Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 199/2010 - 51Rozsudek MSPH ze dne 01.11.2011

Prejudikatura

4 As 3/2008 - 78


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 10A 199/2010 - 51-55

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce: Rokospol, a. s., IČ 25521446, se sídlem Dolní Valy 893, Uhrerský Brod, zast. JUDr. Aloisem Coufalíkem, advokátem, se sídlem Masarykova 175, Luhačovice, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2010 čj. 6076/570/09, 73511/ENV/09 sp. zn. 570/000369/A/10x

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobu domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále jen inspekce) ze dne 20.8. 2009 č.j. ČIŽP/48/OOH/SR01/0904098.009/09/OZS a toto rozhodnutí potvrzeno. Citovaným rozhodnutím inspekce byla žalobci uložena pokuta ve výši 40.000,- Kč podle ustanovení § 66 odst. 2 písm. d) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o odpadech), za porušení ustanovení § 13 odst. 3 zákona o odpadech.

Žalobce nejprve v části A žaloby uvádí skutkový popis vývoje svého případu. Následně v části B žaloby uvádí žalobní body, a to následujícím způsobem:

Žalobce se neztotožňuje se závěry žalovaného, když v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil názor, že žalobce v odvolání neuvádí žádné nové skutečnosti a s těmi, které v odvolání uvedl, se inspekce v rozhodnutí již vypořádala. Žalovaný k tomu jen lapidárně doplnil, že krátkodobé soustřeďování odpadů v místě jejich vzniku před dalším nakládáním je shromažďování odpadů, a uzavřel, že žalobce porušil při své činnosti ustanovení § 13 odst. 3 zákona o odpadech.

Žalobce tvrdil a tvrdí, že zákonnou povinnost vybavit identifikačními listy místa k nakládání s nebezpečnými odpady neporušil. Tato svoje tvrzení zakládá na argumentech, které opakovaně předestřel jak v řízení před správním orgánem prvého stupně, tak i učinil obsahem svého odvolání. Protože ani jeden ze správních orgánů se s jeho argumenty nevypořádal, zakládá na nich žalobce i svoji argumentaci ve správní žalobě a v plné míře odkazuje na svoje dřívější podání.

Pokud jde o žalobcovy námitky k pokutě a její výši, žalovaný pouze uvedl, že došlo k ohrožení životního prostředí, protože každé porušení zákona o odpadech může vést k ohrožení životního prostředí, a že výše pokuty byla řádně odůvodněna v souladu s premisami stanovenými zákonem. Ani tato argumentace není dle názoru žalobce v souladu se zákonnými požadavky pro ukládání sankcí, přičemž žalobce opětovně odkazuje na své argumenty obsažené v odvolání proti rozhodnutí orgánu prvého stupně.

Žalovaný ve vyjádření k podané v žalobě, které bylo soudu doručeno dne 22.3. 2011 uvedl, že v odůvodnění rozhodnutí inspekce i v odůvodnění rozhodnutí žalovaného je vysvětlen pojem nakládání s odpady a povinnost vybavit místa nakládání s nebezpečnými odpady identifikačními listy nebezpečných odpadů. Podle ustanovení § 5 odst. 4 vyhlášky č. 383/2001 Sb., v blízkosti shromažďovacího prostředku nebezpečného odpadu nebo shromažďovacího místa nebezpečného odpadu nebo na nich musí být umístěn identifikační list shromažďovaného nebezpečného odpadu, který obsahuje údaje k minimalizaci nepříznivých dopadů do oblasti životního prostředí a lidského zdraví při nedovoleném nakládání s odpady nebo havarijních situacích. Povinnost tedy nelze vztahovat pouze ke skladovacím místům, kde jsou odpady soustřeďovány před dalším nakládáním s nimi. Samotné soustřeďování odpadů je rovněž nakládáním s odpady. Žalobní námitky se tedy shodují s námitkami uplatněnými v průběhu správního řízení a v odvolání. Rovněž výše ukládané pokuty byla inspekcí řádně odůvodněna a její výši považuje žalovaný za přiměřenou deliktnímu jednání ze strany žalobce. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby byla žaloba zamítnuta.

Při ústním jednání žalobce předně uvedl, že inspekce v daném případě neprokázala, že materiál uložený v nádobách, které nebyly označeny identifikačními listy, je skutečně odpadem. Podle názoru žalobce se o odpad nejednalo, neboť se jednalo o materiál, který hodlal dále využít. Uvedl rovněž, že zákon stanovuje, že identifikační listy mají být umístěny „v blízkosti“ míst nakládání s odpadem, což v daném případě splnil umístěním identifikačních listů ve skladu nebezpečných dopadů, pojem „blízkost“ inspekce nedefinovala a v právních předpisech rovněž není definován. Uvedl rovněž, že se omlouvá za „poněkud nevhodně formulovanou žalobu“ a že byla „napsána neobratně“, neboť ten, kdo žalobu psal, „neměl souvztažnost s objektivním stavem“. Uvedl, že inspekce vůči žalobci postupuje zaujatě a proti takovému postupu mu nezbývá než se bránit u soudu. Jediné pochybení žalobce spočívá podle jeho názoru v tom, že přistoupil na špatnou terminologii používanou inspekcí. Setrval proto na podané žalobě.

Žalovaný při ústním jednání setrval na argumentech uvedených v odůvodnění napadeného rozhodnutí a ve vyjádření k žalobě. K nově vzneseným argumentům žalobce uvedl, že by k nim soud jako k opožděně uplatněným neměl přihlédnout.

Ze správního spisu byly zjištěny následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti:

Dne 3.3. 2009 byla v provozovně žalobce provedena kontrola zaměřená na dodržování zákona o odpadech. Bylo zjištěno, že v provozovně probíhá výroba a vývoj nátěrových hmot a stavební chemie. Při kontrole bylo mimo jiné zjištěno ve stáčírně barev, že se zde nachází kovový sud o objemu 200 l, který je zaplněn přibližně z devíti desetin odpadem katalogové číslo X a kovový sud o objemu 200 l zaplněný přibližně z devíti desetin odpadem katalogové číslo X. Místa nakládání s těmito nebezpečnými odpady nebyla vybavena identifikačními listy nebezpečného odpadu. V chodbě u dílny údržby a laboratoře bylo zjištěno, že se zde nachází kovový sud o objemu 200 l, který je zaplněn přibližně z jedné poloviny odpadem katalogové číslo X. Místo nakládání s tímto nebezpečným odpadem nebylo vybaveno identifikačním listem nebezpečného odpadu. V místnosti odbytu se v době kontroly nacházel kovový sud o objemu 200 l, který byl přibližně z jedné třetiny zaplněn odpadem katalogové číslo X. Jednalo se o zbytky barev referenčních vzorků. Místo nakládání s tímto nebezpečným odpadem nebylo vybaveno identifikačním listem nebezpečného odpadu. Další závady v označování míst identifikačními listy byly zjištěny ve stáčírně ředidel a v laboratoři. U vstupu do haly se v době kontroly nacházela plastová popelnice, ve které bylo shromážděn komunální odpad.

K tomuto protokolu se žalobce vyjádřil podáním doručeným inspekci dne 13.3. 2009 a uvedl, že stáčírna barev je vybavena běžnými nádobami na odpady, které se podle konkrétní situace na pracovišti přemisťují na potřebné místo. Tento postup vychází z logiky a pracovního pokynu vedení společností, kdy je třeba zajistit, aby s odpadem tekutých nátěrových hmot se manipulovalo co nejjednodušeji a operativně. V praxi to znamená, že na konci směny se takto shromážděný odpad přemístí do shromaždiště nebezpečných odpadů. Totéž platí o odpadu uloženém u dílny údržby a laboratoře i skladu odbytu, na konci směny se tato nádoba přemístí na shromaždiště nebezpečných odpadů. Na základě pokynu vedení společnosti bylo rozhodnuto, že jednotlivá pracoviště budou vybavena mobilními místy pro operativní shromažďování nebezpečných odpadů. Tento pak bude tříděn a zajištěn pro odvoz k likvidaci jen na místě k tomu určeném - shromaždišti nebezpečných odpadů. Tato místa pro mobilní shromažďování jsou označena v plánu v objektu a prokazatelně jsou s nimi seznámeni všichni pracovníci příslušného pracoviště.

Z konečného protokolu o kontrolním zjištění ze dne 30.4. 2009 vyplývá, že v místě odbytu bylo při kontrole již dne 28.4. 2009 toto místo příslušným identifikačním listem nebezpečného odpadu vybaveno. Pokud jde o stáčírnu ředidel v době kontroly dne 29. 4. 2009 se zde žádný odpad nevyskytoval a bylo upřesněno, že při předchozí kontrole zde byl uložen odpad vzniklý mechanickým seškrábáním suchých zbytků barev z podlahy a nejednalo se tedy o nebezpečný odpad. Pokud jde o laboratoř v blízkosti haly odbytu, bylo upřesněno, že se nejedná o objekt ve vlastnictví žalobce, což bylo doloženo informací z katastru nemovitostí. Pokud jde o stáčírnu barev a chodbu u dílny údržby a laboratoře, byla tato místa při kontrole dne 28.4. 2009 již vybavena příslušným identifikačním listem nebezpečného odpadu.

K tomuto konečnému protokolu se žalobce vyjádřil podáním doručeným inspekci dne 11.5. 2009, ve kterém uvedl, že žalobce má kvůli přehlednosti a odstranění nebezpečnosti manipulace s nebezpečným odpadem stanoveno pouze jedno místo v celém areálu, kde se smí manipulovat a nakládat s nebezpečným odpadem. Toto místo bylo označeno v době první i druhé kontroly identifikačním listem. Inspekce požaduje v rozporu s ustanovením § 13 zákona o odpadech, že prakticky každý koš či odpadní nádoba musí být označena identifikačním listem, přestože zákon uvádí, že identifikační listem musí být vybaveno pouze a výhradně místo, kde se s nebezpečným odpadem manipuluje, třídí - tedy nakládá. Je nepřípustné, aby za nakládání s odpadem považovala inspekce i shromažďování. Shromažďování není místo určené pro manipulaci a nakládání s nebezpečným odpadem.

Opatřením ze dne 25.5. 2009 bylo zahájeno řízení o uložení pokuty za správní delikt dle ustanovení § 66 odst. 2 písm. d) zákona o odpadech.

Žalobce se k zahájenému řízení vyjádřil podáním doručeným inspekci dne 16.6. 2009. Uvedl, že původce odpadu je povinen vyhotovit identifikační listy v místě, kde se s odpadem nakládá. Tuto povinnost žalobce plní. To vyplývá i z protokolu, který vyhotovila inspekce, kde se píše o skladu nebezpečných odpadů, který je vybaven identifikačními listy. Další místa, o kterých zapsala inspekce, že nejsou vybaveny identifikačními listy, nejsou místem, kde se může manipulovat s nebezpečným odpadem. Tato místa slouží jen ke krátkodobému soustřeďování odpadů v místě jejich vzniku. Stanovisko inspekce je, že odpadní koš, odpadní nádoba je místem, kde se nakládá s odpady a takovéto místo musí být vybaveno identifikačním listem. Žalobce se s takovým výkladem zákona neztotožňuje, neboť místo, kde se s odpadem nakládá, je definováno v § 4 písm. d) zákona o odpadech. Tento zákon uvádí v písm. f) tohoto ustanovení, co to je krátkodobé soustřeďování odpadů s důrazem, že se jedná o místo vzniku před dalším nakládáním s odpady.

Žalobce současně připomněl, že v minulosti měl spor s inspekcí, který vycházel z nepřesného překladu právního předpisu, a proto navrhuje, aby si inspekce pořídila závazný a autorizovaný výklad zákonné evropské předlohy pro český zákon o odpadech. Dále poukázal na to, že praxe velkých firem je shodná s praxí žalobce. Z logiky § 4 písm. f) zákona o odpadech podle názoru žalobce vyplývá, že není žádoucí, aby v místech krátkodobého soustřeďování odpadů probíhala manipulace s nebezpečným odpadem.

Současně v tomto podání žalobce namítl podjatost pracovníků inspekce. Rozhodnutími ze dne 21.7. 2009 a 31.7. 2009 bylo k námitkám žalobce rozhodnuto tak, že jednotliví pracovníci inspekce nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci.

Rozhodnutím ze dne 3.8. 2009 č.j. ČIŽP/48/OOH/SR01/0204098.009/09/OZS bylo rozhodnuto tak, že žalobci byla uložena pokuta ve výši 40.000,- Kč podle § 66 odst. 2 písm. d) zákona o odpadech za porušení § 13 odst. 3 zákona o odpadech, kterého se žalobce jako původce odpadů ve své provozovně dopustil tím, že dne 3. 3. 2009 nevybavil níže uvedená místa nakládání s nebezpečnými odpady příslušným identifikačním listem nebezpečného odpadu (jednalo se o stáčírnu barev, chodbu u dílny údržby a laboratoře a místnost odbytu). Dále byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady správního řízení paušální částkou ve výši 1.000,- Kč.

V odůvodnění rozhodnutí inspekce uvedla, že bylo zjištěno dne 3. 3. 2009, že při výrobní činnosti v provozovně žalobce nebyla vybavena uvedená místa nakládání (shromažďování) nebezpečných odpadů příslušným identifikačním listem nebezpečného odpadu. Inspekce uvedla, že vybavení identifikačními listy nebezpečných odpadů není odvislé od subjektivních hledisek, jimž přikládá vážnost povinná osoba či původce odpadů, ale toliko od toho, kde je s příslušným odpadem fakticky nakládáno, neboť takto hovoří ustanovení § 13 zákona o odpadech. Původce a oprávněná osoba, která nakládá s nebezpečným odpadem, jsou povinni zpracovat identifikační list nebezpečného odpadu a místa nakládání s nebezpečným odpadem tímto listem vybavit. Inspekce tedy nezastává názor, že identifikačním listem musí být vybaven každý koš či odpadní nádoba, zákon s touto povinností počítá pouze za předpokladu, že se na konkrétním místě nakládá s nebezpečným odpadem, tedy nikoliv tak, jak uvádí žalobce.

Názor žalobce, že místa, kde nebezpečný odpad shromažďuje, nemusí být vybavena identifikačním listem nebezpečného odpadu, neboť se jedná toliko o místa, která slouží ke krátkodobému soustřeďování odpadů v místě jeho vzniku, je nesprávný. Zákon o odpadech v ustanovení § 4 písm. d) hovoří o tom, jaké jednání se považuje za nakládání s odpady, když jde mimo jiné i o soustřeďování, které je pak rozvedeno v ustanovení § 4 písm. f) zákona o odpadech, kde se uvádí, že shromažďováním odpadů jej jejich krátkodobé soustřeďování do shromažďovacích prostředků v místě jejich vzniku před dalším nakládání s odpady. Žalobce tedy s nebezpečným odpadem v popisovaných místech nakládal, což ostatně ani nezpochybňuje, neboť k tomu sám uvádí, že tato místo slouží jen ke krátkodobému soustřeďování odpadů v místě jejich vzniku, proto měla tato místa být vybavena identifikačními listy nebezpečných odpadů. Pokud tomu tak nebylo, je jeho jednání v rozporu s ustanovením § 13 odst. 3 zákona o odpadech a tedy naplněním skutkové podstaty správního deliktu podle § 66 odst. 2 písm. d) zákona o odpadech. Pokud žalobce požadoval, aby inspekce pořídila závazný a autorizovaný výklad zákonné předlohy Evropské unie k zákonu o odpadech, nelze takovému požadavku vyhovět. Zákon o odpadech coby právní předpis týkající se plnění povinností na úseku odpadového hospodářství, obsahuje ve své první části výkladové ustanovení, které závazným způsobem určuje význam jednotných pojmů pro jejich aplikaci v jednotlivých normách tohoto a jiných všeobecně závazných právních předpisech. Inspekce je vázána zákony a dalšími obecně závaznými právními předpisy a může tedy jednat toliko v mezích zákona a způsobem, jakým jí tento ukládá. Jiný postup by byl v rozporu se zákonem.

Ve vztahu k odůvodnění výše pokuty inspekce uvedla, že nevybavení míst k nakládání s nebezpečnými odpady identifikačními listy, které poskytují nezbytné údaje o vlastnostech nebezpečných odpadů, bezpečnostních opatřeních a opatřeních při nehodách, haváriích a požárech, představuje ohrožení životního prostředí či zdraví lidí. Poškození životního prostředí v souvislosti s tímto správním deliktem nebylo zjištěno. Inspekce vzala v úvahu, že identifikační listy chyběly celkem v blízkosti čtyř skladovacích prostředků, kde bylo nakládáno se třemi druhy nebezpečných odpadů, přestože žalobce jako renomovaný subjekt měl dostatečné odborné zázemí a možnosti, jak tento stav řešit. Současně inspekce přihlédla jako k polehčující okolnosti, že žalobce po kontrole dne 3.3. 2009 místa s absencí identifikačních listů nebezpečných odpadů těmito listy dovybavil. Z těchto důvodů byla výše pokuty stanovena v dolní části zákonného rozmezí ve výši 4 % z maximální výše pokuty.

Ze správního spisu dále vyplývá, že žalobce podal odvolání proti jednotlivým usnesením ve věci jeho námitek podjatosti, tato odvolání byla zamítnuta rozhodnutími žalovaného. Žalobce následně podal podnět k přezkoumání těchto rozhodnutí žalovaného v přezkumném řízení, který byl rovněž jako nedůvodný odložen.

V odvolání proti rozhodnutí inspekce o uložení pokuty žalobce uvedl, že považuje výklad zákona provedený inspekcí za nesprávný, protože je založen na dogmatickém přístupu k textu právní normy. Na nevhodný přístup upozornil žalobce správní orgán již ve svém vyjádření ze dne 13.6. 2009. Protože správní orgán se s námitkami žalobce vypořádal zcela nedostatečně, považuje žalobce za nutné formulované námitky koncentrovat do odvolání.

Žalobce v odvolání opakuje, že svoji povinnost vyhotovit identifikační list v místě, kde se s odpadem nakládá, plní, neboť místa, o nichž správní orgán uvádí, že nejsou vybavena identifikačním listem, nejsou místem, kde se může manipulovat s nebezpečným odpadem. Tato místa slouží jen ke krátkodobému soustřeďování odpadů v místě jejich vzniku. Žalobce poukazuje na to, že nakládání s odpady je definováno v § 4 písm. d) zákona o odpadech, přičemž podle § 4 písm. f) zákona o odpadech se shromažďováním odpadu rozumí krátkodobé soustřeďování odpadů do shromažďovacích prostředků v místě jejich vzniku před dalším nakládáním s odpady. K tomu žalobce dodává, že z logiky zákona o odpadech vyplývá, že není žádoucí, aby v místech krátkodobého soustřeďování odpadů probíhala manipulace s nebezpečným odpadem. Žalobce dále uvedl, že inspekce se nezabývala, resp. odbyla námitku žalobce ve věci nesouladu zákona o odpadech s komunitárním právem Evropské unie.

Žalobce dále napadá výši udělené pokuty, přičemž odůvodnění výše pokuty provedené inspekcí považuje za nepřezkoumatelné. Poukazuje na to, že ustanovení § 67 odst. 2 zákona o odpadech jednoznačně preferuje závažnost ohrožení životního prostředí, případně míru jeho poškození. V dané věci správní orgán nezjistil poškození životního prostředí a omezil se na pouhé konstatování, že nevybavení míst k nakládání s nebezpečnými odpady identifikačními listy, které poskytují nezbytné údaje o vlastnostech nebezpečných odpadů, bezpečnostních opatřeních a opatřeních při nehodách, haváriích a požárech, představují ohrožení životního prostředí a zdraví lidí, aniž by konkretizoval, v čem je životní prostředí absencí identifikačních listů ohroženo. Formulace užitá inspekcí je vágní, je pouhým tvrzením, bez náležitých argumentu. Žádná další hlediska přitom inspekce v odůvodnění výše pokuty neuvedla.

O odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 30.6. 2010 č.j. 6076/570/09, 73511/ENV/09 sp.zn. 570/000369/A/10x tak, že odvolání bylo zamítnuto a rozhodnutí inspekce potvrzeno.

V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvádí, že žalobce v odvolání neuvádí žádné nové skutečnosti a se všemi, které uvedl, se inspekce v napadeném rozhodnutí již vypořádala. Žalovaný poukázal na to, že žalobce má povoleno podle zákona o odpadech nakládat s nebezpečnými odpady; s nebezpečnými odpady na místech, která nebyla opatřena identifikačním listem nebezpečných odpadů, nakládal. Žalobce to nazval krátkodobým soustřeďováním, tedy shromažďováním odpadů, jak žalobce sám uvádí v ustanovení § 4 písm. d) zákona o odpadech je shromažďování jako nakládání s odpady také mimo jiné uvedeno. Podle ustanovení § 4 písm. f) zákona o odpadech je shromažďováním odpadů také jejich krátkodobé soustřeďování v místě jejich vzniku před dalším nakládáním. Žalovaný považuje za prokázané, že žalobce s předmětnými odpady na uvedených místech nakládal, neboť je shromažďoval na těchto místech před jejich soustředěním na místě, které uvádí ve svém vyjádření ze dne 6. května 2009, které bylo identifikačními listy vybaveno.

Inspekce tedy pokutovala žalobce za nesplnění povinnosti vycházející ze zákona o odpadech, konkrétně za to, že nevybavil identifikačními listy místa nakládání s nebezpečnými odpady. Nejedná se tedy o každý odpadní koš a odpadní nádoby, jak žalobce v odvolání uvádí, ale o místa nakládání tedy například stáčírnu barev, odbyt, chodbu atd. Další kontrolou bylo zjištěno, že žalobce toto pochybení okamžitě napravil. Tuto skutečnost vzala inspekce v úvahu a přihlédla k ní jako k polehčující okolnosti.

Je nesporné, že došlo k ohrožení životního prostředí, protože každé porušení zákona o odpadech může vést k ohrožení životního prostředí. Výše pokuty byla stanovena při spodní hranici zákonem daného sankčního rozpětí, byla řádně odůvodněna v souladu s premisami stanovenými zákonem a tuto výši považuje žalovaný za přiměřenou.

Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Městský soud v Praze věc posoudil takto:

Především je třeba uvést, že podle § 71 odst. 2 s. ř. s. rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může žalobce jen ve lhůtě pro podání žaloby. V daném případě bylo žalobou napadené rozhodnutí žalobci doručeno dne 7. 7. 2010. Lhůta pro podání žaloby tak uplynula dnem 7. 9. 2010. K dalším žalobním námitkám uplatněným při ústním jednání dne 1. 11. 2011 proto soud nemůže přihlížet. Z uvedeného důvodu se soud nemohl zabývat otázkou, zda materiál nalezený inspekcí na předmětných místech byl skutečně odpadem, neboť žalobce nic takového nenamítal v žalobě (ba dokonce ani v průběhu správního řízení). Rovněž se soud nemohl zabývat otázkou výkladu pojmu „v blízkosti“ v návaznosti na tvrzení žalobce, že identifikační listy nebezpečného odpadu jsou umístěny v jeho skladu nebezpečných odpadů.

Pro úplnost pak soud dodává, že žalobce vskutku nebyl postižen za neumístění identifikačních listů ve stáčírně ředidel, jak uváděl při ústním jednání před soudem. Ačkoli z dílčího protokolu o kontrole ze dne 3. 3. 2009 vyplývá, že v této místnosti inspekce absenci identifikačního listu shledala, ze závěrečného protokolu o kontrole již nevyplývá, že by v této skutečnosti inspekce spatřovala porušení zákona o odpadech a ve výroku rozhodnutí toto místo uvedeno není. Pokud inspekce v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že žalobce nevybavil identifikačními listy celkem čtyři shromažďovací prostředky, je třeba uvést, že se ve skutečnosti jednalo o celkem tři místnosti, přičemž v jedné z nich (stáčírna ředidel), byly umístěny dva shromažďovací prostředky, ve zbylých dvou místnostech po jednom shromažďovacím prostředku, tj. celkem jde čtyři shromažďovací prostředky. Tato skutečnost je zcela zřejmá z výroku žalobou napadeného rozhodnutí.

Podle § 13 odst. 3 zákona o odpadech původce a oprávněná osoba, která nakládá s nebezpečným odpadem, jsou povinni zpracovat identifikační list nebezpečného odpadu a místa nakládání s nebezpečným odpadem tímto listem vybavit.

Podle § 4 písm. d) zákona o odpadech se nakládáním s odpady rozumí shromažďování, sběr, výkup, přeprava, doprava, skladování, úprava, využití a odstranění odpadů.

Podle § 4 písm. f) zákona o odpadech se shromažďováním odpadů rozumí krátkodobé soustřeďování odpadů do shromažďovacích prostředků v místě jejich vzniku před dalším nakládáním s odpady.

Je tedy zřejmé, že i místa, kde se provádí krátkodobé soustřeďování odpadů do shromažďovacích prostředků v místě jejich vzniku před dalším nakládáním s odpady jsou místem nakládání s odpady, a je proto třeba je vybavit identifikačním listem nebezpečného odpadu.

Podle § 66 odst. 2 písm. d) zákona o odpadech je pak porušení této povinnosti správním deliktem, za který lze uložit pokutu až do výše 1,000.000,- Kč.

Tvrdí-li žalobce v odvolání a následně v žalobě, že nebyl povinen místa vybavit identifikačním listem, protože se jednalo jen o místa, kde docházelo ke krátkodobé soustřeďování odpadů do shromažďovacích prostředků v místě jejich vzniku před dalším nakládáním s odpady, je takový jeho názor v přímém rozporu s textem zákona o odpadech.

Na takto formulovanou námitku skutečně nelze reagovat jinak než poukazem na text zákona, jak to učinila inspekce a následně žalovaný, neboť samotný text právního předpisu je v tomto případě zcela jasně formulován, neumožňuje jiný výklad a sám text zákona je tedy dostatečným vypořádáním námitky žalobce v tomto smyslu.

Soud k tomu doplňuje, že smyslem ust. § 13 odst. 3 zákona o odpadech je to, aby v případě havárií, požárů a jiných nepředvídaných událostí byla místa, kde se nebezpečný odpad nachází, zřetelně označena, a aby bylo zřejmé, o jaký druh odpadu se jedná, jaké má tento odpad vlastnosti a jak s ním má být zacházeno např. při požáru. Pokud tedy žalobce uváděl, že se jednalo o shromažďovací prostředky, kde se soustředil odpad v průběhu směny a na jejím konci se pak převážel do skladu nebezpečných odpadů, je zřejmé, že po převážnou část směny obsahovaly předmětné shromažďovací prostředky určité množství nebezpečného odpadu. V případě, kdy by došlo např. k požáru, byla vysoká pravděpodobnost, že budou tyto nádoby obsahovat nebezpečný odpad (což ostatně dokládá sám fakt, že inspekce při kontrole přítomnost odpadů v těchto nádobách zjistila, a to v poměrně značném množství). Požadavek, aby byly identifikačními listy vybaveny i ty nádoby (resp. místa, kde byly nádoby umístěny) uvedené ve výroku rozhodnutí inspekce, tedy sledoval účel zákona a nelze proto tvrdit, že by inspekce přistupovala k aplikaci zákona formalisticky, jak žalobce namítá.

Od toho se pak odvíjí i posouzení druhé včas uplatněné žalobní námitky směřující proti výši uložené pokuty. Pokud žalobce zpochybňoval, že jeho jednáním došlo k ohrožení životního prostředí, nelze s ním souhlasit, a to právě ze shora uvedených důvodů, které ve svých rozhodnutích již uvedla inspekce a následně žalovaný. Neumístění identifikačních listů nebezpečných odpadů v místech uvedených ve výroku rozhodnutí inspekce představuje ohrožení nejen životního prostředí, ale i života a zdraví osob právě tím, že v případě požáru, havárie či jiné nepředvídané události by osoby zasahující při této události (které nutně nemusí být zaměstnanci žalobce, může se jednat např. o příslušníky Hasičského záchranného sboru, Policie České republiky apod.) by nebyly dostatečně informovány o charakteru materiálu uloženého v předmětných nádobách a z tohoto důvodu by mohly zvolit neadekvátní způsob zásahu.

Pokud žalobce v žalobě namítá, že rozhodnutí žalovaného je v tomto ohledu nepřezkoumatelné a nereaguje dostatečně na žalobcovy námitky uplatněné v odvolání, soud tuto námitku neshledává důvodnou. Je především třeba obecně konstatovat, že obsah odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu je do značné míry predikován vznesenými odvolacími námitkami, jinými slovy řečeno kvalita rozhodnutí o odvolání je předurčena kvalitou odvolání samého.

Žalobce ve svém odvolání totiž ve skutečnosti nijak nepolemizoval s argumenty, které ve svém rozhodnutí uvedla inspekce.

Ve vztahu k naplnění skutkové podstaty totiž žalobce namítal, že povinnost dle § 13 odst. 3 zákona o dopadech jej ve vztahu k předmětným místům nestíhala, neboť „slouží jen ke krátkodobému soustřeďování dopadů v místě jejich vzniku“. Taková argumentace je však v přímém rozporu se zněním zákona o odpadech, jak již bylo shora uvedeno, proto se nelze divit, pokud žalovaný na takto vznesenou námitku reagoval pouze „odcitováním“ ustanovení § 4 písm. d) a § 4 písm. f) zákona o odpadech, neboť sám text zákona poskytuje zcela jasnou odpověď na žalobcovu odvolací námitku.

Ve vztahu k výši pokuty žalobce namítal v odvolání, že zákon preferuje zohlednění závažnosti ohrožení životního prostředí, příp. míru jeho poškození. Tato kritéria ovšem inspekce hodnotila, když ve prospěch žalobce uvedla, že poškození životního prostředí zjištěno nebylo a míru ohrožení životního prostředí v daném případě představuje počet shromažďovacích prostředků nevybavených identifikačními listy a počet druhů nebezpečných odpadů (tj. tři), s nimiž bylo nakládáno.

Žalobce v odvolání (ani následně v žalobě) nepoukazoval na žádné skutečnosti, které při rozhodování inspekce zohledněny nebyly, ač být zohledněny podle jeho názoru měly. Rovněž ani nenamítal nic proti těm skutečnostem, které inspekce do úvahy vzala (počet shromažďovacích prostředků a druhů nebezpečných odpadů, skutečnost, že žalobci ve splnění zákonné povinnosti nic nebránilo, jako přitěžující okolnosti; a nezjištění poškození životního prostředí a následná náprava ze strany žalobce jako okolnosti polehčující). Pokud žalobce zpochybňoval možnost ohrožení životního prostředí, kterou inspekce dovodila, jednak je nutno konstatovat, že žalobce se omezil na prosté zpochybnění těchto závěrů, aniž by blíže osvětlil, v čem spatřuje jejich nesprávnost, jednak – jak již bylo shora uvedeno – se jedná o závěry vycházející z textu zákona a smyslu a účelu zákonné úpravy.

Vznesl-li žalobce v odvolání své námitky jen v obecné rovině a ve skutečnosti nepřinesl žádnou argumentaci, kterou by správnost rozhodnutí inspekce zpochybňoval, nelze důvodně vytýkat žalovanému, že se ve svém rozhodnutí omezil také na obecné závěry o správnosti rozhodnutí inspekce a nedůvodnosti odvolacích námitek. Soud proto neshledal, že by žalobou napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek
uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po
doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského
soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.
Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,
jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 1. listopadu 2011

Mgr. Jana Brothánková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru