Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 3/2011 - 123Rozsudek MSPH ze dne 09.02.2011

Prejudikatura

1 Afs 40/2005


přidejte vlastní popisek

10 A 3/2011-123

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobkyně: J.P., zast. JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem, se sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, odbor územního a stavebního řízení, Zborovská 11, Praha 5, za účasti: a) Zemědělské družstvo vlastníků, se sídlem Dolní Břežany 104, okr. Praha-západ, IČ 46349324, b) Obec Libeř, se sídlem Libeř 35, Dolní Břežany, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2007 čj. 128954/2007/KUSK,

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby na řízení zúčastněné nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví, kterým bylo na základě jejího odvolání změněno rozhodnutí Obecního úřadu Dolní Břežany, stavebního úřadu, ze dne 27. 6. 2007 čj. SÚ-8430/06/Ln/SP/R. Tímto rozhodnutím stavebního úřadu byla k žádosti Zemědělského družstva vlastníků, se sídlem Dolní Břežany 104 (dále jen „stavebník“), povolena stavba bioplynové stanice na pozemcích v k. ú. Libeň u Libeře uvedených ve výroku tohoto rozhodnutí (dále jen stavba). Změna spočívala v tom, že do výroku byla doplněna podmínka č. 61 ve znění „Nádrž na skladovanou kejdu pro potřeby bioplynové stanice bude železobetonová a zastropená (viz technická zpráva objektu SO-03 příjmová jímka)“.

Žalobkyně v první žalobní námitce tvrdila, že v rozporu zejm. s ust. § 61 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb. o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) jí nebylo umožněno seznámit se s podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim, resp. podat námitky. Žalobkyni bylo přiznáno postavení účastníka řízení až usnesením stavebního úřadu ze dne 25. 6. 2007 čj. 4687/07, tj. usnesením, které bylo vydáno pouze dva dny před vydáním stavebního povolení. Za této situace měl stavební úřad opakovat ústní jednání nebo alespoň stanovit novou sedmidenní lhůtu pro uplatnění námitek. Žalobkyně v žalobě současně poukázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2006 sp. zn. 7 As 49/2005 a ze dne 13. 8. 2003 sp. zn. 7 A 198/2000. Úvahu žalovaného, že přibrání dalších účastníků do řízení nevyvolává nutnost poskytnout těmto účastníkům dodatečnou lhůtu pro stanovení námitek, je třeba označit za protiprávní, neboť je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků. Žalobkyně rovněž poukazovala na to, že žalovaný porušil svoji povinnost vypořádat se všemi odvolacími námitkami, když k poukazu žalobkyně na citované rozsudky Nejvyššího správního soudu uvedl, že žalobkyně tyto rozsudky nepřiložila k odvolání a odvolací orgán tak nemůže zjistit, zda jsou aplikovatelné i na tento případ.

V druhé žalobní námitce žalobkyně namítla, že předmětná stavba byla povolena bez předchozího územního řízení, a to s nesprávným poukazem na ust. § 32 odst. 2 písm. c) stavebního zákona. V daném případě bude velká část nově realizovaných objektů umisťována nikoli mezi existující stavby, ale vedle nich, dojde tedy ke změně výškového uspořádání i vnějšího půdorysného ohraničení. Podle názoru žalobkyně uvedené ustanovení míří na zcela jiné případy, než je tento, tj. na dvory, nádvoří, atria, vnitrobloky, prostory uvnitř staveb apod. Žalovaný ani neuvádí, kde a které existující stavby mají jím uváděný uzavřený prostor tvořit, takže z tohoto pohledu se jedná o nepřezkoumatelné rozhodnutí. Nadto je nutné poukázat na to, že i kdyby se jednalo o uzavřený prostor, jednalo by se o uzavřený prostor zemědělské stavby, do něhož by bylo možno bez územního rozhodnutí situovat zemědělskou stavbu, nikoli stavbu pro výrobu plynu a elektrické energie. Odvolací orgán tento postup v rozporu s ust. § 32 odst. 1 písm.a a § 62 odst. 1 písm.a) stavebního zákona nenapravil, ale akceptoval.

Ve třetí žalobní námitce žalobkyně uvedla, že žádost o stavební povolení na předmětnou stavbu „Bioplynové stanice“ byla stavebnímu úřadu podána 27.12.2006. Podle § 10 odst. 4 zákona č. 100/2001 Sb. stavební úřad zveřejní žádost o vydání stavebního povolení za předpokladu, že záměr podléhá posouzení EIA, a to vždy alespoň na internetu. K tomuto zveřejnění ovšem nedošlo. Správní orgán není oprávněn si učinit úvahu, zda určitému ustanovení zákona vyhoví či nikoli; účelem zveřejnění žádosti je, aby se s navrhovanou stavbou mohla seznámit veřejnost. Stavební povolení tak bylo vydáno v rozporu s ust. § 10 odst. 4 zákona č. 100/2001 Sb. a principem dobré správy.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že stavebnímu úřadu byla 9.5.2007 zaslána petice občanů Libně, včetně žádosti o vzetí účastníků řízení, mj.i žalobkyně do řízení, s tím, že tito budou mluvčími za jejich zájmy. Od té doby bylo s žalobkyní a dalšími dvěma jednáno jako s účastníky. Konfrontací se stavebním úřadem bylo zjištěno, že „paní P. navštívila v úřední dny i mimo ně stavební úřad, z projektové dokumentace si dělala podrobné výpisy a stavební úřad se domnívá, že jak vyplývá z jejích návštěv a četností nahlížení do spisu na stavebním úřadě, že účastnice řízení byla podrobně seznámena se spisovým materiálem včetně projektové dokumentace na danou stavbu.“

Dále uvedl, že vydání usnesení dle § 28 odst. 1 správního řádu, jímž stavební úřad vzal za účastníky řízení i jednotlivé občany (mj. i žalobkyni) nebrání dalšímu projednávaní a rozhodnutí věci a stavební úřad je povinen pokračovat bez zbytečných odkladů. Již není stanoveno, že by kvůli tomu, že bylo rozhodnuto, že další osoba je účastníkem řízení, se mělo opakovat ústní jednání nebo měla být stanovována nová lhůta k vyjádření.

Pokud žalobkyně uvádí, že žalovaný si sám měl obstarat judikáty, na něž žalobkyně poukazovala v odvolání, jedná se o názor „zcela zcestný“, neboť žalobkyně je měla na podporu svého tvrzení jako důkaz pravdivosti k odvolání doložit. Kromě toho je žalobkyně opět nedoložila ani Městskému soudu v Praze k této žalobě.

K druhé žalobní námitce týkající se nevydání územního rozhodnutí žalovaný uvádí, že se jedná v daném případě o stavby umisťované v prostoru uzavřeném oplocením, tzn. drobnou stavbou. Zákon nestanoví, o jaký druh stávajících staveb se má jednat, ani nestanoví, co se rozumí „uzavřeným prostorem“, zejména neuvádí, jakým způsobem má být prostor uzavřen, nepožaduje uzavření neprůhlednou zdí ani absolutní nepřístupnost prostoru pro cizí osoby. Zákon vychází z toho, že v uvedeném případě není třeba záměry a cíle územního plánování chránit v územním řízení, protože stavba se má realizovat na pozemcích již určených pro určitý způsob využití, výškou nepřesáhne hladinu stávajících staveb a v celé ploše bude umístěna uvnitř uzavřeného prostoru.

Pokud jde o námitku vztahující se k porušení zákona č. 100/2001 Sb., žalovaný uvádí, že již dne 19. 1. 2007 stavební úřad obdržel závěr zjišťovacího řízení Krajského úřadu Středočeského kraje, že záměr nebude posuzován podle citovaného zákona.

Stavebník oznámil, že bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení a k věci samé uvedl, že podle jeho názoru žaloba není důvodná. Žalobkyně podle jeho názoru měla možnost podrobně se seznámit se spisem stavebního úřadu a vyjádřit se k průběhu stavebního řízení. Získala dokonce více práv, než která vzhledem ke svému postavení měla, protože pouze na základě stavebního zákona účastníkem řízení není. Žalobkyně se stala účastníkem řízení pouze jako zástupce občanů obce Libeň a pouze na základě citovaného usnesení stavebního úřadu. K námitce, že žalovaný se nevypořádal s judikaturou, na kterou žalobkyně poukazovala v odvolání, uvádí, že jde o právní posouzení, nikoli o hodnocení skutkového stavu. Žalovaný se věcnou podstatou citovaných rozsudků zabýval a po právní stránce dospěl k jasnému závěru, že důvod odvolání neshledal, protože žalobkyni řádná účast na správním řízení byla umožněna.

K dalším žalobním námitkám stavebník odkázal na rozhodnutí stavebního úřadu a žalovaného.

Podáním doručeným soudu dne 1. 2. 2008 sdělila obec Libeř, že bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení s tím, že stanovisko sdělí dodatečně. Žádné další podání v této věci však soudu doručeno nebylo.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.10.2009 č.j. 10 Ca 321/2007-48 rozhodnutí žalovaného i stavebního úřadu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, když dospěl k závěru, že první žalobní námitka je důvodná, neboť postup stavebního úřadu předpokládal řádné vymezení okruhu účastníků řízení dle ust. § 59 stavebního zákona. V daném případě o zahájení řízení nebyla žalobkyně nijak vyrozuměna, způsob, jakým se o probíhajícím stavebním řízení dozvěděla, není ze spisu zřejmý. Žalobkyně nebyla pozvána k ústnímu jednání, které stavební úřad nařídil, ani se tohoto jednání neúčastnila, protože stavební úřad okruh účastníků řízení omezil na stavebníka a vlastníka pozemků, oznámení o zahájení řízení na vědomí zaslal obci Libeř. Stavební úřad po doručení petice občanů, v níž byla žalobkyně označena za jednoho z jejich reprezentantů sice vydal dle § 28 odst. 1 správního řádu správního řádu usnesení, kterým jí postavení účastníka řízení přiznal, toto usnesení jí však zaslal současně s rozhodnutím ve věci (se stavebním povolením). Za této situace je ovšem zcela zřejmé, že žalobkyně neměla žádnou příležitost, aby se seznámila s podklady pro rozhodnutí, vyjádřila se k nim, resp. v rámci koncentrace řízení, která pro toto řízení platí uplatnila námitky, případně navrhla doplnění podkladů pro rozhodnutí.

Městský soud rovněž přisvědčil námitce, že na daný případ nelze aplikovat § 32 odst. 2 písm. c) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), když pod pojmem uzavřený prostor existujících staveb měl zákonodárce na mysli buď prostor obklopený jedinou stavbou, nebo prostor obklopený několika dalšími budovami, které na sebe sice nemusí těsně navazovat, avšak jejich vzdálenosti jsou tak malé, že je možno hovořit o uzavřeném prostoru. Nelze souhlasit s tím, že uzavřeným prostorem je prostor uzavřený oplocením (drobnou stavbou). K oplocení pozemku nelze pro účely aplikace § 32 odst. 2 písm. c) stavebního zákona přihlížet, je-li stavba vyšší než stávající oplocení, což je tento případ. Část souboru staveb je totiž umísťována do prostoru mezi oplocení a stávající stavby, bude viditelný i při pohledu z vnějšku areálu zemědělského družstva. Podmínka neměnnosti vnějšího výškového uspořádání tak není splněna.

Soud dále přisvědčil i třetímu žalobnímu bodu a zaujal právní názor, že stavební úřad je povinen dle § 10 odst. 4 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, zveřejnit žádost o vydání stavebního povolení i tehdy, proběhlo-li jen zjišťovací řízení dle tohoto zákona. V daném případě ke zveřejnění žádosti o vydání stavebního povolení nedošlo, oznámení o zahájení řízení bylo doručeno jen vymezenému okruhu účastníků řízení. Veřejnost tak nebyla včas informována o navazujícím stavebním řízení, a tím byla ztížena možnost účastnit se navazujícího řízení od jeho počátku. Jedná se však jen o dílčí procesní vadu, která by bez přistoupení shora uvedených dalších podstatných vad řízení nemohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.

Ke kasační stížnosti osoby na řízení zúčastněné Zemědělského družstva vlastníků Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16.12.2010 č.j. 1 As 61/2010-98 rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Pokud jde o účastenství žalobkyně ve stavebním řízení Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že

„[15] Žalobkyně tudíž nemohla být účastnicí stavebního řízení z toho titulu, že vystupovala jménem veřejnosti (občanů části obce Libeň). Toto postavení jí nelze přiznat ani na základě čl. 6 Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (tzv. Aarhuská úmluva, vyhlášená pod č. 124/2004 Sb. m. s.), neboť pravidla v něm obsažená nejsou přímo vykonatelná, a nelze jim proto přiznat aplikační přednost před obyčejným zákonem ve smyslu článku 10 Ústavy (viz rozsudek NSS ze dne 29. 3. 2007, čj. 2 As 12/2006 - 110 ve věci Sdružení Jihočeské matky, o. s.)“.

Dále dovodil, že „[16] Účastníkem stavebního řízení tak mohla být žalobkyně pouze na základě § 59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona jako tzv. soused, čili osoba, jejíž vlastnické právo k sousedním pozemkům či stavbám může být stavebním povolením přímo dotčeno.“. S odkazem na nálezy ústavního soudu a judikaturu svou poukázal na to, že správní orgán musí posoudit v konkrétním případě dané okolnosti spočívající v povaze stavby a jejích dopadech na okolí a přistupovat k určení okruhu účastníků řízení individuálně a shrnul, že za účastníka řízení je třeba považovat i vlastníka „sousedního“ pozemku v případě, že jeho vlastnické nebo jiné věcné právo k pozemku nebo stavbě může být rozhodnutím vzhledem k velikosti stavebního pozemku a umístění stavby na něm, odstupovým vzdálenostem, rozměrům stavby, účelu jejího užívání atd., přímo dotčeno. Přímým dotčením lze nepochybně rozumět především dotčení stíněním, hlukem, prachem, pachem, zápachem, kouřem, vibracemi, světlem apod., tj. různé imise (§ 127 odst. 1 obč. zák.) a je tak vyloučeno, aby se jednotlivec domáhal ochrany práv osob jiných, jejichž zcela samostatná práva přísluší hájit pouze jim a je jejich věcí, zda tak učinily do důsledků či nikoli.

Následně shledal, že žalobkyně je výlučný vlastník budovy č. p. 107, stavební parcely č. 208 a pozemkových parcel č. 230/4 a 230/5 v katastrálním území Libeň u Libeře, v obci Libři, které se nachází na severním konci zastavěného území části obce Libeň a uplatnila výhrady ve stavebním řízení, které se týkaly výlučně zápachu, který bude vznikat při provozu bioplynové stanice; tato bioplynová stanice měla být dle žádosti o vydání stavebního povolení postavena v zemědělském areálu východně za obcí, kde byl do té doby chován skot. Tento chov měl být dle plánu stěžovatele zrušen a nahrazen rentabilnějším záměrem –provozováním bioplynové stanice, rovněž svoji aktivní žalobní legitimaci v řízení před městským soudem opřela žalobkyně o tvrzení, že realizací bioplynové stanice by došlo k nadměrnému zvýšení pachových imisí (zápach fugátu) působících na nemovitosti žalobkyně (str. 2 a 7 žaloby). Stěžovatel ve svém vyjádření k žalobě naopak tato tvrzení popřel, uvedl, že nemovitosti žalobkyně se nachází cca 450 m od bioplynové stanice, fugát je biologicky stabilizovaný produkt fermentace, a proto není zdrojem zápachu. Současně zdůraznil, že účastenství žalobkyně jí nezakládá stavební zákon, ale pouze rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

S odvoláním na rozptylovou studii zpracovanou v květnu 2007 společností Farmtec a. s. (konkrétně Ing. R. P.), která je držitelem osvědčení o autorizaci ke zpracování rozptylových studií dle zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, pak Nejvyšší správní soud učinil závěr, že žalobkyně /bod 20/ „není osobou, jejíž vlastnické právo ke stavbě a pozemkům by bylo přímo dotčeno stavebním povolením. Rozptylová studie totiž jednoznačně vylučuje, že by provoz bioplynové stanice mohl výrazněji zasáhnout do vlastnického práva žalobkyně. Dle této studie dojde realizací záměru k poklesu objemu pachových látek v ovzduší, rovněž se zmenší koncentrace amoniaku. Pokud jde o příspěvek bioplynové stanice k imisní zátěži oxidem dusičitým, dojde v místě, kde se nachází nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně, pouze k zanedbatelnému nárůstu o 2 - 3% imisního limitu, a to jen u ukazatele sledujícího průměrnou hodinovou koncentraci. V případě aritmetického průměru za rok bude nárůst menší než 0,06 μg.m-3, tedy méně než 0,15% imisního limitu, který v případě aritmetického průměru za rok činí 40 μg.m-3.

[21] Na platnost tohoto závěru nemůže mít žádný vliv rozhodnutí správního orgánu I. stupně, který žalobkyni postavení účastníka řízení přiznal. Zde je třeba poukázat na zásadní rozdíl mezi § 14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb. (starý správní řád) a § 28 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. (nový správní řád). Ustanovení § 14 odst. 1 starého správního řádu přiznávalo postavení účastníka řízení každému, kdo tvrdil, že bude rozhodnutím přímo dotčen na svých právech, a to až do doby, než se prokázal opak. Postavení účastníka řízení tak mohl získat kdokoliv jen na základě svého tvrzení, že se považuje za účastníka, ačkoliv bylo zjevné, že jím být nemůže. O vyloučení takového účastníka z řízení bylo třeba vydat správní rozhodnutí, důkazní břemeno spočívalo na správním orgánu (jedná se o tzv. procesní pojetí účastenství, viz rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2008, čj. 2 As 12/2008 - 63). Nový správní řád plně spočívá na materiálním pojetí účastenství, pro nějž není rozhodné, zda správní orgán s určitou osobu jedná jako s účastníkem řízení, či zda určitá osoba tvrdí, že je účastníkem řízení. Relevantní je pouze naplnění kritérií dle § 27 (viz Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha: BOVA POLYGON, 2006, s. 223 – 224).

Účastenství žalobkyně ve stavebním řízení proto nemohlo být založeno jejím tvrzením o přímém dotčení na právech ani procesním rozhodnutím správního orgánu I. stupně vydaným na základě § 28 odst. 1 nového správního řádu, který je třeba aplikovat na danou věc. Její účastenství, je totiž potřeba posuzovat materiálně. Rozhodující je toliko to, zda žalobkyně splňovala podmínky § 59 odst. 1 stavebního zákona (viz rozsudek ve věci Ekoprogres Praha, s. r. o., cit. v bodě [13] shora; aplikace obecné definice účastníků řízení dle § 27 správního řádu je ve stavebním řízení vyloučena, viz bod [13] shora). Nejvyšší správní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že žalobkyně kritéria stanovená v § 59 odst. 1 stavebního zákona nesplňovala (viz zejména bod [20] shora). Žalobkyně mohla být do stavebního řízení přibrána na základě § 59 odst. 3 stavebního zákona jako „jiná osoba“, ani v tomto případě by se však nedostala do pozice účastníka řízení (viz § 59 odst. 3, věta za středníkem)“.

Nejvyšší správní soud tedy dovodil, že žalobkyni nenáleželo účastenství ve stavebním řízení a ve vztahu k rozsudku městského soudu uvedl, že shledal postup tohoto soudu v souladu se zákonem potud, jestliže implicitně vyhodnotil podmínky aktivní žalobní legitimace za splněné a žalobu věcně projednal, když požadavkům aktivní žalobní legitimace vyhoví každý, kdo tvrdí, že byl vydaným rozhodnutím přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předchozím řízení zkrácen na svých právech (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a však „[26] Nejvyšší správní soud však dále dospěl s ohledem na obsah správního spisu k závěru, že žalobkyně nemohla být vydaným stavebním povolením zkrácena na svých hmotných právech, a to ani přímo, ani v důsledku porušení jejích procesních práv. Žalobkyni nenáležela ve stavebním řízení žádná práva, neboť nebyla jeho účastníkem. Její tvrzení o dotčení na vlastnickém právu v důsledku zápachu vznikajícího provozem bioplynové stanice se ukázalo na podkladě zpracované rozptylové studie jako neopodstatněné, jeho pravdivost byla spolehlivě vyvrácena (k tomu blíže viz body [18] až [20] shora). Žalobkyni tak nesvědčila aktivní věcná legitimace (viz rozsudek NSS ze dne 27. 11. 2007, čj. 5 As 43/2007 - 99). Následkem nedostatku aktivní věcné legitimace je vždy zamítnutí žaloby (rozsudek NSS ze dne 14. 2. 2006, čj. 1 Afs 40/2005 - 62, publ. pod č. 1477/2008 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 11. 3. 2008, čj. 8 As 46/2007 - 98).

[27] I kdyby bylo možné souhlasit s městským soudem v tom, že správní řízení bylo stiženo vadami, které mohou mít vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného a správního orgánu I. stupně, čímž se však Nejvyšší správní soud nezabýval, nebylo by možné tato rozhodnutí zrušit. Posláním soudního řízení správního je totiž ochrana subjektivních veřejných práv fyzických a právnických osob (§ 2 s. ř. s.), což lze dovodit rovněž z § 65 odst. 1 s. ř. s. a konstrukce aktivní žalobní legitimace, která se následně promítá do aktivní věcné legitimace. Žalobě lze vyhovět a správní rozhodnutí zrušit jen tehdy, pokud je možné učinit závěr, že žalobce byl tímto rozhodnutím zkrácen na svých právech. V daném případě však takový závěr učinit nelze, a proto i v případě objektivní existence eventuálních (městským soudem pojmenovaných) vad správního řízení či nezákonností vydaného stavebního povolení bylo na místě žalobu zamítnout“.

Závěr městského soudu o tom, že žalobkyně byla zkrácena na svých právech, byl proto shledán nesprávným, neboť žalobkyně vůbec nebyla nositelkou těchto procesních práv. Další dva důvody rozsudku městského soudu [porušení povinnosti dle § 10 odst. 4 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí a nesprávný výklad § 32 odst. 2 písm. c) stavebního zákona] se rovněž týkají nezákonnosti rozhodnutí žalovaného jako objektivního stavu, aniž by však mohly reálně vést ke zkrácení žalobkyně na jejích právech (ať již procesních, či hmotných).

Městský soud v Praze proto vázán předně uvedeným závěrem Nejvyššího správního soudu žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobkyně nebyla v řízení úspěšná a náhrada nákladů řízení jí proto nepřísluší, žalovanému pak nad rámec běžných činností náklady řízení nevznikly.

Osoba zúčastněná na řízení má podle § 60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V daném případě soud osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost neuložil, a proto jim právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nelze podat kasační stížnost; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu /§ 104 odst. 3 písm.a/ s.ř.s./. V takovém případě lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 9. února 2011

Mgr. Jana Brothánková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru