Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 29/2010 - 48Rozsudek MSPH ze dne 01.09.2011

Prejudikatura

6 A 51/2001


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 10A 29/2010 - 48-51

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce: NEOTECH, a. s., se sídlem Pražská 288, Písek, IČ 26077116, zast. Mgr. Ondřejem Šimánkem, advokátem, se sídlem Masarykova 186, Milevsko, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2009 čj. 2009/66379-424

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce v Písku (dále jen úřad práce) ze dne 22.7. 2009 č.j. PIA-2009/63855-5. Tímto rozhodnutím úřad práce podle § 82 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o zaměstnanosti), stanovil žalobci povinnost poukázat do státního rozpočtu odvod podle § 82 odst. 1 zákona o zaměstnanosti ve výši 64.941,- Kč.

Žalobce v žalobě namítá, že závěry rozhodujících orgánů nemají oporu ve stávající právní úpravě. Žalobce splnil povinnost uloženou v § 81 zákona o zaměstnanosti náhradním způsobem, který připouští ustanovení § 81 odst. 2 písm. b) zákona o zaměstnanosti, když ve sledovaném období odebral výrobky nebo služby od zaměstnavatelů zaměstnávajících více než 50 % zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postižením. Tento úkon žalobce doložil a i úřad práce konstatuje, že výrobky byly skutečně odebrány. Úřad práce však stejně jako žalovaný rozhodl, že plnění touto formou nelze uznat, protože úhrada zboží byla provedena až dne 8.8. 2008, tedy po 15. 2. kalendářního roku následujícího po sledovaném období. Z žádných právních předpisů, a to ani z vyhlášky č. 518/2004 Sb., kterou se provádí zákon o zaměstnanosti (konkrétně § 18 této vyhlášky), však nevyplývá povinnost zaměstnavatele v období, kdy výrobky nebo služby od zaměstnavatelů zaměstnávajících více než 50 % zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, odebere, tyto ve sledovaném období i uhradit. K úhradě zboží došlo po splatnosti faktury na základě dohody mezi žalobcem a VDI meta – výrobní družstvo invalidů, se sídlem 1. máje 670/128, Ostrava (dále jen VDI meta). Podle názoru žalobce proto povinnost uložená v § 81 zákona o zaměstnanosti je splněna už odebráním výrobků nebo služeb v režimu § 81 odst. 2 písm. b) zákona o zaměstnanosti, splnění této povinnosti není vázáno na úhradu za odebrané výrobky či služby. Výklad správních orgánů je tak extenzivní a jde proti jazykovému i věcnému smyslu příslušných ustanovení.

Žalobce nad rámec výše uvedeného odkazuje na „poučení k vyplnění oznámení o plnění povinného podílu osob se zdravotním postižením na celkovém počtu zaměstnanců zaměstnavatele”, kde je konkrétně uvedeno, že „cenu nezaplacených výrobků nebo služeb nebo zadaných zakázek lze započítat pouze tehdy, pokud byly dodány ve sledovaném roce, ale jejich splatnost spadá mimo sledované období”. I tento metodický pokyn tedy naznačuje, že výklad úřadu práce není správný.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že žalobu nepovažuje za důvodnou a navrhl, aby byla zamítnuta. K tomu uvedl, že žalobce byl povinen do 15.2. 2008 oznámit úřadu práce způsob plnění povinného podílu. To žalobce splnil dne 14.2. 2008, když doložil oznámení, v němž uvedl, že svou povinnost zaměstnávat povinný podíl osob se zdravotním postižením splnil odběrem výrobků a služeb nebo zadáním zakázek ustanovení § 81 odst. 2 písm. b) zákona o zaměstnanosti. Podle názoru žalovaného však povinný podíl není splněn již odběrem, jak se domnívá žalobce. Podle § 81 odst. 5 zákona o zaměstnanosti způsob výpočtu plnění povinného podílu stanoví ministerstvo prováděcím právním předpisem. Tímto právním předpisem je výše uvedená vyhláška, která v citovaném ustanovení § 18 odst. 1 konstatuje, že „počet osob se zdravotním postižením, které si zaměstnavatel může započítat na plnění povinného podílu, se vypočte tak, že z celkového objemu plateb, uskutečněných za výrobky, služby nebo zakázky, které zaměstnavatel odebral, …”. Je tedy dle názoru žalovaného zřejmé, že do plnění povinného podílu lze započítat pouze ten odběr, za který již byla uskutečněna platba. Vzhledem k tomu, že povinný podíl se plní nejpozději do 15.2. roku následujícího po sledovaném období, aby mohl být odběr podle ustanovení § 81 odst. 2 písm. b) zákona o zaměstnanosti započítán, musel by být do 15.2. rovněž uhrazen.

Pokud žalobce uvádí, že fakturu uhradil až dne 8.8. 2008 po dohodě s dodavatelem, konstatuje žalovaný, že taková dohoda nemá na plnění povinného podílu vliv. Pokud by žalobce plnil povinný podíl dle ustanovení § 81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti zaměstnáváním osob se zdravotním postižením, byl by povinen mzdu nebo plat vyplácet periodicky, a v případě, že by zvolil plnění povinného podílu odvodem do státního rozpočtu, i tento obvod by musel být uskutečněn do 15.2. 2008. Není tedy žádný logický ani zákonný důvod k tomu, aby byl žalobci akceptován odběr výrobků a služeb dle ustanovení § 81 odst. 2 písm. b) zákona o zaměstnanosti, jehož platbu žalobce učinil až v srpnu roku 2008.

Žalovaný nesouhlasí s námitkou žalobce, že výklad žalovaného je extenzivní a jde proti jazykovému a věcnému smyslu příslušných ustanovení. K tomu uvedl, že osoby se zdravotním postižením obtížně hledají uplatnění v rámci pracovního procesu, a proto současná právní úprava podporuje a napomáhá vytváření nových či udržení stávajících pracovních míst pro osoby se zdravotním postižením. Utváření pracovních míst pro zdravotně postižené osoby mimo jiné napomáhá a podporuje též poptávka po výrobcích a službách od zaměstnavatelů uvedených v § 81 odst. 2 písm. b) zákona o zaměstnanosti. K podpoře těchto míst je tak zcela evidentně potřebné, aby bylo příslušným zaměstnavatelům za odběr výrobků řádně placeno, aby nedocházelo ke snižování jejich likvidity a následně nutnosti pracovní místa pro zdravotně postižené osoby rušit. Není proto v žádném případě smyslem zákona o zaměstnanosti, aby uvedeným zaměstnavatelům bylo placeno v co nejvzdálenější době od odebrání výrobků, ale aby tak povinní zaměstnavatelé činili nejpozději do 15.2. kalendářního roku, ve kterém povinnosti dle ustanovení § 81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti plní. Naopak zcela proti smyslu se jeví postup, který naznačil žalobce, tedy že by povinní zaměstnavatelé plnili své finanční závazky vůči zaměstnavatelům uvedeným v § 81 odst. 2 písm. b) zákona o zaměstnanosti s několikaměsíčním činy několikaročním zpožděním. V daném případě se tento postup jeví jako absurdní tím spíše, že žalobce, ač byla předmětná faktura splatná již ke 14.1. 2008, uhradil ji až dne 8.8. 2008.

Ani text poučení k vyplnění oznámení o plnění povinného podílu žádným způsobem nerozporuje výše uvedený výklad. Naopak v poučení k oznámení za rok 2007 je zcela jednoznačně uvedeno, že „přepočet odebraných výrobků nebo služeb nebo zadaných zakázek se provede podle § 18 vyhlášky č. 518/2004 Sb., tak že cena všech…“ Je tedy evidentní, že toto poučení odkazuje na výše citovanou vyhlášku.

Ze správního spisu vyplývají následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti:

Žalobce doručil úřadu práce dne 14.2. 2008 oznámení o plnění povinného podílu osob se zdravotním postižením na celkovém počtu zaměstnanců zaměstnavatele za rok 2007 podle § 83 zákona o zaměstnanosti. V něm uvedl, že jeho povinný podíl činí 1,23 osob, a že povinnost plní odběrem výrobků a služeb nebo zadáním zakázek ve výši 1,27 osob. K tomu doložil fakturu vystavenou VDI meta ze dne 31.12. 2007 na částku 224.270,- Kč s datem splatnosti 14.1. 2008 a čestné prohlášení, že vystavitel faktury je zaměstnavatelem zaměstnávajícím více než 50 % zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postižením. Dále je ve spise založen výpis z bankovního účtu žalobce, podle kterého dne 8.8. 2008 zadal příkaz k úhradě na částku 224.270,- Kč na úhradu citované faktury.

Ve spise je dále založen protokol ze dne 24.6. 2009 o výsledku kontroly dodržování pracovněprávních předpisů u žalobce vyhotovený úřadem práce, z něhož vyplývá, že bylo kontrolováno plnění stanoveného podílu zaměstnaných osob se zdravotním postižením podle § 81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti za roky 2007 a 2008. Z protokolu vyplývá, že celkový průměrný přepočet zaměstnanců žalobce za rok 2007 je 30,79 osob, z toho povinný podíl 4 % činí 1,23 osob. Žalobce v roce 2007 nezaměstnával v pracovním poměru žádné osoby se zdravotním postižením. Podle údajů žalobce bylo v roce 2007 realizováno plnění povinného podílu formou odběru výrobků nebo služeb v rozsahu 1,27 osob. Podle doložených dokladů žalobce odebral výrobky nebo služby v celkovém rozsahu 188.462,- Kč bez DPH od dodavatele VDI meta, k čemuž doložil fakturu ze dne 31.12. 2007 se splatností 14. 1. 2008, toto zboží bylo uhrazeno dne 8.8. 2008. Z protokolu vyplývá, že dodávka zboží byla realizována ve sledovaném kalendářním roce 2007, ale k datu výpočtů (tj. ve lhůtě do 15.2. 2008) nebyla platba zboží realizována a nelze ji pro účely plnění podílu osob zohlednit. Zaměstnavatel měl proto ke splnění povinného podílu zaměstnávání osob odvést do státního rozpočtu částku 64.941,- Kč. Za rok 2008 nebyly u žalobce zjištěny žádné závady.

K tomuto kontrolnímu protokolu podal žalobce námitku, v níž argumentoval obdobně jako v žalobě, že žalobce splnil svoji povinnost odebráním výrobků s tím, že datum uhrazení ceny za tyto výrobky není rozhodné.

Rozhodnutím ze dne 3.7. 2009 úřad práce k námitkám žalobce nevyhověl.

Rozhodnutím ze dne 22.7. 2009 č.j. PIA-2009/63855-5 úřad práce žalobci stanovil podle § 82 odst. 3 zákona o zaměstnanosti povinnost poukázat do státního rozpočtu odvod podle § 82 odst. 1 zákona o zaměstnanosti ve výši 64.941,- Kč. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že úřad práce trvá na názoru, že předepsaný odvod je po právu, neboť namítané plnění v podobě odběru výrobků nebo služeb od zaměstnavatele VDI meta nelze uznat. Podle doložené faktury ze dne 31.12. 2007 bylo datum plnění dne 21.12. 2007 a splatnost faktury byla stanovena na 14.1. 2008, ale skutečná úhrada zboží byla žalobcem provedena převodem až 8.8. 2008, tedy po 15.2. kalendářního roku následujícího po sledovaném období.

Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, v němž argumentoval obdobně jako v žalobě nesprávným výkladem zákona o zaměstnanosti ze strany úřadu práce. O odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 5.11. 2009 čj. 2009/66379-424 tak, že odvolání zamítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobce ve sledovaném období odebral výrobky nebo služby ve smyslu ustanovení § 81 odst. 2 písm. b), když splatnost byla stanovena až na rok 2008. K zaplacení odběru došlo až dne 8.8. 2008. Žalovaný uvedl, že žalobce byl povinen do 15.2. 2008 oznámit úřadu práce způsob plnění povinného podílu. To žalobce splnil dne 14.1. 2008, když doložil oznámení, v němž uvedl, že svou povinnost zaměstnávat povinný podíl osob se zdravotním postižením splnil odběrem výrobků a služeb nebo zadáním zakázek dle ustanovení § 81 odst. 2 písm. b) zákona o zaměstnanosti. Žalovaný následně uvedl, že povinný podíl není splněn již odběrem podle ustanovení § 81 odst. 2 písm. b) zákona o zaměstnanosti, jak žalobce tvrdí. Podle § 81 odst. 5 zákona o zaměstnanosti způsob výpočtu stanoví ministerstvo prováděcím právním předpisem, kterým je vyhláška č. 518/2004 Sb., a to konkrétně § 18 odst. 1 této vyhlášky, který stanoví, že „počet osob se zdravotním postižením, které si zaměstnavatel může započítat do plnění povinného podílu, se vypočte tak, že z celkového objemu plateb, uskutečněných za výrobky, služby nebo zakázky, které zaměstnavatel odebral, se …”. Z toho je dle názoru žalovaného zřejmé, že do plnění povinného podílu lze započítat pouze ten odběr, za kterých byla uskutečněna platba. Vzhledem k tomu, že povinný podíl se plní nejpozději k 15.2. roku následujícího po sledovaném období, aby mohl být odběr podle ustanovení § 81 odst. 2 písm. b) zákona o zaměstnanosti započítán, musel by být do 15.2. rovněž uhrazen, protože výše uvedené ustanovení § 18 odst. 1 vyhlášky stanovuje, že počet zdravotně postižených osob lze vypočítat pouze z odběrů, za něž byla platba uskutečněna. Žalobce tedy nemohl dne 14. 2. 2008 vypočítat počet zdravotně postižených osob na základě odběru výrobků v souladu s ustanovením § 18 odst. 1 vyhlášky, protože neměl žádnou uskutečněnou platbu, ze které by tento počet zdravotně postižených osob mohl vypočítat. Odběr byl uhrazen až dne 8.8. 2008, tedy až 6 měsíců poté, kdy z této neuhrazené platby žalobce vypočítal počet zdravotně postižených osob odpovídající této neuhrazené platbě. Proto žalovaný podané odvolání zamítl.

Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Při ústním jednání žalobce setrval na podané žalobě a argumentech v ní uvedených, žalovaný s odkazem na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a vyjádření k žalobě navrhl, aby byla žaloba zamítnuta.

Městský soud v Praze věc posoudil takto:

Podle § 81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, zaměstnavatelé s více než 25 zaměstnanci v pracovním poměru jsou povinni zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu těchto osob na celkovém počtu zaměstnanců zaměstnavatele. Povinný podíl činí 4 %.

Podle § 81 odst. 2 povinnost uvedenou v odstavci 1 zaměstnavatelé plní

a) zaměstnáváním v pracovním poměru,

b) odebíráním výrobků nebo služeb od zaměstnavatelů zaměstnávajících více než 50 % zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, nebo zadáváním zakázek těmto zaměstnavatelům nebo odebíráním výrobků chráněných pracovních dílen provozovaných občanským sdružením, státem registrovanou církví nebo náboženskou společností nebo právnickou osobou evidovanou podle zákona upravujícího postavení církví a náboženských společností nebo obecně prospěšnou společností nebo zadáváním zakázek těmto subjektům nebo odebíráním výrobků nebo služeb od osob se zdravotním postižením, které jsou osobami samostatně výdělečně činnými a nezaměstnávají žádné zaměstnance, nebo zadáváním zakázek těmto osobám, nebo

c) odvodem do státního rozpočtu,

nebo vzájemnou kombinací způsobů uvedených v písmenech a) až c).

Podle § 81 odst. 5 zákona o zaměstnanosti způsob výpočtu průměrného ročního přepočteného počtu zaměstnanců a výpočtu plnění povinného podílu stanoví ministerstvo prováděcím právním předpisem.

Podle § 18 odst. 1 vyhlášky č. 518/2004 Sb., kterou se provádí zákon o zaměstnanosti, pro účely plnění povinnosti zaměstnávat osoby se zdravotním postižením podle § 81 odst. 2 písm. b) zákona se počet osob se zdravotním postižením, které si zaměstnavatel může započítat do plnění povinného podílu, vypočte tak, že z celkového objemu plateb, uskutečněných za výrobky, služby nebo zakázky, které zaměstnavatel odebral od jednotlivých právnických nebo fyzických osob uvedených v § 81 odst. 2 písm. b) zákona (dále jen "dodavatel") ve sledovaném kalendářním roce, se odečte daň z přidané hodnoty a výsledná částka se vydělí sedminásobkem průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí sledovaného kalendářního roku, vyhlášené Ministerstvem práce a sociálních věcí.

Mezi účastníky řízení je v daném případě spor o to, zda ke splnění povinnosti způsobem uvedeným v § 81 odst. 2 písm. b) zákona o zaměstnanosti postačuje, aby byly výrobky ve sledovaném období pouze odebrány anebo zda je zapotřebí, aby byly také zaplaceny, popř. do kdy se má platba za tyto odebrané výrobky uskutečnit. Soud se přitom přiklání k výkladu zastávanému žalovaným.

Pokud žalobce tvrdí, že datum uskutečnění platby za odebrané výrobky není pro otázku plnění povinnosti rozhodné, lze tento jeho názor vyvrátit argumentací reductio ad absurdum. Pokud by měl jím zastávaný výklad platit a datum uhrazení platby za výroky by bylo zcela nerozhodné a úhrada platby by tak mohla proběhnout s libovolným zpožděním, znamenalo by to, že by v podstatě nemusela proběhnout vůbec, neboť při jakékoli kontrole by mohl zaměstnavatel tvrdit, že úhrada teprve proběhne. To by byl ovšem zjevný nesmysl, neboť nejen že by důsledkem takového výkladu nebyla podpora zaměstnavatelů zaměstnávajících osoby se zdravotním postižením, ale vedlo by to naopak ke snižování jejich likvidity (neboť by dodávali výrobky a služby, za něž by jim nebylo placeno), resp. až k postupnému bankrotu. Je tedy zřejmé, že musí být stanovena jednoznačná časová hranice, do kdy musí být platba za odebrané výrobky uskutečněna, aby mohla být započítána na plnění povinného podílu dle ust § 81 zákona o zaměstnanosti. Jedině tehdy totiž bude naplněn smysl a účel tohoto ustanovení.

Soudu se přitom jeví jako zcela logický a smyslu zákona odpovídající výklad zaujatý žalovaným, že platba musí proběhnout nejpozději do 15. 2. roku následujícího po rozhodném období. To vyplývá z ust. § 83 zákona o zaměstnanosti, podle něhož plnění povinného podílu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, včetně způsobů plnění, je zaměstnavatel povinen do 15. února následujícího roku písemně ohlásit úřadu práce příslušnému podle § 82 odst. 2.

Jak již bylo shora odůvodněno, nepostačuje ke splnění zákonné podmínky dle § 81 odst. 2 písm. b) od zaměstnavatele zaměstnávajícího osoby se zdravotním postižením výrobky a služby pouze odebrat, ale je také potřeba za tyto výrobky a služby zaplatit. Má-li splnění všech těchto podmínek zaměstnavatel ohlásit ke dni 15. 2. roku následujícího po rozhodném období, musí být tyto podmínky také splněny, což znamená rovněž to, že musí být úhrada provedena.

Vyplývá to koneckonců i z ust. § 18 odst. 1 prováděcí vyhlášky, podle něhož lze do plnění povinného podílu započítat pouze uskutečněné platby za výrobky a služby, tj. nikoli pouze platby přislíbené (ať už by byly splatné nebo nikoli). Takové znění vyhlášky přitom nepřekračuje zákonné zmocnění a nejde podle názoru soudu nad rámec zákona. Ačkoli zákon takovou podmínku výslovně neformuluje a nestanoví ji explicitně, lze podmínku provedení úhrady za odebrané výrobky a služby do 15. 2. 2 následujícího roku bez problémů dovodit ze smyslu a účelu příslušných ustanovení. Za těchto okolností nelze tvrdit, že by prováděcí vyhláška šla nad rámec zákonného zmocnění k vydání prováděcího právního předpisu.

Soud přitom zdůrazňuje, že výklad zaujatý žalovaným (s nímž soud plně souhlasí) neznamená, že platba za odebrané výrobky musí být uskutečněna ještě v témže roce, kdy došlo k jejich odebrání, jak opakovaně uváděl při jednání před soudem žalobce. Z žalobou napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že postačuje, pokud je platba provedena do 15. 2. následujícího roku. Do plnění povinného podílu tak lze započítat i platby za výrobky odebrané např. 31. 12. běžného roku, na něž je vystavena faktura se splatností v následujícím roce (jak tomu bylo i v projednávaném případě žalobce), pokud dojde k úhradě této faktury nejpozději 15. 2. následujícího roku.

K poukazu žalobce na to, že splatnost faktury byla prodloužena po dohodě s VDI meta, soud konstatuje, že tato okolnost není pro posouzení věci podstatná. Plnění povinného podílu zaměstnávání osob se zdravotním postižením je povinností veřejnoprávní a nelze ji tedy nijak modifikovat ani se jí zprostit soukromoprávním ujednáním mezi dvěma subjekty. Zaujatým výkladem správní orgány pochopitelně nijak neingerují do soukromoprávního vztahu mezi žalobcem a VDI meta, naopak tímto výkladem důsledně oddělují veřejnoprávní povinnost žalobce vyplývající ze zákona o zaměstnanosti (pro jejíž plnění není dohoda o změně splatnosti relevantní) od vztahu mezi žalobcem a VDI meta, který je vztahem soukromoprávním vznikajícím na základě kupní smlouvy (či jiného soukromoprávního ujednání) a pro nějž je pochopitelně dohoda o změně splatnosti relevantní.

Soud proto uzavírá, že výklad zaujatý správní orgány je v souladu s právními předpisy, žalobce povinnost podle § 81 odst. 2 písm. b) zákona o zaměstnanosti pro rok 2007 nesplnil a odvod do státního rozpočtu mu tak byl uložen po právu.

Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek

uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 1. září 2011

Mgr. Jana Brothánková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru