Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 270/2010 - 30Rozsudek MSPH ze dne 17.10.2011

Prejudikatura

9 As 88/2007 - 49


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 10A 270/2010 - 30-36

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: B.L., proti žalovanému: Policie ČR-Ředitelství služby cizinecké policie, Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4.11.2010, č.j. CPR-14382/ČJ-2010-9CPR-V243,

takto:

I. Rozhodnutí Policie ČR-Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 4.11.2010, č.j. CPR-14382/ČJ-2010-9CPR-V243 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se včas podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví, kterým bylo podle § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. (dále jen správní řád“) zamítnuto jako opožděné jeho odvolání ze dne 8.10.2010 proti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Praha, odboru specializovaných činností, oddělení pátrání (dále jen „správní orgán I. stupně) ze dne 25.9.2010 č.j. CPPH-20226/ČJ-2010-004003. Citovaným rozhodnutím správního orgánu I. stupně bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm.a) bod 3 a § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 1.1.2011 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“ nebo jen „zákon“), uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území České republiky byla stanovena na 5 let. Dle výroku tohoto rozhodnutí je tato doba shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí. Současně, nebude-li postupováno podle § 128 odst. 1 zákona, byla podle § 118 odst. 1 stanovena doba k vycestování do 15 dnů ode dne ukončení zajištění. Dále bylo stanoveno, že je-li cizinec vyňat z působnosti tohoto zákona, počíná doba vycestování běžet ode dne odpadnutí tohoto důvodu a pokud by nastaly důvody, kdy by rozhodnutí o správním vyhoštění bylo ve stanovené lhůtě k vycestování nevykonatelné z důvodů podle ust. § 119, 119a nebo 179 zákona a ust. § 32 odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb. o azylu, stanovuje se podle § 118 odst. 1 zákona doba k vycestování z území do 7 dnů ode dne odpadnutí těchto důvodů. Dále bylo podle § 120a zákona rozhodnuto, že se na žalobce nevztahuje důvod znemožňující vycestování.

Žalobce v podané žalobě napadá rozhodnutí v celém rozsahu, tvrdí, že byl zkrácen ve svých právech, neboť žalovaný v řízení porušil ustanovení § 2 a § 3 správního řádu. Poukazuje na to, že zákon o pobytu cizinců v ustanovení § 169 zkracuje lhůtu pro podání odvolání proti správnímu vyhoštění na 5 dní, v této lhůtě podat odvolání nestihl, resp. to ani nebylo fakticky možné.

Žalobce nemluví řádně česky a ani písemně se není sto dostatečně vyjádřit v českém jazyce, podání mohlo být učiněno toliko v českém jazyce a správní řád přitom na podání odvolání klade určité formální podmínky § 37 odst. 2, § 82 správního řádu. Vedle jazykové bariéry hraje roli také zhoršená schopnost orientovat se v českém právním řádu, kterou cizinec má a která měla být správními orgány zohledněna. Žalobce nebyl schopen kvalifikovaně ani sám podání sepsat a nemohl tuto nesnáz překlenout ani včasným opatřením právní pomoci, když byl týž den zbaven osobní svobody s velice omezenou možností komunikovat s okolním světem, došlo k zabavení mobilního telefonu, povolena návštěva mu byla v rozsahu jedné hodiny týdně. Zákon přitom dává pro podání tohoto zcela zásadních opravného prostředku snad nejnižší možnou lhůtu 5 dnů a zajistit si ze Zařízení pro zajištění cizinců během pěti dní (z nichž dva byly víkendové) pouze příjezd advokáta není prakticky uskutečnitelné. Objektivně tak žalobci nezbylo nic jiného než podat odvolání po uplynutí pětidenní lhůty.

Napadené rozhodnutí tak znemožnilo jediný možný přezkum rozhodnutí o správním vyhoštění, včetně námitky žalobce o nemožnosti jeho vycestování. Žalobce zde žil legálně, to s celou rodinou, nicméně má od roku 2007 zásadní zdravotní problémy a nemohl získat práci, manželka žalobce a dcera v ČR však žijí a mají povolení k dlouhodobému pobytu, dcera zde chodí do školy; s trvalým pobytem zde pobývá i bratr žalobce. Je tedy zřejmé, že správní vyhoštění zasahuje zásadním způsobem do soukromého života žalobce- nejen v jeho nuceném vycestování, ale i nemožnosti návratu za rodinou po dobu pěti let.

Žalobce se v žalobě dále odvolal na nález Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 17/09 a navrhl, aby nadepsaný soud ve smyslu ustanovení § 48 odst. 1 písm. a) s.ř.s. ve spojení s § 120 s.ř.s a s článkem 95 odst. 2 Ústavy přerušil v řízení a předložil věc Ústavnímu soudu, neboť lze důvodně pochybovat o souladu ustanovení § 169 odst. 6 zákona o pobytu cizinců s ústavním pořádkem. Uvedené v ustanovení, zkracující lhůtu pro podání odvolání z běžných 15 dnů na 5 dní, činí možnost podání opravného prostředku pouze možností iluzorní. Okolnosti, které jsou běžné skoro u všech zajištěných cizinců, nejen tedy žalobce, ztěžují v praxi možnost podání odvolání na tolik, že vedou u této skupiny cizinců de facto k omezení práva na přezkum rozhodnutí. Odvolání je jediným opravným prostředkem proti rozhodnutí o vyhoštění, žádný jiný opravný prostředek správní řád či zákon o pobytu cizinců nedává a pozdě podané odvolání brání i soudnímu přezkumu.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na vydaná rozhodnutí ve věci s tím, že žalobce podal odvolání opožděně, nevyčerpal tak řádné opravné prostředky a žaloba je proto nepřípustná dle § 68 písm.a) s.ř.s., a proto navrhl, aby soud žalobu jako nepřípustnou odmítl podle § 46 odst. 1 písm.d) s.ř.s.

Městský soud v Praze předně předesílá, že nelze přisvědčit návrhu žalovaného na odmítnutí žaloby pro nepřípustnost. Obecně rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí odvolání pro opožděnost nebo nepřípustnost dle § 92 odst. 1 správního řádu (obdobně jako tomu bylo v případě rozhodnutí dle § 60 dříve účinného správního řádu tj. zákona č. 71/1967 Sb.) je rozhodnutím dle § 65 odst. 1 s.ř.s. a podléhá soudnímu přezkumu; k podání žaloby je legitimován účastník, jehož odvolání bylo zamítnuto (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 287/2004 Sb.NSS). Podaná žaloba proto není nepřípustná pro nevyčerpání opravných prostředků, ale soud přezkoumává v rozsahu žalobních bodů, jimiž je vázán, závěr správního orgánu o opožděnosti či nepřípustnosti odvolání. Nezákonnost takového závěru je totiž způsobilá zkrátit účastníka řízení v jeho právu na věcné posouzení druhou správní instancí. V daném případě žalobce připouští, že odvolání sice podal opožděně, avšak dovolává se porušení základních zásad správního řízení a namítá současně neústavnost lhůty k podání odvolání zákonem o pobytu cizinců speciálně stanovené, v jejímž dodržení mu bránil jímž tvrzený faktický stav. Soud proto neshledal důvod odchýlit se od doposud zastávané judikatury a v intencích zásady legitimního očekávání neodmítl žalobci soudní ochranu.

Městský soud v Praze proto přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Dospěl přitom k závěru, že žaloba je důvodná. O žalobě rozhodl bez jednání, neboť dospěl k závěru, že postupem správního orgánu došlo ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm.c) s.ř.s. k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (v daném případě o opožděnosti podaného odvolání).

Ze správního spisu vyplývá, že dne 25. září 2010 bylo žalobci, státní příslušnost Mongolsko, stav ženatý, oznámeno zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. a) bodu 3 a § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, neboť bylo zjištěno, že cizinec se opakovaně úmyslně zdržuje na území České republiky bez víza ač k tomu není oprávněn a bez platného oprávnění k pobytu a úmyslně porušuje právní předpisy nebo maří výkon soudních nebo správních rozhodnutí. Žalobce při tomto úkonu požádal o tlumočníka s tím, že nerozumí česky, tlumočil pak po celou dobu řízení tlumočník z jazyka mongolského (a to tentýž jako předtím již v předcházejícím řízení o správním vyhoštění).

Podle protokolu z téhož dne (sepsaného 15.30hod) bylo žalobci již dne 29. 1. 2010 vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců na dobu jednoho roku s dobou vycestování do 20.2. 2010, neboť se na území zdržoval bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn. Proti tomuto rozhodnutí nevyužil práva odvolání a po skončení platnosti výjezdního příkazu nevycestoval z území a od 21.2. 2010 pobývá na území dále neoprávněně a v rozporu s vydaným rozhodnutím o správním vyhoštění na dobu do 29.1. 2011. Podle protokolu žalobce uvedl, že do České republiky přicestoval 6.10. 2007, ve lhůtě stanovené výjezdním příkazem platným do 20.2. 2010 nevycestoval, protože neměl peníze a nechtěl opustit rodinu. Je si plně vědom toho, že se zdržuje na území neoprávněně a věděl, že má vycestovat po převzetí vydaného rozhodnutí o správním vyhoštění, nadále na území republiky pracoval (na rozdíl od předchozí situace, kdy ho živila manželka), bydlel v pronajatém bytě, kde byl také téhož dne zajištěn, za ubytování poplatky platí manželka, není zdravotně pojištěn ani nemá finanční prostředky na náklady úhrady zdravotní péče. Na dotaz zda má na území nějaké příbuzné s povoleným pobytem nebo osoby blízké či osoby vůči nimž má vyživovací povinnost však žalobce uvedl, že ne nemá nikoho (přitom již i z předchozího řízení vyplynulo, že zde má manželku a dceru, pozn.soudu), současně je uvedeno v protokolu, že mu nic nebrání k vycestování, ale nechce se vrátit, chce zůstat s manželkou a rodinou, neboť tam nic nemá, prodal dům a nemá ani žádné peníze. K poslednímu dotazu z tohoto protokolu na přítomnost právního zástupce uvedl, že právního zástupce nežádá.

Téhož dne bylo rovněž vydáno závazné stanovisko možnosti vycestování cizince a téhož dne bylo vydáno rozhodnutí prvního stupně o správním vyhoštění, s tím, že doba po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území se stanoví na 5 let. V rozhodnutí se mj. uvádí, že dle § 119a odst. 2 zákona posoudil správní orgán důsledky přiměřenosti zásahu a vychází z toho, že nemá žádné příbuzné ani osobu, k níž má vyživovací povinnost na území. Žalobce byl poučen, že lze proti rozhodnutí podat odvolání ve lhůtě pěti dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Žalobce rozhodnutí převzal 25.9. 2010 v 16:30 hodin.

S odvoláním na dosavadní zjištění (policejních orgánů, kdy cizinec při svém kontrole policejní hlídkou nebyl schopen prokázat svoji totožnost) bylo rozhodnuto téhož dne o zajištění žalobce podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, toto rozhodnutí žalobce převzal v 17.00hod., žalobce byl následně předán do zařízení pro zajištění cizinců téhož dne 25.9.2010 v 21,30hod.

Dne 27. září 2010 žalobce učinil prohlášení o mezinárodní o ochraně v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá Jezová.

Proti rozhodnutí o správním vyhoštění podal žalobce odvolání, je datováno 1.10.2010 a opatřeno podacím razítkem Policie ČR z 12.10. 2010. V odvolání uvádí, že rozhodnutí mu bylo doručeno 25.9. 2010 a žalobce současně žádá o navrácení v předešlý stav ve smyslu § 41 zákona č. 500/2004 Sb. správní řád, resp. o prominutí zmeškané lhůty. V zákonné lhůtě pro podání odvolání neměl možnost konzultovat věc s právníkem, byl sice poučen o délce zákonné lhůty pro podání odvolání, nicméně sám tento úkon nebyl schopen vykonat, rozhodnutí shledává nezákonné a nesouhlasí, nebyl zjištěn odpovídajícím způsobem stav věci, nebylo zohledněno, že na území republiky pobývá již od roku 2007 a má zde rozvinuté sociální vazby a nebylo postupováno v souladu se zásadou proporcionality, neboť uložená sankce v podobě pět let je nepřiměřeně přísnou. Podle připojené kopie obálky bylo o toto podání na poštu podáno 8.10. 2010.

Dne 18.10. 2010 orgán I. stupně vydal usnesení o žádosti žalobce o vrácení v předešlý stav ve smyslu § 41 správního řádu a této žádosti nevyhověl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se konstatuje obsah žádosti o prominutí (v prvním odst. tohoto odůvodnění) a následuje vlastní odůvodnění, kdy správní úřad uvádí, že v takovém případě by odvolatel odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění vyjádřil do protokolu o vyjádření účastníka správního řízení sepsaného podle § 18 správního řádu sepsaného s ním dne 25.9. 2010, kde uvedl, že nemá zde příbuzné a nemá žádné důvody, které by mu bránily k vycestování. Pokud jde o stanovení doby, po kterou mu nelze povolit vstup na území správní orgán dle uvedených ustanovení zákona dospěl k závěru, že výsledek tohoto rozhodnutí a délky zákazu vstupu na území je přiměřený z hlediska zásahu do jeho soukromí nebo do rodinného života z konstatoval, že rozhodnutí o správním vyhoštění podepsal a převzal a nabylo právní moci 1.10. 2010. Řízení bylo vedeno v jazyce českém za přítomnosti tlumočníka, neboť uvedl, že jazyku nerozumí. Při podpisu všech vydaných písemností byl s obsahem všech dokumentů seznámen, nežádal změny ani doplnění. Žádost o navrácení v předešlý stav byla sepsána 1.10. 2010, zaslána 8.10. 2010 a doručena 12. 10. 2010 a je v ní uvedeno, že neměl přístup k právnímu poradenství. V žádosti cizinec neprokázal, že by byly překážkou závažné důvody. Správní orgán v uvedeném nespatřuje důvod k prominutí zmeškané lhůty. V tomto usnesení je uvedeno poučení, že žalobce se může odvolat proti tomuto rozhodnutí do patnácti dnů ode dne jeho doručení; usnesení převzal žalobce dne 18.10. 2010.

Zda žalobce podal odvolání proti tomuto usnesení nelze zjistit ze spisu, jen v záznamu ze dne 26.10.2010 se uvádí, že když podal odvolání pozdě, tak mu bylo zasláno usnesení o neprominutí zmeškání lhůty.

Následně bylo odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění předloženo nadřízenému k rozhodnutí. Rozhodnutím ze dne 4. listopadu 2010 napadeném žalobou bylo odvolání žalobce zamítnuto jako opožděné podle § 92 odst. 1 správního řádu, s tím, že rozhodnutí o správním vyhoštění bylo žalobci doručeno 25.9. 2010, odvolání ze dne 1.10. 2010 proti tomuto rozhodnutí (které nabylo téhož dne právní moci) bylo podáno po stanovené lhůtě, která skončila 30.9. 2010. Odvolání tak bylo podáno na poštu až 8.10. 2010, tedy po uplynutí pěti denní zákonné lhůty, a proto bylo posouzeno jako opožděné. Toto rozhodnutí o odvolání bylo žalobci doručeno 16.11. 2010. K otázce prominutí zmeškání lhůty rozhodnutí žalovaného nic neuvádí.

O žalobě uvážil soud takto:

Soud předně neshledal důvod k přerušení řízení a podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení ustanovení § 169 odst. 6 zákona o pobytu cizinců.

Lze sice souhlasit s žalobcem potud, že v tomto ustanovení stanovená lhůta 5 dnů k podání odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění je lhůtou krátkou, jak však uvedl Ústavní soud i v uvedeném nálezu sp.zn. Pl. ÚS 17/09 lhůta jako taková ani její délka stanovená zákonem nemůže být protiústavní, závěr o její (ne)ústavnosti lze učinit po vyhodnocení dalších kontextuálně působících okolností. Shodně se závěrem Ústavního soudu lze v daném případě lhůty k podání odvolání 5 dnů a lhůty k podání žaloby 7 dnů shledat za relevantní okolnost, že jak v případě zákona o mezinárodní ochraně (azylu) tak v případě zákona o pobytu cizinců jsou adresáty aktů vydávaných příslušnými orgány cizinci, kteří mohou být ve specifické situaci, zpravidla se neorientují ve zdejších poměrech a právním řádu, neznají vůbec či tak dobře jazyk, a pokud jde o postupy a podání, na něž jsou kladeny zákonem určité formální požadavky (v daném případě zakotvené v ust. § 82 správního řádu, včetně odst. 4 tohoto ustanovení), jsou zpravidla odkázáni na vnější pomoc. Lze také shodně usoudit, že přistoupí-li k tomu fakticky skutečnost, že pětidenní lhůta je zkrácena ještě nejméně o dva pracovní dny, vytváří se na účastníka nepřiměřený tlak.

Městský soud v Praze však ve srovnávaných případech lhůt stanovených právní úpravou shledává zásadní rozdíl v „působících okolnostech“, a to v tom, že v případě lhůty k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, stanoví ust. § 72 odst. 4 s.ř.s., že zmeškání této lhůty nelze prominout, obdobně je tomu podle § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců v případě 10 denní lhůty k podání žaloby proti rozhodnutí o správním vyhoštění, naproti tomu ust. § 41 správního řádu umožňuje prominout zmeškání lhůty navrácením v předešlý stav z vážných důvodů, je-li současně s žádostí prominutí zmeškání úkonu spojen zmeškaný úkon. Správní řád tak umožňuje v každém jednotlivém případě postup šetřící práva účastníků, umožňuje zohlednit individuálně působící okolnosti a rozhodnout tak, aby nedošlo k omezení práva na věcné přezkoumání rozhodnutí v druhé instanci správní a nebyl vyloučen ani soudní přezkum rozhodnutí v meritu.

Přesto, že podle judikatury soudu (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 9 As 88/2007-49) samotné rozhodnutí o neprominutí zmeškání lhůty, je rozhodnutím vyloučeným z přezkoumání soudem, neboť jde o rozhodnutí předběžné povahy, soudní ochrana účastníka řízení je zajištěna a neznamená tato výluka odepření soudní ochrany (přístupu k soudu), neboť na soud se lze obrátit s žalobou proti konečnému rozhodnutí - například právě žalobou proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro opožděnost - kdy, jak shora uvedeno, je žalobní legitimace dána a žaloba je přípustná a kdy soudu přísluší přezkoumat i rozhodnutí o prominutí zmeškání úkonu jako podkladové, podmiňující výsledné rozhodnutí o odvolání, neboť ve své podstatě rozhodnutí o prominutí zmeškání úkonu, kterým je odvolání, předurčuje výsledek konečného rozhodnutí o odvolání.

Městský soud v Praze v daném konkrétním případě na základě shora předestřeného obsahu správního spisu shledal, že žalobou napadené rozhodnutí nemůže obstát, a to předně proto, že rozhodnutí jeho vydání podmiňující, tj. usnesení ze dne 18.10.2010 č.j. CPPH-20226/ČJ-2010-004003 o žádosti žalobce o navrácení v předešlý stav ve smyslu § 41 správního řádu, kterým správní orgán této žádosti nevyhověl, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm.a) s.ř.s. (navíc ze spisu nevyplývá zda nabylo právní moci před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí, právní moc není vyznačena; skutečnost sama, že žalobce případně nevyužil opravného prostředku proti tomuto usnesení pak není důvodem jeho vyloučení z přezkumu soudem jako podkladového, k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 4 Ads 47/2011).

Žalobce současně s podáním odvolání, které bylo podáno poštovní přepravě 8.10.2010 (napsáno 1.10.2010) požádal o navrácení v předešlý stav, resp. prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění s tím, že je v současné době zajištěn v Zařízení pro zajištění cizinců a v zákonné lhůtě pěti dnů neměl možnost konzultovat věc s právníkem a sám tento úkon nebyl schopen vykonat. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce byl zajištěn v sobotu 25.9.2010, týž den s ním postupně byla vedena správní řízení a bylo mu vydána a doručena rozhodnutí o správním vyhoštění a rozhodnutí o zajištění a byl následně předán do Zařízení pro zajištění cizinců. Dnem následujícím, kterým byla neděle, počala běžet pětidenní lhůta k podání odvolání, poslední den lhůty k podání odvolání byl den 30.9.2010 (čtvrtek), přitom den 28.9.2010 (úterý) byl státním svátkem. Z pětidenní zákonné lhůty tak zůstaly tři pracovní dny (včetně posledního). Žalobce byl sice řádně poučen o lhůtě za přítomnosti tlumočníka, a mohl podat odvolání ihned po převzetí rozhodnutí do protokolu (jak, i když ne právě případně, naznačuje usnesení z 18.10.2010, neboť nemohlo jít o protokol s účastníkem sepsaný před vydáním rozhodnutí). Takovou bezprostřední reakci lze očekávat od účastníků přiměřeně zorientovaných v právním řádu, nikoli od cizince, který jak i z pohovoru vyplývá i v případě konání pohovoru s tlumočníkem se neorientuje v užívaných pojmech, popř. zmatečně odpovídá, když jednak tvrdí, že má manželku, která za něj platí nájemné a nechce ji a rodinu opustit, ale na dotaz na osoby blízké na našem území odpoví, že žádné nemá. Nehledě na to nelze účastníku ani vytýkat a přičítat mu k tíži, že si zákonnou lhůtu k podání odvolání po převzetí rozhodnutí ponechal, když nadto bezprostředně bylo rozhodováno o jeho zajištění (viz časový sousled předávaných rozhodnutí i jiných listin a prováděných úkonů).

Usnesení o neprominutí lhůty ze dne 18.10. 2010 stojí, jak již uvedeno shora, na závěru, že odvolání mohl učinit již v protokole o „vyjádření účastníka“ , tento se však sepisuje před vydáním rozhodnutí, musel by být proto sepsán další samostatný protokol. Dále usnesení již toliko uvádí, že důvody prominutí neshledalo závažné, resp. že žalobce jejich závažnost neprokázal, jinak se odůvodnění vztahuje k důvodům uložení správního vyhoštění, nikoli tomu, proč nelze za závažný důvod vedoucí k prominutí lhůty u cizince, který neovládá český jazyk, považovat to, že odvolání má podat česky (resp. s překladem) a že nezná právní řád, resp. to, že úkon nebyl schopen vykonat sám, že jde o cizince současně zajištěného, že pětidenní lhůta byla fakticky zkrácena o dva dny (což z údajů obsažených ve spise plyne) a pod. Uvedené usnesení tak zcela pomíjí skutečnosti relevantní pro prominutí zmeškání lhůty pro provedení úkonu, nadto o přístupu správního orgánu svědčí i záznam ze dne 26.10. 2010, v něž je uvedeno, že žalobce „podal odvolání opožděně, a proto mu bylo zasláno usnesení o nevyhovění prominutí zmeškané lhůty“!

Rozhodnutí o žádosti žalobce o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání tak vybočuje z mezí řádného uvážení a posouzení důvodů žádosti, v konečném důsledku pak vedlo ve vydání žalobou napadeného rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro opožděnost, a soud takový postup nemohl aprobovat, neboť jím byly porušeny základní zásady správního řízení ve smyslu ust. § 2 správního řádu. Tento postup vyloučil možnost přezkoumání rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce v meritu věci (ve věci samé), jak druhou správní instancí, tak případně následně soudem. Vzhledem k možnému dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého příp. rodinného života adresáta takového rozhodnutí, kdy v daném konkrétním případě nadto zjištění správního orgánu vykazují navíc zjevný rozpor (ohledně manželky a dcery s trvalým pobytem v ČR jako osob blízkých), představuje odmítnutí věcného přezkumu zásah do práv na obranu nepřiměřený.

Z předně uvedených důvodů soud podle ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. rozhodnutí žalovaného pro vady řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ust. § 76 odst. 1 písm. a ) a c) s.ř.s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Správní orgány jsou právním názorem, vysloveným městským soudem v dalším řízení vázány (ustanovení § 78 odst.5 s.ř.s.).

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož má účastník, který má ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V daném případě soud úspěšnému žalobci nepřiznal náhradu nákladů, neboť žalobce byl osvobozen od soudních poplatků a další náklady mu v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek

uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 17. října 2011

Mgr. Jana Brothánková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru