemovitostí. Technický postup je řešen § 93 odst. 2 katastrální vyhlášky, podle něhož žalovaný postupoval.

Dle názoru žalovaného doplněním hranic pozemku, který byl doposud evidován jen zjednodušeným způsobem, do katastrální mapy vlastnické právo nevzniká, nemění se ani nezaniká, a není tedy třeba činit zápis ve vkladovém řízení. Údaj o vlastnictví pozemku zapsaný ve zjednodušené evidenci je zcela rovnocenný dosavadnímu údaji v katastru nemovitostí, což plyne z § 62 odst. 2 katastrálního zákona. Žalovaný uvádí, že pozemek parc. č. 222/2, k. ú. Satalice byl dle údajů v evidenci nemovitostí na listu vlastnictví č. 403 ve vlastnictví Bedřicha Frey-Freyenfelse. Pozemek byl přitom v užívání socialistické organizace. Vzhledem k tomu, že evidence nemovitostí vycházela z údajů v pozemkových knihách a dle § 29 odst. 1 zákona o 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (dále jen „katastrální zákon z roku 1992“) se její operát stal součástí katastru nemovitostí, má žalovaný za to, že mu nepříslušelo údaj o vlastnictví plynoucí z evidence nemovitostí svévolně změnit.

V případě pozemku žalobce parc. č. 1991/1 došlo k nežádoucí, ale přesto v praxi nastavší situaci, kdy bylo zapsáno vlastnické právo k tomuto pozemku, aniž by byla důsledně vyřešena otázka, zda pozemek nebo jeho jednotlivé části nejsou zároveň evidovány zjednodušeným způsobem. Tato skutečnost byla žalovaným zjištěna při obnově katastrálního operátu v roce 2015 v souladu s § 43 katastrálního zákona. Vzhledem k tomu, že pro část pozemku parc. č. 1991/1 byl ve zjednodušené evidenci záznam o vlastnictví jiné osoby než žalobce, aniž by se jednalo o spoluvlastnictví, nezbylo žalovanému než k vydělenému pozemku parc. č. 1991/15 založit nový list vlastnictví a v něm evidovat duplicitně oba vlastníky. Žalovaný souhlasí s žalobcem, že od 1.1.2012 na základě změny právních předpisů již nemohou nové duplicity vznikat, avšak duplicitní zápis lze vyznačit v případě, že již v katastru nemovitostí fakticky existuje, jako tomu je v případě žalobcova pozemku. Takový postup aproboval i Ústavní soud v nálezu ze dne 27.5.1998, sp. zn. Pl. ÚS 34/97, kde konstatoval, že osobám s duplicitně zapsaným vlastnickým právem je k dispozici možnost obrátit se na civilní soud s určovací žalobou.

Žalovaný doplňuje, že duplicitní zápis byl proveden v režimu zápisu jiných údajů podle § 28 katastrálního zákona, a nikoliv záznamem, jak se mylně domnívá žalobce. Žalovaný je přesvědčen, že případné odstranění duplicitního zápisu, které požaduje žalobce, není možné, neboť § 62 odst. 1 katastrálního zákona ukládá katastrálním úřadům systematicky zjednodušenou evidenci eliminovat, a nikoliv opětovně vytvářet. Vyhověním žalobě by tedy vznikla absurdní situace, kdy by byl duplicitní údaj o vlastnictví daného pozemku opětovně skryt. Pokud jde o tvrzení žalobce o konfiskaci majetku Bedřicha Frey-Freyenfelse, žalovaný konstatuje, že jednoznačný doklad o konfiskaci příslušného pozemku nemá k dispozici. Přitom v pozemkové knize přechod vlastnictví na stát zapsán nebyl a taktéž v evidenci nemovitostí byl Bedřich Frey-Freyenfels zapsán jako vlastník pozemku. Opak by musel být prokázán buď projevem vůle osoby evidované vlastníka nebo rozhodnutím soudu, k čemuž žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.4.2008, č.j. 4 As 61/2006-68. K prokázání nesprávnosti údajů v evidenci nemovitostí však v daném případě nedošlo a žalovanému nepřísluší vyhledávat a zkoumat podklady, z nichž by mohl plynout odlišný právní stav. Žalovaný má tedy za to, že postupoval podle zákona a v souladu se základními zásadami správního řízení.

Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou. V ní setrval na své argumentaci uvedené již v žalobě, zejména že k rozdělení pozemku zásahem žalovaného došlo bez zákonného zmocnění. Ustanovení § 62 odst. 1 katastrálního zákona dle názoru žalobce předpokládá pouze doplňování hranic pozemků evidovaných zjednodušeným způsobem, nikoliv však rozdělování pozemků a zápis duplicitních údajů o vlastnictví. Pokud jde o odkaz žalovaného na odbornou literaturu, žalobce má za to, že její závěry nejsou podepřeny žádnou judikaturou. Komentář, na nějž žalovaný odkazuje, byl navíc vydán až po provedení zásahu žalovaným. Žalobce nesouhlasí s tím, že se může svých práv domáhat pouze prostřednictvím podání určovací žaloby proti Bedřichu Frey-Freyenfelsovi, neboť jeho bližší identifikační údaje nejsou známé a s pravděpodobností hraničící s jistotou je již mrtvý. Žalobce dále odkázal k podpoření svých závěrů na stanovisko Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových ze dne 27.5.2015, z něhož plyne, že majetek Bedřicha Frey-Freyenfelse byl bezpochyby zkonfiskován na základě dekretu č. 12/1945 Sb.

Soud vyzval dne 18.7.2016 žalovaného, aby předložil vložky č. 9 pozemkové knihy Satalice a vyjádřil se k poznámce o přechodu vlastnictví pozemku parc. č. 222/2 na stát uvedené ve výpisu z této vložky, který byl součástí evidence nemovitostí a správního spisu žalovaného. Ve vyjádření ze dne 20.7.2016 žalovaný uvedl, že v samotné pozemkové knize zápis o přechodu vlastnictví na stát chybí, přičemž poznámka o konfiskaci na výpise z pozemkové knihy nemůže být směrodatná za situace, kdy není podpořena žádnou relevantní listinou.

Na dodatečné vyjádření žalovaného reagoval žalobce, přičemž setrval na dříve uplatněných tvrzeních. Zejména upozornil, že žalovaný nijak poznámku o konfiskaci na výpise z pozemkové knihy neobjasnil.

Ve věci se dne 5.10.2016 konalo ústní jednání, během nějž žalobce i žalovaný setrvali na svých stanoviscích plynoucích z jejich písemných vyjádření. Žalobce poukázal především na to, že domáhat se odstranění duplicitního zápisu o vlastnictví prostřednictvím civilní žaloby by bylo fakticky velmi obtížné, neboť duplicitně evidovaný vlastník není dostatečně identifikován, aby mohl vystupovat v procesním postavení žalovaného. Upozornil též na rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1277/2013-197, z něhož plyne, že vlastnické právo získané na základě rozhodnutí soudu nelze zpochybnit. Žalovaný uvedl, že otázka, zda byl pozemek duplicitně evidovanému vlastníkovi zkonfiskován, zůstává v rovině pochybností, které může svých rozhodnutím odstranit toliko civilní soud, a nikoliv žalovaný.

Ze správního spisu a listin předložených účastníky řízení soud zjistil následující skutečnosti.

Přípisem ze dne 23.2.2015 žalovaný vyrozuměl žalobce, že do katastru nemovitostí doplnil parcelu č. 1991/15 (k. ú. Kbely), kterou vydělil z parcely č. 1991/1. K nově evidované parcele č. 1991/15 pak žalovaný vyznačil duplicitní záznam o vlastnictví žalobce a Bedřicha Frey-Freyenfelse. Žalovaný tak učinil na základě zeměměřičského zákresu pozemku parc. č. 222/2, k. ú. Satalice (dříve Vinoř) do katastrální mapy. Tento pozemek byl v evidenci nemovitostí zaznamenán na listu vlastnictví č. 403, přičemž jako poslední (a jediný) vlastník byl na základě změny č. 178/81 evidován Bedřich Frey-Freyenfels. V části D listu vlastnictví se nachází poznámka, že pozemek je v užívání socialistické organizace a odkaz na vložku č. 9 pozemkové knihy. Jako příloha listu vlastnictví je ve spise též „Výpis ze vložky č. 9 poz. knihy Satalice“, kde je v části B zápis o vlastnickému právu Bedřicha Frey-Freyenfelsea poznámka „poznamenán zábor, zamýšlené převzetí a konfiskace“. V části C je uvedeno „000000“ a následně poznámka „vlastnictví přešlo na čs. stát /ONV Pr. vých./“. V samotné vložce č. 9 pozemkové knihy Satalice, jejíž kopii k výzvě soudu předložil žalovaný, je na listu B jako poslední údaj o vlastnickém právu vklad č. 12 ze dne 18.11.1941. Tímto zápisem bylo poznamenáno jméno vlastníka Bedřich Frey-Freynfels. List C je bez zápisu.

Pozemek parc č. 1991/1, k. ú. Kbely žalobce nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 7.10.2010 od předchozího vlastníka, A. H.. Ten vlastnictví k pozemku nabyl od Pozemkového fondu České republiky po uplatnění restitučních nároků na základě smlouvy o převodu pozemků uzavřené podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13.5.2010, č. j. 14 C 229/2008-156.

Městský soud v Praze věc posoudil následovně, vycházeje přitom dle § 87 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového stavu zjištěného ke dni tohoto rozhodnutí.

Nejprve soud zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. K tomu bylo třeba posoudit, zda žalobce brojí proti zásahu trvajícímu nebo ukončenému. Žalobce se cítí být zkrácen na svých právech tím, že žalovaný zapsal do katastru nemovitostí duplicitní údaj o vlastnictví k pozemku parc. č. 1991/15 postupem dle § 28 katastrálního zákona, který stanoví, že pro zápis údajů, o nichž není vysloveně stanoveno, že se zapisují vkladem, záznamem či poznámkou, se přiměřeně použijí ustanovení o zápisu záznamem. Při hodnocení povahy takového zásahu je třeba vycházet z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13.10.2015, č. j. 7 As 107/2014-53 (č. 3334/2016 Sb. NSS), z něhož plyne, že provedení zápisu do katastru nemovitostí záznamem dle katastrálního zákona z roku 1992 není trvajícím zásahem, nýbrž zásahem jednorázovým s trvajícími důsledky. Okamžik, kdy byl zápis proveden (či neproveden) je totiž jednoznačně objektivně zjistitelný. Objektivní lhůta k podání zásahové žaloby se pak zákonitě odvíjí od tohoto okamžiku, zatímco subjektivní lhůta plyne od chvíle, kdy se žalobce o zásahu dověděl (body 51-62 cit. usnesení) Vzhledem k tomu, že zápis jiného údaje do katastru nemovitostí, proti němuž žalobce brojí v této věci, je z procesního hlediska obdobným úkonem jako zápis záznamem, bylo možno bez dalšího aplikovat uvedené závěry rozšířeného senátu i v této věci.

O včasnosti žaloby není pochyb, neboť žalovaný sporný zápis provedl dne 16.2.2015 a žalobce o tom vyrozuměl dne 23.2.2015. Žaloba byla podána dne 7.4.2015, a tedy při zachování dvouleté objektivní i dvouměsíční subjektivní lhůty dle § 84 odst. 1 s. ř. s.

Soud se však musel zabývat též otázkou přípustnosti žaloby ve smyslu § 85 s. ř. s., který stanoví: „Žaloba je nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky; to neplatí v případě, domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný.“ Žalobce v žalobním návrhu požaduje, aby soud určil nezákonnost zásahu, ale též aby nařídil žalovanému obnovit stav před zásahem. Podmínka vyčerpání jiných dostupných prostředků ochrany se tedy uplatní. V tomto případě přichází v úvahu návrh na opravu zjevné chyby v katastrálním oprátu podle § 36 katastrálního zákona, dle kterého „[n]a písemný návrh vlastníka nebo jiného oprávněného nebo i bez návrhu opraví katastrální úřad chybné údaje katastru, které vznikly a) zřejmým omylem při vedení a obnově katastru, b) nepřesností při podrobném měření, zobrazení předmětu měření v katastrální mapě a při výpočtu výměr parcel, pokud byly překročeny mezní odchylky stanovené prováděcím právním předpisem.“ Žalobce v žalobě uvedl, že možnosti podat návrh na opravu chyby nevyužil, neboť byl žalovaným ve vyrozumění o zápisu duplicitního údaje o vlastnickém právu informován, že se nejedná o chybu v katastru ve smyslu § 36 katastrálního zákona.

Je nesporné, že proti zápisu duplicitního údaje o vlastnickém právu by bylo možné se bránit návrhem na opravu chyby. Ze způsobu, jakým žalobce koncipoval své námitky, však plyne, že netvrdí, že by při postupu žalovaného došlo ke zjevné chybě. Žalobce především namítá, že žalovaný vůbec neměl pravomoc duplicitní zápis provést, a dále že postupoval nesprávně, pokud nezohlednil, že dotčený pozemek přešel na stát, a následně byl pravomocným soudním rozhodnutím převeden ze státu na právního předchůdce žalobce. Je zřejmé, že tato tvrzení podstatně přesahují meze řízení o návrhu na opravu chyby v katastrálním operátu, a tedy nebylo namístě vyžadovat, aby žalobce tohoto prostředku využil.

Je pravdou, že některé žalobní námitky by bylo možné uplatnit v rámci žaloby na určení vlastnického práva podané k civilnímu soudu podle § 80 o. s. ř. (k tomu viz dále), avšak civilní žaloba z povahy věci nemůže být jiným prostředkem ochrany ve smyslu § 85 s. ř. s. Účelem tohoto ustanovení je zajistit, že proti zásahům správních orgánů, které jsou učiněny při výkonu jejich vrchnostenské pravomoci, tedy ve sféře veřejnoprávní, se žalobce před podáním žaloby bránil všemi dostupnými prostředky v oblasti veřejného práva. Pokud by se žalobce bránil zásahovou žalobou proti soukromoprávnímu jednání organizační složky státu, bylo by namístě žalobu odmítnout pro nedostatek pravomoci podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (srov. též Blažek, T. a kol.: Soudní řád správní - online komentář. 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2016, komentář k § 85 s. ř. s.). V tomto případě však žalobce brojí proti úkonu, který žalovaný provedl v pozici správního orgánu, tedy vykonavatele veřejné správy. Má proto právo, aby byla zákonnost tohoto úkonu přezkoumána správním soudem, byť pouze v rozsahu pravomocí, které pro správní soudnictví vyplývají z právního řádu. Skutečnost, že by žalobce stav, v němž spatřuje újmu na svých právech, zde duplicitní zápis o vlastnictví pozemku, mohl odstranit i cestou soukromoprávní žaloby, je tak z hlediska posouzení přípustnosti žaloby proti nezákonnému zásahu správního orgánu irelevantní.

Vzhledem k tomu, že jsou podmínky řízení splněny, přistoupil soud k věcnému posouzení žaloby. Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že úspěšný žalobce v řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu správního orgánu musí být (1.) přímo (2.) zkrácen na svých právech (3) nezákonným (4) zásahem, který není rozhodnutím a (5) byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11.7.2012, č. j. 1 Aps 5/2012-38, bod 13; ze dne 17.3.2005, č. j. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS).

Nejprve se soud zabýval otázkou, zda je úkon, který žalovaný provedl, vůbec způsobilý být zásahem, kterým může být někdo zkrácen na svých právech. Žalovaný zapsal do katastru nemovitostí duplicitní údaj o vlastnictví k pozemku žalobce postupem dle § 28 katastrálního zákona. Jednalo se tedy o zápis údaje, který spadá do zbytkové kategorie, o níž katastrální zákon nestanoví, že se zapisuje vkladem, záznamem nebo poznámkou. Takový zásah je srovnatelný se situací, kdy katastrální úřad provede zápis záznamem, ostatně i samotný § 28 katastrálního zákona stanoví, že ustanovení o zápisu záznamem se použijí přiměřeně. Jak plyne z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16.11.2010, č. j. 7 Aps 3/2008-98 (2206/2011 Sb. NSS), proti zápisu do katastru nemovitostí záznamem se lze bránit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu. Zásahová žaloba je totiž prostředkem ochrany před jakýmkoli aktem či úkonem veřejné správy směřujícím proti jednotlivci, který je způsobilý zasáhnout sféru jeho práv a povinností a který není pouhým procesním úkonem technicky zajišťujícím průběh řízení, s výjimkou správních rozhodnutí (bod 20 cit. usnesení). V kontextu těchto závěrů rozšířeného senátu má zdejší soud za zřejmé, že úkon, kterým katastr nemovitostí zapíše k pozemku vlastněnému žalobcem duplicitní údaj o vlastnictví, je zásahem, který není rozhodnutím, a zároveň byl zaměřen přímo proti němu. Čtvrtá i pátá podmínka úspěšnosti žaloby je tedy splněna.

Posouzení prvních tří podmínek důvodnosti žaloby, tedy zda byl zásah správního nezákonný a zda jím byl žalobce zkrácen na svých právech, splývá za daných okolností vjedno. Nejprve bylo nutné zkoumat, zda je důvodná žalobcova námitka, že žalovaný neměl pravomoc duplicitní údaj o vlastnictví zapsat. Mezi žalobcem a žalovaným není sporu o tom, že od 1.1.2012 právní úprava neumožňuje vytváření nových duplicitních zápisů o vlastnictví, neboť je vyžadováno, aby byl návrh na vklad vlastnického práva činěn na základě právního titulu, který navazuje na dosavadní zápisy v katastru [srov. § 8 odst. 1 in fine zákona o zápisech práv k nemovitostem, ve znění od 1.1.2012; resp. § 17 odst. 1 písm. g) katastrálního zákona]. To však nic nemění na skutečnosti, že duplicitní záznam o vlastnictví může být v katastru nemovitostí přítomen z doby předchozí. Zákon č. 349/2011 Sb., kterým byla ze zákona o zápisech práv k nemovitostem odstraněna možnost zapisování duplicit, vyvolával účinky tzv. nepravé retroaktivity, tedy nemohl zasáhnout do právních vztahů, které vznikly před jeho účinností. Pokud tedy v katastrálním operátu existoval před účinností této novely duplicitní údaj o vlastnictví, nemohl být automaticky odstraněn.

V případě žalobce se jedná o specifickou situaci, kdy byly duplicitní údaje v katastrálním operátu přítomny skrytě, a to i před zásahem, proti němuž nyní žalobce brojí. Katastrální zákon v § 62 odst. 1 a 2 stanoví, že „[p]ozemky, jejichž hranice v terénu neexistují a jsou sloučeny do větších půdních celků, se do doby jejich zobrazení v katastrální mapě, nejpozději však do doby ukončení pozemkových úprav podle jiného právního předpisu, v katastru evidují zjednodušeným způsobem s využitím bývalého pozemkového katastru, pozemkových knih a navazujících operátů přídělového a scelovacího řízení a evidence nemovitostí. Pozemky evidované v katastru podle odstavce 1 se považují pro účely zápisu práv za pozemky podle tohoto zákona. Údaje zjednodušené evidence se považují za součást katastrálního operátu. Katastrální úřady mají nejméně do doplnění pozemků evidovaných dosud zjednodušeným způsobem do katastrálních map v úschově pozemkové a železniční knihy a operát bývalého pozemkového katastru.“ Zjednodušená evidence tedy je rovnocennou součástí katastrálního operátu, a to včetně údajů o vlastnictví, které jsou v ní zapsány, ačkoliv pozemky v ní zanesené nejsou zaznamenané v katastrální mapě a může se fakticky jednat o části pozemků, které mají v katastrální mapě přiděleno jiné parcelní číslo a k nimž v katastru nemovitostí existuje zápis o vlastnictví odlišný od údajů ve zjednodušené evidenci.

Uvedený stav je bezpochyby nežádoucí a pro vlastníky pozemků zatěžující. Zároveň se však jedná o nevyhnutelný důsledek nejednotného způsobu evidence nemovitostí, který na našem území existoval před zřízením katastru nemovitostí a kvůli němuž vznikaly faktické duplicity, či dokonce triplicity v zapsaných údajích o vlastníkovi téže části zemského povrchu, jíž odpovídalo více parcel v různých složkách katastrálního operátu. Je nesporné, že zájmem státu i všech dotčených osob je co nejrychlejší eliminace těchto jevů. K ní přispívají katastrální úřady prostřednictvím procesu obnovy katastrálního operátu, v rámci něhož mimo jiné sjednocují údaje zapsané ve zjednodušené evidenci a v katastru nemovitostí. To výslovně plyne z § 40 odst. 4 katastrálního zákona, který stanoví, že „[p]ři obnově katastrálního operátu se do katastrální mapy doplňují parcely pozemků evidovaných dosud zjednodušeným způsobem, pokud to umožňuje kvalita jejich původního zobrazení“. S žalovaným se lze ztotožnit, že též z výše citovaného § 62 odst. 1 a 2 katastrálního zákona plyne, že zákonodárce předpokládá postupné doplňování údajů ze zjednodušené evidence do katastru nemovitostí, avšak pravomoc katastrálního úřadu je založena primárně ustanovením § 40 odst. 4 katastrálního zákona.

Za situace, kdy pozemek evidovaný zjednodušeně odpovídá jen části většího celku evidovaného v katastru nemovitostí, z povahy věci vyplývá, že katastrální úřad musí v katastrální mapě zobrazit nové hranice pozemku, který odpovídá oběma evidencím. Lze souhlasit s žalovaným, že v takovém případě se nejedná o rozdělení pozemku ve smyslu § 82 stavebního zákona, neboť jde pouze o zobrazení již existujícího pozemku v katastrální mapě. Z povahy věci pak vyplývá, že je-li v katastru nemovitostí zobrazen pozemek, který byl doposud evidován zjednodušeným způsobem, přičemž se ukáže, že k témuž pozemku nebo jeho části je v katastru nemovitostí evidován jiný vlastník než ve zjednodušené evidenci, nezbývá katastrálnímu úřadu nic jiného, než zapsat do katastru nemovitostí duplicitní údaj o vlastnictví. Je však třeba zdůraznit, že i v tomto ohledu se jedná pouze o zobrazení pozemku evidovaného zjednodušeným způsobem v katastru nemovitostí, tedy o sjednocení dvou evidencí, které jsou rovnocennými součástmi katastrálního operátu. Duplicitní údaje o vlastnictví pozemků nemohou být odstraňovány katastrálními úřady prostřednictvím upřednostnění jednoho zapsaného vlastníka před jiným. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 27.5.1998, sp. zn. Pl. ÚS 34/97 (č. 152/1998 Sb.), „[k]atastrální úřady jsou vedeny snahou odstraňovat tyto nežádoucí jevy, nemají však dostatek právních prostředků k jejich řešení. Proto se mohou omezit na doporučení různým subjektům, aby sporné vlastnictví řešily buď mimosoudně (uznáním vlastnického práva) či žalobou na určení vlastnictví.“

Z výše uvedeného tedy plyne, že zákonodárce učinil součástí katastrálního operátu jak pozemky zapsané přímo do katastru nemovitostí, tak ty, které jsou evidovány zjednodušeným způsobem. Zároveň zákonodárce předpokládá, že katastrální úřady budou vyvíjet úsilí směřující k obnově katastrálního operátu, v rámci níž dojde ke sjednocení údajů v něm evidovaných. Pravomoc žalovaného k tomuto postupu tedy vyplývá přímo ze zákona, a proto není porušena zásada plynoucí z čl. 2 odst. 3 Ústavy, totiž že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Podrobnosti o postupu katastrálních úřadů při doplňování údajů o pozemcích evidovaných zjednodušeným způsobem stanoví § 93 katastrální vyhlášky. Ta je vydána na základě výslovného zákonného zmocnění v § 66 odst. 1 písm. c) katastrálního zákona, dle nějž se vyhláškou stanoví mimo jiné „činnost při správě a obnově katastrálního operátu v rozsahu nezbytném pro aktualizaci údajů, které jsou podle § 4 obsahem katastru“. Jak bylo uvedeno výše, postup podle § 93 katastrální vyhlášky je součástí obnovy katastrálního operátu. Tvrzení žalobce, že ustanovení § 93 katastrální vyhlášky překračuje meze zákonného zmocnění, tedy neobstojí.

Z uvedeného výkladu plyne, že postup obnovy katastrálního operátu, respektive doplňování údajů evidovaných zjednodušeným způsobem do katastru nemovitostí není ani v rozporu s principy přednosti práva zapsaného ve veřejném seznamu a dobré víry v zapsaný stav, které plynou z § 981 a § 984 nového občanského zákoníku z roku 2012. Veřejným seznamem ve smyslu těchto ustanovení se totiž rozumí jak katastr nemovitostí v užším smyslu, tak i zjednodušená evidence, která je součástí katastrálního operátu. Pokud je stav zapsaný v katastru odlišný od stavu zapsaného ve zjednodušené evidenci, nelze sloučení obou souborů údajů, které jsou si rovnocenné, považovat za prolomení soukromoprávní úpravy, která se na zapsaný stav odvolává. Jakkoliv je třeba opětovně zdůraznit, že duplicita zapsaného stavu je mimořádně nevhodná a pro dotčené osoby zatěžující, veřejnoprávní úprava ji v nutné míře dočasně připouští a občanský zákoník jako kodex civilního práva na tom nemůže ničeho změnit.

Bylo tedy vyjasněno, že žalovaný měl pravomoc nové hranice pozemku a duplicitní údaj o jeho vlastnictví do katastru nemovitostí zapsat, pokud byly podkladem k takovému postupu údaje již předtím evidované zjednodušeným způsobem. Dále bylo třeba posoudit, jaká je vlastně povaha úkonu, který žalovaný provedl z hlediska hmotněprávních vztahů k dotčenému pozemku. Jak plyne z výše uvedeného, zásahem žalovaného došlo pouze ke sjednocení obou rovnoprávných zápisů o vlastnictví, které ve zjednodušené evidenci katastru nemovitostí byly skrytě přítomny i předtím, a proto se nejedná o nový duplicitní zápis vlastnického práva (shodně komentářová literatura, zejm. Baudyš, M.: Katastrální zákon. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 182-186; Barešová, E.: Katastrální zákon. Praha: Wolters Kluwer, 2015, komentář k § 11, bod 28).

Pokud katastrální úřad duplicitním zápisem o vlastnictví pouze vyjeví stav, který byl v katastru zapsán i dříve, z povahy věci tím nemůže změnit vlastnické vztahy. Z tohoto důvodu také žalovaný postupoval správně, pokud neprovedl zápis vkladem. S žalobcem tedy nelze souhlasit, že zápisem duplicitního údaje o vlastnictví mohlo být omezeno jako vlastnické právo k pozemku, neboť duplicita byla v katastru nemovitostí zapsána před i po zásahu žalovaného, ačkoliv tento stav předtím nebyl na první pohled zřejmý. Přesto byl zápis duplicity určitým zásahem do žalobcovy právní sféry a mohl jej i přímo zkrátit na jeho právech, pokud by údajům zapsaným ve zjednodušené evidenci zjevně neodpovídal. Šlo by například o situace, kdy by byl pozemek v důsledku chybného geodetického zaměření nesprávně ztotožněn s pozemkem evidovaným zjednodušeným způsobem, případně byl pozemek byl sice zaměřen správně, avšak dle údajů ve zjednodušené evidenci vlastnické právo k tomuto pozemku nesvědčilo osobě, jejíž vlastnické právo katastrální úřad duplicitně zapsal při postupu podle § 40 odst. 4 katastrálního zákona. Při sjednocování údajů zapsaných v katastru nemovitostí se tedy katastrální úřad může dopustit toliko nezákonností majících evidenční význam, vždy však bez dopadu do hmotněprávních vztahů. Katastrální úřad totiž není oprávněn sám posuzovat, zda jsou údaje o vlastníkovi zapsané ve zjednodušené evidenci správné, jeho úkolem je pouze tyto údaje promítnout do řádného zápisu v katastru nemovitostí. Již z povahy vlastnického práva plyne, že dva rovnocenní vlastníci jedné věci vedle sebe v témže čase existovat nemohou, nejedná-li se o spoluvlastnictví, avšak posouzení, kdo ze zapsaných vlastníků je vlastníkem skutečným, náleží výhradně civilnímu soudu (kromě výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/97 srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.3.2011, č. j. 8 As 4/2011-334, bod 26). Rozsah pravomoci správního soudu se potom přímo odvíjí od pravomoci katastrálního úřadu jako správního orgánu, a soud tedy žalobci v řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu spočívajícímu v zapsání duplicitního údaje o vlastnickém právu, nemůže poskytnout širší ochranu, než posouzení, zda katastrální úřad nepromítl údaje doposud zapsané ve zjednodušené evidenci do katastru nemovitostí chybně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5.6.2008, č. j. 9 As 12/2008-182).

V této věci je mezi účastníky řízení nesporné, že žalovaný vycházel ze správného zaměření pozemku, který byl ve zjednodušené evidenci zapsán pod parc. č. 222/2. Žalobce také nezpochybnil, že posledním zapsaným vlastníkem v evidenci nemovitostí byl dle listu vlastnictví č. 403 Bedřich Frey-Freyenfels. Lze tedy konstatovat, že pro část zemského povrchu, které je nyní v katastru nemovitostí přiděleno číslo parcely 1991/15 a která odpovídá části pozemku evidovaného zjednodušeným způsobem pod číslem parcely 222/2, byli i před zásahem žalovaného v katastru nemovitostí evidováni dva odlišní vlastníci.

Žalobce však namítl, že z výpisu z vložky č. 9 pozemkové knihy Satalice, který je přílohou listu vlastnictví č. 403, vyplývá, že vlastnictví k pozemku parc. č. 222/2 přešlo na stát. List vlastnictví č. 403 evidence nemovitostí se v části D výslovně odvolává na pozemkovou knihu, která je ve smyslu § 62 odst. 1 katastrálního zákona taktéž součástí katastrálního operátu. Kdyby se tedy ukázalo, že v pozemkové knize byl jako poslední vlastník pozemku zapsán československý stát, byl by údaj v evidenci nemovitostí zjevně chybný. Tento závěr by žalovaný mohl učinit samostatně, neboť by se jednalo o posouzení evidenční chyby, a nikoliv civilního sporu o vlastnictví pozemku. Pouhý výpis z pozemkové knihy však pro takové posouzení není relevantní, a proto si soud od žalovaného vyžádal kopii originální vložky č. 9 pozemkové knihy Satalice. Z ní ovšem plyne, že i v pozemkové knize byl Bedřich Frey-Freynfels posledním zapsaným vlastníkem pozemku parc. č. 222/2 a údaj zapsaný v evidenci nemovitostí tedy odpovídá stavu zapsanému v pozemkové knize. Poznámka uvedená na výpisu z pozemkové knihy na tom nemůže nic změnit, a to zvlášť za situace, kdy žalovaný neměl k dispozici žádné další podklady, které by o přechodu vlastnictví na stát svědčily.

Žalobcova obsáhlá argumentace v tom smyslu, že konfiskace majetku Bedřicha Frey-Freynfelse byla provedena na základě dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., překračuje meze úvahy, kterou je žalovaný, a potažmo i správní soud oprávněn provést. Žalobci lze sice přisvědčit v tom, že pro přechod vlastnického práva k nemovitosti v důsledku konfiskace neplatil intabulační princip, a ke změně vlastníka tedy došlo bez ohledu na stav zapsaný v pozemkové knize (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2010, sp. zn. 28 Cdo 911/2010). Nelze však již souhlasit se žalobou ohledně průkaznosti konfiskace pozemku parc. č. 222/2. Úvahu, zda Bedřich Frey-Freyenfels spadal pod konfiskační dekrety prezidenta republiky, v žádném případě nemůže samostatně provést žalovaný či správní soud, a to ani za situace, kdy se v kontextu historických okolností konfiskace jeví jako pravděpodobná. Jak totiž dovodil Ústavní soud v nálezu ze dne 20.10.1999, sp. zn. II. ÚS 405/98, ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. sice docházelo k účinnosti dekretu samotného, určitou roli v konfiskačním procesu však hrál i tzv. konfiskační výměr. Ten bylo možno považovat za deklaratorní akt, jímž byla konfiskace dovršena a konkrétně vymezen její předmět (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2005, sp. zn. 28 Cdo 2020/2005). Totožné závěry platí i pro konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb., při nichž byly též vydávány deklaratorní konfiskační výměry (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17.12.1997, sp. zn. II. ÚS 317/96).

O přechodu vlastnictví na stát na základě konfiskace tedy nepochybně svědčí pouze příslušný konfiskační výměr, přičemž žádný konfiskační výměr k pozemku parc. č. 222/2 není součástí podkladů, kterými disponuje katastrální úřad, a nebyl ani předložen žalobcem. Žalobce doložil celou řadu indicií svědčících o pravděpodobné konfiskaci pozemku parc. č. 222/2, a to například návrh na zapsání konfiskace do vložky č. 9 pozemkové knihy Satalice a konfiskační výměr týkající se jiných pozemků Bedřicha Frey-Freyenfelse (názor Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, na nějž se žalobce též odvolával, je ve vztahu k žalobou napadenému postupu žalovaného nerozhodný). Přesto je však třeba uzavřít, že nezvratným důkazem o přejití vlastnického práva na stát v důsledku konfiskace by z hlediska katastrálního úřadu byl pouze zápis do pozemkové knihy, případně jiné evidence tvořící katastrální operát, či konfiskační výměr, v němž by byl pozemek parc. č. 222/2 výslovně uveden. Pokud takový podklad není k dispozici, nezbývá žalovanému než vycházet ze zapsaného údaje o vlastnictví Bedřicha Frey-Freyenfelse.

Žalobce může docílit odstranění duplicitního zápisu o vlastnictví pouze podáním civilní určovací žaloby podle § 80 o. s. ř. Je pravdou, že za situace, kdy duplicitně evidovaný vlastník již nepochybně zemřel, bude civilní soud muset nejprve směřovat ke zjištění okruhu jeho dědiců. To však samo o sobě neznamená, že by se žalobce nemohl na civilní soud obrátit. Není pravdou, že duplicitně evidovaný vlastník není v nyní projednávané věci dostatečně identifikovaný, neboť sám žalobce v řízení doložil celou řadu podkladů, z nichž plyne, že život Bedřicha Frey-Freyenfelse je relativně dobře zdokumentován. I kdyby tomu tak však nebylo a nebylo by možné přesně zjistit, kdo má v civilním řízení vystupovat na straně žalovaného, nic by civilnímu soudu nebránilo ustanovit neznámému okruhu dědiců opatrovníka ve smyslu § 29 odst. 3 o. s. ř. Za vhodné lze považovat zahájení dodatečného projednání dědictví se zřetelem k datu úmrtí Bedřicha Frey-Freyenfelse, které by určilo okruh dědiců a tedy i účastníků řízení o určení vlastnického práva.

Na výše uvedených závěrech nemůže nic změnit ani skutečnost, že právní předchůdce žalobce vlastnictví k pozemku parc. č. 1991/1, k. ú. Kbely nabyl od státu na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13.5.2010, č. j. 14 C 229/2008-156. Tento rozsudek se totiž týkal právě jen pozemku parc. č. 1991/1 zapsaného v katastru nemovitostí, a nikoliv pozemku parc. č. 222/2 evidovaného zjednodušeným způsobem. Ačkoliv se oba pozemky v terénu překrývají, až do doby zobrazení pozemku parc. č. 222/2 v katastrální mapě a sjednocení údajů katastrálního operátu se vlastnické vztahy k nim vyvíjely nezávisle na sobě. Změna právních vztahů týkajících se pozemku parc. č. 1991/1 tak nemohla mít žádný účinek na vlastnictví pozemku parc. č. 222/2. Je pravdou, že takový stav intenzivně zasahuje do právní jistoty vlastníků obou pozemků, neboť jednou musí neodvratně nastat okamžik, kdy se jejich práva střetnou a bude třeba jejich konkurující si vlastnická práva nějakým způsobem vypořádat.

Nejsou tedy nikterak popřeny závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.7.2013, č. j. 30 Cdo 1277/2013-197, z něhož plyne, že nelze zpochybnit platnost smlouvy, na základě níž právní předchůdce žalobce nabyl od státu vlastnictví k pozemku parc. č. 1991/1, byla-li tato smlouva uzavřena na základě konstitutivního rozhodnutí soudu. Vlastnictví uvedeného pozemku totiž nebylo žalobci úkonem žalovaného odňato a platnost smlouvy nebyla jakkoliv zpochybněna. Pouze byl poznamenán duplicitní údaj o vlastnictví, který však plyne z paralelního vlastnictví v právním smyslu odlišného pozemku, jenž se však fakticky s žalobcovým pozemkem překrývá. Jak již bylo vyloženo výše, tento nežádoucí stav nelze odstraňovat jinak, než prostřednictvím postupného sjednocování údajů evidovaných v katastrálním operátu, potažmo rozhodování civilních soudů. Dalším prostředkem, který teoreticky přichází v úvahu, jsou pozemkové úpravy podle zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech. Katastrální úřad ani správní soud však nemůže svévolně rozhodnout, že jednoho řádně zapsaného vlastníka pozemku upřednostní před druhým, neboť takovým způsobem by bylo nepřípustně zasaženo do vlastnického práva jednoho z dotčených vlastníků.

S ohledem na výše uvedené úvahy soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a přistoupil v souladu s § 87 odst. 3 s. ř. s. k jejímu zamítnutí.

Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce ve věci nebyl úspěšný a žalovanému žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 5. října 2016

JUDr. Ing. Viera Horčicová, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Lucie Horáková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru