Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 31/2011 - 21Rozsudek MSPH ze dne 28.02.2011


přidejte vlastní popisek

10 A 31/2011-

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobkyně: A. X., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Václavské nám. 21, Praha 1, proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, odbor cizinecké policie, Křižíkova 12, Praha 8, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 2. 2011 čj. KRPA-8209/ČJ-2011-000022

takto:

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie, ze dne 7. 2. 2011 čj. KRPA-8209/ČJ-2011-000022 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 7.760,- Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Petra Václavka, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobu domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 7.2. 2011 čj. KRPA-8209/ČJ-2011-000022, kterým byla podle ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobyt cizinců), zajištěna za účelem správního vyhoštění a doba zajištění byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody.

Žalobkyně v žalobě uvádí, že žalovaný odůvodnil své rozhodnutí jen velmi stručně, a to nepodloženým tvrzením, že by žalobkyně mohla ztěžovat nebo mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť údajně žalobkyně nevycestovala z území České republiky poté, co jí bylo uloženo správní vyhoštění dne 22.10. 2004. Takové odůvodnění je jednak nepřezkoumatelné, ale navíc nemá oporu v obsahu spisového materiálu, protože se v něm nenachází jediný důkaz o tom, že by žalobkyně ve stanovené lhůtě území České republiky neopustila.

pokračování

10 A 31/2011 2

Žalobkyně poukazuje na to, že z ustálené judikatury správních soudů vyplývá, že mu zajištění cizince by mělo být krajním a posledním řešením, řešením mimořádným, jehož je možno užít pouze při naplnění a dostatečném odůvodnění všech zákonných podmínek, které je třeba vykládat restriktivně.

Žalobkyně proto poukazuje na specifické okolnosti jejího případu, tj. že plně spolupracovala s pracovníky správního orgánu, řízení nijak nekomplikovala, předložila svůj platný cestovní doklad a nesnažila se tedy prezentovat jinou identitou, sdělila kontaktní a funkční číslo svého mobilního telefonu a především navrhla složení finanční záruky dle § 123c zákona o pobytu cizinců, resp. zavázala se případně akceptovat zvláštní opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců.

Žalovaný ve svém rozhodnutí neuvedl naprosto žádné úvahy, jimiž se řídil při výkladu právních předpisů, které na posuzovanou věc aplikoval a vůbec nereflektoval detailní námitky žalobkyně prezentované v jejím vyjádření, a to zejména z hlediska využití alternativních prostředků jako je například navrhovaná finanční záruka či zvláštní opatření za účelem vycestování, intenzivní rodinný život žalobkyně, spolupráce s pracovníky správního orgánu atd. Zejména a především pak absentuje odůvodnění, na základě čeho žalovaný dovodil, že žalobkyně skutečně nevycestovala z území České republiky, což je pro posouzení případu pochopitelně velmi důležité.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že žalobu nepovažuje za důvodnou. Uvedl, že se žalobkyní bylo zahájeno správní řízení o udělení správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně během pobytu na území České republiky opakovaně narušovala veřejný pořádek a jednala v rozporu s morálními normami a chráněnými zájmy, které deklaruje zákon o pobytu cizinců. Dospěl proto k závěru, že je dostatečně odůvodněn závěr pro vydání rozhodnutí o zajištění, neboť z prokázaného jednání vyplývá, že by mírnější donucovací opatření nebyla účinná, a to zejména z důvodu opakovaného dlouhodobého protiprávního jednání na území České republiky. Poukazuje rovněž na to, že jednání žalobkyně odůvodňuje závěr nebezpečí jejího skrývání na území České republiky, neboť žalobkyně předchozích letech pobývala na území v rozporu se správním vyhoštěním. Podmínku spočívající v tom, že žalobkyně by mohla mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, lze spatřovat v tom, že žalobkyně pobývala na území bez oprávnění k pobytu, v rozporu s pravomocným vyhoštěním a neplnila povinnosti uložené zákonem, a to zejména povinnost vycestovat z území České republiky, předložit doklad o zdravotním pojištění, hlásit změnu svého pobytu, plnit daňovou povinnost a podobně.

K žalobní námitce, že rozhodnutí není řádně odůvodněno, žalovaný poukazuje na ustanovení § 124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, z něhož plyne, že rozsah správního řádu v řízení o zjištění je zákonodárcem značně zúžen. Žalovaný je přesvědčen, že výstižně shrnul podstatné skutečnosti skutkového stavu a uvedl, které listinné důkazní prostředky odůvodňují výrok napadeného rozhodnutí. Poukázal rovněž na to, že rozhodnutí o zajištění musí být vydáno ve lhůtě 48 hodin od prvotního omezení osobní svobody.

Skutečnost, že žalobkyně skutečně nevycestovala z území České republiky, které jí bylo uloženo předchozím rozhodnutím o správním vyhoštění, žalovaný dovozuje ze skutečnosti, že poslední vydané povolení k pobytu žalobkyně skončilo dne 16.6. 2008. Další záznam o vstupu nebo výstupu na území České republiky není zaznamenán, a proto žalovaný vycházel z vyvratitelné domněnky, vyplývající z článku 11 Schengenského hraničního kodexu. V tomto případě je důkazní břemeno přeneseno na cizince, který musí věrohodně pokračování

10 A 31/2011 3

prokázat datum vstupu na území, k čemuž však v daném případě nedošlo. Proto žalovaný navrhuje, aby byla žaloba zamítnuta.

Ze správního spisu byly zjištěny následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti:

Dne 6.2. 2011 bylo při pobytové kontrole zjištěno, že žalobkyně se zdržuje na území České republiky bez platného víza a bez platného povolení k pobytu, a proto byla zajištěna a převezena na pracoviště cizinecké policie. K osobě žalobkyně bylo zjištěno, že dne 22. října 2004 jí bylo rozhodnutím uloženo správní vyhoštění podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 7 zákona o pobytu cizinců s dobou platnosti na 5 let, tj. do 22.10. 2009. Dne 27. 10. 2004 žalobkyně podala žádost o udělení azylu, která byla zamítnuta rozhodnutím ze dne 8. 12. 2004. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu. Řízení o žalobě skončilo až usnesením Nejvyššího správního soudu o odmítnutí kasační stížnosti žalobkyně pro nepřijatelnost ze dne 9. 4. 2008, které nabylo právní moci dne 15. 5. 2008.

Dále bylo zjištěno, že žalobkyně nemá vydáno platné vízum ani povolení k pobytu na území České republiky. Na základě těchto skutečností bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění žalobkyně.

Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že v současné době žije se svým přítelem panem W. G., který má na území České republiky povolen pobyt. Mezi žalobkyní a jejím přítelem je vážný citový vztah a plánují společnou budoucnost. Její přítel je úspěšným podnikatelem a provozuje na území České republiky restauraci, takže jeho zdroj příjmu je spojen s územím České republiky. Žalobkyně deklarovala své odhodlání nadále plnit řádně veškeré podmínky stanovené zákonem o pobytu cizinců a ujistila správní orgán o tom, že je připravena v rámci řízení o správním vyhoštění řádně kooperovat, po celou dobu řízení se zdržovat na uvedené adrese a být správnímu orgánu k dispozici. Je připravena v případě uložení správního vyhoštění opustit území České republiky ve lhůtě stanovené správním orgánem. Na důkaz toho, že její vyjádření je myšleno upřímně, poskytuje žalobkyně správnímu orgánu své číslo mobilního telefonu. Poukázala rovněž na to, že institut zajištění by měl být používán až jako krajní prostředek, pouze v případech, kdy účelu zajištění nelze dosáhnout jinými méně závažnými prostředky. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně má na území České republiky rodinné a sociální zázemí a je připravena v případě uložení správního vyhoštění z území ve stanovené lhůtě vycestovat, lze považovat její zajištění za nedůvodné, nehospodárné, resp. s ohledem na okolnosti za zcela nepřiměřené. Žalobkyně je rovněž ochotna složit finanční kauci pro případ toho, že neuposlechne v budoucnu uložené rozhodnutí o správním vyhoštění.

Následně dne 7. února 2011 vydal žalovaný žalobu napadené rozhodnutí, kterým žalobkyni podle ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců zajistil za účelem správního vyhoštění a dobu zajištění stanovil na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný uvedl, že dne 7.2. 2011 bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění, poukázal na to že při pobytové kontrole dne 6.2. 2011 bylo zjištěno, že žalobkyně pobývá na území ČR neoprávněně, bez platného víza a povolení k pobytu. Dále bylo zjištěno, že jí dne 22.10. 2004 bylo vydáno správní vyhoštění, které žalobkyně nerespektovala a z území České republiky nevycestovala a nadále zde pobývala v rozporu s tímto rozhodnutím. Žalovaný spatřuje nebezpečí v tom, že by žalobkyně mohla mařit anebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť nevycestovala z území České republiky poté, co jí bylo uloženo správní vyhoštění dne 22.10. 2004. Vzhledem k tomu se žalovaný domnívá, že i nadále by žalobkyně pokračovala v protiprávním jednání na území České republiky.

pokračování

10 A 31/2011 4

Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Věc posoudil takto:

Podle ust. § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud

a) je nebezpečí, že by cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek,

b) je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění,

c) cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění,

d) cizinec závažným způsobem porušil povinnost uloženou mu rozhodnutím o uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, nebo

e) je cizinec evidován v informačním systému smluvních států.

Podle ustanovení § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců zvláštními opatřeními za účelem vycestování cizince z území jsou

a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a pravidelně se osobně hlásit policii ve lhůtě stanovené policií, nebo

b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan ČR nebo cizinec s povoleným dlouhodobým nebo trvalým pobytem na území.

Podle odst. 2 tohoto ustanovení zvláštní opatření za účelem vycestování lze uložit, je-li důvodné nebezpečí, že cizinec v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění k vycestování z území nevycestuje.

Soud je toho názoru, že v daném případě se jedná o dispozitivní normu, jenž orgánům policie umožňuje uložit zákonem stanovená zvláštní opatření za účelem vycestování. Z citované právní úpravy vyplývá, že je na správním uvážení orgánu policie, aby konkrétní věc posoudil tak, aby zvolil adekvátní prostředek, jímž zajistí realizaci správního vyhoštění cizince. Soud má za to, že zákonodárce zde vymezil pravomoc policie tak, aby dle konkrétních okolností každého případu formou správního uvážení rozhodla, zda zvolí nejprve zvláštní opatření za účelem vycestování cizince z území (tak jak jsou uvedena v ust. § 123b zákona o pobytu cizinců), tedy mírnější prostředek nebo přímo přistoupila k aplikaci ust. § 124 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán by měl svou úvahu o důvodech, pro které přistoupil přímo k aplikaci ust. § 124 odst. 1, aniž by předtím uložil cizinci zvláštní opatření pokračování

10 A 31/2011 5

za účelem vycestování, uvést v rozhodnutí o zajištění cizince (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2011 čj. 3 A 19/2011-22).

V nyní projednávaném případě je situace odlišná od situace projednávané u tohoto soudu pod sp. zn. 3 A 19/2011 (kde byla žaloba zamítnuta), neboť žalobkyně zde uložení zvláštního opatření sama navrhovala již před vydáním rozhodnutí o zajištění. Obecně je povinností správního orgánu vypořádat se ve svém rozhodnutí s vyjádřením účastníků řízení, byla-li před vydáním rozhodnutí učiněna. Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, čj. 6 A 48/92-23). Navrhovala-li tedy žalobkyně, aby jí namísto zajištění bylo uloženo zvláštní opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců, bylo povinností žalovaného, aby ve svém rozhodnutí odůvodnil, z jakého důvodu tomuto návrhu žalobkyně nevyhověl a proč se domnívá, že v jejím případě nejsou pro aplikaci tohoto ustanovení dány důvody. Tuto vadu přitom nemůže žalovaný zhojit ani tím, že své důvody uvede až ve vyjádření k žalobě, protože předmětem soudního přezkumu je výhradně rozhodnutí vydané správním orgánem a správní soud musí přezkoumávat výhradně důvody, které správní orgán uvedl v tomto svém rozhodnutí.

Soud proto uzavírá, že žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť se žalovaný nijak nevypořádal s návrhem žalobkyně na uložení zvláštního opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců.

Soud nicméně neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že správní orgán neshromáždil dostatečné podklady pro svůj závěr o tom, že žalobkyně nevycestovala z území České republiky ve lhůtě stanovené předchozím rozhodnutí o správním vyhoštění.

Z čl. 11 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex) vyplývá, že není-li cestovní doklad státního příslušníka třetí země opatřen otiskem vstupního razítka, mohou se příslušné vnitrostátní orgány domnívat, že držitel nesplňuje nebo přestal splňovat podmínky délky pobytu použitelné v dotyčném členském státě. Tuto domněnku je možné vyvrátit, pokud státní příslušník třetí země jakýmkoli způsobem předloží věrohodné důkazy, například v podobě jízdenky či letenky nebo svědectví o své přítomnosti mimo území členských států, o tom, že podmínky týkající se délky krátkodobého pobytu dodržel. Není-li domněnka vyvrácena, mohou příslušné orgány státního příslušníka třetí země z území dotyčných členských států vyhostit.

Je tedy zřejmé, že není-li cestovní doklad žalobkyně opatřen otiskem vstupního razítka a v informačním systému cizinecké policie není žádný záznam o tom, že by žalobkyně překročila hranice České republiky po 22. 10. 2004, kdy bylo vydáno předchozí rozhodnutí o správním vyhoštění, jsou splněny podmínky pro aplikaci vyvratitelné domněnky, že žalobkyně na území České republiky pobývala. Bylo proto na žalobkyni, aby sama předložila důkazy prokazující, že ve stanovené lhůtě z území ČR vycestovala anebo takové důkazy alespoň navrhla. Nic takového však neučinila, a proto žalovaný správně vycházel z předpokladu, že ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím z území ČR nevycestovala. Žalovaný tak byl oprávněn vycházet z toho, že od 17. 6. 2008 (kdy uplynula platnost posledního víza uděleného žalobkyni v souvislosti s řízením o udělení azylu) žalobkyně pobývala na území ČR neoprávněně v rozporu s uděleným rozhodnutím o správním vyhoštění.

pokračování

10 A 31/2011 6

Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Soud přitom rozhodl o žalobě bez jednání, neboť rozhodnutí zrušil podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Právním názorem, který soud vyslovil v tomto rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

Žalobkyně měla se svojí žalobou úspěch a náleží jí proto náhrada důvodně vynaložených a prokázaných nákladů řízení podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Tyto náklady spočívají v nákladech souvisejících se zastoupením advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů za 2 úkony právní služby po 2100 Kč (za převzetí věci a sepis žaloby), a 2 režijní paušály po 300 Kč. Celkem tedy činí náklady na právní zastoupení 4.800.- Kč. K tomu se připočítává daň z přidané hodnoty ve výši 20 %, jíž je advokát žalobkyně plátcem, ve výši 960 Kč. Další náklady představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000 Kč. Proto soud přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení ve výši 7.760,- Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek

uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 28. února 2011

Mgr. Jana Brothánková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru