Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 257/2010 - 38Rozsudek MSPH ze dne 18.08.2011

Prejudikatura

5 As 39/2010 - 76

9 As 96/2008 - 44


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 10A 257/2010 - 38-41

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobkyně: E.U., zast. Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, se sídlem Příkop 6, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (původně: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie), se sídlem nám. Hrdinů 3, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 30. 9. 2010 čj. CPR-4992-2/ČJ-2010-9CPR-C220

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Brno, Inspektorátu cizinecké policie Uherské Hradiště (dále jen správní orgán prvého stupně) ze dne 22.2. 2010 č.j. CPBR-00062-10/CI-2010-064066. Tímto rozhodnutím správní orgán prvého stupně podle ustanovení § 44a odst. 3, § 35 odst. 3, § 37 odst. 2 písm. b), § 56 odst. 2 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců), neprodloužil žalobkyni dobu platnosti povolení k dlouhodobému pobytu a současně jí byla stanovena lhůta k vycestování z území do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí.

Žalobkyně v podané žalobě uvádí, že je nepochybné, že v případě udělení víza ke vstupu na území České republiky je významné chování cizince na území státu v předchozím období. Pokud však cizinec pobývá na území dlouhodobě, může se stát, že povinnost stanovenou zákonem poruší. V případě aplikace zákona způsobem, který zvolily správní orgány, by bylo nutné, aby v případě jakéhokoliv porušení zákona cizinecká policie současně zrušila cizinci platnost víza, resp. i povolení k dlouhodobému pobytu. Ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců hovoří o podmínkách pro udělení víza. Jeho obsahem není jednak odkaz na § 56 zákona o pobytu cizinců a také nehovoří o tom, že nastaly skutečnosti, pro které nelze vízum udělit. Výrok správního orgánu prvého stupně je tedy nezákonný.

Žalobkyně dále uvádí, že faktickým důvodem pro vydání rozhodnutí správního orgánu prvého stupně byla skutečnost, že žalobkyni byly uděleny tři blokové pokuty. Žalobkyně v odvolání k tomu poukazovala na to, že jediná povinnost, kterou zaviněně porušila, je zakotvena v ustanovení § 103 písm. m) zákona o pobytu cizinců a tímto jednáním se dopustila trvajícího přestupku podle ustanovení § 157 odst. 1 písm. k) zákona o pobytu cizinců. Pokud jí byly uděleny také pokuty podle ustanovení § 157 odst. 1 písm. u) zákona o pobytu cizinců, jde o nezákonný postup, neboť žalobkyně tyto přestupky nespáchala, když nejednala zaviněně. Je tedy zřejmé, že jediné jednání, které je porušením povinnosti žalobkyně dle zákona o pobytu cizinců, spočívá v neohlášení odcizení cestovního dokladu. K tomu žalobkyně namítala, že v případě aplikace ustanovení § 56 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců bylo povinností správního orgánu posoudit, zda důvody pro vydání rozhodnutí o neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nejsou v nepoměru k dopadům rozhodnutí do osobní sféry žalobkyně, přičemž rodinný a soukromý život je pouze jedním z kritérií pro posouzení tohoto dopadu. K tomu žalobkyně namítala, že správní orgán prvého stupně ani neurčil, kterou konkrétní povinnost žalobkyně porušila, a už vůbec se nijak nezabýval obsahem jednání, kterým byla tato povinnost porušena co do jeho závažnosti tak, aby posléze vůbec mohl zjistit zachování proporcionality v podobě důsledků rozhodnutí. Z tohoto důvodu žalobkyně považovala napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Žalovaný se pokusil namítaný nedostatek odstranit a konstatoval, že žalobkyně porušila ustanovení § 103 písm. d) zákona o pobytu cizinců tím, že na požádání neprokázala totožnost, a dále ustanovení § 103 písm. f) zákona o pobytu cizinců, kdy snad nevrátila cestovní doklad vydaný podle zákona o pobytu cizinců a § 103 písm. j) zákona o pobytu cizinců, kdy neohlásila ztrátu cestovního dokladu vydaného podle zákona o pobytu cizinců do tří pracovních dnů. Závažnost tohoto jednání pak žalovaný nehodnotil vůbec. K tomu žalobkyně uvádí, že porušení povinnosti prokázat totožnost bylo způsobeno odcizením jejího cestovního pasu za podmínek, které jsou popsány v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně a z nichž je zřejmé, že žalobkyně nejednala úmyslně. Ostatní vytýkaná porušení zákona jsou nesprávným vymezením, neboť cestovní pas, který byl žalobkyni odcizen, není cestovním dokladem vydaným podle zákona o pobytu cizinců, ale podle právních předpisů Mongolska. Pokud i přesto považuje důvody pro vydání rozhodnutí žalovaný za přiměřené dopadům, jedná se o nepřezkoumatelné rozhodnutí, neboť pokud není dostatečně popsáno jednání žalobkyně, pro které je vydáno rozhodnutím a stanovena jeho závažnost, není objektivně možné ani zjistit zachování přiměřenosti ve vztahu k důsledkům tohoto rozhodnutí, a to nikoliv pouze do rodinného života. Proto je žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě, které bylo soudu doručeno dne 10.3. 2011, uvedl, že žalobu nepovažuje za důvodnou. Ve vyjádření pak zopakoval argumenty uvedené v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

Ze správního spisu vyplývají následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti:

Dne 3.2. 2010 podala žalobkyně u správního orgánu prvého stupně žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu.

Ze správního spisu je zřejmé, že správnímu orgánu prvého stupně byl dne 27.1. 2010 zaslán cestovní pas žalobkyně s tím, že tímto dokladem se v červenci 2009 při policejní kontrole ve Spolkové republice Německo prokazovala jiná občanka Mongolska, paní L.E. Z protokolů zaslaných německou policií přitom vyplývá, že tato cizinka uvedla, že si pas od žalobkyně vypůjčila, aby mohla vycestovat do Švýcarska.

Dne 2.2. 2010 byla žalobkyně předvolána k převzetí pasu a k podání vysvětlení k této záležitosti. Uvedla, že v létě 2009 při oslavě státního svátku Mongolska byla na návštěvě u známých. Protože nechala kabelku doma, dala si svůj pás k paní L. Protože byla opilá, zapomněla si svůj pas u ní, vzpomněla si na to až druhý den, volala jí, ale ona jí nebrala telefon a nemohla se na ni kontaktovat. Následně asi za tři dny sama přijela a řekla žalobkyni, co se stalo, tj. že jí německá policie vzala pas žalobkyně a nic jiného k tomu jí neřekla. Ztrátu pasu nehlásila, protože jí řekli, že pas se jí vrátí a opakovali jí, že to bude brzo. Ohlásit to se bála, „protože jsou to samí chlapi“. Žalobkyně přitom výslovně uvedla, že nevěděla o tom, že její pas byl zneužit v zahraničí.

Z protokolu o podání vysvětlení sepsaného s paní L.E. vyplývá, že při oslavě státního svátku Mongolska dne 11. července 2009 byla na návštěvě ve Zlíně, žalobkyně si k ní dala svůj cestovní pas. Když jeli zpátky, vysadili žalobkyni a následně jeli domů, na cestovní pas žalobkyně zapomněla. Druhý den ráno byla pozvána do Švýcarska a hned tam odjela. V autě spala a následně byla probuzena, že jsou na hranici Švýcarska. Protože bylo horko a všichni měli kraťasy a ona byla jediná žena v autě a měla kabelku, všichni si své cestovní doklady dali k ní do kabelky. Ona pak všechny pasy vzala z kabelky a dala je policii, přičemž mezi cestovními pasy byl i pas žalobkyně a potvrzení o ztrátě jejího pasu (tj. pasu paní L. E.). Přitom nevěděla, že pas žalobkyně zůstal u ní v kabelce a že ho tak s cestovními doklady ostatních spolucestujících předala pohraniční kontrole a nevěděla ani to, že se nemůže na hranici prokazovat potvrzením o ztrátě cestovního pasu. Dále uvedla, že když byla vyslýchána německou policí, nebyl tam tlumočník, nebyla schopna se s nimi domluvit. Chtěli, aby se přiznala, že chtěla pas zneužít a že jinak bude všechno trvat dlouho a bude to horší, proto všichni vypověděli, co německá policie chtěla. Opakovaně přitom uvedla, že se cestovním pasem žalobkyně neprokazovala úmyslně.

Protokol o vysvětlení byl sepsán rovněž s panem T.D., který cestoval s paní L.E. předmětným vozidlem do Švýcarska, a potvrdil její předchozí výpověď. Vyslechnut byl rovněž další spolucestující, pan A.D., který také potvrdil předchozí výpovědi.

Ze správního spisu je pak dále patrné, že dne 2.2. 2010 byla žalobkyni uložena bloková pokuta za přestupek podle § 157 odst. 1 písm. j) o pobytu cizinců ve výši 2.000,- Kč, neboť nenahlásila ztrátu dokladu. Dále byla žalobkyni dne 11.1. 2010 uložena bloková pokuta ve výši 2.000,- Kč za přestupek podle § 157 odst. 1 písm. u) zákona o pobytu cizinců, neboť při pobytové kontrole nesplnila povinnost prokázat totožnost dle § 103 písm. d) zákona o pobytu cizinců a dne 12.1. 2010 jí byla uložena bloková pokuta ve výši 3.000,- Kč za přestupek podle § 157 odst. 1 písm. u) zákona o pobytu cizinců, neboť při kontrole nepředložila cestovní doklad a neprokázala totožnost.

Při seznámení s podklady pro rozhodnutí žalobkyně uvedla, že všechny pokuty, které jí byly uděleny, řádně zaplatila a doložila to složenkami o zaplacení. Na dotaz, zda by mohlo mít neudělení dlouhodobého pobytu pro žalobkyni dopad do soukromého a rodinného života, žalobkyně uvedla, že má v Mongolsku mladší sestru a maminku, sestra má malé dítě a žalobkyně je tak finančně podporuje z peněz, které v České republice vydělává. Otec žalobkyně žije rovněž v Mongolsku, s její matkou se rozvedl. V České republice má žalobkyně tetu, která žije v Napajedlích a která žalobkyni v České republice pomáhá. Dále uvedla, že v Mongolsku práce není a pokud by nebyl žalobkyni prodloužen pobyt v České republice, práci v Mongolsku by nesehnala a nikdo by jí nepomohl. Dále uvedla, že už jinak kromě přátel na území České republiky nikoho nemá s tím, že by chtěla, aby jí byl pobyt na území České republiky prodloužen.

Rozhodnutím ze dne 22.2. 2010 č.j. CPBR-00062-10/CI-2010-064066 bylo rozhodnuto tak, že žalobkyni nebyla prodloužena doba platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Správní orgán prvého stupně v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že žalobkyně se dopustila tří přestupků podle zákona o pobytu cizinců, jak již bylo uvedeno shora. Následně rovněž zrekapituloval obsahy protokolů o podání vysvětlení.

Následně správní orgán prvého stupně uvedl, že žalobkyně v uplynulých pěti letech porušila třikrát povinnost stanovenou zákonem o pobytu cizinců. Z jejího jednání lze potvrdit úmysl u spáchaných přestupků, neboť od zadržení jejího cestovního dokladu ve Spolkové republice Německo, tj. od 16.7. 2009, do 2.2. 2010, kdy jí byl cestovní pas zpět předán, se nepokusila svou situaci nijak napravit. Správní orgán prvého stupně dále zrekapituloval vyjádření žalobkyně ve vztahu k jejím osobním a rodinným poměrům.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce odvolání, v němž uvedla, že správní orgán vykládá příslušná ustanovení zákona o pobytu cizinců nesprávným způsobem, neboť staví cizince, kteří již pobývají na území České republiky, do totožné situace jako ty, kteří teprve na území hodlají vstoupit. Pokud by taková aplikace byla správná, znamenalo by to, že v podstatě při každém porušení povinnosti dle zákona o pobytu cizinců, by bylo možné zrušit platnost povolení k dlouhodobému pobytu.

Žalobkyně dále uvádí, že ustanovení § 33 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanoví, že má být rozhodnuto o neudělení víza pouze za podmínky, že důsledky neudělení víza budou přiměřené důvodu pro neudělení víza. Oblast rodinného a soukromého života je pak pouze jedním z kritérií této proporcionality. Aby správní orgán vůbec byl schopen test proporcionality provést, musí prioritně oblasti, mezi nimiž má být proporcionalita zachována, posoudit z hlediska jejich obsahu. Musí tedy především protiprávní jednání popsat, ale musí také stanovit závažnost takového jednání. K tomu žalobkyně uvedla, že správní orgán, aniž by jednání, pro které byla žalobkyně postižena přestupkem, blíže popsal, vychází ze znění skutkové podstaty přestupku a uvádí, že žalobkyně nesplnila povinnost prokázat totožnost podle zákona. Ze správního spisu je však v tomto případě je zřejmé, že žalobkyně porušila ustanovení § 103 písm. m) zákona o pobytu cizinců a tímto jednáním se dopustila trvajícího přestupku podle ustanovení § 157 odst. 1 písm. k) zákona o pobytu cizinců. Pokud jí byly uděleny pokuty podle ustanovení § 157 odst. 1 písm. u) zákona o pobytu cizinců, jde o nezákonný postup, neboť žalobkyně tyto přestupky nespáchala, když nejednala zaviněně. V případě žalobkyně je tedy zřejmé, jediné jednání, tedy porušení povinnosti podle zákona o pobytu cizinců, spočívá v neohlášení odcizení cestovního dokladu. Toto jednání je pak nutné hodnotit ve vztahu k dopadům napadeného rozhodnutí. Tyto dopady však nelze hodnotit pouze ve sféře rodinného a soukromého života, jak to učinil správní orgán prvého stupně, ale v celé osobní sféře žalobkyně. Za této situace pak není bezvýznamné to, co bylo žalobkyní uvedeno, tedy skutečnost, že dopady rozhodnutí budou spočívat v nemožnosti výdělečné činnosti a s tím související podpory rodiny. Žalobkyně byla podvedena a okradena. Uvádí, že její jednání je možno hodnotit jako porušení ohlašovací povinnosti. Osoby, které se tohoto podvodu na žalobkyni dopustili, jsou příbuznými osobami tlumočnice do mongolského jazyka, která má podstatně větší orientaci české společnosti a zejména pak v mongolské komunitě, proto jim žalobkyně nechtěla způsobit nepříjemnosti, které by se mohly obrátit proti ní samotné. Žalobkyně sama přitom žádný cestovní doklad nezneužila ani ho za tímto účelem dobrovolně neposkytla. Dopady rozhodnutí budou pro žalobkyni velmi tvrdé. Přijde o práci a možnost podpory rodiny. To všechno jen proto, že neohlásila odcizení svého cestovního dokladu. Proto má žalobkyně za to, že dopady rozhodnutí jsou zjevně nepřiměřené k důvodům pro jeho vydání.

O odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 30.9. 2010 č.j. CPR-4992-2/ČJ-2010-9CPR-C220 tak, že odvolání žalobkyně bylo zamítnuto a napadené rozhodnutí správního orgánu prvého stupně potvrzeno. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný uvedl, že provedeným šetřením bylo zjištěno, že žalobkyně za dobu pobytu na území České republiky spáchala celkem tři přestupky podle zákona o pobytu cizinců a tyto přestupky specifikoval způsobem, jak již bylo uvedeno shora. Dále uvedl, že žalobkyně jednoznačně v uplynulých pěti letech porušila povinnost stanovenou zákonem o pobytu cizinců, a to povinnost uloženou § 103 písm. d) a uvedenou v § 103 písm. f) a v neposlední řadě rovněž povinnost uvedenou v § 103 písm. j) zákona o pobytu cizinců. K námitce, že žalobkyně spáchala pouze banální přestupek, že z její strany se jednalo o neúmyslné jednání a že správní orgán prvého stupně nehodnotil závažnost spáchaných přestupků, uvedl žalovaný následující: Žalobkyně ve všech třech případech pokutu, která jí byla uložena, zaplatila, čímž se zároveň i doznala k porušení zákona o pobytu cizinců. Způsob spáchání, následky, okolnosti, za nichž byly jednotlivé přestupky spáchány, nejsou předmětem tohoto správního řízení. Proto považuje žalovaný tuto odvolací námitku za nedůvodnou. Následně uvedl, že zájem společnosti převažuje nad zájmy jednotlivce a je přitom ve veřejném zájmu, aby cizí státní příslušníci, rovněž tak samozřejmě občané České republiky, pobývající na území České republiky, plně respektovali platné právní normy. Správní orgány přitom mají možnost za použití platných právních předpisů chránit proti nežádoucímu jednání ze strany cizinců zájmy státu a společností.

Dále žalovaný poukázal na to, že žalobkyně je svobodná a bezdětná, její rodiče a sourozenci žijí v Mongolsku. Na území České republiky má povolený pobyt jen teta žalobkyně, která však žije v Napajedlích, tudíž v jiném okrese než žalobkyně. Žalobkyně na území České republiky pobývá od 10.11. 2008, tedy pouze necelé dva roky. Žalobkyně kromě finanční podpory své rodiny v Mongolsku a tety na území České republiky žijící v jiném okrese, neuvedla žádné jiné sociální, kulturní, rodinné či jiné vazby, které by jí bránily v případě neprodloužení pobytu na území České republiky ve vycestování zpět do Mongolska. Proto žalovaný neshledal v případě žalobkyně takový stupeň integrace do společnosti České republiky, který by jí znemožnil zpětnou integraci v zemi původu. Proto žalovaný dospěl k závěru, že důsledky rozhodnutí jsou přiměřené důvodům, které správní orgán prvého stupně vedly k neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Z těchto důvodů žalovaný podané odvolání zamítl.

Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. O věci přitom rozhodl bez jednání, neboť s tím oba účastníci řízení souhlasili, resp. nevyslovili ve stanovené lhůtě nesouhlas.

S ohledem na to, že podle novely zákona o pobytu cizinců provedené zákonem č. 427/2010 Sb., přešla s účinností od 1. 1. 2011 působnost ve věcech povolování pobytu cizinců na Ministerstvo vnitra, jednal soud nadále podle § 69 s. ř. s. jako s účastníkem řízení s Ministerstvem vnitra, resp. s Komisí pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, která je odvolacím orgánem.

Městský soud v Praze věc posoudil takto: Městský soud v Praze se nejprve zabýval otázkou, zda může na základě uplatněných žalobních námitek přezkoumat správnost a zákonnost rozhodnutí o uložení blokových pokut žalobkyni za přestupky podle zákona o pobytu cizinců.

Ve vztahu k rozhodování správních orgánů se v daném případě jedná o předběžnou otázku ve smyslu § 57 správního řádu. Podle § 57 odst. 3 správního řádu přitom platí, že rozhodnutím příslušného orgánu o předběžné otázce, které je pravomocné, popřípadě předběžně vykonatelné, je správní orgán vázán. Správní řád přitom v tomto ohledu nestanoví žádnou výjimku a je tedy vázán i rozhodnutím vydaným v blokovém řízení. Správním orgánům tak nelze důvodně vytýkat, že se otázkou správnosti vydaných rozhodnutí o přestupcích žalobkyně nezabývaly, neboť se pro ně jednalo o závazný podklad pro rozhodnutí.

Podle § 75 odst. 2 s. ř. s. soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví.

Soud sice není rozhodnutím vydaným v blokovém řízení vázán (§ 52 odst. 2 s. ř. s.), není však splněna druhá z podmínek uvedených v § 75 odst. 2 s. ř. s., neboť se nejedná o úkon, který tento zákon neumožňuje žalobci napadnout samostatnou žalobou ve správním soudnictví. Nutným předpokladem pro rozhodnutí v blokovém řízení je souhlas obviněného z přestupku (§ 84 odst. 1 zákona o přestupcích). Souhlasem obviněného s projednáním přestupku v blokovém řízení se účastník vzdává nejen práva na odvolání proti tomuto rozhodnutí, ale souhlasí i s tím, že přestupek nebude projednáván v řízení, jehož předmětem by bylo skutkové i právní posouzení jeho jednání. Podle ustálené soudní judikatury se tak účastník řízení zbavuje i práva domáhat se přezkumu takového rozhodnutí (minimálně co do právního posouzení věci) správním soudem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004, čj. 6 As 49/2003-46). Přezkoumání rozhodnutí o blokové pokutě se pak nelze domáhat ani v dalších řízeních, pro něž jsou tato rozhodnutí podkladem. Obecně totiž je nutno vidět, že rozhodnutí vydaná v blokovém řízení jsou vzhledem k povaze věci jen obtížně přezkoumatelná: Neobsahují odůvodnění a podklady pro takové rozhodnutí jsou zpravidla jen omezené, neboť v důsledku souhlasu obviněného z přestupku není zapotřebí shromažďovat podklady pro rozhodnutí v takovém rozsahu, jako je tomu zapotřebí, pokud by přestupek byl projednán v „klasickém“ správním řízení. Následný přezkum takového rozhodnutí je proto velmi obtížný, ne-li nemožný.

V této souvislosti lze rovněž odkázat na ustálenou judikaturu správních soudů vztahujících se k záznamu bodů v registru řidičů, např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2009, čj. 9 As 96/2008-44, v němž se uvádí: Správní orgán rozhodující v řízení o námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů (§ 123f zákona č. 361/2000 Sb., zákon o silničním provozu) je oprávněn zkoumat pouze to, zda existuje způsobilý podklad pro záznam (tj. pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu veřejné správy či soudu ve smyslu § 123b odst. 1 a 2 citovaného zákona), zda záznam v registru řidičů byl proveden zcela v souladu s tímto způsobilým podkladem a zda počet připsaných bodů odpovídá v příloze k citovanému zákonu obsaženému bodovému hodnocení jednání. Správní orgán však v tomto řízení zásadně nepřezkoumává správnost a zákonnost aktů orgánů veřejné moci, na základě kterých byl záznam proveden, neboť na tyto akty je třeba nahlížet jako na správné a zákonné, a to až do okamžiku než je příslušný orgán veřejné moci zákonem předvídaným postupem prohlásí za nezákonné a zruší je (zásada presumpce správnosti aktů orgánů veřejné moci). (Podobně např. také rozsudek NSS ze dne 24. 8. 2010 čj. 5 As 39/2010-76).

Soud tak uzavírá, že správnost rozhodnutí, jimiž byly žalobkyni uloženy blokové pokuty za porušení zákona o pobytu cizinců, nelze na základě nyní podané žaloby přezkoumávat. Samotný fakt, že žalobkyni byly pokuty uloženy a že s projednáním v blokovém řízení souhlasila, přitom v žalobě nezpochybňuje a nečinila tak ani v průběhu správního řízení.

Za této situace pak nelze souhlasit ani s tou námitkou žalobkyně, že správní orgány nezjišťovaly závažnost jednání, kterými se žalobkyně přestupků dopustila, a okolnosti, za nichž k tomu došlo. Je-li totiž rozhodnutí o blokové pokutě závazným podkladem pro rozhodování správních orgánů v řízení o žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu, je nutno při posuzování závažnosti přestupků vycházet ze sankce, která byla žalobkyni uložena. Výše uložených blokových pokut přitom byla správními orgány zjištěna a tím byla zjištěna i závažnost protiprávního jednání žalobkyně.

Žalobkyně dále v žalobě zpochybňuje možnost aplikace ust. § 56 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců na její případ. Ani tato námitka není důvodná.

Podle § 44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se § 35 odst. 2 a 3, § 36, § 46 odst. 3 a 7 a § 47 vztahuje obdobně.

Podle § 35 odst. 3 zákona o pobytu cizinců dobu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nelze prodloužit, pokud policie shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza (§ 37).

Podle § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců policie dále zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza.

Podle § 56 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, policie nebo zastupitelský úřad cizinci neudělí, jestliže v uplynulých 5 letech porušil povinnost stanovenou tímto zákonem, za podmínky, že důsledky neudělení víza budou přiměřené důvodu pro neudělení víza. Při posuzování přiměřenosti policie přihlíží zejména k dopadům tohoto neudělení do soukromého a rodinného života cizince.

Žalobkyně porušila opakovaně své povinnosti stanovené zákonem o pobytu cizinců (k přiměřenosti důvodů se soud vyjádří dále) a tím přestala splňovat podle § 56 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců podmínku pro udělení víza. To je podle § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců důvodem pro zrušení platnosti jejího víza. Proto nelze podle § 35 odst. 2 zákona o pobytu cizinců prodloužit platnost jejího víza k pobytu nad 90 dnů. Toto ustanovení se přitom obdobně vztahuje i na řízení o prodloužení doby platnosti k pobytu. Je tedy zřejmé, že správní orgány aplikovaly na případ žalobkyně skutečně ta ustanovení, která na její případ dopadají.

Soud pak neshledal důvodnou ani tu námitku žalobkyně, že správní orgány nesprávně vyhodnotily otázku přiměřenosti dopadů rozhodnutí.

Nelze především souhlasit s námitkou žalobkyně, že výklad zvolený správními orgány je absurdní, neboť by vedl k tomu, že automaticky každé sebemenší porušení zákona o pobytu cizinců by vedlo ke zrušení platnosti jeho povolení k dlouhodobému pobytu. Tak tomu totiž není. Zákon obsahuje v tomto směru korektiv, na nějž právě žalobkyně poukazuje, totiž to, že je nutno vždy posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí. Dopustí-li se tedy cizinec banálního přestupku proti zákonu o pobytu cizinců, za který mu bude např. uloženo jen napomenutí podle § 11 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích a žádný jiný přestupek z jeho strany nebude zjištěn, jistě nebude přiměřené z tohoto důvodu zrušit platnost jeho povolení k dlouhodobému pobytu.

Žalobkyně však nespáchala jen jediné banální provinění. Žalobkyni totiž byly uloženy celkem tři pokuty za celkem tři přestupky proti zákonu o pobytu cizinců, a to ve dnech 11. 1. 2010, 12. 1. 2010 a 2. 2. 2010. Je tedy zřejmé, že se dopustila porušení zákona o pobytu cizinců opakovaně v poměrně krátké době a její protiprávní jednání tak nelze označit jako bagatelní. Samotná skutečnost, že nebude moci pobývat na území České republiky, je proto nutným důsledkem vydání rozhodnutí o neprodloužení platnosti jejího povolení k dlouhodobému pobytu a je výrazem zájmu státu na tom, aby na jeho území nepobývali cizinci porušující předpisy upravující pravidla pobytu cizinců na území ČR. Ze samotného tohoto faktu tak nelze dovozovat nepřiměřenost důsledků tohoto rozhodnutí.

Správní orgány se pak zabývaly i tím, zda neprodloužením doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nebude nepřiměřeně zasaženo do soukromého a rodinného života žalobkyně. Nic takového přitom nebylo zjištěno. Sama žalobkyně totiž uvedla, že má rodiče i sourozence v Mongolsku, je svobodná a bezdětná, na území ČR žije pouze její teta. V ČR pobývá toliko od 10. 11. 2008, tj. ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí necelé dva roky, dosud se v české společnosti neintegrovala a nenavázala zde žádné hlubší vztahy a vazby. Za tuto poměrně krátkou dobu se přitom dopustila tří přestupků proti zákonu o pobytu cizinců. Takové posouzení je dle názoru soudu zcela logické, má oporu ve zjištěném skutkovém stavu věci a z hlediska možností přezkumu správního uvážení správním soudem mu nelze ničeho vytknout.

Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek
uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po
doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského
soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,
jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 18. srpna 2011

Mgr. Jana Brothánková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru