Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 286/2011 - 45Rozsudek MSPH ze dne 16.09.2011

Prejudikatura

1 As 119/2011 - 39


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 10A 286/2011 - 24-31

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: A.P. (v písemnostech též příjmení psáno „P.“), proti žalovanému: Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, se sídlem Na Baních 1304, Praha –Zbraslav, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného, Odboru cizinecké policie, odd. pobytové kontroly, pátrání a eskort Mělník, ze dne 27.7.2011 čj. KRPS-46998-67/ČJ-2011-010026,

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Včas podanou žalobou Krajskému soudu v Praze prostřednictvím žalovaného, postoupenou Městskému soudu v Praze, jako soudu příslušnému, se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví, kterým bylo rozhodnuto podle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR ve znění účinném od 1.1.2011 (dále jen „zákon“) o prodloužení doby zajištění za účelem správního vyhoštění, stanovené předchozím rozhodnutím žalovaného ze dne 26.5.2011 pod č.j. KRPS-46998-48/ČJ-2011-010026, podle § 125 odst. 1 uvedeného zákona o 60 dnů.

Soudu je z jeho úřední činnosti známo a vyplývá to i z napadeného rozhodnutí, že o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 1.4.2011 čj. KRPS-46998-10/ČJ-2011-010026 podle ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) a c) zákona, doba trvání zajištění byla stanovena do 30.5.2011 ( žalobu proti tomuto rozhodnutí soud zamítl rozsudkem ze dne 6.6.2011 č.j. 10 A 117/2011-39). Následně byla doba zajištění prodloužena rozhodnutím ze dne 26.5.2011 shora uvedeným, rovněž o 60 dnů (žalobu proti tomuto rozhodnutí soud zamítl rozsudkem ze dne 28.6.2011 č.j. 5 A 127/2011-20). Celková doba prodloužení zajištění tak činí 120 dnů.

Žalobce v žalobě tvrdí, že žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že při stanovení doby trvání zajištění přihlédl k předpokládané složitosti výkonu správního vyhoštění a důvodem potřebnosti dalšího zajištění je, že „v současné době probíhá odvolací řízení proti rozhodnutí o správním vyhoštění a nejsou známy žádné nové skutečnosti, které by bylo třeba nově zvážit“. Dále konstatuje, že po dobu zajištění žalobce „zajistil vystavení náhradního cestovního dokladu cestou zastupitelského úřadu Ukrajiny v Praze a je připraven k okamžité realizaci vyhoštění po nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění“.

Žalobce namítá, že o jeho odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění bylo rozhodnuto odvolacím orgánem dne 25.7.2011 tak, že rozhodnutí bylo zrušeno a současně věc vrácena správnímu orgánu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí, a to s tím, že „správním orgánem nebyl náležitým způsobem zjištěn skutkový stav a dále že při svém rozhodování se dostatečně nevypořádal s otázkou dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života ve smyslu ust. § 119a odst. 2 zákona“. Úkolem žalovaného bylo ověřit, zda ve věci odvolání proti rozhodnutí o vyhoštění bylo rozhodnuto a jaký je jeho dopad na prodloužení doby zajištění, zejména v souvislosti s realizovatelností správního vyhoštění. Odvolací orgán, jehož rozhodnutí předcházelo napadenému, totiž poukázal na to, že žalobce žije na území ČR ve společné domácnosti s paní M.M., která je občankou ČR, s níž žije 8 let a společně vedou domácnost na adrese, kterou uvedl, a je-li ve správním řízení zjištěno a potvrzeno, že cizinec má s občanem ČR trvalý vztah obdobný stavu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti, lze jej považovat za rodinného příslušníka občana EU a rozhodnutí o správním vyhoštění lze vydat pouze v případě, že cizinec ohrožuje bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušuje veřejný pořádek.

Žalobce, ohledně vystavení náhradního cestovního dokladu, dále namítá, že z dikce odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, zdali žalovaný již disponuje náhradním cestovním dokladem pro žalobce, anebo o jeho vystavení teprve požádal, tedy má za to, že absentuje řádné zdůvodnění délky pokračujícího zajištění.

Uvedené lze podle žalobce vztáhnout i na posouzení otázky, zda v daném případě nebylo dostačující pouhé uložení zvláštního opatření za účelem vycestování dle § 124 odst. 1 zákona ve spojení s ust. § 123b zákona.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že přistoupil k prodloužení zajištění a vycházel ze zjištěného skutečného stavu věci, neboť bylo šetřením z evidencí Policie ČR a protokolu o vyjádření účastníka ze dne 1.4.2011 zjištěno, že žalobce je osobou vedenou v evidenci nežádoucích osob. Dne 25.6.2003 mu bylo OCP Rokycany vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění na dobu 3 let pro porušení zákona o pobytu cizinců,toto rozhodnutí nerespektoval a následně 30.9.2003 mu bylo OCP Hradec Králové vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění na dobu 10 let do 30.9.2013. Dne 18.6.2004 pod č.j. 14T 197/2004-60 Okresní soud Praha –západ žalobce odsoudil pro trestný čin krádeže dle § 247/1a,b) tr.zák. a trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171/1b tr.zák. k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, rozhodnutí nabylo právní moci 21.6.2004. Dne 13.11.2007 vydal Okresní soud v Chrudimi trestní příkaz pod č.j. 7T 23/2007 pro spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a uložil podmíněný trest odnětí svobody na dobu tří let a trest vyhoštění z území ČR na dobu tří let, kdy rozhodnutí nabylo právní moci dne 13.11.2007. Dne 13.2.2008 vydal Okresní soud v Děčíně pod č.j. 4T 32/2008-54 trestní příkaz, žalobce byl odsouzen pro porušování domovní svobody, trestný čin krádeže a trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a žalobce byl odsouzen k úhrnnému trestu vyhoštění v trvání 5 let, rozhodnutí nabylo právní moci dne 17.5.2008 s dobou zařazení v ENO do 17.5.2016. Dne 12.1.2010 nabylo právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost žalobce ve věci udělení mezinárodní ochrany, výjezdní příkaz platný do 21.1.2010 žalobce rovněž nerespektoval a po skončení platnosti pobýval na území bez cestovního dokladu a bez platného víza a opakovaně maří výkon soudního rozhodnutí o vyhoštění. Dne 4.5.2011 bylo žalobci vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm.b) bod 9 zákona, jehož převzetí potvrdil, doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území byla stanovena na 5 let. Toto rozhodnutí bylo odvolacím orgánem dne 25.7.2011 zrušeno a věc vrácena k novému projednání a toto rozhodnutí nebylo žalovanému v době rozhodování o prodloužení doby zajištění známo.

Žalovaný se domnívá, že v odůvodnění rozhodnutí dostatečně popsal všechny úkony správního orgánu, které předcházely vydání rozhodnutí o prodloužení doby zajištění, a to především skutečnost, že žalobce dne 13.4.2011 podal k Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi návrh na zahájení řízení o zákonnosti zajištění, soud o tomto návrhu rozhodl usnesením 2.6.2011 č.j. 7C 108/2011-18 a žalobu zamítl. Žalobce podal k Městskému soudu v Praze i žalobu proti zajištění, o níž rozhodl soud rozsudkem ze dne 6.6.2011 pod č.j. 117/2011-39 a žalobu zamítl. žalobce dále podal žalobu proti rozhodnutí o prodloužení doby zajištění 26.5.2011, kterou Městský soud v Praze zamítl 28.6.2011 pod č.j. 5A 127/2011-20. Do doby vydání rozhodnutí o prodloužení zajištění ze dne 27.7.2011 neměl žalovaný rozhodnutí o odvolání ve věci správního vyhoštění k dispozici; odvolání i žaloba proti rozhodnutí o správním vyhoštění při tom má odkladný účinek na výkon správního vyhoštění a z uvedených důvodů správní orgán rozhodl o prodloužení doby zajištění.

Rozhodnutí odvolacího orgánu ve věci správního vyhoštění ze dne 25.7.2011 č.j. CPR-5530/ČJ-2011-9CPR-V243 bylo žalovanému doručeno dne 12.8.2011 a dne 13.8.2011 bylo žalobci doručeno oznámení o zahájení správního vyhoštění podle § 119 odst. 2 písm.b) zákona a zároveň usnesení o tom, že paní M.M. je účastníkem správního řízení.

Odkazuje-li žalobce na text odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu z 25.7.2011, žalovaný se ztotožňuje s tím, že signalizuje problematičnost výkonu správního vyhoštění a otázku vlastní realizovatelnosti, vyžádal si proto již stanovisko Ministerstva k možnosti vycestování, které bylo dne 16.8.2011 vydáno se závěrem, že vycestování cizince je možné, a po opětném projednání bylo dne 19.8.2011 pod č.j. KRSP-46998-78/ČJ-2011-010026 vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 odst. 2 písm.b) zákona (k datu podání vyjádření nenabylo právní moci).

Žalovaný považuje napadené rozhodnutí za přezkoumatelné, k námitce, že se měl žalovaný zabývat otázkou i případné dostatečnosti zvláštního opatření za účelem vycestování, poukázal na to, že tuto otázku vážil, užití mírnějšího prostředku podle § 123b odst. 1 písm.a) by v daném případě však bylo nedostačující. tato otázka byla již zkoumána jak při rozhodování o zajištění, tak i při prvním rozhodnutí o prodloužení doby zajištění. Z ustanovení § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců plyne, že k zajištění cizince musí být kumulativně splněny v něm stanovené podmínky. Nezbytnou podmínkou zajištění cizince je naplnění některého z důvodů uvedených v § 124 odst. 1 písm. a) až e) zákona, kde je uvedeno nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, nebo že by cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění. Podle žalovaného jsou konkrétní důvody splněny, neboť z jednání cizince po dobu pobytu na území ČR nesporně plyne, že v dlouhodobém horizontu několika let nerespektoval právní řád a tento porušoval nejen tím, že se nepodřídil rozhodnutí správního orgánu a následně se rovněž opakovaně nepodřídil rozhodnutí soudů o svém vyhoštění, ale dopouštěl se i majetkové trestné činnosti. Všechny zjištěné skutečnosti svědčí o tom, že by žalobce nejen mařil nebo ztěžoval výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, ale že by se vzhledem k tomu, že nedisponuje žádnými finančními prostředky, nemá pracovní povolení a ani není příjemcem sociálních dávek, i nadále na území ČR dopouštěl také další trestné činnosti. Podle názoru správního orgánu se situace cizince v průběhu jeho zajištění zásadním způsobem nezměnila a z předchozího jednání je zřejmé, že neskýtá záruku, že by se zdržoval na udané adrese a s orgány rozhodujícími o jeho vyhoštění spolupracoval. Žalovaný souhlasil, aby soud rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání a žádal zamítnutí žaloby .

Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán, přičemž vycházel ze skutkového a právního vztahu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.). Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání, neboť obě strany sporu výslovně s projednáním věci bez nařízení jednání souhlasily.

O námitkách žalobce soud uvážil takto:

Napadené rozhodnutí žalovaného o v pořadí druhém prodloužení doby zajištění žalobce vycházelo předně ze zjištění (a tato žalobce nezpochybňuje), že rozhodnutím ze dne 1.4.2011 bylo podle § 124 odst. 1 písm. b),c) zákona o pobytu cizinců rozhodnuto o zajištění a doba zajištění byla stanovena do 30.5.2011 od omezení osobní svobody, a to s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, které zahrnuje vystavení náhradního cestovního dokladu tak, aby bylo uskutečnitelné v době trvání zajištění. Toto rozhodnutí o zajištění žalobce bylo, jak již shora uvedeno, soudem přezkoumáno a žalobce nebyl úspěšný. Skutečnosti z nichž žalovaný dále vycházel, totiž, že žalobce je osobou vedenou v evidenci nežádoucích osob, že dne 25.6.2003 mu bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění na dobu 3 let, které však žalobce nerespektoval a dne 30.9.2003 mu bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění na dobu 10 let do 30.9.2013, dále že dne 18.6.2004 Okresní soud Praha-východ odsoudil žalobce pro tr. čin krádeže a tr. čin maření výkonu úředního rozhodnutí k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dne 13.11.2007 vydal Okresní soud v Chrudimi trestní příkaz pro tr. čin maření výkonu úředního rozhodnutí a uložil žalobci podmíněný trest odnětí svobody a trest vyhoštění z území ČR na dobu tří let,a rozhodnutí nabylo právní moci dne 13.11.2007, a dále že dne 13.2.2008 vydal Okresní soud v Děčíně trestní příkaz, jímž žalobce odsoudil pro tr. čin porušování osobní svobody, tr. čin krádeže a tr. čin maření výkonu úředního rozhodnutí k úhrnnému trestu vyhoštění na dobu 5 roků; rozhodnutí nabylo právní moci 17.5.2008 s dobou zařazení do ENO do 17.5.2016, soud aproboval. Rovněž tak bylo zjištěno, že podle záznamů v IS CIS žalobce dne 27.7.2008 projevil úmysl požádat o mezinárodní ochranu, dne 12.1.2010 nabylo právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o zamítnutí kasační stížnosti ve věci udělení mezinárodní ochrany. Výjezdní příkaz vydaný OCP Praha platný do 21.1.2010 žalobce nerespektoval a po skončení platnosti pobýval na území ČR bez cestovního dokladu a bez platného víza. Na území ČR se v době zajištění zdržoval neoprávněně a současně opakovaně mařil výkon soudního rozhodnutí o vyhoštění z ČR.

Žalovaný v nyní napadeném rozhodnutí poukázal dále na to, že - žalobce dne 13.4.2011 podal Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi návrh na zahájení řízení o zákonnosti zajištění a o propuštění podle § 200o a násl. o.s.ř., dne 13.4.2011 tento okresní soud vyzval správní orgán k vyjádření k žalobě, které bylo podáno dne 16.5.2005. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl 2.6.2011 a zákonnost zajištění potvrdil,

- že po ověření totožnosti a vydání náhradního cestovního dokladu bylo dne 4.5.2011 vydáno rozhodnutí, jímž bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU v délce 5 let. Žalobce se dne 9.5.2011 proti tomuto rozhodnutí odvolal, odvolání bylo dne 16.5.2011 postoupeno nadřízenému správnímu orgánu,

- že dne 4.5.2011 byla správnímu orgánu doručena žaloba proti rozhodnutí o zajištění ze dne 1.4.2011 č.j. KRPS-46998-10/ČJ-2011-010026, správní orgán věc předložil adresovanému krajskému soudu a po jejím postoupení městskému soudu tento soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 6.6.2011 č.j. 10 A 117/2011-39, kdy soud shledal postup žalovaného správným, užití mírnějších prostředků nebylo nedostatečné a postup byl v souladu se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady,

- že dne 26.5.2011 bylo vydáno rozhodnutí o prodloužení doby zajištění, a že o žalobě proti tomuto rozhodnutí bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu č.j. 5 A 127/2011-20 z 28.6.2011, kdy soud opět shledal postup žalovaného správným, k užití mírnějších prostředků ani v tomto případě soud neshledal důvod.

Vzhledem k uvedenému, a to především proto, že žalobce před zajištěním porušoval právní normy opakovaně, nerespektoval správní ani soudní vyhoštění, žalovaný proto uzavřel, že užití mírnějších zvláštních opatření dle § 123b zákona za nepostačující.

Žalovaný v napadeném rozhodnutí dále uvedl, že do vydání rozhodnutí o prodloužení doby zajištění nebylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění a vzhledem k trestní minulosti žalobce a k tomu, že užití mírnějších prostředků by se minulo účinkem (s tím se ztotožnily i soudy) a tedy nebylo možno dosud realizovat vyhoštění, bylo rozhodnuto o prodloužení doby zajištění. Podle § 134 odst. 3 zákona o pobytu cizinců policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Správní orgán v tomto případě vycházel zejména ze skutečnosti, že v současné době probíhá odvolací řízení proti rozhodnutí o správním vyhoštění u Ředitelství služby cizinecké policie, správnímu orgánu nejsou známy žádné nové skutečnosti na straně cizince, které by bylo nutno nově vážit.

Dále žalovaný uvedl, že po dobu současného zajištění správní orgán činil kroky k co nejrychlejší realizaci správního vyhoštění, zajistil vystavení náhradního cestovního dokladu cestou zastupitelského úřadu Ukrajiny v Praze a je připraven k okamžité realizaci vyhoštění po nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění.

Rozhodnutí žalovaného vychází z ust. § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, podle kterého je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. Čl. 15 bodu 1. Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/ 115/ES stanoví, že jakékoli zajištění musí trvat co nejkratší dobu a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující k vyhoštění.

Žalobce namítá, že žalovaný v daném případě při vydání rozhodnutí ze dne 27.7.2011 nesprávně vycházel z toho, že k tomuto datu probíhá odvolací řízení ve věci rozhodnutí o správním vyhoštění, ač tomu tak nebylo, neboť o jeho odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění bylo odvolacím orgánem rozhodnuto již 25.7.2011 a věc byla vrácena orgánu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Opodstatněnost tohoto tvrzení žalovaný následně nezpochybnil a vyplývá i z předloženého správního spisu, v němž je rozhodnutí o odvolání ze dne 25.7.2011 č.j. CPR-5530/ČJ-2011-9CPR-V243 založeno, žalovaný poukázal toliko na to, že mu toto rozhodnutí bylo doručeno 12.8.2011, a proto mu v době rozhodování o prodloužení doby zajištění nebylo známo. Soud uvedenou námitku žalobce, byť je pokud jde o časové souvislosti důvodná, neshledal vadou řízení, která by mohla v daném případě vést ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, neboť ke zkrácení práv žalobce v důsledku opožděné informovanosti žalovaného o výsledku odvolacího řízení podle názoru soudu nedošlo. Žalovaný při rozhodování o důvodech prodloužení doby zajištění vycházel sice z toho, že odvolací řízení ve věci správního vyhoštění ještě probíhá, i v případě, že by již 27.7.2011 mu byl znám výsledek odvolacího řízení z 25.7.2011, neměnilo by to nic na skutečnostech, které byly důvodem pro samotné zajištění žalobce,. resp. pro jeho další trvání (prodloužení doby zajištění) a které současně dokládaly opodstatněnost závěru, že zvláštní opatření podle § 123b zákona by v daném případě nebyla účinná. Zrušením rozhodnutí o správním vyhoštění a vrácením věci orgánu I. stupně k novému rozhodnutí o správním vyhoštění nepominuly samotné důvody pro další trvání zajištění žalobce, nadále zde totiž bylo vedeno řízení o správním vyhoštění a důvody zajištění trvaly a spočívaly v předchozím dlouhodobém protizákonném jednání žalobce na území ČR.

Skutečnost, že odvolacím orgánem bylo rozhodnutí I. stupně o správním vyhoštění zrušeno podle názoru soudu nemohla ani ovlivnit výsledek rozhodnutí o prodloužení doby zajištění v neprospěch žalobce pokud jde o délku doby prodloužení (naopak spíše z důvodu předpokládané případné realizace vyhoštění byla doba prodloužení stanovena kratší) a ani ve prospěch žalobce, jak se žalobce s odvoláním na odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu ve věci správního vyhoštění snaží dovodit. Z odůvodnění odvolacího rozhodnutí ve věci správního vyhoštění, jak jej cituje žalobce ze str. 4 tohoto rozhodnutí, vyplývá, že orgánem I. stupně byla nedostatečně zjištěna relevance žalobcem tvrzeného vztahu k p. M.Míkové, a že pokud by bylo prokázáno, že jde o vztah obdobný vztahu rodinnému, bylo by možno vydat rozhodnutí o správním vyhoštění jen při naplnění důvodů uvedených v § 119 odst. 2 zákona. Tento závěr odvolacího orgánu sice signalizuje možnou problematičnost výkonu správního vyhoštění a nastoluje otázku jeho další realizovatelnosti, nicméně a priori realizaci správního vyhoštění nevylučuje a důvodů pro něž byl žalobce zajištěn za účelem správního vyhoštění a prodlužována doba jeho zajištění se přímo nedotýká, neliberuje je. Prodloužení doby zajištění tak i nadále mělo svůj legální důvod. Ve fázi rozhodovacího procesu o prodloužení doby zajištění sice byla žalovanému známa ze spisu okolnost, že žalobce tvrdí, že žije ve společné domácnosti s občankou České republiky, šlo však v té době jen o tvrzení žalobce (které uložil správní orgán odvolací orgánu prvého stupně v rámci řízení o správním vyhoštění prověřit a zhodnotit jeho relevanci v tomto řízení). Na druhé straně zde byly již doložené a ani žalobcem nezpochybňované skutečnosti o způsobu chování a jednání žalobce po dobu jeho neoprávněného pobytu na území, a to nejen v rozporu se zákonem o pobytu cizinců, ale i v rozporu s trestním zákonem; v tomto jednání žalobci nebránil ani jím tvrzený vztah k osobě blízké (měl –li trvat již 8 let), ani jej neovlivňoval ve směru dodržování předpisů, jak vyplynulo již při zadržení žalobce bezprostředně před jeho zajištěním, kdy byl dne 31.3.2011 v obchodním domě Tesco zadržen při krádeži, a kdy sám k tomu do protokolu uvedl, že „si chtěli s přítelkyní udělat hezký večer, tak se rozhodl z důvodu nedostatku finančních prostředků ke krádeži lahve alkoholu“ a kdy tvrdil, že se svou přítelkyní žije od roku 2008 (nikoli tedy 8 let). Na zákonnost rozhodnutí o prodloužení doby zajištění tak samotný výsledek odvolacího řízení ve věci rozhodnutí o správním vyhoštění v daném případě nemohl mít zásadní vliv, soud proto námitce žalobce uplatněné v bodě 1) žaloby nepřisvědčil.

V druhém žalobním bodu žalobce napadá konstatování žalovaného že „zajistil vystavení náhradního cestovního dokladu cestou zastupitelského úřadu Ukrajiny...“ a tvrdí, že z něho není zřejmé, zda žalovaný již disponuje náhradním cestovním dokladem pro žalobce nebo o jeho vystavení teprve požádal. Tuto námitku soud shledal za účelovou. Ve spise je založen Úřední záznam ze dne 28.4.2011, v němž se uvádí, že dne 28.4.2011 bylo potvrzeno Ředitelstvím služby cizinecké policie, že totožnost žalobce byla ověřena a byl mu vydán náhradní cestovní doklad; záznam uvádí, že data o vydání náhradního cestovního dokladu byla vložena do informačního systému CIS a cestovní doklad byl zaslán na místo současného pobytu cizince. Skutečnost, že byl již vydán náhradní cestovní doklad pro žalobce byla již konstatována mj. v rozsudku tohoto soudu sp.zn. 5 A 127/2011 a je uvedena i v napadeném rozhodnutí na str.2, odst. druhý zdola. Napadená formulace v samém závěru rozhodnutí na str. 3, třetí odst. zdola, již jen poukazuje na skutečnost, že jeden z předpokladů pro realizaci správního vyhoštění, tj. vystavení náhradního cestovního dokladu, byl již splněn. Nelze z toho však dovozovat absenci zdůvodnění délky pokračujícího zajištění.

Tvrdí-li žalobce dále s odvoláním na své předchozí argumenty, že obdobně je lze vztáhnout i na posouzení otázky, zda v daném případě nebylo dostačující pouhé uložení zvláštního opatření za účelem vycestování dle § 124 odst. 1 ve spojení s ust. § 123b zákona o pobytu cizinců, soud takto obecně vznesenou námitku, vzhledem ke skutečnostem plynoucím z průběhu celého řízení o zajištění žalobce a z rozhodnutí o prodloužení doby zajištění, včetně rozhodnutí napadeného, neshledal důvodnou. Již v rozsudku pod sp.zn. 10 A 117/2011 soud k obdobné výhradě žalobce uvedl, že užití institutu finanční záruky nepřipadlo v úvahu, byl-li žalobce dne 31.3.2011 v takové finanční situaci (i s přítelkyní), že aby si mohli udělat „hezký večer“ musel přistoupit ke krádeži lahve alkoholu, a že nelze předpokládat, že by měl dostatek finančních prostředků na složení finanční záruky, či že by ji za něho mohla složit jeho přítelkyně, rovněž soud poukázal na protokol o zadržení orgány policie, kdy žalobce neměl žádnou hotovost u sebe, a na pohovor, kdy se k věci vyjádřil žalobce sám tak, že je bez legálního zaměstnání, pracoval i dříve příležitostně nelegálně a nebo si opatřoval prostředky trestnou činností. Tyto okolnosti se nezměnily a ani první z možností, že mu mohla jako zvláštní opatření být uložena povinnost oznámit adresu místa pobytu, zdržovat se tam a každou jeho změnu ohlásit či pravidelně se hlásit na policii /§ 123b odst. 1,písm.a) zákona o pobytu cizinců/ podle názoru soudu v době vydání rozhodnutí o prodloužení zajištění nepřipadala v úvahu, neboť žalobce svým předchozím chováním od roku 2003 neskýtal záruku, že by toto mírnější opatření byl schopen plnit, a že by rovněž nadále nepokračoval v porušování právních předpisů, jak činil dosud. Zevrubně se s touto námitkou vypořádal rovněž soud i v rozsudku pod sp.zn. 5 A 127/2011 při přezkoumání rozhodnutí o „prvním“ prodloužení doby zajištění. Žalovaný v napadeném rozhodnutí, pokud jde o možnost užít mírnějších prostředků, žádnou změnu neshledal a takovou nemohlo představovat ani rozhodnutí odvolacího orgánu vydané 25.7.2011 ve věci správního vyhoštění. Jak bylo shora již uvedeno, tvrzení žalobce o vazbách obdobných vztahům rodinným se v důsledku tohoto rozhodnutí stalo předmětem dalšího následného ověření a zjištění. Tento tvrzený vztah, jak plyne však i z dosavadních zjištění v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí, nevedl žalobce ke změně jeho postoje k dodržování právního řádu České republiky ani v minulosti, proto nebylo lze ani předpokládat, že by mohl ovlivnit chování žalobce následně a že by mírnější opatření byla v případě žalobce účinná.

Z uvedených důvodů soud podanou žalobu neshledal důvodnou, a proti ji zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s.

O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobce neměl úspěch ve věci a úspěšnému žalovanému správnímu orgánu náklady řízení před soudem nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek
uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po
doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského
soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.
Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,
jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 16. září 2011

Mgr. Jana Brothánková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru