Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 192/2010 - 54Rozsudek MSPH ze dne 03.02.2011

Prejudikatura

3 As 8/2005

10 Ca 140/2009 - 24


přidejte vlastní popisek

10 A 192/2010-54

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce: Ing. J.K., zast. Mgr. Jindřichem Kozákem, bytem Barborská 27, Kutná Hora, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu,

takto:

I. Žalovaný je povinen vydat rozhodnutí o žádosti žalobce o nahlédnutí do spisů vedených Krajským úřadem Středočeského kraje pod číslem jednacím 1491/2005/DOP-136 a pod číslem jednacím 91341/2007/KUSK, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 1.000,- Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 29.7. 2010 a doplněnou podáním doručeným soudu dne 12.10. 2010 domáhá toho, aby žalovanému byla uložena povinnost vydat usnesení dle § 38 odst. 5 správního řádu.

K tomu uvedl, že dne 25.5. 2010 doručil žalovanému žádost o nahlédnutí do spisu č.j. 1491/2005/DOP-136 a č.j. 91341/2007/KUSK. Žalovaný na tuto žádost reagoval přípisem č.j. 081828/2010/KUSK. V této písemnosti žalovaný nahlížení do uvedených spisů odmítl, aniž by vydal usnesení podle § 38 odst. 5 správního řádu. S touto odpovědí žalobce nesouhlasil, a protože měl zájem na pokojném způsobu řešení tohoto problému, doručil žalovanému nové podání, na které žalovaný odpověděl přípisem č.j. 089424/2010/KUSK, v němž opět odmítl žalobci nahlížení do uvedených spisů, aniž by vydal usnesení podle § 38 odst. 5 správního řádu.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě, které bylo soudu doručeno dne 8.12. 2010, navrhl, aby byla žaloba zamítnuta. Uvedl, že žalobce požádal dne 14.7. 2009 o informace (kopie dokumentů)

2 pokračování

10

podle zákona číslo 106/1999 Sb. Tyto dokumenty mu žalovaný zaslal, jednalo se o rozhodnutí č.j. 1491/2005/DOP-136 ze dne 26.7. 2005 a rozhodnutí o prodloužení lhůty č.j. 91341/2007/KUSK ze dne 12.7. 2007. Žalobce se podáním ze dne 3.9. 2009 začal domáhat nahlédnutí do této spisové dokumentace týkající se řízení o liniové stavbě. Ve svých opakovaných žádostech však neuvedl ani právní zájem ani jiný vážný důvod, proč požaduje nahlédnout do spisu založeného v archivu. Žalovaný má vyřízené spisy v souladu s ustanovením § 68 zákona číslo 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové služby, uloženy ve spisovně. Podle tohoto ustanovení neplatí pro nahlížení do spisu obecná ustanovení o nahlížení do spisu, jestliže dokumenty byly před uložením veřejně přístupné. Vzhledem k tomu, že se jednalo o liniovou stavbu, bylo řízení vedeno podle příslušných ustanovení stavebního zákona platného v roce 2005, tj. podle zákona číslo 50/1976 Sb., kdy součástí zveřejňované veřejné vyhlášky byly i příslušné dokumenty stavební dokumentace.

Protože doklady stavebního řízení byly vyvěšovány na úřední desce, měl žalobce možnost se s nimi seznámit, mohl a měl uplatňovat svá práva jako případný účastník řízení. Z korespondence a spisové dokumentace však jednoznačně vyplývá, že žalobce svá práva ve lhůtě neuplatnil. Nepodal ani podnět na zahájení případného přezkumného řízení. V celém stavebním řízení tak byl žalobce nečinný, neuplatňoval svoje práva jako případný účastník řízení.

Pokud se žalobce domáhá vydání rozhodnutí podle § 38 odst. 5 správního řádu, žalovaný k tomu poukazuje na to, že je povinen rozhodovat pouze na základě úplně zjištěného stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobce byl dne 7.12. 2009 a znovu dne 23.6. 2010 vyzván k doplnění své žádosti o skutečnosti, na základě kterých by žalovaný mohl posoudit a rozhodnout, zda žalobce doložil právní zájem nebo jiný důležitý zájem na nahlížení do spisu. Ode dne 25.6. 2010 žalobce na tyto výzvy nereagoval, pouze podal správní žalobu.

O tom, zda žalobce byl nebo mohl být v roce 2005 účastníkem řízení, s ohledem na ukončení správního řízení a doručování rozhodnutí vyvěšením na úřední desce, již nelze rozhodnout. Rozhodnout, zda je žadatel účastníkem řízení, je možno pouze v řízení, které dosud probíhá.

Žalobce obdržel od žalovaného rozhodnutí o povolení stavby a rozhodnutí o prodloužení lhůty, tedy dokumenty, kterých se původně domáhal. Z dalšího jednání žalobce není patrno, zda žalobci jde skutečně o nahlédnutí do spisu správního řízení, které je již 5 let pravomocně ukončeno a uloženo ve spisovně, nebo pouze o účelové vymáhání svého domnělého práva na vydání usnesení o odepření nahlížení do spisu.

Žalobce podal k tomuto vyjádření repliku, v níž uvedl, že žalovaný sám přiznává, že nemá zájem vyřídit jeho podání (žádost o nahlížení do spisu). Poukazuje na to, že není jeho povinností prokazovat právní zájem nebo jiný důležitý zájem na nahlížení do spisu nebo cokoliv jiného, například jeho účastenství v předmětných správních řízeních. Správní řád nestanoví žádnou promlčecí lhůtu, dokdy mohou žadatelé do spisu nahlížet. Na jeho podání musí žalovaný reagovat tak, že jeho žádosti vyhoví a nebo vydá usnesení dle § 38 odst. 5 správního řádu. Ani jedno ani druhé žalovaný neučinil, což sám přiznává.

Zdůrazňuje, že předmětem tohoto soudního řízení není posouzení zákonnosti rozhodnutí žalovaného, tak jak se žalovaný domnívá, ale nečinnost žalovaného zákonným způsobem vyřídit žalobcovo podání týkající se nahlížení do příslušných spisů. Nadále proto trvá na podané žalobě.

Z předloženého správního spisu soud zjistil, že dne 26.7. 2005 vydal Krajský úřad Středočeského kraje, odbor dopravy, rozhodnutí č.j. 1491/2005/DOP-136, kterým byla k žádosti Ředitelství silnic a dálnic České republiky povolena stavba s názvem „silnice I/2 Nové Dvory -

3 pokračování

10

průtah” v katastrálním území Nové Dvory. Toto rozhodnutí bylo doručováno vyvěšením na úřední desce obce Nové Dvory a Středočeského kraje. Dne 14.7. 2007 bylo vydáno Krajským úřadem Středočeského kraje, odborem dopravy, rozhodnutí č.j. 91341/2007/KUSK, kterým bylo podle § 115 odst. 4 stavebního zákona rozhodnuto o prodloužení lhůty výše uvedeného stavebního povolení, a to do 31.8. 2009.

Dne 16.7. 2009 byla Středočeskému kraji doručena žádost žalobce o poskytnutí informace, kdy žalobce žádal kopie rozhodnutí ke stavbě silnice I/2 a kopie rozhodnutí ke stavbě takzvané odstavné plochy na pozemku číslo 511 v Nových Dvorech. Na tuto žádost žalovaný odpověděl přípisem ze dne 25.8. 2009, v jehož příloze žalobci zaslal zmiňovaná rozhodnutí. Za další požadované informace žalovaný vyzval žalobce k zaplacení úhrady nákladů za poskytnutí těchto informací, a to ve výši 436,- Kč.

Dne 4.9. 2009 byla žalovanému doručena žádost žalobce označená jako žádost o nahlédnutí do spisu dle § 38 odst. 1 správního řádu, jíž se domáhal nahlédnutí do spisů k uvedeným rozhodnutím. V tomto podání mimo jiné uvedl, že je majitelem nemovitosti Masarykovo náměstí č.p. 17, která je dotčena touto stavbou a je tedy účastník správních řízení, v nichž byla vydána zmiňovaná rozhodnutí.

Na tuto žádost reagoval žalovaný sdělením ze dne 14.9. 2009 č.j. 138819/2009/KUSK, jímž žalobci sdělil, že právo nahlížet do spisu mají všichni účastníci řízení a jejich zástupci kdykoliv a kdekoliv, kde se správní spis nachází, a to až do okamžiku jeho skartace či archivace. Předchozím sdělením ze dne 25.8. 2009 byl žalobci zaslán opis stavebního povolení a termíny zahájení a dokončení první a druhé etapy stavby, což žalovaný považuje za dostačující. S případnými dotazy ohledně výstavby parkovacího pruhu na pozemku parc. č. 511 v sousedství žalobcovy nemovitosti byl žalobce odkázán na stavebníka předmětné stavby, tj. Ředitelství silnic a dálnic České republiky.

Dne 16.11. 2009 bylo žalovanému doručeno další podání žalobce, ve kterém s poukazem na předchozí korespondenci a ústní jednání dne 4.11. 2009, při němž mu nebyly předloženy požadované spisy jako účastníkovi správního řízení k nahlédnutí, žádal o přehodnocení stanoviska žalovaného, a umožnění nahlédnout do příslušných spisů.

Na toto podání reagoval žalovaný sdělením ze dne 7.12. 2009, v němž žalovaný opětovně setrval na svém postupu v této věci a upozornil, že žalobci bude nahlížení do předmětného spisu umožněno pouze v případě, prokáže-li právní zájem nebo jiný vážný důvod a nebude-li tímto porušeno právo některého z účastníků, popřípadě dalších dotčených osob a veřejný zájem.

Dne 25.5. 2010 bylo žalovanému doručeno další podání žalobce, v němž opětovně žádal o nahlédnutí do předmětných správních spisů jako účastník řízení.

Na toto podání reagoval žalovaný sdělením ze dne 25.5. 2010 č.j. 081828/2010/KUSK, v němž žalovaný opětovně uvedl, že do spisu je možné nahlížet jen po předložení usnesení správního orgánu, že žalobce je účastníkem řízení podle § 38 odst. 1 správního řádu. Současně poukázal na to, že žalobcův požadavek byl již vyřešen přípisem žalovaného ze dne 9.9. 2009 č.j. 138819/2009/KUSK, a uvedl, že další opakovaná podání žalobce v této věci budou bez dalšího šetření zakládána, aniž by o tom byl žalobce vyrozuměn.

Dne 7.6. 2010 bylo žalovanému doručeno poslední ve správním spise založené podání žalobce, označené jako žádost o nahlédnutí do spisu podle § 38 odst. 1 správního řádu - pokus o smír. V tomto podání opakovaně poukázal na to, že nevydání správního spisu účastníku řízení k nahlédnutí ze strany správního orgánu je v rozporu s právním pořádkem České republiky. Opětovně proto požádal, aby mu bylo umožněno nahlédnout do předmětných spisů.

4 pokračování

10

Městský soud v Praze o věci rozhodl bez jednání, neboť s tím oba účastníci řízení souhlasili, resp. nevyslovili ve stanovené lhůtě nesouhlas.

Městský soud v Praze věc posoudil takto:

Podle ust. § 79 odst. 1 s. ř. s. se v řízení na ochranu proti nečinnosti správního orgánu může ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Ústavní soud i Nejvyšší správní soud setrvale zastávají názor, že výluky ze soudního přezkumu aktů veřejné správy směrovaných vůči jednotlivci je nutno v pochybnostech vykládat ve prospěch práva na přístup k soudu. Jen tak budou řádně respektována základní práva jednotlivce zaručená zejména v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.).

Jakkoli byla uvedená zásada v judikatuře obou soudů doposud uplatňována zejména ve vztahu k řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle ust. § 65 a násl. s. ř. s. a v rámci něho pak zvláště k tzv. kompetenčním výlukám, je na místě ji použít i ve vztahu k jiným řízením na ochranu práv jednotlivce vůči jednání veřejné správy, která jsou upravena v s. ř. s. I tato jiná řízení totiž svojí povahou určitým způsobem zajišťují či ochraňují ústavně zaručená práva jednotlivce. V případě žaloby podle ust. § 79 a násl. s. ř. s. jde zejména o právo „domáhat [se] stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu“ (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Účelem žaloby je totiž umožnit, aby soud přinutil správní orgán vydat rozhodnutí (ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.) ve věci samé nebo osvědčení. V řízení podle ust. § 79 a násl. soud zjistí, zda je správní orgán povinen vydat určitý akt z množiny taxativně vymezených aktů, jak jsou uvedeny v § 79 odst. 1 s. ř. s., a pokud shledá, že tomu tak je, uloží správnímu orgánu takový akt vydat. Jedná se tedy o soudní řízení, které zajišťuje, aby správní orgán respektoval právo jednotlivce zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a tedy stanoveným postupem vyřídil věc jednotlivce tak, že „finální produkt“ jeho činnosti bude rozhodnutí zpravidla soudně přezkoumatelné na základě žaloby podle ust. § 65 a násl. s. ř. s. nebo osvědčení o zákonem stanoveném obsahu (k osvědčení viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2010, č. j. 5 Ans 4/2009 – 63, www.nssoud.cz). Součástí práva jednotlivce zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je také to, že správní orgán se v procesu vydávání rozhodnutí či osvědčení vyvaruje průtahů, a tedy nesprávného úředního postupu.

Ust. § 79 odst. 1 věta první in fine s. ř. s., jež zakládá pravomoc správního soudu uložit správnímu orgánu vydat „rozhodnutí ve věci samé“, je proto nutno vykládat s ohledem na výše uvedenou povahu a smysl a účel a s ohledem na roli správního soudnictví v systému dělby moci mezi moc soudní a moc výkonnou. Není úkolem správního soudnictví nahrazovat svojí rozhodovací činností činnost moci výkonné, zejména pak není jeho úkolem vykonávat za veřejnou správu činnosti, které jsou jí zákonem svěřeny a které se ona přes toto zákonné zmocnění zdráhá vykonávat. Správní soudnictví tedy nemá nahradit činnost výkonné moci tam, kde má být ona sama činná, nýbrž přinutit výkonnou moc v takových případech k činnosti. Právě proto ukládá ust. § 79 odst. 1 s . ř . s . soudu, aby správnímu orgánu přikázal vydat „finální produkt“ jeho postupu, avšak neukládá mu provést za správní orgán úřední postup (řízení) směřující k vydání „finálního produktu“ či jej dokonce místo správního orgánu vydat. Citované ustanovení je proto nutno vykládat tak, že soud je oprávněn přikázat správnímu orgánu vydání určitého „finálního produktu“ (rozhodnutí nebo osvědčení) v případech, kdy má být správní orgán podle zákona činný. Slova „ve věci samé“ proto omezují oprávnění správního soudu přikázat pouze vydání onoho „finálního produktu“ jako výsledek procesního postupu správního

5 pokračování

10

orgánu vymezeného relativně samostatným předmětem řízení a určitým zákonem definovaným okruhem jeho účastníků či jinak na tomto procesním postupu zainteresovaných osob.

„Rozhodnutím ve věci samé“ ve smyslu ust. § 79 odst. 1 věta první s. ř. s. tedy může být i takový akt správního orgánu, který - za nutného vstupního předpokladu, že je „rozhodnutím“ ve smyslu definice obsažené v ust. § 65 odst. 1 s. ř. s. (neboť legislativní zkratka zavedená v § 65 odst. 1 s. ř. s. se vztahuje i na § 79 odst. 1 s. ř. s. jako na jedno z ustanovení následujících po § 65 odst. 1 s. ř. s.); viz k tomu také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2008, č. j. 1 Ans 5/2008 - 104, č. 392/2008 Sb. NSS, a ze dne 26. 2. 2004, č. j. 1 Ans 1/2003 - 50, č. 186/2004 Sb. NSS, oba též na www.nssoud.cz – je rozhodnutím např. procesní povahy vydávaným jako výsledek určitého relativně samostatného předběžného postupu v rámci „hlavního“ řízení. Důvod pro takový závěr je logický. Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod totiž garantuje i to, aby správní orgán bez průtahů provedl i zákonem stanovený předběžný postup v rámci určitého „hlavního“ řízení. Má-li podle zákona být „finálním produktem“ takového předběžného postupu „rozhodnutí“ ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s., tedy akt, který se závazně dotýká práv či povinností jednotlivce, vztahuje se soudní ochrana i na tento předběžný či pomocný „finální produkt“. (Srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.8. 2010 čj. 7 Ans 5/2010-70).

V daném případě se žalobce domáhá toho, aby správní orgán vydal usnesení, jímž rozhodne o jeho žádosti o nahlédnutí do spisu. Je zřejmé, že usnesení dle § 38 odst. 5 správního řádu je nutno vnímat ve smyslu výše uvedených úvah jako „rozhodnutí ve věci samé“, neboť tímto usnesením je rozhodováno o samostatném požadavku žadatele, který (jako je tomu např. v dané věci) nemusí mít žádnou návaznost na probíhající správní řízení. Žalobce nemá žádnou možnost domáhat se své ochrany v jiném řízení u soudu. Tak by tomu bylo např. tehdy, pokud by správní řízení, jehož se nahlížení do spisu týká, dosud probíhalo a žalobce by tudíž mohl v opravném prostředku nebo ve správní žalobě proti výslednému rozhodnutí takového řízení namítat jako vadu to, že mu nebylo umožněno do spisu nahlédnout, aniž by o tom bylo vydáno usnesení dle § 38 odst. 5 správního řádu. Pokud by tedy soud odepřel žalobci v daném případě poskytnout ochranu a nezabýval by se meritorně jeho žalobními tvrzeními, jednalo by se o protiústavní odepření spravedlnosti.

Soud se proto zaměřil na otázku, zda žalovaný skutečně je povinen vydat usnesení, jehož se žalobce domáhá, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Žalobce jednoznačně uplatnil své právo nahlédnout do spisu, a to jako účastník řízení, ve smyslu § 38 odst. 1 správního řádu. Podle § 38 odst. 1 správního řádu účastníci a jejich zástupci mají právo nahlížet do spisu, a to i v případě, že je rozhodnutí ve věci již v právní moci. V tomto případě je nutno konstatovat, že žalobce jednoznačně žádal o nahlédnutí do spisu jako účastník řízení dle 38 odst. 1 správního řádu, nikoli jako „jiná osoba“ dle § 38 odst. 2 správního řádu, která by měla povinnost prokázat právní zájem nebo jiný vážný důvod. Žalobce rovněž uvedl důvody, z nichž své postavení účastníka předmětného řízení dovozoval, když uvedl, že je vlastníkem nemovitosti Masarykovo náměstí čp. 17, tj. že je podle § 59 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb. osobou, která má vlastnická práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich, a tato práva mohou být stavebním povolením přímo dotčena.

S žalovaným lze jistě souhlasit v tom, že nebylo možné „zpětně“ vydávat usnesení o tom, zda žalobce byl nebo nebyl účastníkem řízení; nic takového však není pro účely posouzení žádosti žalobce zapotřebí. S ohledem na to, že písemnosti byly v řízení v souladu se zákonem č. 50/1976 Sb. doručovány veřejnou vyhláškou, neměl žalovaný při vedení řízení důvodu se zabývat otázkou, zda žalobce byl či nebyl účastníkem řízení, neboť v průběhu tohoto řízení žalobce neuplatňoval svá práva účastníka řízení (nepodával námitky, nepodal opravné prostředky apod.). Ani to však není relevantní pro posouzení žaloby. Pro postavení účastníka řízení je podstatné, zda určitá osoba splňuje zákonné

6 pokračování

10

předpoklady pro to, aby účastníkem řízení byla, není přitom podstatné, zda s ní správní orgán jako s účastníkem řízení skutečně jedná ani zda tato osoba svá práva účastníka řízení aktivně uplatňuje (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2005, čj. 3 As 8/2005 – 118, publ. pod č. 825/2006 Sb. NSS). Vzhledem k tomu byl žalovaný povinen poté, co obdržel žalobcovu žádost o nahlédnutí do spisu, posoudit, zda žalobci skutečně náleželo či nenáleželo postavení účastníka řízení a na základě toho o jeho žádosti rozhodnout. Pokud by dospěl k závěru, že žalobce účastníkem řízení nebyl, měl vydat usnesení dle § 38 odst. 5 správního řádu a své závěry řádně odůvodnit, a tím žalobci umožnit, aby případě podal proti takovému usnesení opravný prostředek. Stejně tak měl žalovaný postupovat, pokud shledal jiné důvody, které brání tomu, aby žalobce mohl do spisu nahlédnout.

Soud musí zdůraznit, že předmětem této žaloby není posouzení otázky, zda žalobci mělo být nahlédnutí do spisu umožněno či nikoli, ale výhradně otázka nečinnosti žalovaného při rozhodování o žalobcově žádosti. Považuje však za vhodné upozornit žalovaného na to, že účastník řízení nemusí nijak svoji žádost o nahlédnutí do spisu odůvodňovat, toto právo mu náleží, jak správně uvádí žalovaný v přípisu ze dne 14. 9. 2009, kdykoliv a kdekoliv se správní spis nachází, a to až do okamžiku jeho skartace. Toto právo není nijak omezeno uplynutím lhůt pro podání řádných nebo mimořádných opravných prostředků (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 3. 2010, čj. 10 Ca 140/2009-24).

S ohledem na výše uvedené rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku, a stanovil žalovanému povinnost vydat o žalobcově žádosti o nahlédnutí do spisu rozhodnutí. Současně mu k tomu stanovil lhůtu, jejíž délku určil s ohledem na povahu žádosti.

Žalobce měl se svojí žalobou úspěch a náleží mu proto náhrada důvodně vynaložených a prokázaných nákladů řízení podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Tyto náklady v daném případě spočívají pouze v zaplaceném soudním poplatku ve výši 1.000,- Kč. Soud nemohl žalobci přiznat jím požadovaných 350.000,- Kč za právní zastoupení, neboť náklady řízení spočívající v nákladech na právním zastoupení lze přiznat účastníkům řízení pouze tehdy, pokud byli v řízení zastoupeni advokátem, nikoli obecným zmocněncem jako v projednávaném případě. Soud rovněž podotýká, že žalobcem požadovaná částka mnohonásobně převyšuje částku nákladů právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., která by v případě zastoupení advokátem byla aplikována.

Věcí tohoto soudu rovněž není zajištění výkonu tohoto rozhodnutí. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu bylo tímto rozsudek uloženo ve stanovené lhůtě, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí podle příslušných právních předpisů.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek

uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 3. února 2011

Mgr. Jana Brothánková,v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru