Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 295/2010 - 23Usnesení MSPH ze dne 05.01.2011

Prejudikatura

7 Ans 1/2007 - 100

62 Ca 39/2008 - 102


přidejte vlastní popisek

10 A 295/2010-23

USNESENÍ

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobkyně: B.A., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu

takto:

I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 11.11. 2010 domáhala toho, aby Ministerstvu vnitra bylo uloženo, aby rozhodlo ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobkyně.

Žalobkyně v žalobě uvedla, že společně se svojí rodinou požádala o udělení mezinárodní ochrany dne 17.5. 2006. Tímto dnem tak bylo zahájeno řízení o této žádosti, které však nebylo ke dni podání žaloby dosud ukončeno. Žalobkyně v únoru 2010 požádala o poskytnutí informací k řízení, neboť byla stále jen prodlužována lhůta k rozhodnutí. Ani tato žádost však nepřiměla žalovaného vydat ve věci rozhodnutí. Žalobkyně je proto nucena se vydání rozhodnutí domáhat u soudu, přičemž je přesvědčená, že není třeba podávat podnět ve věci nečinnosti k ministrovi vnitra dle § 80 správního řádu. K tomu uvádí, že podnět ve věci nečinnosti správního orgánu nelze považovat za prostředek, „které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu” ve smyslu § 79 s.ř.s. a který by tak bylo nutno vyčerpat, neboť žalobce tím nedisponuje řízením. K tomu odkazuje na komentář k soudnímu řádu správnímu, vydanému nakladatelstvím a C. H. BECK, v roce 2004, autorů Vopálka, Mikule, Šimůnková, Šolín, podle něhož se tak v případě prostředků, které má na mysli § 79 s.ř.s., musí jednat o prostředky, jejíchž prostřednictvím může účastník disponovat řízením za účelem odvrácení nečinnosti správního orgánu.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě, které bylo soudu doručeno dne 20.12. 2010, především uvedl, že podle jeho názoru nedošlo k naplnění žalobní legitimace podle § 75 s.ř.s., neboť žalobkyně bezvýsledně nevyčerpala prostředky, které procesní předpis platný pro řízení správního orgánu stanoví k ochraně proti nečinnosti správního orgánu. Žalobkyně se totiž vůbec nepokusila obrátit na nadřízený správní orgán a nepodala žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti ve smyslu § 80 odst. 3 správního řádu. Žalobkyně tedy nepostupovala dle zákona a rovnou se obrátila na soud se žalobou na nečinnost správních orgánů. Tím je dle názoru žalovaného dán důvod pro odmítnutí žaloby

jako nepřípustné podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) s.ř.s., neboť žalobkyně nevyčerpala řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem (§ 68 písm. a/ s.ř.s.).

V další části vyjádření žalovaný podrobně popsal důvody, které ho vedly k opakovanému prodlužování lhůty pro rozhodnutí ve věci žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany. Uvedl, že postup žalovaného nelze daném případě považovat za nečinnost, ale lze ho hodnotit jako o postup odpovídající složitosti případu žalobkyně a svědčící o jeho snaze zodpovědně rozhodnout o žádosti žalobkyně při zohlednění všech dostupných informací a existujících skutečností. Správní orgán rovněž poznamenal, že na délku řízení měla bezpochyby vliv i samotná žalobkyně, neboť správní orgán musel reagovat na četná doplnění dokládaná v průběhu správního řízení. Žalovaný proto považuje námitky žalobkyně za neodůvodněné. Současně žalovaný uvedl, že se chystá k tomu, aby mohlo být řízení ve věci žádosti žalobkyně v nejbližší době uzavřeno. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby byla žaloba odmítnuta.

Soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že žalobkyně měla před podáním žaloby na ochranu prpoti nečinnosti uplatnit žádost o opatření proti nečinnosti dle § 80 správního řádu. Vycházel přitom ze závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2007 čj. 7 Ans 1/2007 (publikováno ve Sbírce NSS pod č. 1683/2008), jímž byla tato otázka řešena. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nevyčerpání prostředků k nápravě dle § 80 správního řádu představuje absenci nezbytné podmínky řízení a žalobu je nutno v takovém případě odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku mj. uvedl: Před použitím některé z žalob ve správním soudnictví je tedy nutné vždy vyčerpat řádné opravné prostředky či jiné procesní prostředky nápravy, které jsou k dispozici v řízení před správním orgánem. Tato zásada je v obecné rovině vyjádřena v ust. § 5 s. ř. s. a je pak pro jednotlivé typy žalob konkretizována v ust. § 68 písm. a), § 79 odst. 1 a § 85 s. ř. s.

Takovým prostředkem ochrany proti nečinnosti je ve správním řízení žádost k nadřízenému správnímu orgánu podle ust. § 80 odst. 3 správního řádu. Obdobně v řízení daňovém je takovým procesním prostředkem podnět nadřízenému správci daně podle ust. § 34c odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2007, č. j. 2 Ans 4/2007 - 53). (…) Domáhal-li se stěžovatel ochrany před nečinností Úřadu, měl tak nejprve učinit v souladu s ust. § 80 odst. 3 správního řádu u nadřízeného správního orgánu a teprve pokud by taková žádost nebyla úspěšná, mohl stěžovatel podat žalobu na soud.

Soud k tomu považuje za nutné zdůraznit, že nový správní řád, zákon č. 500/2004 Sb., upravil v ust. § 80 institut ochrany před nečinností odlišně od ust. § 50 zákona č. 71/1967 Sb., účinného do 31. 12. 2005. Současná úprava totiž pojímá žádost účastníka o vydání opatření proti nečinnosti dle § 80 odst. 3 správního řádu právě jako prostředek, jehož prostřednictvím účastník disponuje řízením za účelem odvrácení nečinnosti správního orgánu, neboť nadřízený správní orgán musí vydat o takové žádosti usnesení i v případě, kdy žádosti účastníka řízení nevyhoví (§ 80 odst. 6 správního řádu, poslední věta).

Pokud žalobkyně uvádí, že se „pokoušela o jakousi urgenci“ svým dopisem v únoru 2010 a mohlo by tedy na tento dopis být nahlíženo jako na vyčerpání prostředků k ochraně před nečinností dle správního řádu, nelze s jejím náhledem na věc souhlasit. Opatření proti nečinnosti totiž musí vydat nadřízený správní orgán, tj. orgán odlišný od toho, jehož nečinnost je namítána. Je-li žádost o opatření proti nečinnosti uplatněna u orgánu, který vede řízení, jak to v daném případě učinila žalobkyně, nesplňuje takové podání svůj základní smysl, totiž faktické postěžování si na podřízený správní orgán a očekávání nápravy z pozice nadřízené autority, a tím skutečné pomoci účastníku správního řízení (viz též usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2008 čj. 62 Ca 39/2008-102, publikováno ve Sbírce NSS pod č. 170/2009).

Vzhledem k výše uvedenému soud podanou žalobu odmítl pro absenci nezbytné podmínky řízení, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto usnesení.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 3 věta prvá, podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost za podmínek

uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto usnesení. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 5. ledna 2011

Mgr. Jana Brothánková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru