Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 31/2010 - 46Rozsudek MSPH ze dne 05.01.2011

Prejudikatura

9 Azs 5/2009 - 65


přidejte vlastní popisek

10 A 31/2010- 46

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: M.R., zastoupen zmocněnkyní I.B., proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Olšanská 2, P.O. BOX 78, Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2010 čj. CPR-17464-3/ČJ-2009-9CPR-V238

takto:

I Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 22. 1. 2010 čj. CPR-17464-3/ČJ-2009-9CPR-V238 se zrušuje věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení .

Odůvodnění:

Žalobce se včas podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Ústí nad Labem, (dále jen správní orgán prvého stupně) ze dne 2.12.2009 čj. CPUL-13787PŘ-2009-0462KP-SV. Citovaným rozhodnutím správního orgánu prvého stupně bylo žalobci podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“), uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území České republiky byla stanovena na 1 rok, což je doba shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí. Současně byla podle § 118 odst. 1 zákona stanovena doba k vycestování do 30-ti dnů od ukončení zajištění. Dále bylo podle § 120a odst. 1 zákona rozhodnuto, že se na žalobce nevztahuje důvod znemožňující vycestování.

Žalobce napadá rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu, nesouhlasí především s tím, jak žalovaný posoudil otázku přiměřenosti svého rozhodnutí ve vztahu k zásahu do rodinného života, správní orgán prvého stupně nepřibral do řízení družku žalobce a nevyslechl ji a konečně výrok žalovaného, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování, není odůvodněn.

Konkrétně v žalobě (pod bodem II.) namítá, že zásadním způsobem nesouhlasí s tím, jak se správní orgán vyrovnal s posouzením přiměřenosti svého rozhodnutí ve vztahu k zásahu do rodinného života. Zásah do rodinného života je přitom povinen hodnotit v intencích čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Samotný zásah dovozuje judikatura Evropského soudu pro lidská práva v Štrasburku (dále jen „ESLP“) tehdy, kdy se jedná o dlouhodobý a intenzívní vztah, nejčastěji manželství, či dokonce rodinu s dětmi. Žalobce uvedl, že je přesvědčen , že to je i jeho případ. V České republice žije od roku 1998, jeho družka I.B., zde žije rovněž dlouho a má povolen na území trvalý pobyt. Společně sdílí domácnost také delší dobu (N.R. v M.B.) a mají spolu syna M.B. Rodinné vazby nevyvrací skutečnost, že žalobce není zapsán v rodném listu dítěte jako otec, neboť v době jeho narození neměl žalobce povolení k trvalému pobytu, což znemožňovalo matrice zápis jeho otcovství do rodného listu. Žalovaný nehodnotil, zda-li případ žalobce spadá či nikoli do judikaturou nastavené definice zásahu do rodinného života a v rozporu s ust. § 3 správního řádu okolnosti nezbytné pro posouzení takového zásahu ani nezjišťoval. Správní orgán přes výše uvedené skutečnosti, které mu žalobce v řízení sdělil nepřibral do řízení družku a syna a neprovedl výslech družky, která by žalobcova tvrzení potvrdila. Správní orgán tímto porušil ust. § 50 odst. 3 správního řádu, neboť nezjišťoval skutečnosti svědčící v prospěch žalobce i v jeho neprospěch stejnou měrou.

V druhé žalobní námitce žalobce uvedl, že v rozhodnutí není odůvodněn výrok správního orgánu, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování ve smyslu ust. § 179 zákona, žalobce se domnívá, že i přes skutečnost, že stanovisko Ministerstva vnitra o této otázce je pro správní orgán závazné, nezbavuje to správní orgán povinnosti s ohledem na ust. § 68 odst. 3 správního řádu, i tento výrok náležitě odůvodnit, navíc je žalobce přesvědčen, že i závazné stanovisko Ministerstva vnitra stojí na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu.

K výzvě soudu ze dne 6.4.2010, o doplnění skutkových a právních důvodů, žalobce nyní již zastoupen zmocněnkyní I.B. (plná moc doručena soudu dne 16.4.2010) reagoval podáním doručeným soudu dne 28.5.2010, v kterém zmocněnkyně potvrzuje skutečnosti uvedené již v „Prohlášení“, které bylo přílohou odvolání a to, že spolu s žalobcem žijí 5 let, a že žalobce je otcem jejich syna M.B.. V dalším žalobce odkázal na žalobu, odvolání a přílohy správního spisu: „vyjádření družky, kopie těhotenského průkazu družky...kopie zprávy ošetřujícímu lékaři, doklad o zajištění ubytování.“

V podání doručeném soudu dne 29.7.2010, žalobce prostřednictvím zmocněnkyně sdělil, že netrvá na nařízení veřejného jednání ve věci a požádal soud o rozhodnutí v nejbližším možném termínu.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě, které bylo soudu doručeno dne 29.9.2010, uvedl, že důvodem vydaného rozhodnutí byla skutečnost, že žalobce pobýval na území České republiky bez cestovného dokladu, víza a nebo bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. Žalovaný pak již pouze odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

Žalobce repliku k vyjádření žalovaného nepodal. Ze správního spisu vyplývají pro rozhodnutí soudu následující podstatné skutečnosti:

Podle úředního záznamu Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Ústí nad Labem ze dne 2.12.2009, provedla hlídka inspektorátu cizinecké policie-skupina kontroly pobytu Semily pobytovou kontrolu v objektu Sportovní centrum Semily, ul 3. května. Kontrolou bylo zjištěno, že žalobce v době kontroly nemá vízum opravňující k pobytu na území ČR. Rovněž při kontrole nepředložil cestovní pas a pokusil se o útěk. Na základě lustrace v systému CIS byl žalobce shledán důvodně podezřelým, že pobývá na území ČR neoprávněně, svým jednáním to potvrzoval, proto byl dle § 27 odst. 1 písm.d) zákona č. 273/2008 Sb., zajištěn. Po zahájení správního řízení téhož dne byl s žalobcem sepsán protokol o ústním jednání, v němž uvedl, že do ČR přicestoval v roce 1997 nebo 1998, vyřídil si živnostenský list, podnikal ve stavebnictví a na základě toho mu byl povolen dlouhodobý pobyt, který si prodlužoval do roku 2007. V důsledku dluhu na sociálním pojištění mu nebylo vydáno potřebné potvrzení Správy sociálního zabezpečení a pobyt mu na území ČR byl ukončen. Žalobce však dle svého tvrzení nevycestoval kvůli těhotenství své družky I.B. a protože se podílel na výchově a výživě jejich syna a syna I.B. z dřívějšího vztahu. Na prodloužení platnosti cestovního pasu neměl žalobce dle jeho tvrzení finanční prostředky. Dále žalobce sdělil, že pobývá se svojí přítelkyní I.B. na adrese N.R.1249, M.B.. Na otázku existuje-li důvod znemožňující žalobci vycestování zpět na Ukrajinu žalobce uvedl, že mu žádný důvod není znám, pouze se chce starat o syna.

V závazném stanovisku k možnosti vycestování vydaném Ministerstvem vnitra, odborem azylové a migrační politiky dne 2.12.2009, čj. CPUL - 13787/ČJ-2009-0462KP-SV, je uvedeno, že správní orgán na podkladě jemu známých informačních zdrojů neshledal žádný důvod ve smyslu ust. § 179 zákona znemožňující vycestování do země státního občanství žalobce a žalobce žádné takové překážky ani v řízení neuvedl. Správní orgán hodnotil i skutečnosti uváděné žalobcem ohledně jeho vztahu k I.B. a jejím synům Michalovi a Stanislavovi ve vztahu ke skutečnostem správním orgánem zjištěným a to, že se na žalobcem uváděné adrese nezdržuje, ale si přivydělává příležitostnou prací na stavbách, kde pracuje bez pracovního povolení. Dospěl poté k závěru, že žalobcem uváděné vazby k uvedeným osobám nejsou dle definice ESLP takového charakteru aby odůvodňovaly nemožnost vycestování a pokud by chtěl žalobce žít se svojí přítelkyní, má k tomu možnost kdekoliv v místě, kde budou mít oba povolený pobyt a nemusí tomu být na území ČR.

Dne 2.12.2009 se žalobce vyjádřil k podkladům pro rozhodnutí a uvedl, že nechce ve věci navrhnout další důkazy, nebo činit návrhy, neboť vše již uvedl do protokolu o vyjádření účastníka správního řízení sepsaného téhož dne.

Na základě uvedených zjištění správní orgán prvého stupně dospěl k závěru, že žalobce svým jednáním naplnil podmínky správního vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm.c) bodu 1 a 2 zákona a uložil žalobci správní vyhoštění na dobu 1 roku.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž argumentoval shodně jako v později žalobě.

O odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím tak, že odvolání zamítl a napadené rozhodnutí správního orgánu prvého stupně potvrdil. V odůvodnění žalovaný uvedl, že žalobce naplnil svým jednáním ust. § 119 odst. 1 písm.c) bod 1,2 zákona, a toto považuje za prokázané, když je doloženo, že dne 2.12.2009 byl kontrolován hlídkou inspektorátu cizinecké policie-skupinou kontroly pobytu Semily v objektu Sportovní centrum Semily, ul 3. května. Kontrolou bylo zjištěno, že žalobce v době kontroly vízum opravňující k pobytu na území ČR nemá a nepředložil ani cestovní pas. Poté se pokusil o útěk a následně předložil cestovní pas Ukrajiny s platností do 24.3.2008 a s vízem k pobytu nad 90 dnů, s dobou platnosti do 24.12.2007. Správním orgánem bylo zjištěno, že do ČR přicestoval v roce 1997 nebo 1998 jako turista, vyřídil si živnostenský list a podnikal ve stavebnictví a na základě toho mu byl povolen dlouhodobý pobyt, který si prodlužoval do roku 2007 (kdy mu k datu 25.12.2007 byl dlouhodobý pobyt ukončen). Od 26.12.2007 do 2.12.2009 pobýval na území ČR neoprávněně. K námitce uplatněné v odvolání a vytýkající porušení § 179 zákona žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že vycházel ze stanoviska Odboru azylové a migrační politiky, Ministerstva vnitra ze dne 2.12.2009, ev.č. ZS 12842, v kterém je výslovně uvedeno, že nebyl shledán důvod znemožňující vycestování účastníka řízení do země jeho státního občanství. S námitkou nedostatečného posouzení skutkového stavu ohledně zásahu do rodinného a soukromého života se žalovaný vypořádal tak, že uvedl s odkazem na čl 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovení § 119 a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., že v průběhu správního řízení nebyly zjištěny takové rodinné a soukromé vazby na území České republiky, které by mohly být rozhodnutím o správním vyhoštění na jeden rok nepřiměřeným zásahem ve smyslu uvedených ustanovení. Odvolací orgán dále uvedl, že v této souvislosti vycházel ze skutečností zjištěných v průběhu správního řízení a zároveň z doplnění odvolání účastníka řízení. Z uvedených dokumentů vyplývá, že přítelkyně účastníka řízení I.B. a jeho dítě M.B. jsou občany Ukrajiny s povoleným trvalým pobytem na území České republiky. Nalézací správní orgán nijak nezpochybnil otcovství účastníka řízení, či jeho vztah k I.B. Odvolací orgán je toho názoru, že samotný vztah s osobou legálně žijící na území České republiky neznamená ještě automaticky překážku vycestování z území České republiky a pokud chtějí výše uvedené osoby žít společným soukromým životem můžou tak učinit v místě kde budou mít oba legální pobyt a nemusí se jednat pouze o Českou republiku. „Dle tvrzení paní B.I., žijí spolu pět let na adrese N.R. 1249, M.B. V policejních informačních systémech je však u paní B.I. uvedena adresa J.B. 534/22, K. S námitkou účastníka řízení, že jeho přítelkyně není povinna se zdržovat na adrese trvalého pobytu lze souhlasit, naproti tomu je však cizinec, kterému byl vydán průkaz o povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle ustanovení § 98 zákona č. 326/1999 Sb., povinen hlásit změnu pobytu na území do 30 pracovních dnů ode dne změny. Tato povinnost se na cizince vztahuje, pokud předpokládaná změna místa pobytu bude delší než 180 dnů. Což přítelkyně účastníka řízení neučinila.“ K námitce přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění žalovaný uvedl, že účastník řízení pobýval na území České republiky přibližně 10 let v souladu s právními normami, na druhou stranu však samotných fakt, že účastník řízení pobýval vědomě na území České republiky neoprávněně, lze považovat za porušení veřejného pořádku. V neoprávněnému pobytu na území České republiky lze spatřoval jednání porušující veřejný pořádek. Žalovaný dospěl na základě uvedených skutečností k závěru, že uložení správního vyhoštění na dobu jednoho roku je přiměřené. Odvolací orgán dále uvedl, že spisovým materiálem je doloženo, že žalobce věděl o tom, že pobývá na území neoprávněně. Po zhodnocení všech okolností žalovaný konstatoval, že veřejný zájem na dodržování zákonů na území České republiky převážil nad zájmem namítaným účastníkem řízení.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Dospěl přitom k závěru, že žaloba je důvodná.

O žalobě rozhodl rozsudkem bez jednání, neboť obě strany s tímto postupem vyslovily souhlas ( § 51 s.ř.s).

V první žalobní námitce žalobce nesouhlasí s posouzením přiměřenosti rozhodnutí žalovaného ve vztahu k zásahu do rodinného života. Zásah do rodinného života je přitom žalovaný povinen hodnotit v intencích čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Samotný zásah dovozuje judikatura ESLP tehdy, kdy se jedná o dlouhodobý a intenzívní vztah, nejčastěji manželství, či dokonce rodinu s dětmi. Žalobce uvedl, že je přesvědčen, že to je i jeho případ. V České republice žije od roku 1998, jeho družka I.B., zde žije rovněž dlouho a má povolen na území trvalý pobyt. Společně sdílí domácnost také delší dobu (N.R. v M.B.) a mají spolu syna M.B. Rodinné vazby nevyvrací skutečnost, že žalobce není zapsán v rodném listu dítěte jako otec, neboť v době jeho narození neměl žalobce povolení k trvalému pobytu, což znemožňovalo matrice zápis jeho otcovství do rodného listu. Žalovaný nehodnotil, zda-li případ žalobce spadá či nikoli do judikaturou nastavené definice zásahu do rodinného života a v rozporu s ust. § 3 správního řádu okolnosti nezbytné pro posouzení takového zásahu ani nezjišťoval. Správní orgán přes výše uvedené skutečnosti, které mu žalobce v řízení sdělil nepřibral do řízení družku a syna a neprovedl výslech družky, která by žalobcova tvrzení potvrdila, čímž porušil ust. § 50 odst. 3 správního řádu, neboť nezjišťoval skutečnosti svědčící v prospěch žalobce i v jeho neprospěch stejnou měrou.

Soud dospěl k závěru, že tato žalobní námitka je důvodná.

V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65, se uvádí, že „ustanovení čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Při stanovení rozsahu povinností státu je v tomto směru nutno zvážit okolnosti konkrétního případu (...) a v této souvislosti štrasburský soud bere v úvahu mimo jiné i případné extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy, tedy otázku, do jaké míry je cizinci znemožněn jeho rodinný, případně soukromý život v jeho zemi původu a do jaké míry je přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen umožnit mu přenést si svůj rodinný, resp. soukromý život na jeho území, a případně,zda je mu za tímto účelem povinen také udělit doplňkovou ochranu. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva přitom vyplývá, že podmínky pro spuštění extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy jsou velmi přísné (srov. rozsudek ze dne 6. 2. 2001 ve věci Bensaid proti Spojenému království, stížnost č. 44599/98).“

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu za „vážnou újmu se bude považovat i situace, pokud by vycestování cizince nebylo možné s ohledem na závazky plynoucí z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. Tradičně půjde např. o situace, kdy vycestování není možné s ohledem na respektování soukromí a rodinného života, tak jak je zakotveno v čl. 8 Úmluvy.“ V takovém případě je ale nezbytné zkoumat intenzitu tohoto zásahu, neboť při absenci definice pojmu „rodinný život“ je jeho chápání Evropským soudem pro lidská práva poměrně široké. Je proto třeba zvážit zejména možný extrateritoriální účinek čl. 8 Úmluvy (viz k tomu výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Azs 5/2009 - 65).

Městský soud v Praze považuje za zjevné, že díky skutečnosti, že žalobci bylo uděleno správní vyhoštění, nemůže realizovat právo na rodinný život dle čl. 8 Úmluvy v plném rozsahu v České republice a to minimálně po dobu jednoho roku, po který má žalobce zakázán vstup na její území.

V žalobou napadeném rozhodnutí však absentuje uvedení důvodu, na základě kterého dospěl k závěru uvedeném v jeho rozhodnutí, že „v průběhu správního řízení nebyly zjištěny takové rodinné a soukromé vazby území České republiky, které by mohly být rozhodnutím o

správním vyhoštění na jeden rok nepřiměřeným zásahem.“.

Žalobce již v průběhu prvostupňového řízení (dle protokolu o ústním jednání ze dne 2.12.2009) tvrdil, že nevycestoval z území ČR kvůli těhotenství své družky I.B. a protože se podílel na výchově a výživě jejich syna a syna I.B. z dřívějšího vztahu a sdělil, že žije se svojí přítelkyní na adrese N.R. 1249, M.B. V odvolání žalobce opět uváděl, že žije se svou družkou dlouhodobě, a navrhoval přibrání družky jako účastníka řízení a žádal o provedení výslechu družky, která může žalobcova slova potvrdit. Současně k odvolání přiložil lékařská potvrzení týkající se těhotenství jeho družky, prohlášení družky ze dne 10.12.2009, v kterém je uvedeno, že žije s žalobcem na adrese N.R.1249, M.B. již pět let, že se jim s žalobcem narodil v roce 2008 syn M. a že žalobce s ní žije a podílí se na výchově syna.

Žalovaný k tvrzení žalobce uvedenému v odvolání a doplnění odvolání a k předloženým dokumentům a k návrhu na provedení výslechu, v odůvodnění svého rozhodnutí pouze uvedl, že „nebyly zjištěny takové rodinné a soukromé vazby“, v důsledku kterých by rozhodnutí o správním vyhoštění na rok, byly nepřiměřeným zásahem do rodinného života., dále uvedl, že paní I.B. je cizinkou, které byl vydán průkaz o povolení k trvalému pobytu na území ČR a podle ustanovení § 98 zákona č. 326/1999 Sb., byla povinna hlásit změnu pobytu na území do 30 pracovních dnů ode dne změny. Žalovaný odůvodnění svého závěru ukončil tím, že ... „Tato povinnost se na cizince vztahuje, pokud předpokládaná změna místa pobytu bude delší než 180 dnů. Což přítelkyně účastníka řízení neučinila.“

Aby soud mohl posoudit, jak se žalovaný vypořádal s odvolací námitkou týkající se zásahu do rodinného a soukromého života, muselo by toto posouzení rozhodnutí žalovaného obsahovat, vzhledem k tomu, že v rozhodnutí chybí odůvodnění a podklady pro závěr žalovaného, že „v průběhu správního řízení nebyly zjištěny takové rodinné a soukromé vazby území České republiky, které by mohly být rozhodnutím o správním vyhoštění na jeden rok

nepřiměřeným zásahem.“, nemohl soud než přisvědčit žalobci, že žalovaný se zjišťováním pro rozhodnutí ve věci podstatných skutečností ( zásahem do rodinného a soukromého života) nezabýval a skutkové okolnosti nezbytné pro takové posouzení nezjišťoval a to přestože žalobce v odvolání k svým tvrzením předložil důkazy, jejichž provedení požadoval a navrhoval výslech družky, která měla potvrdit skutečnosti žalobcem uváděné. Žalovaný v odůvodnění neuvedl, proč navrhovaný výslech družky žalobce neprovedl a rovněž není v odůvodnění rozhodnutí uvedena zmínka o dokladech předložených v odvolání. Argumentace žalovaného uvedená v jeho rozhodnutí, že pani I.B. nehlásila změnu svého pobytu nevypovídá ničeho o tom, kde se ve skutečnosti zdržovala, a nadto případné porušení právních předpisů ohledně hlášení svého pobytu paní I.B. neprokazuje opak skutečnosti uváděné žalobcem, tj. že žalobce s paní I.B. a s dětmi žijí dlouhodobě ve společné domácnosti na adrese N.R. 1249, M.B.

Soudu, na základě uvedených zjištění nezbylo než konstatovat, že žalovaný neprovedl důkazy navržené žalobcem, nezjistil skutkový stav týkající se rodinných a soukromých vazeb žalobce v ČR tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. V důsledku nedostatečně zjištěného skutkového stavu se žalovaný nedostatečně vypořádal s odvolací námitkou žalobce uvádějící, že rozhodnutím o správním vyhoštění na jeden rok došlo k nepřiměřenému zásahu do rodinného a soukromého života žalobce.

Druhou žalobní námitkou žalobce nesouhlasí s rozsahem odůvodnění výroku správního orgánu, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování ve smyslu ust. § 179 zákona č. 326/1999 Sb. Žalobce se domnívá, že i když je stanovisko Ministerstva vnitra ČR o této otázce je pro správní orgán závazné, nezbavuje to správní orgán povinnosti s ohledem na ust. § 68 odst. 3 správního řádu, i tento výrok náležitě odůvodnit. Navíc je žalobce přesvědčen, že závazné stanovisko Ministerstva vnitra stojí vzhledem k prvnímu žalobnímu bodu na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu.

Podle ust. § 179 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., není vycestování cizince možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Z důvodové zprávy k tomuto ustanovení vyplývá, že se jedná o ustanovení, které zabrání nucenému vycestování cizince do země, která je pro něj určitým způsobem nebezpečná.

Podle ust. § 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s., žalobní námitka, aby mohla být soudem ve správním soudnictví projednatelná, musí obsahovat skutkové a právní důvody nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí, popřípadě důvody nezákonnosti podkladového rozhodnutí, kterým je závazné stanovisko Ministerstva vnitra ČR, z něhož správní orgán vycházel, resp. jímž byl vázán. Ust. § 179 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., uvádí několik skutkových situací, za kterých není vycestování cizince možné. Jestliže žalobce zpochybňuje závěr žalovaného o možnosti vycestování, neuvádí, který z případů uvedených v cit. ustanovení na něj dopadá, aby bylo možno přezkoumat závěry žalovaného uvedené v odůvodnění rozhodnutí, resp. uvedené v stanovisku Ministerstva vnitra ČR. V rámci ústního jednání dne 2.12.2009 žalobce na otázku, existuje-li důvod znemožňující žalobci vycestování zpět na Ukrajinu, uvedl, že mu žádný důvod není znám, proto soud nemohl dovodit, z jaké příčiny by žalobci hrozila vážná újma dle ust. §179 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., aby následně mohl posoudit, z jakého důvodu je rozhodnutí žalovaného v této otázce nedostatečně odůvodněno. Ve stanovisku Ministerstva vnitra ČR je uvedeno, že z informačních zdrojů správní orgán neshledal žádný důvod znemožňující vycestování ve smyslu ust. §179 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., a ani žalobce takový důvod neuvedl. Soud může přezkoumat rozhodnutí jen v rámci uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst.2 věta první s.ř.s.) a kromě závažných právních vad rozhodnutí, které zkoumá z moci úřední, není oprávněn vyhledávat za žalobce skutkové a právní důvody nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí, proto se druhou žalobní námitkou nemohl zabývat.

Soud shledal důvodnou první žalobní námitku a proto v souladu s ust. § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s. napadené rozhodnutí pro nedostatečně zjištěný skutkový stav zrušil a současně podle ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Úspěšnému žalobci však náklady řízení nevznikly a ani je nepožadoval, proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek

uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto usnesení. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 5.ledna 2011

Mgr. Jana Brothánková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru