Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 246/2011 - 99Rozsudek MSPH ze dne 16.08.2011

Prejudikatura

7 As 98/2010 - 67


přidejte vlastní popisek

10A 246/2011-99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce: L. D. T., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Václavské nám. 21, Praha 1, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 4. 12. 2009 čj. CPR-13998-1/ČJ-2009-9CPR-V234,

takto:

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 4. 12. 2009 čj. CPR-13998-1/ČJ-2009-9CPR-V234 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 16.520,- Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Petra Václavka, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Ústí nad Labem, Inspektorátu cizinecké policie Chomutov (dále jen správní orgán prvého stupně) ze dne 2. 9. 2009 čj. CPUL-1985-44/ČJ-2009-044061-HONS, jímž bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen zákon o pobytu cizinců) uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území ČR, byla stanovena na 1 rok.

Konkrétně tvrdí /bod III./, že kontroly Úřadu práce v Mostě se účastnili i pracovníci cizinecké policie, tedy pracovníci správního orgánu I. stupně, který rozhodnutí vydal, proto k zahájení řízení o vyhoštění žalobce došlo až po několikanásobném překročení zákonné lhůty, a to teprve potom, co byl správnímu orgánu doručen výsledek kontroly z Úřadu práce. Přitom správní orgán I.stupně měl dostatek informací k zahájení řízení ještě před doručením výsledků kontroly Úřadu práce, a to proto, že se kontroly sám účastnil. Argumentace žalovaného správního úřadu o tom, že správní orgán nemohl po provedené kontrole mít dostatek informací pro zahájení řízení, neboť bez ověření skutečností v evidencích úřadu práce a podobných nebylo možno řízení zahájit, je absurdní, neboť správní orgány disponují natolik rozsáhlým aparátem, že ověření skutečnosti, zda má cizince na území České republiky pracovní povolení, jsou schopny zjistit během několika hodin a nemusí vyčkávat sdělení výsledků kontroly úřadu práce, které trvalo více než pět měsíců.

Za absurdní označuje žalobce poukaz žalovaného na to, že mohl využít institutu opatření proti nečinnosti, když „snad žádný rozumný správní orgán“ nemůže předpokládat, že by se někdo sám domáhal toho, aby proti němu bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění.

Žalobce dále tvrdí /bod IV./, že sdělení o výsledku kontroly, které mělo být základním podkladem pro rozhodování správního úřadu o správním vyhoštění, je sdělením v rozporu s právními předpisy, neboť porušuje základní principy právního státu a zásadu presumpce neviny. Tato hrubá nezákonnost musí znamenat, že podklad pro rozhodnutí jako listinný důkaz nelze použít, neboť by to bylo v přímém rozporu s ustanovením § 51 odst. 1 správního řádu, podle kterého lze použit pouze takových důkazních prostředků, které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. S žalobcem Úřad práce v Mostě ani jiný úřad práce nikdy nevedl řízení o přestupku podle ustanovení § 139 odst. 4 zákona č. 435/2005 Sb., o zaměstnanosti, ani za tento skutek nebyl pravomocně uznán vinným. Úřad práce ve výsledku provedené kontroly konstatuje, že zákon o zaměstnanosti porušilo celkem 97 cizinců včetně žalobce. Takové řízení je v hrubém rozporu s ustanovením § 73 odst. 1 zákona o přestupcích, podle kterého se na občana - a tedy i na cizince – hledí, jako by byl nevinen, pokud jeho vina nebyla vyslovena pravomocným rozhodnutím. Výsledek kontroly Úřadu práce v Mostě, který je stěžejním důkazem pro vydání napadeného rozhodnutí, je důkazem získaným v rozporu s právními předpisy a nelze jej pro řízení o správním vyhoštění žalobce použít. Tento nezákonný postup je navíc potvrzen dalším sdělením Úřadu práce v Mostě, ze kterého vyplývá, že žádný z cizinců nebyl zákonným způsobem usvědčen ze spáchání tohoto přestupku a nelze než konstatovat, že pokud věcně příslušný správní úřad nerozhodl o přestupku z jakéhokoli důvodu, nemůže a nesmí jej z tohoto jednání jakkoli obviňovat či vyslovovat jakékoli domněnky o případné vině. Úřad práce tedy přiznává, že nebylo rozhodnuto o přestupcích, spáchaných cizinci, neboť by to bylo zdlouhavé a žalobci není zřejmé, proč žalovaný nezvolil stejný postup a nekonstatoval, že rozhodnutí není ve veřejném zájmu právě s ohledem na časové prodlevy a práva účastníků řízení.

Žalobce dále /bod V./ namítá, že právnímu zástupci žalobce bylo znemožněno nahlédnout do spisového materiálu, který se týkal kontroly provedené Úřadem práce v Mostě, s odůvodněním, že k takovému úkonu nejsou účastníci řízení, se kterými je vedeno řízení o správním vyhoštění, oprávněni. Písemný doklad o odmítnutí možnosti nahlédnout do spisu žalobce přikládá v příloze. Jedná se o reakci na žádost totožného právního zástupce ve stejné věci.

Žalobce dále /bod VI./ namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí i rozhodnutí správního úřadu prvého stupně, když podle aplikovaného ustanovení § 119 odst.1 písm.b) bodu 3 zákona o pobytu lze uložit rozhodnutí o správním vyhoštění za celkem čtyři skutkové podstaty jednání, které jsou svojí povahou naprosto odlišné, přičemž je logické, že se účastník řízení nemohl kumulativně dopustit všech těchto jednání. Z rozhodnutí nelze dovodit, zda se účastník řízení dopustil výkonu nelegální práce podle ustanovení § 5 písm. e) zákona o zaměstnanosti, nebo provozoval činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu. Účastník správního řízení tudíž neví, v jakém postavení ho správní orgán posuzoval a je minimalizována jeho možnost účinné obrany proti právnímu hodnocení jeho postavení buď jako zaměstnance, nebo jako osoby samostatně výdělečně činné. Z dalších případů lze dovozovat, že osoby, které prošly předmětnou kontrolou a prokázaly, že jsou zapsány v obchodním rejstříku či že mají živnostenské oprávnění, nebyly nijak sankcionovány, což nasvědčuje závěru, že osoby, které byly kontrolovány, byly posuzovány jako osoby samostatně výdělečně činné. Ani po rozhodnutí žalovaného odvolacího správního úřadu není v této otázce jasno, když na jednom místě žalovaný uvádí, že žalobce pracoval na území České republiky a to bylo důvodem vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, na dalším místě opět uvádí dvě varianty, že pracoval bez pracovního povolení nebo vykonával dani podléhající výdělečnou činnost bez toho, aby k tomu byl oprávněn. Proto žalobce neví, zda byl posuzován jako zaměstnanec, nebo osoba samostatně výdělečně činná a proto nemohl zvolit účinnou obranu proti právnímu hodnocení jeho postavení. Žalobce trvá na tom, že žalovaný neví, v jakém postavení se žalobce nachází, přičemž to je pro jeho vyhoštění zcela zásadní.

Žalobce /bod VII./ dále namítá, že správní úřad neprovedl jediný výslech svědka ze strany agentury práce ani ze strany společnosti, ve které mělo docházet k předmětnému jednání, přičemž výslechy těchto osob jsou pro právní hodnocení a zjištění stavu věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, naprosto stěžejní. V rámci provedené kontroly mu nebyly sejmuty otisky prstů a není proto prokázáno, že žalobce byl fyzicky přítomen kontrole, protože cestovním dokladem se mohla prokázat jiná osoba.

Dále žalobce /bod VIII./ namítá, že k tomu aby správní orgán mohl rozhodnout o správním vyhoštění pro naplnění skutkové podstaty dle § 139 odst. 4 zák.č. 435/2004 Sb., je třeba, aby v této věci bylo rozhodnuto v řádném přestupkovém řízení dle zák. č. 200/1990 Sb. Ze sdělení Úřadu práce v Mostě vyplývá, že by rozhodnutí o přestupku bylo neefektivní, přičemž žalobce se domnívá, že stejně neefektivní je řízení o správním vyhoštění, které již trvá rok od doby, kdy došlo k jednání, pro které bylo žalobci uloženo rozhodnutí o správním vyhoštění. Takový postup je podle názoru žalobce v rozporu se základními principy správního řízení a v rozporu s veřejným zájmem na zachování právní jistoty.

Dne 1. 2. 2010 bylo Městskému soudu v Praze doručeno vyjádření žalovaného k žalobě, ve kterém žalovaný plně odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhuje zamítnutí žaloby.

Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Ze správního spisu vyplývají následující skutečnosti:

Dne 3. 3. 2009 bylo Inspektorátu cizinecké policie v Chomutově doručeno Úřadem práce v Mostě sdělení ze dne 25. 2. 2009 o výsledku kontroly ze dne 11. 9. 2008. Sdělení se týká společně provedené kontroly zaměřené na výkon nelegální práce podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Kontrola byla provedena pracovníky Úřadu práce v Mostě a policisty Inspektorátu cizinecké policie v Chomutově v Korozlukách, výrobních halách společnosti Maurice Ward & Co., s.r.o., kde provozovala svoji činnost společnost Euromontec CZ s.r.o., se sídlem v Rakovníku, Vysoká 145. Na místě bylo kontrolováno 32 osob (v seznamu uvedeny předně, mezi nimi žalobce), dále se uvádí, že z předložených dokladů bylo zjištěno, že v místě pracovaly další osoby (v seznamu dále uvedené), a to na základě dohody o dočasném přidělení zaměstnanců ze dne 4. 8. 2008 mezi uvedenými společnostmi (tato je součástí příloh).

Společně s uvedeným sdělením a dále dodatečně byly doručeny Úřadem práce v Mostě: Smlouva o dílo č. X, uzavřená mezi žalobcem a společností Euromontec CZ s.r.o., ze dne 18. 8. 2008, v níž se žalobce zavázal provést pro objednatele pomocné práce v rámci své živnosti (bez konkretizace díla). Přehled docházky, podle něhož žalobce /os. číslo X/ v měsíci srpnu 2008 odpracoval 80 hodin. Faktury s datem uskutečnění plnění 31.8.2008, kdy byla fakturována za provedené práce žalobcem částka 6400 Kč, a to společnosti EUROMONTEC CZ s.r.o. Úřad práce uzavřel, že celkem 97 osob v měsíci srpnu 2008 pracovalo v Korozlukách bez uzavřeného platného pracovně právního vztahu či jiné smlouvy, bez povolení k zaměstnání a bez oprávnění k provozování dani podléhající výdělečné činnosti podle zvláštního právního předpisu, čímž se dopustily výkonu nelegální práce podle ustanovení § 5 písm. e) bodu 2 zákona o zaměstnanosti.

Na základě uvedených skutečností správní orgán prvého stupně dne 18. 3. 2009 zahájil se žalobcem řízení ve věci správního vyhoštění z území České republiky podle ustanovení § 119 odst. 1 písm.b) bod 3 zákona.

Podle protokolů ze dne 29. 4. 2009 byl žalobce za přítomnosti tlumočníka a svého právního zástupce seznámen se sdělením Úřadu práce Most ze dne 25. 2. 2009 o výsledku kontroly z 11. 9. 2008 a všemi dalšími k němu připojenými doklady (smlouvou o dílo, dohodou o dočasném přidělení, fakturou a dalšími) a dále s výpisem z obchodního rejstříku s datem zápisu obchodní firmy žalobce D. T. L. k 15. 10. 2008 a s výpisem z evidence dočasně usídlených cizinců; tyto listiny byly provedeny k důkazu a byly mu přečteny. Žalobce se vyjádřil obdobně jako v žalobě, že řízení bylo zahájeno po uplynutí zákonné lhůty, že mu nebylo umožněno nahlédnout do spisu Úřadu práce v Mostě a že nelze vyloučit, že se údajně nezákonného jednání dopustila osoba, která se za žalobce vydávala. Na přímou otázku, zda někdy pracoval v Korozlukách ve výrobních halách Maurice Wards & Co., se žalobce odmítl vyjádřit.

Rozhodnutím ze dne 29. 4. 2009 bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou nelze umožnit vstup na území, byla stanovena na jeden rok. K odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 7. 2009 čj. CPR-8815-1/ČJ-2009-9CPR-V234. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný sice uvedl, že důvody pro uložení správního vyhoštění byly sice jednoznačně prokázány, avšak rozhodnutí správního orgánu prvého stupně je nutno zrušit, neboť nijak nereaguje na námitky žalobce uplatněné při ústním jednání dne 29. 4. 2009.

Při ústním jednání dne 31. 8. 2009, kterého se zúčastnil právní zástupce žalobce, se žalobce seznámil s doplňujícím sdělením Úřadu práce v Mostě ze dne 7. 7. 2009 a následně uplatnil námitky, které obsahově korespondují s námitkami žalobními.

Následně dne 2. 9. 2009 vydal správní orgán prvého stupně rozhodnutí čj. CPUL-1985-44/ČJ-2009-044061-HONS, jímž bylo žalobci uloženo dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění s tím, že doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území ČR, byla stanovena na 1 rok.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl správní orgán prvého stupně, že ze shromážděných listinných důkazů má správní orgán za dostatečně prokázané, že žalobce byl nelegálně zaměstnán. Správní orgán vylučuje, že by firma Maurice Ward & Co. disponovala žalobcovými osobními údaji, tzn. jméno, příjmení, datum narození, číslo pasu a číslo vízového štítku, aniž by pro firmu pracoval. Tyto údaje jsou evidovány pouze v systému cizinecké policie anebo s nimi disponuje žalobce osobně. Dále má správní orgán za vyloučené, že by žalobce své údaje sdělil uvedené společnosti, aniž by pro ni pracoval, neboť se jeho osobní daje objevily na smlouvě o dílo, dohodě o dočasném přidělení zaměstnanců, faktuře a přehledu docházky. Dále je zřejmé, že žalobce byl při prováděné kontrole fyzicky přítomen na pracovišti, kdy byl žalobce na základě předloženého dokladu ztotožněn.

Správní orgán podotkl, že v průběhu řízení žalobce jednoznačně nevyvrátil skutečnost, že v provozech společnosti pracoval, když odmítl odpovědět na přímou otázku, zda někdy v provozech společnosti pracoval.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, přičemž jeho odvolací námitky obsahově korespondují s námitkami uvedenými posléze v žalobě.

O odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím tak, že odvolání bylo zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno.

V odůvodnění k jednotlivým námitkám uvedl žalovaný následující:

K námitce týkající se nedodržení lhůty pro zahájení řízení: Žalovaný uvádí, že je nemožné, aby pouze na základě kontroly provedené Úřadem práce, bez ověření skutečností také v evidencích vedených Úřadem práce a podobně, bylo zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění. Pokud byl žalobce přesvědčen o tom, že je správní orgán prvého stupně nečinný, mohl využít institut ochrany proti nečinnosti podle § 80 správního řádu.

K námitce, že žalobci není zřejmé, na základě kterého z alternativně uvedených důvodů v ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců je s ním vedeno řízení o správním vyhoštění, žalovaný uvedl, že pri uložení správního vyhoštění postačuje naplnění jen jedné z podmínek. V případě žalobce správní orgány shledaly, že byl na území zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání.

K námitce, že s žalobcem nebylo vedeno řízení o přestupku dle § 139 odst. 4 zákona o zaměstnanosti, žalovaný uvedl, že zatímco rozhodnutí o přestupku je rozhodnutím o vině a trestu, správní vyhoštění není trestem, ale opatřením, obě uvedená řízení proto nelze spojovat.

Žalovaný dále uvedl, že nespatřuje nezákonnost v použití sdělení o výsledku kontroly provedené Úřadem práce v Mostě jako podkladu pro řízení ve věci správního vyhoštění, jelikož „se jedná o podklad k předmětnému správnímu řízení, nikoli však důkazní prostředek“.

K námitce žalobce, že mu nebylo umožněno nahlédnout do spisového materiálu Úřadu práce v Mostě, žalovaný uvádí, že ze spisového materiálu v dané věci nevyplývá, že by žalobce nějak prokázal své tvrzení o tom, že mu bylo toto nahlédnutí znemožněno.

Žalovaný dal žalobci zapravdu v tom, že dohoda o dočasném přidělení je absolutně neplatná, když nebyla uzavřena žádná dohoda o pracovním poměru. Uvedl však, že žalobce prokazatelně pracoval v měsíci srpnu 2008 na území ČR bez povolení k zaměstnání, ačkoli toto povolení je podmínkou výkonu zaměstnání. V době kontroly rovněž neměl žalobce živnostenské oprávnění, neboť do obchodního rejstříku byl zapsán až dne 15. 10. 2008.

K argumentaci žalobce, že sdělení o výsledku kontroly je v rozporu s presumpcí neviny, žalovaný uvedl, že toto sdělení vychází z dalších shromážděných listinných podkladů.

Pokud žalobce navrhuje v odvolání výslechy svědků, lze mít dle žalovaného za to, že se jedná o návrh účelový, který žalobce měl a mohl uplatnit v řízení před správním orgánem prvého stupně. K námitce, že při kontrole Úřadu práce nebyla řádně zjištěna jeho totožnost, když nebyly při této kontrole snímány otisky prstů, uvádí žalovaný, že žalobce prokázal svoji totožnost v řízení před správními orgány tím, že předložil svůj cestovní pas. Pokud by žalobce „měl pochybnosti o totožnosti uvedené správním orgánem, určitě by již při kontrole provedené dne 11. 9. 2008 … upozornil na skutečnost, že se nejedná o jeho cestovní doklad a sdělil by správnímu orgánu svou pravou totožnost“. Dále žalovaný poukázal na to, že ztráta či odcizení žalobcova cestovního dokladu nebyla v rozhodném období hlášena. Proto žalovaný podané odvolání zamítl.

Městský soud v Praze nejprve rozsudkem ze dne 11. 11. 2010 čj. 10 Ca 428/2009-53 žalobu zamítl. Ke kasační stížnosti žalobce byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 7. 2011 čj. 8 As 41/2011-83 a věc vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku uvedl především následující:

Stěžovatel žalované především vytkl, že z jeho rozhodnutí není jednoznačně seznatelné, z jakého důvodu mu správní orgán uložil správní vyhoštění, a sice zda se dopustil nelegální závislé práce, nebo nelegální nezávislé výdělečné činnosti. Nejvyšší správní soud shledal tuto námitku důvodnou.

Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3. zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu (zákon zde v poznámce pod čarou odkazuje např. na zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů) anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval.

Výkladem tohoto ustanovení se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 27. 1. 2011, čj. 7 As 98/2010 - 67, všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz, a to v skutkově obdobné věci (rovněž v souvislosti se společnou kontrolou správních orgánů zaměřenou na výkon nelegální práce ve výrobních halách v Korozlukách). Nejvyšší správní soud v daném rozhodnutí vyslovil, že z rozhodnutí o správním vyhoštění cizince podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců musí být jednoznačně seznatelné, zda byl cizinec a) zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo b) provozoval dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu, nebo c) bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal, nebo d) takové zaměstnání cizinci zprostředkoval, případně že svým jednáním naplnil několik z těchto skutkových podstat zároveň.

Aby mohl správní orgán uložit cizinci správní vyhoštění, je třeba, aby řádně zjistil skutkový stav věci, tedy aby bylo zřejmé, že se cizinec dopustil jednání, kterým naplnil některou (jednu či více) ze skutkových podstat vymezených v § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. Dále je třeba, aby zjištění správního orgánu a právní kvalifikace jednání účastníka řízení byla srozumitelně a jednoznačně vtělena do správního rozhodnutí, a to tak, aby z něj bylo možno učinit jednoznačný závěr, kterou ze skutkových podstat uvedených v předmětném ustanovení zákona o pobytu cizinců naplnilo jednání stěžovatele.

Správní orgán tedy musel vyhodnotit charakter vykonávaných prací a na základě toho vyslovit, zda stěžovatel pracoval bez povolení k zaměstnání, nebo na území provozoval dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu, případně, zda jeho jednání naplnilo obě skutkové podstaty. Právní kvalifikaci jednání nemůže správní orgán nahradit prostým popisem skutku. Popis skutku je předpokladem k tomu, aby konkrétní jednání stěžovatele bylo podřazeno pod některou ze skutkových podstat stanovených v § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců a aby tak bylo prověřeno, zda a případně jaké z nich stěžovatel svým jednáním naplnil. Jak připomněl Nejvyšší správní soud ve shora uvedeném rozhodnutí, skutečnost, zda se cizinec dopustil ilegální závislé práce nebo ilegální nezávislé výdělečné činnosti, a za jakých okolností se tak stalo, může mít vliv na to, na jak dlouhou dobu nebude cizinci umožněn vstup na území České republiky.

Nejvyšší správní soud konstatuje, že shora vymezené požadavky nesplňuje ani rozhodnutí inspektorátu cizinecké policie ani rozhodnutí žalované. Inspektorát cizinecké policie uložil stěžovateli správní vyhoštění, neboť podle něj bylo spolehlivě zjištěno, že stěžovatel v období od srpna do září 2008 pracoval v Korozlukách bez uzavřeného platného pracovněprávního vztahu nebo jiné smlouvy a bez povolení k zaměstnání a bez platného oprávnění k provozování dani podléhající výdělečné činnosti dle zvláštního právního předpisu. Tím se dopustil výkonu nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bodu 2 zákona o zaměstnanosti. Z tohoto konstatování nelze podle Nejvyššího správního soudu jednoznačně určit právní kvalifikaci skutku a jednoznačné podřazení pod jednu či více ze skutkových podstat vymezených v § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3. zákona o pobytu cizinců.

Uvedenou nejednoznačnost neodstranila ve svém rozhodnutí ani žalovaná. Na str. 4 rozhodnutí uvádí, že stěžovatel byl na území České republiky zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoliv je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání. Na str. 6 rozhodnutí žalovaná konstatovala, že stěžovatel v uvedeném objektu v měsíci srpnu 2008 provozoval dani podléhající výdělečnou činnost, aniž by k tomu měl oprávnění podle zvláštního právního předpisu, neboť v době kontroly nebyl zapsán v obchodním rejstříku. Zároveň bylo zjištěno, že stěžovatel vykonával pracovní činnost, aniž by mu bylo uděleno povolení úřadem práce. Žalovaná ve svém rozhodnutí uzavřela, že nalézací správní orgán dostatečně prokázal, že stěžovatel v měsíci srpnu 2008 na území České republiky provozoval dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu a zároveň bylo zjištěno, že pracovní činnost vykonával, aniž by mu bylo uděleno povolení k zaměstnání.

Jak již uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2010, čj. 1 As 70/2010 - 99, týkajícím se jiného, skutkově obdobného, případu, toto nejednoznačné „přecházení“ mezi dvěma skutkovými podstatami má svůj původ již ve zmiňovaném sdělení úřadu práce. Úřad práce totiž na jednu stranu popisuje vztah mezi společností Euromontec CZ s. r. o. a společností Maurice Ward & Co., s. r. o. jako vztah mezi agenturou práce a uživatelem, na druhou stranu hovoří o tom, že některé z kontrolovaných osob (mezi nimi i stěžovatel) neměly platné živnostenské oprávnění. V případě, že určitá osoba vykonává svou činnost na základě smlouvy o dílo dle obchodního zákoníku, se však zjevně jedná o jinou formu činnosti, než je agenturní zaměstnávání vymezené v § 2 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce.

V tomto směru je tak možné uzavřít, že v posuzovaném případě správní orgány určitě a přesně nevymezily skutkovou podstatu, a tím pádem nedostatečně kvalifikovaly jednání účastníka řízení. Městský soud ve svém rozsudku uvedl, že je zřejmé, že důvodem pro vyhoštění byl jak první, tak i druhý z předmětných důvodů. Ačkoliv rozsudek městského soudu obsahuje právní kvalifikaci jednání stěžovatele, a to jak z formálního, tak i faktického hlediska, Nejvyšší správní soud konstatuje, že posouzení splnění podmínek pro uložení správního vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců měl především učinit správní orgán, který ve věci rozhodoval, popř. tuto otázku upřesnit žalovaná. I s ohledem na již existující judikaturu v obdobných věcech proto dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že městský soud neměl chybějící jednoznačnou právní kvalifikaci jednání cizince nahradit vlastní, byť kompetentní úvahou, neboť není další instancí v rámci správního řízení, ale soudem vykonávajícím přezkum rozhodnutí správního orgánu. Za nastalé situace měl proto městský soud rozhodnutí žalované zrušit pro nepřezkoumatelnost.

Stěžovatel nezákonnost správního rozhodnutí spatřoval rovněž v okamžiku samotného zahájení správního řízení. Namítal, že se tak stalo až po uplynutí třicetidenní lhůty stanovené pro zahájení správního řízení z úřední povinnosti. Tato námitka není důvodná. Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že i k této námitce se jednoznačně vyjádřil již ve zmiňovaném rozhodnutí sp. zn. 7 As 98/2010, na jehož celé odůvodnění vztahující se k dodržování lhůt v řízení zahajovaném z moci úřední lze odkázat i ve vztahu k nyní posuzované věci. Nezahájí-li příslušný správní orgán řízení ve lhůtě třiceti dnů ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech odůvodňujících zahájení řízení z moci úřední, učiní nadřízený správní orgán ve smyslu § 80 správního řádu opatření proti nečinnosti. Z toho však nelze dovozovat subjektivní právo osoby, která by měla být účastníkem takového řízení, aby řízení, jež nebylo zahájeno v třicetidenní lhůtě a u něhož nebyla v tomto smyslu zjednána náprava ani nadřízeným orgánem, již vůbec nebylo zahajováno, nebo aby bylo zahájeno, avšak poté muselo být zastaveno bez rozhodnutí o správním vyhoštění, ačkoliv by jinak bylo na místě o správním vyhoštění rozhodnout. Takový právní důsledek ze správního řádu pro zahájení řízení z úřední povinnosti neplyne. Nejvyšší správní soud tímto přirozeně nepopírá povinnost správního orgánu vyřizovat věci bez zbytečných průtahů, a to bez ohledu na to, zda se jedná o řízení zahajované z moci úřední nebo na návrh účastníka řízení. Rovněž ani netvrdí, že je zcela na libovůli správního orgánu, kdy řízení zahájí.

Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že uvedeným postupem správního orgánu nedošlo k porušení procesních práv stěžovatele a tento postup nemohl založit ani nezákonnost napadeného správního rozhodnutí.

Třetí okruh kasačních námitek se týkal tvrzení stěžovatele, že ve správním řízení došlo k porušení jeho procesních práv tím, že úřad práce neumožnil jeho zástupci nahlédnout do spisu a aktivně se účastnit dokazování. Nejvyšší správní soud ani zde neshledal, že by postup inspektorátu cizinecké policie a žalované měl za následek nezákonné rozhodnutí ve věci. Jak již bylo uvedeno výše, nezákonnost správního rozhodnutí spočívá v nedostatečné právní kvalifikaci jednání stěžovatele, nikoliv však v procesním postupu obou orgánů cizinecké policie.

Podmínkou pro vydání rozhodnutí o uložení správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. a) bodu 3 zákona o pobytu cizinců není předchozí vyřešení otázky, zda protiprávním jednáním cizince, které je důvodem pro jeho vyhoštění, byl či nebyl spáchán přestupek podle zákona o zaměstnanosti. Povaha i účel řízení o uložení správního opatření – vyhoštění je rozdílná oproti řízení o přestupku (k tomu obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2009, čj. 9 As 32/2008 - 57).

Tímto ovšem Nejvyšší správní soud nezpochybňuje závěry vyslovené v rozhodnutí tohoto soudu pod sp. zn. 1 As 70/2010, v němž soud vyloučil, že by řízení vedené cizineckou policií bylo zcela nezávislé na řízení vedeném úřadem práce. Tak tomu v posuzované věci ani nemůže být, neboť inspektorát cizinecké policie primárně vycházel právě z podkladů shromážděných úřadem práce.

Nejvyšší správní soud v rozhodnutí sp. zn. 1 As 70/2010, dále dospěl k závěru, že pokud v řízení o správním vyhoštění cizinecká policie vychází z poznatků zjištěných v rámci kontroly prováděné úřadem práce a účastník řízení zpochybňuje zákonnost této kontroly, pak mu musí být v přiměřeném rozsahu umožněn přístup ke spisovému materiálu, který se uvedené kontroly týká. Znemožnění takového přístupu představuje porušení práva účastníka řízení vyjádřit se ve své věci ke všem prováděným důkazům, garantované čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Oním přiměřeným rozsahem je třeba rozumět umožnění přístupu ke spisovému materiálu v takovém rozsahu, ze kterého vycházel samotný orgán cizinecké policie. Skutečnost, zda je tento rozsah pro samotné správní rozhodnutí dostačující a zda následně bude toto rozhodnutí přezkoumatelné, je otázkou jinou.

Zdejší soud se proto ztotožnil s městským soudem v tom, že podklady, jež sloužily správnímu orgánu pro rozhodnutí o správním vyhoštění, a to bez ohledu na to, že je nepřezkoumatelné pro chybějící řádnou právní kvalifikaci jednání cizince, byly součástí správního spisu a stěžovatel se s nimi mohl seznámit a vyjádřit se k nim během ústního jednání dne 29. 4. 2009.

Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že podklady související s výsledkem kontroly nebyly součástí správního spisu. Tato námitka je ovšem toliko obecná, neboť z ní neplyne, jaké konkrétní listiny nebyly ve správním spisu obsaženy, proto se k ní Nevyšší správní soud nemohl blíže vyjádřit. Vycházel-li však stěžovatel z věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 11 Ca 235/2009 (a posléze u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 As 70/2010), pak Nejvyšší správní soud uvádí, že oproti této věci je v nyní posuzovaném případě ve správním spisu obsažena jak příloha k Dohodě o dočasném přidělení zaměstnanců (stěžovatele) č. X, ze dne 4. 8. 2008 (uzavřené mezi společnostmi Euromontec CZ s. r. o. a Maurice Ward & Co., s. r. o.), tak i faktura vyčíslující počet žalobcem odpracovaných hodin.

K rovněž obecné námitce, že správní orgán (patrně míněn úřad práce) nepostupoval v souladu se zákonem o státní kontrole, Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel v tomto směru poukazoval zejména na nesprávný postup při identifikaci osob přítomných během kontroly v Korozlukách. S otázkou totožnosti a identifikace stěžovatele se městský soud dostatečně a správně zabýval na str. 8 svého rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud tedy zavázal Městský soud v Praze zcela jednoznačným právním názorem, aby rozhodnutí žalovaného zrušil. Městský soud v Praze proto vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu rozhodl tak, jak bylo shora uvedeno a rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Právním názorem, který soud vyslovil v tomto rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

Žalobce měl se svojí žalobou úspěch a náleží mu proto náhrada důvodně vynaložených a prokázaných nákladů řízení podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Tyto náklady spočívají v nákladech souvisejících se zastoupením advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů za 4 úkony právní služby po 2100 Kč (za převzetí věci, sepis žaloby, ústní jednání před Městským soudem v Praze a sepis kasační stížnosti), a 4 režijní paušály po 300 Kč. Celkem tedy činí náklady na právní zastoupení 9.600.- Kč. K tomu se připočítává daň z přidané hodnoty, jíž je žalobcův advokát plátcem, ve výši 1.920 Kč. Další náklady představuje zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 2.000 Kč a za kasační stížnost ve výši 3.000 Kč. Proto soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 16.520,- Kč.

Poučení : Proti tomuto rozsudku nelze podat kasační stížnost; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu /§ 104 odst. 3 písm.a/ s.ř.s./. V takovém případě lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 16. srpna 2011

Mgr. Jana Brothánková v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru