Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 144/2010 - 37Rozsudek MSPH ze dne 12.04.2011

Prejudikatura

5 As 6/2010 - 63

9 As 6/2010 - 73


přidejte vlastní popisek

10 A 144/2010-37

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: X.H.Y., st. přísl. Čína, zast. JUDr. Ladislavem Labanczem, advokátem se sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Olšanská 2, Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28.4.2010 č.j. CPR-16271/ČJ-2009-9CPR-V243

takto:

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 28.4.2010 č.j. CPR-16271/ČJ-2009-9CPR-V243 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9.200,-Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Ladislava Labancze, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobou podanou Městskému soudu v Praze se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Praha, odboru specializovaných činností ze dne 3.11. 2009 č.j. CPPH-23128/ČJ-2009-004003. Tímto rozhodnutím bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 1,2 a § 119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a doba po kterou nelze umožnit vstup na území byla stanovena 10 let.

V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný poukázal na to, že rozhodnutí o správním vyhoštění bylo vydáno na základě zjištění, že účastník řízení pobýval na území České republiky bez cestovního dokladu a víza, ač k tomu nebyl oprávněn a svým neoprávněným pobytem na území se dopustil maření výkonu správního rozhodnutí.

V odvolání účastník namítal, že vydání rozhodnutí o správním vyhoštění by představovalo nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života. Uvedl, že dne 10.4. 2008 uzavřel manželství s paní L.R., se kterou se stará o její dceru J.L., nar. 13.8. 2006, jež má české občanství. Namítal, že správní orgán se s touto námitkou ne vypořádal, ve smyslu ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců posoudil důsledek rozhodnutí jako přiměřený. Pominul skutečnost, že účastník řízení žije ve společné domácnosti s manželkou, která má na území České republiky povolen trvalý pobyt, dovolával se v souvislosti s ustanovením § 15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců toho, že rozhodnutí nelze podle ustanovení § 179 odst. 1 písm. b) zákona vykonat. S odkazem na článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod považuje za nesprávné zjištění správního orgánu, že v jeho případě nejde a nešlo o soukromou vazbu, na kterou by se vztahoval zmíněný článek Úmluvy. K prokázání rodinných vazeb doložil čestné prohlášení manželky a potvrzení ze dne 24.8. 2009 a 4.11. 2009. V dalším podání z 2.12. 2009 namítl, že jde o sankci nepřiměřeně přísnou, neboť během svého pobytu neporušil jiné právní předpisy a nepředstavuje výrazné nebezpečí pro veřejný zájem České republice, nedostatečně se vypořádal úřad s překážkou vycestování, když opřel o svůj závěr toliko závazné stanovisko Ministerstva vnitra České republiky.

Žalovaný konstatoval zjištění z provedených šetření. a to, že dne 3.11. 2009 byl žalobce kontrolován hlídkou Policie ČR a nebyl schopen hodnověrným způsobem prokázat svoji totožnost; byl zajištěn a lustrací policie bylo zjištěno, že účastníkovi bylo již rozhodnutím Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Ostrava dne 10.2. 2005 pod č.j. SCPP-254/OV-III-2005 uloženo podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 6 a § 119 odst. 1 písm. c) bod 1,2 zákona správní vyhoštění s dobou, po kterou nelze umožnit vstup na území v délce 5 let. Doba k vycestování mu byla stanovena na 15 dní. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 16.2. 2005. Dne 10.2. 2005 podal účastník žádost o mezinárodní ochranu a o toto řízení bylo pravomocně ukončeno 10.11. 2006 zamítnutím kasační stížnosti. Po pravomocném ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany a uplynutí lhůty k vycestování, účastník nevycestoval a nadále na území pobýval bez cestovního dokladu a víza, přičemž mařil výkon rozhodnutí o správním vyhoštění z 10.2. 2005. Proto s ním bylo zahájeno 3.11. 2009 řízení ve věci správního vyhoštění, byla mu dána možnost vyjádřit se do protokolu u 3.11. 2009 a byl seznámen podklady, přičemž účastník uvedl, že si je vědom protiprávního jednání. Bez ohledu na svůj neoprávněný pobyt na území republiky uzavřel dne 10.4. 2008 manželství s paní L.R., která je občankou Číny, s ní a její dcerou žije ve společné domácnosti. Od uzavření manželství je doma, stará se o dítě a výdělečně činná je manželka. Dcera manželky má české občanství, žalobce má za to, že tím je dán jeho rodinný poměr k občanu Evropské unie dle § 15a odst. 4 písm.b) zákona o pobytu cizinců a rozhodnutí tak nelze vydat, je zásahem do soukromého a rodinného života dle § 119a odst. 2 téhož zákona. Mimo manželky a její dcery má v České republice sestru a jejího manžela. Vycestování tedy brání to, že přece musí starat o dítě a manželku.

Žalovaný na základě těchto podkladů a závazného stanoviska Ministerstva vnitra, podle něhož nebyl shledán důvod bránící vycestování do země státního občanství, uzavřel, že námitky v odvolání uvedené neshledal oprávněnými, neboť dospěl k závěru, že účastník řízení pobýval na území České republiky od 25.11. 2006 do 3.11. 2009 bez cestovního dokladu a bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn a vědomě se dopustil maření výkonu úředního rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 10.2. 2005. Tyto skutečnosti také účastník potvrdil a odvolací orgán se proto ztotožnil s názorem orgánu prvého stupně, že byly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění podle uvedených v ustanovení. Stanovenou dobu deseti let pak hodnotil odvolací orgán jako adekvátní s ohledem na závažnost protiprávního jednání účastníka řízení s přihlédnutím k tomu, že z jeho strany se jednalo o opakované porušení zákona. K námitce, že účastník měl být považován za rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu § 15a odst. 4 písm. b) zákona, uvedl, že musí ve smyslu tohoto ustanovení jít o vztah trvalý obdobný vztahu rodinnému, do této kategorie lze počítat i vztah rodiče k nevlastnímu dítěti, kteří spolu žijí ve společné domácnosti. Pokud jde o pojem domácnosti, žalovaný uvedl, že podle ustanovení § 115 občanského zákoníku tvoří domácnost fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Rodinný příslušník občana EU by tak měl sdílet s občanem Evropské unie společné bydlení v témže bytě, kdy spolužití musí mít trvalý charakter. Pokud jde o společné uhrazování nákladů na potřeby domácnosti, představuje to stav, kdy určité osoby společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy, není rozhodné zda přispívají na společné potřeby pouze finančně nebo i jiným způsobem. V uvedeném případě sice účastník řízení s J.L. žije ve společné domácnosti, avšak v případě nezletilého dítěte nelze hovořit o tom, že by finančně nebo jiným způsobem přispívalo na společné potřeby resp. společně s účastníkem řízení o podařilo se svými příjmy. Společnou domácnost ve smyslu ust. § 115 obč.zák. může účastník vést s matkou nezletilé, nikoli s nezletilým dítětem. Z uvedeného důvodu nelze účastníka řízení považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu citovaného ustanovení.

K námitce, že správní vyhoštění představuje nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života a že tyto důsledky rozhodnutí nebyly řádně posouzeny, žalovaný uvedl, že za situace, kdy svůj rodinný život založil žalobce v době, kdy jeho pobyt v České republice již nebyl oprávněný a nemohl si tak být nevědom důsledků z jeho pobytu vyplývajících, nelze považovat rozhodnutí vydané v rozporu se závazkem vyplývajícím z mezinárodní smlouvy. Cizinec, kterému bylo správní vyhoštění uděleno se nachází v situaci, kdy musí počítat s tím, že jeho společenské a rodinné vazby se budou realizovat mimo území republiky; pokud začne budovat rodinné vazby na území České republiky po vydání správního rozhodnutí o vyhoštění, jedná se o skutečnost, která nemůže být považována za důvod pro neuložení rozhodnutí o správním vyhoštění. Takto vzniklými rodinnými vazbami nelze anulovat či omluvit protiprávní jednání cizince, neboť by se jednalo o postup, který by nabádal cizince k vytváření rodinných vazeb na území České republiky s cílem obejít platnou právní úpravu. Oba partneři si museli být vědomi toho, že účastník řízení bude muset na stanovenou dobu opustit území a přesto v roce 2008 manželství spolu uzavřeli, pak mohou žít kdekoliv, kde budou mít oba povolen pobyt. Realizace vyhoštění představuje zásah do soukromého života nebo rodinného života, správní orgán je pak povinen zkoumat, zda tento zásah je nepřiměřený, jedná se o posouzení proporcionality mezi veřejným zájmem a vyhoštěním cizince. Jestliže účastník je osobou, která opakovaně porušovala zákona a vědomě pobývala na území republiky bez cestovního dokladu a mařila výkon správního rozhodnutí, pak je vyšší zájem na jejím vyhoštění, který převažuje nad jeho zájmem tvrzeného v soukromého života.. Rozhodnutí proto bylo shledáno v souladu se zákonem a nebyly shledány podmínky požadované v ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců.

Pokud jde o námitku proti závaznému stanovisku Ministerstva vnitra neshledal ji odvolací orgán oprávněnou s tím, že nebyl skutečně žádný důvod bránící vycestování žalobce podle § 179 zákona o pobytu cizinců shledán.

V závěru žalovaný odkázal na to, že byla poskytnuta účastníku lhůta k vyjádření a dána možnost navrhovat důkazy a vyjádřit se podkladu rozhodnutí, a že stav věci byl náležitě zjištěn.

Žalobce v podané žalobě (bod II) tvrdí, že byl postupem žalovaného zkrácen na svých právech s tím, že jeho odvolání bylo zamítnuto jako nepřípustné(rozhodnutí nemá takový výrok, pozn. soudu), takový výrok o považuje za nezákonný a to z následujících důvodů:

1. Žalovaný porušil jeho právo na spravedlivý proces (článek 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) tím, že v nalézacím řízení znemožnil provedení navrhovaných důkazů a tento svůj postup neodůvodnil. K námitce v odvolání, že měl být považován za příslušníka občana Evropské unie dle § 15a odst. 4 písm.b) zákona o pobytu cizinců, žalovaný uvedl, že za obdobný vztah vztahu rodinnému lze považovat vztah rodiče k nevlastnímu dítěti, kteří spolu žijí ve společné domácnosti. Na podporu tvrzení, že žalobce žije s nevlastní dcerou ve společné domácnosti, žalobce doložil čestné prohlášení manželky a potvrzení pana V.P. a paní X.D.; žalovaný provedení navrhovaných důkazů znemožnil, ani v odůvodnění pak neuvedl, z jakého důvodu k nim nepřihlédl.

2. Žalovaný zasáhl do soukromého a rodinného života v rozporu s § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce má za to, že jde o zásah nepřiměřený. Před vydáním rozhodnutí I.stupně žalobce na uvedené ustanovení odkázal, uvedl, že od 10.4.2008 je ženatý a žije společně s manželkou a stará se o její dceru, která je českou občankou. Správní orgán prvního stupně se s touto námitkou nevypořádal, tvrzení žalovaného, že nelze takto vzniklými rodinnými vazbami anulovat či omlouvat protiprávní jednání, neboť by šlo o postup, který by nabádal vytváření rodinných vazeb s cílem obejít platnou právní úpravu a k tomu, že si žalobce musel být vědom důsledků svého neoprávněného pobytu, když uzavíral manželství, namítá žalobce, že takové úvahy jsou nad rámec oprávnění správních orgánů a nepřiměřeně zasahují do jeho rodinného soukromého života.

Pod bodem III žalobce namítá, že rozhodnutí nelze vykonat podle § 179 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť by to bylo v rozporu se závazky vyplývající z mezinárodní smlouvy a výkon rozhodnutí o vyhoštění by byl nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého rodinného života, odkazuje na ustanovení § 15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců a Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, článek 3 odst. 2 písm. a) s tím, že naopak má být usnadněn vstup a pobyt všech ostatních rodinných příslušníků bez ohledu na jejich státní příslušnost, kteří nejsou zahrnuti do pod definici rodinného příslušníka ve smyslu článku 2 bodu 2 a kteří jsou v zemi, z níž pocházejí osobami vyživovanými občanem Evropské unie s primárním právem pobytu nebo členy jeho domácnosti. Odkazuje rovněž na článek 8 Úmluvy s tím, že je nesprávné zjištění správního orgánu, který považuje za prokázané, že v jeho případě nejde a nešlo o soukromou vazbu, na kterou by se měl vztahovat čl.8, protože takový vztah prokázán nebyl. Tento vztah prokázal, protože předložil oddací list a rodný list nezletilé, a její potvrzení o státním občanství, přičemž správní orgán zásah posoudil jako přiměřený, když sdílí společnou domácnost s osobou, ke které nemá vyživovací povinnost a která nebyla ani osvojena, tj. s dcerou manželky. Poukazuje na to, že 10.12. 2009 podal Obvodnímu soudu pro Prahu 9 návrh na nezrušitelné osvojení, řízení je u toho soudu vedeno pod sp.zn. 29 PaNc 432/ 2009 a dosud není skončeno pravomocně. Žalovaný pak pominul skutečnost, že ve společné domácnosti žije také se svojí manželkou, které byl povolen trvalý pobyt, proto dojde k zásahu do jeho soukromého rodinného života a nelze souhlasit se závěrem žalovaného, že se něj nevztahují důvody znemožňující vycestování podle § 179.

K žalobě žalobce připojil rozhodnutí I.stupně z 3.11.2009, dále usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi č.j. 11 C 455/2009-25 ze dne 27.1.2010 o propuštění cizince ze zajištění a stejnopis návrhu na nezrušitelné osvojení nezl. J.L., nar. 13.8.2006.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě námitky žaloby odmítl jako neoprávněné a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby.

Při jednání, které se ve věci konalo za přítomnosti žalobce byl soudu předložen pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6.1.2011 č.j. 25 Nc 933/2009-48, kterým bylo vysloveno, že nezl. J.L., nar. 13.8.2006, dcera matky R.L., nar. 20.4.1984 a otce M.T., nar. 24.12.1947 je od právní moci tohoto rozhodnutí osvojenkou H.X. (žalobce).

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Dospěl přitom k závěru, že žaloba je důvodná.

Podle ust. § 119 odst. 1 písm.a) bod 3 zákona o pobytu cizinců ( ve znění platném v době vydání rozhodnutí) Policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, až na 10 let, jestliže cizinec opakovaně úmyslně porušuje právní předpisy nebo maří výkon soudních nebo správních rozhodnutí.

Podle § 119 odst 1 písm.c),bod 1 a 2 téhož zákona Policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn, nebo pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu.

Podle § 119 odst. 2 písm.b) zákona rozhodnutí o správním vyhoštění občana Evropské unie 1b) nebo jeho rodinného příslušníka, který na území pobývá přechodně, lze vydat pouze v případě, že občan Evropské unie 1b) nebo jeho rodinný příslušník závažným způsobem narušuje veřejný pořádek; to neplatí, jde-li o občana Evropské unie, který pobývá na území nepřetržitě po dobu nejméně 10 let.

Podle § 15a odst. 1 téhož zákona se rodinným příslušníkem občana Evropské unie se pro účely tohoto zákona rozumí jeho a) manžel, b) rodič, jde-li o občana Evropské unie1b) mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti, c) dítě mladší 21 let nebo takové dítě manžela občana Evropské unie a d) nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takový příbuzný manžela občana Evropské unie.

Podle odst. § 15a odst. 4 písm.b) téhož zákona ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, se obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti. Dle odst. 5) ustanovení tohoto zákona týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie se použijí i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana České republiky.

V daném případě soud na základě zjištění vyplývajících ze správního spisu (které jsou shrnuty v odůvodnění napadeného rozhodnutí) a které ani žalobce nesporuje, má za prokázané, že žalobce bez platného oprávnění ke vstupu nebo pobytu na území ČR vstoupil na území ČR v roce 2002 v úkrytu a následně pobýval na tomto území bez platného dokladu i povolení k pobytu až do roku 2005, kdy bylo 10.2.2005 rozhodnuto poprvé o jeho vyhoštění s dobou platnosti na 5 let, které nebylo vykonáno proto, že bezprostředně požádal o azyl, a že ani po pravomocném skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany (kdy žádost byla posouzena jako zjevně nedůvodná) ve stanovené lhůtě nevycestoval a dále zde pobýval bez platného dokladu a bez povolení k pobytu, a to od 24. 11. 2006. Žalobce se dopustil jednání, za něž mu bylo uloženo správní vyhoštění již v roce 2005, a dalším pobytem bez oprávnění tak mařil výkon tohoto správního vyhoštění. Žalobce dne 3.11.2009 při kontrole policií nedisponoval žádným dokladem prokazujícím jeho totožnost (tato sice byla následně ověřena), současně však bylo zjištěno, že na území republiky pobývá bez oprávnění k pobytu, bez platného dokladu a v rozporu s dříve uloženým správním vyhoštěním. Ze způsobu jednání žalobce tak nesporně plyne, že opakovaně porušil zákon o pobytu cizinců, současně pak využívá institutu mezinárodní ochrany způsobem, který odporuje zákonu o azylu, když prohlášení o mezinárodní ochraně učinil z důvodu legalizace pobytu, a to při neexistenci relevantních důvodů, že by totiž byl žalobce obětí politického, národnostního či jiného právně relevantního násilí či diskriminace apod., neboť sám žalobce uvedl, že přišel do ČR v roce 2002 ilegálně za účelem pracovním a také zde nelegálně pracoval.(Nad rámec nutno dodat, že i následně dne 6.11.2009 žalobce opět učinil prohlášení o mezinárodní ochraně).

Závěr orgánu I. stupně i žalovaného, že zjištěné skutečnosti představují naplnění důvodů ust. § 119 odst. 1 písm.c) bod 1,2 a § 119 odst.odst. 1 písm.a bod 3 zákona o pobytu cizinců má tak oporu ve spise; žalovaný toto jednání žalobce vyhodnotil jako závažný způsob narušení veřejného pořádku ve smyslu ust. § 119 odst. 2 písm.b) zákona o pobytu cizinců a správní vyhoštění, s dobou po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území stanovenou na 10 let, neshledal jako zásah nepřiměřený do jeho rodinného a soukromého života.

Žalobce tvrdí, že v daném případě rozhodnutí o správním vyhoštění je nezákonné, neboť již v řízení se dovolával toho, že ve smyslu ust. § 15a odst. 4 písm.b) zákona o pobytu cizinců je nutno jeho vztah k nezl. dceři jeho manželky J.L., která je občankou České republiky a s níž žije ve společné domácnosti, považovat za vztah obdobný postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie, a rozhodnutím o správním vyhoštění tak v rozporu s ust. § 119 odst. 2 písm. b) bylo nepřiměřeně zasaženo do jeho soukromého a rodinného života, neboť se dopustil toliko porušení zákona o pobytu cizinců, vyhoštění (uložené na dobu 10 let) je nepřiměřeným zásahem; tvrdil, že mu jednak nebylo umožněno hodnověrným způsobem doložit svůj vztah k nezl dceři, resp. jím předložené důkazy nebyly provedeny a hodnoceny a nesouhlasí ani s tím, jak se s tímto vypořádal žalovaný.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, které se žalobce dovolává, dle čl. 3 bodu 1. se vztahuje na všechny občany Unie, kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou státními příslušníky, nebo v takovém členském státě pobývají, a na jejich rodinné příslušníky ve smyslu čl. 2 bodu 2, kteří je doprovázejí nebo následují. Dle bodu 2. Aniž je dotčeno právo volného pohybu a pobytu dotyčných osob, které tyto osoby již případně mají, usnadňuje hostitelský členský stát v souladu se svými vnitrostátními předpisy vstup a pobyt těchto osob:

a) všech ostatních rodinných příslušníků bez ohledu na jejich státní příslušnost, kteří nejsou zahrnuti v definici rodinného příslušníka ve smyslu čl. 2 bodu 2 a kteří jsou v zemi, z níž pocházejí, osobami vyživovanými občanem Unie s primárním právem pobytu nebo členy jeho domácnosti.

Uvedená Směrnice zná také omezení výkonu jí založených práv, hostitelský členský stát má také pečlivě posoudit osobní poměry uvedených osob a zdůvodnit každé odepření vstupu či pobytu těchto osob. Podle ust. § 15a odst. 4) písm.b) zákona o pobytu cizinců se ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti. Podle § 119 a odst. 2) rozhodnutí o správním vyhoštění občana Evropské unie nebo jeho rodinného příslušníka, který na území pobývá přechodně, lze vydat pouze v případě, že občan Evropské unie nebo jeho rodinný příslušník mj. závažným způsobem narušuje veřejný pořádek; to neplatí, jde-li o občana Evropské unie, který pobývá na území nepřetržitě po dobu nejméně 10 let. Pro závažné narušování veřejného pořádku je možno tedy vydat rozhodnutí o vyhoštění i rodinného příslušníka občana Evropské unie.

V daném případě se žalobce dovolával vztahu k dceři jeho manželky jako vztahu obdobného vztahu rodinnému, a to v pohovoru, kdy uvedl, že uzavřel manželství s občankou Čínské republiky, která má trvalý pobyt na území ČR dne 10.4.2008 a že od doby uzavření manželství sdílí společnou domácnost i s dcerou své manželky, která je občanem ČR, a pečuje o ně, stará se o domácnost. Tvrzení o příslušnosti k domácnosti občana unijního státu doložil oddacím listem, rodným listem nezl. J. a osvědčením o jejím státním občanství, tím však nebylo doloženo tvrzené sdílení společné domácnosti a faktický vztah obdobný rodinnému vztahu; za plně dostačující důkaz pak zpravidla nejsou považována ani toliko čestná prohlášení, či potvrzení, která žalobce připojil k odvolání (k tomu soud odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu č.j. 5 As 6/2010-63, 9 As 6/2010-73).

Nicméně soud musel přisvědčit námitce žalobce, že žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí svůj závěr k předloženým čestným prohlášením a potvrzením, kterými žalobce dokládal společné soužití s manželkou a nezl. J. nijak nevyjádřil. V době vydání rozhodnutí v I. stupni 3.11.2009, které bylo vydáno bezprostředně po kontrole žalobce orgány policie a po jeho zajištění, na základě jeho tvrzení o uzavření manželství a rodinném vztahu k nezl. dceři jeho manželky nebyla trvalost tvrzeného vztahu a jeho možná relevance v dané věci dostatečně doložena. K odvolání připojeným prohlášením a potvrzením tak měl žalovaný zaujmout stanovisko, konfrontovat skutečnosti v nich tvrzené se svými záznamy či šetřením o pobytu manželky žalobce a její nezl. dcery a o tvrzeném rodinném soužití.

Ve vztahu k ust. § 15a odst. 4 písm.b) zákona o pobytu cizinců a k ust. § 115 občanského zákoníku, žalovaný však (aniž tvrzení prověřil) učinil závěr, že sice pod pojem „vztah obdobný vztahu rodinnému“ lze podřadit i vztah rodiče k nevlastnímu dítěti, kteří spolu žijí ve společné domácnosti, že musí jít o vztah trvalý ve smyslu společného bydlení a společného hospodaření s příjmy, kdy není rozhodné jakým způsobem kdo přispívá a zda stejnou měrou, připustil, že žalobce žije ve společném bytě s nezl. J.L., avšak dovodil, že v „případě nezl. dítěte nelze hovořit o tom, že by finančně nebo jiným způsobem přispívalo na společné potřeby, resp. společně s žalobcem hospodařilo se svými příjmy“, a tedy společnou domácnost může žalobce vést jen s matkou nezletilé, nikoli s nezl. dítětem. Žalovaný uzavřel, že žalobce nelze považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie.

Ustanovení § 15 odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců lze interpretovat šířeji než čl. 3 bod 1. písm. b) shora uvedené Směrnice ( srov. rozsudek Nejvyššího správního soud č.j. 5 As 6/2010-63) a obsahuje dvě podmínky: 1) cizinec žije s občanem Evropské unie ve vztahu obdobném vztahu rodinnému, 2) žije s ním ve společné domácnosti. Obě podmínky přitom musejí být splněny současně. Je tedy nutno se zabývat se nejen tím, zda cizinec žije ve společné domácnosti s občanem Evropské unie, ale také tím, zda lze vztah mezi nimi považovat za vztah obdobný vztahu rodinnému. Vztah obdobný vztahu rodinnému musí být však definován tak úzce, jak je definován vztah rodinný, musí se proto jednat o vztahy analogické vztahům mezi rodinnými příslušníky, tak jak je zákon v souladu se Směrnicí vymezuje. Za vztah rodinný je bezesporu považován vztah rodiče - děti, prarodiče - děti. Jestliže rodinným příslušníkem občana Evropské unie se pro účely tohoto zákona rozumí (§ 15a odst. 1 písm.b) rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti, pak nevlastní rodič má postavení obdobné vztahu rodinnému, jde –li o vztah trvalý a žijí –li spolu ve společné domácnosti. Z logiky věci vyplývá, že nezl. dítě žijící ve společné domácnosti s rodiči (jedním vlastním a druhým nevlastním) nepřispívá na úhradu potřeb, naopak je vyživováno. U rodičů vedoucích společnou domácnost (v níž žijí nezaopatřené děti odkázané na ně výživou) pak není rozhodné kdo a jakým způsobem finančně přispívá a zda stejnou měrou (kdo je zaměstnán a kdo je tzv. „v domácnosti“). Z tvrzení žalobce, ale i podkladů ve spise, které měl již žalovaný v době svého rozhodování k dispozici např. usnesení soudu o propuštění ze zajištění, plyne, že žalobce žije společně s manželkou a její nezl. dcerou, o společnou domácnost se stará včetně nezl. dcery manželky a má podíl ve společné firmě s manželkou, která v pracuje. Závěr žalovaného, že žalobce nelze považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie tedy nemůže bez dalšího obstát, muselo by být doloženo, že nejde o vztah trvalý a že jak manželství žalobce tak jeho postavení rodiče ve vztahu k nezletilé není faktickým trvalým vztahem obdobným vztahu rodič- dítě.

Soud rovněž nemohl přisvědčit bez dalšího závěru žalovaného, že vyhoštění na dobu 10 let nepředstavuje nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života, když žalobce rodinný život založil v době neoprávněného pobytu na území a poté, co mu již bylo uloženo správní vyhoštění, a že nelze takto vzniklými rodinnými vazbami anulovat či omluvit protiprávní jednání cizince, neboť by tento postup nabádal k zakládání rodinných vazeb s cílem obejít zákonnou úpravu. V daném případě nebylo doloženo, že k uzavření manželství a k plnění rodičovských povinností k nezl. J.L. vedla žalobce snaha obejít platnou právní úpravu (tím spíše, když následně došlo k osvojení nezletilé). Pro takovou dedukci cíleného záměru samotného žalobce, totiž že záměrně v době, kdy neměl oprávnění k pobytu, s cílem obejít zákon o pobytu cizinců, v roce 2008 (10.4.2008) uzavřel manželství s cizinkou s trvalým pobytem a matkou dítěte, když si ověřil, že její dítě má české občanství (neboť jako jeho otec je v rodném listě zapsán občan České republiky), není ve spise opora. Tím spíše nelze takový závěr učinit, když žalobce ani po uzavření manželství sám bezprostředně nepodal žádost o povolení pobytu a nevyvolal řádné řízení, jímž by se domáhal z uvedeného titulu legalizace pobytu, ale dál na území pobýval bez oprávnění. Závěru o záměrném obcházení zákona nenasvědčují ani žádná zjištění ohledně manželky žalobce či otce nezl. J. zapsaného v rodném listě, pana M.T., o žádná zjištění či jejich vyjádření (kromě tvrzení žalobce v pohovoru), zda a od kdy žalobce s manželkou a její nezl. dcerou fakticky žije a vůči nezl . vykonává práva a povinnosti rodiče se rozhodnutí neopírá.

Porušení zákona o pobytu cizinců v rozsahu, v jakém se jej dopustil žalobce je možno subsumovat pod pojem závažného narušení veřejného pořádku, správní orgány obou stupňů přiměřenost zásahu v případě aplikace ust. § 119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců musí vážit právě vzhledem k stanovení doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území. V daném případě byla tato doba stanovena dle § 119 odst. 1 písm. a) v maximální možné délce 10 let. Závažnost narušení veřejného pořádku vzhledem ke stanovení uvedené doby tak musí být srovnatelná s ostatními zákonem možnými důvody, kdy až na dobu 10 let může být zakázán vstup na území, jakými je důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl při pobytu na území ohrozit bezpečnost státu užitím síly při prosazování politických cílů, prováděním činnosti ohrožující základy demokratického státu nebo směřující k narušení celistvosti území anebo jiným obdobným způsobem, nebo, je-li důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl při pobytu na území závažným způsobem narušit veřejný pořádek nebo ohrozit veřejné zdraví tím, že trpí závažnou nemocí. Využití maximální délky stanovené doby tak musí být správními orgány podrobeno řádné úvaze, zvláště představuje-li současně zásah do rodinného života cizince s tvrzenými rodinnými vazbami k nezl. občanu Evropské unie.

Z uvedených důvodů soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí žalovaného podle ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. pro nezákonnost a vady řízení.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož má účastník, který má ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V daném případě soud úspěšnému žalobci přiznal plnou náhradu těchto nákladů, které tvoří zaplacený soudní poplatek 2.000,- Kč, dále odměna za právní zastoupení ve výši tří úkonů právní služby (převzetí věci, podání žaloby a účast při jednání) po 2.100,- Kč za jeden úkon dle § 7 ve spojení s § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a k tomu tři režijní paušál po 300,- Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, což celkem (bez DPH, když registrace zástupce žalobce jako plátce nebyla doložena) činí částku 9.200,-Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat ve lhůtě dvou (2) týdnů po doručení rozhodnutí kasační stížnost za podmínek § 102 a násl. s.ř.s., a to k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím soudu zdejšího, a to ve dvojím vyhotovení.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná, nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 12. dubna 2011

Mgr. Jana Brothánková v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru