Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 247/2010 - 32Rozsudek MSPH ze dne 16.02.2011

Prejudikatura

2 As 78/2006 - 64


přidejte vlastní popisek

10 A 247/2010-32

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce: N.A., zast. Asociací pro právní otázky migrace, o. s., se sídlem Zahradní 21, Plzeň, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorát cizinecké policie Praha-Ruzyně, Aviatická 1050/16, Praha 6, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2010 čj. CPR-3390-16/PŘ-2010-004112

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobu domáhá přezkoumání rozhodnutí PČR, Ředitelství služby cizinecké policie, inspektorátu cizinecké policie Praha-Ruzyně, ze dne 15.9. 2010 č.j. CPR-3390-16/PŘ-2010-004112, kterým byl podle § 124 odst. 1 zákona číslo 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců), zajištěn za účelem správního vyhoštění.

Žalobce v žalobě namítá, že podle odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí byla důvodem jeho zajištění skutečnost, že žalobce vycestoval z území České republiky bez cestovního dokladu a neoprávněně vstoupil na území Spolkové republiky Německo. Dalším argumentem žalovaného je skutečnost, že žalobce v minulosti opakovaně svévolně opustil

2 pokračování

10

pobytové středisko pro žadatele o mezinárodní ochranu, a skutečnost, že žalobce je osobou zařazenou jako osoba nežádoucí v informačních systémech smluvních států. Z těchto skutečností žalovaný dovozuje, že v případě žalobce je dáno důvodné podezření, že představuje nebezpečí pro veřejný pořádek, či že bude mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.

Žalobce uvádí, že k zajištění cizince může dojít pouze v případech, kdy takovýto zásah je nezbytný vzhledem ke všem okolnostem případu a tento požadavek proporcionality je nutné aplikovat i na případy, když došlo k naplnění okolností uvedených v § 124 odst. 1 písm. a), písm. b) zákona o pobytu cizinců. Upozorňuje na to, že žalobce do České republiky dne 15.9. 2010 nepřicestoval dobrovolně, ale byl sem eskortován ze Spolkové republiky Německo na základě tzv. dublinského nařízení. Žalobce tedy neměl v úmyslu vůbec do České republiky přicestovat, natož pak nějakým způsobem narušovat zdejší veřejný pořádek. Kromě toho se žalobce nenacházel v této době na území České republiky neoprávněně, neboť německé úřady ho za účelem transferu do České republiky vybavily jednorázovým cestovním dokladem, který žalobce policistům předložil. Až do svého převozu do zařízení pro zajištění cizinců se pak žalobce nacházel pouze v tranzitním prostoru letiště, kde byl jako občan Turecké republiky na základě vyhl.č. 446/2005 Sb. oprávněn nacházet se bez víza. Žalobce dále upozorňuje na to, že rozhodnutí o vyhoštění žalobce ze dne 15.9. 2010 je v rozporu s ustanoveními zákona o pobytu cizinců. Žalobce sice uznává, že soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí o zajištění není povolán k tomu, aby se vyjadřoval k zákonnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, na druhou stranu ale nelze pominout fakt, že rozhodnutí o správním vyhoštění (resp. zahájení řízení o správním vyhoštění) je nezbytnou podmínkou každého zajištění. Přezkoumání splnění této podmínky však nemůže být toliko formální. Soud se proto nemůže omezit pouze na kontrolu, zda rozhodnutí bylo skutečno vydáno a cizinci doručeno. Otázku zákonnosti rozhodnutí o zahájení řízení o správním vyhoštění tak lze považovat za předběžnou otázku, bez jejíhož posouzení není možné přezkum rozhodnutí o zajištění učinit.

V případě žalobce je přitom zjevné, že rozhodnutí o jeho správním vyhoštění není zákonné. Uvádí, že žalovaný dovodil splnění důvodů pro uložení správního vyhoštění žalobce z těchto tří skutečností:

1. Žalobce překročil v únoru 2009 hranici České republiky směrem ven z území bez platného cestovního dokladu

2. Žalobce neoprávněně - tj. bez víza vstoupil na území smluvních států - Spolkové republiky Německo

3. Naposledy žalobce v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany celkem 3x svévolně opustil pobytové středisko pro žadatele o mezinárodní ochranu

Nezákonné překročení hranic v únoru 2009 však podle platného zákona o pobytu cizinců nelze považovat za důvod pro uložení správního vyhoštění. Tímto důvodem může být podle zákona pouze prokázání se cestovním dokladem padělaným, cizím nebo neplatným. Stejně tak neoprávněný vstup, tj. vstup bez víza, na území Spolkové republiky Německo není důvodem pro uložení správního vyhoštění. V neposlední řadě svévolné opuštění pobytového

3 pokračování

10

střediska není zákonným důvodem pro uložení správního vyhoštění, nýbrž se jedná o přestupek ve smyslu ustanovení § 93 odst. 2 písm. h) zákona číslo 325/1999 Sb. o azylu.

Pokud tedy zákon o pobytu cizinců neumožňuje žalobci uložit za překročení státní hranice bez cestovního dokladu ani za vstup do Spolkové republiky Německo bez víza ani za svévolné opuštění pobytového střediska správní vyhoštění, lze jen těžko dovodit, na základě čeho správní orgán aplikoval ustanovení § 119 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Není tedy není zřejmé, na základě jakých skutečností žalovaný dovodil závěr, že žalobce závažným způsobem narušil veřejný pořádek.

Žalobce nijak nepopírá svévolné odchody z pobytového střediska, k tomu však uvádí, že k tomuto jednání došlo již v roce 2008. Za tento přestupek však lze podle § 93 odst. 6 zákona o azylu uložit toliko o pokutu do výše 2.000,- Kč, což je vedle správního vyhoštění zanedbatelná penalizace. Požadavek předvídatelnosti ve vztahu k jednáním státních orgánů pak rovněž brání zdůvodňovat rozhodnutí o správním vyhoštění okolnostmi, ke kterým mělo dojít před téměř 3 roky. Není tudíž možné, aby cizinec, který se jednou provinil proti pravidlům upravujícím pobyt na území, mohl být za tento svůj prohřešek stíhán kdykoliv v budoucnosti. Pokud by cizinci bylo možné uložit správní vyhoštění při vstupu do České republiky za jednání, kterého se měl údajně dopustit při výjezdu z republiky, byl by mu tím nepřímo odepřen vstup na území fakticky na doživotí, což je situace, kterou mohl při takovém jednání jen těžko předvídat.

Žalobce tak shrnuje, že jednání, kterého se žalobce měl údajně dopustit, tj. spočívající v překročení státní hranice bez cestovního dokladu a neoprávněný vstup na území Spolkové republiky Německo, není možné považovat za důvod pro rozhodnutí o správním vyhoštění.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě, které bylo soudu doručeno dne 20.12. 2010, zopakoval argumenty uvedené v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a uvedl, že u žalobce byly nepochybně naplněny podmínky zajištění podle ustanovení § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a je pravděpodobné, že by tak řízení o správním vyhoštění nebylo možné dokončit a zajistit vykonatelnost meritorního rozhodnutí. Proto navrhl, aby byla žaloba zamítnuta.

Ze správního spisu vyplývají následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti:

Dne 15.9. 2010 byl žalobce transferován v souladu s takzvaným dublinským nařízením ze Spolkové republiky Německo na letiště Praha-Ruzyně. K osobě žalobce bylo zjištěno, že poprvé do České republiky přicestoval jako tranzitní cestující dne 30.10. 2007 linkou OK431 z Istanbulu a téhož dne měl pokračovat linkou SU144 do Moskvy, kam však neodcestoval a dne 31.10. 2007 v tranzitním prostoru letiště Praha-Ruzyně projevil úmysl požádat o mezinárodní ochranu. Dne 9.11. 2007 nabylo právní moci rozhodnutí Ministerstva vnitra, kterým žalobci azyl ani doplňková ochrana udělena nebyla. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal žalobu k příslušnému krajskému soudu. Dne 9.1. 2009 nabylo právní moci rozhodnutí tohoto soudu, kterým bylo řízení o žalobě zastaveno. Z tohoto důvodu byl žalobci udělen výjezdní příkaz platný do 18.2. 2009. Dále bylo zjištěno, že v průběhu řízení o udělení

4 pokračování

10

mezinárodní ochrany, kdy byl žalobce umístěn v Pobytovém středisku Kostelec nad Orlicí a dále v Pobytovém středisku Stráž pod Ralskem, žalobce tato střediska celkem ve třech případech svévolně opustil, a to dne 24.2. 2008, 12.3. 2008 a dne 25.11. 2008.

Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že v únoru 2009 v době platnosti uděleného výjezdního příkazu vycestoval z České republiky taxíkem do Německa. Cestovní pas při vycestování neměl, protože jeho turecký cestovní pas pozbyl platnosti v roce 2008. Rovněž vízum pro vstup do Německa žádné neměl a ani o takové vízum nikdy nežádal, neboť věděl, že mu v Německu vízum neudělí. V Německu byl asi 6 měsíců, bydlel tam u známých a následně požádal o azyl. Poté mu bylo sděleno, že bude vrácen do České republiky. Uvedl, že v České republice žádné příbuzné nemá, jeho otec má trvalý pobyt v Německu, ale často navštěvuje Českou republiku.

K osobě žalobce bylo dále lustracemi v evidencích policie zjištěno, že je nežádoucí osobou zařazenou do informačního systému smluvních států.

Žalobci bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 15.9. 2010 č.j.CPR-3390-13/PŘ-2010-004112 podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, byla stanovena na 3 roky. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání.

Současně byl žalobce žalobu napadeným rozhodnutím z téhož dne podle ustanovení § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zajištěn za účelem správního vyhoštění. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný shrnul zjištění uvedená soudem již shora. Následně uvedl, že žalobce svým jednáním naplnil ustanovení § 119 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o pobytu cizinců, neboť se v minulosti již narušení veřejného pořádku závažným způsobem dopustil, tudíž je na místě důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl při pobytu na území opakovaně závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Při rozhodování o zajištění za účelem správního vyhoštění žalovaný vycházel ze skutečnosti, že žalobce poté, co mu byl vydán výjezdní příkaz platný do 18.2. 2009, vycestoval z území České republiky bez cestovního dokladu a neoprávněně, tj. bez víza nebo platného oprávnění k pobytu, vstoupil na území jiného státu - na území Spolkové republiky Německo. Žalovaný rovněž přihlédl k tomu, že v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany, kdy byl hlášen k pobytu v Pobytovém středisku Kostelec nad Orlicí a dále v Pobytovém středisku Stráž pod Ralskem, celkem ve třech případech toto pobytové středisko neoprávněně svévolně opustil. Žalobce se tedy úmyslně dopustil jednání, která jsou neslučitelná jak se zákonem číslo 325/1999 Sb. o azylu, tak i se zákonem o pobytu cizinců. Dále bylo zjištěno, že žalobce je nežádoucí osobou zařazenou do informačního systému smluvních států. Je tudíž spatřováno důvodné nebezpečí, že by žalobce se mohl obdobného jednání dopustit i v budoucnu, tj. že by mohl opětovně závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Rovněž je na místě důvodná obava, že by mohl mařit anebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Dalším šetřením bylo zjištěno, že žalobce nemá v České republice žádné příbuzné v pokolení přímém, nemá žádné pobytové povolení, nedisponuje cestovním dokladem ani finančními prostředky pro vycestování z území. Vzhledem k těmto skutečnostem dospěl žalovaný k závěru zajistit žalobce podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

5 pokračování

10

Městský soud v Praze věc posoudil takto:

Podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců Policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno sdělení o zahájení řízení o správním vyhoštění nebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto, je-li nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu, závažným způsobem narušit veřejný pořádek nebo mařit anebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména je-li zjištěno, že cizinec je nežádoucí osobou zařazenou do informačního systému smluvních států.

Žalobce nezpochybňuje, že z formálního hlediska byly splněny všechny podmínky pro jeho zajištění, neboť mu bylo doručeno sdělení o zahájení řízení o správním vyhoštění a bylo zjištěno, že je nežádoucí osobou zařazenou do informačního systému států.

Žalobce nicméně namítá, že řízení o správním vyhoštění vůči němu vůbec nemělo být zahájeno, neboť pro to nejsou splněny zákonné podmínky. Soud souhlasí s žalobcem v tom, že při přezkoumání rozhodnutí o zajištění se nemůže správní soud omezit toliko na formální přezkoumání toho, zda řízení o správním vyhoštění bylo zahájeno, ale musí přezkoumat i to, zda rozhodnutí o správním vyhoštění vůbec bude moci být vydáno, tj. jinými slovy, zda doposud zjištěné skutečnosti umožňují učinit závěr o tom, že podmínky pro rozhodnutí o správním vyhoštění jsou dány. Soud musí nicméně podotknout, že o otázce možnosti vydání rozhodnutí o správním vyhoštění nelze učinit definitivní úsudek v době, kdy řízení o správním vyhoštění není dosud pravomocně skončeno. Postačí proto, pokud doposud zjištěné skutečnosti alespoň s určitou vysokou mírou pravděpodobnosti umožňují učinit závěr, že podmínky pro správní vyhoštění jsou splněny, tj. nemusí být jejich splnění ještě prokázáno s naprostou jistotou. V případě žalobce pak bylo zjištěno, že poprvé přicestoval na území České republiky legálně dne 30. 10. 2007 jako tranzitní cestující. V tranzitním prostoru mezinárodního letiště požádal o udělení mezinárodní ochrany. Poté, co nabylo právní moci rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany a skončilo i řízení před správním soudem o přezkoumání tohoto rozhodnutí byl žalobci udělen výjezdní příkaz a byl tedy jednoznačně seznámen se skutečností, že musí území ČR opustit. Žalobce sice území ČR opustil, avšak vycestoval na území Německa, ač si byl vědom toho, že na území tohoto státu vstupuje neoprávněně a svůj pobyt na území Německa se ani zlegalizovat nepokusil. Žalobce přitom sám věděl, že nemá vízum opravňující ho ke vstupu na území Německa a ani cestovní doklad a rovněž tam požádal o azyl. Měl si přitom být vědom toho, že v souladu s tzv. dublinským nařízením [nařízení Rady (ES) č. 343/2003] bude muset být německými orgány vrácen zpět do České republiky. Jeho tvrzení o tom, že neměl vůbec v úmyslu do České republiky přicestovat, neboť sem byl nuceně transferován, je tedy tímto poněkud relativizováno. Žalobce totiž úmyslně jednal tak, že důsledkem jeho počínání nutně musel být jeho nucený návrat na území ČR. Nelze se přitom ztotožnit s žalobcem v tom, že by nemohl tyto důsledky předvídat, neboť tyto důsledky vyplývají z nařízení Rady ES.

K výše uvedenému pak přistupuje zjištění, že žalobce v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany opakovaně porušil zákon č. 325/1999 Sb. a dopustil se ve třech případech přestupku proti tomuto zákonu tím, že svévolně opustil pobytové středisko. Tuto skutečnost ostatně ani sám nezpochybňuje.

6 pokračování

10

Učinily-li správní orgány za této situace závěr, že v jednání žalobce je možno spatřovat závažné narušení veřejného pořádku, jeví se tento závěr jako logický a odpovídající učiněným skutkovým zjištěním.

Pokud jde o výklad pojmu „narušení veřejného pořádku zvlášť závažným způsobem“, vycházel zdejší soud z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2007 čj. 2 As 78/2006-64, kde především uvedl, že při posuzování toho, zda v konkrétním případě takové nebezpečí je dáno, je potřeba souběžně zvažovat, jednak do jaké míry je určité jednání obecně závažné ve smyslu společenské nebezpečnosti a jednak do jaké míry narušuje právě zájmy chráněné zákonem o pobytu cizinců, tedy fungování takového režimu pobytu vstupu cizinců na české území a jejich pobytu zde, který bude jak v souladu se zájmy ČR jako celku, tak bude respektovat lidská práva těchto cizinců.

V daném případě se jedná o porušení veřejného pořádku přímo v té části tohoto výše vymezeného heterogenního normativního systému, která má chránit zájmy, na nichž je postavena zákonná úprava pobytu cizinců v ČR. Ze dvou kritérií, jež mají být při zvažování narušení veřejného pořádku brána v potaz, je tak kritérium blízkosti porušené normy k zájmům chráněným zákonem o pobytu cizinců splněno v tak značné míře, že žalobcovo jednání je nutno považovat za porušení veřejného pořádku. Byť lze souhlasit s žalobcem v tom, že neoprávněný vstup na území sousedního státu z území ČR není výslovně vymezen jako přestupek a důvod pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, je nutno v tomto jednání zcela zjevně spatřovat jednání vedené úmyslem vyhnout se splnění povinnosti opustit území České republiky, nadto způsobem, který jak bylo shora uvedeno, nutně musel vést k tomu, že žalobce bude zpět na území České republiky vrácen (a v neposlední řadě tak i způsobí nutnost hrazení nákladů na jeho transfer z Německa do České republiky). Připojí-li se k tomuto jednání ještě opakované přestupky proti zákonu č. 325/1999 Sb., je zřejmé, že závěr o narušení veřejného pořádku, je v případě žalobce plně na místě.

S žalobcem není možno souhlasit ani v tom, že by mu nebylo možno klást k tíži jeho svévolné odchody z pobytového střediska, neboť k nim došlo již před delší dobou. S jeho úvahou by snad bylo možno se ztotožnit v případě, pokud by mezitím jeho chování bylo v souladu s právními předpisy a dodržoval by pravidla upravující pobyt cizinců i na území jiného státu. V případě žalobce tomu tak ovšem nebylo. Soud má naopak zato, že jeho svévolné odchody z pobytových středisek v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany zakládají důvodnou obavu, že pokud by žalobce nebyl zajištěn, mohl by mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění (např. tím, že se bude skrývat anebo opětovně vycestuje na území jiného státu).

K poukazu žalobce na to, že na území ČR až do svého zajištění nepobýval neoprávněně (bez cestovního dokladu a bez víza), neboť německé úřady jej za účelem jeho transferu vybavily jednorázovým dokladem a jako občan Turecka je oprávněn v tranzitním prostoru letiště pobývat bez víza, soud konstatuje, že takové tvrzení je sice pravdivé, ale pro věc samu nemá žádný význam. Důvodem zajištění (potažmo zahájeno řízení o správním vyhoštění) žalobce nebyl jeho neoprávněný vstup na území ČR nebo neoprávněný pobyt na území ČR, ale jeho chování před (nuceným) příjezdem na území ČR, které nucený transfer žalobce vyvolalo, jak již bylo podrobně odůvodněno výše.

7 pokračování

10

Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek

uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 16. února 2011

Mgr. Jana Brothánková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru