Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 218/2010 - 42Rozsudek MSPH ze dne 28.02.2011

Prejudikatura

58 Ca 15/2008 - 28

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 As 80/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

10 A 218/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce: E.D., právně zast. Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3.8.2010, čj. CPR-9966-1/ČJ-2010-9CPR-C218,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou Městskému soudu v Praze dne 30.8.2010, žalobce napadá rozhodnutí žalovaného, původně Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 3.8.2010, čj. CPR-9966-1/ČJ-2010-9CPR-C218, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Brno, Inspektorátu cizinecké policie Brno (dále jen „Inspektorát“), ze dne 17.6.2010, čj. CPBR-06244/CI-2010-064061, kterým žalobci nebylo prodloužena doba platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR dle ust. § 44a odst. 3, § 35 odst. 3 a 37 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). K 1.1.2011 přešla ze zákonem č. 427/2010 Sb., působnost Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie ve věcech povolování pobytu cizinců na Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců.

Žalobce uplatnil v žalobě tyto skutkové a právní důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí:

Rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí prvního stupně je zcela nepřezkoumatelné a nezákonné, neboť není zřejmé, jakým způsobem podle žalovaného správního orgánu na sebe navazují a souvisí spolu ustanovení zákona, podle kterých bylo rozhodováno. Jedná se o pasáž výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně: „s odkazem na § 37 odst. 2 písm. b) téhož zákona v návaznosti na ust. § 56 odst. 1 písm. k) z.č. 326/1999Sb.“. Správní orgánu ve vztahu k § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců nijak neobjasňuje, kterou z podmínek pro prodloužení pobytu žalobce splněnou při předchozím prodloužení pobytu nyní nesplňuje. Rovněž tak správní orgán neobjasňuje, kde v § 56 odst. 1 písm. k) zákona o pobytu cizinců stanoví podmínky k pobytu a které podmínky to jsou. Tuto argumentaci žalobce uplatnil v odvolání, avšak žalovaný se s ní v napadeném rozhodnutí dostatečně nevypořádal a nereagoval na ni. Právní konstrukce, kterou uvedl žalovaný na straně 4 napadeného rozhodnutí nereaguje na odvolací argumentaci žalobce a je právně nesmyslná. Žalovaný tedy uvádí, že povinnosti žalobce bylo platit nepřetržitě platby okresní správě sociálního zabezpečení, žalovaný však měl objasnit, z jakého právního předpisu dovozuje takovou povinnost.

Není zřejmé, jak správní orgány obou stupňů vykládají a aplikují ustanovení § 56 odst. 1 písm. k) zákona o pobytu cizinců, zejména zjištění jiné závažné překážky pobytu cizince. Žalobce neporušil žádnou svoji zákonnou povinnost, nedopustil se obcházení zákona, ani nezneužil pobyt k jinému účelu. Jeho jednání popsané v odůvodnění napadeného rozhodnutí je tedy v souladu s článkem 2 odst. 4 Ústavy a s článkem 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a přesto mu napadeným rozhodnutím z nepřezkoumatelných důvodů a zcela nepředvídatelným způsobem pobyt prodloužen nebyl.

Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že správní orgán v řízení shledal dle ustanovení § 56 odst. 7 písm. k) zákona o pobytu cizinců, tzv. jinou závažnost překážku, a to zejména na základě zjištěné skutečnosti, kdy se žalobce účelově přihlašuje a ohlašuje u okresní správy sociálního zabezpečení, a to jen z toho důvodu, by získat potřebné potvrzení dle ustanovení § 46 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Žalobce se nedopustil jednání, které by spočívalo v účelovém přihlašování a odhlašování se u okresní správy sociálního zabezpečení. Odhlásil se pouze na dobu, kdy v České republice byla nejhorší hospodářská krize mít a neměl žádné zakázky. V té době se opakovaně vracel do České republiky, aby

hledal zakázky pro svoje podnikání, a byť byl odhlášen u okresní správy sociálního zabezpečení osobně usiloval o získání zakázek na území České republiky. Toto úsilí o získání práce spadá do definice podnikání, jako soustavné činnosti prováděné samostatně podnikatelem. Je tedy zřejmé, že i přes odhlášení se u okresní správy sociálního zabezpečení žalobce účel pobytu plnil.

Rozhodnutí má zcela zásadní dopad do soukromého a rodinného života žalobce, což žalobce konstatoval i v odpovědi na otázku číslo 12 při sepisu protokolu o vyjádření účastníka řízení dne 14.6. 2010. Jeho příjem z podnikání na území České republiky je v současnosti jediným příjmem pro jeho rodinu na Ukrajině.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že v případě, že cizinec při odhlášení na okresní správě sociálního zabezpečení uvedl, že přerušil činnost, či ukončil činnost, je tato skutečnost dostatečným důvodem pro neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, protože nepodniká a tím neplní účel pobytu. A to zejména z důvodu, že toto učinil z vlastní vůle u okresní správy sociálního zabezpečení. Tuto skutečnost lze v rámci správního řízení využít, a to v souladu s zásadu spolupráce správních orgánů, výslovně stanovenou v ustanovení § 8 zákona číslo 500/2004 Sb. správního řádu, dále jen „správní řád“. Žalovaný dále uvedl, že správní orgán vycházel z ustanovení § 46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, kde je uvedeno že pro povolení k dlouhodobému pobytu platí obdobně ustanovení § 31 odst. 1 § 33, 34, 37, 38, § 55 odst. 1, § 56, § 58 odst. 3 a § 32 odst. 1, vztahující se na vízum k pobytu nad 90dnů. Správní orgán v řízení shledal dle ustanovení § 56 odst. 1 písm. k) zákona o pobytu cizinců, takzvanou jinou závažnou překážku, a to zejména na základě zjištěné skutečnosti, kdy se žalobce účelově přihlašuje na odhlašuje u okresní správy sociálního zabezpečení a to jen z toho důvodu, aby získal potřebné potvrzení dle ustanovení § 46 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný spatřuje v jednání cizince, a to v ukončení samostatné výdělečné činnosti, závažnou překážku, která odůvodňuje neprodloužení platnosti povolení dlouhodobého pobytu. Je ve veřejném zájmu, aby na území pobývali jen ti cizinci, kteří na území pobývají v souladu se zákonnými podmínkami a plní účel pobytu. Pokud v rámci pobytu neplní účel pobytu, i přesto, že v době vydání rozhodnutí, již plní, je to závažná překážka, která brání dalšímu pobytu na území. V daném případě se žalovaný vypořádal s přiměřeností dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Cizinec uvedl, až na území České republiky nemá žádné příbuzné. Celou rodinu má na Ukrajině. V České republice tedy nemá žádné rodinné příslušníky. Podle ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu, žalovaný k novým skutečnostem tak k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník řízení nemohl uplatnit dříve.

V replice žalobce uvádí že, žalovaný si vědom, že nemůže žádost žalobce zamítnout podle ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a to právě z důvodu, že v době rozhodování o žádosti do současnosti žalobce účel pobytu, jak formálně tak fakticky, plní tím, že je držitelem živnostenského oprávnění a pracuje na stavebních zakázkách, které se mu podařilo zajistit. Ačkoliv je zřejmé, že pro situace, kdy cizinec neplní účel pobytu, je určeno pouze ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, žalovaný pro nemožnost aplikace tohoto ustanovení užívá velmi všeobecné a velmi nekonkrétní ustanovení § 56 odst. 2 písm. k) zákona o pobytu cizinců. Pokud by byl postup žalovaného správný, znamenalo by to, že ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je v zákoně zcela nadbytečné.

Městský soud v Praze napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.), vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. bez jednání, neboť s tímto postupem obě strany sporu vyslovily souhlas.

Žalobce napadá rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí prvního stupně z důvodů nepřezkoumatelnosti, neboť žalobci není zřejmé, jakým způsobem na sebe navazují a souvisí ustanovení zákona, podle kterých bylo rozhodováno -. „s odkazem na § 37 odst. 2 písm. b) téhož zákona v návaznosti na ust. § 56 odst. 1 písm. k) z.č. 326/1999Sb.“., když správní orgánu nijak neobjasňuje, kterou z podmínek pro prodloužení pobytu žalobce splněnou při předchozím prodloužení pobytu nyní nesplňuje a také správní orgán neobjasňuje, kde v § 56 odst. 1 písm. k) zákona o pobytu cizinců stanoví podmínky k pobytu a které podmínky to jsou. Jestliže žalovaný uvedl, že povinnosti žalobce bylo platit nepřetržitě platby okresní správě sociálního zabezpečení, měl také objasnit, z jakého právního předpisu dovozuje takovou povinnost.

V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí i v odůvodnění rozhodnutí žalovaného je uvedeno, že podle § 2 odst. 1 obchodního zákoníku se podnikáním rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem, vlastním jménem na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Z ustanovení § 35 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že cizinec je po dobu povoleného pobytu na území povinen plnit účel pobytu po celou dobu, jestliže přestane plnit účel, pro který mu byl povolen dlouhodobý pobyt, policie podle tohoto ustanovení pobyt zruší. Podle § 37 odst. 2 písm. b) s odkazem na ustanovení 56 odst.1 písm. k) zákona o pobytu cizinců, policie pobyt neprodlouží, pokud byla zjištěna jiná překážka pobytu cizince na území. V odůvodnění obou rozhodnutí je uvedeno, že u žalobce byla dle § 56 odst. 1 písm. k) zákona o pobytu cizinců zjištěna jiná závažná překážka pobytu na území a touto překážkou byla skutečnost, že žalobce přestal splňovat dle § 44a zákona o pobytu cizinců účel, pro který mu byl pobyt povolen. Proto byl správní orgán prvního stupně povinen postupovat dle podle § 37 odst. 2 zákona o pobytu cizinců a pobyt neprodloužit. Současně se oba správní orgány zabývaly dopadem rozhodnutí do soukromého rodinného života žalobce. V rámci tohoto zkoumání bylo zjištěno, dle prohlášení žalobce (v protokolu ze dne 7.6. 2010) nemá na území České republiky žádné příbuzné a celou rodinu má na Ukrajině. Na otázku, zda bude neprodloužení povolení dlouhodobého pobytu na území České republiky dopadem do jeho soukromého rodinného života a odpověděl, že ano, ale dále nijak toto tvrzení nespecifikoval ani se k tomu nevyjádřil, ačkoliv byl vyzván.

Soud je nucen konstatovat, že neshledal žalobcem tvrzenou nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů. V odůvodnění rozhodnutí obou správních orgánů je vyložena přezkoumatelným způsobem návaznost zákonných ustanovení, o které opírají své rozhodnutí, i skutková zjištění, na základě kterých zákonná ustanovení na případ žalobce aplikovaly. Podle ust. 37 odst. 2 písm. b) policie zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza. Důvody neudělení víza řeší ust. § 56, kde v odst. 1 písm. k) stanovuje povinnost policie vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, cizinci neudělit, jestliže je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území. Taková překážka byla zjištěna správním orgánem při rozhodování o žádosti žalobce o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, podané na policii dne 17.5. 2010. V průběhu správního řízení o žádosti bylo zjištěno, že cizinec pro účely žádosti k ní doložil potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení, v němž je uvedeno datum zahájení činnosti 12.5.2010. Z informačních systémů provozovaných policií při výkonu své působnosti bylo zjištěno, že cizinec má vystavené vízum za účelem podnikání s platností od 20.6. 2008 do 19.6. 2010. Správní orgán měl tedy za dané situace oprávněně pochybnosti o skutečnosti, zda-li cizinec po celou dobu, po kterou měl povolen pobyt za účelem podnikání skutečně podnikal a proto

inspektorát dne 25.5. 2010 zaslal okresní správě sociálního zabezpečení žádost o sdělení, zda a jak je žalobce veden v jejich evidenci. V reakci na žádost, bylo zasláno Inspekci sdělení Okresní správy sociálního zabezpečení Brno - venkov, že žalobce byl jako osoba samostatně výdělečně činná u OSSZ přihlášen v období od 22.3. 2006 do 31.10. 2006, dále od 1.12. 2007 do 31.12. 2007 a poté od 7.5. 2008 do 27.6. 2008. V potvrzení, které bylo doloženo v den podání žádosti, bylo uvedeno datum zahájení činnosti od 12.5. 2010. Žalobce v průběhu řízení do protokolu uvedl, že na území České republiky žije 6 let, nemá zde žádné příbuzné,

na Ukrajině má manželku dceru a otce. Na otázku správního orgánu, kdy odcestoval z České republiky na Ukrajinu odpověděl, že to bylo několikrát po sobě, ale z důvodu nového pasu si na to přesně nepamatuje. Na otázku zda by nevyhovění žádosti mělo nějaký dopad do jeho soukromého nebo rodinného života, odpověděl, že ano mělo, ale nijak víc se nevyjádřil. Žalobci byla dána možnost nahlédnout do spisu, pořídit si kopii spisového materiálu a seznámit se s podklady pro rozhodnutí, této možnosti žalobce nevyužil. Dle ust. § 44a odst. 5 zákona o pobytu cizinců je cizinec k žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání povinen předložit náležitost podle § 46 odst. 7 nebo 8, kterou je předložení živnostenského oprávnění a potvrzení o platbách odvedených u okresní správy sociálního zabezpečení. Jestliže žalobce při odhlášení na okresní správě sociálního zabezpečení několikrát uvedl, že přerušil či ukončil podnikatelskou činnost, vyplývá z toho, že přestal splňovat účel povoleného pobytu, a je tedy správný závěr správních orgánů, že tato skutečnost je dostatečným důvodem pro neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, protože žalobce prohlásil, že nepodniká a tím neplní účel pobytu. Nezakládá se na pravdě tvrzení žalobce, že důvodem rozhodnutí správních orgánů je pouze skutečnost, že žalobce nebyl po určitou dobu přihlášen okresní správy sociálního zabezpečení jako osoba samostatně výdělečně činná. V rámci odhlášení se u okresní správy sociálního zabezpečení sám žalobce uvedl, že přerušil činnost a že nepodniká, z čehož si musel být vědom, že nesplňuje povolený účel pobytu. Ze skutečností zjištěných správními orgány nepochybně vyplývá, že přihlašováním a odhlašováním u okresní správy sociálního zabezpečení žalobce obchází předpisy státu, kdy na jedné straně neplní své povinnosti jako osoby samostatně výdělečně činné, jestliže podniká, kterou je být přihlášen k odvodům sociálního zabezpečení a platit odvody sociálního zabezpečení, a jestliže žalobce nepodniká, musel si být vědom skutečnosti, že neplní účel pobytu a tedy se na území nezdržuje legálně.

Argumentace uvedená v žalobě, že se žalobce odhlásil se pouze na dobu, kdy v České republice byla nejhorší hospodářská krize a neměl žádné zakázky, nic nemění na skutečnosti, že při odhlášení uvedl, že nepodniká a proto pak již nesplňoval účel povoleného pobytu. Úsilí o získávání zakázek nepochybně spadá do podnikatelské činnosti, a proto měl žalobce být v době onoho získávání přihlášen u okresní správy sociálního zabezpečení jako osoba samostatně výdělečně činná. Ovšem období, v němž žalobce měl získávat zakázky předcházelo odhlášení učiněné výslovně žalobcem, v němž uvedl, že ukončil či přerušil podnikání.

Dopadem rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce se zabýval jak prvostupňový správní orgán, tak i žalovaný, a jelikož žalobce neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo lze uvažovat o negativním dopadu rozhodnutí, správní orgány rozhodly v souladu se zákonem. Žalobce uvedl, že žádné příbuzné ani rodinné příslušníky na území ČR nemá, naopak příbuzné a rodinu má na Ukrajině, proto nelze dovodit a nadto ani v žalobě se nic neuvádí k tomu, z čeho negativní dopad rozhodnutí žalovaného žalobce dovozuje.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., když žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 28.2.2011

Mgr. Jana Brothánková v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru