Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 191/2016 - 28Rozsudek MSPH ze dne 20.02.2020

Prejudikatura

5 Azs 306/2017 - 24


přidejte vlastní popisek

10 A 191/2016 - 28

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Martina Lachmanna a JUDr. Jaromíra Klepše v právní věci

žalobců: a) nezl. N. M.

b) nezl. A. M. bytem …

oba zastoupeni Mgr. Petrem Václavkem, advokátem sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1

proti

žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4

v řízení o žalobě žalobce a) proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 10. 2016, č. j. MV-116683-4/SO-2016, a žalobě žalobkyně b) proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 10. 2016, č. j. MV-116671-4/SO-2016,

takto:

I. Žaloba žalobce a) se zamítá. II. Žaloba žalobkyně b) se zamítá. III. Ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Předmět sporu

1. Žalobci jsou nezletilí sourozenci a občané Ruské federace, jejichž otec má v České republice povolen trvalý pobyt. Rozhodnutími Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 22. 3. 2016, č. j. OAM-166-71/TP-2011 (ve vztahu k žalobci) a č. j. OAM-165-72/TP-2011 (ve vztahu k žalobkyni) byly zamítnuty jejich žádosti o povolení k trvalému pobytu za účelem společného soužití s otcem podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění aplikovatelném na nyní projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Nyní napadenými rozhodnutími žalované byla zamítnuta odvolání žalobců proti prvostupňovým rozhodnutím. Spor se vede o otázku, zda žalobci spolu se svým otcem měli skutečný úmysl bezprostředně po udělení povolení k trvalému pobytu na území České republiky pobývat.

II. Napadená rozhodnutí

2. Žalovaná v odůvodnění napadených rozhodnutí dospěla k závěru, že žalobci neprokázali, že se chystají na území České republiky skutečně s otcem žít. Bylo zjištěno, že oba žalobci žijí s otcem i matkou v Ruské federaci. Otec, ač má na území České republiky povolen trvalý pobyt, se v letech 2014 a 2015 zdržoval především v Ruské federaci, kde pracuje jako finanční ředitel, do České republiky přijel v roce 2014 přibližně pět až šestkrát na dva až tři týdny, v roce 2015 jen asi dvakrát až třikrát na stejně dlouhou dobu. Na adrese, na níž jsou žalobci i jejich otec hlášeni k pobytu v České republice, ve skutečnosti nebydlí. Otec žalobců při výslechu uvedl, že vlastní pozemek v Radotíně, kde chystá výstavbu rodinného domu, v němž by chtěl žít se svou rodinou; podmínky přestupu dětí ze školy v Moskvě do školy v České republice dosud nezjišťoval.

3. Na podkladě uvedených skutkových zjištění dospěla žalovaná k závěru, že by žalobci po udělení povolení k trvalému pobytu nerealizovali jeho účel, tedy soužití s otcem na území České republiky. Podmínkou udělení povolení k trvalému pobytu však je, že jeho účel skutečně bude realizován. Proto bylo namístě žádosti žalobců zamítnout.

III. Žaloby

4. Žalobci ve shodně odůvodněných žalobách uvedli, že jejich otec opakovaně projevil vůči správním orgánům vůli žít na území České republiky s celou svou rodinou. Již patnáct let zde podniká a měl v úmyslu v roce 2016 postavit rodinný dům v Radotíně; s realizací tohoto plánu však čekal právě na okamžik, kdy bude žalobcům vydáno povolení k trvalému pobytu. Žalobci zdůraznili, že řízení o jejich žádostech trvalo mnoho let, a tedy se nelze divit, že jejich otec v konkrétních přípravách na společný život rodiny v České republice polevil. Z důvodu frustrace z přístupu českých správních orgánů také otec žalobců v poslední době pobýval zejména na území Ruské federace. Pokud správní orgány odkazovaly na jeho výpověď, měly vzít v úvahu všechna jeho tvrzení, zejména že se chystá v České republice podnikat a že se děti učí základy českého jazyka. Podmínky pro vyhovění žádostem tedy byly splněny.

IV. Vyjádření žalované

5. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl. Uvedla, že jelikož se žalobní body shodují s námitkami uplatněnými již v odvolání, odkazuje plně na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

V. Ústní jednání

6. Dne 20. 2. 2020 se ve věci konalo ústní jednání.

7. Soud nejprve rekapituloval podstatný obsah správních spisů.

8. Žalobci dne 7. 12. 2010 podali žádosti o povolení k trvalému pobytu za účelem společného soužití s otcem, který má na území povolen trvalý pobyt, podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců.

9. Jejich žádosti byly nejprve zamítnuty v roce 2012, následně však byla zamítavá rozhodnutí zrušena rozhodnutími žalované. Poté byly žádosti opět zamítnuty v roce 2013, avšak i tato prvostupňová rozhodnutí byla žalovanou zrušena.

10. Z provedeného dokazování je významný výslech otce žalobců provedený dne 3. 11. 2015, během nějž otec žalobců zejména uvedl, že žalobci bydlí v Moskvě, do České republiky jezdí dvakrát do roka na dva až tři týdny; stejně tomu je s manželkou otce žalobců, jejich matkou. Otec žalobců uvedl, že v roce 2015 byl v České republice málo, asi dvakrát až třikrát ročně na dva až tři týdny; vždy jezdí jako celá rodina, příležitostně přijede otec žalobců na služební cestu sám. Na adrese, kde mají žalobci i jejich otec hlášen trvalý pobyt v České republice, nikdo nebydlí, dříve tam bydleli nájemci. Otec uvedl, že neví, kdy se jako rodina přestěhují do České republiky. Žalobci mluví česky špatně, umějí trochu mluvit, ale nečtou a nepíší. Jelikož žalobcům dosud nebyl povolen trvalý pobyt, jejich otec nezjišťoval možnosti realizace jejich školní docházky. V Moskvě pracuje jako finanční ředitel rodinné firmy Servis Kamňa, tuto činnost však může vykonávat i z České republiky; obdobně na tom je i jeho manželka. Otec žalobců má již 15 let v České republice firmu a velký pozemek v Radotíně, kde v roce 2016 plánuje výstavbu rodinných domů, projekt stojí, protože rodinu má v Rusku a chce být s nimi.

11. Potřetí byly žádosti zamítnuty rozhodnutími Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 22. 3. 2016, č. j. OAM-166-71/TP-2011 (ve vztahu k žalobci) a č. j. OAM-165-72/TP-2011 (ve vztahu k žalobkyni), a to podle § 75 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců [dnes § 75 odst. 1 písm. f)], neboť nebylo prokázáno splnění důvodů žádosti, konkrétně že žalobci skutečně budou žít se svým otcem na území České republiky. Odvolání žalobců byla zamítnuta nyní napadenými rozhodnutími žalované.

12. Žalobci na ústním jednání zrekapitulovali svou žalobní argumentaci a poukázali na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 306/2017 - 24. Žalovaná setrvala na důvodech napadených rozhodnutí.

VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze

13. Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (srov. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „s. ř. s.“), včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání tohoto rozhodnutí městský soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (srov. § 75 odst. 1 s. ř. s.).

14. Žaloby nejsou důvodné.

15. Podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců se povolení k trvalému pobytu bez podmínky předchozího nepřetržitého pobytu na území vydá cizinci, „který o vydání tohoto povolení žádá jako nezletilé dítě … cizince, jenž na území pobývá na základě povolení k trvalému pobytu, je-li důvodem žádosti společné soužití těchto cizinců“. V nyní projednávané věci je nesporné, že žalobci jsou nezletilými dětmi cizince, který v České republice pobývá na základě povolení k trvalému pobytu. Sporná je však otázka, zda žalobci o povolení k pobytu skutečně žádali z důvodu plánovaného společného soužití s otcem na území České republiky.

16. Nejvyšší správní soud se k této otázce vyjádřil v rozsudku ze dne 23. 2. 2018, č. j. 5 Azs 306/2017 - 24, bodu 13, v němž uvedl: „Pozornost správních orgánů se při posuzování třetí podmínky musí soustředit na ověření toho, zda důvod podání žádosti, tj. soužití s rodičem (rodiči) na území ČR po udělení povolení k trvalému pobytu, se shoduje se skutečným záměrem žadatele. Žadatel je povinen tvrdit, že důvodem žádosti o trvalý pobyt je budoucí společné soužití s jeho rodičem. Pokud tvrdí tento důvod a v řízení není prokázáno, že jím není, resp. je prokázáno, že je důvodem něco jiného, žádosti by mělo být podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců vyhověno. Má-li správní orgán pochybnosti o žadatelem tvrzeném důvodu žádosti o povolení trvalého pobytu, je důkazní břemeno na jeho straně a musí postupem podle příslušných procesních ustanovení správního řádu učinit taková skutková zjištění, která vyvrátí žadatelem tvrzený důvod žádosti, případně bude zjištěn důvod jiný.“

17. Městský soud dospěl k závěru, že správní orgány v nyní projednávané věci prokázaly, že žalobci, respektive jejich otec, neměli skutečný úmysl po udělení povolení k trvalému pobytu společně žít na území České republiky. Vyplývá to z celkových okolností soužití rodiny, které byly zjištěny zejména výslechem otce žalobců provedeným dne 3. 11. 2015. Žalobcům je sice třeba přisvědčit v tom, že jejich otec deklaroval vůli v roce 2016 v České republice postavit rodinný dům a odstěhovat se sem s celou rodinou, další jím tvrzené skutečnosti však svědčí o nerealističnosti tohoto plánu.

18. Stěžejní je zjištění, že sám otec žalobců se na území České republiky zdržuje pouze sporadicky. Žije s rodinou v Moskvě, kde je také zaměstnán, a to na manažerské pozici, v níž chce dle vlastního tvrzení pokračovat. Tvrzení otce žalobců, že chce ve výkonu funkce finančního ředitele rodinné společnosti sídlící v Moskvě pokračovat distančně z Prahy, soud nepovažuje za důvěryhodné, neboť takové uspořádání se zdá být bez ohledu na konkrétní předmět činnosti společnosti dlouhodobě obtížně uskutečnitelné. Obdobně otec žalobců uvedl, že i jeho manželka, která pracuje pro tutéž společnost, se trvale přestěhuje do České republiky a bude své zaměstnání vykonávat na dálku. Dle názoru soudu tato tvrzení svědčí o tom, že se rodina ve skutečnosti nechystá přestěhovat do České republiky, a naopak hodlá dále pobývat zejména v Ruské federaci. Přitom podnikání otce žalobců na území České republiky je zjevně utlumeno a vyžaduje jen jeho příležitostnou přítomnost.

19. Tento závěr potvrzují i další zjištěné skutečnosti. Plán otce žalobců na výstavbu rodinného domu, a teprve následné stěhování celé rodiny do České republiky, vyznívá značně vzdáleně. Zároveň žalobci téměř vůbec nehovoří česky a jejich otec se dosud konkrétně nezamýšlel nad tím, jakým způsobem by mohli v České republice vykonávat školní docházku, ať už v ruském nebo českém jazyce. Tyto okolnosti nesvědčí o skutečném a realistickém plánu na přestěhování rodiny do České republiky. Vysvětlení žalobců, že plány na přestěhování rodiny do České republiky byly pouze utlumeny v důsledku dlouho trvajícího řízení o jejich žádostech o povolení k trvalému pobytu, v tomto kontextu není věrohodné. Pokud by totiž žalobci, respektive jejich otec, měli skutečnou vůli se do České republiky v dohledné době přestěhovat, museli by mít alespoň hrubou představu o tom, jak si zajistí základní podmínky k životu.

20. Všechny uvedené okolnosti ve svém souhrnu poskytují podklad pro ucelené skutkové zjištění, že se žalobci ve skutečnosti se svými rodiči nechystají trvale přestěhovat do České republiky, a to přinejmenším nikoliv v dohledné době. Nesplňují tedy třetí podmínku vydání povolení k trvalému pobytu podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, neboť důvodem podání jejich žádosti nebylo soužití s otcem na území České republiky. Není třeba již prokazovat, co přesně bylo skutečným důvodem podání žádostí, avšak jeví se jako pravděpodobné, že cílem bylo získání povolení k trvalému pobytu pro žalobce pro případ, že by zde chtěli žít někdy ve vzdálenější budoucnosti, kdy už pro ně získání pobytového oprávnění bude obtížnější. Takovému účelu však povolení k trvalému pobytu za účelem soužití s rodinným příslušníkem nemůže sloužit.

21. Pro úplnost soud uvádí, že na výše uvedených závěrech nemůže nic změnit ani odkaz žalobců na délku správního řízení. Je pravda, že řízení o žádostech žalobců trvalo téměř šest let, tedy nepřiměřeně dlouho. Tato skutečnost však sama o sobě nemůže vést k opuštění principu, že správní orgán vychází ze skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 68/2008 - 126, č. 1786/2009 Sb. NSS, bod 35, a ze dne 7. 4. 2011, č. j. 1 As 24/2011 - 79, body 24 až 30). Pokud v době vydání napadeného rozhodnutí z okolností přesvědčivě vyplývalo, že se otec žalobců do České republiky i s rodinou přestěhovat nehodlá, bylo nutno žádosti zamítnout.

VII. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

22. Jelikož žádný z uplatněných žalobních bodů nebyl důvodný, soud žaloby podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

23. Výroky o nákladech řízení jsou odůvodněny ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., dle nějž má právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů ten účastník, který měl ve věci úspěch. Žalobci v nyní projednávané věci úspěch neměli a žalované žádné důvodně vynaložené náklady nevznikly; proto právo na náhradu nákladů nemá nikdo z nich.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 20. února 2020

JUDr. Ing. Viera Horčicová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru