Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 264/2010 - 212Rozsudek MSPH ze dne 26.01.2011

Prejudikatura

5 As 34/2003


přidejte vlastní popisek

10 A 264/2010-212

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců: JUDr. Ing. viery Horčicové a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: JUDr. J.A., advokát, proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní třída 16, Praha 1, zast. JUDr. Janem Sykou, advokátem se sídlem Školská 12, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory ze dne 8.1.2007, sp. zn. K 116/02,

takto:

I. Rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory ze dne 8.1.2007, sp. zn. K 116/02 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 5000,-Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory ze dne 8. 1. 2007 čj. K 116/02, kterým bylo zrušeno rozhodnutí kárného senátu kárné komise České advokátní komory ze dne 24. 6. 2005 a nově bylo rozhodnuto tak, že žalobce byl uznán vinným tím, „že poté, když se na něj obrátila jeho bývalá klientka I. K. se žádostí o náhradu škody z titulu nesprávně formulované listiny o vydědění, kterou měl kárně obviněný vypracovat k potřebě a podpisu bratra I. K., pana F. B., když za nedostatek v listině o vydědění považovala neuvedení vůle zůstavitele, že vydědění se vztahuje i na jeho potomky, popřel, že by takovou listinu psal či koncipoval a na I. K. podal trestní oznámení pro trestný čin pomluvy, a to dne 23. 4. 2002 do protokolu na Policii ČR, obvodní oddělení Prostějov (čj. ORPV-2030/PV-TČ-2002)“, tedy při výkonu advokacie nejednal čestně a svědomitě a nedodržel Pravidla profesionální etiky, čímž závažným způsobem porušil ust. § 16 odst. 2 a § 17 zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii, v platném znění (dále jen „zákon o advokacii“) a čl. 4 odst. 1 Pravidel profesionální etiky advokátů ČR a tím

se dopustil kárného provinění podle § 32 odst. 2 zákona o advokacii, za což mu podle § 32 odst. 3 písm. c) zákona o advokacii bylo uloženo kárné opatření – pokuta ve výši 50.000,- Kč a povinnost uhradit náklady kárného řízení ve výši 3.000,- Kč.

Žalobce v bodě IV. žaloby namítl nezákonnost napadeného rozhodnutí, a to z důvodů skutkových a právních, zejména - a) že nebylo prokázáno, že podal trestní oznámení na I.K., tj. na konkrétního pachatele, ale podal toto oznámení na neznámého pachatele. Nikde v tomto oznámení přímo ani nepřímo neuvedl, že se jedná o trestní oznámení právě na I.K., - b) že kárné orgány nijak nepřihlédly k jeho tvrzení, že ve dnech 26. až 28. ledna 2002 vybuchlo a shořelo ve večerních hodinách pod okny jeho advokátní kanceláře v Prostějově osobní auto na místě, kde obvykle parkoval své auto. Stalo se tak asi dva dny předtím, než obdržel dopis od advokáta JUDr. Šťastného, tedy v blízké časové a místní souvislosti a nejednalo se tedy o reakci na žádost o náhradu škody, ale na uvedené zničení osobního auta; - c) že kárné orgány nevyhodnocovaly zjištěné okolnosti podle zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ dle § 35e odst. 2 zákona o advokacii ve spojení s ust. § 2 odst. 2 tr. řádu, nehodnotily všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a nepřihlédly ke všemu, co vyšlo v řízení najevo (§ 132 tr.řádu); - d) že kárné orgány řádně neprovedly listinné důkazy, když tyto pouze konstatovaly, a to v jejich prostých fotokopiích, ačkoli měly být provedeny jejich přečtením; - e) že rozhodnutí odvolacího senátu nebylo dle § 38 odst. 1 AKŘ předsedou senátu vyhlášeno způsobem uvedeným v § 25 AKŘ ale pouze vydáno; - f) že je napadeným rozhodnutí postihován za jednání, které zákon jako trestné nestanoví; - g) že předmětné trestní oznámení neučinil při výkonu advokacie a nemohl se proto dopustit porušení § 16 odst. 2 a § 17 zákona o advokacii a že I.K. nebyla jeho klientkou ve věci sepsání závěti a listiny o vydědění, když takovou službu I.K. neposkytl ani o to nebyl žádán. Žalobce dále v námitce h) namítl, že podání trestního oznámení nemůže být samo o sobě kárným proviněním, leda by nebylo učiněno pravdivě. Žádné zjištění v tomto směru však nebylo učiněno. Každý může podle zákona učinit na svou obranu trestní oznámení a v některých případech je to dokonce jeho povinností, kárné orgány k tomu nepřihlédly a nehodnotily tyto skutečnosti. Dále žalobce v námitkách pod písm. i) až m) poukazoval na další vady řízení, skutkových a právních závěrů, mj. tvrdil, že čestné prohlášení D.P., zdravotní sestry nemocnice Prostějov, datované dnem 28. 11. 2001 je nevěrohodné, neboť je v podstatných okolnostech v rozporu s její svědeckou výpovědí před Okresním soudem v Prostějově ve věci sp. zn. 7 C 115/2002, a dále proto, že text tohoto prohlášení byl koncipován advokátkou JUDr. Tamarou Vránovou, ačkoli to v této listině není uvedeno; tuto skutečnost pak p. P. před soudem zamlčela. K prokázání svých tvrzení žalobce navrhl provedení důkazů konkrétně označených pod body 1) až 12) na str. 10 až 11 podané žaloby (o tomto návrhu soudu rozhodl při jednání před soudem).

V bodě VI. žaloby žalobce navrhl, aby soud dle § 78 odst. 2 s.ř.s. využil moderačního práva.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobu nepovažuje za důvodnou. Jednotlivým žalobním námitkám konkrétně oponovala. K námitce h) uvedla, že spor o to, zda samo trestní oznámení může být kárným proviněním, je věcí názoru. Žalovaná se nicméně domnívá, že závěry kárných senátů jsou podloženy ustanoveními zákona o advokacii a Pravidly profesionální etiky advokátů a odvolala se na rozsudek NSS č.j. 5 As 34/2003.

K tomuto vyjádření žalované podal žalobce repliku, v níž setrval na svých žalobních námitkách.

Na tuto repliku reagovala žalovaná podáním z 27.4.2009, v němž vyjádřila svůj postoj k některým argumentům žalobce a jejich relevanci k této věci.

Z kárného spisu sp.zn. K 116/02 a stížnostního spisu S 488/2002 předložených žalovanou vyplynuly pro rozhodnutí soudu následující skutečnosti:

Žalované byla dne 3. 6. 2002 doručena stížnost I.K., zast. JUDr. Zdeňkem Šťastným na žalobce. V této stížnosti se uvádí, že uvedená klientka se na žádost svého velmi vážně nemocného bratra obrátila na JUDr. A. se žádostí o sepis závěti a listiny o vydědění. Jmenovaný advokát skutečně tuto službu I.K. poskytl, v dědickém řízení však byla závěť i listina o vydědění prohlášeny za neplatné. Když se následně I.K. obrátila na JUDr. A. se žádostí na náhradu škody v rozsahu poloviny hodnoty dědictví, neboť v listině o vydědění nebyli zmíněni i potomci vyděděné dcery, zareagoval JUDr. A. po vznesení požadavku na náhradu škody a po výzvě k jednání a předložení věci pojišťovně tak, že na ni podal trestní oznámení pro trestný čin pomluvy, které je šetřeno Policií ČR, Obvodním oddělením Prostějov, pod č.j. ORPV-2030/PV-TČ-2002.

K podané stížnosti byly připojeny fotokopie listin z klientského spisu, zejména z označeného trestního spisu Policie ČR, Obvodního oddělení Prostějov, vedeného pod č.j. ORPV-2030/PV-TČ-2002, a to: protokol o trestním oznámení ze dne 23.4.2002 a protokoly o podaném vysvětlení ze dne 5.6.2002, 9.8.2002 a 16.9.2002 sepsané s žalobcem; dále protokol o podaném vysvětlení z 9.5.2002 sepsaný s L.K. a protokol z téhož dne sepsaný s I.K., a dále kopie usnesení okresního soudu v Prostějově sp.zn. D 1315/2001-31,ND 285/2001 a kopie OPISU závěti, listiny o vydědění a plné moci(všechny s datem 19.září 2001) a kopie čestného prohlášení D.P. ze dne 28.11.2001.

Na výzvu ze dne 6.6.2002, se žalobce ke stížnosti vyjádřil podáním ze dne 27.června 2002 tak, že tvrzení, že sepsal závěť, listinu o vydědění a plnou moc pro bratra p. K. v nemocnici v Prostějově je lživé, žádnou z takových listin nesepsal, a pro toto lživé tvrzení I.K. učinil trestní oznámení dne 23.4.2002 do protokolu na policii, o výsledku nebyl zatím vyrozuměn. Dále uvedl, že k Okresnímu soudu v Prostějově byla proti němu podána žaloba pod sp.zn. 7C 115/2002 o náhradu škody, kterou měl způsobit nesprávným sepsáním závěti bratrovi p. K. panu F.B., to je však lživé, neboť listiny nesepsal a nebyl k jejich sepsání ani nikým zmocněn, ani p. B. žádnou právní službu neposkytl a nikdy s takovou osobou nejednal. Před doručením žaloby a učiněným trestním oznámením obdržel od advokáta JUDr. Šťastného dopis z 29.1.2002, v němž je rovněž tvrzeno, že závěť a listinu o vydědění sepsal nesprávně, čímž měl I.K. způsobit škodu. Odmítl rovněž, že by se podáním trestního oznámení měl dopustit jednání, které by odporovalo etice advokáta.

V příloze k tomuto vyjádření žalobce připojil kopii dopisu JUDr. Šťastného ze dne 29.1.2002 a své odpovědi na něj z 12.2.2002, kopii Návrhu na vydání platebního rozkazu z titulu náhrady škody podaného Okresnímu soudu v Prostějově dne 17.4.2002, evidovaného pod Ro 420/2002, kopii své odpovědi na výzvu soudu z 24.4.2002 k uvedenému soudu ke sp.zn. 7 C 115/2002 (dříve Ro 420/2002).

Ve stížnostním spise je dále založeno doplnění vyjádření žalobce ze dne 1.7.2002 a k němu připojené přílohy mj. fotokopie částí dědického spisu po zemřelém F.B.

Na základě této stížnosti byla předsedou kontrolní rady ČAK na žalobce podána kárná žaloba dne 7.11.2002. V ní se mu klade za vinu skutek popsaný shora s tím, že to znamená, že při výkonu advokacie nejednal čestně a svědomitě a nedodržel pravidla profesionální etiky, čímž porušil § 16 odst. 2 a § 17 zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii a čl. 4 odst. 1 pravidel profesionální etiky advokátů ČR. V odůvodnění kárné žaloby výslovně stojí, že není předmětem tohoto řízení zjišťovat zda kárně obviněný listinu o vydědění a závěť sepsal, to je předmětem občanskoprávního řízení, ale je třeba posoudit, zda reakce advokáta spočívající v tom, že podal na svoji klientu trestní oznámení poté, co ta vznesla vůči němu svůj požadavek na náhradu škody, resp. jednání kárně obviněného, totiž podání trestního oznámení, je jednáním v rozporu se zákonem a pravidly profesionální etiky.

Žalobci byla kárná žaloba doručena dne 13.1.2003 spolu s oznámením o ustanovení kárného senátu (ve složení: předsedkyně JUDr. Renáta Lukešová a členové JUDr. Přemysl Kraus a JUDr. Tomáš Sokol) a výzvou, aby případnou námitku podjatosti členů senátu vznesl neprodleně a aby se do 10 dnů vyjádřil písemně k podané žalobě a sdělil rovněž osobní poměry (rodinné, zdravotní a majetkové) s odkazem na příslušná ustanovení kárného řádu (AKŘ) .

Žalobce ve vyjádření ze dne 21.1.2003 ke kárné žalobě odkázal na vyjádření ke stížnosti JUDr. Šťastného, navrhl, aby byl kárné žaloby zproštěn a dále uvedl, že navrhuje, aby bylo kárné řízení přerušeno do doby, než bude skončeno řízení o náhradě škody vedené Okresním soudem v Prostějově pod sp. zn. 7 C 115/2002. Vznesl současně námitku podjatosti předsedy Kontrolní rady ČAK JUDr. Jana Mikše a místopředsedy Kontrolní rady JUDr. Zdeňka Šťastného.

Z nařízeného jednání před kárným senátem se žalobce celkem pětkrát omluvil, a to čtyřikrát ze zdravotních důvodů a jednou kvůli kolizi se soudním jednáním.

Současně s opakovanými omluvami se žalobce ke kárné žalobě vyjádřil tak, že nezná osoby I. K. a F. B. zmiňované v kárné žalobě. Nesouhlasí s tím, aby byl stíhán pro skutek, který je před ním utajován.

Dne 12. 5. 2005 uvedl, že na něj nikdo nepodal žalobu o náhradu škody v souvislosti s listinou o vydědění, pouze v souvislosti se závětí. Za nelogické považuje, že se mělo jednat o listinu o vydědění pro pana F. B., ačkoli jeho klientkou měla být paní I. K. Pokud by sepisoval listinu o vydědění panu F. B., byl by pan F. B. jeho klientem. Uvádí dále, že žádný zákon nezakazuje advokátovi učinit trestní oznámení na osobu, která jej či osobu jemu blízkou, napadla, ať už verbálně nebo i fyzicky.

Dne 12. 5. 2005 dále žalobce namítl podjatost člena kárného senátu JUDr. Tomáše Sokola, s odůvodněním, že v době, kdy žalobce působil jako soudce u Okresního soudu v Prostějově, byl JUDr. Sokol ministrem vnitra, nebyl jím však navržen ke jmenování, a proto jeho funkce k 31. 8. 1992 zanikla. Domnívá se proto, že JUDr. Sokol může mít politické důvody, aby vůči žalobci nyní nerozhodoval nezaujatě.

O této námitce rozhodl předseda Kárné komise ČAK rozhodnutím ze dne 22. 6. 2005 zn. K 116/02 tak, že JUDr. Tomáš Sokol není vyloučen z projednávání a rozhodování věci. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se uvádí, že námitka byla vznesena téměř po dvou letech od

zahájení kárného řízení. Rozhodnutí se odvolává na vyjádření JUDr. Sokola, který uvedl, že nemá k žalobci žádný vztah a nikdy s ním nepřišel do styku.

Jelikož nebyla k omluvě na poslední jednání dne 24. 6. 2005 doložena kopie potvrzení o pracovní neschopnosti, proběhlo toto jednání bez přítomnosti žalobce a bylo ve věci rozhodnuto. Podle zápisu z tohoto jednání (který byl následně žalobci zaslán k jeho žádosti) byly konstatovány vyjádření žalobce ke kárné žalobě a dále k důkazu obsah stížnostního spisu včetně všech listin jak jsou uvedeny shora, obsah kárného spisu (omluvy žalobce z jednání). Po poradě senátu bylo přijato rozhodnutí, vyhlášeno se stručným odůvodněním.

Tímto rozhodnutím zn. K 116/02 ze dne 24. 6. 2005 byl žalobce uznán vinným kárným proviněním vymezeným tak, jak již bylo uvedeno shora a bylo mu uloženo kárné opatření – pokuta ve výši 80.000,- Kč.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že z trestního oznámení ze dne 23. 4. 2002 bylo zjištěno, že žalobce učinil toto oznámení právě v reakci na přípis JUDr. Šťastného, v němž byl vyzván k řešení vzneseného nároku na náhradu škody. Žalobce do protokolu uvedl, že pro paní I. K. ničeho nesepsal, honorář za sepis listin nepřevzal.

Z doplnění tohoto trestního oznámení ze dne 5. 6. 2002 pak bylo zjištěno, že žalobce paní I. K. zná, poskytl jí právní službu, když jí, jakož i panu K. poskytl právní poradu a odpovídal na různé otázky týkající se dědických věcí a nechal si ji zaplatit, přičemž vystavil i doklad o zaplacení na částku 1.500,-Kč. Rozhodnutí dále odkazuje na listiny předložené v rámci šetření stížnosti JUDr. Šťastným a žalobcem samým (dle výčtu shora) a uzavírá, že kárný senát vzal z provedeného dokazování za prokázané, že I.K. byla klientkou kárně obviněného a zaplatila mu za poskytnuté právní služby a kárná žaloba byla podána důvodně. Podstatou není způsobená škoda paní I.K., ať již kárně obviněným či třetí osobou, ani kvalita jím poskytnutých služeb. Podle názoru kárného senátu je však nepřijatelné, aby advokát podal na svého klienta trestní oznámení, a to pouze na základě klientem vzneseného nároku na náhradu škody. Předmětem výkonu advokacie je poskytování právních služeb a každý advokát musí počítat s možnou „reklamací“ své služby. Pro stav advokacie hodnocený očima veřejnosti nemůže vést takové jednání k ničemu jinému než ke ztrátě důvěry v advokacii obecně.

Podle názoru kárného senátu si lze představit situaci, kdy advokátovi nezbude nic jiného než podat na své klienta trestní oznámení, např. v případě ublížení na zdraví, vydírání apod. V této věci dle názoru kárného senátu se o „skutečně protiprávní jednání“ ze strany I. K. nejednalo.

Kárný senát rovněž uvedl, že z jednání na den 24. 6. 2005 se sice obviněný omluvil a žádal o odročení, této jeho žádosti však nebylo vyhověno. Odůvodnil to především tím, že obviněný nepředložil doklad o své pracovní neschopnosti a také tím, že se obviněný předtím omlouval již pětkrát.

Pokud jde o výši pokuty, kárný senát uvedl, že žalobce přes výzvu nedoložil žádné doklady prokazující jeho majetkové poměry, uložil proto pokutu při spodní hranici zákonné sazby, když bylo možno uložit pokutu až do výše stonásobku minimální mzdy, tj. do výše 718.500,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které následně doplnil.

Uvedl, že nebyl řádně ustanoven kárný senát podle pořadí ze všech členů kárné komise České advokátní komory. Namítá dále, že uplatnil námitku podjatosti vůči JUDr. Sokolovi. Kárný spis neobsahuje žádné vyjádření tohoto člena kárného senátu. Rozhodnutí o této námitce se vůbec nevypořádává s důvody, pro něž námitku vznesl a pouze paušálně odkazuje na vyjádření JUDr. Sokola, které spis neobsahuje, v advokátní kanceláři JUDr. Sokola působí bývalý ministr spravedlnosti JUDr. Novák, který měl vliv na to, zda opustí řady soudců po r. 1989. Uvedl dále nový důvod podjatosti JUDr. Sokola, totiž, že advokátní kancelář JUDr. Sokola spolupracuje s advokátní kanceláří JUDr. Šťastného, který v zastoupení I.K. na něj podal stížnost.

Žalobce dále namítl podjatost všech tří členů kárného senátu kárné komise ČAK i kárného žalobce, neboť jsou všichni vázáni Rámcovou pojistnou smlouvou, kterou uzavřela ČAK s Kooperativou pojišťovnou, jejíž součástí je rovněž stanovení povinností advokátů k makléřské firmě ČAK, a to WI-ASS ČR s.r.o., jejímž společníkem je JUDr. Šťastný. Z týchž důvodů namítl i podjatost odvolacího kárného senátu.

K samotnému skutku žalobce uvedl, že žádnou listinu o vydědění ani závěť k potřebě a podpisu pana F. B., bratra I. K. nikdy nevypracovával. Žádný pan F. B. nikdy nebyl klientem žalobce a žádného pana F. B. ani nezná. Rovněž tak žádná paní I. K. nikdy nebyla klientkou žalobce ve věci sepisu závěti či listiny o vydědění.

Namítl, že v rámci kárného řízení nikdy nebyla provedena identifikace osob I. K., F. B. a JUDr. Z. Š., a proto se nemohl řádně obhajovat. Dosud tedy neví, z jakého konkrétního skutku byla vlastně zažalován, uznán vinným a odsouzen.

Uvedl, že uložená pokuta je nepřiměřeně přísná. Nevlastní žádný nemovitý majetek ani hodnotné movité věci s výjimkou osobního automobilu a běžného vybavení advokátní kanceláře, jeho finanční hotovost činí cca 300 Kč. Příjmy za advokacie v podstatě kryjí jen provoz advokátní kanceláře, své životní potřeby hradí z vypůjčených peněz. Dokladem toho je i to, že mu byla poskytnuta ČAK půjčka ze sociálního fondu. Uložená pokuta by v podstatě znamenala jeho ekonomickou likvidaci (k tomu připojil kopie dokladů o tvrzených svých majetkových poměrech).

V doplnění odvolání uvedl, že nikdy nepodal trestní oznámení ani na paní I. K. ani na paní I.K. Osoby, které na policii jmenoval, uváděl jen jako součást popisu děje, neuvedl však, že podává trestní oznámení právě na I.K. V době podání trestního oznámení nevěděl a ani nemohl vědět, zda jej paní I.K. pomluvila. Jednalo se tedy o trestní oznámení na neznámého pachatele.

Za pomlouvačné považoval i tvrzení, že měl převzít určitý, byť malý honorář za sepis předmětných listin. Zda tuto informaci JUDr. Šťastnému někdo sdělil nebo ne, žalobce nemůže vědět. Současně uvedl, že v žádném případě by nepodal trestní oznámení jen proto, že by o něm bylo tvrzeno, že sepsal určitou konkrétní listinu.

Nemohl ovšem v žádném případě vědět, jaké osoby tyto informace o žalobci komu sdělují, proto podal trestní oznámení jen na neznámého pachatele. I.K. kromě toho v trestním oznámení neidentifikoval tak, aby ji bylo možno spolehlivě určit.

Především pak namítl, že není pravdou, že podal trestní oznámení v reakci na žádost JUDr. Šťastného o náhradu škody. Trestní oznámení měl žalobce podle prvostupňového rozhodnutí učinit až tři měsíce poté, co žádost o náhradu škody obdržel. Pokud by žalobce reagoval na jednání kohokoli trestní oznámením, učinil by tak nepochybně nejpozději do týdne.

Žalobce jako odvolatel rovněž poukazuje na to, že několik dní před tím, než obdržel žádost o náhradu škody, vybuchlo osobní auto před jeho advokátní kanceláří, a to v místě, kde obvykle sám parkuje své auto. Cítil se být tímto výbuchem velmi otřesen a ohrožen na zdraví a na životě, a především proto podal dne 23. 4. 2002 citované trestní oznámení.

Odvolací kárný senát žalobou napadeným rozhodnutím o odvolání rozhodl tak, že prvostupňové rozhodnutí zrušil a rozhodl znovu tak, že při stejném výroku o vině uložil žalobci pokutu ve výši 50.000,- Kč.

K jednotlivým odvolacím námitkám uvedl následující: Pokud jde o namítanou podjatost člena kárného senátu JUDr. Sokola, ztotožňuje se odvolací kárný senát s rozhodnutím o námitce podjatosti, které vydal předseda kárné komise ČAK. Rovněž odvolací kárný senát neshledal žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by JUDr. Sokol měl

důvody, které by mohly ovlivnit jeho nestranné rozhodování v této věci. Skutečnost, že v době, kdy žalobci zanikla funkce soudce, byl JUDr. Sokol shodou okolností ministrem vnitra, nemůže v žádném případě znamenat zaujatost vůči osobě žalobce a jeho zvláštní vztah k projednávané věci. Pokud jde o žalobcem naznačované propojení mezi advokátními kancelářemi JUDr. Šťastného a JUDr. Sokola, jedná se pouze o tvrzení, které není nijak konkretizováno ani prokázáno, a proto k němu rovněž nelze přihlédnout.

Odvolací kárný senát rovněž neshledal žádnou hrozbu možného ovlivnění ve skutečnosti, že členové odvolacího kárného senátu jsou vázáni povinnostmi z Rámcové pojistné smlouvy uzavřené mezi ČAK a Kooperativa pojišťovnou, čímž by měli být nepřímo

svázáni s osobou JUDr. Šťastného, který je společníkem makléřské firmy WI-ASS ČR, s. r. o.

Označování některých osob, zejména klientů, ve výroku kárného rozhodnutí toliko iniciálami, je v kárné praxi běžné a je respektováno i soudy v rámci správního přezkumu těchto rozhodnutí. Z obsahu kárného spisu je zjevné, že žalobci bylo a je známo, o jaké osoby se v kárném řízení jednalo, mj. proto, že tyto osoby sám celým jménem označil v rámci úkonů prověřování jeho trestního oznámení orgány činnými v trestním řízení.

Odvolací kárný senát shledal, že prvostupňový kárný senát správně zjistil skutkový stav a učinil z něj správné právní závěry, v tomto odkazuje na rozhodnutí I. stupně. K právnímu posouzení ve světle výhrad uvedených v odvolání pak uvedl odvolací kárný senát následující úvahy:

Není možno mít pochyb o tom, že I. K. byla klientkou žalobce. Za advokátova klienta nelze považovat jen toho, kdo advokáta písemně zmocní k určitým úkonům, ale též toho, komu advokát udílí právní porady, poskytuje právní doporučení, či zpracovává stanoviska. Výpovědi žalobce ohledně toho, zda se setkal s bratrem I. K., zda odmítl či neodmítl požadavek na sepis předmětných listin, nepůsobí příliš věrohodným dojmem. Odvolací kárný senát proto „uvěřil spíše“ výpovědím I. K. a L. K. učiněným před Policií ČR, na jejichž podporu rovněž svědčí čestné prohlášení D.P. Uvedl dále, že tak všechny důkazy nasvědčují tomu, že žalobce koncipoval předmětné listiny, které byly v nemocnici podepsány osobami na nich uvedenými. Odvolací kárný senát pak výslovně zdůraznil, že pro posouzení případu není důležité, zda tyto listiny byly nebo nebyly koncipovány chybně.

Odvolací kárný senát vzal rovněž za prokázané, že žalobce dne 23. 4. 2002 na obvodním oddělení Policie ČR v Prostějově podal trestní oznámení na svoji bývalou klientku. Je nutno odmítnout obhajobu žalobce, se že jednalo o trestní oznámení na neznámého pachatele a nikoli na klientku, neboť v tomto trestním oznámení je konkrétně popisováno jednání paní I. K. a žalobce výslovně uvedl, že jejím jednáním se cítí být poškozen.

Odvolací kárný senát uvedl, že je nepřípustné, aby advokát, na něhož se klient obrátí se žádostí o náhradu škody, podal na klienta trestní oznámení, byť by se jednalo o žádost nepodloženou nebo založenou na lživě tvrzených skutečnostech. Takové jednání snižuje důvěru veřejnosti nejen v konkrétního advokáta, ale v advokacii obecně. Odvolací kárný senát zdůraznil, že existují jiné cesty, kterými se lze neopravdivému obvinění bránit a těch měl odvolatel využít.

Při úvaze o výši pokuty vzal odvolací kárný senát do úvahy, že se jedná o závažné kárné provinění; bylo však přihlédnuto k osobním a zejména pak majetkovým poměrům odvolatele a vzal v úvahu, že dosud nebyl kárně postižen a byl kladně hodnocen ve svém dřívějším povolání soudce. Zároveň uvedl, že samotná nedobrá majetková situace odvolatele nemůže být důvodem k úvaze o zásadním omezení výše uložené pokuty. Z uvedených důvodů odvolací kárný senát uloženou pokutu snížil z 80.000 Kč na částku 50.000,- Kč.

Městský soud v Praze, po jednání konaném dne 12.5.2009, napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.), kterými je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), a rozsudkem č.j. 10 Ca 141/2007-86 žalobu zamítl. S námitkami uplatněnými žalobcem se vypořádal v odůvodnění rozsudku, na které pro stručnost v tomto v plném rozsahu odkazuje.

Ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20.10.2010 č.j. 4 Ads 10/2010- 166 předně uvedený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu se podává, že se soud neztotožnil s důvody kasační stížnosti až na jediný, kdy ve shodě se stěžovatelem dospěl k závěru, že podání trestního oznámení advokáta na bývalého klienta ještě samo o sobě nezakládá jeho odpovědnost za kárné provinění. S přihlédnutím k skutkovým okolnostem daného případu navíc Nejvyšší správní soud dovodil, že v podání trestního oznámení ze dne 23. 4. 2002 nelze spatřovat nečestné a nesvědomité jednání či porušení pravidel profesionální etiky advokáta, pro které by stěžovateli mohlo být uloženo kárné opatření. K tomuto závěru vedly Nejvyšší správní soud následující skutečnosti:

„ Již zmíněným usnesením Policie ČR, Okresního ředitelství Prostějov ze dne 18. 10. 2002,č. j. ORPV-2030/PV-TČ-2002, byla odložena věc podezření z trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 trestního zákona z roku 1961, jehož se měla dopustit I.K. tím, že v měsíci lednu 2002 v advokátní kanceláři Ritter - Šťastný na ul. Riegrova 12 v Olomouci měla JUDr. Zdeňku Šťastnému sdělit, že sepisovatelem listin, a to závěti a vydědění, jež byly v dědickém řízení u Okresního soudu v Prostějově pod č. j. D 1315/2001 označeny za neplatné pro rozpor s ustanovením § 476f občanského zákoníku, je advokát JUDr. J.A., ač ten tyto nikdy nesepsal, čímž měla poškodit jeho pověst po profesní stránce. V tomto odkládacím usnesení je uveden obsah protokolů o podaném vysvětlení a dalších listin.

Stěžovatel ve vysvětlení uvedl, že o sepis předmětných listin byl požádán Ladislavem Kropáčem a za tímto účelem se po předchozí domluvě dostavil dne 19. 9. 2001 do areálu Nemocnice Prostějov, přičemž k uvedenému úkonu zajistil jako svědky R.K. a svého bratra Ing. J.A. Listiny však pro muže, na něhož se obracela I.K., odmítl sepsat s ohledem na jeho velmi vážný a těžký zdravotní stav. Manželům K. tak pouze poskytl v místě svého trvalého bydliště právní poradu. I přes tuto skutečnost však obdržel dopis od JUDr. Šťastného, v němž je uváděn jako sepisovatel těchto listin.

V dopisu ze dne 29. 1. 2002, který byl podepsán JUDr. Šťastným a adresován stěžovateli, se uvádí, že stěžovatel sepsal pro F.B. závěť a vydědění, jež jsou však neplatné pro rozpor s ustanovením § 476f občanského zákoníku.

I.K. a L.K. ve vysvětleních shodně uvedli, že společně na jejich chalupě v D. požádali stěžovatele o sepis předmětných listin, které tento vyhotovil na plicním oddělení Nemocnice Prostějov na pokoji, kde byl hospitalizován F.B. Stěžovatel nechal tyto listiny podepsat F.B., L.K. a vrchní sestrou D.P.. Jelikož tyto listiny sepsané ve prospěch I.K. byly v dědickém řízení prohlášeny za neplatné, obrátila se na advokátní kancelář Ritter - Šťastný v Olomouci, kde věc popsala a udělila zmocnění k jejímu zastupování.

D.P. ve vysvětlení uvedla, že dne 19. 9. 2001 se na její pracoviště na plicním oddělení Nemocnice Prostějov dostavili manželé K. spolu s mužem, který se jí představil jako JUDr. A., a požádali o umožnění sepsání listin ohledně pozůstalosti pacienta F.B., což jim umožnila na zapůjčeném psacím stroji, přičemž po jejich vyhotovení ze strany JUDr. A. byla přítomna jejich podpisu na pokoji.

R.K. ve vysvětlení uvedl, že asi před rokem byl stěžovatelem za přítomnosti jeho bratra požádán ve starožitnictví Golem o svědectví při nějakém sepisu v nemocnici. Tam tedy přijel, avšak stěžovatel, jeho bratr a nějaký muž již odcházeli, přičemž mu bylo řečeno, že se nic sepisovat nebude.

Ing. J.A. ve vysvětlení uvedl, že někdy před rokem byl spolu s R.K. požádán o účast při sepisu závěti, za tímto účelem přijel do nemocnice a byl přítomen jednání svého bratra s mužem, který mu byl představen jako pan K. Viděl i muže ve zuboženém stavu, který, jak pochopil, měl být účasten sepisu. K němu však nakone cnedošlo kvůli zdravotnímu stavu onoho muže.

V zápisech o realizaci ošetřovatelského plánu F.B. se uvádí, že dne 19. 9. 2001 se uskutečnila návštěva rodiny a notáře skrze pozůstalost.

V kopiích listin nadepsaných vydědění a závěť se uvádí, že byly sepsány dne 19. 9. 2001 a podepsány F.B., L.K. a D.P.

V odůvodnění usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. 11. 2001, které bylo vydáno v řízení o dědictví po F.B., jakož i v protokole sepsaného dne 5. 11. 2001 notářkou Ivanou Gotwaldovou, se uvádí, že jmenovaný zanechal závěť a listinu o vydědění ze dne 19. 9. 2001, které jsou však s ohledem na ustanovení § 476f občanského zákoníku neplatné, neboť jako svědek působil manžel závětní dědičky.

Na základě těchto podkladů opatřených při prověřování trestního oznámení stěžovatele ze dne 23. 4. 2002 vzal policejní orgán za prokázané, že závěť a listinu o vydědění, které byly v dědickém řízení označeny za neplatné, stěžovatel dne 19. 9. 2001 na plicním oddělení Nemocnice Prostějov skutečně sepsal. V této souvislosti považoval za klíčové vysvětlení D.P., kterou jako svědkyni považoval za naprosto věrohodnou, neboť nebyla ovlivněna vlastními majetkovými zájmy ani rodinnými poměry, jimiž naopak byly zatíženy ostatní osoby. Navíc její tvrzení byla objektivizována zápisem v realizaci ošetřovatelského plánu. S odkazem na toto vysvětlení je pak nutné přisvědčit vyjádřením manželů K. Naopak strohé trestní oznámení stěžovatele lze považovat za logicky nepřesvědčivé a jeho opakovaná doplňovaní za téměř účelově podaná kvůli žalobě na náhradu škody. Navíc nelze přehlédnout další logické rozpory, kdy stěžovatel, ačkoliv měl být určitým způsobem manžely K. k sepisu předmětných listin donucován a jejich jednání k nemocnému muži v nemocnici mělo u něho vyvolat negativní emoční zážitek, tak přesto byl schopen v bezprostřední časové souvislosti s těmito prožitky pozvat tyto osoby do svého bydliště a setrvat s nimi v dlouhém rozhovoru při poskytování právní porady. Na přesvědčivost stěžovatelovy výpovědi nepříznivě doléhá také až zarážející rozdílnost jeho hodnocení ve vztahu k údajnému jednání manželů K., které nejprve popsal s klesající intenzitou a následně protichůdně posunul až k podnětu na přešetření možnosti spáchání trestného činu útisku. Nejistota takového posuzování je nepochopitelná zvláště u osoby právně fundované. Pochybnosti nastávají i u tvrzení Ing. J.A., která začínají uváděním druhého muže při představování L.K., jehož existenci nepotvrzuje ani stěžovatel. Tyto pochybnosti pak končí nevybavením si paměťově nenáročných okolností, které se týkají třeba určení vstupu do nemocnice či alespoň přibližného určení prostor, kde mělo k odmítnutí sepisu listin dojít. Naprosto bez vlivu na danou věc je vyjádření R.K., který průběh zásadního děje nevnímal.

Policejní orgán tedy dospěl k závěru, že jednání I.K. nenaplňuje znaky trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 trestního zákona z roku 1961 ani jiného trestného činu, a proto trestní oznámení stěžovatele usnesením ze dne 18. 10. 2002, č. j. ORPV-2030/PV-TČ-2002 odložil. Odvolání proti tomuto rozhodnutí policejního orgánu pak bylo zamítnuto usnesením Okresního státního zastupitelství v Prostějově ze dne 25. 11. 2002, zn. 1656/2002-11. Protokoly o podání vysvětlení i další listiny opatřené policejním orgánem vyhodnotil shodně také odvolací kárný senát žalované. I ten totiž dospěl k závěru, že podklady opatřené ve věci

prověřování trestního oznámení nasvědčují tomu, že to byl právě kárně obviněný, kdo koncipoval předmětné listiny, které byly téhož dne v nemocnici podepsány osobami na nich uvedenými.

K stejnému skutkovému zjištění dospěl i rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 12. 3. 2003, č. j. 7 C 115/2002 - 168, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele zaplatit I. K. náhradu škody v částce 1 860 486,80 Kč s úrokem z prodlení. V tomto rozsudku okresní soud nejprve zrekapituloval obsah výpovědí účastníků řízení, svědeckých výpovědí a listinných důkazů.

I.K. uvedla, že F.B. ji pověřil, aby zajistila právníka, který by zpracoval potřebné listiny projevující jeho vůli pro případ smrti. Jeho jediná zákonná dědička B.K. totiž o něho neprojevovala patřičný zájem, neposkytla mu pomoc, nechovala se k němu dlouhou dobu jako dcera, a proto se rozhodl své majetkové poměry uspořádat tak, aby nic nedědila. Stěžovatel dne 19. 9. 2001 v prostějovské nemocnici po projednání celé záležitosti se zůstavitelem sepsal závěť, listinu o vydědění a plnou moc udělenou za účelem dispozice s účtem vedeným u peněžního ústavu. Listiny nechal stěžovatel podepsat zůstavitelem, vrchní sestrou plicního oddělení Nemocnice Prostějov D.P. a jejím manželem L.K.. Po smrti bratra se přihlásila do dědického řízení a předložila závěť, podle níž se měla stát dědičkou, avšak ta byla shledána neplatnou. V důsledku toho získala veškerý majetek po zůstaviteli jeho dcera B.K.

Stěžovatel uvedl, že žádnou škodu nezpůsobil, protože předmětné listiny nesepsal a s F.B. žádné majetkové záležitosti neprojednával. V roce 2001 se setkal v obci D. s mužem, který se mu představil jako pan K. a který na něj neléhal, aby si obstaral svědky a dostavil do Nemocnice Prostějov, kde se má podle jeho slov nacházet nemocný příbuzný, který si přeje

hovořit s právníkem o otázkách jeho majetku a možná i sepsat závěť. Rozešli se s tím, že se téhož dne setkají v nemocnici, což se také stalo. V ní uviděl nemocného muže, který byl ve velmi špatném zdravotním stavu, vůbec nemluvil, jen velmi silně kašlal a vykašlával hleny. Z tohoto důvodu odmítl cokoliv sepisovat. I.K. nemocného hlasitě nabádala i za pomoci pana K., aby řekl, že jí odkazuje celý svůj majetek, přičemž ho několikrát udeřila do ramena a zad, v důsledku čehož nemocný začal hůře dýchat a silněji kašlat. Proto tyto osoby vyzval, aby se k nemocnému takto nechovali a nechali ho být. Manželé K. mu poté bránili odchodu z nemocnice a vyhrožovali stížností na advokátní komoru, avšak i přesto nemocnici opustil. Po smrti F.B. poskytl I.K. právní poradu, za niž vyúčtoval částku 1500 Kč a vystavil doklad. V den, kdy měly být předmětné listiny sepisovány, se nacházel ve Ždánicích, kde vyřizoval záležitosti ohledně prodeje vinohradu.

Svědek L.K. uvedl, že společně s manželkou požádali stěžovatele o sepis závěti a listiny o vydědění pro F.B.. Stěžovatel se do nemocnice dostavil, předmětné listiny sepsal a vyzval k podpisu F.B. a jako svědky D.P. a manžela závětní dědičky. Iniciativa k obstarání právníka pro sepis závěti a listiny o vydědění vzešla ze strany bratra I.K. Za poskytnutou službu bylo stěžovateli zaplaceno 1500 Kč, který na ni vystavil stvrzenku.

Svědkyně D.P. uvedla, že při návštěvě F.B. dne 19. 9. 2001 jí byl stěžovatel představen, sám se jí legitimoval a dokonce jí nabízel vizitku, kterou odmítla. Stěžovateli pak zapůjčila k sepisu předmětných listin psací stroj a vyhradila mu místo k sepisu ve své kanceláři vrchní sestry. Po vyhotovení listin byla přizvána k podpisu závěti a listiny o vydědění. Listiny četla a věděla, co podepisuje. Při podpisu byla na pokoji zůstavitele přítomna společně s manžely K. a stěžovatelem.

Svědek R.K. uvedl, že během září nebo října roku 2001 byl požádán stěžovatelem, aby společně s Ing. J.A. něco dosvědčil v nemocnici s tím, že je potřeba dvou svědků k sepisu jakési smlouvy. V budově nemocnice však nebyl a pouze před ní viděl stěžovatele s bratrem a dalším mužem, který stěžovateli říkal, že potřebuje něco sepsat. Na to mu stěžovatel odpověděl, že nic sepisovat nebude, neboť člověk v nemocnici je ve špatném stavu. Asi za čtrnáct dnů mu bratr stěžovatele sdělil, že nemocný byl téměř mrtvý.

Svědkyně D.Š. uvedla, že dne 19. 9. 2001 v době mezi 9.00 a 11.15 hodin prodávala stěžovateli v prodejně ve Ždánicích přístroj na hubení komárů včetně náplní, na což vystavila daňový doklad.

Svědek L.L. uvedl, že dne 19. 9. 2001 odejel se stěžovatelem po osmé hodině ranní z Brna do Ždánic vyřizovat záležitosti ohledně koupi vinohradu. Ze Ždánic se společně vrátili kolem 14.00 hodin a termín návštěvy Ždánic měl zaznamenán v kalendáři.

Na pokladním dokladu vystaveném dne 20. 9. 2001 advokátní kanceláří stěžovatele na částku 1500 Kč se uvádí, že účelem platby bylo poskytnutí právní služby. V zjednodušeném daňovém dokladu č. 2212603, který předložil stěžovatel, se uvádí, že dne 19. 9. 2001 byl v prodejně V.Ch. zakoupen jeden přístroj a jedna náplň v celkové hodnotě 355 Kč. V realizaci ošetřovatelského plánu se uvádí, že dne 19. 9. 2001 proběhala u F.B. v nemocnici návštěva rodiny a notáře skrze pozůstalost. Návštěva rodiny se pak uskutečnila i v odpoledních hodinách.

Na základě těchto důkazů okresní soud v řízení o náhradě škody dovodil, že stěžovatel odpovídá za škodu, která I.K. vznikla jeho pochybením při sepisu závěti a listiny o vydědění v rámci poskytnutí právní služby pro F.B. Z výpovědi svědka L.K. lze totiž mít za prokázáno, že F.B. pověřil I.K., aby zajistila právníka pro zpracování patřičných listin projevujících jeho vůli pro případ smrti. Tato skutečnost byla doložena i pokladním dokladem na částku 1500 Kč vystaveného advokátní kanceláří stěžovatele za poskytnutí právní služby. Tvrzení stěžovatele, podle něhož dne 19. 9. 2001 v nemocnici u zůstavitele nebyl přítomen, bylo vyvráceno svědeckými výpověďmi L.K., D.P. a nepřímo i listinou o realizaci ošetřovatelského plánu F.B. Výpověď svědka R.K. byla pro soud nepoužitelná, neboť ten v budově nemocnice nebyl a nemohl se tak k otázce sepisu předmětných listin vyjádřit. Svědkyně D.Š. sice uvedla, že dne 19. 9. 2001 v době od 9.00 do 11.15 hodin prodala stěžovateli zboží ve Ždánicích, ovšem pokud cesta z Prostějova do Ždánic trvá podle ní asi jednu hodinu, nelze vyloučit, že stěžovatel stihl jak návštěvu F.B. v prostějovské nemocnici, tak i návštěvu obce Ždánice. Výpověď svědka L.L. nepůsobila na soud věrohodně, neboť ten byl již během září nebo října roku 2002 stěžovatelem navštíven s tím, zda by mu nepotvrdil

některé skutečnosti ohledně prohlídky vinohradu ve Ždánicích. Pokud už tedy nejméně od této doby svědek věděl o tom, že bude k soudu nejspíše předvolán, pak jeho výpověď musela být návštěvou stěžovatele ovlivněna. Podle okresního soudu byl tedy stěžovatel dne 19. 9. 2001 v Nemocnici Prostějov u zůstavitele F.B. a vystupoval zde jako advokát, který se vrchní sestře D.P. dokonce legitimoval a nabízel jí svou vizitku.

Rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 12. 3. 2003, č. j. 7 C 115/2002 - 168, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit I.K. náhradu škody, však byl změněn rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2010, č. j. 44 Co 54/2008 - 646 tak, že žaloba na náhradu škody byla zamítnuta.

Krajský soud v odvolacím řízení opětovně vyslechl svědky K., P., L., Š. a K., kteří v hlavních obrysech setrvali na svých dřívějších svědeckých výpovědích. Dál ekrajský soud uvedl, že při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka L. soud prvního stupně předpokládal možnost jeho ovlivnění stěžovatelem, avšak na druhé straně nepřihlédl k stěžovatelovu tvrzení, že i I.K. již v listopadu 2001 získala od svědkyně P. čestné prohlášení o průběhu okolností sepisu listin, které bylo pořízeno u advokátky JUDr. Tamary Vránové. I když toto

čestné prohlášení nebylo v řízení předloženo, tak jej I.K. nepopřela a jeho existence byla potvrzena svědkyní JUDr. V. a vyplývá i z výpovědi svědkyně P.. V této souvislosti odvolací soud při hodnocení věrohodnosti svědků konstatoval, že tato je snížena u svědka K. jako blízké osoby I.K. i u svědkyně P. Ta sice popravdě vypověděla o návštěvě nějakého muže v nemocnici, který sepisoval listiny, avšak její svědeckou výpovědí nebylo najisto postaveno, že se jednalo právě o stěžovatele, když jeho jméno jí mohlo být vloženo do úst právě při sepisu

čestného prohlášení u JUDr. Vránové. Svědkyně si při prokazování totožnosti tohoto muže v nemocnici nikam nezapsala jeho jméno, v ošetřovatelském plánu nemocnice toto jméno chybí a navíc je tento muž označen jako notář. Dále se liší její výpověď v důvodech, proč žádala o prokázání totožnosti, a navíc si svědkyně nebyla u soudu prvního stupně jista jeho identifikací. U odvolacího soudu sice uvedla, že před okresním soudem poznala v jednací síni v stěžovateli muže, který byl u pana B. Ve skutečnosti však pouze uvedla, že podle jejího názoru to byl on, kdo byl v nemocnici, ale byl jinak oblečený. Ve vztahu k legitimaci pak u odvolacího soudu tvrdila, že jejím důvodem byl řídký výskyt takových návštěv. Naopak u soudu prvního stupně toto opatření zdůvodnila tím, že se jí sepis listin nezdál, neboť sepisující měl kolem sebe rozloženy nějaké pomůcky a podle její domněnky měl advokát takové věci zvládat bez nich.

V kontextu s pochybnostmi o věrohodnosti svědků I.K. tím více podle odvolacího soudu získala na věrohodnosti obrana stěžovatele spočívající v tvrzení o pobytu inkriminovaného dne na jiném místě. I když je možné připustit, že svědek L. neudržel v paměti všechny okolnosti přesně, zejména konkrétní datum, tak jeho výpověď u soudu prvního stupně i u soudu odvolávacího se nelišila v údajích o době ranního odjezdu do Ždánic i o důvodu návštěvy. Zejména pak tato výpověď potvrzovala návštěvu obchodu, kde si stěžovatel zakoupil přístroj proti komárům, což bylo doloženo také paragonem na toto zboží a výpovědí prodavačky Š. Zcela bez významu není ani výpověď svědka K. potvrzující tvrzení stěžovatele, že byl sice manžely K. o sepis listin požádán, ale s ohledem na zdravotní stav zůstavitele to odmítl. Rovněž příjmový doklad na částku 1500 Kč ze dne 20. 9. 2001 nasvědčuje verzi stěžovatele, že se jednalo o platbu za jinou právní pomoc poskytnutou manželům K. v D. Tuto návštěvu přitom potvrdila i matka stěžovatele a navíc se jeví více než pravděpodobné, že odměna advokáta za sepis závěti a listiny o vydědění by byla v této výši nedostatečná.

Podle názoru odvolacího soudu tvrzení a důkazy, kterými stěžovatel prokazoval svůj pobyt na jiném místě dne 19. 9. 2001, tak tvoří logický a vzájemně propojený celek, na jehož základě lze učinit závěr, že se stěžovateli přesvědčivě podařilo prokázat svoji obranu proti podané žalobě.

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2010, č. j. 44 Co 54/2008 - 646, byl vydán až po žalobou napadeném rozhodnutí a kasační stížností napadeném rozsudku, takže odvolací kárný senát žalované ani Městský soud v Praze z něho nemohly vycházet. Nicméně skutkový závěr učiněný odvolacím soudem v řízení o náhradu škody svědčí o existenci

důvodných pochybností, které znemožňují učinit jednoznačný závěr, zda závěť a listina o vydědění byla dne 19. 9. 2001 skutečně sepsána právě stěžovatelem. Tato skutková nejasnost se přitom nepochybně vyskytovala také v době rozhodnutí odvolacího kárného senátu žalované, neboť i tehdy proti sobě stály dvě skupiny důkazních prostředků. Manželé K., kteří měli společný zájem na poskytnutí náhrady škody od stěžovatele, tvrdili, že tento dne 19. 9. 2001 navštívil na plicním oddělení Nemocnice Prostějov F.B. a tam pro něho vyhotovil závěť a listinu o vydědění, které dal podepsat jemu jako zůstaviteli a L.K. a D.P. jako svědkům. Naproti tomu stěžovatel podporován především svědeckými výpověďmi bratra a osob náležejících do okruhu jeho známých uvedl, že sice do nemocnice za F.B. před jeho smrtí zašel, avšak kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu odmítl předmětné listiny sepsat, přičemž v době, kdy k jejich vyhotovení neznámou osobou došlo, se stěžovatel vyskytoval na jiném místě. Svědkyně D.P., která jako jediná z osob přítomných při sepisu závěti a listiny o vydědění neměla žádný zájem na výsledku sporu ani vztah k jeho aktérům, sice vypovídala v neprospěch stěžovatele, avšak její tvrzení nebylo jednoznačně doloženo žádnými listinnými důkazy, neboť ani v realizaci ošetřovatelského plánu nebylo výslovně zaznamenáno, že by zůstavitele navštívil právě stěžovatel a že by při této návštěvě sepsal příslušné listiny. Tato osamocená svědecká výpověď tedy není způsobilá zcela vyvrátit několik důkazů svědčících ve prospěch stěžovatele, jak dovodil i odvolací soud v řízení o náhradu škody. I když se tedy v době vydání rozhodnutí odvolacího kárného senátu žalované a koneckonců i po zamítavém rozsudku odvolacího soudu vydaného ve věci náhrady škody žalované mohlo nebo stále ještě může jevit jako pravděpodobnější, že závěť a listina o vydědění byla dne 19. 9. 2001 sepsána stěžovatelem, tak tuto skutečnost nelze mít za prokázanou do takové míry, že by o ní nezůstaly žádné důvodné pochybnosti.

V dané věci tedy nebylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel závěť a listinu o vydědění skutečně sepsal. Tato skutečnost má přitom podle názoru Nejvyššího správního soudu vliv na právní posouzení jeho jednání, které následovalo po uplatnění žádosti o náhradu škody ze strany I.K., a to z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty kárného provinění advokáta. Jestliže by totiž bylo nesporné, že stěžovatel příslušné listiny sepsal a za jejich neplatnost tak nese odpovědnost, pak by podání trestního oznámení na I.K. v reakci na jí uplatněný nárok na náhradu škody muselo být považováno za výraz neschopnosti přiznat si své profesní pochybení nebo dokonce za výraz snahy zastrašit tuto osobu a odradit ji od dalšího počínání směřující k uplatnění jejího oprávněného nároku. V takovém jednání by pak skutečně mohlo být spatřováno nečestné jednání, které by snižovalo důstojnost advokátního stavu, neboť veřejnost by skutečně mohla být odrazována od uplatňování oprávněných žádostí o nápravu nesprávně provedené právní služby i od samotného vyhledávání služeb advokátů, jak se uvádí v odůvodnění rozhodnutí odvolacího kárného senátu žalované.

Nelze však přisvědčit názoru žalované ani Městského soudu v Praze, že podání trestního oznámení advokátem na jeho klienta v reakci na jím uplatněný nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku pochybení při poskytování právní služby, je zapotřebí za všech okolností považovat za kárné provinění advokáta, neboť ten se může vůči nepodloženým, bezdůvodným či lživě tvrzeným skutečnostem bránit jiným způsobem, kupříkladu v rámci občanskoprávního řízení o náhradu škody. Takový kategorický výklad totiž nevystihuje celou škálu případů, které mohou advokáta motivovat k podání trestního oznámení na osobu uplatňující vůči němu náhradu škody. Lze si totiž například představit extrémní situaci, kdyby žádost o náhradu škody byla formulována tak, že by evidentně naplňovala skutkovou podstatu některého trestného činů hrubě narušujícího občanské soužití, nebo že by se takového trestného činu zřetelně dopustil vůči advokátovi žadatel o náhradu škody po uplatnění tohoto nároku a v souvislosti s ním. Za takové situace by nebylo žádoucí bránit advokátovi v podání trestního oznámení proti klientovi, neboť by to mohl být jediný účinný způsob, jak zamezit klientovi v dalším páchání trestné činnosti. V takovém případě by podání trestního oznámení na klienta nemohlo být považováno za kárné provinění advokáta.

Může však nastat i jiná situace, kdy advokát podá trestní oznámení na klienta v reakci na jím uplatněnou žádost o náhradu škody, ačkoli údaje v této žádosti uvedené ani navazující jednání klienta nebude možné jednoznačně pokládat za trestný čin. I přesto však advokát může určité tvrzení obsažené v žádosti o náhradu škody či v dalším úkonu klienta pociťovat jako hrubě nepravdivé a z hlediska jeho profese značně difamující. V takovém případě lze i s ohledem na další okolnosti případu připustit, že podání trestního oznámení sice představuje přehnanou, neuváženou a neefektivní reakci advokáta na chování klienta, která však nenaplňuje skutkovou podstatu kárného provinění.

Za něho se totiž podle § 32 odst. 2 zákona o advokacii považuje závažné nebo opětovné zaviněné porušení povinností stanovených advokátovi tímto nebo zvláštním zákonem nebo stavovským předpisem. Zákon ani etický kodex advokátů však neobsahuje žádné ustanovení, které by advokátům přímo zakazovalo podávat trestní oznámení na své klienty, když takový zákaz by ani nebyl racionální vzhledem k tomu, že může nastat i výše popsaná situace, v níž by naopak učinění takového úkonu bylo žádoucí. Ustanovení § 16 odst. 2 a § 17 zákona o advokacii, o která odvolací kárný senát žalované opřel své rozhodnutí, pak ukládají advokátovi povinnost jednat čestně a svědomitě, při výkonu advokacie postupovat tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu, a dodržovat pravidla profesionální etiky stanovené stavovským předpisem. Mezi taková pravidla náleží podle § 4 odst. 1 etického kodexu advokátů, jehož naplnění odvolací kárný senát ve skutku stěžovatele rovněž shledal, povinnost přispívat poctivým, čestným a slušných chováním k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu. Podání trestního oznámení advokátem na jeho klienta v reakci na jím uplatněný nárok na náhradu škody, které je motivováno obranou proti uvedení zjevně nepravdivého údaje, o něhož se tento nárok opírá a jenž je způsobilý poškodit advokáta na jeho profesní cti, však nelze považovat za nečestné, nepoctivé, neslušné či nesvědomité jednání advokáta. V takovém případě totiž nejde o nedostatek profesní sebereflexe advokáta či o snahu klientovi uškodit a odradit ho od dalších úkonů směřujících k uplatnění nároku na náhradu škody, nýbrž o činnost, která byla vedena snahou o zachování dobrého jména advokáta a jeho profesní pověsti, byť tato aktivita není zcela přiměřená a zřejmě nemůže být ani úspěšná, neboť k dosažení stanoveného cíle se nabízejí jiné, účinnější prostředky. Nicméně jejich nevyčerpání před samotným podáním trestního oznámení nelze hodnotit jako porušení určité povinnosti stanovené advokátu, neboť na něho jsou sice kladena určitá profesní omezení, avšak mezi ně zákon o advokacii ani etický kodex advokátů nezahrnuje eliminaci volby určitého prostředku, jímž právní řád umožňuje všem občanům bránit se proti nepravdivému nařčení. Pokud tedy advokát podá vůči klientovi trestní oznámení v rámci obrany proti jeho nepravdivému a difamujícímu tvrzení, ačkoliv ještě nevyčerpal jiné zákonné prostředky, není možné z toho vyvozovat naplnění skutkové podstaty kárného provinění. V podání trestního oznámení na klienta, jež je motivováno zmíněnými důvody, pak nelze spatřovat ani snižování důstojnosti či vážnosti advokátního stavu, neboť naopak úsilí o nápravu profesní pověsti, byť je tímto způsobem vyvíjeno zřejmě marně, se zaměřuje na obnovu důvěry v profesní schopnosti daného advokáta, což sebou nese i posílení důvěry v samotnou advokacii.

Navíc podle § 32 odst. 2 zákona o advokacii není kárným proviněním jakékoliv porušení povinností stanovených advokátu zákonem či stavovským předpisem, nýbrž pouze závažné porušení těchto povinností. I kdyby tedy trestní oznámení advokáta na jeho klienta, které bylo učiněno v reakci na uplatněný nárok na náhradu škody, bylo nutné ve všech případech považovat za nedodržení zákonné či stavovské povinnosti advokáta, tak okolnosti, za nichž k tomuto skutku došlo, by nepochybně snižovalo jeho intenzitu do té míry, že by ho nebylo možné považovat za závažné porušení povinností advokáta. Daleko přísněji je totiž třeba hodnotit podání trestního oznámení na klienta v situaci, kdy údaje uvedené v žádosti o náhradu škody jsou sice sporné, avšak opírají se o reálné skutečnosti, než v případě, kdy bylo

trestní oznámení podáno ve snaze čelit zcela nepravdivému tvrzení klienta, které je způsobilé výrazně zasáhnout do profesní pověsti advokáta.

V nyní projednávané věci stěžovatel tvrdil, že nesepisoval závěť a listinu o vydědění, které byly později prohlášeny za neplatné. Opačné tvrzení osoby, která měla na základě těchto listin dědit a jež po něm žádala náhradu škody, pak označil za nepravdivé. Stěžovatel dokonce přímo uvedl, že závěť a listinu o vydědění odmítl v nemocnici vyhotovit kvůli špatnému zdravotnímu stavu pacienta a že z jednání osob, které se provedení těchto úkonů domáhaly, si odnesl negativní emoční prožitek. Sepsání předmětných listin stěžovatelem nebylo jednoznačně prokázáno, jak již bylo zmíněno, takže v tomto směru bylo zapotřebí při posuzování, zda skutek, pro který na něho byla podána kárná žaloba, je kárným proviněním, rozhodnout v jeho prospěch (srov. § 23 písm. c) advokátního kárného řádu). Jestliže tedy nebyla dostatečně vyvrácena stěžovatelova obhajoba, že příslušné listiny prohlášené v dědickém řízení za neplatné nesepsal, dokonce je sepsat přímo odmítl a s celou záležitostí nechtěl mít nic dále společného, pak nelze zcela vyloučit, že trestní oznámení na I.K. ze dne 23. 4. 2002 podal v reakci na opačné tvrzení uvedené v žádosti o náhradu škody, které považoval za zcela nepravdivé, nemající žádný reálný základ a znatelně zasahující do jeho profesní pověsti. Takové jednání by však ve světle shora uvedených závěrů mohlo být považováno maximálně za přehnanou, neuváženou a neúčinnou reakci na tvrzení žadatelky o

náhradu škody, avšak nikoliv za kárné provinění.

Kvůli zmíněným skutkovým nejasnostem o okolnostech sepisování předmětných listin, jež se nepodařilo v trestním, občanskoprávním ani kárném řízení rozptýlit, bylo přitom zapotřebí vycházet z této, pro stěžovatele nejpříznivější eventuality a učinit závěr, že skutek, pro nějž byla podána kárná obžaloba, nelze považovat za kárné provinění.“

Městský soud v Praze vázán předně uvedeným závěrem Nejvyššího správního soudu, že skutek, pro nějž byla podána kárná obžaloba, nelze považovat za kárné provinění, proto, z důvodů předestřených shora v rozsudku Nejvyššího správního soudu, žalobou napadené rozhodnutí odvolacího kárného senátu žalované zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ust § 60 odst. 1 s.ř.s. Úspěšnému žalobci soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 5 000,-Kč, kterou tvoří soudní poplatek za podání žaloby (2 000,-Kč) a za kasační stížnost (3000,-Kč).

Poučení : Proti tomuto rozsudku nelze podat kasační stížnost; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu /§ 104 odst. 3 písm.a/ s.ř.s./. V takovém případě lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s. ř. s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 26. ledna 2011

Mgr. Jana Brothánková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru