Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 41/2010 - 31Rozsudek MSPH ze dne 12.01.2011

Prejudikatura

54 Ca 1/2008 - 30

2 As 56/2007 - 71


přidejte vlastní popisek

10 A 41/2010-31

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce: D.T., zast. Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, se sídlem Příkop 6, Brno, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, Štěpánská 15, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ústřední ředitelky České obchodní inspekce čj. ČOI 20953/2009/0100/3000/2010/Be/Št ze dne 13. 1. 2010

takto:

I. Rozhodnutí ústředí ředitelky České obchodní inspekce ze dne 13. 1. 2010 čj. ČOI 20953/2009/0100/3000/2010/Be/Št se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10.640,- Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Jiřího Hladíka, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobu domáhá přezkoumání rozhodnutí Ústřední ředitelky České obchodní inspekce ze dne 13.1. 2010 č.j. ČOI 20953/2009/0100/3000/2010/Be/Št. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí České obchodní inspekce, ředitele inspektorátu České obchodní inspekce Jihomoravský a Zlínský (dále jen správní orgán prvého stupně) ze dne 23. 9. 2009 čj. ČOI 7952/2009/3000/R/H a toto rozhodnutí potvrzeno. Citovaným rozhodnutím správního orgánu prvého stupně byla žalobci uložena pokuta ve výši 50.000,- Kč pro porušení § 4 odst. 3 v návaznosti na § 5 odst. 2, porušení § 12 odst. 1 a porušení § 14 zákona číslo 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších

2 pokračování

10

předpisů, a dále podle § 7b odst. 5 zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů, propadnutí výrobků porušujících některá práva duševního vlastnictví a kterým mu bylo dále v souladu s ustanovením § 79 odst. 5 správního řádu uloženo nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1000,- Kč.

Žalobce v žalobě namítá, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí žalovaného ve věci, když po podání takzvaného blanketního odvolání bez dalšího vydal zamítavé rozhodnutí o odvolání. Žalobce uvádí, že podá-li účastník správního řízení tzv. blanketní odvolání, tedy takové, které obsahuje jen procesní projev vůle užít řádného opravného prostředku, tak toto nelze považovat za řádné odvolání podané ve smyslu § 82 odst. 2 za užití § 37 odst. 2 správního řádu.

Podle názoru žalobce již tato vada sama o sobě je důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, proto jen okrajově uvádí další žalobní námitky vztahující se k němu.

Především namítá nezákonnost a nepřezkoumatelnost dvou dalších výroků rozhodnutí, kterým je nově stanovena lhůta splatnosti peněžité pokuty a náhrady nákladů správního řízení. O tomto však bylo rozhodnuto v prvostupňovém rozhodnutí a v žalovaném rozhodnutí tak dochází k inovaci povinností uložené již dříve. Podle názoru žalobce je rovněž zmatečné jedním výrokem rozhodnout dle § 90 odst. 5 správního řádu a potvrdit prvostupňové rozhodnutí jako celek, když nelze opakovaně rozhodnout o povinnosti účastníka takového řízení bez změny prvostupňového rozhodnutí.

Žalobce zdůrazňuje, že rozhodnutí, jak vyplývá z obsahu jeho odůvodnění, je rozhodnutím zamítavým primárně nikoliv z důvodu bezvadnosti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, nýbrž proto, že odvolání nebylo ve lhůtě, kterou mimochodem zákon neukládá, odůvodněno, resp. doplněno. Takové rozhodnutí je nepřezkoumatelné a neodůvodněné.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě, které bylo soudu doručeno dne 5.8. 2010, uvedl, že žalobu nepovažuje za důvodnou. Podle jeho názoru žalobcem vytýkaná absence výzvy k odstranění nedostatku jeho blanketního odvolání v daném případě neovlivnila zákonnost ani správnost žalobou napadeného rozhodnutí. Zdůrazňuje, že rozhodnutí správního orgánu prvého stupně bylo přezkoumáno v plném rozsahu a předmětem hodnocení byla jak dostatečnost skutkových zjištění, tak správnost právního posouzení věci orgánem prvního stupně. Rozhodně odmítá, že by k zamítnutí odvolání došlo, jak uvádí žalobce v žalobě, z důvodu neodůvodnění odvolání. Žalovaný naopak výslovně uvedl, že blanketní odvolání je způsobilé iniciovat přezkum na druhém stupni.

Rovněž argumentaci žalobce ohledně lhůt splatnosti pokládá žalovaný za přehnaně formalistickou. Rozhodnutí žalovaného o odvoláních jsou takto koncipována zcela standardně a pokud je žalovanému známo, doposud nikomu nečinilo potíže určit, čeho se potvrzení rozhodnutí ve druhém stupni týká.

Z uvedených důvodů žalovaný navrhuje aby podaná žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta.

K tomuto vyjádření žalovaného podal žalobce repliku, v níž setrval na podané žalobě. Odkázal na ustálenou judikaturu správních soudů, například rozsudek Nejvyššího správního

3 pokračování

10

soudu ze dne 6.3. 2009 sp.zn. 1 As 4/2009-53. Pokud jde o tvrzení žalovaného, že rozhodnutí přezkoumal, považuje tuto argumentaci žalobce za bezpředmětnou.

Pokud jde o nesprávnost a zmatečnost formulace výroku napadeného rozhodnutí, tak je zcela bezpředmětné tvrzení žalovaného, že rozhodnutí žalovaného o odvolání jsou takto koncipována zcela standardně. Namítá-li v tomto ohledu žalovaný přílišný formalismus, je vhodné poukázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které je pro účastníky závazný právě výrok rozhodnutí. Proto na formulaci výroku rozhodnutí dopadají přísné formální požadavky, a to obzvlášť za situace, kdy zákon takovéto požadavky výslovně formuluje, jako je tomu ve zdejším případě.

Ze správního spisu vyplývají následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti:

Dne 20.5. 2009 provedli pracovníci České obchodní inspekce kontrolu v provozovně na adrese Olomoucká 1184/65, Brno. Před započetím kontroly byl v provozovně uskutečňován prodej textilu a textilních výrobků. Osoba, která zde prodávala před příchodem kontrolních pracovníků, opustila prostory provozovny. Vzhledem k tomu, že osoba, která prodávala, prodejní prostory před započetím kontroly opustila, a že provozovna nebyla v době kontroly žádným způsobem označena, byla provedena identifikace osoby, která zde uskutečňuje prodej v rámci své podnikatelské činnosti, prostřednictvím správce tržnice Olomoucká. Jeho prostřednictvím bylo zjištěno, že podnájemcem prostoru, ve kterých byla provedena kontrola, je žalobce.

Při kontrole bylo prokázáno, že žalobce nabízel k prodeji celkem 309 kusů výrobků, které byly neoprávněně označeny ochrannými známkami. Nabízením těchto výrobků k prodeji vzbuzoval prodávající u spotřebitele dojem, že se jedná o originální výrobky těchto renomovaných firem. Na základě odborných posudků bylo prokázáno, že se jedná o padělky ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. r) zákona 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Padělky byly na základě ustanovení § 7b odst. 1 a 2 zákona číslo 64/1992 Sb., o České obchodní inspekci, zajištěny a uskladněny.

Opatřením ze dne 7.8. 2009 správní orgán prvého stupně zahájil se žalobcem správní řízení ve věci vydání rozhodnutí o uložení pokuty podle § 24 odst. 9 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele, a to: pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele a porušení právní povinnosti uvedené v § 4 odst. 3 v návaznosti na ustanovení § 5 odst. 2 tohoto zákona; pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu ve smyslu § 24 odst. 7 písm. h) o ochraně spotřebitele a porušení právní povinnosti uložené v § 12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele; pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu ve smyslu § 24 odst. 7 písm. i) zákona o ochraně spotřebitele a porušení právní povinnosti uvedené v § 14 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele a dále ve věci propadnutí výrobků podle § 7b odst. 5 zákona o České obchodní inspekci.

V oznámení o zahájení řízení správní orgán prvého stupně shrnul zjištění učiněná při kontrole uvedená shora a stanovil žalobci lhůtu pro vyjádření k zahájenému řízení.

Žalobce ve vyjádření k zahájenému řízení uvedl, že není osobou podnikající v této době v daném místě označeném v oznámení o zahájení řízení. V době provádění kontroly byla provozovna přenechána jinému podnikateli, jak je zjevné z ujednání obsaženého v předložené

4 pokračování

10

podnájemní smlouvě. Dále žalobce uvádí, pokud jde o porušení ustanovení § 24 odst. 7 písm. h) zákona o ochraně spotřebitele, že v dané věci se jednalo o zboží, jehož prodej je zákonem

zakázán. V takovém případě podle názoru žalobce nelze vyžadovat splnění povinnosti označit takové zboží cenou. Podle názoru žalobce se v takovém případě nejedná a nemůže jednat o objekt, na který dopadají zákonné normy zákona o ochraně spotřebitele. Ke správnímu deliktu podle § 24 odst. 7 písm. i) zákona o ochraně spotřebitele účastník uvádí, že dané prostory jsou přenechány do podnájmu jako sklad a nikoliv jako prodejní místo nebo stánek. Z protokolu o kontrole podle názoru žalobce nevyplývají žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že zde dochází k prodeji zboží spotřebitelům. Nejedná-li se o provoz budov sloužících k prodeji zboží zákazníkovi, resp. spotřebiteli, nelze po provozovateli požadovat, aby ji označil jako prodejní místo nebo stánek.

Z uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby řízení bylo zastaveno.

K výzvě správního orgánu prvého stupně žalobce předložil dohodu o podnájmu ze dne 1.2. 2009. Z této dohody vyplývá, že předmětný stánek, v němž byla provedena kontrola, přenechal žalobce do podnájmu paní T.L.H.

Rozhodnutím ze dne 23.9. 2009 č.j. ČOI 7952/2009/3000/R/H správní orgán prvého stupně uložil žalobci pokutu ve výši 50.000,- Kč za správní delikt podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, kterého se dopustil porušením povinnosti uvedené v § 4 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele v návaznosti na § 5 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele. Tohoto správního deliktu se měl dopustit tím, že v předmětné provozovně nabízel k prodeji celkem 309 kusů výrobků neoprávněně označených ochrannou známkou, uvedených ve výroku tohoto rozhodnutí. Pokuta byla dále uložena pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 24 odst. 7 písm. h) zákona o ochraně spotřebitele, kterého se dopustil porušením povinnosti uložené v § 12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Tohoto správního deliktu se měl dopustit tím, že neseznámil spotřebitele v souladu s cenovými předpisy s cenou 309 kusů specifikovaných výrobků, což bylo prokázáno kontrolou provedenou dne 20.5. 2009. Konečně byla pokuta uložena pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu ve smyslu ustanovení § 24 odst. 7 písm. j) zákona o ochraně spotřebitele, kterého se dopustil porušením právní povinnosti uvedené v § 14 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele v návaznosti na ustanovení § 17 odst. 7 a 8 zákona číslo 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, kterého se dopustil tím, že neoznačil provozovnu trvale a zvenčí viditelně zákonnými údaji (jménem a příjmením podnikatele, identifikačním číslem, jménem a příjmením osoby odpovědné za činnost provozovny a provozní dobou). Dále bylo tímto rozhodnutím žalobci podle § 7b odst. 5 zákona číslo 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů, uloženo propadnutí výrobků uvedených podrobně ve výroku tohoto rozhodnutí. Dále byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1000,- Kč.

V odůvodnění rozhodnutí správní orgán prvého stupně k námitkám žalobce uvedl, že tvrzení žalobce, že nebyl v době provedené kontroly osobou podnikající v prostoru provozovny, má za účelové. Osoba, která prodávala v označených prostorách dne 20.5. 2009 padělky, opustila po příchodu kontrolních pracovníků prostory této provozovny. Identifikace osoby, která zde uskutečňovala prodej v rámci své podnikatelské činnosti, byla proto

5 pokračování

10

provedena prostřednictvím správce tržnice. Z podnájemní smlouvy předložené provozovatelem tržnice byl jako podnájemce předmětných prostor identifikován žalobce, který je povinen vést evidenci prodávajících podle § 14a zákona o ochraně spotřebitele. Žalobce nepředložil správnímu orgánu žádný doklad o tom, že by zmiňovaný prostor byl přenechán se souhlasem nájemce jinému podnikateli. Podnájemní smlouva předložená žalobcem není opatřena souhlasem správce tržnice s uzavřením dalšího podnájemního vztahu. Dle aktuálních údajů z živnostenského rejstříku má tuto provozovnu evidovánu žalobce a do doby provedení kontroly neoznámil živnostenskému úřadu ukončení činnosti v této provozovně. Podle názoru správního orgánu prvého stupně proto žalobce nese objektivní odpovědnost za podnikatelskou činnost, která je uskutečňována v jeho provozovně. Žalobce odpovídá za to, že prodej zboží v provozovně je v souladu s právními předpisy. Bylo na rozhodnutí žalobce, zda přenechá prostor k užívání jiné osobě. Tato volnost jednání však je spojena s rizikem, že žalobce bude odpovídat za protiprávní jednání osoby, která tyto prostory užívá bez právních vztahů k takové provozovně.

Správní orgán prvého stupně dále uvedl, že podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je prodávající povinen informovat v souladu s cenovými předpisy spotřebitele o cenách prodávaných výrobků či služeb, a spotřebitel má právo být v okamžiku nabídky seznámen s cenou prodávaného zboží. Pokud tedy bylo v provozovně účastníka řízení prodáváno zboží přímo spotřebiteli, mělo být označeno cenovkami, bez ohledu na skutečnost, že později bylo prokázáno, že se jedná o padělky a toto zboží bylo zjištěno.

Dále správní orgán prvého stupně uvedl, že ze smlouvy o podnájmu uzavřené se žalobcem dne 28.7. 2005 vyplývá, že uvedené prostory byly pronajaty za účelem skladování zboží a jeho prodeje. Z kontrolních protokolů vyplývá, že v tomto prostoru byl uskutečňován prodej zboží a že inspektoři České obchodní inspekce byli vpuštěni do tohoto prostoru jako zákazníci. Provozovna proto měla být označena zákonnými údaji dle příslušných ustanovení živnostenského zákona.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž uvedl, že je odůvodní do patnácti dnů. Do uvedeného data ani později žalobce žádné od odůvodnění správnímu orgánu prvého stupně nepředložil.

Dne 13.1. 2010 ústřední ředitelka České obchodní inspekce žalobou napadeným rozhodnutím odvolání zamítla a napadené rozhodnutí správního orgánu prvého stupně potvrdila. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že avizované odůvodnění podaného odvolání nebylo v uvedené lhůtě prvoinstančnímu orgánu doručeno. Ani do doby zpracování písemného vyhotovení tohoto druhoinstančního rozhodnutí nebylo odvolání ze strany žalobce doplněno. Žalovaný k tomu uvedl, že i neodůvodněné odvolání lze vyhodnotit jako opravný prostředek, který je způsobilý iniciovat přezkum rozhodnutí na druhém stupni řízení. K tomu žalovaný uvedl, že po přezkoumání předložených písemných materiálů dospěl k závěru, že správní orgán prvého stupně učinil ve věci potřebná skutková zjištění, nepochybil ani při právním hodnocení předmětné věci. Žalovaný rovněž neshledal v předchozím řízení žádnou procesní vadu s dopadem na zákonnost a správnost vydaného rozhodnutí. Žalovaný se rovněž ztotožnil s výší pokuty vyměřené orgánem prvního stupně, přičemž je toho názoru, že podané odvolání, jakož i obsah spisu jako celek, nedává důvod k jejímu dalšímu snížení, pokud jde o

6 pokračování

10

výši uvedenou v rozhodnutí správního orgánu prvého stupně. Z uvedených důvodů žalovaný podané odvolání zamítl.

Městský soud v Praze věc posoudil takto:

Podle § 82 odst. 2 správního řádu „musí odvolání mít náležitosti uvedené v § 37 odst. 2 správního řádu a musí obsahovat údaje o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, v ho napadá a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost jakém rozsahurozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Není-li v odvolání uvedeno, v jakém rozsahu odvolatel rozhodnutí napadá, platí, že se domáhá zrušení celého rozhodnutí. Odvolání se podává s potřebným počtem stejnopisů tak, aby jeden stejnopis zůstal ve správním orgánu a aby každý účastník dostal jeden stejnopis. Nepodá-li účastník potřebný počet stejnopisů, vyhotoví je správní orgán na náklady účastníka“.

Z citovaného zákonného ustanovení je zřejmé, že náležitosti odvolání jsou ve správním řádu explicitně vyjádřeny. To znamená, že každé podání, které má být posouzeno jako odvolání, když správní orgán je povinen posuzovat podání podle obsahu ve smyslu § 37 odst. 1 věta druhá správního řádu, musí obsahovat specifikaci rozhodnutí, proti kterému

v němž jej napadá, tj. uvedení výroků, které jsou napadány, a dále směřuje, dále rozsah, konkrétní skutečnosti, z nichž se dovozuje nesprávnost právního posouzení ve věci či nesprávnost vyhodnocení skutkového stavu věci či nedostatky v dokazování. Nepostačuje proto, pakliže podané odvolání obsahuje pouze náležitosti stanovené v § 37 odst. 2 správního řádu a specifikaci rozhodnutí, proti němuž směřuje jako celku (napadá je v celém rozsahu), neboť právě toliko v případě nevymezení „rozsahu“ (právě jen u této chybějící náležitosti) platí, že se odvolatel domáhá zrušení celého rozhodnutí. Na rozdíl od „rozsahu“, v němž je rozhodnutí napadáno, správní řád v uvedeném ustanovení § 82 odst. 2 ohledně odvolacích důvodů („v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo“) nestanoví žádný způsob (zákonnou fikci), jíž by bylo lze tuto chybějící náležitost „nahradit“, neboť tato tvrzení jsou ponechána vdispozici odvolatele. To ostatně vyplývá i z ust. § 89 odst. 2 správního řádu, podle něhož odvolací orgán přezkoumá soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy, správnost napadeného rozhodnutí však přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, nevyžaduje-li veřejný zájem jinak.

Vzhledem k tomu, že odvolání je podáním ve smyslu § 37 správního řádu, rovněž tak s ohledem na § 93 odst. 1 správního řádu, když se pro odvolací řízení použijí obdobně ustanovení hlavy I. - IV., VI. a VII. v druhé části správního řádu, nemá-li odvolání nějakou náležitost vyplývající z § 37 nebo z § 82 odst. 2 správního řádu, je na místě postupovat podle § 37 odst. 3 správního řádu tak, že správní orgán pomůže žadateli nedostatky odstranit nebo jej k odstranění vyzve.

Podle § 37 odst. 3 správního řádu „nemá-li podání předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu“.

Podle § 39 odst. 1 správního řádu „správní orgán účastníkovi určí přiměřenou lhůtu k provedení úkonu, pokud ji nestanoví zákon a je-li to zapotřebí. Určením lhůty nesmí být ohrožen účel řízení ani porušena rovnost účastníků“. Usnesením o určení lhůty se oznamuje pokračování pouze tomu, komu je určena, popř. i tomu, jehož se jinak přímo dotýká. Uvedené ustanovení poskytuje v použitých případech vyšší formu výzvy k provedení úkonu, a to formu usnesení. Právě v souladu s účelem řízení by bylo v daném případě poskytnutí lhůty, a to rovněž s ohledem na § 4 odst. 2 správního řádu, v němž je zakotvena povinnost správního orgánu v souvislosti se svým úkonem poskytnout dotčené osobě

7 pokračování

10

přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonů a osobním poměrům dotčené osoby potřebné.

Pro úplnost soud odkazuje na judikaturu uveřejněnou ve Sbírce Nejvyššího správního soudu pod č. 1578/2008 Sb. NSS a č. 1580/2008 Sb. NSS (oba v čísle 6/2008 Sb. NSS) a dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 4/2009-53 ze dne 6.března 2009.

Postup žalovaného, který rozhodoval o odvolání, aniž by znal odvolací námitky, tak znamená podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, neboť žalobci bylo znemožněno reagovat na závěry učiněné správním orgánem prvého stupně. Toto pochybení přitom mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.

Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Právním názorem, který soud vyslovil v tomto rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

Žalobce měl se svojí žalobou úspěch a náleží mu proto náhrada důvodně vynaložených a prokázaných nákladů řízení podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Tyto náklady spočívají v nákladech souvisejících se zastoupením advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů za 3 úkony právní služby po 2100 Kč (za převzetí věci, sepis žaloby, repliku kv yjádření žalovaného), a 3 režijní paušály po 300 Kč. Celkem tedy činí náklady na právní zastoupení 7.200.- Kč. K tomu se připočítává daň z přidané hodnoty ve výši 20 %, jíž je žalobcův advokát plátcem, ve výši 1440 Kč. Další náklady představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000 Kč. Proto soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 10.640,- Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek

uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 12.ledna 2011

Mgr. Jana Brothánková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru