Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 23/2010 - 73Rozsudek MSPH ze dne 13.07.2010


přidejte vlastní popisek


10 A 23/2010-

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Pavla Horňáka v právní věci žalobce: B. T., nar. X, st. přísl. X, zast. opatrovníkem Mgr. Eduardem Benešem, advokátem, se sídlem Na Rozcestí 1434/6, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2009 čj. OAM-4/LE-05-07-NV2-2009

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovenému opatrovníkovi žalobce Mgr. Eduardu Benešovi, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování žalobce ve výši 1440 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Městského soudu v Praze do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví, kterým bylo podle § 73 odst. 4 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto tak, že se žalobci nepovoluje vstup na území České republiky.

Žalobce v žalobě namítá, že správní orgán se nezabýval otázkou, zda je v jeho případě omezení svobody účelné a v souladu s podmínkami, které na omezení svobody klade Úmluva pokračování

10 A 23/2010 2

o ochraně lidských práv a svobod. Zdůrazňuje, že je třeba hledět na to, aby zadržení bylo v souladu s celkovým smyslem článku 5 Úmluvy, kterým je ochrana práva na svobodu a zabezpečení toho, že nikdo nebude zbaven svobody svévolně. V každém případě přitom musí detence sledovat daný účel, kterým je v případě žalobce prevence nezákonného vstupu. Žalobce je přesvědčen, že jeho omezení na svobodě nesleduje účel, je nepřiměřeně dlouhé a má negativní vliv na jeho zdravotní stav. Zhruba za pět týdnů (míněno od podání žaloby, pozn. soudu) musí být žalobci vstup na území povolen, neboť uplyne zákonná lhůta pro jeho zajištění. U Krajského soudu v Praze probíhá řízení o jeho žalobě ve věci mezinárodní ochrany a nelze očekávat, že by v uvedené lhůtě mohlo být skončeno.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě popřel oprávněnost podané žaloby, poukázal na práva, která žalobci ze zákona náleží i v pobytovém zařízení na mezinárodním letišti a poukázal rovněž na to, že žalobce byl ze zajištění dne 7. 5. 2009 (tj. po podání žaloby) propuštěn a umístěn v Pobytovém středisku v Kostelci nad Orlicí, odkud dne 4. 9. 2009 svévolně odešel a jeho pobyt není znám.

Městský soud v Praze nejprve dospěl k závěru, že není místně příslušným k projednání věci a věc postoupil usnesením ze dne 3. 7. 2009 čj. 10 Ca 97/2009-21 Krajskému soudu v Praze. Ten s postoupením věci nesouhlasil a věc předložil Nejvyššímu správnímu soudu. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2009 čj. Nad 25/2009-36 pak bylo určeno, že místně příslušným k řízení o této žalobě je Městský soud v Praze.

Městský soud v Praze poté pokračoval v řízení a s ohledem na neznámý pobyt žalobce mu ustanovil opatrovníka, a to Mgr. Eduarda Beneše, advokáta. Ten ve svém vyjádření poukázal na to, že žalovaný nejprve navrhl odmítnutí žaloby pro opožděnost a následně již navrhoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Proto žalobce navrhl, aby soud žalovaného vyzval ke zdůvodnění toho, proč žalovaný své stanovisko změnil. Soud žalovaného k tomuto vysvětlení nevyzýval, když otázku včasnosti podané žaloby z úřední povinnosti sám posoudil na základě dokladů předložených žalovaným. Shledal přitom, že žaloba byla podána včas, když rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 19. 3. 2009 a žaloba byla k poštovní přepravě podána dne 26. 3. 2009, tj. ve lhůtě 7 dnů stanovené v § 73 odst. 5 zákona o azylu.

Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. O věci přitom rozhodl bez jednání, neboť s tím oba účastníci řízení souhlasili, resp. nevyslovili ve stanovené lhůtě nesouhlas.

Ze správního spisu vyplývají následující skutečnosti: Žalobce byl dne 7. 1. 2009 kontrolován v tranzitním prostoru mezinárodního letiště Praha-Ruzyně. Při kontrole se žalobce prokázal neplatným cestovním dokladem znějícím na jméno D. T. Z.. Žalobce potvrdil, že se nejedná o jeho pravý cestovní doklad, a uvedl, že žádný jiný cestovní doklad nemá. Na základě těchto skutečností bylo s žalobcem zahájeno řízení o správním vyhoštění. Žalobce následně dne 8. 1. 2009 požádal o mezinárodní ochranu v ČR. Rozhodnutím ze dne 12. 1. 2009 nebyl žalobci podle § 73 odst. 4 písm. a) zákona o pokračování

10 A 23/2010 3

azylu povolen vstup na území ČR. Proti tomuto rozhodnutí žalobce žalobu nepodal. Dne 13. 2. 2009 žalobce podal opětovnou žádost o povolení vstupu na území ve smyslu § 73 odst. 6 zákona o azylu. V žádosti poukázal na čl. 5 Úmluvy a argumentoval v ní obdobně jako v podané žalobě, když poukazoval na to, že po uplynutí maximální doby pro zajištění 120 dnů bude stejně propuštěn, takže rozhodnutí o nepovolení vstupu na území postrádá svůj účel. Žalovaný rozhodl o žádosti žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 16. 3. 2009 čj. OAM-4/LE-05-07-NV2-2009 tak, že vstup na území ČR se žalobci nepovoluje.

V odůvodnění rozhodnutí žalovaný poukázal na to, že žalobce se prokázal neplatným cestovním dokladem a jiný doklad, z něhož by mohla být zjištěna jeho totožnost, nedisponuje. Skutečnost, že nebyla spolehlivě zjištěna jeho totožnost, je tedy zcela zřejmá. Poukázal na to, že Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku uznává jako legitimní právo zajišťovat cizince, kteří nesplňují podmínky pro vstup do země nebo pobyt, pokud daná země dodržuje své mezinárodní závazky, tedy pokud žadatel o mezinárodní ochranu není zbaven ochrany poskytované Úmluvou o právním postavení uprchlíků a Úmluvou o ochraně lidských práv. Žalovaný pak konstatoval, že ust. § 73 zákona o azylu takovou ochranu a záruky poskytuje. K nově podané žádost o povolení vstupu na území žalovaný uvedl, že v ní nejsou žádné nové skutečnosti, které by mohly vést ke změně rozhodnutí a rovněž poukázal na to, že soudy v České republice jsou nezávislé a nelze tedy striktně říci, kdy ve věci žaloby žalobce ve věci mezinárodní ochrany rozhodnou. Závěrem pak poukázal na to, že proti předchozímu rozhodnutí o nepovolení vstupu na území žalobce žalobu nepodal. S ohledem na uvedené skutečnosti proto žalovaný žádost žalobce zamítl.

Městský soud v Praze věc posoudil takto: Podle § 73 odst. 4 písm. a) zákona o azylu ministerstvo o žádosti o udělení mezinárodní ochrany vydá rozhodnutí nejpozději do 4 týdnů ode dne učinění prohlášení o mezinárodní ochraně cizincem. Nerozhodne-li ministerstvo v uvedené lhůtě, umožní cizinci vstup na území bez rozhodnutí a dopraví jej do azylového zařízení na území. Do pěti dnů ode dne učinění prohlášení o mezinárodní ochraně cizincem ministerstvo rozhodne, zda cizinci povolí vstup na území. Vstup na území nepovolí mj. cizinci, u něhož nebyla spolehlivě zjištěna totožnost. Žalobce v žalobě nezpochybňuje to, že jeho totožnost nebyla spolehlivě zjištěna. V tomto ohledu je rozhodnutí žalovaného srozumitelně a přesvědčivě odůvodněno, když je zřejmé, že žalobce přicestoval do ČR na cizí pas s pozměněnými údaji a s letenkou vystavenou na stejnou (nepravou) identitu. Žádný doklad o své pravé totožnosti předložit nemůže, takže je zřejmé, že jeho totožnost nemůže být spolehlivě zjištěna. Žalobce však namítá, že i za této situace měly správní orgány přihlédnout k tomu, že po uplynutí zákonné lhůty 120 dnů, nebude-li v této lhůtě rozhodnuto příslušným soudem o jeho žalobě proti rozhodnutí ve věci žádosti o mezinárodní ochranu, bude muset být žalobci umožněn vstup na území (§ 73 odst. 8 zákona o azylu). S ohledem na to, že rozhodnutí soudu v uvedené lhůtě nelze očekávat, je další pobyt žalobce v zařízení pro zajištění cizinců na mezinárodním letišti bezpředmětný a je neúměrným zásahem do jeho práv.

S takovým posouzením se soud neztotožňuje. Správním orgánům nepřísluší předjímat rozhodnutí soudu, což znamená, že nemohou nejen předjímat, jak soduy rozhodnou, ale ani pokračování

10 A 23/2010 4

kdy rozhodnou, resp. že v určité lhůtě nerozhodnou. V daném případě pobyt žalobce v přijímacím středisku na mezinárodním letišti započal dne 7. 1. 2009. Lhůta 120 dní by tak uplynula dne 7. 5. 2009. Podal-li tedy žalobce žádost o povolení vstupu na území dne 16. 2. 2009, tj. v době, kdy do konce 120denní lhůty zbývaly ještě téměř tři měsíce, je zřejmé, že nebylo možno v této době spolehlivě tvrdit, že soud do konce této lhůty nestačí o žalobě žalobce rozhodnout. Žalobou napadené rozhodnutí pak bylo žalobci doručeno dne 19. 3. 2009, tj. v době kdy do konce uvedené lhůty zbývalo ještě přibližně 1,5 měsíce, což je stále ještě dostatečně dlouhá doba na to, aby v ní mohlo být soudem o žalobě žalobce rozhodnuto. Žalobce kromě toho ani v žalobě ani v podané žádosti neuváděl žádné konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že o jeho žalobě nebude Krajským soudem v Praze do konce 120denní lhůty rozhodnuto a poukazoval pouze na „běžné zkušenosti o délce soudního řízení“. Pokud pak žalobce poukazoval na skutečnost, že nebylo soudem nařízeno ústní jednání, je nutno vzít v úvahu, že podle § 49 odst. 1 s. ř. s. jsou účastníci řízení předvoláváni tak, aby měli k přípravě alespoň deset pracovních dnů. Je tedy zřejmé, že v době podání opakované žádosti o povolení vstupu na území i v době podání žaloby zbývalo stále ze shora uvedené 120denní lhůty dostatek času k tomu, aby Krajský soudu v Praze mohl o žalobě žalobce ve věci mezinárodní ochrany rozhodnout. Soudní řád správní kromě toho umožňuje soudu, aby podané žalobě rozhodl i bez jednání rozsudkem za podmínek uvedených v § 76 s. ř. s., soud může rovněž rozhodnout o žalobě usnesením, k jehož vydání rovněž nemusí nařizovat jednání.

Soud tak nepřisvědčil žalobci v názoru, že v době rozhodování správního orgánu již omezení žalobce na jeho svobodě nebylo nutné a nesledovalo svůj účel. Existence podmínek pro vydání rozhodnutí o nepovolení vstupu na území naopak i v době rozhodování žalovaného stále trvala.

Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Jelikož v průběhu řízení soud zjistil, že pobyt žalobce není znám, ustanovil soud žalobci opatrovníka Mgr. Eduarda Beneše, advokáta. Tomuto opatrovníkovi soud přiznal odměnu za zastupování žalobce ve výši 1440 Kč, a to za dva úkony právní služby (za převzetí věci a vyjádření ze dne 22. 4. 2010) podle § 7 bod 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve spojení s ust. § 9 odst. 5 této vyhlášky po 300 Kč a dva režijní paušály po výši 300 Kč podle § 13 odst. 1, odst. 3 této vyhlášky. K tomu se připočítává daň z přidané hodnoty, jíž je ustanovený opatrovník žalobce plátcem ve výši 240 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu. pokračování

10 A 23/2010 5

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 13. července 2010

Mgr. Jana Brothánková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru