Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 224/2010 - 55Rozsudek MSPH ze dne 24.01.2014


přidejte vlastní popisek

10A 224/2010-55

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Jana Kašpara a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobkyně: Mgr. V. N., proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministryně životního prostředí ze dne 30. 6. 2010 čj. 2952/M/10; 55478/ENV/10, sp. zn. R/2267

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhá přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí ministryně životního prostředí, kterým byl zamítnut její rozklad proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 18. 11. 2009, č.j. 62243a/ENV/09-1984a/630/09, jímž nebylo vyhověno její žádosti o dovozní povolení na neživý exemplář – vyčiněnou kůži vlka obecného z Ruska do České republiky.

V žalobě pod bodem I. žalobkyně uvádí, že v rámci své služební cesty do Jekatěrinburgu si během přestávky mezi jednáními zakoupila dne 15. 2. 2009 v tamním obchodním centru Grinvič (obchod Expedicija, DIČ 740200108736, KKM s FP 1707527, EKLZ 3652218547, individuální podnikatel B. A.I.) dekorativní předmět s přírodními prvky – koberec „Vlk“ (dále jen „předmět“ nebo „výrobek“) jako dar pro svého manžela, aniž se blížeji zajímala o to, z jakého materiálu je předmět zhotoven, zda jde o kožešinu pravou či umělou, ani o původ případného vlka či z jakého státu vlk pochází. Na její výslovný dotaz jí bylo prodavačem po konzultaci s nadřízeným sděleno, že žádná omezení vývozu předmětu pokračování

10A 224/2010 2

neexistují a pro dovoz do států Evropské unie nejsou potřebné ani žádné další speciální doklady, s výjimkou potvrzení o nákupu. To vše se dělo za přítomnosti její kolegyně V. H..

Při hraniční kontrole při vývozu z území Ruské federace nebyly na žalobkyni požadovány žádné doklady, ovšem při vstupní kontrole na území ČR byla zadržena příslušníky celní správy a České inspekce životního prostředí, kteří požadovali předložení vývozního a dovozního povolení k předmětu a bez jakékoliv analýzy či bližšího posouzení prohlásili předmět za preparovanou část vlka obecného, zabavili jej a žalobkyni obvinili z pokusu o nelegální dovoz předmětu chráněného úmluvou CITES publikované pod č. 572/1992 Sb. (dále jen „úmluva CITES“). Navíc v celém celním prostoru hraničního přechodu Praha–Ruzyně nebyla v den kontroly, tj. 19. 2. 2009, umístěna jediná zmínka o existenci Nařízení Rady (ES) č. 338/97 ze dne 9. 12. 1996, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s těmito druhy (dále jen „nařízení č. 338/97“), ačkoliv podle čl. 12 bod 5 předmětného nařízení má být o něm informováno. Na tuto skutečnost žalobkyně ihned poukázala, nebyla ze strany celních orgánů ani ČIŽP zpochybněna a příslušné informace byly do celního prostoru umístěny až dodatečně po 19. 2. 2009, právě na základě její výhrady.

Žalobkyně dále uvádí, že po zahájení řízení o zabavení předmětu podle ust. § 34 odst. 2 zákona č. 100/2004, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o obchodování s ohroženými druhy“), poukazovala zejména na skutečnost, že předmět má výlučně osobní, rodinný charakter, dále že na celou věc krom úmluvy CITES a nařízení č. 338/97 dopadá i Nařízení Komise (ES) č. 865/2006 ze dne 4. 5. 2006, o prováděcích pravidlech k nařízení č. 338/97 (dále jen „nařízení č. 865/2006“), že tato nařízení mají mít s ohledem na jejich přímou aplikovatelnost přednost před ustanoveními tuzemských předpisů a upozorňovala ČIŽP i Ministerstvo životního prostředí, že podle čl. 7 bod 3 nařízení č. 338/97 se ustanovení čl. 4 a 5 o povinnosti mít a předkládat dovozní a vývozní povolení v případě vlka nevztahují na exempláře osobního nebo rodinného charakteru.

Žalobkyně rekapituluje průběh správního řízení a poté namítá:

Pod bodem III. žaloby, že v řízení nebylo prokázáno, že vystavení dovozního povolení se zpětnou platností bylo v případě předmětu vůbec zapotřebí, když z podkladů zjevně vyplývá, že je státní občankou Ruské federace a předmět do ČR dovezla ve svém osobním zavazadle. Z čl. 7 odst. 3 nařízení č. 338/97 dovozuje, že se ust. čl. 4 a 5 o povinnosti disponovat dovozním a vývozním povolením v případě druhů zařazených do některé z příloh předmětného nařízení, tedy i vlka obecného zařazeného do přílohy A, nepoužijí pro dovoz neživých exemplářů, jejich částí a odvozenin, které jsou exempláři osobního nebo rodinného charakteru dováženými do Společenství nebo z něho vyváženými či zpětně vyváženými. Dále má za to, že se na ní vztahuje odchylka podle čl. 57 bod 1 nařízení č. 865/2006, neboť splňuje podmínky pod písm. a) až c), a současně že nebylo prokázáno, že by aplikace popsané výjimky byla v jejím případě vyloučena ustanovením čl. 57 bod 2, když nebylo prokázáno, že by jako státní občanka Ruské federace byla osobou s obvyklým bydlištěm na území EU. Žalovaný tak podle ní na str. 3 napadeného rozhodnutí nesprávně tvrdil, že dovozem výrobku došlo k porušení právních předpisů. Řízení o její žádosti mělo být zastaveno s poučením, že k dovozu výrobku do ČR není dovozní povolení zapotřebí, což se nestalo a napadené rozhodnutí je tudíž nezákonné.

Opětovně pod bodem III. žaloby (zřejmě omylem tak označeným) pokládá žalobkyně za zcela chybný, a v pokladech rozhodnutí oporu zcela postrádající, závěr žalovaného, že pokračování

10A 224/2010 3

platné právo v jejím případě vůbec neposkytuje prostředek jak dovoz předmětu zpětně legalizovat, když podmínky stanovené v čl. 15 bod 1 nařízení č. 865/2006 nebyly v daném případě splněny. Úvahy žalovaného o tom postrádají podle žalobkyně jakékoliv odůvodnění, což má za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalobkyně upozorňuje, že závěr žalovaného o nesplnění prvotního předpokladu uvedeného v čl. 15 odst. 1 nařízení č. 865/2006 byl v napadeném rozhodnutí pouze konstatován, aniž bylo vysvětleno, na jakém základě k němu žalovaný dospěl, přitom právě potřeba řádného odůvodnění je naléhavá, když z podkladů řízení vyplývá, že od počátku řádně objasňovala, za jakých podmínek se předmět dostal do jejího vlastnictví. Ostatně i sám žalovaný si je toho podle žalobkyně vědom, když dále navazuje, že i kdyby nebyl naplněn první předpoklad, nedošlo by ani k naplnění dalšího předpokladu uvedeného v čl. 15 odst. 2. Ani tento závěr žalovaného však není podložen, a nejenže postrádá jakoukoliv oporu v provedeném dokazování, nýbrž i zde jsou jeho výsledky s obsahem spisu v příkrém rozporu.

Pod bodem IV. žaloby pak žalobkyně uvádí, že se s jejími námitkami uvedenými v rozkladu žalovaný vypořádal jedinou větou obsaženou na str. 3 napadeného rozhodnutí, v níž uvádí, že v rozkladu uváděné citace jednotlivých dotčených ustanovení jsou neúplné, vytržené z kontextu a nelze je takto aplikovat a právně vykládat, tudíž jsou tyto námitky neodůvodněné a bez opory v právních předpisech. Žalobkyně je naopak přesvědčena, že argumentovala správně, na konkrétní, přesně určená a z části i citovaná ustanovení právních předpisů žalovaný nemůže reagovat nicneříkající reakcí bez řádného odůvodnění, neboť jinak nevyhověl požadavkům kladeným na obsah rozhodnutí správního orgánu uvedeným v ust. § 68 odst. 3 správního řádu.

Pod bodem V. žaloby napadá žalobkyně rovněž závěr žalovaného, že reexportní povolení CITES č. 09RU110RE ze dne 3. 8. 2009 se ve skutečnosti týká jiného exempláře, než je výrobek, neboť ani toto tvrzení žalovaného nemá oporu ve spise. Závěr žalovaného, že vývozní povolení nelze pro vývoz výrobku z Ruské federace použít, je postaven až na zkoumání obsahu dalších dokladů, z nichž dovodil, že se toto vývozní povolení ve skutečnosti týká jiného živočicha. Žalobkyně je přesvědčena, že ani Úmluva CITES, ani nařízení č. 338/97, ani nařízení č. 865/2006 neposkytují orgánům ČR podklad pro provádění přezkumu obsahové a formální správnosti dovozních povolení vydaných jinými signatářskými státy Úmluvy CITES.

Žalobkyně uzavírá, že se správní orgány, namísto hledání důvodů, pro které mělo být její žádosti vyhověno, soustředily zejména na hledání a vytváření důvodů pro její zamítnutí. Takový procesní postup však odporuje ust. § 2 odst. 3 správního řádu a ust. § 4 odst. 1 a 2 téhož zákona. Napadené rozhodnutí má tak za nezákonné a z uvedených důvodů navrhuje, aby jej soud zrušil a žalovanému vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve svém vyjádření k žalobě ze dne 14. 3. 2011 vyslovil k okolnostem týkajícím se zakoupení předmětu líčených žalobkyní tak, že jsou irelevantní a nemění nic na skutečnosti, že na území České republiky byl dovezen neživý exemplář – vyčiněná kůže vlka obecného, tento že je na území ČR chráněn podle ust. § 2 písm. c) zákona o obchodování s ohroženými druhy jakožto druh přímo ohrožený vyhynutím, neboť je uveden na seznamu chráněných druhů v příloze A k nařízení č. 338/97. Ze správního spisu pak vyplývá, že žalobkyně při dovozu předmětu nepředložila dokumenty požadované úmluvou CITES (dovozní ani vývozní povolení), navíc na hraničním přechodu Praha-Ruzyně vstoupila do zelené zóny – nic k proclení. Předmět proto nemohl být propuštěn do celního prostoru České republiky.

K jednotlivým námitkám žalobkyně pak uvádí:

pokračování

10A 224/2010 4

Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že předmět má výlučně osobní, rodinný charakter a že se na něj v daném případě uplatní výjimka podle čl. 7 bod 3 nařízení č. 338/97, neboť čl. 57 odst. 2 tohoto nařízení se nevztahuje na exempláře druhů uvedené v příloze A v případě, že jsou dováženy do Společenství osobou s obvyklým bydlištěm ve Společenství nebo osobou, která si ve Společenství zřizuje bydliště. Žalovaný považuje žalobkyni za „osobu s obvyklým bydlištěm ve Společenství“ podle čl. 1 bodu 5 nařízení č. 865/2006, neboť má bydliště a žije ve společné domácnosti s občanem České republiky (žalobkyně od počátku uváděla jako adresu svého pobytu adresu stejnou s manželovou a je členkou Komory soudních tlumočníků ČR, o. s.).

K tvrzením žalobkyně, že nesouhlasí se závěrem, že platné právo neposkytuje prostředek, jak dovoz předmětu zpětně legalizovat a že tento závěr nebyl řádně odůvodněn, žalovaný uvádí, že skutečnost, že vydání dodatečného dovozního povolení České republiky pro neživý exemplář Canis lupus není v daném případě právně přípustné, vyplývá jak z nařízení č. 338/97, č. 865/2006, tak i ze zákona o obchodování s ohroženými druhy, což žalovaný i řádně odůvodnil. Žalovaný blíže odůvodňuje, že žádost žalobkyně o vystavení dodatečného povolení dovozu výrobku byla zamítnuta zejména z důvodu, že nebyly splněny podmínky pro vydání dovozního povolení se zpětnou platností stanovené v čl. 4 odst. 1 nařízení č. 338/97 ve spojení s čl. 15 nařízení č. 865/2006, ani podmínky pro uplatnění výjimky podle čl. 57 odst. 2 téhož nařízení. Odchylky z těchto ustanovení, tj. výjimečnou možnost vydání dokladů se zpětnou platností, stanoví za přesně stanových podmínek čl. 15 nařízení č. 865/2006 a ten připouští pouze dva případy – první se týká dovozu podle čl. 4 odst. 5 nařízení č. 338/97, tj. případ exemplářů, které byly již dříve ve Společenství a jsou do něj zpětně dováženy nebo exemplářů získaných před více než 50 lety; druhý se týká exemplářů rodinného a osobního charakteru. Ani jeden se však v daném případě neuplatní, když splnění první z podmínek na řízení nedopadá a nemožnost využití druhé již žalovaný odůvodnil výše. Žalovaný dodává, že je s podivem, že žalobkyně na tomto místě tvrdí splnění podmínek uvedených v čl. 15 nařízení 865/2006, a přitom v úvodní části III. žaloby uvádí, že v daném případě nebylo prokázáno, že vystavení dovozního povolení se zpětnou platností bylo vůbec zapotřebí.

Ani s námitkou porušení ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu žalovaný nesouhlasí. Má za to, že rozhodnutí obsahovalo všechny požadované obsahové i formální náležitosti, žalovaný se vypořádal se všemi námitkami rozkladu a své závěry řádně odůvodnil. Dodává, že rozhodnutí orgánu I. stupně i správního orgánu odvolacího tvoří jeden celek a v tomto smyslu ve svém rozhodnutí ze dne 30. 6. 2010 odkázal na odůvodnění rozhodnutí orgánu I. stupně ze dne 18. 11. 2009.

K žalobkyní zmiňovanému dodatečnému vývoznímu povolení Ruské federace žalovaný uvádí, že žalobkyně při podání žádosti o vydání dodatečného dovozního povolení nepředložila platné vývozní povolení CITES Ruské federace, neboť předložené povolení nejenže nesplňovalo podmínky pro dodatečné vývozní povolení se zpětnou platností podle úmluvy CITES a podle čl. 15 nařízení č. 865/2006, když na něm nebylo uvedeno, že by bylo vydáno se zpětnou platností a ruský orgán nekonzultoval jeho vydání s žalovaným. Navíc ve sdělení ruského výkonného orgánu CITES ze dne 6. 10. 2009 se mj. výslovně uvádí, že předmětné vývozní povolení nebylo retrospektivní a že žadatelka neuvedla skutečnost, že výrobek byl již vyvezen do Prahy dne 19. 2. 2009. Dále bylo na tomto předloženém povolení uvedeno, že předmět pochází z volné přírody, zemí původu je Kanada. Ministerstvo proto požádalo orgán CITES v Kanadě o ověření čísla povolení CA08ONAU0016 a v odpovědi ze dne 25. 8. 2009 mu bylo sděleno, že doklad tohoto čísla byl vydán pro medvěda lesního (Ursus maritimus). Na kopii kanadského dokladu stejného čísla, která byla poskytnuta ruským výkonným orgánem CITES, pak byly původní údaje zřetelně přepsány na vlka obecného pokračování

10A 224/2010 5

(Canis lupus). V průběhu řízení žalobkyně poskytla další kopii jiného kanadského povolení (č. CA08ONAU0024), která byla taktéž očividně upravena, navíc údaje o druhu byly zmatečné (vydáno pro druh Ursus maritimus – medvěd lesní s popisem „Timber wolf rug“) a platnost tohoto druhého dokladu nebyla Kanadou potvrzena vůbec. Proto žalovaný vycházel ze sdělení CITES Ruské federace, že dokladem Kanady je první povolení č. CA08ONAU0016, navíc když na dokladech CITES jsou směrodatné vědecké (latinské) názvy, a tak druhý v pořadí uvedený doklad nemohl být považován za povolení k vývozu kůže vlka obecného z Kanady do Ruska vůbec.

V replice k vyjádření žalovaného, která byla podána dne 3. 5. 2013, žalobkyně namítala, že v celém řízení nebyl akceptován žádný z jejich návrhů a žádná z jejích námitek ani připomínek nebyla shledána důvodnou.

Důkazem neoprávněnosti postupu a pochybnosti o rozhodnutí ČIŽP je rozhodnutí nadřízeného orgánu – Ministerstva životního prostředí – který svým rozhodnutím č.j. 2488/500/10/101297/ENV/10 ze dne 29. 4. 2011 rozhodnutí ČIŽP č.j. ČIŽP/10/CIT/SR01/0903559.026/10/RBJ ze dne 29. 9. 2010 zrušil a věc vrátil k novému projednání. ČIŽP ovšem toto rozhodnutí ignorovala, stejně jako ignorovala skutečnost, že se věc projednává u Městského soudu v Praze, a opakovaně dne 10. 7. 2012 vydala naprosto stejné rozhodnutí se stejným odůvodněním č.j. ČIŽP/10/CIT/SR01/0903559.032/12/RBJ.

Žalobkyně opakuje svoji námitku ohledně neexistence jediné zmínky o nařízení č. 338/97 v celém celním prostoru hraničního přechodu Praha-Ruzyně. Na tuto neexistenci ihned upozornila, nebyla ze strany celních orgánů ani ČIŽP zpochybněna (důkazem je protokol o podaném vysvětlení ze dne 19. 2. 2009 s podpisem celníků) a doplněna do celního prostoru byla až po 19. 2. 2009. ČIŽP však přesto zabránila účasti jí navrhovaných svědků, zbavila ji možnosti prokázat, že uvedené informace v prostoru letiště absentovaly a navíc se tento nedostatek snažila v napadeném rozhodnutí bagatelizovat tím, že ani umístění těchto informací by nevedlo k legalizaci dovozu předmětu a k porušení právních předpisů z její strany by tak jako tak došlo.

Dále žalobkyně opětovně namítá splnění podmínek podle čl. 7 odst. 3 nařízení č. 338/97 a dodává, že úvahy ČIŽP zcela ignorují právní úpravu majetkových poměrů vztahů mezi manželi platnou v ČR. Majetek, který koupila žalobkyně, totiž tvoří součást společného jmění manželů, a tento charakter neztrácí ani tehdy, pokud jej jeden z manželů symbolicky daruje druhému. Předmět tedy nikdy nepřestal být vlastnictvím žalobkyně a nadále splňoval definiční znaky uvedené v čl. 2 písm. f) nařízení č. 338/97. Nikdy v řízení také nebylo prokázáno, že předmět pochází z volné přírody, když tato skutečnost nebyla ani předmětem dokazování a mohl tak pocházet z jedince narozeného a odchovaného v zajetí.

Žalobkyně uzavírá, že samotný senát rozkladové komise uznává, že byla pravděpodobně nesprávně informována přímo na letišti ze strany ČIŽP a celních orgánů o možnosti dodatečného povolení pro dovoz, z čehož vyplývá, že ČIŽP porušila zásady správního řízení, především pak ust. § 6 správního řádu, který v odst. 2 říká, že správní orgán postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, a dotčené osoby co možná nejméně zatěžuje. Podklady od dotčené osoby vyžaduje jen tehdy, stanoví-li tak právní předpis. Žalobkyně navrhuje petit, aby napadené rozhodnutí ministryně životního prostředí bylo zrušeno a věc jí vrácena k dalšímu řízení, ovšem jako alternativní rozhodnutí ještě žádá (s ohledem na skutečnost, že její manžel pobývá více než 185 dní v roce na území Ruské federace, stejně jako ona od minulého roku) o povolení ke zpětnému vývozu exempláře do Ruské federace.

pokračování

10A 224/2010 6

Ze správního spisu byly zjištěny následující pro rozhodnutí soudu podstané skutečnosti:

Dne 19. 2. 2009 sepsal Celní úřad Praha-Ruzyně s žalobkyní protokol o zjištěném porušení právních předpisů – po vnitřní kontrole zavazadel žalobkyně bylo zjištěno, že jedno obsahuje 1 ks vlčí kůže – vyčiněné a podšité textilním materiálem. Na tento exemplář byla předložena pouze faktura o zaplacení zboží, žádné doklady CITES, a protože pracovník ČIŽP Mgr. B. konstatoval zařazení exempláře do přílohy A/I nařízení č. 318/2008, byl výše uvedený exemplář zadržen Potvrzením o zadržení exempláře č.j. 09-02-19-Be-2 ze dne 19. 2. 2009.

V prohlášení ze dne 20. 3. 2009 manžel žalobkyně Radek Bauer a v prohlášení ze dne 23. 3. 2009 pak paní Věra Hoffmannová potvrzují nabytí předmětu žalobkyní tak, jak je později uvedla i v žalobě.

Vyjádřením ze dne 23. 3. 2009 se žalobkyně rovněž shodně se žalobou vyjádřila ke skutečnostem nabytí předmětu a vedoucí kontroly CITES, ČIŽP paní Mgr. P. Ř. taktéž sdělila, že byla dvakrát uvedena v omyl, jednou v obchodu a podruhé v celním prostoru.

Celní ředitelství Praha vydalo dne 8. 4. 2009 pod zn. PH-1734/TS-32/09 opatření k podezření ze spáchání trestného činu Neoprávněné nakládání s chráněnými a volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 181f odst. 2 tr. zákona, kterým žalobkyni vyrozumělo, že nebude podán návrh na zahájení trestního stíhání, když zjištěné skutečnosti nelze považovat za nasvědčující spáchání trestného činu, a bylo rozhodnuto o odevzdání věci opatřením podle § 159a odst. 1 písm. a) trestního řádu k projednání přestupku příslušnému správnímu orgánu – ČIŽP.

Dne 12. 8. 2009 žalobkyně podala žádost o vydání povolení k dovozu předmětu se zpětnou platností na základě re-export certifikace z Ruské federace, č. 09RU110Re ze dne 3. 8. 2009.

Z kopií emailové korespondence mezi MŽP a orgánem CITES v Kanadě vyplývá, že po ověření čísla povolení CA08ONAU0016 bylo zjištěno, že doklad tohoto čísla byl vydán pro medvěda lesního (Ursus maritimus). Z další kopie jiného kanadského povolení předloženého žalobkyní (č. CA08ONAU0024) vyplývá, že bylo vydáno pro druh Ursus maritimus – medvěd lesní s popisem „Timber wolf rug“.

Dne 18. 11. 2009 rozhodlo MŽP o žádosti žalobkyně tak, že této nevyhovělo. V odůvodnění uvádí shodně jako později ve vyjádření k žalobě.

Dne 4. 12. 2009 podala žalobkyně proti tomuto rozhodnutí rozklad, v němž uvádí, že v jejím případě MŽP nepostupovalo standardním postupem a dále namítá opětovně shodně jako v žalobě a ve své replice k vyjádření žalovaného.

Ministryně životního prostředí pak dne 30. 6. 2010 pod č.j. 2952/M/10 55478/ENV/10 zamítla rozklad žalobkyně ze dne 4. 12. 2009, v němž argumentuje ve shodě s orgánem I. stupně a taktéž ve shodě s vyjádřením k žalobě.

Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. O věci přitom rozhodl bez jednání, neboť s tím oba účastníci řízení souhlasili, resp. nevyslovili ve stanovené lhůtě nesouhlas.

pokračování

10A 224/2010 7

Městský soud v Praze věc posoudil takto:

V prvé řadě je třeba zdůraznit, že správní orgány vystavěly svá zamítavá rozhodnutí především na argumentaci, že v případě žalobkyně nebylo vůbec možné vystavit dovozní povolení se zpětnou platností. Jinými slovy řečeno přijaly závěr, že bez ohledu na doklady, které žalobkyně v průběhu řízení předkládala, a bez ohledu na tvrzený původ předmětu nebylo možné její žádosti vyhovět. Tento fakt je stěžejní a soud se tedy primárně zaměřil na přezkoumání správnosti tohoto závěru. Soud přitom shledal, že tento závěr správních orgánů odpovídá právním předpisům, které na věc dopadají, že v rozhodnutí správních orgánů obou stupňů přesvědčivě odůvodněn.

Z čl. 4 nařízení č. 338/97 jednoznačně vyplývá zásada, že dovoz exemplářů druhů podléhajících úmluvě CITES je možný pouze na základě dovozního povolení vystaveného před tím, než je vývoz uskutečněn.

Z tohoto ustanovení platí výjimka pro exempláře osobního nebo rodinného charakteru. Ta je upravena obecně v čl. 7 odst. 3 nařízení č. 338/97, podle něhož odchylně od článků 4 a 5 se ustanovení těchto článků nevztahují na neživé exempláře, jejich části a odvozeniny patřící k druhům zařazeným do příloh A až D, které jsou exempláři osobního nebo rodinného charakteru dováženými do Společenství nebo z něho vyváženými či zpětně vyváženými podle ustanovení, která přijme Komise v souladu s postupem podle článku 18.

Jde tedy o jakési zmocňující ustanovení, podle něhož je Komise oprávněna přijmout ustanovení zakotvující úlevu pro dovoz (či vývoz) exemplářů osobního nebo rodinného charakteru. Sám o sobě čl. 7 odst. 3 ještě žádnou výjimku z pravidel uvedených v čl. 4 nařízení č. 338/97 nezakotvuje.

Příslušná výjimka je nyní upravena v čl. 57 nařízení č. 865/2006. Žalobkyně z tohoto článku cituje první odstavec a dovolává se splnění podmínek tam uvedených. Splnění podmínek uvedených v čl. 57 odst. 1 tohoto nařízení ovšem správní orgány nijak nezpochybňují a nečiní tak ani soud. Je však třeba zohlednit také odstavec druhý tohoto článku. Toto ustanovení zní: Odchylka od článku 4 nařízení (ES) č. 338/97 pro exempláře osobního nebo rodinného charakteru dle čl. 7 odst. 3 uvedeného nařízení se nevztahuje na exempláře druhů, které jsou uvedeny v příloze A uvedeného nařízení v případě, že jsou poprvé dováženy do Společenství osobou s obvyklým bydlištěm ve Společenství nebo osobou, která se do Společenství stěhuje.

Pro exempláře druhů uvedených v příloze A úmluvy CITES tedy úlevy v případě exemplářů rodinného nebo osobního charakteru neplatí, pokud jsou do Evropské unie poprvé dováženy osobou, která má obvyklé bydliště ve Společenství.

Žalobkyně v podané žalobě zpochybňuje, že by byla osobou s obvyklým bydlištěm ve Společenství. Takové tvrzení soud považuje za zcela účelové. Předně je třeba vidět, že tento fakt žalobkyně v průběhu správního řízení nijak nezpochybňovala. Naopak uváděla, že byla v Ruské federaci na služební cestě pouze od 12. 2. 2009 do 19. 2. 2009, že dárek byl koupen do společné domácnosti s jejím manželem – občanem ČR, žalobkyně uváděla jako svoji doručovací adresu Jungmannova 7, Praha 1 a na této adrese jí byly po celou dobu správního řízení bez problémů doručovány poštovní zásilky, které si žalobkyně osobně přebírala. V průběhu správního řízení tedy nevyvstala žádná pochybnost o tom, že by žalobkyně nebyla osobou s obvyklým pobytem ve Společenství. Účelovost této žalobní námitky pak konečně dokresluje i obsah osobního odpisu žalobkyně ministrovi životního prostředí ze dne pokračování

10A 224/2010 8

15. 7. 2010 (tj. již po pravomocném ukončení správního řízení), ve kterém žalobkyně doslovně uvádí: „Do České republiky jsem se přestěhovala za manželem, občanem České republiky“.

Podle § 3 správního řádu nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2. Pochybnosti o tom, že by žalobkyně byla osobou s obvyklým bydlištěm ve Společenství, v průběhu správního řízení nevznikly, správní orgány tedy neměly důvod v tomto směru provádět dokazování. Ostatně ani v žalobě žalobkyně netvrdí, že osobou s obvyklým bydlištěm ve Společenství ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí nebyla, pouze uvádí, že tato skutečnost nebyla v průběhu správního řízení dokazována. Žalobkyně konečně ani netvrdí, že by v průběhu správního řízení vyšly najevo takové skutečnosti, které by zavdávaly důvod k pochybám o tom, že žalobkyně osobou s obvyklým bydlištěm ve Společenství není. Jen sám fakt, že tato otázka nebyla ve správním řízení předmětem dokazování, tedy nemůže být považován za vadu, která by odůvodňovala zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobkyně totiž v žalobě ani netvrdí, že pokud by se tato otázka předmětem dokazování stala, že by správní orgány shledaly, že žalobkyně osobou s obvyklým bydlištěm v Evropské unii není. Jinými slovy řečeno žalobkyně netvrdí, že by tato (údajná) vada vůbec byla způsobilá jakkoli ovlivnit výsledek řízení.

Případnou změnu tohoto faktu, k níž došlo po skončení správního řízení, soud nemůže při svém rozhodování zohlednit, neboť podle § 75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Soud tedy shrnuje, že úleva týkající se exemplářů rodinného nebo osobního charakteru se na případ žalobkyně nevztahuje. Je tedy nutno postupovat podle obecných ustanovení a zabývat se otázkou, zda bylo možno vystavit dovozní povolení se zpětnou platností. Vydávání dokladů se zpětnou platností upravuje nařízení č. 865/2006 v čl. 15. Podle odst. 1 tohoto ustanovení odchylně od čl. 13 odst. 1 a článku 14 tohoto nařízení a za předpokladu, že dovozce či vývozce (zpětný vývozce) uvědomí příslušný výkonný orgán při doručení či před odesláním zásilky o důvodech, jež vedly k tomu, že požadované doklady nejsou k dispozici, mohou být doklady pro exempláře druhů zařazených do přílohy B nebo C nařízení (ES) č. 338/97 a rovněž doklady pro exempláře druhů zařazených do přílohy A uvedeného nařízení a podle jeho čl. 4 odst. 5 výjimečně vydány se zpětnou platností.

Pro exempláře druhů zařazených do přílohy A je tedy možné vydat dovozní povolení se zpětnou platností jedině v případě dovozu podle čl. 4 odst. 5 nařízení č. 338/97. Toto ustanovení se týká dovozů exemplářů, u nichž žadatel předloží písemné důkazy o tom a) že byly již dříve legálně dovezeny do Společenství nebo ve Společenství získány a že jsou nyní, změněné či nikoli, zpětně do Společenství dováženy; nebo b) že se jedná o zpracované exempláře získané před více než 50 lety. Splnění těchto podmínek žalobkyně v průběhu řízení netvrdila a zjevně na její případ ostatně vůbec dopadat nemohou.

Soud tedy uzavírá, že správní orgány dospěly ke zcela správnému závěru, že dovoz předmětu žalobkyní nebylo možno dodatečně legalizovat, neboť tomu platná právní úprava brání. Její žádosti tak nebylo možno vyhovět a musela být zamítnuta. Tento závěr správních orgánů byl pro výsledek řízení stěžejní.

pokračování

10A 224/2010 9

Skutečnosti týkající se nesrovnalostí mezi žalobkyní předkládanými doklady z Ruska a skutečnostmi zjištěnými od příslušného orgánu v Kanadě a v Rusku tak byly správními orgány uváděny v podstatě jen pro dokreslení, nad rámec potřebného odůvodnění. Soud proto nepovažuje za nutné se námitkami žalobkyně, které míří tímto směrem, zabývat, neboť jejich posouzení by nemohlo mít na výsledek řízení před soudem vliv. Lze však alespoň stručně konstatovat, že tvrzení žalobkyně o tom, že jí předložené vývozní povolení vydané ruskými orgány bylo vydáno jako retrospektivní, je v přímém rozporu se sdělením příslušného ruského orgánu, podle něhož vývozce (tedy žalobkyně) neinformoval tento orgán, že kůže již byla do Prahy přivezena před podáním žádosti o vydání vývozního povolení.

V další žalobní námitce žalobkyně namítá, že byla uvedena v omyl jednak prodávajícím v Rusku a jednak také českými orgány, které nesplnily povinnost dle čl. 12 odst. 5 nařízení č. 338/97. Pokud jde o informace, které žalobkyně obdržela od prodávajícího v Rusku, nemůže jí tento fakt být jakkoli ku prospěchu. České orgány nenesou žádnou odpovědnost za jednání soukromé osoby v zahraničí. Zcela irelevantní je rovněž fakt, zda bylo po žalobkyni požadováno vývozní povolení při jejím celním odbavení v Rusku. Pokud byla žalobkyni jednáním prodávajícího v Rusku způsobena škoda, musí se její náhrady domáhat vůči němu, pro řízení před českými orgány tato skutečnost není nijak relevantní.

Podle čl. 12 odst. 5 nařízení č. 338/97 členské státy zajistí, aby veřejnost byla na hraničních přechodech informována o prováděcích ustanoveních tohoto nařízení. V době, kdy žalobkyně výrobek do České republiky dovezla, nebyla tato povinnost na letišti Praha-Ruzyně splněna. Tento fakt správní orgány nijak nezpochybňují, avšak nepovažují jej za relevantní pro posouzení žádosti žalobkyně o vydání dovozního povolení. Ani soudu není zřejmé, jaký vliv na výsledek řízení by případné zveřejnění této informace mohlo mít. Lze snad připustit, že pokud by žalobkyně byla na letišti poučena o příslušných právních předpisech, nevstoupila by do zelené zóny („nic k proclení“) a předmět by přihlásila příslušným celním orgánům. Ty by ovšem byly povinny postupovat stejně, jako postupovaly v případě, kdy předmět našly u žalobkyně při namátkové kontrole zavazadel. Vliv na výsledek řízení před Ministerstvem životního prostředí by byl ovšem nulový – možnost zpětného vystavení dovozního povolení totiž nijak nezávisí na tom, zda předmět byl při dovozu do České republiky přihlášen k proclení či zda byl objeven při namátkové celní kontrole. Pro posouzení možnosti zpětného vydání povolení rovněž není nijak podstatná otázka, zda k porušení příslušných předpisů došlo úmyslně, z nedbalosti či zcela nezaviněně.

Žalobkyně byla povinna mít dovozní povolení ještě před tím, než do České republiky přicestovala, byla povinna si ho tedy obstarat ještě před odletem z Ruska do České republiky. Pokud úmysl dovézt předmětnou kůži do České republiky pojala až v Jekatěrinburgu (jak v průběhu správního řízení i v průběhu řízení před soudem uváděla), je zjevné, že by ji od tohoto jejího úmyslu informace zveřejněná na letišti v Praze nijak nemohla odradit. Pokud se nicméně i přesto žalobkyně domnívá, že jí v důsledku nesplnění příslušné informační povinnosti ze strany českého státu vznikla škoda, nezbývá, než ji opětovně odkázat na občanskoprávní řízení, tedy aby nárok na náhradu této škody uplatnila postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

Dále soud musí konstatovat, že předmětem tohoto soudního řízení může být výhradně postup správních orgánů v řízení o žádosti žalobkyně o vydání dovozního povolení. Námitky týkající se postupu správních orgánů v řízení o zabavení předmětu nemají k projednávané věci pokračování

10A 224/2010 10

žádný vztah a soud se jimi v řízení o této žalobě nemůže zabývat. Irelevantní jsou tak tvrzení žalobkyně o údajně podjatém přístupu pracovníků České inspekce životního prostředí, když tento správní orgán v řízení o vydání dovozního povolení nijak nerozhodoval. Chybný postup České inspekce životního prostředí v řízení o zabavení předmětu musí žalobkyně namítat právě v tomto řízení a po neúspěšném vyčerpání opravných prostředků v tomto správním řízení se pochopitelně může obrátit na soud také s žalobou proti rozhodnutím vydaným v tomto řízení.

Žalobkyně v závěru své repliky navrhovala, aby soud, pokud žalobou napadené rozhodnutí nezruší, rozhodl o vydání povolení ke zpětnému vývozu předmětu do Ruské federace. Takovému návrhu soud vyhovět nemohl. Jde jednak o návrh vycházející ze skutkového stavu, který nastal až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí (tj. že žalobkyně již nyní pobývá na území Ruské federace) a zohlednění tohoto faktu by tak bylo v rozporu s ust. § 75 odst. 1 s. ř. s. Dále jde o požadavek, který je zcela mimo kompetenci soudu. Podle § 78 s. ř. s. může soud zrušit napadené rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení, případně též včetně prvoinstančního správního rozhodnutí anebo vyslovit jejich nicotnost. Soud však nemá možnost nahradit rozhodnutí správního orgánů rozhodnutím svým, takový postup by neznamenal nepřípustné vměšování soudní moci do oblasti náležející moci výkonné. Proto soud tomuto návrhu žalobkyně nevyhověl.

Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

pokračování

10A 224/2010 11

V Praze dne 24. ledna 2014

JUDr. Ing. Viera Horčicová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru